Není malých rokenrolí

Včera sem byla domluvená, že zkouška bude kolem šesté. Odpoledne ale volala Jáňa, že je ňákej problém, a jestli neva, když to bude posunutý až na osmou. Řekla sem, že neva. Jáňa řekla, že je to super, že aspoň můžem eště předtím skočit do hospy. V hospodě sme teda pokecaly o blbinách, pak sme nasedly do auta a jely do zkušebny.

Bylo to v takovým kulturáku, což bylo bezva. V kulturáku byla hospoda, a hned vedle hospody takovej sál, a tam jako zkoušeli. Takže to mělo výhodu, že sme si tam mohli dat pití, a že byly blízko hajzly. Což například garážový zkušebny neobsahujou. Jáňa mě představila ostatním. Byli to chlápci kolem padesátky. Ale děsní pohodáři. Bubeník byl super, vysmátej týpek. A První kytarista se na mě furt zubil, ten byl fajn. Basák byl mlčoch, ale zase mně ukazoval, kdy mám hrát, a taky se usmíval. A druhej kytarista, to byl zaraženej bručoun, týpek s šátkem na hlavě. Ale byla sem upozorněná dopředu, že je trochu náladovej, tak sem si z toho nic nedělala. Ale snažil se. Aspoň trochu na mě mluvil.

Hned jak sem se objevila ve dveřích, kytarista První se zeširoka usmál a hlásí: „No ty seš ale krásně vyladěná!" Tím myslel mojí imidž. J

Pak sme teda chvilku seděli, chlastali, a čekali na bubeníka. Když přišel, začlo se hrát. Už sem docela zapomněla na atmosféru zkoušek, a jak je to dobrej pocit, u toho být. A ještě lepší je, když do toho člověk může něco přicmrndávat. Zezačátku byl samozřejmě problém s nazvučením flétny. To mně bylo jasný předem, protože s tím je problém dycky. Nejdřím mě postavili k Jáně, že pojedem na jeden mikrák. To pochopitelně nešlo. Pak mi dali vlastní mikrofon, ale ať dělali se zesákem cokoliv, nic moc výsledek. Pak se různě natáčel mikrofon, a zkoumalo se „odkud ten zvuk z flétny leze". Natočenej mikrák ale taky moc nepomohl. Převeleli mě teda k jinýmu, a s tím už to šlo. Ale zase jenom na něco. Pochopitelně. Protože flétna je tak blbá, že prostě není slyšet. I kdyby byl mikrofén a zesilovač bůhvíjakej, tak pořád proti bubnům nemá šanci. Zahrála sem teda něco od Guns´n´roses, pak Born To Be Wild a další vály podobnýho ražení, který si ale nepamatuju. Flétna byla nejvíc slyšet v Killing Me Softly a V Stínu Kapradiny. Z toho se rozhodlo, že Stín Kapradiny hrát budu, to se všem hrozně líbilo, zbytek ale hrát nemůžu, protože to stejně není moc slyšet. Navíc hvízdání flétny do Born To Be Wild zní fakt debilně. Ale s tím sem počítala. A sem vděčná aspoň za tu Kapradinu, zatím. Nazkoušelo se asi sedum válů. Jak sem se furt krčila k mikráku, aby to dobře snímal, tak mě bolí za krkem a záda. A dost mě teda bolela hlava. Ale bavilo mě to, užila sem si to, a doufám, že příště pudu zase.

Když sem přišla dom, zjistila sem, že Hugo přinesl konečně toho potkana. Protože mně furt tvrdil, že Anča dostane na narozky potkana, a já sem se na něho strašně těšila. Takže sem v noci ze zkoušky dolezla dom, vyflusnutá, utahaná, uši zalehlý, hlava bolavá - a ejhle, bydlí s náma ňákej myšák. Teda viděla sem to akvárko. Už všichni spali, tak sem akvárko dotáhla do obýváku, abych se na potkaního fráju podívala zblízka. Odklopím domek - a tam MYŠ. Celá rozčilená sem šla vzbudit Huga.

„Proč máme myš a né potkana?" Syčela sem na něho rozčíleně. O myši sme se nebavili. To bych zatrhla. Myš je zvíře nanic. Mezi potkanem a myší je asi takovej rozdíl, jak kdybych si chtěla pořídit psa a místo toho dostala švába.

„No myš máme, no..." Zíral na mě rozespale.

„Ale proč? Dyť to měl být potkan!" Nedala sem se. Fakt mě to vytočilo.

„Tak sem prostě řekl mamce, ať koupí potkana, a ona koupila myš. Snad to tak nevadí, ne?"

„No tak to teda sakra vadí! Tvoje mamka nepozná myš od potkana?"

„Já nevím."

„Myš vrátíš tchýni, ať si to pěstuje ona, a koupíme potkana! Žádnou blbou myš doma nechcu!" Práskla sem rukou do peřiny.

Jenomže celej dnešní den se Anja od myši nehnula. Atrakce číslo jedna. S Hugem sem se pohádala kvůli myšímu kolotoči. Chtěla sem ho vyhodit, s tím, že je to blbost, a myš si na tom akorát doláme nohu. Hugo ale myší atrakce nedal. To už vůbec nemluvím o tom, že myš tam má houpačku. Z toho je vidět, že nákup hlodavce, i zařízení myšího bydlíku přenechal tchýni. Protože jenom člověk takovýho ražení může koupit místo potkana myš a místo akvárka lunapark.

Dneska odpoledne sem se vydala do lékárny pro prášky. Babice lékárnice mi řekla, že mně to dát nemůže, protože mám prošlej recept (no jo...). S tím nadělá! Ale dost mě vytočila. Minule tam byla jiná, a nebyl problém s prošlým receptem A tady ta vobrejlená Kostlivá Noha na mě dycky zírá jak sova Jůla a furt dělá voprdy. Takže sem nepořídila.

Vydaly sme se teda s Anjou na poštu pro peníze, který poslala Ančovičce její prababička (a třikrát už mně volala, abych poděkovala). Pak nakoupit a dom. Hugo přišel domů se sklopenýma ušima. A donesl mně kytku. Typický ožralčí chování. A tak si ji zase usuším a zase pověsím. Sbírka zvadlejch růží. Už se to pěkně hromadí.

Od včerejška do dneška proběhla přestavba blogu. Ách bóže, co sem to na sebe zase ušila, to byl děs! Nemohla sem si furt vybrat šablonu. Pořád se mi zdály blbý a některý měly tak úzký a malý místo pro články, že je to úplně nevyhovující. Po dlouhým bádání a přemýšlení sem teda našla šablonu Isabelle, která je s automobilovým tématem. Byla dobrá. Ale celý to překopat... fuf! Přísahala sem si, že neudělám žádný přeplácaný kýč. Mám k tomu totiž velice sklony, a vím o tom, nicméně finální radost z takovýho díla je nesmírná. Takže sem si slíbila, že tentokrát se budu krotit. Střízlivost především. Měla sem představu o pastelových barvách. Ovšem to bych nebyla já, že... Když už se mi teda podařilo vecpat do šablony záhlaví, nešla mi změnit barva pozadí. Nad tímhle sem zůstala trčet hodně dlouho. Udělala sem teda ještě takovou fišperáckou věc, že sem si zařídila pokusný blog, kde tyhle laboratorní pokusy probíhaly. Nechtěla sem riskovat zhroucení Kowákovic stránek. A udělala sem dobře. Takže hrozně dlouho sem se mučila se změnou barvy pozadí, až sem přišla na to, že existuje něco jako CSS. To mi zabralo celý včerejší odpoledne.

No nic. Takže výsledek je jakej je. Asi je to líp stravitelný, než to předtím. Možná je to upravenější, a přehlednější.... Ale...kde je, sakra, Ben?

Sem na tom blogu zůstala sama jako kůl v plotě. Smazala sem si múzu. Byli sme spolu od začátku mojeho blogaření, ještě i na blog.cz. I´m crying. Protože kvůli ňákýmu dyzajnu...sem se zachovala jako Jidáš.

Objednala sem se ke kartářce. Na příští pondělí. To sem teda ale zvědavá.

Proč sem teplá a ostatní významný kecy

Včera sme byli na zahrádce oslavit Anjiny narozky. Bylo to fajn. Hodně jídla, pití, Anja celkem hodná...sluníčko svítí, berušky lítaj.

