Taková barová

Takže. Brácha se rozhodl odjet na měsíc na Zéland a taťka se k němu připojil. Prostě tady všechno a všechny nechali a na měsíc odletěli, nazdárek zdárek. Tomu říkám great escape, a fakt jim fandím.

V práci je to ... pracovní. Musela sem složitě přešaltovat na to, že sem si udělala v životě samostatnou složku Práce. Musela sem jasně vymezit další svět, kterej se neprolne vůbec nikam dál, nerozpíjí se, nevsakuje se do hranic dalších světů. V práci sou lidi, kafe, tiskárny a papíry. Nevykládají se tam příběhy.

Ve čtvrtek sem u ťamanů na obědě potkala Verunku s Mladým. Měla sem radost, zato Mladej vůbec žádnou radost neměl. Vykládala sem si s Verčou, hlavně o tom, jak to v pátek rozjedem, tyjo, to bude jízda, táhnem to až do rána, juchůůůů! Mladej se na to netvářil. Bylo mně jasný, co se asi stane.

V pátek se šlo na firemní oběd, pak se hrál bowling, kterej sem nehrála, dala sem si pivo a byla sem celá natěšená na večer, protože sem měla sraz s holkama. Volala sem Kačce a Lůce a daly sme si sraz u Námořníka, v šest. Veruně sem volala taky, ale ta musela neodkladně odjet kvůli autu Mladýho do Hradce, takže nemohla přijít. Neboli zařídil aby nepřišla. Což nebylo žádný překvapení.

Takže sem došla k Námořníkovi, kde vůbec nikdo nebyl, sedla sem si na bar a kecala s pinklem, Ričim, o tom, jak sem byla tři měsíce na neschopence, jak sem semka na bar nemohla, a on říkal „lidi od vás už sem moc nechoděj”, a já sem řekla „jó... ono je to vlastně jedno”. Dala sem si pivo, vedla sem s pinklem moudra, bylo to fajn. Konečně. Konečně su zpátky. Tady je všechno jak má být.
Za hoďku došla Kačka s Lůcou. Byla sem tak ráda, že je vidím. Daly sme si piva, já sem koupila panáky, bylo jasný, že to se mnou zacloumá, protože sem už přes měsíc nepila, a kecaly sme o známých.Lůca vykládala, jak se ztratil Houska. „Už skoro dva týdny nepřišel do práce. Nikdo neví, kde je, nebere telefony, akorát se prý ukázal na ňáké oslavě, takže tušíme, že žije."
„Tyjo." Smála sem se. „Tomu říkám odvaz. Už to kdysi udělal, že?"
„Jo, na dva dny." Řekla Kačka. „Děcka se ho snaží různým způsobem odlovit, abysme ho aspoň viděli. Lákáme ho na různý spářky, jenomže Houska je už vobezřetnej."
Smála sem se. Přesně takový příběhy mně chybí. Pak sme probrali ostatní.
„Co Ondráš?” Zeptala se Kačka. „Neviděli ste se?”
„Od té doby, co sme se vykousli v autobuse do Lelekovic?” Smála sem se. „Je jasný, že když tohle udělám, je to konečná. Takže né, neviděli sme se.”
„Ani ti nepsal?”
„Ale jo, psal...” Čučela sem do stolu. „Víš, jak to je... prostě...”
Pípla mi esemeska. „To bude Veruna... ty vole, no ty vole! Tak teď neuvěříte, normálně neuvěříte, tyjo...to mě poser, neuvěříte, kdo píše.” Ukázala sem jim telefon. „Protože píše Ondráš.”
„Ukaž, ukaž...” Vrhaly se po telefonu. „No to mě poser...ty vole... to mě poser...úlet. To je normálně úlet.”
Chtěl přijít. Napsala sem teda, ať příde. Napsal, že musí vzít manželku. Gazelu. Napsala sem, že jasně, ať přídou oba. Trvalo dlouho, než dojeli, už sem byla nervózní protože sem chtěla Ondru vidět, a dat si panáka, a tak vůbec, takže se ta doba, než se objevili ve dveřích, zdála jako věčnost. Vypadal dobře. Jak dlouho sme se neviděli? Od Vánoc, tuším. Letí to jak splašený. Gazela taky vypadala dobře. Ona vypadá furt dobře. Jejich příchod doprovázely oslavný rundy panáků. Následovalo spoustu smíchu a povídání blá blá blá jeden přes druhýho, dozvěděla sem se akorát, že Ondráš teď jezdí s dodávkou. Nic podstatnýho, ale zase - kdo o ty podstatný věci stojí.
Byl to dobrej večer. Domů sem se dostala někdy ve dvě.

