Kempení

Z Brna sme vyjely v jedenáct, abysme v kempu byly ve tři. Celý mi to přišlo brutální. Chtěla sem si dat sraz o hodinu dřív, protože sem správně pochopila, že půl hodiny budem hledat správnej vlak, pak se Aničce bude chtít čůrat, pak ztratíme Lauru a nakonec nám někdo ukradne batohy. Laura ale tvrdila že né, že když se sejdem na hlavňáku o půl, tak stihnem vlak v jedenáct. Nechtěla sem vypadat jak úzkostlivá ... blbec, a tak sem ji poslechla. Měla sem na zádech brutálně těžkou krosnu, kde sem tahala všechny nezbytnosti jako konzervy, flašku oleje, petku s dobrou vodou, nabíječku na baterky, nabíječku na mobil, tašku s repelentama, opalovacíma olejema, krémama, troje boty a tak dál. Ale že zapomenu tak zásadní věc jako otvírák, to sem se mlátila do hlavy. Takže sem se podlamovala pod krosnou a za ruku sem táhla Aničku která momentálně hned teď chtěla časák Kačera Donalda. Stály sme na péróně, když hlásili něco o našem vlaku. Jenomže to sme neměli šanci zjistit, protože z vlaku, co přijel na vedlejší kolej, se vysypali brutálně ožralí fotbaloví fanoušci, a když říkám že se vysypali, tak to tak myslím doslova. Něco na nás řvali, ale nevšímali sme si jich, protože sme začly tušit, že náš vlak nejede z koleje, kde se právě nacházíme. Laura vytáhla papír s jízdním řádem a začly sme zmatkovat. Nějak se nám neshodovalo číslo vlaku. Když se zopakovalo hlášení, zjistily sme, že vlak byl přeloženej na jinou kolej a stojíme tam teda úplně špatně. Chtěly sme se rozeběhnout do podchodu, ale jeden ožralec se v poslední vteřině zvetil, když viděl, že mu chce utýct oběť (jako já), stoupl si a chytl mě za držátko na krosně. Docela sem byla v pasti, protože kdyby se mnou smýkl tak to vemu o informační tabuli. S tím nákladem na zádech sem byla trochu nestabilní. Začal na mě něco křičet a furt mě držel. Snažila sem se vykroutit, ale nešlo to. Tak sem na něho ječela, ať mě kurva pustí. Když to udělal, málem sem stejně hodila rypák, ale jako silná žena sem to ustála a rozeběhla sem se do podchodu. Když sme nasedly do vlaku, Anička se domohla Donalda a Laura začla sýčkovat, že určitě sedíme ve špatným vlaku. Řekla sem, že je mi to jedno, protože hlavně že sedím a fakt seru na to kam dojedu. Cesta byla úplně v pohodě. Vzpomněla sem si, jak sem jednou jela z Ostravy, čtyry hodiny, a někde v Ostravě ke mně do kupé přistoupila bývalá spolužačka. Taková ta, se kterou se vůbec nechcu bavit. Jako naschvál sme v kupéčku byly samy. Dvě hodiny sem úspěšně dělala že ju nevidím. Pak už sem se neměla za co maskovat.
Teď ale to bylo všecko v pohodě, navíc nás vlak k našemu překvapení fakt vysypal v Ostravě. Z Ostravy do Opavy sme jely děsným krcálkem. Ten vlak stavěl v každé prdeli. Normálně zastavil někde uprostřed pole, jakože zastávka. Divila sem se že nepřistoupil nikdo s husou v košíku.
Laura se zasněně zadívala na vesnici, která obsahovala asi tři domy, čtyři stodoly a rybník kačák, a zahlásila: "Tady bych chtěla žít, to je můj sen."
"Ses posrala." Řekla sem na to. "Bych rači byla v lochu než tady."
"Víš jakej tady musí být klid?"
"Jak klid? Ti tady řvou kačeny od rybníka, žaby kvákají, psi štěkají, lítá tady hmyz, fuj. Navíc tady určitě není internet. Peklo na zemi." Obracela sem oči. "A blbí lidi. Na vesnici sou dycky blbí lidi. Ženský co si myslí, že inteligence znamená mít naklizeno a chlapi co nosí nátělníky a sou smradlaví."
"Nejsou všichni takoví." Snažila se oponovat.
"Pcha." Mávla sem rukou. "Prodávala bys tady v Jednotě a tvůj manžel by dělal údržbáře místní kanalizace."
"Můj manžel by jezdil do práce autem, měli bysme auta." Vylepšila to.
"A menoval by se Venca Konopníkouc." Plácla sem se do kolen. Nejvíc dycky pobavím sama sebe. Nikdo mě tak nebaví jako já.

Vyskočily sme v Opavě a od tama nás čekal přesun do kempu. Anička se držela skvěle, nedělala žádný problémy. Na nádru sme se motaly jak hovno pod splavem, to je pravda, ale nakonec sme nastoupily do autobusu, kde si Anička našla na hraní skupinku cigánů. Výborný zážitek. Budu si s ní muset na tohle téma promluvit. Autobus nás vyplivl u ohrady s krávama. "Sme tady." Zahlásila Laura. "Pudem teďka rovně, po silnici, a určitě tam dorazíme."
"To je hovno, rovně po silnici. To je moc jednoduchá cesta. Musíme támhle nahoru po té cestě do kopce." Snažila sem se přechcat zákon schválnosti.
Nahodily sme teda krosny a vydaly se do kopce. Musely sme projít kolem krav. "Vůbec si jich nevšímej." Radila sem Aničce. "Sou to krvelačný bestie, čekají kdy tady budou moct sežrat nějakýho vyplašenýho turistu."
"Ale no tak..." Řekla káravě teta Laura.
"To nevidíš? Chtějí nám vycucat krev." Řekla sem bojovně. Mě nedostanou, mě teda ne.

Když sme se doplazily na kopec, zjistily sme, že sme v lese, v prdeli daleko od civilizace, všude jenom jakási příroda. No bordel. Moje fyzička není nijak skvělá, a tak už sem se s tou krosnou skoro plazila. I když si myslím že pod takovým nákladem by zařval každej.
"No nic, deme zase dolů." Řekla s klidem Laura.
"Ti seru..." vymáčkla sem ze sebe.
"Hele, nechtěla sem to tady vytahovat, ale byl to tvůj nápad, plahočit se do blbýho kopce, tak toho nech." Utřela mě.
"No tak teda jo." Souhlasila sem. Anička si zobla něčeho co vypadalo jako rulík a vydaly sme se na cestu.

Sotva sme dorazily do kempu, začlo chcat. Recepční nás naložila do auta, i se špinavýma báglama a hodila nás do chatky. Pustila sem televizi a škrábla sem sebou na postel.

Další dny už probíhaly v klídku a pohodě. Flákaly sme se po kempu, Anička si užila hřiště, děcka a s nabytou svobodou opět zvlčila. Najíst se chodila do vedlejší chatky k sousedům, takže sme na jídle ušetřily, dá se říct. Večer sme s Laurou sedávaly před chatkou s pivama nebo vínem, což mělo za následek, že Laura v deset vytuhla a nebyla. Takže zatímco večer byl v kempu řev, hukot, všichni chlastali a bavili se, tak já sem čučela na telku a dopíjela škopky. Tady nepomůže výmluva, že sme starý, protože padesátníci nás evidentně převálcovali. Když ve tři ráno zpívali u stožáru už potřetí hymnu, říkala sem si, že sme pěkní sráči.

Teď se pakuju na fesťák, v sobotu je odjezd, ale Vlaďka a Laura se rozhodly, že mě asi zabijou a vyrazíme ráno v sedum, abysme stihly Skyline. No nevím nevím děvčata, vidět mě po ránu, to vás ta radost ze skajlajního trdlení přejde.