Dneska se chystám na zkoušku s flétnou, tak sem zvědavá, co jako bude. Protože je ale dvacátýho osmýho, a osmička v datumu katastrofu značí, nejsem v tomhle směru moc optimistická.

Zamyslela sem se nad poznámkou Tomiho, co se mýho neomylnýho poznávání homosexuálních spoluobčanů týče, jestli sem ženská nebo chlap... a dospěla sem k zajímavýmu závěru, že za všechno, co je v mým životě špatně, může nadměrný testosteron, který odhalila moje doktorka, prohlásila, že s tím se nedá nic dělat, a nechala mě v tom plácat. Což má za následek, že mám uvažování jako chlap. Proto se ve svých třiceti letech nezabývám blinkáním, kakáním a zdravou výživou dětí, ale stává se mojí největší starostí, jak zahrát The Beijing Cocktail, a kdo se mnou sakra pojede na ten fesťák. Proto mi připadne zábavný s klukama v hospodě rozebírat kdo se kde poblil, a kdo kde proletěl výlohou. Proto nerada nakupuju, nesnáším hysterický lidi, proto taky nerada vařím, nejsem žádnej pořádkumilec - kam věci hodím, tam taky zůstanou. Proto mluvím jak dlaždič.

Pokud ale teda mě ovládá testosteron, z vědeckýho hlediska mi vyplývá to, že by se mně měly líbit ženský. Což se neděje. Ze všech možných chlapů na světě se mně nejvíc líbí talentí Ben, kterej je teplej. Z toho mi plyne jediný možný závěr - sem zakuklenej teplouš. Je to jasný? Tak.

Hugo včera zase posral co mohl. Volalal sem mu ze zahrádky, hodinu před odjezdem, aby byl doma, protože mně bylo jasný že budu unavená jak medvěd na podzim, a že doma další dvě hodiny s aktivní Anjou nedám. Už do telefonu blbě meldoval, kraviny, ožralej jak nudla. Za hodinu sem teda přijela dom, Hugo nikde. Tak volám, jestli by jako mohl přijet, že su dost unavená, a chtěla bych si lehnout. Blekotal nesmysly, pak řekl něco jako že jo. Čekala sem hodinu, nepřišel. Tak sem přečetla Anji pohádku a šly sme si lehnout - naděje na uspání křečka nulová. Trochu sem usnula, zatímco Anja se vrtěla v posteli a né a né zabrat. Za ňákou dobu teda přišel Hugo, že de Anju uspat. Smrděl chlastem a mlel kraviny. Lanýž konečně po ňáké té hoďce usnul, a Hugo začal něco drmolit, nadávat na ňákýho kořeňa, pak mně oznámil, že ho musí jít zmlátit, nasedl na kolo a jel zase pryč. Ohledně jeho inteligence rovnající se výši pokojové teploty se tady nebudu rozepisovat, ovšem v kombinaci s ožralostí je to vážně prda. V noci Anža brečela, že ji bolí bříško. Odnesla sem ji teda k sobě do postele, a usnuly sme. Vzbudil mě telefon, někdy o půlnoci. Hugo mi zase omylem volal z hospody, někdě v kapse se mu zkrátka zapl mobil. Ten den už podruhý. To mě fakt nasralo. Vůbec ani nevím, kdy přišel dom, ale spal na gauči. Do ložnice bych ho stejně nepustila.

Ráno sem se opět tvářila jako blbka. Jakože nic. Hugo mě pochválil, že sem hodná žena, a že je dobře, že už nejsem stíhačka, a nevolám mu o půlnoci do hospody, aby přišel domů. Řekla sem mu, že „jasně, v pohodě." Ani si nedokáže spočítat, že to pro něho není dobře, ale totálně špatně. Že když sem mu ještě volala, měla sem o něho strach. Ale teď... mně je to upřímně velice jedno. Du spat. Kašlu na to, jestli nalámanej skončí na záchytce, v příkopě, jestli dostane v hospodě do držky, jestli spadne ze schodů...fuck off. Nevolám. Nebojím se. Je mně to totiž strašně jedno. A Hugo se raduje, jakej má klid. A jak sme oba šťastní. Protože když mně na tom ještě záleželo, aby byl takovej makovej, dělala sem scény, aby nechlastal. A doufala, že to bude všechno dobrý. Pak mě zase zklamal. Byla sem naštvaná a uražená. A nastala scéna. Teď mě už zklamat nemůže. Není co ztratit. A tak si libuje v tom svým klidu, kdy si příde ožralej a smradlavej o pěti ráno dom. A mně je úplně jedno, kde byl. Uvařím mu kafe a tvářím se šťastně. Protože mě to fakt netíží. A potichu vyčkávám.

Chtěla sem napsat ještě něco velice světobornýho, ale pracuju na změně šablony a vůbec... ježiš, to zas budou čachry! Doufám, že si nesmažu celej blog.

Páteční večer až by člověk brečel :)

Ani se mně vlastně nechce psat. Ale Hugo je pryč, Anička spí, a já se tak trochu nudím. A život je furt o tom samým.

Jak sem psala o tom, že vzadu na kapuci mám přilípnutý emí téma a všude se to se mnou táhne, tak to teda opravuju - emařský téma se uskromnilo a na kapucu se mi vedle toho zavěsilo téma teploušský.

Vezmu to popořádku. V pátek odpoledne sem byla s mamkou a Andulkou na dětské dyskošce. Odtama sem jela rovnou do města, kde sem měla sraz s Laurou. Laura dovalila s kyticí jakýchsi... gerber. Zašly sme do Áčka, tam bylo plno, tak sme šly do Dávných časů, tam nás vyhodili hned u dveří, a jak sme šly zpátky, na schodech sme potkaly jakýhosi bezdomovca, kterej tvrdil, že je chromej, a nemůže se dostat do schodů. Laura mu jak ten blbec pomáhala, a já sem stála dole a třásla sem se smíchem, protože bezdomovec byl evidentně chromej z chlastu tak leda. Když ho Laura vytáhla nahoru, měla pomačkaný kytky a načichla bezdomovčím odérem. Zašly sme teda do protější kavárny, když nás v normální hospodě nechtěli. A konečně sme si sedly. Dala sem si grog a kecaly sme o vaření. Laura je neskutečnej vařící lůzr.

„Chtěla sem si udělat na večer popkorn." Hryzla se do smějícího se rtu. „Hodila sem teda sáček do mikrovlnky, a podle návodu, podle návodu (!), sem to tam nechala. Najednou smrad, ze sáčku plameny...vypnu mikrovlnku, sáček zhořelej, popkorn na uhel. A mikrovlnka... doteď sou na ní stopy plamenů." Krčila ramenama. „Ale neodradilo mě to. Za pár dní sem se vrhla na smažený vajíčka. Rozklepnu ty vajíčka do misky, jo, přidám sůl, pepř...míchám...a najednou tam vidím něco jako kuřecí křídlo. Tak sem to zkoumala, a dostala sem strach, že sem tam vyklepla kuře, a teď ho rozkvedlávám. Tak sem zavolala Peťu, která se koupala. Vylezla z vany a zkoumala se mnou „kuře". Měla sem dojem, že se to trochu pohnulo, tak sem odskočila od linky. Peťa vzala lžičku, hodila ten útvar na prkýnko, a zjistila, že to je nerozkvedlaný pepř, kterej tam udělal takovou hužvu. Styděla sem se. Opravdu, opravdu jo."

Napila se vína. „A tak sem se tě chtěla zeptat, jak děláš ten hlívovej guláš."

A já: „To je lehký. Uděláš si jíšku..."

Laura vystrčila bradu ke stropu a ukázala mi krk. „Vidíš tu jizvu tady někde? To sem naposledy dělala jíšku."

Zakroutila sem hlavou. „Myslím, že bude bezpečnější když si budeš nadále obědnávat pizzy."

„Ale Starej po mně chce, abych mu vařila. On si normálně myslí, že mu budu vařit jak jeho matka!" Řekla pohoršeně.

Starej není starej. Je to akorát označení pro mě, abych se v tom neztrácela, protože Laura už má zase dva týpky, mladýho a mladšího. A tak sme je rozdělili na Starýho a Mladýho.

„A ještě mně řekl, že vaření je prý ženská práce! Sám si neumí udělat ani čaj!"

„No to ty pomalu taky ne." Smála sem se.

„No dobrý, ale já taky po nikom nechcu aby mně sloužil." Řekla pohoršeně. „Chápeš to?"