V neděli večer mi zazvonil telefon. Neznámý číslo. Předem se bojím, protože z toho sou akorát trapasy. A taky že jo.
„Zdarééééc!” Ozval se rozverný mužský hlas.
„É, zdarec... Pájo...?”
„Né, tady není Pája. Ale skoro, skoro.”
No ty vole, zpocená až na prdeli.
„Zkus to ještě jednou.”
„Nééé, já už vím. Šakal! Šakale, ty vole!”
„Né, Šakal to taky není. I když dobrej týpek, tak zase seš vedle.”
Sakra, ten hlas, znám ho, tak moc ho znám... a pak, ty jo... „Eda? Edo!”
Byl to on. K tomuhle se váže historka, jak sem před měsícem jela do Olympie, a po cestě sem vystoupila a šla k jeho baráku, a chtěla sem zazvonit a vidět ho, protože sem si nemohla vzpomenout, proč už se nevídáme, jenomže sem na to neměla prdy, zazvonit, a tak sem tam chvilku postávala jak váza, a pak sem se otočila a odešla. Připadala sem si jako idiot, a tak sem aspoň na fejsu našla Jáju, jeho holku, a zeptala sem se, jak se mají. A to je ta historka, která to dovedla až sem, do zavolání v neděli večer. Byl to můj úplně nejlepší kamarád. Za celej život, ten nejlepší. Opustila sem ho před třema rokama, a nemůžu si tak úplně vzpomenout, proč.
„Jaktože nevíš, kdo volá, ty nemáš moje číslo?”
„Ne. Nemám.”
„Proč? Já mám tvoje pořád.”
„Hej, nevím proč. Já vlastně vůbec nevím, co se stalo. Asi sem tě smazala.” Přiznala sem.
„To neva. Řeknu ti vtip. Chceš slyšet vtip?”
„Jo, jasně.”
A tak sme povídali a povídali, a pak sme se domluvili, že o víkendu přijedu.

V kriminále mi pořád zadržovali potvrzení, který sem nutně potřebovala, a tak sem zašla na pracák, protože kolečko „kontaktujte supervizora - personální - účetní - manažera” je únavný jako malárie, a tak sem zašla na pracák, tam sem to nahlásila a zároveň sem pověřila pracovní úřad, aby za mě v této věci jednal, protože co já se kde s kým budu srat.
Čistě z radosti sem ještě zavolala účetní do Prahy, abych jí sdělila, že sem to nahlásila na pracák, a že je tam uvedený taky hlavně její jméno, protože je za to zodpovědná. Nejdřív na mě zkoušela jakýsi psychologický dramata, snažila se mě poučovat na co mám a nemám právo, ale protože sem se na to neptala, tak mě to nezajímalo. Na konci hovoru na mě křičela vytočená žena v infarktových stavech. Típla sem telefon, úsměv prosím a následně sem zavolala na Inspektorát práce.

V pátek sem byla domluvená s Kačkou a Lůcou, že pudem k Námořníkovi. Přišla sem tam teda večer, ještě bylo brzo, holky končily v práci až za hodinu, ale já chodím schválně brzo, mě baví sedět na baru sama. Na baru seděl Kif, ani si mě nevšímal, ale já vím, že si mě nevšímal proto, že se bál, že mu něco vpálím ohledně mýho odchodu, protože taky není čistej. Ale na to já kašlu. Sedla sem si teda na bar, a pinkl Protivák mě hned informoval, že na baru se nekouří, jo... Jo, odkdy? Prej už dlouho. Chvilku sem se hádala o tom, že ještě před týdnem to nikomu nevadilo, no ale... víš co, blbče, vykuř. Vzala sem si uraženě svoje pivo a šla si sednout nahoru ke stolu, kde sem strávila samotkovou hodinu, jenomže u stolu mě to jako vůbec nebaví. Protože bar, a stůl - to je diametrální rozdíl.
Když přišla Kačka s Lůcou, bylo to fajn. Daly si víno, objednaly sme panáky, něco sme říkaly, Lůca furt zaražená jak pilot.
„Co se děje, Lůco?” Zeptala sem se.
„Dostala vytýkač.” Řekla Kačka. „Už toho máme dost, je to fakt přes čáru.”
Nevěřila sem. „Lůca že dostala vytýkač?” Nejlepší pracant na světě, za celou dobu, za ty roky, neudělala nic špatnýho. Šlape podle kriminálního řádu jako nikdo. Prostě poslední člověk na světě, kterýmu by někdo měl dat vytýkač. Leda že by ten někdo byl mentál.
„Ale jakým způsobem sem dostala vytýkač...” Leskly se jí oči. „...Rybář poslal všem mejl, úplně všem, kde mě označil za lemru línou, protože sem byla hodinu odlogovaná z telefonu. Ale to mělo důvod, já sem nahlásila, že na hodinu nemůžu brat hovory, Taťka to věděl, měla sem to schválený. Jenomže se nikdo neptal. Prostě poslal všem mejl, že su lemra líná, a že dostanu vytýkač. Takle sem se to dověděla.”
„Lemra líná?” Zvedla sem obočí. „Máš to tady? Máš to vytištěný?”
Kačka to měla nafocený v telefonu. Příšerný. Mejl byl napsaný stylem „cenu za lemru línou dnešního dne dnes získává největší lemra líná Lucie XY, toto je varování pro všechny, Lucie vyhrává vytýkací dopis...” Lůca skoro brečela, Kačka se třepala rozčilením.
„Asi nemáte prdy na to, poslat mu jako odpověď odstavec zákoníku práce o snižování lidské důstojnosti, že..."
„Na to asi nemáme..." Pípla Lůca.
„No.” Napila sem se piva. „Co s tím budete dělat?”
Krčily ramenama. Nebudou dělat nic. Já to chápu, taky sem měla otrocký syndrom, z toho de těžko vybruslit.
Mluvily sme o borcích, o práci a tak, príma pohodový večer. Lůca pak odešla kolem jedné, my sme s Kačou ještě kafraly, a když sme se rozhodly platit, Protivák se nás snažil natáhnout o dva panáky a dvě vína, ale tento útok sme bystře odrazily. Vyhodil nás, a zároveň s nama vyhodil i Kifa. Loudali sme se všichni tři směrem ke kriminálu, Kif se smál „Nejste samy, koho se snažil ojebat, příště si musíte dělat čárky. Prej děláš u bráchy... Daří se ti dobře...?” Já vím, že všechno ví. Ať udělám cokoliv, on o tom bude prostě vědět. Objali sme se a vydali se do svých domovů.
Druhej den mně nebylo nic moc, čím su starší, tím sou kocoviny horší. Uvědomovala sem si sice, že mám jet za Edou, ale pak sem to odmávla. Zítra zavolám a ňák to vysvětlím.
Což se samozřejmě nestalo.