Život končí ve třiceti

Někdy mám fakt deprese ze svýho věku. A co hůř, z celýho svýho života. Napadá mě, že sem nic nedokázala, nic neudělala, nic nevytvořila, a co sem nestihla doteď, to už nedoženu. Nikdy. Protože odteď budu už jenom stárnout, umírat, a během toho budu chodit do práce, a makat a makat a makat, a pak konečně umřu. Jenomže pak si říkám, že ta smrt není nic extra, dyť je z člověka najednou mrtvola. Já nechci být mrtvola. Nechci ležet na patologii, nahá. Studená. Zmodralá. Dyť to je hnus. Umírat by se taky mělo pěkně. Například by se z člověka měla stát nějaká třpytivá mlha, která se rozplyne. Né mrtvola. Né kostra.
V životě sem nedělala nic, co by mě bavilo. Myslím práci. Furt ztrácím čas v zaměstnáních, který mě nebaví, nebo mě serou. Vytrpím si tam svých osum a půl hodiny a du dom, spat.
Když sem o tom mluvila s Jahůdkou, tak řekl: "No jo, když to máš těžký, když nevíš co by tě bavilo."
"Já ale vím co by mě bavilo." Namítla sem. "Já bych jezdila s ňákou kapelou a psala bych o někom životopis, nebo článek, nebo tak něco. Důležitý je, že bych byla na turné. Protože to by byl hukot. Jenom bych chlastala, psala, hrála pokra, a prospala celej den. Ráj na zemi. A nemusí to být žádná boží kapela, mně stačí cokoliv."
Jahůdka se začal smát. Dělal že se jenom usmívá, ale viděla sem jak se směje.
"Ticho!" Rozkřikla sem se. "Směju se snad já, že tančíš? Protože abys věděl, to je taky dost blbý."
"No to se teda směješ." Řekl.
"Jenomže ty aspoň děláš co tě baví, i když je to blbý." Povzdechla sem si.
"Si nemysli, já už su ze všech nejstarší, za chvilku budu moct dělat jenom trenéra." Postěžoval si. "Když je člověk starej, život nestojí za nic."

Když sem si šly s Laurou sednout na pivo, obě s mírnou depresí, tak mi řekla: "Ještě že seš tak nešťastná, dívat se na šťastný lidi je pěkně na hovno."

Nejvíc zaperlil ale taťka, když sem si stěžovala, že nic jinýho nedělám, jenom chodím do práce, a z práce na nákup, a pak vařím, a uklízím, a večer se skácím do postele abych mohla ráno zase do práce, a že mě tohle nebaví, a to je hovno život, žádnou radost z toho nemám. A taťka vševědoucně nakrčil obočí a řekl: "Ale ono to takle bude ještě dalších čtyřicet let."

Domů sme pořídili plácačky na muchy. Teda Hugo je pořídil. Volal mi z práce, že má plácačky. Těšila sem se na chlast. A zatím to byly hračky pro Aničku, protože furt ujíždí na lovu much. Jednou sem teda honila mola, hajzla, že ho zabiju. Jenom sem ho připlácla a na Aničku sem akčně křičela: "Přines plácačku, rychle, dorazíme ho!" Mola sme následně uplácaly na zemi. Když sem toho kurváka vyhodila, zeptala se mě Anja, proč sme ho museli zabít. Řekla sem jí na to, že mol nám jí mouku a oblečení, tak proto. Dál sem jí vysvětlila, že se ale nic nesmí zabíjet bezdůvodně. Byla z toho chvilka poezie, kdy sem se tvářila, že su strašně mírumilovný tvor.
"Divej. Třeba můžu zabít muchu, protože nám ujídá jídlo." Vysvětlila sem. "Ale můžu zabít třeba šnečka?"
"Néééé." Kroutila Anička mohutně hlavou. "Šnečka nééé."
"Správně. A můžu zabít třeba... lučního koníka?" Pokračovala sem v testu.
"Néééé. Koník papá trávu." Řekla Anička.
"A může se zabít třeba...prase?" Zkusila sem chyták.
"Néééé. Prase přece nic nedělá."
"Hm, to sice nedělá, ale stejně..." Je mu to prd platný.
Moje vysvětlování tak dostalo velký trhliny, protože zabít něco proto, že mám důvod, je kravina. Já mám důvod zabít spoustu lidí a taky to nedělám. Chjo, i my vědci sme někdy s argumentama v hajzlu.

A zpráva roku: Talenti přijedou do Prahy v listopadu! To sem si myslela, tak tohle sem čekala. Takže budu mrznout před tourbusama. Těším se jak prase. Poslední deska sice nestojí za nic, ale i tak, sou to přece moji kluci. A pak mám eště v plánu Vídeň, o měsíc později. Hurá, aspoň bude na Vánocích něco hezkýho.

Teď se balím na dovolenou, pekelně se těším, těším se na to, jak si to užijem s Aničkou, těším se že s ní konečně někde budu a těším se, že vypadnu odtud. Chatka už na nás čeká, všechno domluvený, připravený a co připravený není, na to kašlem. Akorát ta cesta mě štve, pět hodin je celkem dost. Chtěla sem si na cestu koupit časáky, ale rychle mě to přešlo, jenom sem do nich nahlídla. Sem asi fakt zakuklenej chlap, jinak si neumím vysvětlit, že mě nezajímá jakej si mám koupit lesk na rty, jestli jsem zimní nebo jarní typ, jestli je sluneční záření škodlivé a jestli sou baleríny IN. Dále mě taky nezajímá, jak mít deset orgasmů za sebou a jak ošetřit po slunění vlasy. Čím sem starší, tím hůř ty přiblblý redaktorky a jejich bláboly snáším. No nic, pět hodin teda budu čumět z okna.

Přírodě zdar, klíšťákům zmar, a zatím ... nazdar :)

Hurá, dovolená!

Analyzovala sem, proč mě můj život tak strašně sere. A přišla sem na to. Je to tím, že se mnou nikdo nechce sdílet moje hudební nadšení. Nikdo se mnou nechodí na koncerty, ani na fesťáky. A přiznávám, že to je průser. Ta poslední záležitost s Chrisem mě úplně zlomila. Navíc je teď léto, všude spousta dobrých věcí, dobrých kapel a jediný co se kolem toho děje je to, že o tom dokážem kecat u piva. Takže takle jako né. Já eště ve třiceti umírat nebudu, na to je mě škoda. Sima je přesně ten typ, co dokáže dělat velký plány na léto, ale když příde léto, tak skutek utek, a eště si dovolí mi nadávat, že su shnilá, protože nechcu jet s děckama na výlet do Vyškova. Čert aby to spral. Nakonec se spolu nedostanem ani na blbej fesťák v Břeclavi, protože to je dycky ňáký "ale". Laura slíbila účast na Talentech, taky mi ale zároveň oznámila, že tady už se vyčerpala, že tam už po zbytek roku její ochota končí. S Efou nemůžu počítat v ničem, protože bydlí na ubytovně, furt nemá prachy a navíc poslouchá Morandi. Eda nepohne prdelí ze svýho domečku, neboli jak mi řekl naposledy "kdybys ty jo chtěla jet někam na kole, tak jo, ale do Prahy...". Vážený příteli, až budu chtít jezdit na kole, tak se pudu rovnou zastřelit. To už bych taky mohla chtít sportovat.
No, takže to je všecko v prdeli. V Přešticích je fesťák, kde budou Rasmus, a co je mně to platný. Protože jet sama na fesťák, to už je totální průser. Sama jít na koncík, to jo, to eště jo. Ale dva dny na festu, to bych si připadala jako nejosamělejší člověk na světě. And I'm in the crowd but I'm all alone. Takže ale co teď s tím? Rozhodla sem se jednat a najít si člověka s kterým budu jezdit. Nenapadlo mě nic jinýho než kouknout na inzeráty. Jenomže to je zase kámen úrazu. Protože pokud inzerát zní: "Jsem pohledný kluk (45) a mám volný lístek na RfP, nepřidáš se?" tak je mi jasný, že pokud se jako naivní patnáctiletá školačka přidám, cestou na fesťák budu úzkostlivě sledovat jestli má "kluk" ruku na řadící páce nebo na mým kolenu a večer se podivím, kdože si to jde povídat ke mně do stanu. Dále inzeráty znějí: "sme parta kluků a je nám dvacet a hledáme holky, který s nama pojedou a uděláme bordel." No jasně. Je mi teda jasný, že takle to jako nepude. "Jsem rocker sympaťák a hledám někoho kdo se mnou bude jezdit na koncerty, poslouchám Arakain." Chjo. Asi umřu.
Zní to sice blbě, ale musím si najít holku. Což zase bude problém protože nechcu někoho komu je osumnáct a celý dva dny mě bude otravovat s tím jak miluje Márdiho, protože von je takový emo. Ještě jednou ach jo!

