Všechny normální lidi tady máme v kartotéce

Veškerý můj společenský život se odehrává u Simy na baru. Jednou sem tam přišla z venkovní vánice, sněžilo jak o život a já sem chodila po Řečkách v oteplovačkách, protože sibiř woe. Na baru seděl její brácha, Petin „Jé zdarec, tebe sem dlouho neviděl.“ Usmíval se, zatímco jedl kuřecí salát.

„Zdar, co to máš na sobě? Jedeš do Himalájí? Proč máš lyžařský gatě?“ Divila se Sima. „Petin přijel z Prahy, škoda že se nemůžem všichni ožrat.“

„Musím se vrátit, ještě mám ňákou práci a dálnice bude stejně zasekaná.“

„Hm, dospělost je pěkně na hovno nuda.“ Zhodnotila sem. Protože kde sou ty časy, kdy sme pařili do rána a pak se váleli v listí, rozhazovali v šalině hranolky a smáli se papežovi, že je debil.

Petin pokračoval ve vyprávění o práci, vzpomínali sme, jak dělal šou s hořícíma flaškama, který mu padaly a já sem se smála, protože to byla fakt prdel, a pak řekl, že by si chtěl zařídit svůj bar, „protože ve čtyřiceti už by měl mít člověk něco vlastního“.

„Jak ve čtyřiceti?“ Smála sem se.

„No tak mně je 36, to už mně táhne na čtyrycet.“ Objasnil. A já sem si uvědomila, že sem na tom stejně, a Sima taky, že už ten věk nemůžem zaokrouhlovat směrem dolů, takže když sem přišla do baru, bylo mi třicet, a když sem odcházela, bylo mi čtyřicet. Nemá smysl se obelhávat, sme v prdeli.

S Tomem bylo všechno ideální. Chodili sme do Olympie na rande, jedli sme hnusný nudle od ťamanů, poslouchali podřadný zpěváky, co štěkali do mikráku hrůzy od Chinaski a podobný sračky, protože Olympie byla dycky bohatá na takový freak show, házeli sme z galerky na ty ubožáky nudle a drobný.  Dělali sme různý věci, zablokovali sme frontu na jídlo a dělali sme, že se hádáme o tom, kdo zapomněl psa v autě. Vymýšlela sem nekonečný fóry na jeho kriminální minulost, jakože sem třískala tácem do stolu a zpívala They don´t care about us, a vůbec – to téma mělo širokej záběr. V autobuse sme hráli různý hry, nejčastěji na floutka a blbku, jakože když autobusovi vyplivly světla a zhasl uprostřed polí, a pak se zase rozsvítil, a já sem zklamaně zapištěla: „Lásko, já sem myslela, že  se zhaslo, protože se pustí ten film.“

A on mně řekl: „Miláčku, a co jsi chtěla za film?“

A já: „Pretty woman, můžeš jít za řidičem prosím, ať to tam pustí?“ A zírala sem na obrazovku, kde běží reklamy o tom, že v autobusu může někdo spadnout.

A lidi s kabelama čekali, co bude, jestli tam jako pude, nebo ne, a on mně řekl: „Ty nepotřebuješ vidět žádnej takovej film, protože ty seš ta nejhezčí Pretty Woman na celým světě.“

A já sem se jako rozbrečela. Nikdo netleskal. V autobusách bývá nuda jako piča.

Hra na blbku byla nejlepší v elektru, kdy mně chtěl koupit mobil, tak sme brali do ruky makety, umělohmotný telefony s evidentní samolepkou jakože displeje, a já sem si počkala až příde prodavač do bezprostřední blízkosti, a Tom se mě zeptal „A co tenhle?“ a já sem ho vzala do ruky, zoufale sem mačkala tlačítka na samolepce, pak sem k němu zvedla naivní oči blbé blondýny a zklamaně sem mu řekla: „Nejede tam facebook, ten nechcu.“

A prodavač řekl: „To je maketa.“ A vypadal fakt vyděšeně.

A já sem se podívala na cenovku a řekla sem: „Za jedenáct tisíc? Pfe!“ A odplula sem dělat machry k žehličkám.

Měla sem ráda, když sem za ním dojela do Třeskoprsk, jakej tam byl klid. Vesnice za Brnem, nejlepší flek na světě ever. I když to má pět baráků, jednou sem tam v noci zabloudila, když mě autobus vysadil na blbé zastávce, nebo já sem se vysadila na blbé zastávce, nebo co…  v deset večer, a šla sem do neznámých končin, úplnej explorer, samozřejmě sem si myslela, že du k Tomovi domů, ale to sem teda nešla, protože najednou sem se vynořila někde na poli, v noci tyjo, už sem viděla, jak mě tam napadnou krvelační zajíci, nikde nic, jenom pole a lesy, a někde vzadu komín, a tma, že by se dala krájet. Zima a sníh a tak, no prostě vzpomněla sem si na Beara Gryllse, jak by todle řešil, a pak sem se otočila, a po svých stopách sem došla zpátky k autobusu a vod tama sem našla dobrou cestu k Tomovi, a ten mě zachránil horkým čajem, a celej byl udivenej: „Jak tady proboha můžeš zabloudit?“ a to je úplně nejlepší otázka, no prostě můžu.

Rána v Třeskoprskách sou úplně nejlepší, někdy se pohádáme, a pak mě de doprovodit na vlak, kde se zase usmíříme, a nebo jde v sobotu do práce, a já vstanu sama, otevřu si podkrovní okno, a to udělá v pokoji takový nezvykle pěkný, příjemný ranní světlo, takový měkký, jako plyš, a pak se podívám škvírou v okně ven, a tam nejsou žádný lidi, a ani kdybych zírala do oběda, tak tam nebudou, a to je ráj na zemi, a taky potají kouřím z okna a čekám jestli na mě ňákej spolubydla vlítne, a třesu se blahem, jaký zažívám adventůry, jako puberťák na škole v přírodě.

Po dvou měsících sme spolu začali víceméně bydlet, byl u mě každý den po práci, a když končil v práci v deset večer, tak přijel aspoň na noc, a Anička ho zbožňuje, dívali se spolu na Simsny, dokonce se spolu učili, a já sem měla najednou nabroušený všechny nože, a ráno když odcházel, tak zkontroloval jestli mám co kouřit, a když ne, tak mně nechal svoje cíga, a naplánovali sme, že si necháme dodělat kérky, koupíme křiváky, byl se mnou u zubařa, a spravil rozkopnutý vypínač. Dostala sem novej mobil, svetry, bundu, drahý boty, trička… platil nákupy, a já sem vařila. A vařila. A vařila.

Když sem zjistila, že stojím u sporáku skoro furt, nebo skoro furt nakupuju, nebo plánuju co nakoupím a uvařím, dostala sem se do vážné krize, protože sem si uvědomila, že tady život skončil, todle ty vole nikdo nechtěl, začla sem naříkat a plakat, že nechcu skončit jako stepford, že sem dycky chtěla být svobodná, jako káně lesní, a když nemůžu lítat nahoře, mít všechno na háku a srát lidem na hlavy, tak sem chtěla aspoň jezdit s kapelou na turné, hrát pokra, ochutnat všechny kávy světa, a né že skončí můj život v kuchyni, kde se mi rozlije blažený pocit po těle, když dovařím játrovou omáčku a nikdo se z ní nepoblije, a to je všechno, a co dál jako, byla sem v koncích, a na znamení protestu sem pověsila do kuchyně obří plakát Kurta, dvakrát dva. Metry. Byl fakt velkej.  A s Tomem sem se rozešla, protože já su svobodnej člověk, já nemůžu… já nemůžu.

Následovaly rozhovory, výčitky a tak dál, já sem si připadala jak ve scéně z filmu o Jerrym Lee Lewisovi, kterej si vzal svou šestnáctiletou sestřenici, ona pak v kuchyni na zemi mezi pánvičkama brečela, že takle si ten život nepředstavovala, furt dokola sem opakovala, že se můj život nemůže smrsknou na vaření a starání o dalšího člověka, že je toho prostě moc.

Rozejití sme byli tři hodiny. Sebral se a odešel, a já sem trpěla jako pes, a pak se vrátil, s tím, že su sice pošuk, bláznivá holka, ale když budeme chtít, tak to zvládneme, a tak sem dostala dva dny volna, dva dny v týdnu, který mám jenom pro sebe, on je u sebe doma, já si dělám co chcu, a takhle by to mělo stačit, a tak to nakonec i stačí, naberu sílu, užiju si svou relativní svobodu, a jedu dál. Funguje to.

Vařím jenom o víkendech, protože kuchyň je depresivní místo, a nikdy víc.

Naučil mě házet s nožem, dostala sem motýlka, a naučil mě pokra, a já sem si uvědomila, že je to ten pravej, a jestli to kvůli něčemu zahodím, tak su kokot.

Plakát Kurta spadl ze zdi, protože byl moc těžkej, a vzal sebou kus omítky. Rozhodla sem se, že rekonstrukce bytu je nutná, protože žijeme jak v cigánově more.

Od vánoc mě bolí zub. Někdy se to dá vydržet, někdy ne, a cpu do sebe hafo prášků. Přes vánoce zubařka nefungovala, a to jakože vůbec, a já sem se vytočila a rozhodla se najít si jinou zubařku, jenomže to byla fašistka eště horší, v první řadě mně nadala, že mám zubní kamen, následně mě obvinila, že si nečistím zuby, a proto mám zubní kamen, a já sem řekla: „Tak normálně si čistím zuby dvakrát denně, dneska sem si je čistila čtyřikrát“, než sem šla k zubákovi, to dá rozum, načež mně řekla: „Tak to není pravda“, a já sem řekla „Takže lžu, jo?“ a měla sem té svině po krk, protože sem potřebovala spravit bolavej zub, né poslouchat kecy o zubním kameni, ten sem dycky měla a mít budu, a ona mi řekla, že jestli chci aby se mi podívala na ten bolavý zub, tak mi musí odstranit zubní kamen, což sem řekla, že nechcu, protože neuvalím pětikilo za hovadinu, která nic neřeší, mě bolí stolička, načež mi řekla, že nebude ošetřovat prasata, který nechtějí spolupracovat, já sem ze sebe strhla bryndák, sebrala sem kartičku a občanku, řekla sem paní zubařce, že je prase, protože ať se naučí chovat, do prdele, a vzala sem kramle.

Pokus číslo dva proběhl když sem se rozhodla vrátit ke svojí zubařce, to už byl únor, protože objednací lhůty, že… člověka bolí od vánoc zub a všem je to jedno, už sem viděla, jak si tu stoličku vymlátím šutrem, jak Robinson, ale teda šla sem k té svojí zubařce, od které sem chtěla původně zdrhnout, protože vím, že je to pizda, co má k odbornosti daleko jako já k titulu na matfyzu, ale rezignovala sem, řekla sem si, že lepší to nikde nebude, nechám si vyvrtat zub a tím to pro mě jako hasne, a tak sem přišla do ordinace, kde mě sprdla sestra, že jdu o pět minut později, pak nastalo zběsilý hledání mojí karty, kterou nemohly ty dvě mindy najít, protože v dnešní době kompjůtrů jů trů trů je potřeba mít všechno ve složkách roztahaný přes tři ordinace, to dá rozum, nakonec zjistily, že karta je u doktora naproti, kterej mě kdysi bral jako záskok, protože světe div se, vole, moje doktorka opět neměla ordinační hodiny, sestra mi řekla : „A chodíte sem, určitě?“ a já sem řekla že jo, a sestra pokračovala: „A pamatujete si paní doktorku že by Vás ošetřovala?“ A já sem řekla, že nevím, protože „nemám vůbec paměť na obličeje“, což je pravda, takže by mi mohl vrtat zub klidně Fantomas, já tak lidi vidím, jako fantomasy a neumím je rozlišit, jedině ty co sou se mnou dýl, ale cizinci sou fantomasi, nenaděláš nic.

Sestra nebyla schopná najít mou kartu, takže mi řekla: „Všechny normální lidi tady máme v kartotéce, ale Vás nemůžu najít“, a já už sem byla fakt otrávená z arogance takových kund, tak sem řekla něco jako „Tak já prostě nejsu normální“, rozmáchla sem se rukama a byla sem připravená zase někomu nadat do prasat a zdrhnout, ale eště sem se zkrotila, jakože nebudu hledat dalšího zubáka, to je moc práce, a pak konečně našli mou složku, načež se zjistilo, že sem u zubařky byla naposledy před sedmi rokama, a začal poprask, co že su to za člověka, a já sem řekla, že proč bych někam chodila, když mám zdravý zuby, a zubařka byla na koni, že mám strašnej zubní kamen, a že ho musí dat okamžitě pryč, ale okamžitě, nebo mi zuby vypadají, nejspíš hned zítra ráno, a taky mi řekla, že se diví, že ty zuby ještě vůbec mám, protože zubní kamen mohl udělat takovou paradentózu, že by mně všechny vypadaly, to si pište, ale já si nepřipadám, že bych měla ňákej problém, když sem sedum let nepotřebovala zubáka, ne? Ale tak aby byl klid, nechala sem si dat pryč ten zubní kamen, za čtyry kila,  bolelo to jako prase, načež mě přesvědčovala, že „to nemůže bolet, co děláte“, ale já sem ji poplivala tou vodou, protože lhala,  pak se mi podívala z metru na tu stoličku, a řekla, že se stoličkou nic nemám, zuby mám zdravý, tak mě nemůže nic bolet, dala mi ke stoličce ňákej drén, to sem teda vůbec nepochopila proč, když s ní nic nedělala, vyplácla sem čtyry kila, a šla dom. Čekat, že to přejde.

Nepřešlo. Zub bolí dál. Jedu třetí kolo, hledání zubáka, pak už nastoupí ten šutr.

S Aničkou sou problémy, jeden za druhým, mám z toho hlavu jak pátrací balón. Utíká ze družiny, pozdě chodí domů, nedělá úkoly, špatně se učí, a zajímá ji jenom hokej, protože chodí s kámoškou na Kometu. Puberta, zdá se, udeřila v plné palbě a já se modlím, aby vědci vynalezli lék proti pubertě, protože ještě jednou uvidím, jak otáčí oči, tak si pudu sehnat tabletu kyanidu, kterou si dám mezi zuby a v nejhorším skousnu.

