Koncert Billy Talent Praha 2009

O tom, jak mám hrozně moc štěstí a o tom, jak punk není mrtvej.

Takže. V sobotu sme si nabalili s Hugem věci, odevzdali Aničku babičce a vydali se navštívit tu děvku Prahu. Naskočili sme do žlutýho autobusu Student Agency, kterýmu jela jenom jedna rádiová stanice a na mp3 kanálech valili furt dokola Chinaski, takže zapůjčená sluchátka mi byla tak nějak k hovnu. Film běžel blbej a spat se mi nechtělo. Chtělo se mi pištět, že uvidím Bena. A Aarona, pochopitelně. Cesta nuda, furt sem viděla kolem dálnice jenom břízy, žádná atrakce. Když sme dojeli a uviděla sem Florenc, málem sem umřela hrůzou při představě co nás v té Praze zase čeká. Hned jak sem vylezla, bylo mně jasný, že mě holka Stověžatá chce přinejmenším sežrat. Ze sezení mě bolela prdel. Horkotěžko sme se dostali na Výstaviště, protože v metru aby se prase vyznalo. Nakonec nás teda šalina, ehe - teda tramvaj, vyklopila na Výstecu. Zavolala sem majitelovi ubytovny kde sme jako měli bydlet, že sme skoro na místě činu a že za půl hoďky dorazíme. Řekl že tam někoho pošle ať nám otevře. Nevěděla sem kde přesně ubytovna je, vlastně sem měla sebou hrozně mizerně obkreslenou mapu, která obsahovala asi tři čáry a domeček.

Bloudili sme. Chodili sme jak tydýti. Byla zima. Bolely mě nohy. Nadávala sem. Nechtěla se mi vůbec hledat ubytovna, protože přece musím jít čekat k tourbusům. Chjo, chytla sem strašnýho nerva. Hugo našel hotel Expo a naivně si myslel že tam budem bydlet. Vrátili sme se zpátky k Tesla aréně. Šla sem obhlídnout tourbusy. Byly za těma vysokýma mřížema a chodili tam sekuriťáci. Stalo se mi to stejný co minulej rok, propadla sem absolutní beznaději. Že Bena určitě nepotkám, že se nevyfotíme a že se k němu nedostanu přes mříže, prostě psycho, a rozbrečela sem se jak Jardík. Ano, přesně jako minule. Když sem se sebrala, zavolala sem na ubytovnu, kam jako že vůbec máme dojít. Po navigaci sem to nějak zvládla a zjistila sem že se svou mapkou sem jako byla hodně mimo.

Na ubytovně nás čekal hrbatej kulhající správce. Zavedl nás přes halu a jakousi podzemní garáž do pokoje. Ale teda to byl úlet. Všude smrad, bordel a špína. Pyšně nám ukázal „náš" záchod na chodbě, kterej byl poblitej, a zavedl nás taky do sprchy, pochlubil se, že ji pro nás umyl, ale nebylo to vidět. Rozhodla sem se sprchu nepoužít, aby mě eště nesežral ňákej šváb. Sedli sme si s Hugem zničeně na postele, zjistili sme že jako přikrývky sou jenom tenký deky, a že se netopí. Hugo zničeně pronesl: „Myslel sem že budem bydlet v hotelu kde bude minibar." Rozhodli sme se nebrečet, zapomenout na to, kde budem spat, a přesunout se k hale. Nažhavila sem foťák, a už sem upalovala, vstříc mřížové fotce. Před halou už ve čtyři čekal hlouček lidí. Stáli tam a zírali do šaten. Vedle byly dveře, kde nikdo nestál, a tak sem se tam přifařila a zkoukla sem Talenty zkoušející Devila. Bomba. Byla sem přilepená na skle, ani sem nedýchala, jenom sem potichu zbožňovala. Když dohráli, a vypadalo to, že odchází z placu, zavelela sem na Huga, že dem k tourbusům. Po cestě sem si koupila grog, abych vůbec přežila, zima mě kousala ze všech stran. Fakt blbý počasí na koncík. Zaujala sem strategický místo u zadního vchodu, položila sem si na zem batoh a grog a upozornila sem Huga, že tady strávíme příštích pár hodin. Zkontrolovala sem foťák a dumala, jestli už teď zapnout blesk nebo ne, když v tom na mě houkl někdo z vedlejšího hloučku lidí. Byla to Markie a další tři holky, vytrvalý jádro fanynek Talentů. Smála sem se, že sme zaujali stejný pozice a jak sme se tam takle sešly. Ještě tam byl jeden borec, kterej byl samostatná jednotka, holky říkaly, že je škaredej a že to můžem klidně říkat nahlas, protože nám prd rozumí, jelikož je to Polák, jak už vyzvěděly.