Su asi trapná, nebo divná, nebo mladá, nebo blbá, ale nepochopila sem ňák v čem ostatní tak děsně baví ten úžasný facebook. Myslím, že to zase smažu. Divný mi to přišlo už když sem se tam hlásila, ale říkala sem si, že to asi musí být boží, když to všechny tak baví. Jako ale proč by mě mělo bavit číst hlášky typu "hurá pátek" nebo "sláva, začíná mi dovolená" případně "dneska je nuda jako prase". Akorát mě nasírají aplikace, který mi furt chodí, jako ... "Kterému upírovi se podobáš? Které celebritě se podobáš? Co se ti stane v létě?" No koho to zajímá? Co je mně sakra do upírů?

Sousedka odnaproti se zničehonic rozhodla že mně začne tykat. Jakýpak copak. Jelikož je jí padesát, zřejmě se rozhodla že takovýho sopláka jako já nebude zdravit běžným způsobem. Šla sem na nákup a ona na mě vypálila: "Nazdar." A tak sem jí řekla: "Ahoj." Čučela jak péro z gauče.

V práci nás s Jahůdkou vyhodili z našich míst, byli sme přisunuti ke zdi, nicméně stále vedle sebe, což je dobře. Z druhé strany mám Patrika, který je šílený. Pořád na mě piští něco jako "tóó jééé svět Elmóó....". Když telefonuje, hraje si s postavičkama z kindrvajíček, jakože s nima chodí po stole. Hlavně ale sme zjistili, že oba posloucháme Billy Talent. Mimochodem, na třetí album sem napsala recenzi. Moc pěkná nebyla, ale pravda musela vyjít najevo. Kromě čtyř válů je to totiž pomalý, ňáký ucouraný, umírající, a strašně depresivní. A už vůbec nechápu jak Ben mohl nasekat tolik příšerných frází do jednoho válu, jako je White Sparrows. Tak příště, kluci. Ujet může každej, ale příště to bude lepší.

Očko se na mě v práci po ňákým incidentu rozčílil, a řekl: "Já sem si doteď myslel, že si jenom děláš srandu. Ale ty seš normálně a jednoduše zlá!" Něco podobnýho se říká o mojí babce, takže to asi bude ňáká dědičná dědičnost. I když teda né že bych s ní chtěla mít něco společnýho. Takže odteď spolu s Očkem nemluvíme, on je uraženej že su zlý člověk, já su uražená, že si dovolil nahlas říct kritiku na mou osobu.

S Jahůdkou sme si rozhodili dovolený tak blbě, že se teď neuvidíme pět týdnů. Aspoň si teda voláme. Já si do telefonu stěžuju jakej je Očko blbec, a on si stěžuje jak je strašný nosit vyžehlený rifle, jak je strašný nechat si melírovat vlasy a jak mu moli prokousali díru v tričku od Hardyho. U nikoho jinýho by mě todle poslouchat nebavilo, ale od něho mi to příde nějak legrační.

Fika si pořídila kočku. Chodí do práce s kruhama pod očima a s hláškou: "Kočka je pičus."

Patrik mi řekl, že de ze mě strašně moc energie, že dycky když mě slyší, jak s těma lidma do telefonu mluvím, chtěl by to dělat taky tak. Upřímně řečeno, nevím o kom mluvil. Umírám u každýho hovoru. Například se nám mimo jiné měří, v tabulkách, jak dlouhá doba uplyne, než zvedneme hovor. Tak já mám tento čas nejdelší. Já si nejdřív musím pořádně zanadávat, že někdo zase zvoní, co to je a co zas chce, a jó, už to beru, počkej, dyť nehoří, vydrž Prťka vydrž.... A než tohle provedu, někteří to normálně položí. Jahůdka tomu říká "dramatická předehra". Eště lepší sou "dramatický dohry", to někdy fakt vzteky lezu pod stůl. Chjo, chtěla bych dělat letovýho dispečera. Piloti nejsou voprsklí sráči.

Teď mám dva týdny dovolené, hurá. Příští týden jedeme do kempu, ve složení já, Anička a Laura. Na pět dní. Až k Ostravě. To bude hukot, těším se.

V říjnu budou v Praze Anti-Flag, Alexisonfire, The Ghost of a Thousand a Four Year Strong. Budu tam. Eště nevím s kým, ale budu. Chtěla bych hlavně vidět Against Me, ale ti sem v nejbližší době nepřijedou, chjo, škoda.

Mimozemská posádka na talíři z bufetu Vesmír

Některý dny v práci stojej úplně za hovno. Su unavená k smrti hned po ránu a je mi jasný, že se to vůbec nemá šanci zlepšit, naopak, že bude eště hůř. Dolezu do práce, zjistím že mi někdo ukradl hrnek, sežral cukr, a protože se vyklízela lednička, přišla sem i o čerstvý sýr Almette. Poté se mi nepodaří nalogovat do počítače, případně hned po ránu bojuju s telefonem, kterýmu se záhadně přes noc rozbil mikrák, nebo ještě hůř - bojuju se zapletenýma šňůrama. Lidi, kteří pak volají, sou vážně všichni jedlí. Jednou mi nadával chlapík, kterej mi řekl: "Jó Brno... vy tam mluvíte tím... vy tam máte ten...hampejz." Jasně bróku.