Z práce su unavená, je toho na mě moc, alespoň ve fázi, kdy se učím, dělám chyby, připadám si jako blbec, a su docela vysílená. Abych si udělala radost, domluvila sem si doplnění řas na úterý, mamka si vzala Aničku, já sem v práci zůstala dýl, a pak mě napadlo, že bych mohla večer někam vyrazit, a tak sem zavolala Kačce, která řekla jasně, brouku, ale dneska dem jenom na kafe, žádný divočení, a že svolá holky. Šla sem teda na řasy, tam sem prospala hodinu, a když sem se vzbudila, měla sem řasy jak filmová hvězda, takže sem na sebe nadšeně zamrkala a vydala se za holkama „na kafe”. Byly v Plzeňáku, což je nejhorší hospoda, kterou znám. Obsluha trpí takovou rychlostí, že kdyby tam místo sebe dali lenochody, nikdo nic nepozná. Pivo hnusný, topinky hnusný, neochotný a otrávený xichty. To už ani nemluvím o tom, že sem tam jednou přišla o foťák. Když sem přišla, na dvou mega obrazovkách jel hokej. Doteď sem si myslela, že su jedinej člověk v republice, kterýmu je Kometa u prdele. Ale když sem viděla holky, jak sedí zádama k obrazovkám a zvedají oči, udělala se mi radost. Byly tam všechny čtyry.
„Proč pijete kofoly?” Smála sem se.
„Protože deme zítra do práce.” Řekla Lůca. „Musíme být ukázněný.”
Tak tady tomu klamu sem nevěřila ani minutu, ale dala sem si taky kofolu, abych věděla, jaký to je. S Evkou sme probraly borce. Mě úplně fascinuje, jak je to nevyčerpatelný téma. Verunka furt mluvila o práci, na všechny křičela, normálně bych řekla, že jí z toho hráblo a jako jo, dělala mi starost.
„Měla by sis vzít dovolenou, seš v posledním tažení.” Řekla sem jí.
„Jo? Do piči a jak si mám vzít asi tak dovolenou, když kurva mně ji nikdo nedá? Já sem si žádala. Prej nedostanu žádnou, tak jo, no prosím, dyť já se můžu klidně taky zbláznit, ne? Do hajzlu!”
Lůca odešla hned jak dopila kofču, protože měla ňákou akci. Kofola byla hegeš. Evka navrhla, že si dáme pivo, jenom jedno malý, na spravení chuti, a pak dem dom. No jó, jasněže. Na placení sme čekaly přes půl hodiny. Když sme se nedočkaly, Veruna řekla „kunda, já tady nebudu sedět jak pizda”, zvedla se, oblíkla se a oznámila „Já prostě du”, a my sme udělaly to samý, protože sme se shodly na tom, že když nikdo nemá o placení zájem, tak to nikomu cpat nebudem. Pinkl nás odchytl u vchodu, odtáhl nás ke kase a místo omluvy prskal „No tak je dneska hokej, no, máme tady toho hodně.”
„Ale my serem na ňákej hokej.” Řekla Verča. „Já si koupím kabelku Viton z alobalu, a pak budu kosmo žena.” Už i mluvila z cesty.
„Čím to budete platit?” Zeptal se mě pinkl když na mě došla řada.
„Zlatou kreditkou Golden Club.” Řekla sem na to.
Otočil se od kasy, přísně si mě změřil a káravě pravil: „Bez těch fórů prosimvás.”