Klepaly sme kosu. Hrůza a děs, v takovým počasí něco podnikat. Kolem autobusů chodili dva sekuriťáci, důležití jak hovna. Jeden z nich furt dělal machry, chodil jak gorila a choval se jak prase. Všude kolem sebe házel kelímky a lahve. Markie se ho zeptala jestli ven příde někdo z kapely. Odfrkl, že určitě né a že máme táhnout. Idiot. Lozil na mříže a zase seskakoval zpátky a my sme se mu smály jak je blbej. Ovšem to sme eště netušily jakou pomstu má v záloze. Furt tam taky chodili bedňáci a ňáký týpci, byla sem nervní že nikoho z kapely nepoznám, protože blbě vidím a taky sem věděla že s množstvím vypitýho rumu se můj zrak nijak nezlepší. Kouřila sem jako o život, nervy napnutý. Vykládaly sme blbosti, pindaly o předešlých koncíkách a krátily sme si tak čas. Najednou se od dveří něco malýho mihlo směrem k tourbusu. „To je Ben?" řekla sem potichu.

Holky kroutily hlavou. Né né, to určitě není on. Kdepak.

„To je Ben!" Zakřičela sem. Poznala bych ho mezi milionem.

„Dyť má fousy, to není on, leda hovno." Řekl někdo.

„Je to on, zamávejte, zakřičte." Snažila sem se je přesvědčit. A nakonec sem zařvala: „Je to Ben!"

Na to se na nás otočil, zamával a chystal se odejít. Zahulákaly sme na něho, ať de k nám. Něco na nás ukázal, jakože za chvilku se vrátí a šel kouřit k autobusu. Stál tak blbě, že sme k němu nemohli ani z jedné, ani z druhé strany. Říkala sem si, že až dokouří, tak příde, přece nás tam nenechá stát jak vázy. Najednou Polák odběhl za roh. Holky dál stály a vyčkávaly. Běžela sem za Polákem. Měl tam Bena, u mříží. Zařvala sem na Huga ať lapne batoh a valí za mnou. Celý stádo se přesunulo na druhou stranu, kde stál Ben, něco Polákovi podepisoval. Když nás uviděl, pozdravil a zeptal se jak se máme. Všechny sme sborově zamečely „hi!" jak ovce. Pak nastalo podepisování a focení. Položila sem si grog na zem a někdo mi ho skopl. Bylo po rumu. Hugo točil a já sem se snažila ukořistit si Bena pro sebe, což nebyl až takovej problém vzhledem k tomu že nás tam bylo sedum. Nechala sem ho aby se mi podepsal a pak sem chtěla vychrmlat větu „Please can I take a photo with you?" Jenomže místo toho ze mě vypadlo něco co začlo „kejt áj..." a končilo to „eh heh". Trapas. Červená sem byla až na prdeli, vůbec nevím co mi na to řekl, a neznělo to jako „bude mi potěšením krásko". Řekl něco jako „germany", a rači nepřemýšlím nad smyslem. Naštelovala sem se teda, roztřesená jak aspik, a Hugo nemohl přepnout video na foťák. Kníkala sem „Hugi, no taaak...." Držela sem Bena pevně, aby se mi nevykroutil. Ben držel. Smál se. Nakonec Hugo udělal fotku. Ben mi poděkoval. Taky sem poděkovala. Pak sem se odklidila a sledovala zbytek posádky jak si nechává desetkrát podepisovat blok. Když bylo hotovo, Ben odběhl a my sme tam zase zůstali stát jak vázičky, já šťastná jako prase, hopsala sem štěstím, hurá, hurá, viděla sem Benečka. Moje duševní dvojče.

Ještě sem chtěla Aarona. Bez Aarona neodjedu. Zrovna měl totiž ten den narozeniny. Musela sem mu popřát, i kdybych měla sekuriťákovi vymlátit zuby a proběhnout do backstage. Byla to moje mise dne. A mise se plní. Stála sem tam ještě půl hodiny. Zima už se nedala snášet. Měla sem hlad a vylitej grog. A co bylo nejhorší, začla se mi křečí kroutit noha. Zase. Zavelela sem k ústupu s tím že Aarona odchytím po koncíku.

