Kopající Elektra

Do práce si dycky donesu tolik práce, že nestíhám pracovat. Jednak musím vytvořit nový naušnice. To je ale bordelu na stole, že je to až neuvěřitelný. Rozhodím tam všechny ty sáčky s korálkama, roztahám nýty, dráty, cvočky, kleště, silony, háčky, nůžky a další neuvěřitelný serepetky. Mezi tím vším mi někde vzadu smutně bliká telefon, jakože by si ho někdo měl všimnout. Dál si do práce taky tahám noťas, abych mohla psát, případně upravovat fotky a dělat jiný záslužný činnosti, když teda nemůžeme na net. O net byl dlouho boj. Nejdřív nám vyhrožovali, že na net prostě nesmíme. Což bylo jaksi házení hrachu na zeď. Pak přišli s pokutama. Ten stejnej efekt, akorát že za pokuty sme se ještě plácali po ramenech, jaký sme frajeři. Pak nám zablokovali přístup na net. To sme eště zvládli a napojili sme se přes jinou aplikaci. Tu nám časem taky zatrhli. Zašli sme to vyřešit za klukama na technickou podporu. Fintou fň sme teda zvládli i toto. Ovšem impérium vrací úder. Zablokovali nejfrekventovanější stránky, jako například Facebook, a mně zatrhli Secondlife. Hyeny jedny křivonohý. Donesla sem si teda noťas a šla opět za klukama žebrat, ať zapojí wifinu. To ale brzo zatrhl ajťák. Takže výsledek je takový, že můžu akorát na Seznam, ícékvé a na Lamera. Což je dost slabota.
V poslední době mám pocit, že prostě vůbec nestíhám věci, který stíhat chci, a nejhorší na tom je, že je nestíhám kvůli nějaké blbé práci. Nemám čas pracovat. Prostě nemám. Daleko horší ještě je, když musím něco zařizovat. Jako poslední extempóre s tý mobajlem. Minulej měsíc mi došla faktura na osum stovek, což sice bylo o dost víc než normálně mám, no ale eště sem to zkousla. Daleko větší prda byla, když teď došla faktura na litr. To už sem se fakt nasrala, co to do prdele má znamenat. Tak sem volala na operátora, proč mám tak vysokou fakturu. Operátorka mi vesele oznámila, že asi musím volat na erotický linky, nebo co. Když mi z toho zaskočil chrchel v krku, dodala, že sem asi hlasovala do Superstár, případně poslala dárcovský mesy na Haity. No tak su já ňákej blbec? Nejsu. Hned sem to taky řekla, že nejsu blbec. Tak mi teda sdělila, že si patrně nechávám zasílat horoskopy. No to mě poser. Byla sem tak mimo, že sem jí to položila. Když sem udělala výslech Huga, jestli někam nevolá, nebo něco někam neposílá, a zjistila, že taky není pako, aby něco takovýho dělal, volala sem znova. Operátorka mi řekla, že tam mám takový vysoký účet proto, že každý den kolem páté hodiny odejde z mýho čísla dárcovská esemeska. No tak to už je vrchol. Kolem páté su buď v práci, nebo na cestě domů, takže mobil mám furt u sebe, a já rozhodně nic neposílám. Nechala sem si teda zablokovat odesílání déemesek a podobných sranců a zeptala sem se, jestli si můžu změnit tarif, protože ten svůj mám jaksi vysoký a nevím proč. Řekla, že změnit si ho teda můžu a až budu vědět co chcu, tak si mám zavolat. Podívala sem se teda na net, a našla si tarif za tři stovky a volala sem znovu. Další operátorka mi řekla, že tenhle tarif mít nemůžu. Řekla sem, že ale ta mobilní žena před ní říkala, že ho mít můžu, a že ho chcu. Na to mi řekla, že jí spadl systém a že mi zavolá později. Později teda volala, ale řekla, že ten tarif mít fakt nemůžu a že mi zavolá až v březnu. Sečteno podtrženo, vyřídila sem velký kulový, a na to sem v práci vypatlala všechny přestávky.
Dál sem taky musela volat do školky, že tam Anušečka už další rok chodit nebude, pak se objednávat k doktorce, pak jít za personální nechat si přepsat smlouvu, pak zaplatit složenku a chabě sem se pokusila navíst si platbu za telefon na SIPO, což se mi nakonec nepovedlo, páč to je na pokračování. Objednala sem si z internetu deodorant, kterej už nikde nemůžu sehnat, a taky sem se pokusila sehnat klíč k PhotoFiltru, což je taky na pokračování. Píšu si do seznamu nesplněných úkolů. Zaběhla sem si pro propustku na příští den a všem v práci sem oznámila, že pokud chcou cukr do kafe, ať si donesou vlastní, což sem taky měla na seznamu toho, co musím nutně udělat vzhledem k tomu, že su jediná cukerná velmoc široko daleko. Cukr sem následně klasicky opatřila nálepkou "take and die". Odpoledne sem dodělala troje naušnice a upravila polovinu fotek. Napsala sem začátek do blogu. Snažila sem se taky přesvědčit někoho hodnýho, a klučičího, aby zaběhl do firmy pod nama a vymámil z nich heslo na připojení k wifině. Marně. Ale budu na tom pracovat. Večer sem už do telefonu nemohla ani mluvit, ale su přesvědčená, že za ten den se ze mě stal Superman. Superwoman.
Čímž se dostávám k další věci, a to k superhrdinům. Začnu například Kačičkou. Kačička je superhrdinka Katastrofistka. Jako když se kolem ní točí tornádo, který semele všechny kolem, včetně jí samotné teda. Fakt se nestíhám divit. To, co se jí stane za rok, se normálnímu člověku nestane za život, a to jak ona musí být silná, to by ani Herkules nepobral. Svou katastrofičnost mi předvedla když přijela na víkend. Měla sraz s kamarádkou. Šly na kafe. Kamoška po cestě ze záchodu spadla, rozsekla si koleno až jí vylízala kost, musely jet do nemocnice na šití. Klasika. V sobotu si teda vegetím doma, čekám na Kačičku, kdy se vrátí, píšu vyplašenou mesu, kde je a najednou telefon: "Prosimtě nevíš kde je tady nejbližší nemocnice?" Co na to říct... snad že se ani nedivím.
Další takový Superhero je například Tlučhuba. To je superhrdina Mystik. Neskutečným způsobem se ze všeho dostane vykecat. Co neví, to si vymyslí, a když je v koncích s tématem, dycky do toho vloží konspirační teorie. On se snad vykecá i ze smrti. Nedávno za ním přišel šéf, aby mu Tlučhuba vysvětlil, proč nebere hovory, a vysvětlování skončilo u toho, že za druhé světové války vyvražďování Židů způsobili ti nejbohatší Židi, protože voni byli v těch tajných spolkách, a byli to vlastně rytíři. Tlučhuba je jednička.
A pak su já. Superhero Elektra. Mívám záchvěvy kopavosti. Například teď. Na co šáhnu, vydá mohutný elektrický výboj. Šáhnu na tyč v trolejáku, prásk, dotknu se kliky, prásk, dám ruku Dýdžejovi na rameno - prd, ráno zapínám monitor - prááásk. Prostě kopu všude. Když to takhle mohutně dělá dva týdny, už se bojím něčeho dotknout. Aničku sem pohladila po tvářičce a taková řacha. Chudinka vyděšená. Že nade mnou zhasínají lampy, si až tak nepřipouštím. Ale že mě bojkotují komply, o tom vím moc dobře. Jedno ráno sem přišla do práce a z ničeho nic mi nejel monitor. Rezignovala sem a sedla sem si na jiný místo, jakože boj s komplem vzdávám a vyhrál. V momentě kdy si tam sedl někdo jinej se počítač vesele rozjel. Nefungují mi elektronický otisky prstů v práci, musí se pravidelně obměňovat. Z rozpisu na březnový směny sem jako jediná vypadla. Když sem na to šla upozornit, Vzteklina se divila, že to není možný, že to tam zadávají hromadně a mě jedinou ten systém neuložil. Doma se hádám s komplem, nejde mi za žádnou cenu rozjet mikrák. V celým bytě je na hovno elektrika, nedávno nám vyhořela zásuvka, ale podle elektrikářa všecko ó ká. Když vlezu v noci do kuchyně, blikne na mě vypnutá zářivka. A tak dál. Nejvíc se mi na mojí supersíle líbí, že když na sebe v noci natahuju deku, tak jiskří. Lítají všude ty malý, mrňavoučký jiskřičky a praskají.
Ve středu sem se vydala na neurologii. Protože pan doktor se rozhodl že mě chce po pěti letech vidět. Byla sem zvědavá, protože nedávno mi kartář tvrdil, že prášky beru zbytečně, že epilepsii už dávno nemám a ať si někam zajdu, protože už bude možný prášky vysadit. Byla sem teda objednaná na eeg, aby mi zkontrolovali mozkový výboje. Hledala sem to dlouho, protože to zase všechno předělali, achjo, bohunická nemocnice je nekonečný labyrint, který vypadá docela trapně a nudně. Ale pod zemí, to je něco. Náhodou to vím, protože sem se tam jednou v podzemí ztratila. Poslali mě na vyšetření do protější budovy, a protože byla zima, řekli mi, běž podzemím, seš tam hned. Místo "seš tam hned" to byly nekonečný minuty, co se zdály jako hodiny, bloudění tmavýma podzemníma nemocničníma chodbama, kde nebyli žádní lidi, semtam sem došla do osvětlené části, kde byl vchod do jakýchsi šaten, kotelna, nebo výtah, občas sem vrazila do zapomenutýho lehátka a jenom sem čekala kdy vlezu na pitevnu, kde mě zamče bláznivý patolog a taky mě rozpitvá, že jo. Chodby nebyly osvětlený a už vůbec ne ňák vydlážděný nebo něco, bylo to prostě jak když to prohrábne krtek. Ale co je zase dobrý, viděla sem potrubní poštu. Což mi zase v ten okamžik nepřišlo jako vůbec nic úžasnýho, když sem strachy cupovala svou zdravotní kartu.
No nic, na neurologii to teda bylo super. Natáčení eeg je dycky zážitek. Dycky mi nejvíc vadilo když sem musela zhluboka dýchat, to se mně dělalo fakt blbě. Tentokrát sem to ale ošulila. Dělala sem, že dýchám, ale nedýchala sem. Nejhorší bylo světlo. Pouští tam takový rychle blikající světlo, ostrý a brutální, a nic nepomůže že mám zavřený oči. Je to jakoby se paprsky světla změnily v malý skleněný tyčinky a píchaly přimo do mozku. Hnus. Ale pak je zase chvílu klid. Usnula sem, jako dycky. Když to skončilo, vypadala sem jako by mi hlavu ojel slizský mimozemšťan a na čele sem měla vytlačený dvě kolečka jak po boji s krakaticí. S chrchlama na hlavě a kolečkama na čele sem si šla teda sednout do čekárny. Úchvatná sem byla až do nevidím. Dala sem si kafe a otevřela noťas. Ani sem ho nestačila zapnout, když pro mě přišel doktor. Zase sem teda noťas hodila do batohu a vychutnala sem si pohledy ostatních čekajících, kteří tam určo seděli už dvě hodiny a modlili se, aby na ně už proboha přišla řada, nebo tam chcípnou. Doktor mi řekl, že žádnej nález nemám. Že prostě ložisko elektrických výbojů zmizelo. Žádná epilepsie. Žádný prášky. Pills no more.
Jenom sem čučela. Poslal mě ještě zaplatit regulační poplatek, což znamenalo sjet výtahem z dvanáctýho patra dolů, výtah zastavoval v každým patře, tisknula sem se tam se starýma, nemocnýma, tlustýma a různě chrchlajícíma lidma, a než sme dojeli dolů, připadlo mi to jako pěkně dlouhej očistec. Pak sem teda zaplatila posraných třicet korun a s kuponem sem zase jela nahoru. Výtah opět zastavil v každým patře. Dolů sem pak šla rači pěšky. Do práce sem dojela akorát na začátek odpolední směny.
V práci sem rozjela velkovýrobu naušnic. Pořád tam šermuju kleštěma, všude rozsypaný ty moje poklady. Už sem dělala naušnice snad všem. Pro všechny holky a pro přítelkyně všech kluků na oddělení. Oddělení ústavu. Nejdřív mi chtěli dávat peníze. Ale né, to by nebylo tak zábavný. Fuck s penězma. Takže když se někdo ptal, co za naušnice chcu, dycky sem řekla jako ať donese co uzná za vhodný. Což je nejhorší co sem teda mohla udělat. Protože museli přemýšlet. Ale vyvinula se mi z toho dobrá zábava. Dostala sem čokolády, cigára, bagetu, což sem čekala. To je standart. Pak co mě strašně překvapilo, dostala sem pro Aničku sadu malovátek, čerstvě nově koupenou, no prostě měla z toho zážitek, protože dárek to byl neuvěřitelně pěknej. Od Dredatýho Kluka sem dostala demáč jejich kapely, což mě fakt nadchlo. Pak sme si dobře pokecali o hudbě, a překvapil mě že zná kapely jako Alice In Chains, Stone Temple Pilots, Babes In Toyland a podobně.