Evka rozhodla, že na normální pivo skočíme k Námořníkovi. Akce „deme na kafe” nabírala obrátky. Verunka se od nás odpojila s tím, že nenávidí celý svět.
U Námořníka sme si daly pivo, a diskutovaly sme, jestli jí můžem ňák pomoct. Už to trvá dlouho. Na nic sme nepřišly.
„Tak si na to dáme aspoň panáka.” Pravila Evka a objednala tři morgany. Já sem odmítla a panáka sem si nedala. Holkám bylo líto osamocenýho morgana, a tak k němu objednaly ještě kámoše a spokojeně to do sebe hrkly.
„Teda, to mi řekněte, proč my sme takový sračky.” Řekla Evka potom. „Podívejte jak sme ztroskotaný, ani jedna nemá normální vztah, a co hůř, ani se k tomu neblížíme.”
„Já si nepřipadám jako sračka.” Řekla sem. „Sme samy, protože sme příliš boží. Znáte například příběh o Psyché?”
Vrtění hlavama. „Tak jinak. Myslíte si, že třeba Lady Gaga má přítele?"
„Hej jako musím uznat, že ona má v té své namyšlenosti pravdu.” Řekla Kača.
Šla sem pro Ričiho, aby si za náma sedl ke stolu. Zjistila sem, že mi ujel rozjezd, a tak sem si nalakovala nehty, dopila pivo a odjela tím dalším.

Druhej den sem se stavila do kriminálu, aby si nemysleli, že mě mají z krku. Domáhala sem se informací, kde sou moje potvrzení. Byla sem rozhodnutá zůstat tam tak dlouho, dokud mi ty papíry nedají. Klidně bych se tam i utábořila. Volali na účtárnu do Prahy „jo, víte o koho jde...jo, jo...neříkejte! Aha, tak to bude ona....” Řekli mi, že papíry bych momentálně měla mít ve schránce, protože najednou „se našly” a „se poslaly”. Odešla sem s tím, že jestli je nebudu dneska mít, zítra přídu zas. S flétnou.
Bavila sem se s holkama, ale bylo málo času, bachaři se stahovali a chtěli mě vyhodit, měli mě v merku i když sem se schovávala u Veruny pod stolem.
Kačka říkala, že u Námořníka zůstali do šesti ráno. Zavřely se s Ričim v baru a tančily na stolech. Riči usnul na stole, tak mu přepočítaly stravenky, doumývaly skleničky a v šest se vydaly dom spat, aby v sedum vstaly. Dobrá story.
Domluvily sme se na pátek. Šla sem si na recepci pro výpočet daně. Ostříži mě sledovali. Jestli fakt vypadnu. Jakože jinak bych jim tam mohla mávat zapálenýma loučema, nebo ukrást headsety nebo co. Nojo, nojo... Otočila sem se ve dveřích, abych zamávala. Těžko se mi odcházelo. Protože ať je kriminál jakkoliv zlej, všechno to stálo za to, kvůli lidem, který sem měla / mám ráda. Už nikdy, v žádné práci nebudu dělat s kamarádama, s lidma na který se každý den těším tak, že ani nemůžu dospat. Achjo. V tu chvíli, ve dveřích, mě smutek málem zabil.
Odpoledne mně volal Eda, aby mi řekl, že všechno zlý je k něčemu dobrý, a že něco musím ztratit, abych mohla něco získat, right? Uvidíme se v neděli.