Vrátili sme se zpátky na ubytovnu. Zima jak prase. Schovali sme se pod deky, ale vůbec to nepomohlo, navíc po chodbě lítali ukrajinci, křičeli, a do toho všeho si cigáni pustili svoje songy na plný prdy. Po hodině sem toho měla dost. Byl čas přemístit se do hospody. Zvedli sme se teda, přemluvila sem Huga aby si proboha nebral pistoli, zamčeli sme pokoj a zjistili sme že na chodbě je tak veselo, protože cigáni si vaří psa se zelím. Měli u toho na plný prdy ty svoje hárdkóry „šukáre šukáre, džambóre džambóre...."

„Brou chuť." Popřála sem slušně. Ať si dají chlapíci. Punk forever.

V hospodě sem si dala grog. A Brufen, jelikož mě chytla opět křeč. Bála sem se, že zase kvůli křeči bude celej koncík v hajzlu. Taky sme si dali smažák. Čekali sme na to jídlo snad hodinu. Koukla sem na hodiny. Právě začla hrát první předkapela. Měla sem jakousi divnou představu, že předkapely pojedou do desíti, pak nastoupí Talenti. Řekli sme si, že tak o půl desátý se zvednem z té hospody a pomalu se přemístíme na koncík. Protože předkapely byly Silverstein a Cancer Bats, a ani jednu ňák moc nemusím. Silverstein navíc nesnáším. Takže plán byl předkapely ignorovat a na koncík se vydat v deset. Jenomže o půl devátý sem do sebe rychle hodila zbytek druhýho grogu, začla sem se vrtět a těkat a vůbec sem nemohla prostě vydržet na místě a měla sem hrozně neodbytnej pocit, že musíme jít. Tak sme se teda zvedli a šli. Nevěděla sem furt proč se tak hrnu na Cancer Bats, no ale člověk nikdy neví. Lepší poslouchat instrinkty.

Když sme dorazili do haly, zrovna byla přestávka. Koupili sme si pití a vešli do poloprázdné haly. Stoupla sem si k boku a říkala sem si, že až začnou hrát, tak si asi sednu, ať šetřím nohy. Potkala sem Markie.

„Kdo bude teďka hrát?" Zeptala sem se protože sem nevěděla která předkapela šla jako první.

„Talenti." Řekla.

„Cože? Už? Je půl devátý!" Vykulila sem oči.

„Jo, obě předkapely už byly. A stály za hovno." Trhla ramenama.

Hrůza mě obklíčila ze všech stran. Mohlo se mi klidně stát že bych seděla v hospodě zatímco by Talenti hráli. Umřela bych na místě. Ta představa mě úplně přibila k zemi. Šílený. No ty vole.

Za chvilku to všechno vypuklo. Z koncíků si pamatuju tak první dva vály, než se dostanu do svýho trsacího šílenství, pak už vidím jenom svoje vlasy. Bylo to všecko bezvadný. Užila sem si maximálně. V půlce už sem byla tak vyřízená, že sem si říkala, hlavně ať už nehrajou nic božího, na co budu muset skákat, což se teda nestalo. Natáhla sem si sval na boku při nějakým výskoku a opět mě chytly křeče do noh. Nebyl ale vůbec čas přemýšlet nad bolestí. Adrenalin od začátku do konce. Ben skákal, ječel, ztělesněná energie, úplně to rozjel. Proložil to řečma o tom, jaký je u nás boží pivo, jak umíme dobře zpívat, jak je Praha krásná a tak dál... a pak přišlo klasický: „V Praze je hodně krásných holek, ale tahle písnička není o vás, né né né, tahle je o ďábelské ženské... jak se u vás řekne „slut?" Kurva? This song is about the biggest kurva you ever seen." A dali The Ex. Klasika. Nicméně se tomu furt směju.

Hráli vály z třetího alba, podle mě nejlíp vyzněla Dead Can´t Testify, a jak sem čekala, nadchla mě Devil On My Shoulder, do které nás v půlce zapojil. Taky bych jim neodpustila kdyby nehráli Tears Into Wine. Tam sice uprostřed vynechal nějaký slova, ale to sem odzpívala za něho. Úplně sem byla napnutá jestli vyzpívá Saint Veroniku, ale dal to sebejistěa a bezchybně. Přestala sem skákat a jenom sem čučela na obrazovku na to vypětí. Úžasný zážitek. Z dvojky hráli River Below, což mi udělalo radost. Vůbec sem nečekala že dají Turn Your Back, to bylo překvápko. Z jedničky pak zahráli How It Goes.