Přikývla sem. Jo, chápu to. Sou to hajzli.

Dala sem si druhej grog, třetí grog. Debatovaly sme o tom, jak sou všichni nemožní, jenom my sme možný, samozřejmě. Potom sem rozhodla, jemně navátá, že pudem do klubu. A to nejlíp do Melodky, protože tam valí rockotéka. Ale Laura se začla kroutit, že Melodka je daleko, že chce někam do města, a pak z ní vypadlo, že Starej je někde poblíž, konkrétně v Charlie´s a že bysme teda měly jít tam. Řekla sem teda že jo, i když mě trochu nasralo, že se zase kvůli Lauře potáhnem za ňákýma nablblýma kořínkama. Úplně sem viděla, jak vlezem do klubu a u stolu budou sedět právníci a kravaťáci a budou důležití jak prkýnko vod hajzlu. Ale bylo mně to tak ňák jedno, hlavně že bude hudba, že jo... Vlezly sme teda do Charlie´s, zrovna hráli Amy, tak sem si říkala fajn, dneska tady hraje ňákej dobrej týpek, trochu mně to zvedlo náladu. Laura konečně našla toho svýho křupana. Seděl u stolu ještě se dvouma borečkama. Laura nás představila. Všichni začli povykovat: „Ale my si Janinu pamatujeme." Zírala sem jako sůva z nudlí, já si totiž nepamatuju nikoho. Nikoho nikdy. „No jo, to seš ty, co sme tě naháněli po městě."

Já: „Co?"

Boreček: „No jednou sme se tě s Laurou snažili dohonit. Říkali sme tomu ´Hon na lišku´".

Já sem sice zvyklá, že pár lidí kolem mě je šáhlých, ale na tohle sem fakt zírala.

„Jako ta liška sem měla být já..." Řekla sem dost nejistě.

A boreček: „No jasně. Dyť se na sebe podívej. Vypadáš jako liška!"

Jako liška? Podívala sem se na kořínka, jestli nemá oči jako talíře, jako jestli něco nepožil. Byl sice takovej okatej, ale jinak sem mu do očí neviděla, za což mohla klubová tma. Druhej kořínek byl nabušenej, takovej svalovec s trochu přitroublým úsměvem. No a třetí byl Lauřin týpek. Dala sem si pivo. Bavili sme se o kérkách, a tak, vytáhli sme všichni svou galerii tetování, rozebrali sme kde si to kdo nechal dělat, jak dlouho to trvalo, a jak to bolelo a nebolelo. Pak sem šla na hajzl, a Laura že pude teda taky. Klub narvanej až praskal ve švech, měly sme co dělat, abysme se vůbec prodraly, ale člověk holt musí mět ostrý lokty. Když sme šly zpátky, míjely sme partu kořeňů, takových starších. Všichni černý trička. Na schodech nás automaticky pustili, a když sme se potom potkali u baru, zase nám velice ochotně dělali místo, a usmívali se. „To byli určitě teplouši." Řekla sem. Laura: „Ale to né. Každej kdo je džentlmen nemusí být teplej." A já: „Ale jo, věř mně, todle já poznám."

Sedly sme si zase ke stolu, o něčem sme kecaly, a přišli tam tady ti týpci v černých tričkách, a když se k nám otočili, všimla sem si, že mají vepředu na tričkách nápis gay-icon. Laura si toho všimla taky a začla se smát jako jaryn. Jeden z teplých hochů si to vyložil jako flirtující smích, asi, a už byl u našeho stolu. Mluvil na nás anglicky, ale to nebyl žádnej problém. Docela dobře sme se bavili, a z celé té konverzace vyšlo najevo, že kamarád Lauřinýho kořínka, ten svalnatej, je teplej. Vážně. Takže Svalovec a gay-icon probírali strasti svýho přihřátýho života a my sme z toho měli lochec jak sviňa. Protože tohle se prostě ustát nedalo. Pak přišel další gay-icon, kterej měl o toho prvního asi strach, tak byl občíhnout, kde „kámoš" vězí. No a zůstal u našeho stolu taky. Takže tři teplouši si u stolu anglicky notovali, no a my abysme nevypadali jako čeští křupani, sme se přešaltovali, a mluvili sme všichni anglicky. Takže sme se dozvěděli, že ... ano, nejhorší je to přiznat, přiznat si to sám sobě. Pak už to není tak hrozný. Potom už se sám se sebou smíříš... nó...

A já do toho: „A proč mají gayové teda ženský?" (no nezeptejte se, když to můžete mít z první ruky). Dali se do vysvětlování, no a v podstatě z toho vyplynulo to stejný, co mně řekl Eda.

Pak odešli. Dala sem si další pivo. O něčem sme se pak bavili, docela to všechno ubíhalo a bylo to fajn. Pak sem zavlekla Lauru na bar, že si dáme bechery. Kopla sem do sebe svýho panáka, a k Lauře zatím přišel ten její boy a začal se na ni lísat a sápat... byl prostě slizskej. Šla sem teda tančit, ale když začli hrát Redhoty, rozhodla sem se, že se vrátím pro Lauru na bar. Ta tam stála, o něčem velice intošsky mluvila s kořínkem, tak sem na ni zaječela: „Dem tančit, póóď." Dívala se na svýho panáka. „Když já to asi nevypiju." Vytrhla sem jí to z ruky, kopla to do sebe a bylo po problému. Pak sme šly konečně tančit. S Laurou se tančí skvěle. Horší už bylo, že se tam přicmrndnul ten její týpek. Neuměl tančit. Né, vůbec. Radši sem si šla sednout. Debatila sem o něčem s Okatcem. Byl docela fajn. Takovej pohodovej týpek. Teploušek byl někde pryč. Když přišla Laura s týpkem, o něčem se hádali. Nevím vůbec o co šlo, asi už sem na to byla dost ožralá. Ten borec jako sám o sobě nebyl tak hroznej. Ale hrozný bylo, jak se na Lauru furt lepil. Když chtěla tančit, nalípl se na ni a zezadu ji držel. A jakože tanec. Pak šla na bar, zas se na ni přilepil. Když si šli sednout, seděl vedle ní, zbožně na ni koukal, a hltal každý její slovo. Mohutně přikyvoval. Tohle všechno mně osobně je jedno. Plynulo z toho ale jedno. Byla sem ráda, že mám svobodu pohybu, že si můžu skákat kde chcu, jak chcu a nikdo mně nevisí na zádech. Nesnesla bych to. Todle né. Já kdybych měla borca, ňákýho toho hvězdnýho, tak bysme se v klubu bavili. Nikdo by se nelepil na nikoho. Nebo možná jo, ale vocaď pocaď. Je něco jinýho, když si s někým dám sem tam pusu, a nebo když na mně někdo visí celej večer jako klíště. Doslova. Takže s hvězdným bysme se bavili. Tančili bysme. Tančil by dobře a zábavně. A byla by to všechno sranda. A nehádali bysme se o blbostech, protože bysme se chtěli jenom bavit. Tak. A pak by mě odvezl taxíkem domů.

No dobře, tak zatímco sem na tohle všechno myslela, udělalo se mně blbě. Hvězdnej nikde, nikdo mě nechtěl odvážet taxíkem dom, a tak sem si musela počkat na rozjezd. Mezitím mně někdo nosil matonky, ale už si moc nepamatuju kdo to byl. Pak sem se zvedla, že teda du. Vyšla sem na ulici (hurá, vzduch!) a najednou za mnou vyběhla Laura, v ruce ty kvítka... „Něco sis tady zapomněla, sou tvoje."

A já: „Dík..."

Laura: „Vážně dojedeš dom?"

Já: „Dom?"

Laura: „Chceš aspoň pepřák?"

Já: „Mmmm...."

Vrátila se teda dovnitř, zatímco já sem se snažila stát u výlohy. Za chvíli byla zpátky, dala mi pepřák do kapsy... „nezapomeň, květinko, pepřák máš v levé kapse!"

Todle si pamatuju, protože sem se tomu smála ještě po cestě na nádr. Asi to zas tak směšný nebylo, ale při slově „pepřák" sem si vzpomněla na ty její míchaný vajíčka a „kuře". V autobuse už sem na ňákej pepřák zapomněla, protože sem měla starosti, jestli se nepoblinkám. Hlídala sem zatáčky a na každou sem byla předem připravená. Naštěstí se žádný blinkézní šou nekonalo a já sem dorazila dom.