Final Battle

V pátek byla porada, takže sem v práci byla dýl. Telefon sem během porady samozřejmě nechala v kanclu, a pak sem celou dobu bezmocně poslouchala, jak pořád zvoní. Klasika. Nikdo mi nevolá jak je týden dlouhej, a teď si na mě všichni vzpomněli. Takže, když skončila porada, které sem vůbec nerozumněla, zjistila sem že: Šestkrát volal Hugo, aby mi řekl, že vyzvedl Aničku z družiny, ale nemá peníze, aby jí o víkendu nakoupil jídlo, takže si ode mě bere litr. Dvakrát volala Sima, abysme se domluvily, kdy pudem na pivo. Laura mi poslala esemesku, ve které byla nahrávka toho, jak chrápe pes. Verunka mi psala, že se dneska neuvidíme, protože jede domů.
Vydala sem se do města, a tam sem potkala ten nejskvělejší jarní svetr na světě. Mám slabost pro absolutně dokonalý věci. Koupila sem ho, za litr, protože na co sou peníze, když by tohle nosil někdo jinej, ha? Stála sem u pokladny věčnost, než vůbec přišla prodavačka, abych jí to mohla milostivě zaplatit. Ani se neomluvila, ale rozhodně měla drzost se zeptat, jestli nechci kartičku, na kterou budu mít příště slevu. „Ono by úplně stačilo, kdybych příště nemusela čekat celý večer na zaplacení, děkuji, naskle." Bože, co všechno budu muset dneska ještě vytrpět.
Šla sem se najíst do Vaňkovky, kde mi dali studený noky se špenátem. Studený a tvrdý. Bylo mi líto, že mě svět nemá rád, ale odevzdaně sem to do sebe natlačila a ani sem nešla nikoho lisknout tácem.
Když sem šla zpátky, podchodem, vycházela sem schody na šalinu, v merku sem měla, že nalevo ode mě je malej cigoš, za mnou je cigoška, vím všechno, protože já mám oči i vzadu, a spoustu zbystřených smyslů, takže sem ucítila na batohu, že mi šáhla na zip. Protože já mám i na batohu hmatový senzory. Prudce sem se na těch schodech otočila na vykulenou cigaňu „Co to bylo? Co to kurva jako bylo?”
„Néééé co jako?” Čuměla, evidentně zaskočená.
Cigoš se ke mně přibližoval z kraje. Ukázala sem na něho. „Ani krok! Už ani krok! Zůstaň kde seš.” Vím, že dokážu zabít.
Žduchla sem do cigošky, až to vzala o dva schody dolů. „Co to bylo, ha?” Žduch. „Chceš mě nasrat?”
„Né já co... co to... co děláš?”
Chtěla sem ji z těch schodů skopnout. Jako Leonidas peršana. This is Sparta!
Neudělala sem to. Otočila sem se a vyšlapala schody na zastávku. Sundala sem batoh a zjistila sem, že mám rozepnutou přední kapsu, kde byla peněženka. Furt tam byla, ale to, že byl rozeplej zip, to mě teprv nasralo. Takže sem seběhla schody zpátky do podchodu, porušit pátý přikázání „nezabiješ”, protože mně nikdo rozepínat zip nebude, mně ne. Můj zip ne.
Už sem ji nenašla, dávno byla v trapu, takže si může tímto gratulovat, že má ledviny stále na stejným místě, a že nemusela skousnout patník. Protože sem měla v plánu utřít jí takovou, že pude k zemi a tam z ní vykopu život.
Ale pěkně mi to dalo zabrat. Zabijácký adrenalin sem vstřebávala celou cestu domů, cloumal se mnou vztek jak ďas, a říkala sem si, ty jo, musíš si dávat bacha, musíš si dávat kurva bacha, nestojí to za to.