Některý dny naproti tomu sou ale v pohodě. Třeba úterý. Nějaký můj pubertální hormon opět vyplul na povrch, následkem čehož mě chytla blbá. Nebo blbej. Nevím kerej z nich to byl :) Ráno Teploušek donesl jahody, a tím si vysloužil přezdívku Jahůdka, protože nám nosí jahody pořád, vodkrajuje ty šušně, naskládá nám je na talířek a my s Fikou z toho máme radost nesmírnou. Jahody po ránu sou úpa boží věc totiž. A musím si přiznat, že kdybych si je měla umýt a uždibat šušně, tak je rači nechám zhnít. Vypila sem si kafe, zvedla sem si jeden hovor a pak sem si šla zapálit s Dejvem, což je týpek, kterej vypadá jako Dave Grohl, je to Ostravák a když mluví, nerozumím mu ani ťuk. Venku na kouření pravidelně taky potkávám borečka kterej je děsně vysokej, a menuje se Jalovec. Uchichtávám se pokaždý když ho vidím.
Očko nevolá, posadili ho na recepci jako sekretářku, dělá nábor nováčků a my z něho máme prdel. Vymysleli sme teda, že mu jako na recepci zavoláme, teda nakonec sme vylosovali Fiku že mu zavolá, protože já bych se smála a Jahůdku by poznal. Takže Fika volala, že jako jí říkali, že má přijít na školení, ale že vona na žádný školení nechce, že chce jít rovnou volat, navostro, protože aby hned vydělávala ty prachy. Sledovali sme Očka jak se tvářil a pak sme se prozradili brutálním smíchem. Povzbuzený svou vtipností sme s Fikou počkaly až pude Jahůdka na oběd, pak sme mu vyply monitor a vyndaly tuhu z propisky. Vrátil se celej uřícenej, protože šel pozdě, honem rychle zmáčkl telefon, že de volat a pak hystericky jezdil myší po stole a čekal až se mu rozsvítí monitor. Když konečně přišel na to, kde je zakopanej pes a monitor zapnul, snažil se něco si zapsat a když to nešlo, hodil po mně vztekle propisku. Když dotelefonoval, vyjel na mě, co to jako mělo být. Ublíženě sem se na něho podívala a řekla sem: "To já ne, to byla Fika." Omlouval se velice a donesl mi meloun. Smíchem mi skákaly ledviny. Potom sme šli s Jahůdkou kouřit a vymýšleli sme, co by sme tak provedli Fice.
"Mohli bysme jí vypnout Num Lock." Navrhla sem.
"Jo to je dobrý." Radoval se Jahůdka. "Ale co dál?"
"Zkoušeli ste podlepit myš lepicí páskou?" Ozvala se šéfka vedlejšího oddělení, která kouřila o kousíček dál.
"Ty jó, to je dobrý." Radovala sem se. Dohodli sme se, že při nejbližší příležitosti si Fiku vychutnáme. Stalo se to odpoledne, když někam zmizela. Jahůdkovi sem dala za úkol sehnat lepící pásku a mezitím sem jí vypla Num Lock. Jenomže Fika se na svoje místo vrátila s vedoucím, jakože potřebuje vyřešit nějaký úkol. Byli sme k sobě otočení s Jahůdkou, čučeli sme na sebe, třepali sme se smíchem a jenom sme slyšeli vedoucího: "No, zadej tam to číslo... zkus to ještě jednou. Jakto že to nejde? Nemáš to seklý?"
Pak sem volala, jakože se nic neděje, Fika k tomu žádný připomínky neměla, a tak sem si říkala, že ani nepoznala, že sme to byli my. Že sem ji podcenila mi došlo když sem se vrátila z hajzlu, sedla sem si na židli a ta se ukázala jako odjištěná, katapultovala mě držkou na stůl a Fika prskala smíchem.
Pak už sme z toho byli tak zblblí, že sme se báli od svýho kutlošku někam odejít.
Další den si Jahůdka ztlumil vyzvánění u telefonu, takže zatímco sme hráli Jméno město..., promeškal čtyři hovory, což by nám ani tak nevadilo jako to, že to hodil na nás. A mimochodem, jméno a město je pěkně blbá hra, protože sme se akorát domlátili bločkama a já sem se urazila když mi nechtěli uznat jako celebritu Barbara Conana a sprostý slovo na L mi neuznali "lupec", protože tvrdili, že tak se ničemu neříká. Ale na mě si nepřídou. Jahůdka měl dokonce tu drzost napsat do celebrit "kastelán" a vykládal nám, že kastelán je přece celebrita každýho hradu.
Pozitivní věc na celým týdnu byla, že Sosál dal výpověď. Nepozitivní je, že Psí holka ji ještě nedala.

Koupila sem si voňavku která nevoní a sluchátka který mi nedrží v uších.

V pátek sem zase dostala depku. Dycky v pátek chytnu depku. Protože všichni se někam těší, všichni se na něco těší. Ale já se netěším nikam. Nikdy. Netěším se na víkend, netěším se na týden, netěším se nikam. Nemám ráda jídlo, vo sexu mlčím, drogy si nemůžu dovolit, protože sou drahý. Na žádnej koncert se nedostanu, když už chcu a celý nový talentí album je tak emo, že mě to zabouchlo do rakve a tímto sem ho vymazala z empétrojky. Netěším se ani na "někoho" protože nemám na koho. Připadám si jako robot. Nic jinýho. Chodím mezi lidma, vrážím do nich, je mi všecko jedno. Ujede mi šalina, nechá mě stát dvacet minut na zastávce, je mi to jedno. Tvářím se hnusně na cigány, protože jestli mě zmlátí... je mi to jedno. Do práce chodím pozdě. Nejím. Během dne si udělám osum přestávek na kouření. A všechno je mi šumák.
V pondělí mně bylo tak blbě... bolela mě hlava, žaludek a krk. Nejhorší to bylo s žaludkem. Kroutila sem se v práci jak přišláplá žížala. Ráno sem si dala dva Brufeny, v práci další dva. Pak sem si šla pro Ataralgin. Nic nezabíralo. Kurt říkal, teda předtím než se zabil, že bere herák protože má bolesti žaludku. To ale teda nebyla výmluva. Mně kdyby někdo dal něco schopnýho, beru cokoliv. Jahůdka si vedle mě furt hrál s lahvičkou léků, až mě s tím vytáčel. Řekla sem mu, ať to schová a pak sem se ho zeptala na co ty prášky sou. "No na žaludek." Trhl ramenem.
"Ježiši." Zakníkla sem. Tak já se tam celej den kroutím a on má prášky a nic neřekne. Pako. Pak sem si od něho teda vzala dva, abych přežila další dvě hodiny, a šla sem si koupit Pepsi. Trochu to pomohlo, ale jenom trochu. Když sem dojela dom, vzala sem si další dva Brufeny a šla sem se naložit do vany. Říkala sem si, že kdyžtak umřu ve vaně, jako Morrison, což taky není úplně nejhorší. No co, každej máme svůj osud.
Když sem neumřela, trochu sem se tomu podivila a šla sem si přečíst 21. století. Dozvěděla sem se, že internet je živý organismus. Sem to dycky říkala. Internet, foťák, můj kompl a výtah v práci, kterým nejezdím od té doby, co po mně hodil jiskry z ovládacího panelu.
V úterý mi bylo tak blbě, že sem nemohla do práce. Nemohla sem mluvit, krk oteklej jak prase, kašel, rýma. Do toho žaludek a bolavá hlava. Připadala sem si poněkud malomocně. Musela sem teda zajet k doktorce pro neschopenku, protože v takovým stavu pracovat, toho sem fakt schopná nebyla. Protože sem vyrazila moc brzo, do města sem dojela se značným předstihem. Takže sem vymyslela, že si skočím na oběd. Zase do bezdomovčího bufáče. Ani nevím jestli se to menuje Vesmír nebo Sputnik nebo co, každopádně tahle "stravovna" má za úkol zlikvidovat chátru tím, co tam vaří. Nepřekvapilo mě, že sem se projevila zase jako idiot. Protože tabule nic nenabízela, dala sem si smažený žampiony. Zase. V nějakým trapným domnění, že tentokrát to bude lepší než minule. Když sem se sunula s tácem k pokladně, byla sem eště ráda, že sem si dala ty žampecy s rozkydlýma bramborama, protože žlutá břečka co asi byla špenát, nevypadala vůbec k jídlu, spálená cibulka byla fakt černá a o tom, jak vypadala hrachová kaše, rači ani nebudu mluvit, to se snad ani nesmí zveřejnovat. Nicméně to bylo naposledy kdy sem se ze svých žampionů radovala. Zaujala sem opět strategický místo u hajzů, ale tentokrát né proto, že by se mi chtělo tam stát, ale protože jinde nebylo místo. Díky této zkušenosti můžu směle prohlásit, že vím jak smrdělo středověký město v centru největší morové epidemie. Zakrojila sem směle do žampionu a zůstala sem zírat. Bylo to průhlednýho cosi, co mělo semotamo bílou skvrnu. Buď obalili medůzy nebo se mi snažili dostat do žaludku mimozemšťani, kteří sou maskovaní ve strouhance. A útočí ve skupinách.
Po tomhle hrůzným setkání třetího druhu sem se vydala k doktorce, kde mě čekalo setkání s nemocnýma lidskýma exemplářema a dlouhý sezení v čekárně. Když na mě konečně přišla řada, nadnesla sem svůj problém. Doktorka mi chtěla dat antibiotika, ale odmítla sem to s tím, že to zvládnu sama. Když mám být drsňák, tak až do dna. Pak sem zašla do práce odevzdat neschopenku a nakazit všechny ostatní. Jahůdka zrovna lezl po stole, vyložila sem si to tak, že je to ze zoufalství, že tam nejsu. Všichni mě mohutně uvítali a odjeli s židlema kilometr ode mě, aby to taky nechytli, někteří se pokřižovali. Vedoucí tam zrovna nebyl, abych odevzdala neschopenku, tak sem to předala Fice.
"Řekli sme, že už včera si vypadala dost blbě." Řekla Fika soucitně. "Ale už sme neřekli, že tak vypadáš každej den."
Jahůdka se smál a hodil mi broskev. "Né že budeš nemocná dlouho, já tady sám nebudu." Varoval mě.
"Neboj, mám to ukončený k úterku. Do té doby to tady musíš překlepat."
"Představ si, du na casting." Radoval se. "A né, že mně zase přičaruješ něco špatnýho. Opovaž se."
"Neboj, já ti to přeju." Ujistila sem ho. "Pozdravuj Agátu."
"A Mašlíkovou." Šklebila se Fika.
"Jo, náš silikonový vzor!" Zachrčela sem bojovně.
Už se mi tam nechtělo dýl zdržovat, protože sem myslela, že se mi z té bolesti rozstřelí hlava, tak sem se odplazila na šalinu a už sem se viděla jak se doma svalím do postele a nebudu. V šalině telefon. Volal mi vedoucí že sem jako hodná, že sem tam došla s těma papírama, ale že nejsou podepsaný. Mohli za to určitě ti strouhankoví mimozemšťani, kteří mi napadli mozek.