Ráno sem kupodivu vstala docela svěží už o šesti. Čekala sem, kdy na mě skočí kocovina, ale ani tentokrát se nic takovýho nekonalo. Čučela sem. Třeba mě Pepa zbavil kocovin nadosmrti. Ty jo, no nebyla by to bomba?

Protože v neděli se má konat oslava Andulkyných narozek, rozhodla sem se, že udělám bramborovej salát a řízky. Ale šlo mně to ňák pomalu, asi taky proto, že sem toho dělala horu. Na řízky ani vůbec nedošlo, protože mezitím sem se domluvila s Pájkou, že mě vezmou někam na jídlo. Šli sme teda do restauračky, dala sem si smažák (jak originální!), a když sem přijela dom, chtěla sem pokračovat v salátování, ale už na to nedošlo. Protože sem se zase zasekla tady, u psaní, a ingredijénce na salát se smutně válej v kuchyni. Nikdo s nima nechce nic dělat.

A mně už monitor moc svítí do mých stupidních oček. Takže možná pudu oloupat ty brambory.

Drsňák nejhrubšího zrna

Mám nabarvenou hlavu, opět červeno-růžovou, takže větší experimenty se nekonaly. I když původně sem chtěla plácnout na boční prameny trochu fialové, ale tak snad jindy. Popíjím třetinku Červenýho Draka a připadám si velice americky. Nevím proč. Možná proto, že tam mají třetinkový piva. Amíci sou sráči. Mimochodem - při debatě s bráchou sem přišla na to, že sráč se anglicky rozhodně neřekne „fucker", jak tvrdil Pájka, ale musí to být „shit maker".

Během noci mi hlava zpracovala některý informace, a to hlavně ty, jak sem večer debatila s Cominickem. Poslala mi Rasmusy, z čehož mám radost nesmírnou, a zapředly sme debatu o Vlasopérákovi, a díky tomu sem se teda ráno vzbudila, a zahlásila sem na Huga:

„Potřebuju do hlavy taky peří."

Absolutně ho to nevyvedlo z míry, a řekl: „Někde máme ten lapač snů, tam máš růžovýho peří spoustu."

A já: „Ale né. Nemůžu vypadat s těma pírkama jak ňákej blbej hipík. Potřebuju havraní péra. Růžový."

Hugo: „Tak to si budeš muset počkat do zimy. A zardousit ňákou vránu."

Dobrá. A ukořistěný peří obarvit v Duze.

Pak teda přišla mamka, pomoct mi s úklidem, což je na jednu stranu super, na druhou ale mě to nutí uklízet, a to nejsu moc ráda. Hlavně dneska sem nebyla ráda, protože mamka je nepřítel hudby číslo jedna, což se vyznačuje tím, že mi neustále vypíná rádio. A já sem zrovna momentálně závislá na válu od Anti-Flag „Wake Up The Town", což je bomba, jak je to melodicky chytlavý, a taky proto, že je to o čtyřprocentní menšině. Docela mě teda překvapili. Říkala sem si: Anti-Flag už taky? No jo, taky. Takže na Pražským koncertě budu mít všechny tři kapely ...teplý. Páni, tam bude ale dusno! V souvislosti s tím sem si uvědomila, jak se zateplila punková scéna. No ale tak... proč né.

Co sem ale chtěla říct, že sem teda chtěla poslouchat Anti-Flag a nemohla sem, protože tady byla mamka. Mučení. Nemůžu fungovat bez hudby.

Hugo odešel do práce, něco sme tady s mamkou eště šolichaly, pak odešla taky a já sem šla s Andulou spat. Což byla chyba, protože pak sem se zase nemohla probrat, Andula protivná, ječící...nic moc situace. Musela sem jít nakoupit, tak sem si říkala, že skočíme do obchodu jenom pro to nejnutnější a zaplujem zase dom, ale protože bylo hezky, vzala sem to s ní ještě na pískoviště. Tam sme ztvrdly poměrně dlouho.

Bylo tam tak šest děcek, a nejstarší z nich, Jiřík, to tam měl všechno na povel. Vypadal jak zmenšenej Billy Corgan (jo, ten ze Smashing Pumpkins). Velká škaredá melounovitá hlava. Hrozně se předváděl, a za mnou dycky došel s nějakou pikantérií.

„Ahoj. Mám babičku Jolanku a ta má Ronečka a on je nemocnej, nemá nohu." A odešel rozdávat ostatním povely. Chápu, že pro malýho Corgana byla situace s Ronečkem traumatická, ale já sem dusila smích v rukávu svojí krásné nové růžové mikiny. Se smutnou emařskou kočičkou, když to chcete vědět.

Potom zase přišel, v ruce kopeček písku a hlásí: „Todle je jahodová zmrzlina. Chceš, abych ju snědl?"

Já: „Jo." Přikývla sem. Směle do toho!

Jediným pěstním pohybem kopeček rozprášil. „Roztekla se." Oznámil a už byl zase pryč.

Nicméně se po ňáké době vrátil. „Letěl sem raketou." Oznámil. „Fakt. Nelžu." A na důkaz toho si naslinil dva prsty od písku a vztyčil je jako pionýr.

Malej Corgan Melounová Hlava mě mučil šíleným způsobem. Mezitím se Anja projevila jako typ pro přežití. Nachomýtla se všude kde se objevilo ňáký jídlo, takže vysomrovala japko, půlku chleba (!), a tři Pims Choco Magic. Od různých osob, pochopitelně. Hamba mě fackovala, a snažila sem se omlouvat, hlavně za ten chleba, kterej ukořistila od nějaké soucitné matky. Ale zas tak strašný to nebylo, říkala sem si, aspoň nemusím dělat svačinu.

Horší situace nastala, když sme šly do obchodu, nakoupit něco na večeři. Slíbila sem jí, že koupíme kokyno. Tím sem teda myslela Brumíka. Zase sem podcenila situaci, vzala sem si malej ruční košík, a za chvíli sem se modlila, ať se mi neurve držátko, protože byl mega plnej a těžkej. Anča mi casnovala s rukou, že chce koblihy, což sem zatrhla. Přišly sme k pokladně, kde vepředu stál jakýsi chlapík, co vykládal nákup, pak prázdnej pás, dlouho dlouho nic a na konci pásu si jakási ženská prohlížela časopisy.

„Jako - stojíte ve frontě?" Nadhodila sem. Už sem byla dost otrávená, hlavně z Anýže lanýže, která byla fakt protivná.

„Moment, já si prohlížím časopisy." Uzemnila mě ta kráva.

Chtěla sem ji teda předběhnout a vyskládat to všechno na pás, ale to najednou začala prskat, nacpala se tam se svým zasraným časákem a ještě měla hemzy.

Anža začla řvat, že chce tiktaky. Ječela. Tekly jí slzy jako hrachy a sopel jako omáčka v čínským bistru. Klekla si na zem a ječela: „Kokynka! Mamko! Mamko!"

Nastala ostuda na celej obchod. Lidi z vedlejší fronty se otáčeli. Usmívala sem se jako debílek, jakože fakt to dítě nemučím. Že chce jenom tiktaky. Který jí nekoupím.

„Ne! Žádný kokyna! Máš Brumíky, to stačí!" Byla sem nekompromisní. Člověk musí být tvrdej jako diamant, aby nepodlehl slzám vlastního dítěte. Je to něco příšernýho. Nesnáším výchovu.

„Mamko! Mamko! Mamko, zlobíš!" Vztekala se.

A do toho prodavačka: „Ale no tak, musíš být hodná holčička, utři si slzičky..."

Trapas. Do toho se samozřejmě něco stalo s vedlejší pokladnou a naše pokladní musela skočit na pomoc. Což prodloužilo moje utrpení s kvílícím lanýžem o stovky světelných let. Pořád na mě ječela, že chce ty tiktaky. Neustopila sem. Nedostala nic. Stupeň drsňáctví: deset.

Když sme vypadly, snažila sem se ještě mít nadhled. Vtipkovala sem: „Téda, taková škaredá holka, kde je moje krásná hodná Anička?"

Hodná Anička byla nenávratně v prdeli. Ječela celou cestu domů, ječela cestou do schodů, a když sme přišly dom, ječela pořád. Řekla sem jí, ať si sundá boty, ale dělala, že to vůbec neumí. Taky si neuměla sundat bundu. A navrch na mě zaječela, že su zlá a blbá. Tak sem jí flákla. Pohlavek jak vyšitej. Ujely mně nervy. Ale totálně.