Vyflusnutá jak kemr sem stála v sedum na zastávce a čekala na Simu. Půl hodiny. Nasraná sem byla až sem myslela, že to zabalím, a pudu dom, a taky sem to prostě měla udělat. Bad day. Za půl hodiny dorazila s jakousi divnou výmluvou, zašly sme do sportbaru, já vytočená na max, ale dala sem si pivo a zklidnila sem se. Né na dlouho. Za chvilku mi oznámila, že za náma příde Honza. „No ty vole, di do prdele.” Lehla sem si v té bezmoci na stůl, a přemýšlela sem, jestli mám vypadnout, jít dom, nebo jet do města, nebo zavolat někomu, s kým budu ráda trávit večer. Ale nakonec sem si řekla sranec, zůstanu tady, však mě ňákej blbec nevyžene z mýho stanoviště.
Přišel, a už od začátku se všechno sralo, protože mě prostě nesnáší, protože si myslí, že mu kradu Simu tím, že ji navádím k nepravostem, neposlušnosti, lžím a jak řekl „odtáhneš ji na diskotéku a tam lozíte po borcích”. No jasně. Já tak někoho nutím po někom lozit. Já se hlavně starám sama o sebe, protože to mě zajímá jedině.
Pohádali sme se nejdřív kvůli kontaktním čočkám. On mi tvrdil, že když si furt někdo šahá do očí, způsobí si tím infekci, a ve stáří oslepne, a brýle sou jediný dobrý řešení. Pak sme se pohádali kvůli Rytmusovi. To bylo úplně strašný. Sima tvrdila, že Rytmus umí zpívat, což už sem považovala za důvod, abych se zvedla, hodila prachy na stůl a odešla. Honza tvrdil, že Rytmus je někdo, protože něco dokázal, a my sme nedokázali vůbec nic, a je potřeba ho uznat „dokázal se vysrat na to, aby ho někdo buznil, a dokáže vydělat prachy, aby si mohl dělat co chce, a my mu nesaháme ani po kotníky.”
Opřela sem se do židle aby to se mnou neseklo „Proč se kurva tak ponižuješ? Ty nesaháš Rytmusovi ani po kotníky? Víš co, ty možná. Já su ale daleko víc, než ňákej blbeček, kterej ztratil důstojnost protože si vydělá prachy. Já vstanu každej den s tím, že du bojovat, nevydělám milijony, a jo, poslouchám šéfa, a každej den musím vstát v šest, a nemám bundu viton, a přesto si připadám daleko lepší než ňákej Rytmus, protože já každej den bojuju abych přežila, aby Anička přežila, a nepřipadám si o nic horší, jenom proto že nevyskočím na pódium a nedělám ze sebe haura. Odmítám se tomu klanět, odmítám.”
Rozbijem si popelníkama hlavy. „A cos teda dokázala tak úžasnýho? Ty seš nic! Nic!” Křičel na mě.
„Mě nevytočíš.” Řekla sem s klidem. „Ty ... ne. Nemáš šanci.”
Sima mě absolutně posrala. „Ale ty nechápeš, že on je někdo! Lidi ho respektujou, protože něco dokázal v té hudbě!”
„Tak jasně. Když slepí vedou slepé, tak si v tom všichni rochní”
„Ale tak tisíce lidí ho poslouchají, a mají ho rádi, tak chyba nebude u těch lidí, ale u tebe.” Řekla mi na to.
„Vy neumíte diskutovat. Jak můžeš použít jako argument, že tisíce lidí mají pravdu, protože sou jich tisíce?” Kroutila sem hlavou.
„Tak něco na tom asi bude.” Řekl Honza.
„Hitlera taky milovaly tisíce lidí. Bylo to dobře?”
„Víš co, ty di do prdele.” Řekl Honza. „Bylas někdy u psychiatra?”
„Mě nevytočíš.” Řekla sem s klidem. „Mluvíš hodinu a ještě si nic neřekl.” Objednala sem si další pivo.
„Vy ste prostě dvě silný osobnosti.” Řekla Sima, celá bezradná jak to urovnat.
„Tady nejsou dvě silný osobnosti, neboj.” Řekla sem na to. Sima začla mluvit o tom, že ví, že není silná, protože nikdy nic nedokázala, ví, že je hloupá, a kdyby nebyla na dávkách od státu, tak ani nepřežije, achjo, a kdyby neměla chlapa, tak taky nepřežije.
„Pokud se musíš ponižovat a baví tě to, tak jako jo, ale já to nebudu poslouchat.” Řekla sem. „Běž se poklonit Rytmusovi a Honzu vem sebou, já si tady vklidu dopiju pivo.” A to sem taky udělala.
Honza se snažil do mě jebat, ale dívala sem se na něho jako kobra na králíka, a úspěšně sem ho ignorovala, protože mě nemůže vytočit člověk, kterej nezvládá základní argumentaci v diskuzi.
Sima mě furt přesvědčovala, že „Honza je fakt frajer v tom co dělá, on je kapacita, všichni k němu chodí pro radu když potřebujou něco s mašinou, no né nedělej si z toho prdel... je takovej borec, že bys koukala. On je někdo!” Pokloň se.
Zaplatila sem a vypadla kolem půlnoci. Nudím se. Strašně.

V sobotu sem se rozhodla jet na nákupy. Napsala sem teda Tomovi, že se za ním stavím do práce, jestli tam bude. Napsal, že jo, ale má hodně práce. Pochopila sem, takže tady nic... Zřejmě sem něco provedla, ale mě fakt nebaví se v něčem furt hrabat, kde sem komu co... nasrat. Ende.

V pátek večer sem si vzala z práce noťas, a těšila sem se, jak se zahrabu do postele a budu se dívat na filmy. Jelikož sem noťas nikdy neměla, úplně nová zkušenost. V posteli s kompem, wow! Měla sem z toho svátek, takže sem se obložila křupkama a čokoládou, postahovala sem si filmy, kdybych se chtěla dívat celou noc, a třepala sem se, jak je to boží, a takle to teď budu dělat každej den. Noťas miluju, takže je v pořádku když s ním budu trávit noci. Se na ňáký lidi můžu vysrat.