Další utrpení v kadeřnictví

I´m nothing, but I´m tin girl, don´t feel any pain.

Všechno se sype jak domeček z karet, všechno se bortí jak hrad z kostek, zkrátka všecko se kurví.

- Aničku bolí uši. Furt nevím co se z toho vyvine. Kníká a v noci moc nespí.
- Nestíhám ji vodit do školky, nestíhám ji vyzvedávat a celý systém vyzvedávání se boří a všecko je špatně. Budu to muset asi řešit chůvou, nebo co.
- Nemám ji kam dat o prázdninách, šest týdnů - dlouhá doba
- Nedostala sem se do Prahy na Chrise Cornella, protože všichni se na mě jednoduše vykašlali, a i kdybych chtěla jet sama, neměl by stejně kdo hlídat Anju.
- Nedostanu se ani na fesťák, kterej už mám zařízenej, protože Hugo zrovna jede na Brutal
- Doma to stojí za hovno, domácnost je tak tichá, až je hlučná
- Páteční den v práci stál velice za hovno, protože sem měla odpolední směnu. Doma sem to nemohla vydržet, tak sem tam opruzovala už o půlhodinu dřív, protože sem chtěla jít s Fikou na oběd, nakonec ale lilo jako prase, takže sme seděly na okně, zíraly ven a prohazovaly si empétrojky. Chtěla sem jí dat poslechnout Eminema, ale prskla na mě: "Né, dík, textový soubory neposlouchám." Sedla sem si pak za Teplouškem, a ten mi řekl, že když mám tak posraný dny, tak se rozhodl mít je posraný taky, abych v tom nebyla tak sama, a už se to děje, už se to všecko sere.
Nejhorší ze všeho bylo že sem večer musela dvě dlouhý hodiny pracovat se Sosálem, a ta mařka je tak děsná, že kdyby se ta děsnost zhmotnila, tak to přeroste Everest.
- Z práce se mnou jel Mumínek, kterýmu je dvacet, bavili sme se o lidech co chodí do Livinu, ptal se mě jestli tam chodí mladí nebo staří.
"Jak to myslíš, staří?" Zeptala sem se udiveně, do klubů přece důchodci nelozí.
"No mladí, to su jako já, a staří... to seš jako ty." Zahlásil, a ukrutně se tomu smál. Ale já mu to nedaruju, v pondělí mu odpojím klávesnici, se bude divit.
- Laura mi vyčítá, že sme nešly na Lennyho, to je ale pozdě bycha honit.
- Haribo visící na balkóně ztratilo barvu.

Ze všech těch hrůz sem se musela vzpamatovat, a vyřešila sem to tím způsobem, že sem si v sobotu udělala hezký den. Nebo sem si myslela, že si ho udělám. Vymyslela sem, že se pudu nechat ostříhat. No tak jako ó ká. Vlezla sem do kadeřnictví ve Vaňkovce, kde se mě ujala jakási žena hužvovitého tvaru. Vysvětlila sem jí, jak to chcu ostříhat. Jakože vzadu zkrátit, vepředu nechat dlouhý.
"Takže takový jako vajíčko." Řekla.
Vyděsila sem se. "Né. Normálně mě ostříhejte." Představovala sem si takový ten dobrý účes, o který se snažím už věky ale kadeřnice tomu nějak nerozumí. Je to tak těžký, do prdele, vzadu to ufiknout a vepředu nechat afinu a nic, opakuji, nic s ní nedělat? Stříhala mě asi dvacet minut, zbytek času (asi dvě hodiny) sem strávila nudným umýváním hlavy, foukáním, česáním, podtáčením a tužením. Ježiši. Měla sem chuť jí říct ať mě vezme trojkou, abych todle už nikdy v životě nemusela absolvovat. Když mi tužila vlasy už půl hodiny, byla sem fakt nasraná. Ale hužva si nedala pokoj a musela mi ještě vpálit: "Vy se o ty vlasy nestaráte. Děláte si nějaké vlasové kůry? Zábaly? Balzámy?"
Jebu ti na vlasy, fuck off, už takle dostaly víc času než si zasloužily. A to už úplně mlčím vo tom, že mě celá ta sranda vyšla na čtyři stovky.
Abych si spravila náladu, zašla sem na jídlo. Dala sem si kalamáry s hranolkama a uklidňovala sem se tím, že když budou kalamáří kroužky gumový, udělám si z nich aspoň náramky a všem budu smrdět, za trest. Naštěstí byli dobří, tak sem se přejedla a šla zkoumat výstavu fyziky. Zadrhla sem se u sloupce, kterej byl naplněnej vodou, a v něm byla flaška, a když se šlapalo na pedál dole, tak ta flaška šla ke dnu. Sem to prostě nechápala a eště víc mě rozčílilo že tam k tomu nebylo nic napsaný. Teda bylo. Bylo tam napsaný: "Z jakého důvodu jde lahev při sešlápnutí pedálu dolů?" A nic. To je celý jako. Tak takle se umím zeptat taky. Sledovala sem flašku a lidi, kteří chodili dupat na pedál a celá situace mě rozčilovala. Jak to má být poučný když u toho není žádný vysvětlení. Čučela sem u toho jak důchodce do regálu s jogurtama, strávila sem tam snad hodinu. Pak mi to nedalo a šla sem najít někoho kdo to ví. Odlapila sem slečnu, co tam na tu výstavu dohlížela, bohudíky se projevila jako kompetentní osoba a vysvětlila mi, proč ta flaška jako teda de dolů. Pak sem si mohla jít koupit rifle.

Ve středu proběhla brutální firemní pařba. Sešli sme se v počtu jedenácti kusů a nastalo pravý peklo. S Fikou s Teplouškem sme utvořili brutální trojku, kterou by nepřeřvali ani nejbrutálnější rowdies. Průběžně za nama chodil pinkl upozorňovat nás, že v hospodě nejsme sami, ať se jako zklidníme. Ochočila sem si vedlejší stůl, a s chlapama sme tvořili průběžně mexickou vlnu. Prostě hukot. Když sme usoudili, že sme se podniku natrápili dost, přesunuli sme se do Livinu. Cesta to byla krušná. Na silnici sem se nějak zasekla, a skoro mě zajelo auto, ale na poslední chvíli na mě skočil Patrik a strhl mě na chodník, a tím mi zachránil život. Slíbila sem mu, že mu další den v práci budu sloužit. Druhej den nás do práce přišla půlka. Teplouška sem budila telefonem. Došel až někdy v deset a za největší katastrofu považoval, že nemá vyžehlený vlasy. Vtipkin mě zasáhl vlaštovkou do hlavy, což mělo za následek že mě rozbolela jako kráva. Zalezli sme pak s Očkem pod stůl a Vtipkinovi sme za to svázali tkaničky k sobě. Hroznej den. Vážně děs.