Jako slabší se mi jevilo Diamant Into Landmine, ale to je asi tím, že ten vál ňák moc nemusím, a asi to bylo hozený do prostředka aby si trochu odpočinuli. Ben popřál Aaronovi k narozeninám, zazpívali sme Happy Birthday a jelo se dál. Znervóznil mě přídavek Red Flag, protože podle mě je to už moc obehraný, ale musím uznat, že naživo to má prdy, a vyvedený to mají dobře. Oproti tomu Fallen Leaves se mi neoposlouchá nikdy, ta je věčná.

Koncík skončil akorát když sem byla na pokraji svých sil a daleko za pokrajem, řekla bych. O celým koncíku musím říct, že byl perfektní. Jsem absolutně nadšená. Čekala sem hodně, hodně sem dostala. Co se týče těch dalších věcí... lidí o něco míň než loni, což sem vzhledem k vydání třetího alba nějak nečekala. Vzduch na jedničku. V hale bylo sice chladněji, což okomentoval i Ben a doporučil nám ať se k sobě přitisknem, no ale bylo dýchatelno, což oproti minulýmu koncíku byl luxus. Pití nám prodali i s víčkama, což bylo další plus v případě že bych někde stála sama v kotli, mohla bych si tak hodit lahvu do batohu, né jak minule. Vadilo mi že nebyl až tak nahlas zvuk aby mě to rozdrtilo. Bylo to nějak tichý. No, tichý... teda, relativně. Ale přesto, chtělo to větší prdy. Taky mi vadilo světlo, místama byla hala dost osvětlená, a to působilo rušivě. Taky bylo trapný že byly zavřený šatny, ale měla sem hozenou bundu na zemi, takže mi to až tak nevadilo.

Po koncertě sem byla zničená jak ostříž. Jenomže mise je mise. Obešli sme teda plot a dostali se zpátky dozadu k tourbusům. Tam stála ještě jedna holka. Taky čekala. Vyčkávali sme asi půl hodiny. Najížděly kamiony a bedňáci skládali aparaturu. Někteří hodní nás pozdravili. Sledovala sem to celý a tetelila sem se blahem. „Divej, bedňáci, teď naloží všechny ty repráky, boží." Hugo zakroutil očima. „Simtě, co je na tom božího...tahaj bedny."

Pak přišel sekuriťák, ten co sme se mu smály. Nečekala sem nic dobrýho. „Jesli čekáte na podpisy, musíte k třicetdvojce." Zasyčel.

„Kam k třicet dvojce?" Zeptala sem se.

„Na druhou stranu, sem nikdo nepříde."

„Aha." Trhla sem ramenama. Měla sem pocit že se nás chce jenom zbavit. No ale nakonec sem se rozhodla že se teda přemístíme. U vchodu 32 stál nějaký hlouček fanoušků, to mi dalo trochu naději, že někdo dostal echo. Rozhlídla sem se kolem. „No ale proč by šli právě tudma? Nemají tady ani auto." Uvažovala sem nahlas. Tahle hláška způsobila v hloučku zmatek.

„Možná odjedou minibusem, ten stojí támhle." Ukázal někdo na stříbrný auto. No dobře. Rozhodla sem se teda že budem čekat tady. Někoho pak napadlo jít dovnitř. Jenomže jako překážka se nám jevila recepce, kde hlídal vrátnej. Zima byla strašlivá, pořádně přituhlo. Klepala sem se jak ratlík bez oblečku, jektala sem zubama a říkala sem si že takhle tam dlouho nevydržím a je potřeba to nějak vyřešit. Pak už ale nad nějakým zdlouhavým řešením nebyl čas přemýšlet. Chytla mě křeč do nohy. Kroutilo se mi chodidlo, lýtkový sval mi drtil kost na čtverečky, bolest jako kráva, strašná a šílená, nemohla sem ani chodit, ani stát. Naběhla sem dovnitř, k recepci, jakýpak copak, a jestli by mě chtěl někdo vyhodit, měl by smůlu. Svalila sem se tam na sedadlo, vyzula si botu, masírovala sem nohu a kvičela sem jak prase u porážky. Za mnou hned vběhl Hugo, chytl mi nohu a snažil se s ní něco dělat. Noha se dál kroutila. Adrenalin opadl. Brufeny sem neměla. Ani rum. Bylo to čirý zoufalství. Co dělat? Přece teď neopustím stanoviště. Musím vidět Aarona, nezdar vyloučen. Konečně sem pro nohu našla ucházející polohu. Hodila sem si ji na šprušli mezi sedačky. Pomalu odeznívaly křeče.