Jako proč, proč je to dospívání tak těžký? To příroda přece mohla zvládnout líp, takhle hodí děcka, sotva se vylíhnou, do brutální hormonální bouře plné psychických tlaků a zvratů, dyť je to strašně krutý. Zlobím se. Mám vztek, že nemůžu pomoct, že si tím každej musí projít sám, a ta bezmoc mě vysiluje. Bezmoc, že i když se jako rodič budu snažit sebevíc, nedokážu zařídit, aby byla šťastná, protože valná většina situací není v mých rukách.

Achjo, kdyby to tak všechno dokázaly spravit palačinky s marmeládou.

Zjistila sem, že u hasiča v práci už su rok. Při jubilejní rekapitulaci musím říct, že sem si nepohoršila, ale ani nepomohla, kariérně sem nevyrostla ani nezakrněla, a na socdávkách zůstanu i nadále, jako chudý pracující, což je ta nejblbší možnost. Ještě že nemám žádný ambice.

V příštím životě se chcu narodit jako cigánka, úplně to vidím, vytáhla bych si před barák křeslo a vod tama bych vládla celé ulici, v teplákách zaříznutých do dvou obrovských mega giga půlek, na nohách bych měla žabky, protože žádný jiný boty bych nevobula, jak bych měla tlustý nohy, a na té tlusté noze bych měla goldnu s křížem, protože Ježíš to všecko spasí, kolem mě by běhalo pět děcek, o který bych se nemusela starat, protože by se živily jako kočky na ulici, jenom by občas za mnou nějakej pakátlík příběhl, jakože ahoj mami, já bych pokynula rukou, jako to královny ulice dělaj, přihnula bych si škopka a počkala na starýho, až pude okolo z herny, že bych ho poslala jako eště pro dvě desítečky, a gothaj na večeřu, a stačilo by mně to tak jak to je, protože kdo potřebuje prachy a luxus, když může sedět v křesle před barákem.

Sima mně řekla v lezbím baru u škopku, že v práci už brzo skončí, protože už prostě nechce dělat v baru, nikdy, že už toho má dost, každej půlrok jiná práca, jinej bar, a všude stejně blbě ožralí lidi, a že to asi zabalí a pude dělat něco pořádnýho. Nevím, co tou pořádnou prací myslela, ale znamená to, že zůstanu v Řečkách sama, jako kůl v plotě, a budu zase na oběd chodit za ovečkama, dělit se o jabka.

Love story

Všechno to vzniká z nudy. Najít někoho na netu, jít na rande… poslechnout si spoustu keců, poznat lidi, zadara se opít… to všechno je tři miliardkrát lepší, než sedět doma, a naříkat, že se nic neděje, protože já nesnáším nudu, jenomže ve finále všechny ty schůzky sou jedna velká nuda.

Po vánocích sem se sešla s týpkem, co vypadal jako meloun, měl takovou melounovou hlavu, pořád mluvil o svojí práci, a o tom, jak je v té práci dobrej, a jak má tu práci rád, a jak se budem dívat na filmy, protože on má rád filmy, blá blá blééé… Vypila sem svoje dva grogy, a abych zabila nudu eště druhej den, sešla sem se s ním na oběd, protože sem potřebovala vyprošťovací polívku, a po půl hodině sem byla tak otrávená nudou, že sem to za sebe aji radši zaplatila a vypadla. Stěhovat kancl. Protože všechno bylo lepší než nechat Melounovou hlavu, aby ze mě vysála život. Venku před kanclem sem kouřila a vyjednávala s Osudem, říkala sem mu: Proč, proboha, proč musím furt snášet tak nudný lidi? Nemůžeš poslat někoho, s kým bude zábava? Dík. A nahoře už se to na mou žádost začlo vařit.

Stěhování kanclu probíhalo o víkendu a bylo to namáhavý a náročný, ale kancelář mám tak krásnou, že to stálo za to. Aspoň se něco dělo.

Zbyněk pořád psal, ať se stavím, ale ten už mě taky nudil, takže to vzalo definitivní konec.

Silvestra sem se rozhodla strávit doma. Anička byla u Huga, a nebyl nikdo, s kým by mi připadalo zábavný někde trdlovat u rachejtlí, no prostě zabitý, když je člověku 36, je všechno mrtvý, zhnilý, umřený a nudný. Jediný možný východisko je čekat, až se ti zadaní veselí lidi s rodinama jednoho krásnýho dne rozvedou a přilezou, a do té doby můžu s rukama v kapsách šontat po sídlišti. Nuda se zhmotnila, až se dala žrat.

A na Silvestra večer sem se seznámila na chatu s Tomem. Psali sme si dva dny, já sem se u toho hrozně smála, protože to bylo vtipný, psali sme si celej den o tom, jakože sme blázni a žijeme v ústavu. Sešli sme se v sobotu večer, v sedum, nahoře na sídlišti, jel kvůli mně přes celý Brno a ještě kus dál. Bylo mu přes třicet, ale vypadal mladě, jako Eminem, takovej kluk vod benzínky, kluk s kšiltovkou. Mluvili sme … několik hodin, smáli sme se, dali sme si grogy, a chodili kouřit ven, brouzdali ve sněhu, pak nás z hospody vyhodili, tak sme šli do další, a já sem si někdy mezi hospodama uvědomila, že by bylo úplně nejlepší, kdyby ta noc vůbec nikdy neskončila, protože sem se takhle nebavila věčnost. Měli sme už naplánovaný, že budem bydlet v maringotce, žrat psy a ježky, topit sloníma hovnama a oblíkat se do dek, co nakradem v armádě spásy. A šli sme do další hospody, dali sme si grogy a piva a já nevím co a skončili sme ve tři ráno, a na zastávce bylo jasný, že vůbec nikdy, nikdo nechce, abysme šli od sebe. Never ever. Jenomže já sem musela jít spat, protože sem druhej den stěhovala kancl. V neděli.

Přišla sem do práce úplně k.o., ale šťastná jako blecha. V noci sem spala dvě hodiny. Bylo mně blbě. Tom napsal, jestli nechcu, aby mně přivezl oběd. Bylo to úplně to nejlepší, co mně kdo nabídl od dob… co Ježíš chodil po zemi. Ale mně bylo blbě, nesnědla bych ani křupku natož oběd, a tak sem se radši pustila do stěhování. Sešli sme se další večer, a já sem věděla, úplně na milijon procent, že se stalo něco výjimečnýho, že ho chcu vidět ještě potřetí a počtvrtý a po zilijontý, každej den, a smát se, a tak. Všechno bylo tak easy, svět byl tak… veselej. Doříkávali sme za sebe věty a smáli se vtipu ještě než ho někdo řekl. Bylo to jako mluvit se svojí duší. A ten večer sme si řekli, že spolu budem chodit, protože to jinak nejde, že? My už nemůžem být nikdy od sebe, že? Vykousli sme se na zastávce a bylo to boží, a pak mně řekl, že umí cigánsky, a cigánsky na mě taky mluvil, a já sem se smála jak střelená, a pak řekl, že se to naučil v lochu, protože seděl za rvačky, a já sem se smála dál, ale nebyl to vtip. „Ale bylo to před deseti rokama, od té doby sem se změnil.“

Tak určitě.

Druhej den sem Osudu říkala: „To sem si tyvole myslela, že celej život čekám na kriminálníka, všechno do sebe zapadá, nikdo normální mě nemohl bavit nikdy, žejo. Very funny.“ Chvílu sem byla nasraná, co to zase sakra je za vruty, ale pak sem nad tím mávla rukou. Je to jak to je.

Přijel za mnou další den, má to ke mně přes hodinu cesty, a stejně dojel, aji v mrazu. Šli sme do baru, a tam mi vykládal, jak se dělá kvaska, a jaký to je na samotce „dají tě do díry, třeba na deset dní, a nemáš tam nic, jenom bibli, ta je napůl vykouřená“. „Dali mě do cépézetky s borcem, kterej si dal v baru ruku do kapsy a dělal, že tam má granát, vyhrožoval, že ho odjistí, a tak vyklidili bar, pak ho sebrali, dostal šestnáct měsíců natvrdo a nikoho nezajímalo, že to byl vtip.“

Svěřila sem se, že si Andula rozbila mobil, a když sme se viděli potřetí, už pro mě měl hátécéčko. Zírala sem jako péro, přece jenom mi nikdo nikdy nic nedal, stěží za mě někdo vůbec zaplatil škopek, a najednou novej mobil, wow. Ale to není tak důležitý jako to, že sem se vůbec nebránila, abysme se viděli každý den, a psali sme si dvacet esemesek denně, čemuž sem se dycky smála, jak sou lidi blbí a infantilní, a volali sme si, a já sem nemohla spat, ani jíst, ani nic, a přesto sem se cítila tak… živá. Jako by věci najednou daly smysl. Všechno do sebe zapadlo.

Na čtvrtým rande sme tančili venku, z hospody hrála hudba, sněžilo. Přiznal mi, že se se mnou poprvý sešel proto, že „sem myslel, podle toho, cos psala, že seš blázen“ a pak dodal „a ty seš“ a v oku se mu zaleskla něha a dojetí, že sme se konečně našli.

Z líbaček na zastávce sem dostala opar, bolela mě půlka xichtu. Šli sme do kina na Mojžíše, předtím sme se stavili do Aska, natáhnout se na postele, a ve vystavených kuchyních sme dělali, že tam žijeme, já sem jako vařila šlupku z pomela podle Ládi Hrušky a on přišel jako z práce a donesl jako okenu na zapití, a pak sme si pučili sklinky, sedli sme si ke stolu a dělali, že máme snobskou večeři a vedli sme taky snobskou konverzaci o tom, že Tarantino je úchyl. Mojžíš byl hrozně dlouhej a já sem na konci usnula, protože sem týden nespala.

Když sem se vzbudila, šli sme na jídlo. Čekala sem u káefcéčka na svou tortillu zasraně dlouho, pochodovala sem před pultem fastfoodu jako hradní stráž a Tomovi sem řekla, že su čáp, protože se nudím, a on se smál, netahal mě za rukáv a nesyčel „tssss… přestaň s tím, děláš ostudu, okamžitě se uklidni!“ tak jako to dělali dycky všichni, ale smál se, a řekl: „Máš pěkný dlouhý nohy, čápe.“ A já sem definitivně věděla.

Pak sme spolu strávili víkend u mě, když Anička byla u Huga, takže pohoda, klídek. Najednou sem nechtěla odnikud zdrhat, nebo někoho vyhazovat z postele, všechno bylo jiný. V noci sme nespali. Povídali sme si o tom, jak bysme vládli v Rumunsku cigánům.

„Byla bys královna v takové osadě, protože umíš číst, a umíš s těma internetama.“

„Myslíš, že mají v Rumunsku internet?“

„My bysme měli, v naší maringotce.“

„Měla by naše maringotka kamna? Aby mně nebyla zima.“

„Měla by rovnou troje, a krb uprostřed. A sehnal bych ti kabát z fretek.“

„Ještě ňáký goldny na krk bysem chtěla, když královna, tak pořádně.“

„Posbíral bych zlatý zuby ve vesnici, to zlato roztavil, a udělal ti z toho … korunu!“

Nespali sme ani druhou noc. Dělali sme, že sme bohatí rapeři. Byl to ten nejlepší víkend všech dob.

Pak sme si jeden den vzali dovolenou z práce, abychom se mohli jenom tak poflakovat po městě, a pak sme byli u doktorky pro neurol, bude se nám po tom dobře spat, říkal, a bylo to nutný, protože tři týdny sme nespali, jenom sme žili z toho… souznění. Už sme se vlekli jak lemry, ale spát nešlo, a tak sme šli ke mně, dali sme si čtvrtku neuroše, já sem řekla „se mnou to nic nedělá“ a pak sem se rozpustila v kuchyni na židli, stekla sem dolů na zem, a pak sem se zázračně ocitla v posteli a během hodiny sem se prospala tak dobře jak nikdy v životě. Bůh žehnej neurolu, amen.

To bysme měli. „Je to pěkný šílenství“. Řekla sem, když sme seděli u grogu. „Ani to nemůžu nikomu říct. Dycky sem byla taková rozumná… logická…“ Kroutila sem hlavou. „Co to sakra…. Co to je?“ Dyť sem se takovým věcem dycky smála.  

Chtěla sem se stavit za Simou do baru, přes oběd, protože sem se jí vyhýbala už tři týdny, jenom abych to nemusela nikomu říct, ale přísahala sem si, že tentokrát se za ní stavím, tyvole, a řeknu to, někomu to řeknu, ať je to nahlas, ať je to pravda, ať na to zasvítí světlo boží… jenomže sem usnula v práci pod stolem.

Donesl mi pásek Armani, tričko, bundu, empétrojku, sluchátka… kupoval pizzy, se kterýma sme si zalezli do postele. A když sem poprvé dojela k němu, dal mi stříbrný řetěz, na kterým bylo písmeno T.

„Jako Tupac.“ Odtušila sem poselství raperskýho řetězu.

„Seš královna rapu teďka.“ Zálibně se na mě díval.

„Bohatá jak prase.“ Tak sem si připadala.

„Ještě tu jachtu, a máme všechno.“

O víkendu sme vzali Aničku na procházku, pak si u mě nechal kartáček, a já su poučená, že kartáček je důležitý ukazatel… nevím čeho, ale je to ukazatel. 

Zbořila se postel. Není to tak pikantní, jak to vypadá, jednou sme prostě jedli v posteli pizzu, kočka si šla zaškrábat zespodu pod postel na rošt, protože si z toho udělala škrabadlo, a najednou rup, mňáááu, dvě prkna v hajzlu, my s pizzou propadení, postel v hajzlu, nádhera.

Tohle všechno se stalo během tří týdnů, nevěřím. Čas jako by byl a nebyl, rozhodně ale neběží tak, jak by člověk předpokládal.

Z věděckýho hlediska mě to vede k závěru, že je nějaká veličina, která dokáže ohýbat čas a prostor. Děsivý.  