Ještě před spářkou sem si musela jít vybrat peníze do bankomatu. Vystála sem teda mohutnou frontu, než na mě došla řada. Pak sem tam dala kartu, bankomat ji spolknul a dlouho předlouho se nic nedělo. Začla sem být zoufalá. Za mnou fronta jako prase, lidi měli frfly a já sem neměla ani peníze, ani kartu. Zavolala sem si k tomu pak Teplouška s Fikou a společnýma domluvama, kopáním a mačkáním sme pak docílili toho, že mi to vydalo aspoň kartu. Šla sem potom k dalšímu bankomatu, kterej je na maliňáku ve spořce, ale spořka byla zbořená. Byla tam jenom jakási cedule, že je to přesunutý někam jinam, do prvního patra. Našla sem si teda budovu, kde to mělo být a snažila sem se tam dostat, ale dveře byly jaksi moc zamčený. Už dost nasraná sem šla na Jánskou, vešla sem do haly, a tam... bankomat mimo provoz. Tak sem teda šla ven, k dalšímu bankomatu, ale ten zase transakci nemohl provést. No ty vole. Pařit sem teda šla bez peněz, lepila to za mě Fika. Ve čtvrtek sem koukla na výpis jestli se mi ten litr náhodou neodečetl, a jak to asi dopadlo... odečetl. Tak sem volala teda na zákaznickou linku, jako co to jako má být a operátorka mi řekla, že mám eště počkat. Jakože to nějak samo zmizí, nebo co. Tak já čekám. Jenomže odečtená tisícovka není brzlík aby to samo mizelo.

V sobotu sem byla u Simy a jako téma večera sme zvolily "tresty smrti". Nad tím sme vydržely kafrat dvě hodiny.
V neděli sem šla s Laurou na procházku, ale nechtělo se nám chodit.

To je všechno ze života zdechlé larvy.

Praha calling

No vole vogo! Jeden den ráno sem si mrtvolně vstala, zapla telku a vyvalila se na mě zpráva že Chris Cornell bude v Praze. Už dvacátýho prvního. No ty vole. Snažila sem se netřepat, ale nakonec sem si šla stejně vykouřit dvě cigára aby to se mnou neseklo. Srdeční zástava hned po ránu. Že pojedu mi bylo jasný hned od začátku. Protože nejet, to je jako trestný čin. Soundgarden byla jedna z nejvýznamnějších kapel mýho života a my se s Chrisem milujeme už přes deset let. Až na to teda, že udělal tu strašnou desku s Timbalandem, ale to už sem mu vodpustila. Takže Roxy to jistí, já si ho tam odchytím i kdybych za to měla duši zaprodat, akorát mě trochu znejisťuje fakt, že na netu nemá žádný fotky s fanouškama. Zkrátka nemá, nejsou, neexistujou. Ale slavnostně přísahám, že mně neunikne. Nikdo se mnou nechce jet, su já to ale chudák. Takže zřejmě pojedu sama. Bělím teda zuby, vybírám trička, musím si nabarvit hlavu a celkově se vylepšit. Mám na to už jenom týden, což je děsný. A nevím jak to bude s foťákama. Doufám že mi ho tam neseberou.

Hm, a teď byli v Roxy Flogging Molly. Taková škoda. Je snad nikdy neuvidím, do prdele práce. V říjnu tady ale pak mám Anti-Flag a Alexisonfire. Budu se muset v práci otáčet, abych na to všechno vydělala. Už sem se uskromnila, dobrovolně se vzdávám Lennyho a Marylina. Stejně bych na ně šla jenom z občanské povinnosti. Offspring mě letos minou, nejblíž budou na Slovensku na nějakým fesťáku, chjo.

Všichni v práci už plánujou dovolený, takže sem se rozhodla rozhodnout se na kterej fesťák pojedu. Myslela sem původně, že RfP, ale program není žádná moc velká prda, tentokrát se mi zdá slabej. A je to drahý. A velký a moc lidí. Pak sem měla v záloze teda Hrachovku. Ale ! Já nebudu, opakuju nebudu, na stejným místě jako Ewa Farna, opakuji, nebudu, prostě ne. Trapnost té osoby by mě zasáhla i kdybych utekla do Valmezu, a prolezla by mě jako radiace. Takže vod toho pryč. Pak sem se dívala na punkový fesťáky, jenomže jedinej takovej o kterým vím, je na Točníku, a hlavní headliner je kapela, co se menuje "Na psu vši". Děkuji, nechám si ujít. Pláču po normální hudbě. Chci si sem přemístit Warped Tour. Nebo zajet do Kanady. Protože tam je například: Aiden, Alexisonfire, Anti-Flag, Flogging Molly, NOFX a ták. Tady prostě není nic schopnýho. Ale někam vyrazit musím, to je jasný. Ta Farná mě sere.
Bojkot fejsbůku mi dlouho nevydržel. Odolávala sem dlouho. Ale pak mi Teploušek řekl, že bez fejsbůku jako bych nebyla, a že žít se bez toho prostě nedá. A tak sme úterní odpoledne strávili tím, že sme tam teda zařizovali můj účet, a když sme ho zařídili, zjistili sme že už tam jeden mám. Je to pro mě záhada, kdy sem to dělala, ani nevím, no ale na fotkách je někdo, kdo vypadá jako já, tváří se blbě jako já - a sem to já. Po tomhle fiasku sme už jenom potichu luštili křížovky až do propouštěcí hodiny.
Sešla sem se s Laurou, abysme vymyslely bojový plán na léto. Postěžovala sem si, že fesťáky ňák nestojí za nic.
"Pojedem na Creamfield." Zazářila.
"No tak to ani náhodou." Mávala sem nesouhlasně rukou. "Dyť je to tucárna."
"Aha, tak já nevím...." Posmutněla.
"Ale mám náhradní plán." Oznámila sem. "Na podzim jedou Talenti Evropu. Takže bych to viděla na Německo, Rakousko, Polsko, Slovensko a Česko pochopitelně."
"Počkej, ty chceš jet jako... jako až tak, jo?"
"No jasně. Kam přijedou, tam budem. Akorát Rusko sem ochotná přenechat ruskám teda." Trhla sem ramenem, jakože co už.
"No dobře. To už abych začla šetřit, že jo." Řekla Laura. "A budu si teda šetřit dovolenou." Dodala.
Laura je totiž boží.
Další den se nám neplánovaně vyřešil problém s fesťákem. Laura volala, že Vlaďka jede na jakýsi fesťák, ještě s někým a má dvě volný místa v autě, tak jestli se nepřivtěrknem. Nechala sem si přečíst program, byla sem spokojená a souhlasila sem. Akorát teda Fixu, Skyline a Wohnouty uvidím už potřetí, no ale neva. Sere mě ale že se na stejdžích bude krýt Tleskač se Sunshine. To bude dilema.

Už zase mám strašnácký myšlenkový období. Začlo to tím, že sme si v práci s Teplouškem vykládali o tom, co bysme chtěli a nechtěli. Já sem řekla, že co chci, to mám, protože si to umím přivolat. Když doopravdy chci. Teploušek řekl, že to je logický, že to je přece fyzikální zákon, a funguje to tak, a já sem řekla bacha na mě, když moc myslím, je zle. Zeptal se, proč teda nejsu bohatá, když si to umím zařídit a já sem řekla, že to přece doopravdy nechcu. Nebo chcu, ale netoužím po tom až tak velice moc, abych to přivolala silou myšlenky, a navím je nebezpečný něco chtít, protože člověk nikdy neví, co z toho vznikne ve finále. Taky sem řekla, že nejvíc se mi plní vedlejší myšlenky, na který se nesoustředím a to je pak průser. Odpoledne sem mu nadala, ať furt nežere tu pizzu, nebo ztloustne a jako tanečník bude vyřízenej, protože ho partnerka nebude chtít. Druhej den přišel celej zdrcenej, že bude muset svou tanečnici vyměnit, protože se dohádali a že za to můžu já, protože sem to na něho přivolala a ať rači už sem zticha. Celej den sem mu pak vařila kafe a dokonce sem se rozdělila o poslední višňovou margotku z automatu.
Odpoledne když sem jela z práce, dívala sem se na lidi co se mnou cestovali v autobuse a přemýšlela sem, jak by se kdo zachoval v případě, že bysme měli nehodu. Jestli támhle ten chlap by byl kliďas a zachránce, jestli řidič by byl hrdina, jestli baba s košíkem by pištěla a jestli by měl někdo blbý kecy. A najednou řááách, na zastávce to do nás zezadu napralo auto. Nikomu se bohudíky nic nestalo, ale stejně... připadám si jak idiot. A je to strašidelný.