Je víkend, a zase nic nestíhám. Musela sem vstat už v osum. Hodinka ráno s Aničkou, koukání na pohádky, hra na kočky. Přesun ke komplu. Úprava fotek. K tomu jako že si pustím hudbu. Pak beru flétnu, hraju několik válů od Pixies. Přesun k bubnům, tak na půl hodiny. Sprcha, kafe. Dopsat blog. Vracím se k fotkám. Upravuju dvě. Píšu seznam věcí na nákup a vysílám Huga nakoupit. Rozepíšu článek na Fler. Pustím dva klipy od Garbage. Pokouším se spravit repráky, protože všecko chrčí. Pak nad tím mávnu rukou. Punk rulezz. Hugo se vrací z nákupu. Vařím. Rvu prádlo do pračky. Dělám pár fotek Aničky s mejkapem. Dodělávám fotky. Obědváme. Posílám Aničku spat, vytahuju naušnice. Dopisuju blog. Nestíhám.

Valentýn je kravina

Valentýn je kravina. Zvláštní je, že dřív sem ho měla ráda. Připadalo mi, že je to svátek roztomilý a veselý. Takže buď stárnu, nebou moudřím. Připadám si stará a chytrá, takže to asi bude oboje. Jelikož nemáme peníze, dostala sem od Huga na Valentýna den volna, což znamená že vzal Aničku na celej den pryč. Využila sem situace a na Valentýna sem mu dala den strávený s dcerkou. A tímto sme si kvík. Na Valentýnovi je nejhorší, že v rádiu hrajou samý zamilovaný hovadiny. Už když sem zapínala rádiový čudlík, bylo mi jasný že uslyším Power of Love a taky od Bona Joviho Always. Hrůza. Když to vemu kolem a kolem, tak většina rockerů, až na výjimky, sou fňukny který dokážou pištět o tom jak je někdo opustil, a jak to není fér, protože spolu měli být navždy. Paradoxem je, že například vostrý kluky reprezentujou Kissáci, nebo si to aspoň lidi myslej, ale ti taky kvílej jenom o ženských. No. Takže čest výjimkám, hanba upištěným.
Rádio se dá bohudíky vypnout. Valentýn mě ale dostihl v práci. Dle firemních instrukcí sme měli popsat nejkrásnější valentýnský zážitek. Samozřejmě nikdo normální se neúčastnil, nebo nikdo z nás normálních žádný boží zážitek neměl, a Dýdžej dostal zákaz psat o boží Valentýnské noci "plné koksu a božího šuku". Ovšem nad příspěvkama soutěžících naivistů sme se královsky pobavili. Bylo tam dycky něco jako: "můj nejkrásnější valentýnský zážitek byl, když mě můj miláček překvapil a zašli jsme spolu na večeři při svíčkách". Nebo: "Na valentýna mi kluk po kterém jsem dlouho toužila poslal valentýnku a vyznal mi tak lásku." Řezali sme se až sme padali ze židlí a vytrhávali sme sluchátka z telefonů.
Očka sem přistihla když volal do restaurace, aby si zarezervil stůl na valentýnskou večeři.
"Ale ale... valentýnská večeře, jo?" Rýpala sem. "Budou svíčky, romantická hudba a budete si něžně vrkat do ouška, jo?"
"No a co. Závidíš?" Zeptal se Očko ostře.
"Pcha, to víš že jo. Mě by nikdo na takovou večeři nedostal, aby mi tam vykládal ňáký uslintaný kecy." Dělala sem machry.
"Však tě nikdo nezve." Řekl Očko.
"To by si nikdo ani nedovolil." Sekla sem zubem.
"Ty nikoho nedokážeš milovat, protože seš moc zhrzená životem." Mávl nade mnou rukou.
"Tos teda posral." Zúžila sem bojovně oči.
Chvilku se na mě díval, pak asi usoudil že to přestřelil, zvedl se a řekl: "No tak promiň, sem to tak nemyslel. Ale když ty mě k tomu dycky doženeš." Pak mě objal.
"Jenom ju nech." Vložila se do toho Vzteklina, která nám mimochodem dělá šéfku. "Ona je stejná jako moje ségra, ta taky dycky do všech brutálně šije a pak se diví když ju někdo sejme. Protože na ni říct nikdo nic nemůže."
"Jo, to se nesmí." Řekla sem uraženě.