----------------------------------

Za příspěvek děkuju, je to povzbuzující nakopnutí :) 

Strašek

Nenávidím zimu, nenávidím na zimě všechno, a úplně nejvíc ze všeho je mně líto, že nejsu medvěd, co zaleze do brlohu a celou zimu prospí. Nebo hraje hry, nebo tak něco. V momentě, kdy všechno zamrzlo, sem byla zoufalá. Stála sem na peróně při ranní cestě do práce, kosa jak prase, vítr mě bodal do obličeje a foukal mi do uší i přes sluchátka, nenáviděla sem celej svět, a ten posranej hlásič, co hraje mega shitty melodii pokaždý, když hlásí zpoždění, už mě pěkně začínal srat. Stála sem tam s borcem, se kterým tam stojím každý ráno, a má tenisky, dycky má tenisky, i když mrzne, a nikdy sebou nemá nic víc než telefon, asi chodí do práce, ale nebere si sebou ani svačinu, ani nic…?, a v tom mrazivým ránu, kdy se vlaky rozhodly, že se na nás komplet vykašlou, sem chtěla navrhnout, že se spolu zabijem, no tak, známe se tak dlouho, stojíme tady spolu každý ráno, skoro celej rok, tak teď je čas… skočit na koleje.

Odešla sem do čekárny, protože mi začínal mrznout vzduch v plicích, smrdělo to tam chcánkama od bezďáků, a nikdo tam nebyl, protože nikdo se neodvážil očekávat, že vlaky vůbec pojedou, znovu hlásili zpoždění mýho vlaku, kterej měl jet už před hodinou, a najednou profičel kolem, viděla sem ho z okna, vyběhnu na perón, kluk nikde, fuck… valím na autobus, z autobusu přeskakuju na jinej autobus, a pak na další… a za další hodinu sem v práci. Takhle to šlo tři dny po sobě, než sem to s vlakem vzdala, a začla jezdit autobusama, což byl trest boží, hromadná doprava je věc z pekla vymrštěná, to se nedá přežít. Namačkaní lidi, smrdící, vrtící se, prostě… ve vlaku sem pro sebe měla prostor jak vládkyně všech vesmírů, a stoleček na kafe, nikdo blbě nečuměl a nerýpal do mě loktem. Prosila sem ředitele vesmíru, ať mě vysvobodí, což se stalo, protože Anička onemocněla a já sem musela zůstat dva týdny doma.

Schválně sem si nevypnula budík, nechala sem ho zvonit v šest a představovala sem si, jak bych teď stála na zastávce, a teď se cpala do autobusu, a teď by mi určitě něco ujelo, chacha, a zmrzl by mně nos, a dojela empétrojka… a zatímco sem vymýšlela, co hroznýho by se mi stalo, dávala sem volume vyhřívací dece, co mám v posteli a bylo mně dobře. Jeden večer se stavila Saša, šly sme koupit dva litry vína a ty sme taky vypily. Byl to fajn večírek v kuchyni.

Když sem se vrátila do práce, hasič mně oznámil, že se budeme v prosinci stěhovat, ještě dál, než sme teď, což pro mě znamená jezdit nadobro autobusama. Ráno. Přes hodinu. Málem mě trefil šlak.

Když sem měla po večerech čas, a měla sem hlídání pro Andulu, jezdila sem za Zbyňkem. Občas sme si kromě sexu taky udělali pěknej večer, dotáhli sme si víno do postele, a já sem mlela a mlela a mlela… o tom, proč má strašek nejlepší oči, chápeš to, mořská kreveta… na co? A o tom, proč prostor zakřivuje čas a o tom, že není fér, že Jidáš je za toho zlýho, když mu to předurčili, to přece není fér, ne? A spoustu věcí mě tížilo, jenomže Zbyněk moc nebyl parťák na takový debaty, protože je fotbalista, a tak sem se dycky pak sbalila a jela dom, protože ani nedokážu s nikým strávit noc.

A pak mi řekl, že celej prosinec nebude mít na mě čas, protože fotbal, a já sem chytře řekla „čas není věc, co ti spadne do klína, ten si musíš udělat“ načež mi poradil, ať si na prosinec najdu někoho jinýho.

Tak jo. Život je moc krátkej na to, abych seděla doma a užírala se tím, že je někdo debil. Vlezla sem na net, jakože děcka kdo chce jít na pivo, a večer sem seděla u vína s borcem, kterýmu bylo třicet, byl rozvedenej, měl děcko, prachy a vlastnil autoškolu. Měl sedum aut. Byl vysokej a vtipnej, kšiltovkář s hnědýma očima. Vykládali sme si celej večer, uteklo to jako voda, a pak mě hodil domů.

Celej další den psal, jak to bylo fajn, a taky že bylo, a jestli se brzo uvidíme, a že spolu začnem chodit, pořád volal, a dal mi svou dceru k telefonu, abych si s ní vykládala o omalovánkách, a ptal se, jakou mám nohu, protože mi chtěl koupit boty a jako jo, bylo to moc rychlý. Domluvili sme se, že za dva dny pudem na večeři, a to se taky stalo, jeli sme na večeři za Brno v autoškoláckým autě, já sem furt šlapala na pedály u spolujezdce, což bylo funny, a pak sme přišli do restauračky, kde nikdo nebyl, na stole byla svíčka a já sem si dala pizzu, zatímco vykládal příběh o mrtvé nevěstě od Devíti křížů. Byl to dobrej příběh. A to sem si dycky přála, aby mě někdo vzal na večeři při svíčkách, protože to se mně nikdy nestalo, a tak sem si to mohla šťastně odškrtnout ze svýho bucket listu. Když sme dojedli a já sem se nacamrala z vína, vymysleli sme, že pojedem ke mně, ale né dělat sex, protože to bylo teprve druhý rande, a my, hodný holky, to děláme až na třetím, a to sem taky řekla, takže se pudem podívat na film. Cestou sem mu vykládala, jak sem dělala zdrávku, protože sem chtěla vidět pitvu. Kterou sem nikdy neviděla.

„Tak možná by sis to měla zkusit, víš … najít ňákýho bezďáka, nebo se s někým seznámit na netu, a pak si ho dotáhnout dom, a jakože… čpavek a tak, pak ho kuchnout a prozkoumat.“ Řekl zvesela.

„Však to právě dělám.“

„To není moc vtipný, vážně… není.“ Už tak veselej nebyl.

„Máš pistoli?“

„Jo.“

„Tak ji asi spíš nechej v autě, protože… víš co, jenom se ujistím, že ji necháš v autě.“ Pravila sem s kamennou tváří.

„To není vtipný.“

„Na jakej film se budem dívat? Vybírám já, protože je to jedno, ty z toho stejně uvidíš jenom začátek.“

„Máš skvělej humor, miluju tvůj humor… ježiši, nešlapej na ten plyn.“

„Jakej humor?“

I´m a creep, I´m a weirdo. Přesto sme spolu strávili bezva večer, u mě v posteli, žádnej sex, jenom sme se dívali na Veselé Vánoce, bylo to úplně blbý a já sem se úplně blbě smála a pila víno, bylo nám dobře, a pak sme skoro usnuli, jenomže já sem si vzpomněla, že nemůžu s nikým strávit noc, prostě ne, já to neumím, představa že s někým budu celou noc je natolik děsivá… že sem ho vyhodila.

„Chtěl bych tady zůstat, jenom bysme se obejmuli a usnuli.“

„Ne, běž.“

„Žádnej sex, přísahám, jenom bysme byli spolu, a ráno bysme se vzbudili, a já bych šel, je nám spolu pěkně, ne?“

You´re so fucking special, I wish I was special. „Jdi pryč.“

Sbalil se a nasraně odešel. Šla sem si na balkon zapálit cígo a dopít víno. Psal Zbyněk, jestli se nechcu stavit, a já sem se s ním definitivně rozešla. Pak sem šla spát.

Druhej den sem v práci nestála za nic, a tak sem se v obědové pauze stavila za Simou do baru, protože to máme od sebe kousek.

„Hele, že nevíš, co sem zase posrala?“ Dala sem jí zákeřnou otázku když mi donesla Birela.

Sima chvilku přemýšlela. „Nevím, ty toho umíš posrat hodně.“

A tak sem jí řekla story s borcem, kterýho sem vyhodila z postele.

„Zase?“ Kroutila hlavou. „Já nevím, co je na tom tak těžkýho, strávit s někým noc. Prostě byste se jenom objali, a tak byste byli celou noc.“

„To mě právě děsí.“

„Všechno si takhle zesereš.“ Řekla, zatímco utěrkou šolichala sklinku „Protože nejseš normální. Je nasranej, že?“

„To je každej, dycky, nasranej.“

„Nechceš pizzu? Zbyla nám tady jedna pizza.“

„Ne, dík, já vůbec nemám hlad. Dej mně ještě jednoho Birela, já pak zase povalím, achjo, proč je to všecko tak na hovno.“

„Ty seš na hovno.“

„Já vím.“

Ozval se za dva dny, pořád nasranej, ale ozval se, a já sem řekla, ať teda přijede ke mně, že si uděláme pěknej večer, a taky proběhne ten sex, protože třetí rande, to je jasná věc. A to se taky stalo, jenomže pak mě nutil, abych ležela v klidu, že se jako jenom budeme objímat, a to mě bavilo tak pět minut, protože mě nikdo nemůže znehybnit a to ani pod záminkou, že to bude něžný objímací znehybňování, přečkala sem takhle dvě hodiny, bez telky, bez ničeho, jenom „si užívat vzájemné blízkosti“, jak říkal. Po dvou hodinách sem byla fakt vyřízená, stěžoval si, že se pořád vrtím, a já sem mu řekla, že si možná měl na toto pořídit mrtvolu, protože ty se nehýbou, a pak řekl, že by bylo fajn, kdybysme takhle strávili noc, a já sem ho vyhodila znovu. A naposled. End of story. Už se neozval.

Druhej den sem se stavila za Sašou, podívat se kde bydlí a pozdravit jejího přítele, morče a králíka. Králíček byl boží, jednou si ho taky pořídím. A fretku. Fretka se bude menovat Bandit a králík bude Bobek. Počkala sem, až se s přítelem nasnídají, a pak sme šly se Sašou do hospody, kde sem si dala polívku, protože polívka všechno spraví. Bylo mně blbě ze včerejšího vína. Mluvily sme o dokumentech.

„Sjížděla sem teďka dokumenty čétéčka.“ Řekla sem Saši. „Byla tam ňáká reality šou o svatbách a byl tam jeden pár, mladý lidi, co se milovali, bydleli spolu dva roky, dva roky! A čekali na sex až po svatbě. Já to nechápu. To jako vážně? Představ si, že s někým žiješ dva roky, a …nic“

„Byli škaredí?“

„Jo.“

„To potom vysvětluje všechno.“

Saša je můj úplně nejlepší kámoš. Mohla sem jí říct o Jidášovi, o straškovi, i o tom, jak je příroda chytrá, že mě nutí dospět „aby se mně nelíbili mladí borci, příroda zařídila, že se mně zdají sexy nosoretní vrásky. Toho sem si teď všimla, fakt, nesměj se, normálně zavedla nový prvek.“ Smály sme se hodně a nahlas.

Se Zbyňkem byl rozchod horší než sem myslela. Pořád to prodlužoval a něco vysvětloval, ale já sem tomu nerozumněla, a né, nebudu se vracet.

Sešla sem se ve městě s Verunkou. Skočila na mě na Čáře „Milísku, dlouho sme se neviděly, vypadáš jak zombí, fakt, z dálky sem tě viděla, a tebe si nemůžu splíst, prostě chodíš jak zombí, a ty velký sluchátka, já se musím smát, tebe nejde přehlídnout, miláčku, nejde.“

Zapadly sme do baru, kde sme se vyložily u stolku ve výloze jak prostitutky z Bangkoku a objednaly si víno. Mluvily sme o smyslu života, vesmíru a tak vůbec, taky o práci, o borcích a tak, a já sem postřehla obrovskou změnu, kterou prošla, protože už to nebyla ta bezbranná bytost, které sem se furt musela zastávat, a radit, a dohlížet, aby se nenechala nikým posrat, už to byla hotová dospělá ženská se svou hlavou, která ví… Od doby, co ji opustil mladej a musela se postarat sama o sebe, se obrátila o sto osumdesát stupňů k lepšímu. Měla sem z toho radost, i když z toho plynulo, jak je život těžkej. Když sme se po několika hodinách zvedly že dem na rozjezd, zjistily sme že sme strašně na káry, a tak sme šly do mekáče. Zatímco sme stály frontu na hranolky, svěřila sem se jí, že „já sem neměla být člověk, Veru, vím, že ne, já tady tomu nerozumím, nemám mezi lidma co dělat, já sem měla být kočka. Jenom žrat a srat, nic nedělat a mět hebký kožíšek.“

„Můžeme být kočičky, miláčku, můžeme.“ Řekla. „Mňau.“

Od té doby sme jenom mňaučely, na sebe a na všechny lidi kolem, objednaly sme si mňauburgry, což se nám zdálo děsně vtipný, a na všechny dotazy obsluhy sme odpovídaly „mňau“.

„Chcete ty hranolky střední nebo velký?“

„Mňau.“

„Budete chtít k těm hranolkům tatarku nebo kečup?“

„Mňau mňau.“

Tímto se těm chudákům na noční šichtě dodatečně omlouvám.

V práci sem kvůli stěhování musela sbalit všechno do krabic, což byl horor. Pustila sem si k tomu Darude – Sandstorm desetihodinovou verzi, která jela sice jenom osum hodin, ale když sem to vypnula, zjistila sem, že mi to hraje pořád v hlavě. Bude mi to asi hrát v hlavě do konce života, říkala sem si, už sem se dokonale zbláznila a s tímhle v hlavě asi i umřu. Stavila sem se za Simou do baru. Vykládala, jak pojede se svým borcem na vánoční nákupy, a jak si udělají vánoční večer, a pak pudou s děckama na mši-

„Tady hraje Darude-Sandstorm, slyšíš to?“ Přerušila sem její vánoční pohodu.

„Ne, tady nic nehraje.“

„Ale jo, hraje, odněkud zespoda, já to slyším, hraje vám to tady. To je náhoda, já sem to měla puštěný celý den, a teď to tady hraje taky.“

„Tady ale nic nehraje.“

„Ježiši.“ Napila sem se Birelu.