V práci sem rozšířila křížovkový mor. Všichni luštíme. Když sem byla kouřit s vrátným, prozradil mi, že bude mít narozeniny.
"Kolikátý?" Zeptala sem se ze slušnosti.
"Dvaadvacátý." Řekl bystře.
"Ale počtvrtý, ne?" Odhalila sem vtípek.
Zarazil se a pak pípnul: "Potřetí."

V sobotu přijela Efa. Sešla sem se se Simou a Efou v lezbím baru, kde sme rozebraly život. Efa zase bodovala.
"Ti řeknu, vole, mě ti chlapi tak serou, to sou takový pytle hoven, že já jak se fakt naseru, a to já se naseru už brzo, tak s nima přestanu šukat a nechám vyschnout celou vesnicu, ti říkám. No co se tlemíš? Ještě budou prstíčkama hrabat a já na ně budu srat, budu si jezdit po vesnici na kole jak reklama na Poděbradku, pičo a všichni mně budou u prdele." Mohutně se napila piva. "A můj starej, vole, ten mě sere ze všech nejvíc. Tomu sem říkala, že jak se ufetuje v létě jako, tak ať zapomene že mu pudu na pohřeb, protože já mám novej kostým, drahej, a já ho nepropotím někde v horku v krematoriu v srpnu. Na to ať zapomene. Řekla sem že jestli chce umřít, tak jedině v zimě, nejlíp v únoru. Jestli skape dřív, tak mě fakt nasere, ti říkám."
"Pojedu na Chrise Cornella, dovedete si představit, co to pro mě je?" Ozvala sem se.
"To je ten šukézní borec, jak sme se na něho nedávno dívaly, jo?" Zeptala se Sima. Pouštěla sem jí totiž celkem nedávno cover Billie Jean.
"Jojo, to je on."
"Víte koho teď miluju já?" Položila Sima zákeřnou otázku. "Já vím, že mě Jana zjebe, ale miluju Jareda."
"Ježiš Simo!" Pohoršila sem se.
"No to sem čekala ty frfle jeden, ale víš co? Něco ti řeknu. Jared byl vyhodnocený jako jeden z nejhezčích chlapů na světě." Triumfovala.
"No a co jako? To je měřítko čeho? Jako že seš ráda, že kdo se líbí tobě, se líbí dalším stovkám ženských který poněkud přehlídly fakt, že Jared je teplouš?" Napila sem se piva.
"Jared vole není teplouš." Řekla Efa.
"Jo, jenom závidíš, že nemáš žádnýho svýho chlapa v žebříčku nejhezčích lidí světa." Udeřila Sima.
"Cha, Simo, ty ses posrala. To mě teda vážně urvalo žíly, že moji chlapi nejsou v posraným časáku People." Kroutila sem hlavou.
"Borec z HIM se taky maluje a není teplej." Řekla Efa.
"Nó, ten je zase ale mega ujetej." Řekla sem. "A Jared teplej je, věř mně."
"Ale dyť má děcka a babu." Obhajovala ho Sima.
"Ty vole, no to je argument teda." Smála sem se. "Ty mu na všechno skočíš. No ale tak dobře, nech si Jareda." Řekla sem nakonec, jakože su hodná.

Přesunuly sme se potom k Simě domů. Tam nastal teprv ten pravej večírek. Pouštěly sme vály na youtubu, kouřily na balkoně a Efa tak ječela, až to vylekalo všechny psy v široko dalekým okolí, a ti nám do toho brutálně štěkali, občas i vyli. Efa si vymyslela, že pustíme novýho Eminema a chtěla po mě abych přeložila texty, což na mě opravdu bylo moc a neochotně sem musela přiznat, že přecenila moje síly.
"Ty texty nejsou nic moc." Řekla sem nakonec.
"No to nevadí." Mávla Efa rukou. "Ale von je takový kuřátko, malý děťátko. Vošukat a zahodit, jachááá uáááá háááá." Kytky na balkoně se z jejího brutálního smíchu vcucly do hlíny.
"Efo, ty kdybys ho zahodila, tak už se nezvedne." Řekla Sima.
"No ty vole, zahodila bych ho až v zimě, v létě nikdo na pohřeb chodit nebude, nebojte sráči jebáči." Ujistila nás.
Když sme sežraly chlebíčky, vypily víno a ferneta, rozhodly sme se jet vyděsit město. Efa si v šalině vytáhla zubní kartáček, pastu, vyčistila si zuby a do uší si nacpala papírový kapesníky. Bezzubýho bezdomovca obrala o pivo, půlku flašky mu vypila a bezďák byl šťastnej jakou si našel fajn kamarádku. Když nás šalina konečně vyhodila, zaútočily sme na Charlie´s, kde to bylo trapný jako dycky. Šla sem se zeptat barmana, kdy už začne hrát dýdžej a ten mi oznámil že přece už dávno hraje. Měla sem totiž dojem, že do té doby tam jede nějaký trapný rádio. Vypadly sme teda do Faces, ale tam to bylo eště ukrutnější a strašnější. Míra únosnosti neúnosná. Jelo tam jakýsi disco, fuj, a ty lidi tam, to bylo na poblití. Mařky obarvený blondýny, popíjející koktejly, s mohutnýma kruhama v uších. Borci značkoví od hlavy k patě, stříbrný řetězy na krku, případně se tam míhali metroši. A ty já fakt nesnáším. Na hlavách to mělo pět kilo gelu, vypadali jak kdyby je vychrchlal vetřelec.
Kdyby tam bouchla bomba, nikoho mi nebude líto. Jedinou radost mi udělalo, že moje nápisy na hajzlech pořád eště drží.

Z výkřiku sojky...