V práci sme vymysleli, že jeden den pudem všichni v maskách. Byla to bomba. Já sem byla jakože kočka. Na sluchátka sem si našila ouška a namalovala sem si fousky. Ostatní byli fajn, Fika byla bezva čarodějnice, ověsila mi stůl pavoukama a hadama, a pak taky Pírsingová holka, co šla za těhotnou cigošku, ta mě rozesmála. Celej den se tahala s polštářovým břichem. Tlučhuba přišel v historickým kostýmu s dvoumetrovou sekerou, jakýpak štráchy. Ale nejlepší byla Veronika, když se zeptala Moniky: "Ty jako deš za tu kurvu, jo?"
Monika se lítostivě podívala a říká: "Nééé... já jsem přece upír."
Rozhodla sem se, že kočičí ouška si na sluchátkách nechám, když už sem je tam tak pracně přišila.

V pátek sme vyrazili na pracovní chlastačku. Hospoda byla v ňákým zapadlým koutu Brna a už dopředu mně bylo jasný, že to prostě nenajdu. Bloudila sem teda v noci v zimě po nějaké setmělé ulici, a hledala hospodu co se menuje buď Pelikán, Plameňák nebo Tukan. Když kolem mě prošel bezďák a tvářil se jako by mě chtěl sníst, došla mi trpělivost a zavolala sem Očkovi. Ten se ještě plácal někde v autě, takže mi nepomohl. Pak sem volala Fice. Ta mi to nebrala. Pak sem volala Vzteklině. Ta mi to taky nebrala. Sledovala sem bezďáka, co kolem mě kroužil a říkala sem si, že v nejhorším, když mě bude chtít sežrat, vypíchnu mu oči klíčema. Už sem je měla nachystaný v ruce. Pomalu sem se nasírala. Dala sem si čekací limit pět minut, s tím že pokud se něco nestane, odcházím. Zrovna když se ke mně bezdomovec hnal, aby mi podřízl krk, okradl mě, opekl si moje žebírka a prodal orgány černé sanitce, vynořily se z rohu holky. Vzteklině sem hned zkraja nadala že mi nebere telefon a Fice sem nadala za to samý. Ta si přede mě stoupla a zahřměla: "Jsem lepší než ty a tak spím s tvojí ženou, Waltr Kraft!" Co na to říct... Fika je zvláštní, vesele se koulející stvoření se zvláštníma výpadama. V hospodě nám nestačil stůl. Dorazilo nás nějak moc. Situaci sme ale vyřešili fišperácky, totiž - vyhodili sme Šprty k jinýmu stolu, na konec hospody a tím sme je úplně separovali. Asi se jim to moc nelíbilo a za chvilku došel Brejloun s nějakým řešením, abysme srazili stoly. Kroutili sme na sebe očima, jakože sedět se Šprtama Snaživýma teda nebudem, a Vzteklina to rozsekla a řekla, že nic se přirážet nebude, protože bysme... šoupáním zničili podlahu. Dala sem si gin, vodku, piva a tatarák. Mňam. Pěkně sme se všichni zřídili. Očko řešil milostný problémy a jelikož seděl naproti mě, všechno sem to poslouchala, a taky sem mu musela objasnit všechny zákonitosti života, vztahů, evoluce... no prostě byla sem děsně chytrá. Půlka stolu se rozhodla, že se pudou podívat za Šprtama, protože abysme měli mít z čeho prdel. Za chvilku byli zpátky. "Ty vole, voni se tam bavěj o práci, řeší přeložení linky, to snad není pravda...." Kroutila hlavou Koní žena.
"Ty jejich pindy sou horší než když vyklopíš kýbl kakánků." Řekla Fika.
Nicméně Šprtům se asi společnost normálních jedinců líbila a tak se brzo přesunuli k nám. Brejloun si sedl nebezpečně blízko.
"Ježiši, drž mě." Řekl Očko když hrozilo že se Brejloun s nama bude chtít bavit. "Když su ožralej, su nepříjemně upřímnej."
"Jo?" Smála sem se. "Tak nám řekni něco upřímnýho."
"Něco o tobě?" Zvedl obočí.
"Jo, já to unesu." Ubezpečila sem ho."
"Mám tě rád." Řekl.
"Ale..." Tušila sem nějaký pokračování.
"Tam není žádný ale. Žádný ale."
"Aha. Tos mě teď trochu dostal." Přiznala sem.
"Mrzí mě že sem ti řekl, že seš otrávená životem, to sem nechtěl. Druhej den ráno když sem se vzbudil, tak sem si na to vzpomněl a fakt mně to bylo líto." Přiznal.
"No to teda... to sem nečekala. Sem myslela že se teď budem hádat. A ty tady na mě vysypeš todle." Pokračovala sem trochu vykolejeně. "To není fér."
No jasně, že ho mám taky ráda, ale to se nikdy nedozví.
Zabalila sem to v jednu a šla sem na rozjezd. Protože nádraží bylo poměrně daleko a bála sem se jít sama, neosvětlená ulice plná těch posraných bezďáků, vlkodlaků, vrahů, lupičů, cigošů a kdoví čeho ještě, šla mě doprovodit Fika a ještě sme vyfasovali od Koní ženy psa. Pes vypadal jak Kujo, temně a blbě. Casnoval s Fikou ze strany na stranu a ta za ním se smíchem vlála. Domů sem dorazila unavená, praskla sem sebou do postele a hned sem spala.
Jak se ke mně doneslo později, Očko se ten večer tak zřídil, že ho museli odnýst domů a Fika s Tlučhubou se jakýmsi řízením osudu, nebo řízením alkoholu, dostali do skladu s ťamanským zbožím kde se pokoušeli nastartovat Destu.

Ptačí teror

Konečně sem se dokopala k tomu že něco napíšu. Chjo, jak já su líná.
Nejžhavější novinka teda je, že o víkendu za mnou dojela Kačička z Prahy. Přetransformovala se tak z avatara do reálu, což je fajn, protože sem poznala bezva člověka a konečně mám s kým chodit na koncerty. Víkend sme si užily úplně super, válely sme se u telky a jenom sme kecaly a jedly. Doufám že takových víkendů bude víc. Kačka by měla přijet ještě teď v únoru a pak já valím do Prahy, zajdem na 30 STM a taky mi slíbila že mě veme do emo klubu, z toho mám smích už teď.