Když viděli ostatní, že sedím vevnitř a nikdo mě nevyhodil, neohroženě se přidali. Seděli sme tam teda já, Hugo, holka co s náma stála vzadu, pak vedle mě ňákej kluk v černým oblečení, holka s mamkou a dva emaři, kluk s holkou. Kolem furt chodili ňáký lidi. Občas kolem projel někdo s vozíkem a provezl jakýsi hrnce a tácy, pak tam jezdil někdo s přepravkama, pak tam byl asi čtyřikrát řidič, jestli má přeparkovat auto nebo ne. Pak tam přišel jakýsi týpek za vrátným a říká: „Je tady zítra ňáká akce?"

Vrátnej: „Jo, zítra je Bořek Stavitel."

„Bořek co? Co to má jako být?"

Vrátnej: „Nevím, ale divej, tady to máš napsaný. Dneska byl Billy Talent, zítra je Bořek a potom Prodigy, to je ňáký disko."

Všichni jak sme tam seděli sme se začli trapácky smát. Jenomže to bylo tak jediný co nás na chvilku drželo při životě. Pak se dlouho nedělo nic. Hodinu se nic nedělo. Emařský kluk usnul. Choulili sme se tam do bund jak kuřata. Už sem taky pomalu usínala. Ztěžkly mi víčka, měla sem toho za ten den dost. Říkala sem si že když usnu, neva, někdo mě vzbudí až tady budou. Až tady bude Aaron. Má přece ty narozeniny...musím ho vidět. A chtěla sem se ještě přefotit s Benem, bez mříží. Celá hala byla tichá. Od vrátnýho šel jenom zvuk z televize. Kluk v černým pořád držel svinutý plakát. Už s ním nebubnoval.

Najednou mě probral ňákej křičící hlas.

„Co vy tady děláte? Na co tady čekáte?" Stál u nás nějakej chlap. Vrátnej vylezl z kukaně. „Právě sem se jich chtěl zeptat." Přidal se.

Trochu sme se probrali a zírali sme na ty figury. „No na co tady čekáte?" Nedal se ten uječenej.

První se zvetil kluk v černým: „Čekáme na kapelu."

„Jo vy myslíte tamty." Zasmál se vrátnej.

„Tady ale není žádná autogramiáda, seberte se a běžte." Řekl ten uřvanej.

„To nám jako chcete říct, že sem nepřijdou?" Zeptala se mamka od holky.

„Ne. Ti už sou dávno pryč. Šli tamhle k zadnímu vchodu na autobusy a odjeli." Odfrkl idiot.

Zvedla sem se a šla ven. Říkala sem si, že to takle přece nemůže skončit. To teda kurva ne!

Venku byla strašná zima. Chtělo se mně spat a brečet a všechno dohromady. Řekla sem že aspoň pudeme najít ňákou hospodu kde se ohřejem, protože jít zpátky na ubytovnu a mrznout tam do rána, to se mi fakt nechtělo. Byli sme skoro u křižovatky, když sem uviděla že na druhý straně haly stojí ňáký lidi.

„Blázni. Oni tam na ně ještě čekají." Řekla sem. „Dávno přece odjeli."

Pak sem viděla jak blýsknul ňákej foťák. „Hele foťák, oni fotí. Oni fotí!!!"

Únava neúnava, šmahem sem přeběhla přes celou halu k chumlu lidí. První co bylo, tak sem viděla že tourbusy tam ještě stojí. Druhá věc byla že sem si všimla že se tam ty lidi fotí s někým v kapuci. Když sem se prodrala blíž, viděla sem že je to Jon. Hurááá sláva, neodjeli. Na Jona byla pěkná fronta. S ničím sem se nesrala, předběhla sem a vyfotila se s ním. Byl hodnej a zlatíčko. Na ňáký vybavování ale nebyl čas, lidí tam bylo fakt hodně. Říkala sem si, že jestli tady celou tu dobu čekali, v té zimě, tak to teda klobouk dolů. Když Jon všechny odbavil, všechno podepsal a vyfotil se, tak se rozloučil a odešel.