Stoupl si přede mě kuchař, co lisoval česnek. „Proč si nedáte něco alkoholickýho? To musí být nuda, pít nealko pivo, ne?“

„Jo, to je. Hraje vám tady Sandstorm nebo ne?“

„Nehraje nic. Jste tady autem?“

„Ježiši.“

Strašně mě zklamalo nový album Gerarda Waye. Dlouho sem si to nechtěla přiznat, ale je to sračka. Hrozně bych ho chtěla vidět, až bude v lednu v Praze, dokonce na to mám zřízený tajný finanční fondy, ale vyhodit tři litry za výlet do Prahy abych viděla britpop show, to se mi fakt nechce. Zase na druhé straně je to Gerard – ten člověk, co dal smrti, depresi a umírání hudební podobu. Nemůžu se rozhodnout, je to těžký.

Vánoce mě dostaly. Nakoupila sem dárky už v září, abych na to tentokrát vyzrála. Všude sem se chlubila, jak si věci umím naplánovat. Kdo dělá moc machry, toho Nejvyšší potrestá. Jako bych to za ty roky nevěděla. Rozhodla sem se udělat pěkný Vánoce a napíct cukroví. Napekla sem asi deset plechů lineckýho. Půlku sem spálila. Nevadí, nevadí, nenechám se porazit. Koupila sem u ťamanů světýlkový řetěz na stromek, protože ten předešlý kixnul. Koupila sem balící papíry, mašle a izolepu. Při balení dárků sem zjistila, že nevím, kam sem dala balící papíry, tak sem musela použít zbytky z minulých vánoc. Pak sem zjistila, že v roli mašlí je mašlí tak málo, že mi stačí na dva dárky. Nevadí, jede se dál. Hasičovi sem koupila zippo zapalovač, jenomže v den, kdy sem mu chtěla ten dárek dát, na mě byl tak nasranej, že mi nadával v autě, ať se zamyslím nad tím, jak se chovám, a já přísahám, že nevím, o čem to mluvil, a to sem mu taky řekla, což tu situaci udělalo ještě horší, protože asi důvod měl, ale já špatně chápu lidi a nevím, co po mně chtějí, a tak sem mu uprostřed toho neštěstí dala dárek, což asi nebylo to nejlepší. Rozbolely mě zuby, a když už sem si myslela, že skončím na pohotovosti, prodali mi v lékárně prášky, který zabraly, což jenom odsunulo fakt, že musím k zubařovi. Zjistila sem, že mám pro Aničku málo dárků, měla sem pro ni jenom knížky a sluchátka, a v tom vánočním konzumním běsnění se mi to zdálo málo, tak sem ještě rychle přikupovala hovadiny v Kaufu, jenom aby to pod tím stromkem nevypadalo jak vánoce v chudobinci. Objednala sem jí plakát Southparku, ale jak sem to nesla z pošty, odhalila mě, takže sem jí to musela dát hned, což znamenalo o jeden dárek míň. Vtrhly k nám její kámošky, hrály na schovku, třískaly dveřma a pořád na mě mluvily, zatímco sem v kuchyni slepovala linecký, což se mi zdálo jako ta nejodpornější piplačka na celým světě. Pustila sem si k tomu nový album Billy Talent, a to mě zachránilo od zešílení z cirkusu Humberto, který se objevil u mě v bytě, kde předtím přebýval klid. Holky mě pozvaly do obýváku na vánoční hostinu, protože navařily koláčky. Koláčky byla směs vody, vajíček, kakaa a vaječných skořápek. Byla sem statečná. Ráno sme nezdobily stromeček. Byl nějak nakřivo, ale nevadí. Navěšely sme na něho nový baňky, řetězy, a hlavně nový světýlka a měly sme radost nezměrnou, než světýlka přestaly blikat. Poslala sem Aničku k ťamanům pro nový. Navěšely sme na stromek nový světla, a vánoce mohly začít… tadá… ještě tady spravím tu nakřivo špičku na stromečku… půlka stromku mi zůstala v ruce. Zlomila sem kovovou tyč našeho uměláckýho stromku. Kovovou tyč! Vzala sem dvě šprušle z dětské postýlky, který slouží k drezurování kočky a pomocí izolepy sem stromku udělala novou páteř. Že vypadal jako krypl není potřeba popisovat. Nový světýlka jely asi hodinu, pak udělaly puf… a přežily jenom červený, asi osum kousků, který pomateně blikaly a smrděly… jako když se pálí. Cukroví sme snědly za dva dny. Bylo ho málo. Řekla sem si, že udělám teda sýrovou roládu a povzbudivě sem hustila do Aničky „uvidíš, jaká to bude dobrota“, načež sem jí zasvětila do výroby roládovýho potěšení. Zvesela sme si u toho zatančily, udělaly do rolády super truper tuňákovou pomazánku, zavinuly do alobalu a nechaly ten zázrak do druhýho dne ztuhnout. Nejenom , že to neztuhlo, ještě se sýr přilepil na alobal, takže sme mohly akorát tak naše veledílo seškrabat lžičkou z proradnýho kurvo alobalu.

Na Štědrý večer se stavil Hugo, tak jako to děláme dycky, aby nás Anča měla oba, proběhl Ježíšek, kterej měl velkej úspěch, a bylo to fajn.

Po vánocích jsem šla do práce stěhovat. Měl to být nejhorší den v roce, protože stěhování. Jenomže když sem viděla nový prostory, a hlavně mou novou kancelář, ó můj bože, to je nejkrásnější kancelář, jakou sem kdy viděla. Úplný palác. Nádhera. Hlavně tam mám balkonový dveře, kterýma se dá projít přímo ven, na trávu, a v létě si tam dám židli, a bude mně kurva dobře, a na to se těším.

A na závěr: VŠEM PŘEJU ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK, AŤ JSTE KDE JSTE, AŤ JSTE S KÝMKOLIV, AŤ TEN PŘÍŠTÍ ROK STOJÍ ZA TO! :)

Vláčkodráha

Škola mně dala co proto. Člověk si tak ňák myslí, že když vyjde ze základky, nemají už nad ním moc, už si nemusí připadat nikdy jak malej floutek, co něco vyvedl, a takový různý naivní představy má o životě, jenomže se to vrátí jako bumerang když má to děcko, a znovu sedí v lavici, a znovu poslouchá, že něco dělá špatně, a znovu se cítí jako když projede mlýnkem na maso, a říká si, sakra, o tomhle ta slavná dospělost být neměla.

Provalilo se, že Anička čtyři dny nebyla ve škole, nezvládala se ráno vypravit včas, když přišla pozdě, tak se jí děcka smály, a tak jeden den, kdy věděla, že to zase nestihne, raději zůstala doma, a pak z toho byly čtyři dny, a to spustilo kolotoč hrůzy, a začalo to tím, že si mě pozvali do školy, jakože musím podepsat souhlas s důtkou, a tak sem si vzala v práci volno, a tam na mě čekali tři, třídní, výchovná poradkyně a psycholožka, třídní mi sdělila, že se to stane ještě jednou a nahlásí mě na sociálku, a přídou ze sociálky šetřit situaci, a taky mi vezmou peníze, a pak budem jíst suchý rohlíky asi, a bude to mít velice výchovný efekt, žejo, výchovná poradkyně pořád radila, že musíme navštívit psychiatra, protože takový chování bude chtít vyřešit, a mám počítat s tím, že bude brát uklidňující léky, to se může stát, a je to pravděpodobný, a taky budem muset navštěvovat terapeutický skupinky, ptali se mě s kým žiju a tak různě,  a psycholožka, která měla s Aničkou pracovat od první třídy, ale asi se to moc nedělo, a která se se mnou nikdy nebavila, mi sdělila, že mi poslala mejl, následně se divila, že sem ho nečetla, a na chodbě, když sme pelášily do sborovny abych si vyzvedla kontakty na psychiatry, se mě ptala, jestli má Andula nějaký problémy doma, ale já si nemyslím, že bych někomu něco chtěla říkat, ještě ke všemu na chodbě. Pochválili mě, že chci spolupracovat, protože sem slíbila, že oběhnu kolečko poraden, psychologů, psychiatrů a neurologů, ale já sem ve skutečnosti spolupracovat nechtěla, cítila sem se jako Jidáš a na celý inkviziční shromáždění sem měla vztek, vztek sem měla aji na Andulu, to je jasný, a nakonec přišla mamka s tím, že si ji s taťkou vezmou na rok k sobě, když to nezvládám. Návrh zavrhnutý, dík, a jestli mně chce ještě někdo hodit klacky pod nohy, honem sem, teď je ta správná chvíle.

V práci sem si vzala na druhej den homeoffice, seděla sem v baru už od desíti ráno, pila kafe, kouřila jednu za druhou, a přemýšlela o tom, že když člověk dělá co může, a přesto to nestačí, tak na to třeba nemá. Lezba, co dělala na baru, byla protivnější než obvykle, protivná a smradlavá, kafe bylo hnusný, protože sem si ho přesladila a v telce na Óčku valilo Somebody that I used to know, to by uvrhlo do deprese aji Pharella Williamse. 

Zavolala sem Simě, jestli náhodou taky nemá homeoffice, přišla do půl hodiny „Ježiši, proč se lezba zase tváří jako hovno, to je jak u mentálů tady, dyť sme byly kámošky ne…? Ne? Nedávno se mně omlouvala, že se tváří jako hovno, a teď už se tak tváří zase…“

Lezba před Simu hodila kafe, půlka vylitá, flek na stole sme statečně vsákly do podtácků, hlavní je se neporvat. Řekla sem Simě, že su v hajzlu, že si myslím, že ostatní lidi výchovu zvládají, tak proč já ne, pro ostatní je to hračka, ne? Proč já dělám všechno špatně? Sima mně překvapivě řekla, že ostatní to taky nezvládají, ona to taky nezvládá, vychrlila na mě několik hrůzo historek, mezi kterýma kralovala story o tom, jak si tchýně vzala na převýchovu její dceru. Zůstala sem sedět s otevřenou pusou.

Eda se za mnou párkrát stavil, strávili sme spolu pár večerů, večírků, vedli dlouhý rozhovory, volal, psal esemesky, a když sem se mu neozvala celý víkend, tak přišel ke mně do práce, aby se přesvědčil, jesti sem se nezabila, a … aby mi řekl, že mě miluje. Po osumnácti letech kamarádství. Připadala sem si naprosto udušená, vším tím zájmem, esemeskama, a řečma o ňákých citech. Skončila sem to s tím, že už ho nikdy nechcu vidět. Pak sem se znova mohla pořádně nadechnout.

Když sem se stavila do školy, zase něco řešit, tak sem na chodbě potkala známou, která mi zaníceně vykládala, jak je v radě rodičů, a jak se muselo rozhodnout, jaký skříňky se děckám pořídí, místo šaten, a jak se s ní radil pan ředitel, a jak rada nakonec rozhodla, a že ty zasedání probíhaly celý prázdniny, a probírala se tam rekonstrukce, a já sem si připadala jako Alenka v říši za zrcadlem, o čem že to jako mluví, co to sakra… tohle lidi baví? Proč?

Pořád mně to vrtalo hlavou, a tak sem se zeptala taťky, když sme šli do kina, a seděli sme s kýblem coly na gauči před kinem, popsala sem mu divnou situaci a chtěla sem vědět „Proč jako někdo dobrovolně tráví čas v rodičovské radě? Co to je? Proč někomu záleží na tom, jaký budou skříňky v šatnách, a stráví nad tím celý léto? Proč se dobrovolně někdo radí s ředitelem? Dělají to lidi běžně? Proč?“

Taťka mě dobrosrdečně poplácal po rameni, a řekl: „Tím se netrap, to ty nikdy nepochopíš.“

„Ne…?“

„Ne.“

„Dělají to lidi běžně?“

„Dělají, ale nad tím ty nepřemýšlej, nikdy na to nepřijdeš, proč.“

Pak sme se šli vklidu podívat na Interstellar, protože černou díru, o které nikdo nic neví, pochopím spíš než lidi.

Rozhodla sem se vrátit ke Zbyňkovi, hlavně sme si museli ale slíbit, že si nebudem v ničem zavazet, takže sem za ním jeden večer dojela, byl ještě lepší a hezčí než sem si ho pamatovala, proběhl sex, pak sem se sbalila a odešla, čekala v noci na šalinu, a byla mně zima v silonkách, ale cigáro na zastávce nikdy nechutnalo tak dobře.

Jedno studený ráno, když sem čekala na vlak, kterej měl zase zpoždění, na mě přišel brutální smutek, stesk po starých časech, a nejvíc stesk po Radimovi, bůhvíproč, smutek takovej, až mně drtil kosti, mrazivý krystalky smutnýho rána se mi dostaly až do morku, a tam rozkvetly jako pichlavý květy zla.

A tak sem mu napsala, a v pátek sme si dali sraz ve městě, a abych eliminovala riziko hodinovýho chození a hledání baru, kde zakotvíme, navrhla sem, že zapadnem do první zaplivané putyky na nádru, k Hadovi, jenomže Radim dělal machry, že mě vezme do super hospody na Orlí, načež se ukázalo, že neví, kde je Orlí, ale tak neva, zavedla sem ho na Orlí, po cestě sme zabloudili, to už byla půlhodina bloudění v zimě, když si vzpomněl, že chceme jít do Borsalina, jo, tak se ta boží hospoda menuje, to budeš zírat, a když sme tam dorazili, tak sem zírala, protože Borsalino bylo rozkopaný, Radim chodil po staveništi mezi dělníkama a snažil se mě přesvědčit, že není tak zle. 

Ve snaze vyhnout se prokletí nekonečnýho putování městem, sem navrhla, že zapadnem do protějšího baru. Sešli sme po schodech až do podzemí, kde bylo cosi brutálně osvětlenýho, mramorovýho a nekuřáckýho. Vyšlapali sme zase schody nahoru a začlo putování, cesta tam a zase zpátky. Další štace byla Potrefená husa, kde bylo obsazeno. Zkusili sme bar, kde sem před týdnem byla se Simou.

„Tam já nejdu.“ Kroutil hlavou venku před výlohou. „Je to tam teploušský.“

„Není to teploušský, je to… budem sedět ve výloze, no…“

„Jak buzny.“

„Hele, není to tak moc buzerantský, já tam du taky.“ Řekl borec, co stál za nama. Měl pěknej úsměv.

„Je to teplouš.“ Řekl Radim když týpek zmizel ve dveřích.

Podařilo se mi přesvědčit Radima, že si tam deme sednout. Kroutil se jak had v soli, když sme si sedli do výlohy. „Vidíš, není to tady tak špatný.“ Snažila sem se být sweet. Pinklici trvalo čtvrt hodiny, než si nás všimla. Objednali sme piva a popelník.