Moje počítačový eskapády neberou konca. Kde sem to skončila naposledy... asi jak sem si koupila noťas. Takže nějakou dobu sem jela na noťasu, ani mi to nevadilo, jenomže pak mě rozčílilo, že mi na tom nejede Second Life, teda nejel pořádně. No tak sem si řekla, že spravím starej, velkej, výkonnej kompl. Uf, to je dycky rozhodnutí ke kterýmu se musím dokopávat dlouho a dlouho ho odkládám. Protože dopředu vím proč. Domluvila sem se teda s Očkem že ráno přijede, spraví mi kompl a pak společně pudem do práce na odpolko. Přes bios mi teda spravil kompl abysme vůbec mohli instalovat, jenomže pak sem zjistila že nemám jaksi klíč k Windowsům, tak sme ho stáhli z netu. Spokojenost. Těžce sem si zase nainstalovala ovladače grafické karty, to je dycky děs. Nejdřív sem nahrála Catalysty, to mi nefungovalo. Jinej ovladač mi na grafárnu nešel. Zoufalost. Pak sem ty catalysty teda odinstalovala, že si tam dám nějaký starší ovladače, a jak byly pryč, najednou to jelo. Záhada jako prase, fakt netuším na čem mi to teďka valí. Nakonec sem ale byla spokojená sama se sebou, jak sem to dala dohromady. Jenomže za dva dny na mě počítač začal křičet, že su pirát a že todle teda né. Byla sem nucená teda znovu přeinstalovat OS, s použitím správnýho klíče. To se povedlo, ale furt mi nejela zvukovka. Zase sem se nad tím trápila jak ostříž, až mi to kamarád ze Sekáče opravil přes TeamViewer. Bohudíky za ten program a za schopný chlapce. Takže teď mi kompl běží, žádný hlášky na mě neplive, ale zase mi nejede klávesnice, která mi na tom dycky jela, takže buším do staré, ale ta zase vynechává písmenka s háčkama a číslovky. Nemám já to vůbec lehký.
Pozitivní věc je, že mám teď novýho koníčka, jakože vyrábím naušnice, přívěsky, náramky a takový trapárny. Může za to Bára z práce, která mi ukázala Korálkárnu. Protože sem to chtěla dělat už dýl, jenom sem nevěděla jak na to, Korálkárna byla dobrej způsob jak začít. Neohroženě sem do toho obchůdku teda vtrhla a nakoupila matroš, všechno teda za nehorázný prachy. Mělo to být taky řešení toho, že nám v práci na dva týdny zatrhli internet. A když nikdo nevolá, točit se na židli je fakt otrava. Čtení je unavující. Takže sem do práce naběhla s korálkovou výbavou, hodila sem na stůl kleště a čekala sem, jak mě šéf sejme, za takovej bordel. Jenomže šéf přišel, prozkoumal korálky a výrobky, a zeptal se mě co tak najednou. Řekla sem, že když nemůžu na internet, je to řešení jak se zabavit, pokud nikdo nebude volat. Byl spokojenej a ještě sem dostala pochvalu před nastoupenou jednotkou, jak sem si s bezinternetovou situací poradila. Na netu sem si objednala další dvě dodávky materiálu. Když se mi začly hromadit výrobky, řekla sem si, že by bylo dobrý to třeba jako někam zase odvelet, a že si udělám eshop. Jenomže po prozkoumání sem zjistila, že to není vůbec tak lehký, že to po mě chce divný věci, že nejsu schopná udělat logo, protože už dávno neumím s Photo Filtrem, a aby bylo ještě hůř, vůbec sem nepochopila jak mám přiřadit kód zboží k fotce zboží, nemluvě o tom, že mi pořádně nejede foťák. Nejsu taky schopná udělat nějaký normální pozadí stránky aby to nevypadalo jak na emařským blogu, no prostě eshop je jeden velkej výmrd a zatím to nechávám spat a rýpu se v korálkách. Protože, vážení přátelé, já su přírodní blondýna. Jasno?
Anička je zase nemocná, takže sme spolu doma. V práci ze mě musí mít radost. Není měsíc, kterej bych odchodila celej. Navíc sem si přehodila směny z osmihodinových na šesti. Docela se na to těším. Na druhé straně se netěším na ty ušmudlaný peníze. Sice mě ta práce většinu času sere, to jo, ale musím říct, že na druhé straně si toho vážím, protože nikde jinde by mě ani nevzali, natož aby mi zkracovali pracovní dobu.
Dobře sem se pobavila s vozíčkářem, kupodivu. Vedla sem Aničku do školky, když sem viděla vozíčkářa uprostřed kopca, jak se zasekl v haldě sněhu. U nás je to celý bezbariérový sídliště. Vozíčkářů plno. Jenomže mám takový zkušenosti, že někteří sou voprsklí a tak se člověku ňák extra nechce nikomu pomáhat. Pak se to ve mě zlomilo, protože přece jenom su hodnej člověk, že, ale spíš to dělám z vypočítavosti, co kdyby se mi to někde nahoře počítalo. Každý plus dobrý. Takže sem se zeptala, jestli chce pomoct. Chlapík byl nadšený, že si ho konečně někdo všiml, a poprosil mě, jestli bych ho teda nemohla odtlačit na kopec, že to přes ten sníh nejde.
"To máte blbý, že? Vy na tom nemůžete mít sněhový řetězy, nebo tak něco?" Zeptala sem se.
"O ničem takovým teda nevím. Když je sníh, tak prostě kopec nevyjedu. Spíš bych potřeboval nějaký silný kola."
"Nebo vyměnit pneumatiky. Nebo víte co... vznášedlo." Smála sem se.
"Tak to by bylo úplně nejlepší. Protože kdybych měl vznášedlo, neměl bych odřený ruce od kol."
"To by bylo bezva. A mohl byste tady na tom vznášedle dycky před školou vozit děcka."
Smáli sme se oba. Bezva rozptýlení. Člověk furt nadává na posranou zimu, a ani si neuvědomí, že je na tom eště dobře, že ty sněhový muldy může přeskákat, nebo že mu může ujet noha.
Zase sem si naběhla s dýlerem. Byl u nás už kdysi dávno, jakože dostanem slevu na elektřinu. Podškrábla sem teda jakousi smlouvu, a radovala sem se, jak ušetřím. Za měsíc mi volal, že potřebuje nějaký dva údaje z přílohy ke smlouvě s EONem. Přílohu sem teda našla, i když to nebyla vůbec žádná sranda, ale protože sem tam ty údaje neviděla, tak sem mu volala, jakože kde je to přesně napsaný. Nebral telefon a tak sem se na to vykašlala. Protože já se snažím jenom do určité chvíle, pak už mi to za tu námahu nestojí. Za měsíc volal znovu, jestli mám přílohu ke smlouvě a ať mu to nadiktuju. Hledala sem přílohu. Ta samozřejmě nikde. Řekla sem, že mu zavolám zpátky a že se po tom papíru ještě podívám. Nezavolala sem. Protože papír jak byl jednou vytažen ze svýho šuplíkovýho úkrytu, byl odsouzen k zabordelení. Za týden opět telefon. Jakože kde to vázne. Řekla sem, že přílohu nemám. Řekl, že ať najdu aspoň smlouvu. Ok. Řekla sem, že zavolám. Za pár dní mi opět volal. To už sem byla ale fakt nasraná. Že prej jestli mám smlouvu. Řekla sem, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic takovýho, a ať to teda stornuje celý, neboli ať na mě už fakt zapomene. Řekl že se může zastavit a nějak to spolu dořešíme. To sem vyhodnotila jako blbej nápad a taky sem to řekla. Za dva dny deme s Aničkou z pošty a vidím veleslavnýho pana dýlera stát dole u zvonků.
"To jako dete za mnou?" Vyprskla sem už fakt dost nasraně.
"Ano, ano, jdu náhodou kolem, tak mě napadlo, že bych mohl doplnit ty vaše údaje." Kýval mohutně hlavou. Žiši. Náhodou kolem. To teda určitě.
"Ale já sem vám říkala, že nemám ani přílohu, ani smlouvu, ani nic. Já to prostě nemám!"
"Tak se můžeme podívat na měřáky, tam by to mělo být." Byl neodbytnej jak hmyzák.
"No dobře, dobře..." Rezignovala sem a pustila ho do baráku. Ukázala sem mu kde sou měřáky a Aničku sem zatím poslala do pokojíčku. Vůbec sem neměla radost že budu šaškovat na chodbě, protože sem musela nechat dveře od bytu otevřený abych na Anču viděla a měla sem nerva aby někam neutekla.Chtěl po mě šroubovák. Tak sem musela prohrabat naše nářadí, což mi dalo pořádně zabrat, tím hůř, že sem ještě měla bundu a šálu. Šroubovák sem nenašla, protože to má všechno Hugo v práci. Takže sem ho nakonec trapně musela vysomřit od souseda. Dýler Důležitý samozřejmě na měřákách nic nezjistil a tak sem musela od souseda ještě získat jeho přílohu ke smlouvě, abysme zjistili jaký máme typ měřáků. Nakonec si to teda dýler zapsal a odešel. Uf. Snad už mám pokoj.
Na balkon sem dala krmení pro ptáčky. Ti drzí hajzli mi za to posrali celej balkon a udělali záhadu. Jednou takle ráno si du na balkon zapálit, čumím na čerstvě napadanej sníh na balkoně a vidím že je to tam pochcaný. To mi teda nelezlo do hlavy. Říkám Hugovi, že je záhadně pochcaný balkon, ale jenom takovýma cvrkánkama a že teda vůbec nevím co si o tom mám myslet. A Hugo řekl, že to je přece jasný, že to udělaly vrány. Jenomže já si zase myslím, že ptáci nečůrají. Že to mají všechno v jednom. Proto mají tak tekutý ty prcance. Celej život sem o tom teda přesvědčená. Tak teď nevím. Každopádně vím, že žádný zrní už nebude.

Promiňte, já su asi blbá

Po silvestru sem měla dojem, že už prostě nemůžu. Že nemůžu nic. Že už prostě nikdy nemůžu vstat z postele, že už nikdy nemůžu jít nakoupit ani promluvit s jediným člověkem, že už nikdy nemůžu jet emhádé a už vůbec nemůžu jít do práce. Prostě depka jako prase. Posilvestrovský návrat do práce byl prostě tak nepředstavitelný, že mně z toho bylo zle. Nedokázala sem si představit, že mi ráno zazvoní budík. A byla sem s nervama tak v hajzlu, že sem ještě v noci chytla žlučníkovej záchvat a bylo. Moje tělo je děsně chytrý, prostě vyhodilo pojistky. Takže neschpenka. Super. Ještě mě teda doktorka poslala na ultrazvuk. Těšila sem se jak mi najdou žlučníkový kameny, pudu na operaci a v nemocnici budu mít konečně od všech klid, hurá. Pak dva týdny rekonstrukce...a to se vyplatí. Nicméně na utz sem dolezla s bolestma jak kráva. Protože to jako fakt bolí. V čekárně sem se kroutila jak had v soli. Přišla sem první, ale bylo mi to hovno platný, protože doktor vzal důchodca co přišel až za mnou a dělal mu ultrazvuk asi půl hodiny. Nechápu. Hlavně nechápu to, že ostatní spotřebujou na cokoliv pětkrát víc času, než potřebuju já. Je to tak u jakýhokoliv doktora, nebo u nákupů, je to jedno. Možná je to tím, že já si jako přiznám že se kolem mě netočí svět, narozdíl od ostatních. Navíc nechápu proč sou čekárny na ultrazvuk a na rentgeny obsypaný důchodcama a co se na nich monitoruje asi tak. Taťka říkal, že až budu stará, tak to pochopím. Já ale doufám, že po padesátce budu dementní, a už vůbec nic chápat nebudu a hlavně přestanu přemýšlet a budu tak konečně svobodná. Takže v čekárně sem se kroutila a docela sem dělala scény, protože když můžou cigoši a funguje jim to, můžu já taky. Doktor vylezl a vzal důchodkyni která zase přišla po mě. Udělala sem scénu. Doktorovi sem nadala že "asi ztratil mou žádanku nebo co" a křičela sem že "tady ta paní je už druhá která mě předbíhá a mně je dost blbě". Doktor byl nasranej, ale vzal mě. Jezdil po mně vztekle ultrazvukem jak kdyby mě chtěl zabít a pak mi řekl, že žádný kameny nemám a že su v pořádku. Což si určitě vymyslel.