A přišel...Aaron! Nadšením sem byla bez sebe. Sborově sme zazpívali Happy Birthday. Začal se fotit s holkama. Opět se mi nechtěla stát fronta, protože co kdyby mezitím utekl, a tak sem se vtěrkla dopředu a zeptala se ho, jestli se s ním můžu vyfotit. Yes, sure. Přimáčkla sem se k němu jak nejvíc to šlo. Aaron je úžasnej. Vysokej a takovej... těžko to popsat. Zvláštní. Dycky mě napadne akorát takový to... nepusť mě a chraň mě. Aaron je fakt zvláštní. Těžko se mi od něho odtrhávalo. Pak sem se na něho podívala, poděkovala sem, on taky poděkoval a pak sem rozpřáhla ruce, přitiskla sem ho k sobě a řekla sem Happy Birthday. Dobrá záminka, to chcu častějc. Jakýpak copak.

Na ubytovně sme pak přežili noc pod třema dekama, stejně sme ale chytli rýmu. Další následky koncíku sou občasný křeče v nohách a natažený břišní sval, dál namožený svaly za krkem a naražená ruka. Ale štěstí...štěstí milijon. Co bych pro ty kluky s talentem neudělala.

Takže, všechno se mi povedlo. Štěstí sem měla tolik, že sem si ho vyplýtvala na rok dopředu. Byla to akce, která mi vlila krev do žil, úplně mě to odbouralo a já se hrozně těším až tady budou příště, a slavnostně si slibuju, že tam budu taky.

 

 

Krevety

Jak sem si naivně myslela, že z Ladi vymámím whisky, cíga, co slíbím to nedodržím a pak už se do konce života neuvidíme... to by se možná stalo kdybych mu kdysi v pivním rozmaru nedala telefon. Volá šestkrát denně. I kdyby totiž Laďa byl normální borec, jakože není, a nepříklad pěknej, jakože to už není vůbec, a zavolal mi šestkrát denně, tak může věřit tomu že už mě nikdy neuvidí. To stejný se stalo Simě. Potkala borca. Byl dobrej, všecko toto... v pohodě. A pak jí začal volat, esemeskovat, a dokonce jí psal něžný esemesky jak ji má rád. No kdo potřebuje takovej matroš? To je na poblití.

V sobotu v jednu v noci mi volal Patrik. Aby mi řekl, že je mu smutno a že právě jede kolem bilbordu, kde je Elmo. A že se příští týden sejdem na pivu.

Musela sem si v práci vybrat dovolenou, a tak se válím doma a je to pohoda. Už mi z té práce taky decentně hrabalo. Nejvíc mě ale pobavila Enigma. Sedíme takle jeden večer zprudění na lince, nikdo nevolal a tak sme si s Enigmou a se Vzteklinou vykládaly o jídle, a o tom, co bysme nikdy nesnědly. Řekla sem, že bych klidně snědla čokla, že ty psy stejně nesnáším a nevidím důvod proč bych měla odlišovat psa od prasete. Vzteklina řekla že su bezcharakterní hovado. Vzteklina řekla, že by nesnědla koňa. A vůbec, že asi přestane jíst maso. A Enigma řekla, že by nikdy nesnědla krevetu.

"Sem měla předevčírem krevety. Dobrý byly." Řekla sem.

"A já sem měla před týdnem langustu." Řekla Vzteklina. Protože nám dycky musí říct, jak je bohatá.

"Jo?" Smála sem se. "Kdes tady měla langustu? V Modré Ústřici, ne?"

"Náhodou, sou tady restaurace, kde mají langusty, jenomže ty o nich nevíš, protože chodíš jenom do hospod, kde jíš smažák." Vyplázla na mě jazyk.

"Splesniv, langusto. Stříkám se sprejem proti blbosti." Nastříkala sem se imaginárním antiblbím sprejem.

"Já bych nikdy nesnědla krevetu." Zopakovala Enigma. "Nedokázala bych vyloupat maso z brouka."

Začly sme se brutálně smát. "Z jakýho brouka?" Vypadlo ze Vztekliny.

"No z čeho je kreveta?" Znejistěla Enigma.