Tak tohle mi vydrželo do prvního zazvonění telefonu. Volala Sima, že jedou s Honzou slavit narozky jakýhosi motorkáře, na diskotéku, a jestli jedu s nima. Přemýšlela sem, jestli su nasraná, ale diskotéka (!)... ňáký nasrání z kapsy vyhání.
Zato mě těšila představa, jak šťastnej bude Honza, že se mnou bude trávit další večer. When you see my face, hope it gives you hell, gives you hell.
Takže sem se pro ně stavila, Honza se tvářil nasraně, přesně jak sem čekala, Sima vzala auto, a odjeli sme teda do města. Zastavili sme u Perpeta. Nutila sem je, ať se tam stavíme na absint, zelená víla nám chce udělat pěkný večer, jenomže to neprošlo, protože ... kdovíproč. A tak sme se vydali do Stressu na motorkářskou oslavu. „Motorkáři, ty vole, to něco uvidíš...” Slibovala Sima.
To sem teda viděla. Když sme přišli, u stolu sedělo pět borců u kofoly. Podívala sem se na Simu. Are you kidding? Objednala sem si pivo a dostala sem třetinkovou Stelu. Sakra.
Borci byli nudní. Buď nemluvili, nebo mluvili o motorkách, a já sem chodila po klubu obhlížet lidi, čučela sem po stropě, docela nuda, a pak sem se vrátila z vycházky a ke stolu přišel borec, co vypadal jako Filip. Vytřeštila sem oči, to mě teda probralo z letargie, krve by se ve mně nedořezal. Přišel s ňákou holkou. Zírala sem na to, v kamenným skupenství, jako Lotova žena, a pak sem si řekla, ty vole, dyť to není on, uklidni se.
Sedla sem si vedle Simy, celá vysílená, objednala sem si další pivo, jestli se tomu dalo tak říkat, nasypala sem do sebe brambůrky, opřely sme se o sebe zádama a zpívaly sme Wild One.
Po půlhodině mně Sima řekla: „Hele, vidíš tamtoho borca? Nedívej se tam! Ten vypadá přesně jako Filip. Nechtěla sem to říkat, ale-”
„Já vím. Nechtěla sem to říkat, ale málem to se mnou seklo.”
„Co bys dělala kdybys ho někde potkala? Protože jako, stát se to může, to uznej.”
„Tyjo, musela bych zdrhnout. Protože když se s někým vyspíš, nechceš ho už potkat. Nikdy.”
„No to rozhodně nééé...” Smála se. Pak se na mě dramaticky podívala „To by byl TRAPAS!!” A zase se rozesmála.
Aby se neřeklo, že su na oslavě narozenin k hovnu, sedla sem si za oslavencem a snažila sem se o konverzaci: „Tobě je teda třicet jedna? Blbej věk, že? Vím jak ti je... nezdá se ti, že po třicítce se něco zlomilo?”
Borec na mě zíral, dlouze, jakože co to sakra... a pak řekl: „Ne. Nic se nezlomilo.”
„Aha.” Řekla sem na to, nasypala sem si brambůrky do pusy a řekla sem si, že bontonu už bylo dost.
Protože mě nic a nikdo nerozptyloval, dobře se mi tančilo. Tancovala sem do čtyř do rána. Pak se mně podlomily nohy. Polomrtvá sem našla Simu a Honzu v mlze na parketu, a domluvili sme se, že jedem dom. Honza zavolal drinkendrajv, borec nás odvezl, pro mě to byla atrakce jak prase zas, nalepená na zadním okně sem vykřikovala „a, kolega jede za nama, ne, už ne, počkat, ztratil se, zpomalte, nééé, už je zase tady, sleduje nás, Kite, navázali sme spojení s beta modulem...”.

V sobotu sme si udělaly s Aničkou bezva výlet k rybníkům. Chodily sme lesama, kolem vody, krásnej jarní den, a Anička povídala: „...a jak sem šla s dědou, tak on mi ukazoval takový listy a učil mě jak se jmenují... proč se směješ?”
A já sem se fakt smála, z ničeho nic, prostě... „já si připadám taková šťastná...”
„Je to proto, že máš takovou práci?”
„Jo, myslím, že jo.” Řekla sem. „Všechno je teď takový... jako pohádka.”
„A mají v pohádce řízky?”
Zašly sme na oběd, na řízky, a pak k rybníku, sedla sem si tam na lavičku, Anička blbnula s ňákým psem, kterýmu házela balónek, on pro to dycky skočil do vody, a když vylezl z vody, tak se otřepal a Anička výskala „Mami, já nechcu ať mě zamokřuje, mám mu to říct?” A pak mu zase hodila balónek, a když to přinesl, zase se otřepal, a tak to šlo furt dokola, donesla sem si k tomu kafe, sledovala sem Aničku a říkala sem si, že takhle musí vypadat absolutní štěstí, a pak se vedle mě objevili dva kačeři, co se hádali, a když jim asi došly argumenty, tak jeden toho druhýho kousl zobákem do prdele, a ten skočil šipku do vody. Měla sem z toho takovej smích, že sem si málem kafe převrátila. Just a perfect day.