„Tohle je nekuřácký stoleček.“ Oznámila nám, zatímco se na nás odevšad valil cigaretový dým.

„Cože? Seděla sem před týdnem tady u vedlejšího stolku a normálně sem kouřila.“ Ohradila sem se.

„Ale ten kuřácký stolek je zarezervovaný.“

„Dyť je od nás metr.“ Úplně mi unikala logika věci, a to sem v sobě ještě neměla pivo.

„Tady kouřit nemůžete.“

„Nasrat.“ Řekla sem. Popadla sem bundu a vyrazila ven.

Za sebou sem slyšela Radima „Buzeranti“.

„Už mě sere celý zasraný Brno, snobácká kurvárna. Může být prosím někde hospoda, kde si zapálím, koupím si škopka a nebude mi svítit zářivka do xichtu? Dík, posraný město!“ Křičela sem naproti céáčku.

Další štace byla hospoda naproti. Zase po schodech dolů. Popelníky na okně byly dobrý znamení. A nikdo tam nebyl.

„Sedneme si tady.“ Oznámil Radim. „Konečně.“

Něco na tom smrdělo. „Můžeme tady kouřit?“ Zeptala sem se pinklice, která vylezla z kuchyně.

„Ne.“

Radim odfrkl, vstal a vydal pokyn „Dem do piče“. Zase po schodech nahoru.

„Já se nevzdám.“ Řekla sem když sme se zase ocitli na ulici. „Já mám právo dat si pivo a cígo. Prolezu hospodu po hospodě, bar od baru a my najdem TO místo, Radime, my ho najdem, i kdybysme měli jet až do Bažin.“ A skončit u Námořníka, jasně.

Další místo byla Výtopna. Volnej stůl. Na stole popelník. Osvětlení hrozný, ale bylo potřeba slevit… ze všeho.

„Pivo za 35.“ Oznámil mi Radim když vzal do ruky lístek. „Dem pryč.“

„Ne, brouku, já už nikam nejdu.“ Vyslíkla sem si bundu. „Já už nemůžu. Měli sme jít k Hadovi, je to tvoje vina, já chcu pivo a cígo, né chodit v noci po městě jako kokot. Protože dobře víš, že bysme nakonec skončili s lahváčem v parku.“

„To sem chtěl říct, že si koupíme ve večerce lahváče. Lahváč za pět korun, co…?“

„Venku je pět stupňů. A já su stará, dostanu prostatu nebo tak něco.“

Po hospodě jezdil vláček a rozvážel piva. Dětinskou radost z takové hovadiny brzo vystřídal smutek z toho, že koleje vedou přes půlku hospody, takže když sem chtěla na hajzl, musela sem čekat, až si všichni doobjednají, vlak rozveze piva, zvedne se most, pak je možno projít, jít na hajzl, a rychle zpátky, než most spadne. Jinak se to musí podlízt, a né každej má takový koordinační schopnosti, aby se neválel na zemi jak namrdaná želva.

S Radimem sme se neviděli půl roku a upřímně vůbec nevím, jak sem to mohla dopustit. Mezitím jel do Švýcarska pracovat na ňáký montáže, jenomže tam zjistili, že je jim nanic, protože neumí německy, a tak ho deportovali zpátky do země krále Jelimána, což muselo bolet, jenomže mu poslali jako výplatu třista táců, Radim se zaradoval, že zbohatl, a pozval svoje dva kámoše do ňákýho luxusního podniku v Praze, tam jak chodí ty celebrity a tak, z jednoho večera byly najednou dva dny, potkali tam ňáký zazobaný developery a tvrdili jim, že sou investoři, a Radim s fašistickou helmou na mikině, v kšiltovce a kapuci musel vypadat jako největší investor na planetě Zemi, a těm zazobaným developerům to asi přišlo roztomilý nebo co, a tak zaplatili každýmu společnici.

„Kurvu.“ Upřesnila sem.

„Jo. Na dva dny. To už je spíš společnice.“ Opravil mě.

„To je kurva na dva dny.“

Ukázal mně fotky. Chlast, koks, kurvy. Když ho Praha po dvou dnech vyplivla, už žádnej boháč nebyl, už to byl zase normální Radim, co nic nemá.

„Z těch peněz sem mohl žít dva roky.“ Řekl bez náznaku ňáké lítosti, a vzal mně cígo.

„Stálo to za to?“

„Rozhodně.“

„Tak to byly dva dny, který stály za to, a to se počítá.“ Řekla sem. „Škoda, že sem tam nebyla taky.“

„Příště.“

Půlka hospody vypleštěně zírala za mě. Oči plný zoufalství se upíraly na most, kterej už asi dlouho nešel nahoru. Když se konečně most zvedl, houf lidí opustil svoje místa a hnali se na hajzl, situace jako když zastaví zájezd do Bibione na benzínce. Zřejmě vytvořili na hajzlu frontu, protože se nestihli vrátit před sklopením mostu. Mohli sme se s Radimem posrat smíchem. Fandili sme zoufalcům „přeskoč, přelez, ale nepodlez“, když se plazili na zemi pod železnicí jako ranní mlha.

Odešli sme kolem půlnoci, motali sme se po městě, až sme zabloudili do Letma. Chodili sme po prázdným, zavřeným obchoďáku, až sme narazili na dinosaury, teda na sochy dinosaurů, který byly fakt příšerný, seděla sem na triceratopsovi, smáli sme se jak kokoti bůhvíčemu, bylo to fajn. Pomlouvali sme chlapa, co v klubech prodává růže.

„Dostane člověka do strašně trapných situací.“ Stěžoval si Radim. „Mařky dělají, že kytku nechcou, a když to nekoupíš, tak sou nasraný. Ty největší kurvy sou nasraný nejvíc.“

„Já sem dostala tady tu kytku jednou.“ Vzpomněla sem si. A řekla sem Radimovi, jak sem kdysi potkala v Karibiku Filipa, a ten mně koupil flašku Ballantinky, a pak šel kolem tady ten týpek s růžema, a tak mně koupil taky tu růži, jenomže já sem mu řekla, že s ním na hajzl šukat nepudu, že si mě nekoupí ňákou takovou…kytkou. „Teda, šukala sem s ním nakonec, ale pozdějš…“

„Ty seš vlastně taky taková kurva.“

„Radime!“ Houkla sem ze hřbetu dinosaura.

„No a né?“ Naklopil tázavě hlavu, jako pes.

Zamyslela sem se. „Vlastně jo.“

Když nám byla zima, rozhodli sme se jít do Hada, konečně. Tam nás vyhodili, že mají po zavíračce.

Rich bitch

Furt sem chtěla vypadnout z Brna, pořád sem kňučela, jak ta sousedovic kníračka pepř a sůl, co snědla za barákem otrávenýho buřta, že už to tady v tom zasraným městě nevydržím, až mně hasič koupil dovolenou pro dva v Harrachově, a já sem konečně mohla naplno popustit uzdu svojí démonsky dobrodružné povaze, které dodává největší grády nulová orientace v mapách a v prostoru, je to takový koření života, jako když člověk vypije kýbl tabasca.

Chtěla sem si vzít krosnu, ale mamka mě vybavila mega kufrem na kolečkách, na který sem hleděla skepticky, jako želva na lanovou dráhu, ale přemluvili mě, navíc sem musela tahat podsedák do auta, protože na zpáteční cestě nás měla nabrat Saša, a co bylo podstatný – na zádech sem musela mět spešl batoh s noťasem, tabletem, nabíječkama, telefonama, zdrojema a tak, protože bez toho já nikam nejedu, v počítači mám druhou půlku duše, a je mně úplně jedno, co si o tom kdo myslí, závěr byl takovej, že záda sem měla obsazený elektrem, a tak sem na zbytečnosti typu oblečení, jídlo, kartáčky, musela vzít ten kufr, to dá rozum, a hlavně tam nacpat ten podsedák.

Už v Brně na nádru sem zjistila, že kufr na kolečkách je na hovno, protože jako jo, může být fajn vozit to někde po letišti a pak s tím naskočit do auta, a radovat se, jak se nenadřu, ale zajímalo by mě, jestli se zastánci tohodle bazmeku někdy zkusili projet s takovým kufrem od hlavňáku ke Grandu, protože to už by nasralo aji Beara Gryllse, kterej zažil všechno. Než sem dojela k tranzitu, tak se kufr třikrát vykotil, zajímavý přitom je, že sem nikdy neviděla nikoho z kufříkářů se zkroucenou rukou, kufrem na zemi, ani sem nikdy nikoho neviděla pičovat u zaseklýho kolečka v kočičích hlavách. Většina kufro-kolečkářů si jde důstojně pochodem, ani jim kufr nevjíždí na nohy, tak já nevím, proč se stala ňáká chyba v Matrixu, nebo co.

Takže než sem se dokodrcala ke Grandu, měla sem už cestování plný zuby, a to sme ještě ani nevyjely. Šla sem se zeptat na informace, odkud nám jede autobus do Prahy, protože na stanovišti, kde je šest žlutých autobusů, sem tušila zmatek jak prase, a taky sem věděla, že nasednem do špatnýho. Informační žena mně řekla, že ještě neví, kde bude autobus stát, protože přijede až za patnáct minut, přece. Pak se to ukáže na tabuli. Mezitím se u Aničky s kufrem shromáždila skupinka cigánek. Jedna dělala, že ji bolí břicho a sunula se k zemi. Džízis, tohle divadlo, viděný stokrát. Skočila sem před svůj batoh s noťasem, a odlifrovala chamraď do hajzlu.

„Vypadněte ocaď.“ Syčela sem jak Šmak na hromadě zlata.

„Ale kamarádce je špatně, Jolano vydržíš to ještě chvíli? Jéžiši, paní zlatá, musíme zavolat záchranku, prosimvás, paní zlatá.“

„Pryč.“ Syčela sem dál. „Pryč. Jdi pryč.“

Cigoška na zemi začala brečet. Jakože bolestí asi. Vzala sem svoje dva poklady, Aničku a noťas, taky kufr, a odsunuly sme se na druhý konec nádru. Zkontrolovala sem, jestli noťas v batohu furt eště je. Ulevilo se mi, že jo. Tady už sme v bezpečí, můj milášššku…..

Na stanovišti se vyskytlo nebezpečně moc autobusů s nápisem Praha. Samozřejmě, že sme se pokusily nastoupit do dvou špatných. Vyšlo to až na třetí pokus. Anička byla nadšená, já taky, protože busy Student Agency sou opravdovej luxus, a od doby, co sem s tím jela minule, což je asi tak čtyři roky, kdy sem se jela předvádět do televize, se dost změnilo k lepšímu, například dotykový malý monitory u každýho sedadla sou naprosto dokonalý.

„Star Trek!“ Řekla sem Aničce když sme zatemnily okno a svítily na nás dvě obrazovky. „Vesmírná loď Voyager, vítejte na palubě.“

Autobusy Studenta sou prostě dokonalý. Nechci ani myslet na to, co by člověk musel absolvovat, kdyby žlutý autobusy nebyly. To se koneckonců projevilo pozdějc.

Praha byla očistec. Peklo na zemi, kde se slily všechny psycho hrůzy v jeden celek, ten měl tvar černé koule, sedělo mi to v žaludku a bobtnalo každou minutou, až mě to dusilo. Vstupem do metra se spustil ten pravý horor, oproti kterýmu je nějaký Saw ubohá trapárna k odpolednímu čaji. Jak je naplácaných moc lidí na jednom místě, začne se mi motat hlava, a bojím se, že sebou seknu, případně rovnou umřu, což je následek spuštěné panické ataky, která mě sejmula loni v únoru a od té doby si to žije svým životem.

Jestli existuje něco jako peklo, a není to to, co se děje na Zemi, což pochybuju, tak to musí vypadat jako metro. Hodně lidí na jednom fleku pod zemí, chaos, zmatek, hluk a všudypřítomný utrpení ofouknutý zatuchlým mrtvolným vzduchem z podzemních tunelů.

Pořádně sem se nadechla až když sme vylezly na Černým mostě. Never more. Dvě hodiny času. Ocitly sme se v nákupním centru. Slíbila sem Aničce oběd. V nákupním mega shit centru sme bloudily snad věčnost, čekala sem, že narazíme na mekáče, káefcéčka a podobný srance, ale všechno marný. Ani sem neměla sílu se někoho ptat, chtěla sem si jenom lehnout na zem a přestat existovat. Starbucks vypadal jako záchrana, řekla bych hurá, ale byla sem zničená jak pes a všechno mně bylo jedno. Objednala sem si ňáký kafe. Doslova sem řekla „Dobrý den, dejte mi ňáký kafe, je jedno jaký, dva koláče a vodu.“ A jako fakt bych ocenila, kdyby někdo reagoval na přání „dejte mi ňáký kafe“ tím, že mi dá ňáký, jedno jaký, kafe. Nechci dělat výběr, proto je mi to jedno, takže bych byla ráda, kdyby dál neprobíhal výslech „chcete silný, středně silný…“ Fuck you, ňáký.

Dýňový koláč ze Starbucksu byl divný. Kafe bylo nedomrdlý, takový jalový cosi, prostě se mi potvrdilo, co sem si myslela, že Starbucks je přeceňovaná nafouknutá drahá bublina, a né že bych chtěla dělat závěry jako burágo z venkova, co nad vším ohrnuje usoplený nos, ale můj logrový turek je nejlepší kafe na celým světě, a nehodlám na tom nic měnit.

Anička snědla půlku dýňovýho koláče, a pak to vzdala, jakože nemá hlad. Leda tak na káefcéčko. Přiznala sem, že su hroznej člověk, protože nedokážu najít oběd, a že pokud nesní ten koláč, tak bude mít hlad až do Harrachova, což je mi líto, ale nemůžu s tím nic dělat. Řekla, že je to v pohodě a odsunula dýňovou hrůzu daleko od sebe. „Hlavně že nemusíš do školy, ne?“ Snažila sem se být pozitivní. „Všechny děcka sou dneska ve škole, ale ty ne, ty seš na výletě.“

„Až dojedeme, bude tam internet?“ Chtěla vědět.