Zašla sem s taťkou do kina na avatara. Tři dé. Poprvý sem byla na tři déčku, když teda nepočítám dinopark ve Vyškově. Jenomže tam sem si to hovno užila, protože se tam stojí jak v plynové komoře. Děcka křičí a utíkají před tyranosaurem. Rodiče chytají děcka. Prostě chaos. Avatar oproti tomu byl zážitek. I když musím říct, že děj fakt slabej. Stejně sem si to ale užila.

Došla sem teda dom, zapnu kompl že se jako vtělím do svýho avatara, jenomže kompl se zasekl, nechtěl naskočit a hlásil že potřebuje nahrát operační systém. Hrůzou se mi scvrkl žlučník do malé kuličky. Vzpomněla sem si na všechny boje s nahráváním vindousů a bylo mně fakt zle. Druhej den mi taťka donesl instalační cédo. Snažila sem se. Celej den. Nejenom že mi kompl cédo vůbec nebral, ale semo tamo vyhodil hlášku, že nemůže najít pevný disky. A bylo to asi proto, že někdo do toho komplu kopl. Zoufalost nejvyššího ražení. Po dvou dnech komplovýho absťáku sem teda vyrazila do města koupit novej počítač. Malý noťas. Říkala sem si, že když sou ty povánoční slevy, třeba ukořistím něco levnýho. Což se nakonec ukázalo jako krutý omyl. V elektru si mě tradičně vůbec nikdo nevšímal, obsluha se zabývala trapačkama který kupovaly mixéry a překapávače kafe a mě nechali stát u regálu s komplama, kde sem marně přemýšlela, jestli mi na grafárnu Intel pojede Sekondlajf. Nakonec sem si vydupala obsluhu, a zeptala sem se jakej je rozdíl mezi Acerem a Eee PC. Pochopitelně, kromě ceny, žádnej.Zeptala sem se taky na tu grafickou kartu, a prodavač mě ubezpečil, že na todle mi nic moc nepojede. Neboli nic. Říkala sem si, to je jedno, aspoň na to psaní něco potřebuju, tak že si ho jako vezmu. Prodávající mladík mě jenom tak mimochodem upozornil, že bude potřeba doinstalovat operační systém. Osypala sem se a hrůzou mi ukápla slina a spustil se mi sopel.

"Promiňte, já su asi blbá, ale jak to mám doinstalovat?"

"No z externího disku." Trhl ramenama.

"Cože?" Byla sem bezmocná.

"No protože tohle nemá cédé romku, budete to muset instalovat z jinýho disku."

"Aha. Ale já nemám jiný disk."

"Tak v tom případě Vám to můžem nainstalovat tady."

"Budu ráda."

"Za pětistovku."

"No co nadělám." Trhla sem ramenama a žlučník zase dělal psí kusy.

"Za hodinu se pro to stavte."

"No ó ká."

Hodinu se flákat po vaňkovce byl fakt jako zážitek. Nechápu co tam všichni ti lidi dělají. Prozkoumala sem pár obchodů. Vzpomněla sem si, že bych si měla koupit něco na sebe. Ale když já su tak líná si něco zkoušet, že ani k těm nákupům se nedonutím. Vadí mi fronty u pokladen a tak rači nenakupuju nic. Sedla sem si teda s flaškou zelenýho čaje do kavárny a tam přežila hodinu. Děs. Tohle bylo fakt za trest. Nakonec sem si slavnostně odnesla kompl.

Doma nastalo mohutný a zoufalý nastavování. Pak sem volala na Netbox, aby mi přepojili net do novýho komplu. Telefon zvonil asi čtvrt hodiny, furt sem byla v pořadí. Čekala sem kterej chudák operátor si mě vylosuje. Pak na někoho přišla řada. Nemohla sem si vzpomenout na heslo, ani login, ani sem nemohla najít smlouvu. Klasika. Pak se mě zeptal, jestli můžu zjistit adresu počítače. Řekla sem, že ne, a že doufám, že mi poradí. Řekl mi teda jak se tam dostanu, ale trvalo to. Nadiktoval nějaký příkaz, kterej sem zadala blbě. Pak už sem se styděla sama za sebe.

"No a teď tam uvidíte vypsanou tu adresu."

"Promiňte, já su asi blbá, ale tady nic takovýho není."

"Co tam vidíte?"

"Jakýsi parametry."

"Ah - aha."

"Asi sem zadala špatně přikaz, co ste mi řekl. Bylo tam podtržítko nebo pomlčka?"

"Pomlčka a hned za tím all."

"Aha, tak to sem špatně pochopila, omlouvám se."

Na durhé straně byl slyšet mohutný povzdech. Chudák. Ale mělo to dobrý konec, net nakonec jede.

Se Simou sem zašla na pivo. Ožraly sme se a šly sme pustit ňáký vály do džuboxu. Pustily sme tam toho hodně. A zaklely sme džubox. Takže ti co šli po nás, měli smůlu. Všem to sežralo peníze. Dva borci od vedlejšího stolu po nás začli házet tácky, abysme si jich všimli. Nechápu. No už sem si pomalu zvykla, že v baru inteligenty nepotkám. Vedle seděla mařka, co vypadala jako Anička Dajdou. Nenapadlo nás nic lepšího než vykřikovat "aj mised d bůůůs" a "aj drink tůů mač lást najt". Když sme todle zopakovaly několikrát, zjistily sme že to ona není. Trapní borečci se rozhodli že si za nama sednou. Jeden z nich, hnusák se zrzavýma vlasama, začal dělat machry, že je kytarista.

"No a co, vona je bubeník." Ukázala na mě Sima. To tomu ale dala prdu.

"Ne, já teprv začínám. Snažím se." Řekla sem.

"A máš dvoukopák?" Obul se do mě boreček.

"Ne."

"Tak to je pěknej trapas."

"A kolikati kopák máš ty?" Odprskla sem.

"Já nemám žádnej, já su kytarista."

"Takových je." Řekla Sima.

"Co posloucháte holky?" Pokračoval debil. "Posloucháte Kreyson?"

"Ses posral, ne?" Začla sem se smát. "Kreyson, ty vole...."

"Co se směješ? Křížek je zakladatel metalu."

"Cha, Křížek... ty vole, ty o metalu vůbec nic nevíš." Usadila sem ho.

"To leda tak ty víš hovno. Křížek je frajer. Má rozsah pět oktáv." Trval si na svým.

"Cha, pět oktáv. Ty seš dobrej týpek, ty vole. Pět oktáv nemá nikdo!" Nedala sem se.

"Ty Janino, ale Křížek fakt má pět oktáv." Zradila mě Sima.

"No to teda nemá. Vzhledem k jeho kvičení su ochotná připustit, že může mít čtyři. Možná. Pět je moc."

"A co takovej Ďurinda." Nedal se Zrzák.

"Ďurinda je teplouš." Řekla sem.

"No to teda není." Řekla Sima.

"Prosimtě Simo, jak může být normální někdo kdo nosí trvalou a kvičí. A maluje se." Smála sem se.

"Jared Leto se taky maluje. A není teplej." Hodila Sima pádnej argument do placu. Smála sem se až sem padala ze židle. Sima by nepoznala teplouše ani kdyby to měl napsaný na čele. "Axl taky nosil trvalou. Chceš mi říct že Axl je teplouš?"

"Axl je ujetej, na něho se nevztahujou žádný pravidla." Řekla sem a napila se piva.

"Axl je idiot." Řekl Zrzek.

"Není idiot, to bacha co říkáš." Rozčílila se Sima.

"Jo, Axl je frajer. Akorát s Chinese Democracy to posrali." řekla sem.

"Jako počkej." Vložil se do toho zrzavý idiot. "A když nemáš dvojkopák, tak co hraješ? Dechovky?" Zasmál se svýmu jakože vtipu.

"Hraju Damiens. Tomu stačí hajtka." Pohodila sem hlavou.

"Hele Křížka nech bejt, ten má pět oktáv. Ty máš kolik oktáv?" Rýpal dál.

"Sedum." Odfrkla sem.