V úterý sem se sešla na oběd s Kačkou a Verčou. Dělám totiž kousek od kriminálu. Daly sme si sraz před hospodou, kam sme chodily na oběd dycky. Jenomže já sem byla jak na trní, protože sem furt ještě byla na neschopence. Protože krční páteř. A vyskytovala sem se příliš blízko hnízda za á doktorky, za bé kriminálu. Stála sem teda před hospodou ve slunečních brýlích a s kapucou, paní Inkognito, a chytala sem nerva, že někoho potkám, protože už se párkrát taky stalo. V případě, že bych potkala někoho z vedení, mohlo mi to ohrozit hladký průběh výpovědi, a já sem chtěla odejít na dohodu, bez paragrafu pokud možno.
Když holky dorazily, šly sme do inkognito restaurace, která je vlastně takovej sklep, kam vůbec nikdo známej nechodí, a nevím jestli tam vůbec někdo chodí, a daly sme si tam stejky. Verči volal Mladej, s kým je, protože je stíhač, a Verča řekla: „No s holkama... co s kterýma... no... s Kačou. No s holkama s Kačou. Tak sem se přeřekla.” On by mě taky nabonzoval.
Když skončila telefon, slíbila sem, že tohle už brzo skončí. „Už mě nebudete muset zapírat, už se nebudem muset maskovaně scházet ve sklepech, a už konečně taky budem moct jít k Námořníkovi.”
„A tam to teprv začne. Vosol jim to.” Řekla Kača.
„Si piš, nechcou zažít den, kdy se děvka babylónská vrátí na scénu." Smála sem se. „Bude to velká sranda."
Dojedly sme spálený stejky, já sem to zatáhla, a šly sme si zase po své práci. Byly to těžký časy, tři měsíce schovávání a holky se v tom vezly se mnou, při tajných večírkách sme nemohly „za ostatníma”, nemohly sme tam, kam chodíme dycky a holky musely mlžit, lhát, zapírat a vymejšlet akce, aby mě neprovalily. Ale já su vděčná za takový situace, protože na těch se chleba láme, a já vím, kdo byl se mnou.

Ve středu byl velkej den. Vypadla sem z práce, vyřídit si věci. Oznámila sem, že budu pryč hodinu a zašla sem za doktorkou, aby mi ukončila neschopenku. Takže jenom v čekárně sem strávila hodinu a půl. Něco na moje nervy. Pak už sem to nevydržela a tak sem poprosila lidi přede mnou, jestli je můžu předběhnout, protože „já se musím vrátit do práce, nejlíp ještě dneska”. Odkývali mi to jakože jo, no problemo, tím se mi zkrátila čekačka o hodinu. Vplula sem teda do ordinace a tam sem zjistila, že doktorka je totálně na káry. Pletla pátý přes devátý, odér jak z lihovaru, jak byla rozevlátá, tak si vypla počítač a nemohla ho nahodit, pak nemohla najít mou neschopenku, takže sem to musela vzít do svých ruk, našla sem si všechno sama „tak, a teď je tam ještě určitě potřeba razítko, máte razítko? .... tak, semka... ještě podpis... prosimvás, tady, podpis... nó, výborně... potřebuju ještě něco? Ne? Vážně?” Mezitím mi povídala „vy éééé... máte-dete svoe problémy, já mám svoe problééémy, vy to chápete-de-te, já do chápu...” A nakonec mi řekla, že už dneska ordinovat nebude, ať to vysvětlím ňák těm lidem v čekárně. Hm. Fajn.
Vyšla sem teda do arény a oznámila sem: „Děcka! Teda... lidi. Jesli dneska chce někdo něco vyřídit, tak zapomeňte. Šlus, konec. Je namol.”
Nějaký týpek na mě zoufale spustil: „Ale já sem přijel až z Prahy!”
„No...” Pokrčila sem ramenama. „Měli bysme jít.”
„To bysme rádi.” Řekl ňákej borec. „Ale ona nás tady zamkla.”
Aha. Šla sem zkusit dveře. Fakt že jo. Zaklepala sem teda na doktorku, aby nás pustila, a než se to stalo, stálo mě to hodně přemlouvání.
Pak sem zašla do kriminálu vyřídit výpověď. Už to bylo tři měsíce od doby, co sem dostala vytýkač a odešla na neschopenku. Vážně? Toto letí. Naběhla sem tam velkým hlučným stylem, pozdravila se s holkama, domluvily sme pařbu na příští pátek, a pak za mnou přišel Taťka, že mi zařídí tu výpověď, a za chvilku to bude, ja, hlavně mi ty holky nerozptyluj, nemluv na ně, mají málo prodejů. Pcha, jak se bojí... Hulákala sem teda na Votrubu, kolem chodili manažeři kontrolovat situaci, prostě sranda jako pes. Zašla sem s holkama ven kouřit a když sem se vrátila, podškrábla sem dohodu, což byl můj záměr a tralalííí, I am free.
A to byla ta konečná final battle, kterou bylo potřeba vybojovat, abych se mohla zase odrazit a běžet dál.
Zavolala sem ještě na správu sociálního zabezpečení, abych jim vysvětlila, proč sem při kontrole nebyla doma, pohádky a povídačky, a tohle je taky z krku, paráda, grand finale dnešního dne.
Další den sem si oslavně zašla na kosmetiku, nechat si udělat nový řasy. Lepením řasy na řasu, holky mě strašily, že to bude trvat tři hodiny. Řekla sem teda slečně kosmetičce, že budu moc ráda, když to udělá tak, abych tam neležela dvě hodiny, protože se bojím, že tak dlouho ležet nevydržím. Holčina to měla za půl hodiny hotový, ruce bych té bytosti líbala, a já sem byla krásná řasnatá kočka, jaká sem dycky chtěla být.