Prostě zase hrůza a děs. Dycky když jí dám pohlavek, nejradši bych se zmlátila sama. Nestává se to často, ale stane se.

Daleko horší věc se ale stala hned po ránu, kdy mi Hugo oznámil, že na nedělní oslavu Lanýžových narozenin pozval svou rodinu. To znamená tchýni, starší ségru a jejího týpka, mladší ségru... a vsadila bych se, že následně tchýně zavolá, ať pozve ještě svýho taťku, aby mu to nebylo líto (a aby se měla před kým natřásat). Protože jeho rodiče sou rozvedení, a tchýně si svýho bejvalýho manžela domů pozvat nemůže, že...

Pěkně mně to hnulo žlučí, protože je nesnáším. Sou děsně blbí, sebestřední, nejeví o nás absolutně zájem, a tak nevím, proč bych měla dělat ňáký divadlo na oslavě narozenin, jako jak sem děsně happy, že je zase vidím. Pindali by o dietách, o tom, kde má kdo jakej špek, kde má kdo celulitidu, jaký přípravky proti tomu používají, jaký si koupily nový boty a kde, a vrchol všeho by byl, že by si sebou vzali ty zkurvený jokšíry, a kafraly by o tom, jaký čokliska žerou granule a proč nechtějí spat v pelíšku. Andulky by si pochopitelně nikdo ani nevšiml. Na to já zkrátka nemám nervy, ani kdybych to chtěla udělat kvůli Hugovi. Snažila sem se. Ale došla sem k závěru, že su v takovým stádiu nasranosti, že bych jim to vmetla do xichtů a bylo by po oslavě.

Nasírala sem se kvůli tomu celej den. Odpoledne sem si řekla, že todle teda né, zavolala sem Hugovi, ať si to vyřeší jinak, ať třeba s lanýžem zajdou k nim, ale já je tady prostě nechcu. Řekl „tak teda jo" a bylo po problému. Stupeň drsnosti od jedné do deseti: dvacet.

Takže momentálně sem na sebe pyšná.

Ledviny v hajzlu a tak...

Včerejšek byl plný bezdůvodné radosti a veselosti. Mamka si ráno vzala Aničku, a já sem měla zase spoustu aktivit. Jenom úklid ne, sakra... no neva.

Nesere mě už jenom Jared. V noci se mi zdál příšerný sen, rovnající se hororu, že sem chodila s ... uf, utíkám se vyzvracet...s... Richardem Krajčem. Nemám slov. Opravdu luxusní zážitek, takovej sen. To už nikdy nechcu zažít. Never more.

Když si teda mamka odnesla Anču, velice sem měla předsevzetí, jak jako uklidím. Eště sem se k tomu nedostala. Sedla sem si k počítači a už to bylo. Nechala sem si slavnostně poslat svoje zapomenutý heslo na Myspace, a pak sem se divila, jak si můžu vymyslet táááák blbý heslo. Nicméně se mi podařilo se na můj vesmír zase připojit, a zase už sem v obraze, co se jako děje.

Pak sem si chtěla stáhnout album od Rasmus, který se menuje Playboys. Asi nemusím vůbec vysvětlovat, na kolik pornostránek sem se díky tomu nechtěně proklikala. To mně zabralo tak hodinu. Úplně a naprosto znechucená (né ani tím pornem, ale svou neschopností stáhnout album) sem se vydala do obchodu, který byl vyhlášen obchodním řetězcem roku, a nevím proč, abych si koupila zákusky. Protože uklidnit nervy.

Včera sem měla zase ňák moc energie, jakože sem nemohla vydržet na jednom místě. Nemohla sem si ani přečíst časáky. Protože nevydržím u toho sedět. Furt sem odbíhala od komplu, se protahovat. Ty moje nálady, proboha. Připadám si jako na drogách, bez drog. Jeden den energie milijón, a absolutně úžasnej pocit, že mě nic nemůže ohrozit, druhej den bum prásk - zlikvidovaný jedinec plazící se s vypětím všech sil pro energy drinky. Zdeprimovaný, vycuclý.

Koupila sem si dobrý sluneční brýle. Je super, že už je jaro, a můžu je nosit. Nosila bych je i v zimě, nesnáším denní světlo. Jenomže v zimě člověk se slunečníma brýlama vypadá jako ňákej trapnej pozér. Chtěla bych být upír. Celej den bych prospala a žila bych v noci. Ale nejedla bych krev, krev je hnusná. Byla bych vegetariánský upír. Pila bych ovocný džusy.

A teď pár výživných hlášek, který mě v poslední době potkaly.

Například mamka, když sledovala mou depresi: „Teda, kolikrát když plácáš ty blbosti a ještě se tomu debilně směješ, tak si říkám, jestli seš normální. Ale furt je to lepší než tohle."

Nebo: „Já ten tvůj blog vůbec nečtu, to se neboj. Protože já chcu mět klidnej život."

Nebo třeba Hugo: „Dneska ráno sem se na tebe díval, jak spíš, a přemýšlel sem."

- „jo, a cos vymyslel?"

„Že seš nejhodnější když spíš. Jak ale vstaneš, stojí to za hovno."

Snědla sem Snickers s lískovýma ořechama. Sem zklamaná. Mohlo to být teda lepší. Né že by ti rošťáci uličníci vyrobili jeden normální lískáčovej Snickers. Narvou do toho balení dvě malý tyčinky, a z toho jedna je s burákama. Cítím se podvedená, a zneužitá.

Ale vrátím se k včerejšku. Šli sme si s Hugem k našim pro Anýže. Šli sme pěšky, a kecali sme a Hugo mně říkal, jak byl v sobotu na koncertě, že tam hráli ňáký jeho známí, a bylo to strašně super, fakt rachot. „Hráli Párply a Zeppeliny a takový klasiky, ale taky nový věci, fakt to bylo hrozně dobrý. Dost sem se bavil."

A já: „Párply a Zeppelini, nó, to teda musel být odvaz...." Rýpala sem. Né, já proti tomu nic nemám, ale todle mi dost znechutil tchán, kterej nám to pouštěl při každé návštěvě. A pravda je, že úplně můj šálek kafe to taky není.

Hugo: „No furt lepší než to tvoje...ti tvoji..."

Já: „Ale jo, dyť seš s tím už trapnej."

Hugo: „Dyť ani neumí zpívat, je to hrůza."

Já: „No tak ty bys todle nezazpíval ani náhodou. Ani náhodou!!!"

Hugo: „Já taky ale nejsem zpěvák."

Já: „No tak to teda fakt nejseš."

Takle sme do sebe zase šili, až sme teda dorazili k našim.

Chvilku sme se tam zdrželi, a taťka mně udělal boží topinky s vajíčkama. Po dlouhé době vidět chlapa v kuchyni, vařit, a vařit pro mě, to bylo teda něco! No jo, tatík... takže sem snědla ty topinky a šly sme do hospody, na zahrádku, protože Hugovi volal kamoš, že tam jako máme dojít. Když sme přišli, nebylo nic moc počasí, ale řekli sme si, že tu chvilku, na jedno pivo to tam vydržíme. Aničce sem koupila brambůrky a džus, měla tak jakýsi děcka, tak si hrála. My sme seděli s klukama u stolu a kecali. O něčem sem velice debatovala s Káchou, takže když sme dopili piva a měli sme odcházet, vůbec, ale vůbec se mně nechtělo. A tak vzal Hugo Anýžka dom a já sem tam ještě zůstala, jakože „na jedno". No jistě. Přišly ňáký holky, který sem vůbec neznala, a taky slepej Pepa. Jedna mařka patřila ke kámošovi, a sotva si vedle sebe sedli, začli se hádat. Ta druhá si sedla vedle mě, přísahala bych, že sem ji nikdy neviděla, ale hned se se mnou začla bavit o Aničce, a tak. Za chvilku už sme kecaly o všem možným. Mimochodem, menuje se Jáňa. Taky. Aspoň se to dobře pamatuje. Po hodině mně bylo jasný, že bysme se měly eště někdy vidět, a že bysme spolu mohly chodit na pivo. Asi ji napadlo to stejný, tak mně řekla, jestli bych jí nedala na sebe číslo, a že bysme kdyžtak někam zašly. Po třetím pivu sem zase byla jako nudla, a postěžovala sem si, že mě kurevsky bolí hrudník a záda. Slepej Pepa je léčitel, a tak se hned nabídl, že mně pomůže. Říkala sem si, ó ká, aspoň bude ňáká atrakce. Stoupla sem si teda, Pepa mě prohmatal za krkem, na zádech, a úplně sem cítila, jak z jeho ruk de teplo, bylo to zvláštní. Řekl, že mám určitě ňáký problémy doma. Přikývla sem. „Epilepsii máš, že?" Pokračoval. Přikývla sem. „A v noci furt lítáš na hajzl, že jo?" Udělala sem xicht na tlemícího se Káchu. „No jo" řekla sem Pepovi.