„Doufám.“

Od Černýho mostu jel autobus přímo do Harrachova. Tři hodiny. Za nás si sedla smradlavá bezďačka s mohutným arzenálem smradlavých igelitek. Nebylo kam utýct. Rozkodrcaná Karosa dělala divný zvuky, wifi připojení nikde, a v Tanvaldu musela řidička dvacet minut řešit, že ňákej týpek jezdí už dva roky na falešnou průkazku. O dvě zastávky dál, kdesi v lesích, si ho vyzvedla tlustá ženská, která prodává jízdenky, a která dostala od řidičky dvacetiminutový echo, že veze černýho pasažéra. Borec vypadal v klidu, ale jako nechtěla bych být vytažená z busu lesním yettim za doprovodnýho pištění bezpohlavního monstra v řidičské uniformě. Nastupovali čím dál horší a divnější lidi, igelitky za náma čím dál víc smrděly, někomu ze sluchátek furt dokola hrála Rihanna, What now, karosa se čím dál víc rozsypávala, měla sem dojem, že v každým kopci vydechne naposled. Co se týče autobusů, v Krkonoších sem poznala středověk.

Když sme dojely na místo, byl už večer. Bezelstně sem se podle plánu vydala „někam“, protože penzion v Harrachově nemůžu nenajít, žejo. V nějakým brutálním kopci, kde sem právě vypouštěla duši po nekonečným putování a hledání penzionu, se zjevily dvě stařenky, vystoupily z mlžnýho oparu krkonošských lesů, a vlídně nám sdělily, že sme úplně na opačné straně, a že nás dovedou do našeho bydlíku. Mimochodem Harrachov se skládá jenom z penzionů.

Navečer sme konečně dorazily tam, kde sme měly být. Majitel už na nás čekal, vyděšeně pravil hned za vraty „Už jsem měl strach, kde jste… večeři mám nachystanou, už skoro stydne… uvařil jsem vám taky pudink… odkud jedete? … z Brna? … S takovým kufrem?...Ježišikriste!“

Na pokoji sme měly vanu. Telku. A měkký postele. Roztahovaly sme se v apartmánu pro pět lidí. Úplný luxus.

Na snídani sem Aničce přikázala se přežrat, protože polopenze, musíme vydržet do večeře. Pak sme vyrazily k Mumlavským vodopádům, o kterých mlžný stařenky tvrdily, že je to největší krása Krkonoš, a taky se nabídly, že tam s nama na výlet zajdou, ale já sem pohrdla, řekla sem ne, dík, more, protože poslední, na co sem uprostřed lesů byla zvědavá, byli lidi. Často si vzpomenu na nějakou hlášku z filmu, nevím z kterýho „Jak by na tom světě bylo krásně, kdyby tady nebyli lidi“. A taky si vzpomenu, jak mi bylo sedum, chodila sem po Kroměříži a představovala sem si, že skončil svět, nikde nejsou žádný lidi, a já chodím po prázdných bytech, a cítím se šťastná. Tam někde ve mně začal bujet asociál. Psychopat.

Lesy byly prostě krásný, a mě bolelo, že musíme potkávat lidi, a tak sme vylezly na tu nejvyšší horu široko daleko, zabralo nám to celej den, Anička chytla už ráno v deset záchvat smíchu, kterej trval zhruba do večera, a tak sem poslouchala nářky a výčitky a „já už nemůžu“ prokládaný brutálním smíchem devítileté puberťačky, až sem nařídila ticho, protože hlasy plaší zvířata. Nemohla sem si nevšimnout, že mě zase pronásleduje bestie, ráno mělo auto u penzionu na espézetce 666, a když sem musela vyřídit pracovní stížnost, všimla sem si, že telefonní číslo končí 666. Je to tady zase, ty vole.

Když sme byly nahoře na hoře, na samým konci světa, v mrakách a mlze, říkala sem si, konečně sme našly místo klidu, divočina, poplácala sem Aničku dojatě po rameni, vdechla čerstvý vzduch, a řekla sem „Pro tohle se sem vyplatilo jet“, nečež se z hloubi lesa vynořil zájezd ožralých skopčáků.

Vodopády sme nenašly.

Ale užily sme si boží týden, plný lesních procházek, dobrýho jídla, a byly to poslední pěkný dny v září, kdy slunce umíralo, ale ještě svítilo.

Saša nás měla odvízt v neděli, jenomže domluva nedopadla, protože se chystala přijet ve čtyry odpoledne, a nás by vykopli z penzionu v deset, a představa, že budu někde s Aničkou a kufrem sedět šest hodin mě donutila odvoz zrušit, načež sme se se Sašou pohádaly, protože trávila víkend v blízké vesnici, a vzala kvůli tomu auto, a projela benzín, a mě sralo, že se to nedá řešit, a připadala sem si jako vyvrhel, když sme v sedum ráno naskakovaly do autobusu do Prahy. Cesta zpátky byla ještě horší.

V Brně mě nečekalo nic dobrýho. Ukřivděná kočka, která se dožadovala pozornosti a skákala mi do obličeje.

S Edou sem si vyrazila na oběd. Byl to oslavný oběd toho, že už zase nemá práci.

„Co budeš dělat?“ Zeptala sem se zatímco sem si soukala špagety do krku.

„Nic.“ Trhl ramenama. „Když bude nejhůř, tak se zabiju, to se dá udělat dycky.“

„Bezva plán.“

Po mým dlouhým přemlouvání, prosení a ztrapňování, vzali Aničku konečně do družiny. Abych za týden zjistila, že tam vůbec nechodí a fláká se po venku. Když sem se jí ptala sakra proč, tak mi odpověděla „chtěla jsem si užít život“.

Šla sem na třídní schůzky, abych se dozvěděla, že mluví sprostě, bouchá do lavice, ničí sešity a nechodí na svačiny. Stal se ze mě rodič trapno prudič. Zákazy, křik, výčitky, běsnění. Dožadování se vysvětlení po němé tváři, které je všechno jedno. Vyhrožování. Čekání doma, kdy příde z venku, zkoumání, jesti je venku už doopravdy tma, nebo jenom tak trochu tma.

Tohle všechno mi udělalo zilion vrásek, cítím se stará jak stoletá kareta. Radši se ani nikomu nesvěřuju, protože vím, že za rohem čeká pokrčení ramen a otázka : „A po kom si myslíš, že asi tak je, ha?“

Všechno se na mě sype, ale nejhorší sou pátky. Pátek je klasicky vražedný den.

Zbyněk chtěl, abych se k němu vrátila, kvůli sexu, protože něco tak dobrýho není dobrý zahazovat, a to dokonce ani když sme úplně jiní a vlastně k sobě vůbec nepatříme, jak sme se shodli. A tak sme si domluvili bezva večer, stejně sem měla úmysly v noci zase zdrhnout, ale objednala sem si u něho aspoň fajn víno, aby to stálo za to. Koupila sem si u rákosníků bezva luxusní silonky. Zdálo se, že pátek večer bude fajn.

Jenomže to se jenom zdálo.

V pátek ráno sem stála na peróně jak péro, protože vlak měl půl hodiny zpoždění, a začínala sem tušit, že tento pátek si mě zase podá. Na oběd sem si objednala pizzu, kterou přivezli studenou a tvrdou. Pak volala Anička a brečela, že ztratila klíče a nemůže se dostat domů. Zavolala sem Hugovi, ať to vyřeší. Urval se z práce a šli hledat klíče. Když je našli, zjistili, že klíče nejdou do zámku, protože se jaksi zasek. Volala sem zámečníka, ať mi otevře dveře, nebo nemám kde bydlet. Mezitím to Hugo prolomil, tak sem zase volala zámečníkovi, ať nejezdí. Jen tak mezi řečí mi Hugo oznámil, že si Aničku nemůže vzít na víkend, jak sme byli domluvení, protože má ňákou rýmu. Skvělý. Můj bezva večer padl. Kopírce došel toner, který sem měnila den předtím. Stáhla sem si nový album Gerarda Waye, na který sem se brutálně těšila, a zjistila, že to má hrozně blbej zvuk, zbořil se mi celý svět. Nikdy už se nevrátí Black Parade. Třikrát během odpoledne mi spadl internet. Moje jediný přání bylo, dostat se domů, abych měla už konečně klid. Nejely autobusy. Stálo to v neuvěřitelné koloně, která se vůbec nehýbala. Šla sem třičtvrtě hodiny do kopca, nasraná jak jetel, a nadávala sem na všechny zkurvený pátky světa. Doma sem musela vyměnit fabku a večer Anička dostala kašel.

Další pátek sem šla s Edou na pivo. Seděli sme na zahrádce, a naproti nám vrtal týpek bouracím kladivem do zdi.

„Sakra, mohl by toho na chvilku nechat?“ Rozhodila sem vztekle rukama. „Hrajou Aliciu Keys.“

„Je to jeho práce.“ Řekl Eda smutně. „Se má. A tohle není Alicia Keys, to je New York a zpívá to Beyoncé.“

„Ty seš mimo.“ Kroutila sem hlavou. „Beyoncé? Leda hovno.“

„Poď se vsadit.“ Podal mi ruku. „O co?“

Dívala sem se na naše podaný ruce „Ježiš, o co bysme se tak asi sázeli, dyť nic nemáš.“

Zasmáli sme se a objednali další piva. „Vypadáš jako Gwen Stefani“. Řekl. „Když mně voláš, mám tam jako vyzvánění Gwen, to seš ty.“

„Vypadám jako rich bitch, madafaka rich bitch jo?“ Jaksi sem se zapomněla zmínit, že rich bitch jaksi nemá na škopka, takže to někdo bude muset zatáhnout.

Sima se se mnou sešla na pivu, abysme truchlily, protože ji vyhodili z práce. Chtěla, abych ji vzala do práce k sobě, prý se určitě něco najde, ne? Za týden už měla novou práci v hospodě. Za další dva dny mi hasič oznámil, že se budeme stěhovat do větších prostor, a pak vyšlo najevo, že větší prostory sou hned vedle hospody, kde dělá Sima. Některý náhody sou k posrání neuvěřitelný, a některý lidi se budou kolem mě motat ať chci nebo ne, na tom nezáleží.

Pak volala Kača, že ji vyhodili z bytu a nemá kde bydlet, a jestli může ke mně, na přechodnou krizovou dobu.

A pak volala Saša, že potřebuje zjistit, jak se dostane domů, protože se přestěhovala, a neví, jak se tam z hlavňáku dostane. Tak hlavně, že už spolu zase mluvíme.

Sugar and spice and everything nice

Udělala sem pokrok a přestala sem kouřit v práci, protože sem si spočítala, že když nebudu chodit kouřit, nebudu muset mluvit vůbec s žádnýma lidma, ani s těma, co potkávám na chodbě, na recepci, a venku na cígu. Nebudu muset mluvit o počasí a o tom, jaký byl víkend. Protože je nezajímá můj víkend a mě nezajímá jejich, a zdvořilostní fráze sou vysilující, zbytečný a hloupý.

Rozhodla sem se přiznat si, že su totální sociopat a je to čím dál horší. Jeden den sem třeba zjistila, že na facebooku mám vyblokovaný všechny lidi, protože sem blokovala ty, co mě nudili, nebo mě otravovala jejich prezentace štěstí a toho, jak sme tady všichni happy, protože si můžeme vyfotit koblihu a kafe, až sem nakonec zjistila, že mám ve vybraných příspěvcích jenom vědecký články a komixy.

Anička byla pryč celý srpen, a tak sem nemusela mluvit vůbec s nikým. Chodila sem po lesích, a po městě, courala sem po loukách, seděla opřená o stromy, místo obědů sem ležela na louce, chodila krmit ovce a koně.

Cítila sem se divně, že nemám potřebu měsíc s nikým mluvit, ani nikoho poslouchat, ještě děsivější bylo, že bych to tak chtěla napořád. Uklidňovala sem se tím, že sou na světě lidi, kteří nemluví vůbec s nikým, ani dokonce nevycházejí z domu, jenomže takový spřízněný duše já vůbec nepoznám, protože… nevycházejí z domu.

Zařídila sem si dovážku obědů, která fungovala tak, že obědář mně nechal jídlo na recepci, já sem si to tam každý den vyzvedla, a v pátek sem na recepci nechala peníze. Nemusela sem se na nikoho usmívat při objednávce, ani se tvářit provinile, když něco nedojím, a vysvětlovat, proč to nedojím. Dokonalý.

Čím víc sem nemluvila, tím víc mně docházelo, jak je mluvení zbytečný, a jak většina věcí, který přes den slyším, je naprosto zbytečná. Sou to úplně zbytečný, zasírací informace, který nejsou k ničemu, vyžadují hodně pozornosti, sou vysilující, a naprostá většina se týká ostatních lidí, ne mě.

Přišla sem na to, že sou tři věci, pro který stojí za to žít. Za prvý je to Anička, za druhý hudba, za třetí filmy. Hotovo. Žebříček uzavřen.

Trávila sem v kanclu celý dny posloucháním hudby. Byla sem překvapená, kolik poezie se například skrývá v koncertu Nirvana Unplugged. Pořád ještě, po těch letech, si v tom najdu nový a nový věci. Nebo starý věci, který dostanou nový význam.

Konečně sem si pustila všechno od Leonarda Cohena, pustila sem si všechny věci od Billy Talent, stáhla všechno od Bloodhound Gang, pustila si koncerty Foo Fighters, přeložila texty 30 Second To Mars, poslechla The Used, Rasmus, starý Beastie Boys, Alanis Morrisette, nový Coldplay…. Eda Sheerana, Calvina Harrise, Hardwella, labutí jezero … a dalších milijon věcí. Během toho, co sem tvořila dokumentace, sem si pouštěla hudební dokumenty. Poslouchala sem všech milijon online rádiových stanic, abych zjistila, co se kde hraje. Když sem obědvala krabičkový jídlo z jídelny, dívala sem se u toho na rozhovory, o nových deskách, koncertech… Přestala sem existovat a přenesla se do hudebních sfér. Bylo mně fajn.

Jednoho rána přišel ke mně do kanclu hasič. Stála sem u okna v nějaké rozevláté póze, se sešívačkou u pusy, hudba na plný pecky.

„Co děláš?“ Kroutil hlavou. „Ty zpíváš do sešívačky? To je tvůj jako-mikrofon?“

„Já sem Gerard Way.“ Oznámila sem mu a padla sem na kolena do hromady rozdělaných papírů. Cause we all wanna party when the funeral ends, ba-ba-ba.