"Tak nám něco zazpívej." Opět se smál jak debil.

"Si skovám na koncert. Až budu předskakovat Kreysonu." Řekla sem znechuceně.

"Chinese Democracy není blbá." Probudila se Sima.

Zkrátka večer jak vyšitej, zase. Stejně sem se ale bavila. Žádnej přizdisráč mi zábavu nezkazí.

Za dva dny sem vyrazila do hospody s Laurou. Pohádali se tam důchodci a skoro se porvali. Lepší scény než v celým Avatarovi dohromady. Fakt nářez, víc takových. Laura mi oznámila, že za rok odjíždí do Španělska. Patrně nafurt. Skoro bych řekla že závidím, ale vlastně je mi to jedno. Lidi sou blbí všude.

Silvestr trapnej jako celej rok

Su z těch vánoc a toho všeho vycucnutá jak kdybych se toho účastnila, nebo co. Silvestra sem se rozhodla slavit doma. Protože sem stejně musela být s Aničkou, takže mi ani nic jinýho nezbývalo. Takže chlebíčky, jednohubky, šáňa a takový trapárny. Co byla trapárna největší, že sem musela být na silvára v práci do půl patý. Takže sem jela dom, z práce celá hotová, usnula sem v šalině. Když šalina konečně po hodině dojela do toho našeho prdelákova, tak sem teda vylezla, obě oči ještě napůl zavřený, hrnu si to k baráku a najednou proti mě z chodníku vystartovala raketa, a následovalo bombardování asi čtyřech petard. Sem myslela že to je moje poslední hodinka. Protože mám z ohňostroja panickou hrůzu. Ani o silváru nevylízám na balkon kouřit aby mě ňákej ohňostroj netrefil. Takže když mi skoro pod nohama bouchly petardy a raketa mi proletěla kolem hlavy, rozhodla sem se že jebu celej silvár, a že za trest nesním ani chlebíček, aby viděl že ho neslavím. Zdarec posranej starej roku vítej zkurvenej novej roku. Co sem jako doteď slavila, je mi záhadou. Rok sem, rok tam... Na komplu mě ani nebavilo hrát, všichni byli v háji, v telce valily klasický silvestrovský hovna, tak sem prostě šla spat o půl jedenáctý. Ještě mi volala Laura, že „teď se vrátil Tomííííík z práce, tak my se stavíme". To bylo tak deset. No to víš že jo. Za prvý su eště furt nasraná že se mnou nejela do tý Prahy, za druhý nesnáším návštěvy, za třetí eště víc nesnáším neohlášený návštěvy, a za čtvrtý asi už nemám ráda ani Lauru, protože sebou všude tahá Tomííííka a taky mě sere, že když říká „Tomííík", tak u toho divně piští. Řekla sem, že přijít nemůžou, protože spím.Druhej den ráno sem teda vstala, du si do kuchyně pro chlebíček, konečně, a vidím že za barákem běhají policajti se psama, fotografi, a všude stojí davy čumilů, kteří se snad museli stáhnout z celýho Brna. Řekla sem si, že tady zase někdo natáhl brka, a jak je to stylový, na Novej rok. Když sem dojedla chlebíčky, šla sem si na balkon zapálit a všimla sem si, že teda kromě policajtů, čumilů a psů, sou tam taky hasiči, a že vlastně celá restauračka Havana, kterou mám téměř pod balkonem, je jaksi shořelá. Nejdřív sem se smála. Pak mi došlo, že tam asi dělal včera Petin. Volala sem Simě, a ta mi řekla, že ten je teda v pořádku. Takže sem si zapálila novou cigaretu a v konečné fázi sem se nasrala, že sem zaspala takovej perfektní požár. No dala bych si pár facek.

Až potom sem si vzpomněla jak sme nedávno seděly se Simou v hospodě, a mluvily sme o Petinovi. Sima říkala, že má o něho dost starost, protože v té restauračce dělá, jak tam hrozně ti majitelé zacházejí se zaměstnancema, jak mají divný praktiky, a jak ten Petin vůbec ani vlastně nemůže dat výpověď. Upřímně sem se zhrozila co tam se děje.

„A už tam nikdy nepudu, ani na pivo. Naposledy tam vlítli borci s kvérama, na to seru, ti říkám." Rozčilovala se Sima. „Takoví hajzli tam sou. Furt se to tváří jako nóbl restaurace...."

„Takových už vyhořelo". Mávla sem rukou.

Je to totiž moje univerzální hláška na snobárny. Tak. A je to tady.

Přes den se na tu hospodu chodilo dívat celý Brno. Snad u toho ti lidi aji brečeli, nebo co. Fotili si to mobilama. Stádo vyplašených ovcí.

Den před Silvestrem k nám přišel Eda. Teda dotáhl ho Hugo. Oba dva ožralí jak nudle. Seděla sem si vklidu u komplu, když do mě Eďák začal cosi meldovat. Že prej nemám radost že ho vidím. Řekla sem, že o půlnoci nerada vidím kohokoliv, ještě k tomu když je nalámanej. Stoupl si ke mně a vykřikl:

„Poď si dat se mnou cígo."

„Teď sem byla, běž sám." Zavrtěla sem hlavou.

„Ti říkám, poď se mnou na cígo, dlouho sme se neviděli." Nedal se.

„A už se ani dlouho neuvidíme." Řekla sem nasraně.

„Ti říkám, poď se mnou na balkon!" Zvýšil hlas.

„Přestaň tady se mnou manipulovat, nikam nejdu, ti na to seru." Byla sem už pěkně vytočená.

„Tak já za tebou přídu, tak dlouho sme se neviděli a ty mě takle vyfakuješ." Tvářil se hluboce dotčeně.

„Jo." Přikývla sem. „A víš proč? Protože normálně nepřídeš, vrazíš sem o půlnoci ožralej jako prase, a chceš po mně abych si s tebou povídala. Na to já ti seru. Až někdy přídeš normální, můžem se bavit. To se ale pravděpodobně nikdy nestane, takže vykuř."

„Jáááňo, já vím že sem se minule choval jako debil, jak sem vysklil ty dveře..."

„Jenomže ty se už furt chováš jako debil."

„Fajn. Takže už se mnou nebudeš kamarádit, jo? Proto mi ani nebereš telefony."

„Smazala sem tě z telefonu."

„To myslíš vážně, todle?"

„Jo, to myslím vážně, todle." Odsekla sem a šla sem si zapálit. Nikdo za mnou na balkon nepřišel.

Takže rekapitulace minulýho roku, vyhlídky do příštího. Nic moc. Kromě Aničky tady nic dobrýho není. Každej den chodím do práce, která mě ukrutně sere, nenávidím každýho člověka kterej mi volá. Nenávidím motivační kecy. Nenávidím dělat že se o něco snažím. Nesnažím se vůbec o nic. Moje manželství stojí za hovno, vo tom není třeba se vůbec rozepisovat. Moje koníčky stojí za hovno. Psaní sou bláboly, který mě vlastně taky nebaví, dělám to jenom proto, že musím. Pak flétna a bubny. Jenomže na to taky hraju věci, který složil někdo jinej, není v tom nic mýho, nic sem nevymyslela. V životě nechcu ničeho dosáhnout a je mi to jedno.

Další rok teda bude pravděpodobně stejně nudnej jako ten předešlej, a že teda ten velký mezník mezi nudou 2009 a nudou 2010 nijak neoslavila, mi vážně žíly netrhá.

Zase za rok....

Když sme sehnali všechny dárky, myslela sem si že mám jako vyhraný. No tak to omyl. Měli sme pro Aničku vláček, Lego, Bárbínu, puzzle, poníka s česacíma vlasama, a ještě jednu panenku s šálou a čepicí. Taky sem jí udělala krabičku sladkostí. No a co, proč by nedostala něco dobrýho, ne? Takže na štědrý den nastalo balení dárků. Zašila sem se do pokoje ke komplu a balila, a poslouchala sem u toho Jamese Morrisona, vůbec nevím proč. No každopádně jako hudba na balení dárků to vůbec není špatný.

Když sem měla hotovo, hodila sem je do pokoje na gauč, přikryla je dekou a Aničce sem řekla, ať tam vůbec nechodí. Ještě sme před dveře dali židli a říkali sme si že ji budem hlídat.