„Tak to sou ledviny. Máš je úplně vyřízený. Má to někdo v rodině u vás? Špatný ledviny?"

Já: „Jo, taťka."

Pepa: „No jo, měla bys s tím něco dělat, holka, měla bys. Dokud je čas."

Pak se mnou udělal spoustu cviků, nechápala sem, kde takovej malej křeček bere tolik síly, aby mě nadzvihoval a prolamoval. Všichni u stolu z toho měli šou, to je jasný, ale pravda je, že když skončil, a já sem si sedla ke stolu, cítila sem se, jak kdyby mně někdo z těla vyndal kosti, který mě celej život tlačily. Zvláštní. Fakt zvláštní pocit. Taky mně Pepa řekl, že kdybych se vyrovnala s tím zážitkem, kterej mně tak strašně ublížil, měla bych celkově k lidem jinej přístup.

„S jakým zážitkem?" Dělala sem, že mně to ještě nedošlo.

„No, řekl bych, že za to může ňákej boreček." Objasnil Pepa.

No jistě. Svojka. Ta kurva. Pak sem seděla zaraženě u stolu, a přemýšlela sem, jestli mě fakt ten hajzl tak poznamenal na celej život. A víc než si myslím. A došla sem k tomu, že je to tak, a bylo mně z toho blbě.Trochu mě to sejmulo. Kácha mně chtěl koupit vodku. Ale řekla sem, že seru na chlast, protože bych druhej den nevstala. A Pepa mně zalomil krk, lusknul u mě prstama a řekl, že žádné kocoviny se bát nemusím.

Jenomže zatímco na nemocný ledviny můžu pít čaje, tak co se týče Svojky, to je ve mně jedna velká zasklená bolest. S tím nejde udělat nic.

Zeptala sem se aspoň, jestli se mnou někdo pojede na fesťák. Nikdo nic pochopitelně. Ale Jáňa se mě zeptala, jestli nechcu v létě na fesťákách točit pivo, že pracuje u Starobahna a zrovna teď někoho takovýho na fesťáky hledají. Potřebujou tam prej holky, a ona to dělat bude, tak kdybych chtěla, že mě to dohodí. Tak sem hned souhlasila. Sice to bude dřina, to jo, ale zase budu na fesťáku. A za to to stojí. Byla sem zase šťastná. Ale situace se vyvinula eště líp, než sem myslela.

Jáňa se mě zeptala: „Co říkal Hugo na ten sobotní koncert?"

Já: „Jo, byl nadšenej. Tys tam byla taky?"

Jáňa: „Jo. Já tam zpívám."

Já: „Zpíváš? Fakt? V té kapele? Nekecej. Fakt?" Byla sem z toho nadšená, protože lidi dělající hudbu sou pro mě polobozi. „Jo, Hugovi se to líbilo, byl z toho fakt nadšenej."

Jáňa: „To sem ráda. Příště musíš přijít taky. Chcu, abys tam byla."

Já: „A nepotřebujete flétnu?"

Kácha: „Jo, vona je fakt dobrá."

Jáňa: „Vážně? Ty hraješ na flétnu? My tě potřebujem! Myslíš to vážně? Fakt bys s náma hrála?"

Já: „Vy byste chtěli?"

Jáňa: „Teď sháníme flétnu. Flétnu a housle."

Já: „A to...vy byste mě vzali?"

Jáňa: „Hned, zfleku. Borci budou čučet, až tě přivedu. Ti se poserou štěstím. Furt chtějí, ať přivedu do kapely ňákou mladou holku, i kdyby měla hrát jenom na tamburínu. A teď, když tě dotáhnu, a ještě budeš umět na flétnu, to si sednou na prdel. Ti budou čučet!"

Ještě chvílu sme na sebe nadšeně pištěly, jak sme to vymyslely. Pak mně teda řekla, že zkoušky sou každý pondělí, odvoz do zkušebny autama. Takže v pondělí nástup. Flétnu sebou. Taky sem se pak dozvěděla, že hrajou po různých hospodách, no večírky, oslavy, svatby a tak... hrajou takovej ten rockovější styl, ale taky mně Jáňa říkala, že zrovna chtějí nazkoušet Proměny od Čechomoru, a že s tou flétnou to bude prostě bomba. Tak se těším. Su zvědavá na pondělí, a doufám, že to ňák významně neposeru.

Dala sem si teda eště ňáký piva a vydala se domů. V dešti. Musela sem projít tmavým hnusným dlouhým parkem, abych se dostala na zastávku šaliny. Stála sem tam, pršelo jak sviňa, byla mně zima. Napadl mě ten vál „Standing in the rain" a říkala sem si, jaký má někdo štěstí, že stojí na ulici, a de kolem někdo, kdo o té kurvě složí takovou hezkou písničku. Kolem mě žádnej Ben nikdy neprojde, ani nikdo takovej, kdo by o tom něco složil, já si zkrátka můžu na zastávce v dešti stát zmrzlá jako rampouch, a nikomu to nepříde dostatečně inspirativní. Pche! Jelikož prostě asi nejsem prostitutka. V tom to bude.

Po takové čtvrthodině rozjímání nad tím, proč nejsem ničí můza, sem se podívala na jízdní řád a zjistila, že šaliny už nejezdí. Dobré to bylo, děkuju pěkně. A tak sem si vyšlápla ten kopec k domovu.

Přesto, že sem vypila čtyři škopky, sem nebyla v noci ani jednou na hajzlu. A ještě něco - dneska nemám kocovinu. Je mně úplně dobře. Běžně sem vyřízená ze dvou piv. Bylo mně jasný, že s těma čtyřma sem včera fakt přestřelila. Ale dneska mně nic není. Jak kdybych strávila včerejší večer u televize. A to sem včera byla pěkně naplech.

Kocovina jako sviňa

Slavíme! 10 000 návštěv na blogu. Teď každej povinně bouchne šáňo, případně otevře víno (pivo, slivku, rum...). Nemám ráda dlouhý proslovy, takže ... blogu přeju všechno nejlepší. Chtěla sem udělat nový dyzajn, ale vím, jak by to dopadlo...sice bych měla novou šablonu ale celý ten nevkus kolem...bylo by to stejný.

Včera sem to tak ňák zvládla, domluvila sem se se Simou, vzaly sme křečky a šly sme do bejby kavárny. Simu s kočárem nechtěl vzít autobus, tak sem s Anjou dorazila do herny dřív. Nebyly tam žádný děcka, tak byla bobča zklamaná, natahovala, že si chce hrát, tak sem jí koupila aspoň chlebíček a sodovku, na chvilku sem ji tím zabavila, a pak se přiřítily matky s pakátlíkama, a důchodci, kteří obsadili solnou jeskyni. Už to vymákli, senyjóři. Nakonec dorazila i Sima, Anja byla šťastná a mohla si hrát.

Zato já sem trpěla. Stolek za nama obsadily tři matky. Přišla za nima pinklí žena dělat objednávku.

Matka: „Já bych si dala džus, ale nechlazený, teda, a prosímvás, jsou v tom džusu konzervanty?"

„Ne, to je Jupí, to je přírodní šťáva." (Ha háááá! Tak to bych chtěla vidět!)

„Dobře, tak pomerančový. Nechlazený prosímvás. A ty chlebíčky jsou čerstvé?"

„Samozřejmě."

„Ale kdy vám je přivezli? Dneska?"

„Dneska. Vždycky vozí čerstvý chlebíčky, každý den."

„A ta pomazánka na těch chlebíčkách, obsahuje majonézu?"

„Trocha majonézy tam je."

„Jak moc?"

„Trošku."

„Takže jsou ty chlebíčky čerstvé..."

„Ano."

„Máte marlenku?"

„Ne, jenom medovník."

„Aha, ale marlenka je bez konzervantů. Medovník je taky bez konzervantů?"

„Je, to je to stejný."