"Kreveta není z ničeho, to je živočich. Kterej žije v moři." Poučila sem ji.

"Já sem myslela že je to brouk." Řekla Enigma.

"A proto sou krevety zamíchaný v plodech moře." Lámala se Vzteklina smíchem.

Na koncík Talentů nakonec jedu s Hugem, protože Laura se na mě vykašlala. To se dalo čekat. Těším se pekelně. Foťák připravenej, ubytování zajištěný. Akorát se mi rozpadly boty. Doufala sem, že eště koncík přežijou, a vono né. Musím jít teda v něčem, co sou skoro sněhule. Zasoutěžila sem si s Bandzone o vstup do zákulisí a stání na boku pódia během koncíku, a překvapivě sem zase nevyhrála. Bude tam teda čučet ňákej sopel, kterej si to určitě neužije, případně soplica co bude z boku pódia házet plyšáky.

No nic se nedá dělat, třeba se vtěrknu i jinak. Hlavně doufám že najdu tourbusy, a že se potkám s Benem. Taky doufám že mi na koncíku nikdo nevyrazí oko, zuby nebo neurve uši. Dál taky doufám že přežiju obě předkapely a že sebou neškrábnu. V neposlední řadě doufám, že mě Praha nezabije. Minule se o to snažila dost urputně.

Kapucíni, fošny a zase ty úřady

V práci změny. Na oddělení nám byli přidělení nováčci. Je to grupa jako prase. Sedí u nás a poslouchají hovory, což je strašný psycho. Furt do mě někdo jebe židlí, přejíždí mi nohy, motám se do drátů odposlechových telefonů a vysvětluju a vysvětluju... V nové skupině operátorských hvězd se vyskytuje fakt kvalitní matroš. Vede to Kleopatra, která má účes jak kdyby se vyloupla z Egypta a blbá je jak pondělní ráno. Všem už nám stačila říct, co děláme blbě, a šéfovi si stěžovala, že svou práci děláme "od á do zet, ale nic víc". Shodli sme se na tom, že to bude mít hodně těžký. Její největší kámoška je Ovca, která jí ve všem zdatně sekunduje, přikyvuje a já jenom čekám kdy Kleopatře začne říkat "má královno". Pak je tam Ovocná holka. Jí jenom ovoce a zeleninu. Tahá si do práce obrovský mísy zeleninových salátů, igelitky hroznů a furt žere jabka. Se divím že se z toho neposere. Další případ je Vlásečnice. Má uměle namotaný vlasy, přiheftnutý ke svým jakýmasi kroužkama, který sou ale dost vidět. Vypadá jako Hellraiser. Ptala sem se jí kde jako ty vlasy na namotání vzala. Vysvětlila mi, že sou od někoho cizího, že neví. Koupila si je v kadeřnictví. No fuj, to je hnus. Žít s cizíma vlasama na hlavě. Připadá mi to nějak morbidní. Nejhorší ze všeho je ale Exploder. To je mařka, která má strašně vyvalený oči. Ale tak hrozným způsobem, že se jí bojím. Když na mě mluví, musím se jí pořád dívat na ty oči, přitahujou mě, sou hypnotický jako oči skalního hada Kaa, sou děsivý, monstrózní a já furt přemýšlím, kdy bouchnou, explodujou, všechno kolem ohodí sklivcem a krví. Něco příšernýho. Pak je tam Ken, geroj nováčkovské skupiny. Na tabuli nakreslil srdíčka a jakýsi vzkazy..."miluju vás Peťulko a Haňulko" a eště něco jako S + L = VSL, což obkroužil srdíčkem a dokreslil holubičky. Verča když to ráno viděla, shrnula to jednou větou: "Co to je za piče zase." Ken se nesměje. Nikdy. Dělá moralistu. Značně odporně se tvářil, když Vzteklina vykládala příběh o jejím psovi, kterej na ulici vyšukal hnusou olysalou čubu, a když se od ní jaksi nemohl odtrhnout, a spadly mu růžový brýle, hrůzou se posral. Padala sem smíchem pod stůl mezi výukový materiály. Ken se zatvářil velmi znechuceně, vzal svou židli, přejel mi nohu a odsunul se na druhou stranu přepážky.