Pak sem musela na nákup, protože sem zjistila, že nemám olej na smažení řízků, ani hořtici do salátu, což byl skandál, ale pravda je, že mě tam vyhnalo hlavně to, že sem neměla cíga. Albert už týden před vánocema jaksi nevede majonézu. U prázdných majonézích regálů se na mě smála cedule jako prase „supermarket roku". Hm. Když už sem u těch cedulí, nejvíc se směju náboru nových zaměstnanců. Cedule v Albertovi hlásá: „Kde jinde máte možnost být v práci se svými kamarády?" No ty jo. Když se podívám na ty zdrchaný prodavačky, z nichž jedna je matka Yvet, tak je mi jasný, že to už bych rači kamarádila s vykuchanou králičí hlavou. Yvet je odpadní materiál a vedlejší účinek kamarádění s Edou. Chjo. Furt ji tady potkávám. Ať je léto nebo zima, furt má žabky, hnusný nohy a ztvrdlý paty a kdyby se její tuk přesunul na hrocha, tak i ten hroch ho bude mít nadbytek, a kdyby se její blbost přenesla na blbouna, tak ten blboun bude nejblbší ze všech blbounů široko daleko, v celým blbouním království. Naposledy sem ji potkala u pokladny, stála u svojí matky, která markovala, a ohledně tuku a blbounství platí to stejný.

„Zdárrrrrek." Zachrčela na mě Yvet, protože ráčkuje jako prase.

„Zdar." Řekla sem.

„Dobrrrrý den." Řekla matka Yvet, protože taky ráčkuje jako prase.

„Už si byla za Edou? Podívat se na malýho?" Vyjela na mě Yvet, protože se mnou celou dobu soutěží, kdo je větší Edův kámoš. I když nevím proč jí to baví.

„To je tvarrrrrohový koláček?" Zeptala se mě matka Yvet nad evidentně tvarohovým koláčem.

„Byla sem se podívat na malýho, ale to bylo naposledy co sem tam byla." Oznámila sem.

„Prrrrroč?" Řekla Yvet potěšeně, páč vyhrála bitvu o nejlepšího kámoše.

„Protože když sme tam byli naposledy, ožral se jak prase, vysklil okno fošnou, propadl skleněnýma dveřma, Hugo to tam ve finále spravoval a já sem chovala uřvaný malý mimino."

„A malej je hezkej?" Nedala se Yvet.

„Nevím, nevšimla sem si." Řekla sem nasraně. A taky to byla pravda.

„Ty krrrrrosány sou plněný nebo prrrrrázdný?" Montovala se do toho Yvetí matka. Asi na sebe chtěla upoutat pozornost.

„A Jája je v pořádku?" Nadhodila Yvet další trapnou otázku.

„Kromě toho že žije s Edou? Nevím. Jaksi sme se nedostaly ke slovu."

Když sem odcházela, věděla sem že Yvet jim okamžitě bude volat. A že jim všecko poví. A řekne pochopitelně i to co sem neříkala. Seru na to.

Úplně nerada potkávám v obchodě někoho známýho. Připadám si divně když se mám mezi regálama s někým bavit a snažím se co nejdřív utýct. Nesnáším stát ve frontě na uzeniny a radši kupuju předražený vakuovaný šunky. Úplně nejvíc mě dokáže nasrat když přehážou zboží a já pak lítám po celým obchodě, zmatená jak sova ve dne, a hledám sterilovanou kukuřici. A když už potřetí zaparkuju u kompotů a ta posraná kukuřice nikde, objeví se přede mnou mega nápis: Supermarket roku.

No nic. Takže nebyla majonéza, ani balící papír, kterýho sem ještě trochu potřebovala, zato sem potkala mladou od Káchy. Aby to nevypadalo, že utíkám moc rychle, zeptala sem se ze sportu, proč spolu Kácha a Hugo nemluví. Né že by mě to zajímalo, ale chtěla sem získat čas, abych pomalu ustoupila směrem k rohlíkům, odtama skočila k marmeládám a odtama zdrhla přímo k pokladně. Tou blbou otázkou sem si ale pěkně naběhla, a ona se do mě pustila, že Hugo o nich kdesi šíří pomluvy a kdesi cosi, oči jí lezly z důlků rozčilením a já sem ve finále řekla, že je mně to přece úplně jedno a že sem to vlastně vůbec vědět nechtěla, a šla sem si stoupnout do megafronty na cigára.

Doma sem musela udělat bramborovej salát a řízky, což byla katastrofa, zasraná celá kuchyň, do toho Anička na sebe strhla ubrus, čímž mi zničila všechny vánoční dekorace, co sem tam umístila, no prostě hotovo dvacet. Z rádia hrály připosraný koledy a taky tam říkali, že vánoce sou svátky klidu a pohody, z čehož mi vyplynulo, že sem si asi zapomněla vzít nějaký drogy, jako ostatní lidi.

Pak sme se šli podívat na pohádku. Anička někam odběhla a když přišla, hlásila, že v pokoji sou pod dekou dárky. Myslela sem že dostanu infarkt. Čekala co jí na to řeknu. Honem rychle sem ze sebe vydolovala, že si to do toho pokoje schoval Ježíšek, protože se s tím přece nemůže tahat. Že je to jako takový překladiště. A že teď se Ježíšek určitě zlobí, když Anča leze kam nemá. Nato spustila hroznej řev. Musela sem si vymyslet další story, že sem teď Ježíška potkala v předsíni a říkal, že se nezlobí, že jí večer ty dárky jakože přinese.

Zasedli sme teda k štědrovečerní večeři, jenom proto abysme zjistili že nikdo nemá hlad. Zazpívali sme koledy. Nemohla sem si vzpomnět, jak začíná Hajdum Pajdum Tydlidum, což Aničku zase rozbrečelo. Pak teda Hugo zazvonil v obýváku na zvoneček. Řekla sem Aničce, že to byl Ježíšek.

„Nééé, to byl taťka." Řekla bystře.

„Taťko zvonil si na zvoneček?" Snažila sem se dělat divadlo když přiběhl do kuchyně.

„Já? Ne." Řekl Hugo.

„Lžeš!" Řekla Anička. „To není pravda." Ale než stihla udělat scénu, odtáhli sme ji ke stromku. Radost veliká, rozbalování dárků mohutný, největší radost samozřejmě udělalo Lego.

Já sem nedostala nic. Udělalo se mně blbě ze salátu a šla sem spat.

Svátky sem si nijak neužila. Protože mě sraly. Co bych si koneckonců jako na tom měla užívat.

Návrat do práce byl ale brutální, po devíti dnech volna, musela sem si hned z rána vzít dva prášky na bolení hlavy. Všichni se asi rozhodli, že před koncem roku zruší telefony. Furt sem chodila akorát kouřit. Fika byla celá potlučená, protože spadla ze schodů a vypadala eště hůř než já, mrtvola. Očko se zhulil a asi hodinu se na mě tlemil jako Cartman. Tlučhuba nám celý den vykládal o Hells Angels. Šéf mi řekl, že su šikovná, ale moje hovory v podstatě stojí za hovno. Asi onemocním a nebudu.