„Tak mi doneste jeden kousek toho medovníku."

Ó bože! Vysedávat v bejby kavárně, s doznívající depresí, a tohle poslouchat, to je neskutečný děs.

Šla sem radši Aničce koupit do vedlejšího obchodu oblečení, nechala sem tam litr a bylo mně to jedno. A to sem koupila jenom tepláky, dvě trička, svetr, mikinu, čepicu a sluneční brýle. Vrátila sem se zpátky na svoje místo u dětskýho koutku a za sebou sem slyšela:

„Ale oni psali, že děcka by se měly naučit na polívky, že je to tak lepší."

Druhá matka: „Ale Ondrášek vůbec polívky nejí, ani když je rozmixuju."

Blé, zvracet. Hrůza. Sima se na mě podívala: „Co je s tebou? Je ti blbě?"

„Depka."

„No vypadáš." Kousala si červeně nalakovaný nehty.

Dívala sem se na tlupu chytrých matek, který se přesunuly od stolku na herní plochu, aby děcka zasypávaly kuličkama a vesele u toho hýkaly.

„Myslím, že některý děcka musej být ze zkumavky." Zahlásila sem.

„Napadlo mě to stejný." Přikývla Sima. „Některý ženský sou tak děsný, že nechápu, jak na ně může někdo vlízt."

Současně sme pokývaly hlavou a sledovaly jednoho obzvlášť vyvedeného matčího jedince s myším profilem. Myslím, že to musela být paní důležitá Konzervantka.

„A jsou ty chlebíčky čerstvéééééé?" Zakvičela sem na Simu. Tázavě hodila hlavou směrem k Myšici. Souhlasně sem přikývla.

Vrátila sem se dom, udělala sem polívku a takový obvyklý věci, a depka byla naštěstí pryč. Odpoledne mě napadlo, že se mně chce večer někam jít, a to za každou cenu, i kdybych měla někde sedět sama na baru. Volala sem Edovi, jestli pude na pivo, ale vzal mě vítr z plachet, když hned zezačátku zařval: „Zdar sebevražedný emo."

Domluvili sme se teda, že o půl sedmý sraz u Prdule. Když sem přišla, tak tam pochopitelně nebyl, což mě nepřekvapilo. Sedla sem si teda za štamgastama, a kecali sme o jakýchsi kalkulačkách. Těm chlapům je tak ... něco po padesátce, a já před nima dělám blbou, strašně mě to baví, a voni mně to žerou. Sedla sem si k nim teda s pivem.

„...a každá domácnost dostane kalkulačku."

„Jakou kalkulačku?" Chtěla sem vědět.

„Ale ty nedostaneš nic." Uklidnili mě.

„Jakto? Jara říkal, že každá domácnost.."

„Ale na Slovensku."

„Aha. A proč né u nás?"

„To je kalkulačka na přepočítávání kurzu měny, chápeš."

„Jaké měny?"

„Aspoň ale vidíte, jak se na Slovensku mají dobře, že si můžou dovolit vyhazovat peníze za takový pičoviny." Utrousil kořínek a napil se piva.

„Ale kalkulačka není pičovina." Mlela sem dál svou. „Já bych takovou chtěla, zadarmo. Od státu."

„A ty nemáš kalkulačku v mobilu?" Zeptal se Jara.

„Mám. Ale já nevím, jak se s tím zachází."

„Ukaž. Kde máš mobil?" Chtěl dělat týpek chytrýho.

„Já u sebe nemám mobil."

„Jaktože ne?"

„Mám ho doma na nabíječce, nenosím ho sebou."

Typani se po sobě zmateně podívali.

„A od čeho je to mobil?" Zeptal se nejodvážnější z nich.

„Já se bojím ho nosit. Třeba by mně ho někdo ukradl."

Začli se smát. Koukala sem, jakože nechápu. Uvnitř sem se třepala smíchem, až mně skákaly ledviny.

 

Eda se přiřítil asi za půl hodiny. Odsedli sme si od kořeňů.

„Sorry sorry, ale já to s tím autobusem ňák nedávám. Dycky to poseru. Zase sem nasedl na blbej autobus. Odvezl mě do Chrlic. Musel sem se vracet."

„Seš zkrátka poser."

„Příde Mlíko. Říkal sem, že tady máme sraz, tak slíbil, že příde."

„Super."

„Vypadáš dobře."

„Dík. Hele." Vyšvihla sem nohu na stůl. „Konversky!!!"

„No, no jo. Sou skvělý, sou. Ale proč nemají na boku ty nafouklý bubliny?"

„Na co bubliny?"

„Aby ti kotníky nedřely o sebe."

„Jak jako... ty když chodíš, tak o sebe šoupeš kotníkama?"

„No né, ale u normálních tenisek ty bubliny bývaly."

„Jo, to jo. No ale tak asi tam byly zbytečný."

Pinkl nám donesl piva.

„Víš, co sem zjistil?" Zeptal se Eda.

Zakroutila sem hlavou.

„Že su alkoholik."

„Vážně?" Zvedla sem obočí.

„Jo. Fakt." Pak se na chvíli odmlčel. „Myslíš, že su?"

Pokývala sem hlavou. „Jo, já sem ti to dycky říkala."

„Myslel sem, že si děláš srandu. Myslíš to vážně?"

„Jo, Edo, ty seš alkoholik."

„Já vím..." Kousl se do rtu.

„A co s tím budeš dělat?" Zapálila sem si cigáro.

„Nevím. Nic s tím nebudu dělat. Mně to vlastně tak vyhovuje, já to vůbec nechcu měnit. Akorát mně vadí, že to odnáší Jája. A matka."

„A já občas, když musím poslouchat ty ožralecký kecy."

Vrhl po mně nešťastný pohled. „Teď jako to ber ale vážně."

„Já to beru vážně. Tak co s tím budeš dělat?"

„No nevím."

„Jestli se rozhodneš jít do léčebny, tak tam za tebou budu chodit a budu ti nosit mandarinky. Budu s tebou chodit na skupinový terapie, ty jo, léčebna musí být inspirativní, dycky sem se tam chtěla dostat."

„Mohla bys to brat vážně? Opravdu, opravdu vážně."

„No jo. Tak co mám jako dělat? Mám ti zařídit léčebnu, nebo co?"

„Né, já do žádné nepudu."

„No dobře." Tlemila sem na bar. „Ahá, když si dáme dva panáky Bechera, dostanem klíčenku."

„Já chcu klíčenku." Ožil.

„Já ale taky."

„Tak to si musíme dat čtyři panáky."

„Není problém." Trhla sem ramenem.

 

Něco sme plácali, a pak Eda řekl: „Nevíš náhodou, co je emo?"

Mám takovej pocit, že téma „emo" sebou nosím přišpendlený někde vzadu na kapuci. Nebo je to kletba, nebo co. Emí prokletí.

„Náhodou víš, co je emo, ale náhodou se mně to nechce vysvětlovat."

„Proč? To je jako jenom ňáká móda, ne?"

„No, taky...ach jo, no tak jo." Vzdala sem se a vysvětlila sem teda Edovi, co je emo.

„Aha." Poškrabal se na hlavě po mojí přednášce. „Takže ty seš emo?"

„Né, tak to teda nejsu."

„Hm, ty né. Ty seš dego."

„Cože?"

„Prostě dego."

Přisedl si k nám Mlíko a Luďa. Luďa je padesátiletej inventář Prdule. Mleli s Edou něco o tom, jak Eda namaluje obraz, abstraktní obraz, a že namaluje chlapa, protože je teplej, teplej zhýralej umělec, to von dycky chtěl být.

 

Luďa se se mnou bavil o tom, jak byl na koncertu Katapultu a jak pude na Queeny.

„Znáš Queen?" Zeptal se mě.

Zatvářila sem se uraženě. „Ty seš debil."

„Tak teď pudu na koncert. Se těším. Dobrý ne?"

„Jo, dobrý. A kdo jim jako teď zpívá?"

„Jé, tak to sem zapomněl, to méno."

Eda: „No Mercury to nebude."

Já: „No tak to každopádně ne."

Eda: „Ten je málo emo."

Mlíko: „Ten je právě emo až dost, když skončil jak skončil."

Muďa: „Co je emo?"

Já: „Ale nic."

Luďa: „Byl sem na koncertě Nickelback."

Já: „Nickelback? Ty? To si děláš prdel."

Luďa: „Ty je znáš? Vážně? Znáš Nickelback?"