V pátek sem byla ráda jak mi naskočil hlas. Ještě furt nic moc, ale aspoň trochu. A místo abych si znovunabytý mluvení hýčkala, vyrazila sem se Simou na vesnickou zábavu, protože "to musíš vidět". Vesnický zábavy se mě teda moc netýkají a zábavový kapely mě nenadchnou. To už vůbec nemluvím o lonťácích, ke kterým trpím značným despektem. A poslední příšerná zkušenost, kdy mě Eda vytáhl na vesnickou tancovačku, kde byli lidi v krojích, tomu taky moc nepřidala.
Sima byla ve svým živlu. Už po cestě do kulturáku celá zářila štěstím. "Slyšíš? Slyšíš? Ty jo, to bude pecka, už to slyším. Bomba to bude, ty jo."
"Ježiši, kam sem se to dostala." Zasyčela sem. Z pod vrat na nás vyštěkával podvraťák, smrdělo tam pálený listí a kolem nás profičel místní geroj na fechtlovi. "To je lont jako vyšitej." Dodala sem.
Pomalu sem se kodrcala ke kulturáku. Sima už byla kilometr přede mnou, poskakovala a trdlovala jak malý děcko a povzbuzovala mě, ať si pohnu, že už to dávno začlo, a že takle nic nestihnem. Vtrhli sme teda dovnitř a mně zmrzl úsměv. Tělocvična, kolem stoly - a uprostřed tanečníci důchodovýho věku skákali na Airfare. No ty vole. Nevěděla sem, jestli se mám smát nebo... smát :) Protože kdybych byla někým z kapely, todle si dám do klipu.
Nejdřív sem seděla jako pecka, vůbec sem nevěděla co tam mám jako dělat. Dívala sem se na ty lidi a nechápala. Blbý bylo, že se tam nemohlo kouřit, a tak sme chodili ven, ke kulečníku. Simin chlap byl asi nasraný, že se Sima baví, nebo co, a tak jí průběžně chodil opakovat, že s ní skončil, ať už ho nesere, a ať od něho konečně vypadne. Několikrát dodal, že je teplej, aby nám bylo jasný, kerá bije. Šly sme teda se Simou kouřit, stouply sme si do střepů a krve, a slavnostně sme si slíbily, že ty teplouše přežijem. Zábavu sme si užily, ožraly sme se a odskákaly si to. Já sem si natáhla sval v boku a Sima si namohla krk. Někdy v noci, nebo spíš ráno, sme zjistily, že nemáme odvoz, jelikož odvoz se nám nějak ožral, teda spíš se na nás vysral. Šla sem teda shánět odvozáka mezi vesnickou chátru. Ňákej tlustoprd se zlatým řetězem na krku mi vykládal, že mu za hodinu přijede kamoš a klidně nás do Brna hodí. Skočila sem mu na to jak malá holka, nechala sem se kvůli tomu pozval na panáka a taky sem mu nevrazila facáka když mě plácl po zadku. Buřt jeden zparchantělej. Samozřejmě nás nikdo neodvezl a musely sme si brat taxíka. Hrdě hlásím, že sem ho neplatila.
V pondělí v práci to bylo peklo. Nuda a pruda, ajťák se opět snažil vzít mi otisky, ale nedělo se nic. Dojel ňákej vedoucí z Prahy, jakože nás bude školit, a připadal mi děsně šukézní, hezkej boreček, takovej hemžiš s hnědýma očima. Ale přestala sem ho mít ráda když mně spucoval že du pozdě. Nešla sem pozdě. Přišla sem za tři minuty osum.
V úterý večer vymyslela Sima, že musíme jít na pivo. Mluvily sme o koncentrákách. Vytáhly sme všechny hrůzy světa. A musely sme to zapít.
Ve středu sem byla nepoužitelná, ale absolutně. V práci se nedělo nic. Měli sme volat, ale nedělo se to, protože sme neměli přístupový kódy. A tak sme seděli a čučeli. Jelikož sem měla kocovinu jako kráva pila sem furt kafe a sypala do sebe Brufeny. Když mě Enigma na schodech upozornila že kulhám, připadala sem si fakt jako Haus. Bych ale bez těch prášků nepřežila. Zkusila sem se naobědvat, ale zvládla sem jenom rohlík s kafem. Celý odpoledne sem pak vystřihovala s Teplouškem papírový dečky. Na víc sem se nezmohla.
Odpoledne sem se vydala na dobrodružnou výpravu do zdravotní pojištovny. Přihlásit se, že už veleslavně pracuju. Nedonesla sem ale pracovní smlouvu, a tak sem tam byla zbytečně. Cestou domů se mi vybila baterka v empétrojce. Tragédie.
Ve čtvrtek sem zkoušela volat. Sedla sem si vedle Vtipkina, což byla zásadní strategická chyba. Máme hned na úvod vstřícně zahlásit "Jak Vám mohu pomoci?". Místo toho Vtipkin střelhbitě vypálil: "Dobrý den, co Vám mohu?" Jelikož sem měla zrovna někoho na lince, musela sem se hlasově vypnout, dochechtat se, přestat se smíchem plazit po Vtipkinovi, pak sem si utřela oči, vysmrkala sem se a zase sem se zapla. Děs. Zákaznice mi zatím visela na lince a do ucha jí zněla nějaká vypalovačka od Britney. Vtipkinovi sem řekla, že je debil, a že tam sedět nebudu. Vtipkin je totiž dýdžej. A je ujetej.
Pak sem ale to stejný udělala Teplouškovi. Uprostřed hovoru se vypnul, protože něco nevěděl a šel se zeptat Chytračky Škaredé, co jako má dělat. Jak se dalo čekat, Chytrolínka podobající se rejskovi (protože má velkej nos), mu ani neporadila, ani nepomohla, jenom machrovala. Když se teda Teploušek bezradně vracel ke svýmu telefonu, udělal na mě rypák, který škaredou myš značí a já sem na adresu Chytračky dodala: "Nósál Sósál". Záchvat smíchu obrovský, puberta hadra. Jelikož sem se nudila, šla sem se zeptat velitele útvaru, Hemžiše, jak to dělá, že má furt tolik energie. Řekl, že ráno snídá sušenky. Jestli teda todle dokážou sušenky, měli by je zakázat. Protože z Hemžiše je přes den vidět jenom černá čára.
Ve čtvrtek v noci se mi zdálo, že sem jela s Talentama na turné. Vyhodili mě na benzínce v Norsku a řekli, ať se naskladním do tourbusu k Rise Against. No kluci!

V pátek sem v práci ztratila mobil. Nechala sem ho venku na kuřáckým stole. Nějaká dobrá duše ho našla a vrátila na vrátnici, a vrátnej byl na prášky z toho, že mu tam ten mobil zvonil a hrál Devila, a tak obtelefonovával všechny firmy v budově, a zjišťoval komu ten mobil patří, aby se ho už zbavil. A já sem šťastná že sem ho neztratila, protože bych přišla o fotky Aarona. A to už by můj život neměl smysl.
Odpoledne sem se chtěla domluvit s Jájou a Edou že někam vyrazíme, protože sme se neviděli asi sto let. Ale stejně se mi moc nechtělo, protože s Jájou bysme nemohli do hospody a taky se mi nechtělo mluvit o miminech. Taky se mi nechtělo poslouchat, jak vykládá, že Eda "už se polepšil, protože tři dny už nechlastá" anebo že "až se to malý narodí, tak von se změní." A tak sem se nakonec sešla jenom s Edou a zašli sme na pivní dny. Všude bylo narvaný, hafo lidí. Eda už byl najebanej s předstihem, a tak pití dalších škopků pro něho bylo nošením dříví do lesa. Potkali sme známý. Starou pařící partu, seskupení trosek. Sledovala sem je a řekla sem si, že je fajn, že už s nima nemám nic společnýho. Zůstali furt stejně přízemní, hloupí a trapní, jedinej rozdíl je v tom, že na pivní dny někteří už tahají svoje děcka. Sledovala sem zrovna borečka, kterej měl v uchu diamantovou náušnici, bundu Luis Vuiton a bílý rifle, zkrátka metroš jak vyšitej, fuj, když ke mně přišel jakejsi bezďák, kterýmu chyběly tři přední zuby, a řekl mi: "Z výkřiku sojky poznáš jednou i sebe..." A pak se vypařil jako pohádkový dědek. Přemýšlím, jestli to byl posel s nějakým životním moudrem. Řekla sem o tom Edovi. Ten řekl: "Nic si z toho nedělej. Na mě minulej týden sáhla smrt. Byl průvod masek. Stojím ve městě frontu na párek v rohlíku. Najednou na mě někdo zezadu šáhl, tak, na rameno. Otočil sem se teda a tam byla smrt a řekla mi "Dobrý den"."
"A dál?"
"Zase odešla."
"To je divný." Řekla sem.
"Víš že zjistili že su blázen? Doktor mi řekl, že trpím psychickou atakou."
"To ale neznamená že seš blázen."
"Znamená to, že su debil." Opravil mě.

Sedla sem si na schod obchodu Coccinelle vedle bezďáka, kterej jedl klobásu. Braun za mnou přišel špekulovat, kolik stojí taková Coccinelle kabelka. Řekla sem, že rozhodně nevím, protože v takovým obchodě sem nikdy nebyla a nemám to ani v plánu. Byla sem přesně tam, kam patřím. Na schodě, a né vevnitř, s kelímkovým pivem, cígem a bezďákem. Přemýšlela sem, jestli si nekoupím langoš, ale fronta mě odradila, a tak sem rači zůstala hladem. Protože stání ve frontě jistou smrt značí.
Pak mě chytla křeč do nohy a nemohla sem ji žádným způsobem zklidnit. Stála sem, propínala nohu, prošlapovala chodidla, chodila sem, pak sem si zase sedla, ale efekt žádný kromě toho, že sem teda předváděla dobrý šou. Takže sem tam bezďákovi nechala svůj nedopitý škopek a odkulhala sem domů.

Večer sem pak překládala nový Talenty a vyděsila sem se, jak sou ty texty geniální, vsáklo mě to do koberce a nechalo to tam mastnej flek. A já už nejsu.