Brejloun

Všechno se mi nedaří, což není nic neobvyklýho. A ty nervy! Tak mě vynervily vánoce, že sem myslela, že sebou prásknu o zem, omlátím si hlavu o dlažbu, a nechám stýct krev do kanálu. Vyrazili sme s Hugem do města, s velkým posláním sehnat Aničce vláček. Všude plno lidí, tahali krabice, kabele, vánoční papíry, stromky, a měli u toho ten nablblý vánoční výraz, jakože je to sice hrůza a děs, ale má to tak být, a doma máme vanilkový rohlíčky, a tak sme strašně happy. Pořád sem myslela na Sonju, že asi měla pravdu, že su škarohlíd a blbka, a že udělat si vánoce po svým může každej bez toho, že by se nasíral. Pak do mě někdo žduchnul krabicí. Pomalu ale jistě mě přecházela chuť dělat si vánoce hezký a nějak svou buranskou mysl znásilňovat. Když sme vešli do Teska, udělalo se mi špatně z lidí a z vánoční výzdoby, z vydýchanýho vzduchu a z tlustých ženských, který stály u vánočních dekorací a rozmýšlely jestli bude lepší koupit podšálky, který byly vyzdobený červenou roztřískanou baňkou, nebo bílou roztřískanou baňkou. Zavelela sem k ústupu "nebo se pobliju". Zašli sme do picérie. Zapomněla sem, že nejím pizzu. Dala sem si žampionovou. Dvakrát sem do toho kousla, a zaječela sem že to chutná jako posranej napařenej knedlík. Snědla sem jenom sýr a žapiony. Mařka vedle mě pidlala pizzu umělohmotnou vidličkou, vůbec jí to nešlo, nemohla se najíst, no ale hlavně že dělala dojem na šamponovýho borca, kterej ju vzal asi do pizzerky na rande, či co. Fuj. Řekla sem, že tam nebudu, a táhla sem Huga zpátky do obchoďáku. Koukli sme na vláčky. Ze všech možných vláčků co mohli mít, měli jenom mašinku Tomáše, která ale stála litr. Tomáš bez kolejí osum stovek. Nechceme. Anička chtěla vlak s kolejema. Takže sme prošli celý oddělení hraček, jestli nemají jinej vlak. Neměli. Valili sme teda do Vaňkovky. První hračkářství, jenom mašinka Tomáš. Chtěla sem ještě koupit sadu Bratz Rock Angel, ale zjistila sem, že to je sada panenek, jaksi bez panenek. Tedy že tam panenka měla jenom kytaru, náramek, naušnice a koženou bundu. Což je nám bez panenky jaksi nanic. Mašinka Tomáš za osum stovek, sada kolejí k mašince za litr. Fuj hnus. Skoro sem odplivla blinkánek. Vlezli sme do dalších hraček. Situace stejná. Ze všech možných mašinek jenom Tomáš. Posranej Tomáš. Mega sady Tomáš, batohy Tomáš, trička Tomáš, ručníky Tomáš, plakáty, propisky, puzzle. Tomáš má větší sortiment merchandise než Guns n Roses. No nic. Byla sem vytočená že to svět neviděl. Šla sem teda do Nordsee že se jako konečně najím. Dala sem si smažený kalamáry a hranolky. Obrejlenej boreček mi řekl že na hranolky budu čekat tři minuty. Oznámila sem mu že tři minuty na nic čekat nebudu. Protože čekat neumím. Sere mě čekání. Šla sem teda do mekáča. Tam měli tak hnusný věci, že sem rači zůstala bez jídla. Big sračka menu. Big rozmačkaná kráva menu. Se sýrem. Zašli sme teda ještě do jedněch hraček. Konečně sme ukořistili vláček s kolejnicema za pětikilo. A nebyl to Tomáš! Zašli sme pak teda na jídlo k ťamanům. Dala sem si smažený hermelín a Hugo nudle s gyrosem. Nemohla sem se dopočítat kolik jim mám dat stravenek, ťaman na mě něco drmolil, Hugo zíral a já sem nakonec řekla: Kurvapiča. Dala sem do placu dvě stravenky a dvoukilo ať mi vrátí kolik umí a bylo mně to všecko jedno. Místo hermelínu sem dostala krokety z jakési brokolice. Zašla sem za ťamanem, odprsknout mu, že brokolice není hermelín, pro příště. Snědla sem hranolky a když byl Hugo asi tak v půlce jídla, vstala sem vztekle od stolu, že tady jako nebudu a du pryč, že už se nemůžu na ty lidi dívat. Vystartovala sem od stolu a šla si stoupnout do zimy ven, k bezďákům, a Hugo, protože mě měl plný zuby, a ani se mu nedivím, mě venku nechal vydusit a zmrznout, dojedl si svoje nudle a svůj psí gyros, a pak se veleslavně vyvalil z jídelny a šli sme na šalinu. Jenomže mě nechal tahat krabicu s vlakem, a to sem byla fakt na infarkt a začla sem na něho křičet, že je mi úplně nanic, že sem ho sebou vůbec nemusela brat, mohla sem mít klid a eště bych ušetřila za jídlo. Že sem nedostala facáka, bylo způsobeno asi tím, že mě Hugo prostě neposlouchá, nebo nevím. Sakra, a já sem ho tak chtěla vytočit. Takže mašinka vyřízená.

Další den sem musela na poštu. Bohudíky mě tam Tlučhuba po práci hodil autem, jinak bych zemřela hrůzou a vysílením, kdybych musela jet hodinu emhádé, pak spěchat na poštu a pak se plazit dom. Cesta autem byla pekelná, páč s nama jel eště Očko, a ňákej kluk co bydlí ulicu pode mnou, jak sem zjistila. A dělá na technické podpoře. Na technické sou vůbec samí pěkní borci. Jízda autem byla zajímavá. Mám ráda auta kde se může kouřit. Zjistila sem, že Kluk taky hraje na bubny. A taky na kytaru. A že taky nemá rád Iné Kafe, který nám Tlučhuba pustil.
Na poště to bylo o nervy. Půlhodinová fronta na proplacení složenek, nervy mi vytekly ušima. Přemýšlela sem, proč na poště pracují furt ty stejný matróny, ženský abstolutně stejnýho zjevu jako před padesáti rokama. Tam se to prostě neobnovuje, za přepážkama seděj lachtani. Jakoby předpoklad pro pošťačku za přepážkou byl vypadat jako lachtan, mít brýle a velkou prdel. A ztvrdlý paty, na který nepomůže ani svěcená voda, natož pemza. Čekání ve frontě na balík byla další půlhodina. Fronta až ven. Lidi ve frontě byli taky nářezoví. Říkala sem si, že hnusný lidi si za to můžou sami, že sou hnusný. Například mařka, která vyzvedávala balík s vlasovou kosmetikou. Úplně sem na ní viděla, jak tou kosmetikou žije. Jak je přesvědčená o tom, že kondicionér na vlasy je nejlepší věc na světě, a to jenom proto, že jí to někdo řekl, a rozhodla se toto poselství dávat dál světu, a proto vyzvedává každý měsíc krabici vlasové kosmetiky. Vypadala vyloženě jako kosmetická dýlerka. Hlupaňa Důležitá. Su přesvědčená o tom, že hloupost se lidem vráží do xichtu, proto blbci prostě vypadají blbě a hotovo. Vyzvedla sem si balík s hračkama a druhej s dývkama na učení bubnování a odtáhla sem si balíky v té kose domů. Nechápu proč máme poštu na konci světa.
V práci sem si vzala volno na půl dne abych stihla vyřídit všechny věci, totiž zajít do knihovny a skočit si konečně pro brýle. V knihovně sem musela vrátit knížky, který nemám dočtený a neopovážila sem si je znovu pučit, protože je mi jasný, že se v nejbližší době do knihovny nedostanu. Zaplatila sem pokutu a odkráčela sem pro brýle. Nadšená paní optička už na mě čekala, vytasila brýle a vrazila mi je na xicht. Strnula sem hrůzou, vypadala sem totiž jak péro. Obrýlený péro. Matykářka. Zběsilá knihovnice. Sova Jůla. Myslela sem, že to se mnou praskne o zem, cestou to vemu o roh pultíku s vystavenýma šprťáckýma obroučkama. Krev se mi srazila do malých hrudek a vecpala se do očí, který hleděly přes dioptrie, vyvalený na nejvyšší míru. Optička jásala, jak z dalšího člověka udělala obrejlenýho idiota. Řekla že v těch brýlích vypadám důstojně. Což byla nejhorší hláška které sem se mohla dočkat. Spustil se mi sopel. Zaplatila sem dva litry a vypadla sem ven. Doufala sem, že uklouznu na sněhu, brýle se mi rozbijou, budu dělat, že su nešťastná a pudu si koupit nový, který nebudou vypadat tak strašně. Tak strašně důstojně. Večer sem se musela vydat na besídku ve školce. Anička už na mě čekala. Hlídkovala u šaten. Zjistila jsem, že je tam chudáček samotná, že všichni rodiče už tam hodinu sou a patlají s dětma perníčky a vystřihujou a malujou, jenom já sem se prostě nemohla vyhrabat z postele. Myslela sem že tam bude dřív Hugo, ale ten uvízl v zácpě, a výsledek byl, že chudáček Anýsek celý dílničky hlídkovala u šaten. Chjo. Takže sem honem vlítla do třídy, napatlaly sme perníček, ukázala sem jí na mapě kde je Brno, podívaly sme se na kostru dinosaura a pak sme šli do třídy, kde měla probíhat besídka. Zazpívali sme koledy, Anušku sem vyfotila u stromečku, děti dostaly dárečky, dokonce sem se zapojila s hudebním nástrojem, teda s paličkama, do koledy Hajdum hajdum tydlidum. Nakonec to bylo fajn. Anuška je moc šikovná, mám z ní radost. Radost ale trochu vyprchala, když sme stály na zastávce, čekaly sme na tralalák, děti se koulovaly, Anča chtěla taky, tak říkám ó ká, teda. Tak Anička přišla k dětem "ahoj kamarádi, můžu si s váma hrát?" na to sestrojila sněhovou kouli velikosti pomela a hodila to borečkovi do xichtu. Řekla sem, že todle jako né. Smetla teda sníh z auta, splácala další pomelo a hodila to tomu stejnýmu aktérovi... zase do xichtu. Řekla sem jí, že todle né, že když si neumí hrát, koulovat se nebude. Při větě "každá hra má svoje pravidla" mi zatrnulo hrůzou až se mi zablokovaly krční obratle a říkala sem si, že už mi fakt chybí jenom ty brejle, svetřík, halenečka a zítra jít koupit suroviny na nedělní bábovku. Anča samozřejmě spustila jekot, sopel jí zamrzl pod nosem, v trolejáku se válela po sedačce, pištěla a dupala. Dala sem jí svoje rukavice, který jí byly velký, a jak máchala rukama, vypadala jako bláznivý Střihoruký Edvard.

Druhej den sem v práci vytáhla svoje nový brýle. Upozornila sem ostatní že vypadám hrozně. Nasadila sem si brejle, ostatní na mě chvilku statečně čuměli, pak se začla Enigma strašně smát a ve finále Očko řekl: "no jo, fakt vypadáš jako péro."