Já: „No jasně. Kanaďani. Ale nedovedu si tě představit na takovým koncertě."

Luďa: „A proč jako?"

Já: „No já nevím, tak eště na těch Katapultech, ale na Nickelback?"

Luďa: „To jako že sem starej?"

Já: „Je to divný, ty jo. To je jako bys šel na koncert Nirvany."

Eda: „Kurt byl taky teda emo."

Já: „No tak ten každopádně."

Luďa: „Na Nirvanu bych taky šel."

Mlíko: „No to už se ti nepodaří."

Já: „Já pudu na Offspring. Chce se mnou jet někdo na Rock for People?"

U stolu zavládlo ticho.

„Myslela sem si to. Sráči."

Mlíko: „Možná tak kdyby tam hráli Redhoti."

Já: „No tak ti tam nehrajou, teda. Ale budou tam Offspring, Kaiser Chiefs, Enter Shikari, ééčka, a taky Wohnouti, Sestry, Tata Bojs... a já nevím, spousta kapel. Tak co? Nikdo nic?"

Tvářili se blbě a uchechtávali se.

„Já nevím, ty jo, kdybys chtěla třeba někam vyrazit na kole, tak bysme spolu mohli jet, ale na fesťák..." Kroutil Eda hlavou.

„Ach jo, asi to tady vylepím k baru na nástěnku, že hledám někoho, kdo se mnou pojede." Kroutila sem očima.

 

Mlíko tlemil do blba, podepřenou bradu a na tváři nablblý úsměv.

„Na co myslíš?" Zeptala sem se.

„Já bych chtěl dvě lesby."

Dostali sme záchavat smíchu.

„A bydlely by s tebou u rodičů, ne?" Bouchala sem rukou do stolu, jak sem byla vysmátá.

„Náhodou, to by vůbec nebylo špatný. Mět dvě ženský, co by se o mě staraly." Přidal se Eda.

„Tys ale před chvilkou říkal, že seš teplej umělec. Tak nemůžeš chtít najednou dvě ženský." Upozornila sem ho.

„Ještě sem ty tempery nevytáhl!" Smál se. „Ale tak teda dobře, bral bych chlapa a ženskou. Pěknýho chlapa ale. A pěknou ženskou, to je jasný."

„No tak škaredý nikdo nechce, to je jasný." Kroutil hlavou Mlíko.

„Hm, tak jo, kluci. Teď já." Vložila sem se do toho. „Brala bych dva teplouše."

„No, to sem si myslel." Řekl Eda.

„To by bylo úplně nejvíc super. Jeden by doma vařil, uklízel, žehlil, a s druhým bych chodila na kulturní akce, jako na koncerty, na fesťáky...protože by mě měl rád a nenechal by mě na Offspringy jet samotnou!" Zvýšila sem hlas.

„No jo, ale s kým bys šukala?" Ozval se Mlíko. „Bys měla doma dva teplouše, a co jako..."

„Aha, aha..." Zapřemýšlela sem. „Tak ten jeden by nebyl jako úplně teplej."

„Ale ty moje lesby by byly obě teplý." Řekl Mlíko.

„Já su taky úplně teplej." Řekl Eda.

„Však my víme." Ujistila sem ho a napila se svýho čtvrtýho piva.

Všimla sem si, že ať sedím v hospodě s kýmkoliv, tak se bavíme pořád o tom stejným. A není to moje vina, protože já s tím nezačínám.

O lesbách a teplouších sme se bavili do té doby, než sem se rozhodla odejít, a když sem chtěla platit, tak následkem homosexuálního tématu sem při mávání na pinkla, kterej se menuje Dan, zahlásila: „Benéééé, platím."

Takže čtyři piva a dva Bechery. Klíčenku nemám. A nevím, kde je. Eda se nabídl, že mě taxíkem hodí dom, ale já sem nechtěla, protože sem chtěla stát na zastávce a poslouchat Amy Winehouse. A dobře mně tak, protože sem krutě vymrzla.

Dneska je mně blbě. Kocovina jako dělo. Puke agony.

Bláznivka poblázněná

Vědci mi v poslední době dělají radost. Za prvé přišli na to, že pití vody, jak všichni propagujou, není zas až tak prospěšný, že to vlastně vůbec není dobrý, a že když někdo vypije ty tři litry denně, může si docela slušně oddělat ledviny. Že pít se má podle toho, jak si tělo řekne, to znamená, kdy má člověk žízeň. Z toho mi vyplývá, že sem jednoznačně vědec, protože na tohle sem přišla už dávno. Tělo přece není blbý, a tak, jako ví, kdy potřebuje potravu, tak musí vědět, kdy potřebuje vodu, a těžko bude čekat na to, až nám to objasní ňácí vědci. Takže můžu být vklidu, že vypiju svoje čtyři deci vody šťávy denně.

Dál sem se smála, a to teda jako vopravdu, když dávali pořad o Alzheimerovi, a nakonec tam bylo nějaký shrnutí, že sice nikdo neví, z čeho to přesně je, ale postihuje to lidi, kteří žili zdravě, sportovali, nekouřili, dodržovali zdravou životosprávu. Tak, a máte to!

Mám teda podezření už dýl, že čím víc na životosprávu člověk sere, tím líp pro něho. A ještě si užije.

Zasednout čas od času k telce je potom na delší úvahy. Například reportáž o tom, jak se bude v Americe popravovat. Prý smrtící injekce selhávají a odsouzený trpí dokonce půl hodiny!! No tak to je strašný, teda, vopravdu. Proč se někdo stará o to, jak dlouho ňákej kurevskej hajzl trpí. Ještě bych jim to vosolila. A taky nechápu, proč mají amíci zase problém s tím, jak někoho normálně zabít. Jako ... to je tak málo způsobů, nebo co? Gilotina je sice středověký nástroj, ale pokud někomu de o humánní způsob popravy, tak proč ne. Fik a hotovo. Nebo proč je nestřílej. Nebo nenechají vykrvácet třeba. Neotráví ňákým rychlojedem. Nezpůsobí injekcí infarkt. Fakt sou amíci tak blbí, že jim musím radit?

Řeší se takový blbosti, jako jak na chudáky vězně, ale aby se normální člověk domohl v nemocnici injekce proti bolesti, to je nad lidský síly.

No nic, popojedem. Včera mně bylo tak děsně zle. Zase přišla depka. Nalepila se na mě, a nechtěla jít pryč. Ráno to ještě bylo dobrý. Ale kolem desátý, když přišla mamka za Aničkou, na mě padla taková únava, tak šílená, že ...se mně fakt nechce žít. Su tak unavená, že nechcu nic. Nezajímá mě nic, všechno je jedno, všechno je tak hnusný, nanic, a pod žebrama to děsně bolí. Špatně se mně dýchá, a možná ani nechcu dýchat. Jenom mluvit je hrozná dřina. Je to takovej hnusnej, a těžko snesitelnej pocit, jakoby všichni na světě umřeli, a já tady byla sama. Nikdo ke mně nemůže, já nemůžu k nikomu, a ta bolest nemůže ven. Sedí za žebrama, černá a hutná jak asfalt a dusí. Kňučela bych jako pes, kdybych byla pes. Nemůžu nic. Sedím v kuchyni a čučím z okna. Čučela bych hodiny. Nebo celý dny. Bolí mě hlava, a celej den se tak strašně vleče, že se mně zdá, že nikdy neskončí. Chudák mamka, asi měla fakt starost. Pak přišel Hugo, ten měl taky starost. Seděla sem u komplu, zkroucená jak paragraf, a tlemila na plochu počítače. Pak sem dokonce kompl vypla. To už bylo fakt zle. Čučela sem na vypnutej počítač, několik hodin a pak sem se přemístila do kuchyně, že udělám večeři, ale vůbec sem na to neměla sílu, sedla sem si na stůl, a zase sem zírala z okna. Nejhorší je, že nejde ani spát.

Většinou to trvá jeden den, někdy dva. Je to tak hrozný, že bych radši měla zlomenou ruku, než zažít jeden takovej den. A pozoruju, že to přichází čím dál častějš. Je to blbý. Možná to asi fakt budou deprese. Nevím.

K tomu všemu sem si do ruky zadřela třísku.

Dneska je to o něco lepší, možná...nebudu čekat, až to zase příde, už nechci další takový den. Takže du s Anžou ven, někam pryč, a snad tomu uteču.