Vyselektovala sem lidi, se kterýma chci mluvit. Promazala sem telefonní seznam. Smazala sem čísla lidí, který tady pro mě nikdy nejsou, když je potřebuju, zato nakecají spoustu zbytečností o svých pseudoproblémech. Moc čísel mi nezbylo. 

Zavolala sem Edovi.

„Je mně hrozně blbě, myslím, že je něco špatně.“ Řekl. „Mám takovej divnej pocit, že to tentokrát nedám.“

„Tys zase chlastal.“ Smála sem se. „Jasně, že je ti blbě. Je ti furt blbě. Kde seš vůbec?“

„Na nádraží. Je tady se mnou Ježíš.“

„Hej, ty tam máš Ježíše?“ Zeptala sem se, zatímco sem rýpala klackem do mrtvýho ptáčka na cestě. „Dej mně ho k telefonu, já se ho chcu na něco zeptat.“

„Ty ho znáš? Vy se znáte?“

„Jasněže, jeho tatu znám taky, to je ten…. Počkej… pan… pan… pan Bůh.“

„Aha.“ Na chvilku zavládlo ticho „Ty si myslíš, že sem se úplně zbláznil, ale Ježíš je můj kámoš, říká se mu tak, protože má dlouhý vlasy, jedeme z práce a čekáme na nádru na vlak.“

„Škoda.“ Byla sem zklamaná.

Za týden volal Tom,  že Edu odvezla rychlá. Než sem se stačila vzpamatovat, zase ho z nemocnice pustili. „Nic nenašli, takže mně nic není.“ Odmávl svůj kolaps.

První září byl totální masakr. Pět minut před odchodem sem zjistila, že Anička ztratila klíče. Byla z toho překvapená i přesto, že sem se jí den předtím třikrát ptala, jestli má klíče. Tvrdila, že jo. Pršelo, bylo hnusně a zima, a my sme se vydaly do ranní družiny… která byla zavřená. Musela sem čekat až do osmi, abych ji mohla dát do školy, což znamenalo, že přijedu pozdě do práce. Ve škole byl frmol a moc lidí, čtyři do mě drcli, což byla skoro moje smrt, moc hrůzy na člověka, co strávil měsíc brouzdáním po lesích. Všichni mluvili a dělali hluk a mně se dělalo špatně. Když sem se konečně dostala z toho ústavu hrůzy, strávila sem dvacet minut zasekaná v zácpě, už sem myslela, že se ten autobus nikdy nepohne a všichni tam chcípneme. Automat na kafe na nádraží nejel. Ujel mně vlak, musela sem čekat půl hodiny ve smradlavé čekárně. Když sem konečně dorazila do práce a dala si kafe, volal mi nějaký neznámý chlapík, že moje dítě brečí před školou, a neví, kam má jít. Aničku totiž vykopli ze školy po dvou vyučovacích hodinách, protože jí oznámili, že do družiny ji nikdo nevezme, protože je plná kapacita. Ano, to je potřeba se dozvědět prvního září, když jsem byla hodinu cesty od školy. Neměla klíče ani kredit v mobilu a tak bystře oslovila chlápka před školou, že neví co má dělat a kam má jít, a ten dobrý člověk mi zavolal, a pak s ní počkal, než si pro ni přijela rychlá spojka – babička. Té skoro odtáhli auto, když vyplašeně zaparkovala v blokovým čištění. Po všech těch nervech sem si objednala pizzu, která se nedala jíst, protože tabasco. Zavolala sem Edovi a řekla sem mu, že se asi zabiju. V práci sem musela zůstat do večera, protože se na mě valí neudělaná práce ze všech stran – kdo chce brouzdat po lesích, nestačí se potom divit. Večer sem si v rámci relaxu nainstalovala do zásuvky vonítko. Když vonělo až moc, šla sem ho ztlumit, a zjistila, že vyteklo na podlahu. Poslední mrdu mi uštědřila vylitá cola, když mi dvoulitrovka vyklouzla z ruky a zatopila celou kuchyň. Kočka si našla v tragickým dni s velkým T svoje místo a pochcala mi pyžamo.

Jednou o půlnoci, když už sem skoro spala, se u mě před barákem objevil Eda s Tomem.

„Jeli sme dělat velkej byznys.“ Oznámil Eda. „Jedeme ani nevím odkud…. Kurva, byli sme snad na konci světa, ne?“

Tom vypadal, že nemá sílu vůbec mluvit. „Já tě nenávidím.“ Procedil na něho skrz zuby.

„Co je? Strávils s ním den?“ Smála sem se. „Kšefty se nevydařily, jak koukám, zase ste nezbohatli.“

„Já vsadím zítra Sportku!“ Vypískl radostně Eda. „Všechno bude dobrý, neboj.“

„A já upeču bábovku, a svět bude v pořádku.“ Řekla za mě hospodyňka ze Stepfordu. „Sugar and spice and everything nice. Dem na balkon na cígo? Nemám cíga.“

„Já mám!“ Eda vyhodil z kapsy krabku… kterou rozšlápl.

„Já du pryč, seru na to, mám jenom jedny nervy, jedny!“ Rozčílil se Tom a odkráčel někam do pryč. „Zdar, pošukové.“ Bylo slyšet ze tmy.

„Myslíš, že sme pošukové?“ Zeptala sem se nevěřícně Edy.

„To si nemyslím.“ Kroutil hlavou. Načež mi odvykládal ňákou šílenou historku „… normálně jedu v noci autobusem, vystoupím, a pak blik blik, stojím na nádru, opřenej o zeď a z nosu mně valí krev, ale normálně potoky krve, tos neviděla, normální jatka, a zlomenej nos… doktor se divil, že sem nespadl na zem, protože to musela být šlupka jako prase, hele, zlomený… to se stane někdy v životě každýmu… jako ale já vůbec nevím, co se stalo. Jenom střihy.“

„Jako cestování časem. Jako Hiro Nakamura.“ Řekla sem.

„To nebylo cestování časem, to spíš sem někoho nasral v rozjezdu.“

„A kvůli tomu si byl v nemocnici?“

„Ne, to bylo něco úplně jinýho. Normálka sem byl doma a šel sem k zemi, zdarec.“

„A proč ti někdo rozbil nos? Proč to ty lidi nemůžou brát s humorem, že je nenávidíš?“ Kroutila sem hlavou.

Zašla sem se Sašou na pivo. Zmokly sme. Zapadly sme do jedné kavárny, kde sem kdysi seděla s režisérem, kterej tvrdil, že potřebuje moje scénáře, ale pak se z něho vykroutil úchylák. Daly sme si horkou čokoládu, a byla na ní opravdovská šlehačka, né ty sračky z ropy, co mají úplně všude.

Musela sem Saši říct, že mám podezření, že informace je priorita lidstva, že co když se člověk vyvíjí jenom proto, aby byl nositel informací, který se pak dál vyvíjí, rozvíjí, zesilují…. Co když je lidstvo a celá lidská evoluce postavená na tom, že zaznamenává a posouvá informace? Jakože naše těla a tak sou jenom prostředek, nepodstatná schránka, na sběr dat. Taková RAMka.

„A ty informace by šly potom kam?“

„Až umřeš, odevzdají se do ňákýho velkýho úložiště.“

„Co by se dělo potom? Vyvíjelo by se to tam?“

„To nevím.“ Vymačkala sem si vodu z vlasů. „Ještě to musím pořádně promyslet, budeš nad tím taky přemýšlet?“

„Jasně.“

Zašla sem na oběd s týpkem, kterej mi na netu tvrdil, že má hrozně zajímavou práci. Na oběd byly játra, a byly hořký. Vypadlo z něho, že prodává automaty na kafe. Rozčiloval se, že lidi neuměj pít kafe, protože pravý kafe, víš, to sou takový ty malý, opravdu silný kávy, né ty třídecový škopky, co si každej nosí ráno z automatu, tady nikdo neví nic o dobrým kafi. Naklonil se ke mně, aby ho nikdo neslyšel „Ale já ti něco řeknu, tajnýho, teď vyvíjíme novou příchuť.“

Hm. Neřekla sem nic. Celou dobu sem nemluvila. Dojedla sem hořký játra, zaplatila za sebe a když sem zapadla za roh, konečně sem se mohla nahlas smát.

Když sem se nudila jednou večer, zašla sem na večerní kafe s borcem, co dělá v IBM. Vysvětlil mně rozdíl mezi Windowsama a Linuxem, což bylo fajn.

Eda mi volal, že by bylo bezva, kdyby se udělala reality show se sebevrahama. „Ty znáš ty internety, najdi tam ňáký lidi, vyberem je, kdo neprojde konkurzem, ten přežije, jakože sorry kámo, jindy… já seženu kameru a jedem.“

Tom mi pořád psal esemesky, že bysme měli zajít na večeři, nebo aspoň na pivo, nebo aspoň by se mohl stavit mi spravit zábradlí na balkoně, nebo aspoň… ale až nebude doma manželka, of course… bysme mohli jet na výlet… Jasně.

Anička si domů začala vodit kamarádku, která nás začla strašit duchama. Vyprávěla mi u žehlení tři hodiny horor story o poltergeistovi, až sem se v noci bála vystrčit nohu z postele.

Ozval se Zbyněk. Jakože ten rozchod byl chyba. Měla bych přijet. A tak.

Svoje narozeniny sem oslavila sama doma, hraním her. Přišla sem na to, že u Farm Hero Sagy se dá přetáčením datumu získat nekonečně moc životů. Připadala sem si bohatá.

K narozkám mi přišla spousta esemesek od „nevímkoho“ protože sem vymazala ty kontakty.

Kačka se rozhodla, že to pudem oslavit, a pudem do města, a tak sme šly, a ve městě se zrovna konal festival… je jedno čeho, protože dycky de akorát o to, že se postaví na náměstí stánky se žrádlem a chlastem, bylo tam moc lidí, a mně se z toho nedělalo dobře. Tak dlouho sem se městu vyhýbala, až sem to dostala v plné palbě. Zapadly sme do ňákýho baru, kde sem si dala gin, Kačka se zaradovala, že tam jede wifina a prohlížela si facebook. U stolu vedle bylo pár holek, který dělaly loučení se svobodou,  měly na hlavách růžový třpytivý mašle jako Minnie, ta myš od Disneyho, objednaly si spoustu pizzy, kterou vůbec nejedly, a mě to sralo, protože sem měla hlad.

Balím se, chystám se na výlet do Harrachova. Jestli se neztratím v těch divokých končinách, podám o sobě hlášení.

..........................................................

Za příspěvek děkuju, potěšil a povzbudil :)

My hero

Chtěla jsem se přes léto bavit, vážně, chtěla. Aničku sem měla v červenci, zařídila sem jí tábor, kde se jí nelíbilo, a nechce o tom ani mluvit, protože musela dělat každej den rozcvičku, a hrát bojový hry, nechce už nikdy víc nikam jet, a já se jí nedivím. V srpnu si ji přebral Hugo, snad tam bude šťastnější. 

Koupila sem jí tablet, jako odměnu, že přežila tábor. Rozbil se za tři hodiny. Musela sem ho dát na reklamaci, ztratila sem účtenku, nebo sem ji spíš vyhodila, a Eda řekl, že pude reklamovat se mnou, protože mně se nechce nic řešit, ale nešel, protože mu bylo blbě, protože je alkoholik, jak mi nezapomněl připomenout.

Ale volal mně další den večer, ať přijedu, a tak sem dojela, seděli sme na zahradě, byl večer a bylo horko, mluvil o tom, jak nenávidí lidi, že už nemůže mezi nima být, a jednou, jednou, ti říkám, to tady normálně zabalím, a nebude to dlouho trvat. Řekla sem, že mu rozumím. Měli sme, do prdele, se narodit někde na samotě, a celej život tam zůstat. Pak mi vykládal nějakou story o kamarádovi, kterej mu přivezl víno, a taky mi řekl, že ho mrzí, že vypadám jako štětka, prý ze sebe dělám, co nejsem, mám ty blonďatý vlasy a tak, jako jo, seš hrozně pěkná, ale já sem tě měl rád, kdyžs byla škaredší, bylo to takový lepší.

„Vypadáš jako lady Gaga, a to je na hovno.“

„Vážně? Já mám ráda Gagu.“ Řekla sem neurčitě, protože to asi kompliment moc nebyl.

„Jo, vypadáš tak jako ona, všichni sou ti u prdele.“

Sešla sem se se Sašou, jenomže neměla moc času, protože spěchala obhlídnout nějaký byty, snažila sem se jít ven s Verunou, jenomže se balila na dovolenou, napsala sem Radimovi, a ten mě poslal do háje, zavolala sem Lauře, ta neměla čas, chtěla sem jít na pivo s Kačou, ale byla na dovolené, prostě všechno v háji. A protože bylo důležitý jednat, a nezůstat dřepět doma, sáhla sem po internetovým řešení, když to jinak nejde, rozhodla sem se absolvovat nějaký rande, ať nesedím doma, a ať se mám čemu smát, common. Že to bude freak show mi bylo víc než jasný. Moje přání se vyplnily.

Číslo jedna) přijel v deset večer, protože sem řekla, že mu ukážu atomový kryt. Na místě sem přiznala, že to není atomový kryt, ale výtopna, kde se ukrývají bezďáci. Šli sme na pivo a tam sem zjistila, že má oko, který fosforeskuje, jako kočka. Zeptala sem se ho, jestli je terminátor, nebo tak něco. Řekl, že má operovaný oko, a proto tak fosforeskuje. Následně se mě snažil vtáhnout do auta, kde chtěl dělat sex, smála sem se až mi tryskaly slzy z očí, a smála sem se ještě když sem utekla z auta, a on mě dohnal, a snažil se mě přemluvit, že si to v autě můžem užít, protože „přece ti to nic neudělá“. Jasně. Zdrhla sem ještě dál a nejdál, a celou dobu sem se smála.

Číslo dva) přijel odněkud z lontu za Brnem, celou dobu vykládal o tom, jak tančí v kroji, a jaký má kroj. Salvy smíchu sem prokládala doplňujícíma otázkama, jestli má na botách střapce a jestli si žehlí volánky. Bydlel s matkou. Ve třiceti. Neměl tři prsty na ruce. A měl ten kroj, no…

Číslo tři) si se mnou dával sraz třikrát. Nikdy se se mnou nesešel, dycky mu do toho na poslední chvíli „něco vlezlo“, zato následně mohutně vypisoval zprávy celý večery. Nepochopím.

Číslo čtyři) byl Zbyněk. Moc nevypisoval, jeden večer mi napsal, ať nesedím u netu, že pudem prostě na pivo, všechno lepší než sedět doma, a já sem řekla tak jo, a šla sem. Vůbec sem nevěděla, koho mám čekat, a tak sem seděla na zastávce, kde mě měl vyzvednout, a čekala, jestli se dobelhá něco bez nohy, bez ruky, bez oka, bez vlasů…. Nebo to přijde v kroji, nebo ještě hůř v cyklodresu. Měla sem radost když přišel, protože byl tak nějak… celej. Celej večer sme se tak ňák dobře bavili, a když sme šli zpátky, skočily nám do cesty dvě fretky, což bylo znamení. Fretka je dycky znamení. Fretky mi chodí do snů oznamovat něco důležitýho. Nevím proč fretky, asi je to moje indiánský zvíře, nebo tak něco. 

Na zastávce mně dal pusu a mnu projela taková elektřina, jako blesk, nebo něco, a já sem si říkala, to je fajn, tyjo, to ještě nikdo nedokázal, a věděla sem, že už se neozve, protože sem rande strávila tím, že sem vykládala o krávách, co umírají strašnou smrtí, protože jim na jatkách vyrvou hrtany, a taky o gravitaci, o počítačích a o tom, jak sem si musela hacknout vlastní wifinu, protože sem zapomněla heslo. Mluvila sem taky o pitvách a o seriálech, o Hannibalovi obzvlášť. On se tomu sice smál, ale to lidi dělaj, z milosrdenství.

Ale ozval se, takže sme měli druhý rande, třetí a tak, byl o sedum let mladší, měl svůj byt, a neměl auto, což mi vlastně nevadilo, protože mně s ním bylo prostě fajn. Pak u mě dvakrát přespal, udělala sem večeři a takový ty věci, bylo to bezva, sex byl hrozně fajn, a pak sem měla přijít přespat k němu, a já sem se těšila, protože měl plejstešna, a měla sem slíbený, že si zahrajem hry. 

Byl to bezva večer, a šli sme spat, jenomže já sem se místo spaní rozhodla, že pojedu pryč, a tak sem se vyplížila ven, ve dvě v noci, že jdu na rozjezd. Nevím proč, prostě se mně v hlavě dějou takový věci. Nevěděla sem, kde je zastávka, a zjistila sem, že nemám cíga, což byla chyba. Zastávku sem našla podle lidí, stál tam hlouček, tak sem nad tím moc nepřemýšlela, jasně že jedou na hlavňák, hloučky dycky jezdí na hlavňák, žejo, a tak sem si tam stoupla a hlavu mně zaměstnávalo to, že nemám ty cíga, a že předstírat před někým, že nekouřím, když kouřím, je strašně blbej nápad. Takže sem naskočila do autobusu, jako všichni, a po dvou zastávkách sem zjistila, že to na hlavňák fakt nejede, že jede na opačnou stranu, někam do lesů, luhů a hájů, už tak sem byla dost daleko od domova. Fuck. Říkala sem si, že vystoupím někde, kde bude hodně lidí. Jelo to do čím dál větší prdele. Vystoupila sem někde u lesa. Za mnou bylo prázdný parkoviště. Stoupla sem si k silnici, kde široko daleko nebyla žádná autobusová zastávka. I kdyby byla, další autobus pojede až za hodinu. Posraný Brno. Byla mně zima. Neměla sem cíga. Kolem projelo auto, přibrzdilo, prohlídlo si mě, pak si to rozmyslelo a ujelo. Jasně, že sem vypadala v minisukni u silnice jako šlapka, to bylo vo průser. Začla sem panikařit a litovat, že sem nezůstala v teplé a bezpečné posteli, sakra, proč musím vymýšlet furt takový kokešiny. Měla sem u sebe tři telefony. Jednomu došel kredit, druhýmu baterka a třetí byl firemní krizová linka, ze které sem nesměla volat, hurá záchrana. Lovila sem v peněžence číslo na taxíka, který sem neměla. Zavolala sem na 1188. To bude průser. Spojovatelka mě přepojila na taxík, vykládala sem taxikářovi, že nevím, kde sem, lesy a parkoviště a tak.

„Máte tam nějaký orientační bod?“ Snažil se zjišťovat, zatímco v lese něco zašustilo. Pak to šustilo víc. Pak nejvíc, a chtělo mě to sežrat, byla to godzilla, která tam žila od druhohor, a čekala na mě, aby mnou nakrmila malý zrůdný godzilata, nebo Hannibal. Bylo mně líto, že se na ten seroš už nikdy nepodívám.  

„Tady není žádný bod.“ Skoro sem plakala do telefonu. Pak sem vysvětlila, že je mně zima, nejsem opilá, jenom se bojím, a že má přijet co nejdřív. Nakonec ze mě vytáhl aspoň něco, aspoň trasu autobusu a klidným hlasem se mi snažil naznačit, že se nic nestane, že mám být vklidu, zatímco sem prožívala poslední okamžiky svýho trapnýho života. Hledal mě s tím taxíkem všude možně, až našel. Byl to můj hrdina. Starý prošedivělý taxikář. My hero.

Sešla sem se se Simou, vyjádřila pochvalu nad tím, že mám chlapa, poplácala mě po ramenách, „tak vidíš, život může být fajn“, a tím mi dala najevo, že se můžu ucházet o místo mezi normálníma lidma na planetě Zemi. 

Někteří lidi se nezmění, není šance.

Hasič mi koupil dovolenou, jenže mi to nějak zapomněl říct, takže když sem si rezervovala termín, bylo volno až na září. Takže vezmu Aničku ze školy a odjedem na týden do hor, jenom my dvě, bude to paráda, ale je to ještě sakra daleko.

Musela sem na sociálku, kterou přesunuli na druhej konec vesmíru, a sloučili s pracákem, bylo to peklo. Úřednice, která mě dostala, byla vyvrženec pekla. Že sem měla špatně vyplněný datum na formuláři bylo peklo nejhoršího ražení, až u samýho Lucifera. Řekla mi, že když si to datum neopravím, formulář bude neplatný, a nedostanu žádný dávky.

„A kterou kolonku mám konkrétně špatně?“ Chtěla sem vědět.

„To datum, kde žádáte o přiznání dávek.“ Ohrnula nos. „To tam nemá být od dubna, to nežádáte, to už bylo, to není rozhodný období.“

Zírala sem do toho jak husa do flašky. „Aha. A jaký je to správný období?“

„No zkuste popřemýšlet.“ Ani nezvedla oči od papíru.

„Tak já nevím, od …. Nevím.“

„Přepište to nebo to bude neplatný.“

Chyba byla, že sem se začla smát. „To je nějaký kvíz?“ Rozhlížela sem se po ostatních přepážkách, jestli se náhodou nemůžu pro nápovědu proplížit vedle.

„Jestli to nebudete mít vyplněný, tak Vám dávky nebudou přiznány.“ Syčela. Hydra.

„Tak já nevím, já tam asi napíšu prvního sedmý, ne? Je to správně? Můžu? Bude to platit potom? Uhodla sem to dobře?“

„No.“ Řekla. A tak sem to tam napsala. Odevzdala. „Ty políčka musíte proškrtávat, jo… jestli nemáte titul, tak to musíte proškrtnout, to za Vás nikdo proškrtával nebude.“

Smála sem se té důležitosti, jak jenom to šlo. Posunula si brejle na nose, výhružně. „A počítejte s tím, že na Vás přijde kontrola osamělosti, tady to zaznamenám, a přijde.“

„Kontrola osamělosti?“ Cukaly mně koutky. „To jako jak vypadá? To jako na to mají nějaký měřák?“

„To přijdou k Vám do bytu, projdou věci, jestli se u Vás někdo nezdržuje, a taky se poptají sousedů, jestli za Váma někdo nechodí.“

Tak. Vymalováno. Připadala sem si jak nelegální emigrant. Kontrola kartáčků, skříní, a podívat se pod postel, hlavně, jestli se tam neskrývá nějaký živitel, který by to za sociálku mohl převzít. Achjo.

Se Zbyňkem to bylo fajn, seděli sme třeba v noci u něho na balkoně, a mluvili o internetových serverech v rusku, teda hlavně já sem mluvila, to byl takovej nejlepší večer. Dívali sme se na blbý seriály. Koupila sem mu hrnek s fotbalovým míčem, protože byl fotbalista. Myslela sem si o sobě, že su roztomilá, a že to zvládám, ale tam vzadu v hlavě, v ještěrčím mozku, to křičelo, že tohle vlastně nechceš.

Skončilo to po dvou měsících, ani nevím proč. Prostě to vyšumělo, jako šumák. Byla sem ráda, že nemusím řešit, jaký typ vztahu máme, co mám na srdci, a podobný věci, kterým sem musela věnovat pozornost, ale ve skutečnosti to sou jenom kecy, který nejsou k ničemu. Lidi prostě moc mluví, mě to obtěžuje. Na druhou stranu mně bylo tak ňák divně nanic. Jako když skončí nějaký projekt, nebo tak něco.

Seděla sem doma, šla na mě ňáká depka, protože sem neměla doma Aničku, neměl mě kdo rozesmát, život nestál za nic, všichni jezdili na dovolený… a já sem dřepěla doma a nebylo ani s kým jít ven, což je zvláštní moment, protože denně vidím na facebooku, co kdo snídal, čtu o tom jak se kdo cítí, kam pude večer a jak se v práci nudí, dívám se na fotky psů, vím, co kdo poslouchá, a na jaký seriál se těší, ale když potřebuju s někým jít ven, nikdo není. Všichni sou vlastně jenom virtuální.

V zoufalé opuštěnosti sem zavolala Edovi, který mně řekl, že mám přijít k nim, na domeček, ale já sem nechtěla trávit večer s nějakou rodinou, i když sou fajn, tak mě už prostě nebaví trávit čas s rodinama, nebo s dvojicema, prostě sem zoufale chtěla s někým jít jenom tak, na louku, koupit si krabčák, ožrat se, říct nahlas, že je všechno na hovno, a bylo by mně líp.

Eda volal zpátky asi za půl hodiny, že to asi blbě pochopil, že potřebuju jít s někým ven, right? Řekl, že právě jede s kámošem na ryby, a jestli chcu jet taky, a já sem chtěla. Kámoš se menoval Tom, a měl auto, což bylo boží, nedostali sme se úplně za Brno, ale skoro. V noci sme seděli u rybníka, nahozený pruty, Eda měl sebou syna, který úderem osmé usnul, přikryli sme ho dekou, a začli sme se bavit o tom, jak je všechno na hovno. Měsíc svítil jako lampa, což prý byl důvod, proč se na nás ryby vysraly, říkali sme si strašidelný historky, ta moje byla fakt trapná, ztratila se nám baterka, měli sme hlad, a mně byla zima, tak mně Tom navlíkl do svojí mikiny, a stejně mně byla zima. Eda byl uraženej, že se s Tomem bavím, a že se směju, prokládal to uraženostma, jako „tak fajn, já tady taky nemusím být“, a tomu sem se smála ještě víc. Byl to úplně nejlepší večer. Nic sme nechytli. Ve dvě v noci sme to zabalili, malýho sme naložili do auta, ani se nevzbudil, a jeli sme domů. U Černovic mě napadlo, že pojedem do Chorvatska. „Normálně, prostě jeď.“ Řekla sem Tomovi.

„Jo? Tak jo.“ Řekl.

„Počkejte, neblbněte“ ozval se zezadu Eda. „Museli bysme vyložit malýho doma.“

„Tak stejně k tobě jedem, ne?“ Řekla sem. „Dovedete si to představit? Zítra už bysme byli u moře.“ Bylo mně jasný, že to nevyjde, ani náhodou. „Bylo by to boží, kdyby se člověk takhle rozhodl, a prostě bez ohledu na všecko, na nic, by si zajel k moři, nebo někam…“

„Spočítal sem, že by benzín stál tak pět litrů. Jestli to můžem dat dohromady, jedem.“ Řekl Tom.

„A vy nemusíte zítra do práce?“ Zeptal se Eda, kterej po osmi pivech přemýšlel zázračně bystře.

„Já jo.“ Řekla sem. „Ale to je právě ten úlet. Udělat něco takovýho bez ohledu na následky, kdyby tak byl člověk svobodnej, aspoň na jeden den. Takovej jeden den, kterej by stál za to.“

„To jo, to by stálo za to. Já bych taky nešel do práce.“ Řekl Tom.

„Ježiši, přece ale musíme živit děcka.“ Oponoval zezadu Eda. „Nemůžem se nechat vyhodit z práce, protože sme se rozhodli si zajet na víkend do Chorvatska.“

„To je právě ta připosranost, která dělá dospěláckej život na hovno.“ Řekla sem.

„To není připosranost, to je zodpovědnost.“ Řekl Eda. Pak se odmlčel. „Vlastně je to připosranost.“

Chvíli sme mlčeli. V rádiu hrál Avicii.

„Ale kdybysme dali dohromady těch pět litrů, mohli bysme jet.“ Řekl Tom. „Máte někdo ňáký prachy?“

Zničeně sme se na sebe podívali a pak sme vzdychli. Bylo to v háji.

Hodili sme Edu s prckem domů a pak sme jeli ke mně, protože Tom měl hlad, jak tvrdil, a já sem měla doma rohlík a sýr, a tak sem mu řekla, že se může u mě najíst, pak sme si dali na balkoně cígo, pak se mi snažil udělat nějaký návrh, a já sem se zasmála, řekla sem čau, a šla sem spat.

Druhej den sem v práci byla úplně nepoužitelná, chtělo se mi spat jako nikdy, a hlavně se mi nechtělo nic dělat, a říkala sem si, na co se člověk furt kurva snaží vydělávat a něco vytvářet, když nakonec ani nemůže na blbý tři dny do Chorvatska, dyť je to k hovnu. Místo oběda sem šla do lesa, kde sem se opřela o strom a usnula. Vzbudil mě ňákej houbař, kterej křičel do telefonu.

Sociálka mi snížila příspěvek na nájem až skoro do ztracena, nevím proč, pořád si vydělám akorát tak na nájem, každopádně je to v háji. Spočítala sem si, že můj celkový příjem jako pracujícího člověka je nižší, než kdybych byla nezaměstnaná. To je sakra blbý zjištění. Otázka je, co s tím.