Skvělý kousek se podařil Jahůdkovi a Vzteklině. Koupila sem si mlíčka, malý kapucínky do kafe. Nechala sem je neprozřetelně ležet u komplu. Druhej den přídu do práce, uvařím kafe, otevřu kapucína - a nic. Mlíčko nikde. Začla sem frflat, že mě ojebali a napustili mi do kapucína vzduchovou bublinu. Otevřu druhýho, nic. Podívala sem se na Jahůdku, dělal že se tomu jako strašně diví a navrhl ať to du reklamovat. Otevřela sem třetího, nic, vzduch. Otevřu čtvrtýho, jakási kapka mlíka jak mravenčí ublinknutí. Ty paka totiž vzali injekční stříkačku, kapucíny nabodali a mlíko vysáli. Přísahala sem že se pomstím. Počkala sem si na vhodnou příležitost. Ta nastala když si Jahůdka vymlátil zub a musel k zubaři. Zpozorovala sem že má na stole musli Vitalis. Natrhala sem papírky, udělala z nich drobný kuličky a do toho sáčku mu to namíchala. A teď uvidíme. Včil sa ukáže!

Dívala sem se na dokument Sedm epoch rocku. Předminulej týden byl o metalu. Zajímavý. A teď bylo o grunge. Úplně sem byla natěšená jak sviň. Konečně sem zjistila, o čem je od Nirvany Serve The Servants. Byl to jeden z prvních textů který sem přeložila, ale furt sem dumala, o čem to asi tak je. Každopádně na ten text si často vzpomenu když se cítím staře. "Jak mi rostou kosti, hrozně to bolí, bolí strašně moc." A taky sem se dověděla, že Where Did You Sleep Last Night je cover. No ty vole. Jako ...cože? Čučím jako puk, normálně mi z toho začlo tikat oko. Ale eště že sem ji neměla tak ráda. Daleko horší by bylo, kdyby adoptovaná byla třeba Lithium. By se mi asi zbořil svět. Dívala sem se taky na překlady Nirvaních textů. Musím říct, že už před deseti rokama sem s kapesním slovníkem dělala daleko lepší verze překladů než je většina na netu. Jak někdo může texty tak zkurvit, nepochopím. Distill the life that's inside of me někdo klíďo píďo přeloží jako "zničím život který je ve mně". Tohle by mělo být trestný. Vypátrat autora a normálně ho hodit krokodýlům. Já když dělám překlad, tak mi to trvá dny, týdny. Nosím ten vál v empétrojce, přemýšlím, pak to přeložím, poskládám, několikrát přepíšu, vycucám slova který potřebuju, nahradím který nahradit jdou a pak přemýšlím jestli sem to udělala s citem. A někdo, tam klidně křápne takovej děs. To je jako chrstnout plechovku barvy na Monu Lisu. Sem se zase rozčílila.

Eště víc sem se ale rozčílila když mě doběhla byrokracie. Valila sem na radnici pro přeplatek nájmu, jakože sem byla po telefonu domluvená s jakousi ženou, že ty peníze budu mít na pokladně a "nebude problém", řekla. Tak já si naivně valím, najdu pokladnu, tam mi řekli, že tady na té pokladně mi to nevyplatí, že musí na jinou pokladnu, že to mám napsaný na ceduli, kde je "druhá" pokladna. Šla sem k ceduli, žádná druhá pokladna tam nebyla, vrátíla sem se a řekla sem, že hovno s octem, že tam žádná jiná pokladna není a žena mi řekla že musím jít na nějaký jiný odbor. Teď já zmatená jak mudla, lítala sem jak pako po celé budově. Nakonec sem vtrhla do dveří Sekretariát, informace. Zeptala sem se kam mám jít. Sekretářka mi řekla, že takový informace nepodává, že jako neví. Sem se zeptala, proč má na dveřích napsaný Informace. Na to mi řekla, že je sekretářka ředitele. No ty vole. Vtrhla sem teda do jiných dveří. Zeptala sem se chlapa, kam mám jít pro přeplatek. Mávl nade mnou rukou, což sem jako nepochopila. Bublala sem vztekem. Pak vstala ženská, co s ním seděla v kanclu, a odvedla mě na chodbu, kde mi ukázala kam mám jít. Zachránila mu život. Stejně spolu šukají. Mrknu a vidím. Šla sem teda na druhou pokladnu. V budově kam mě poslali sem pokladnu nenašla, tak sem se šla zeptat do kanclu kde byly otevřený dveře, kde je pokladna. To už sem ale vztekem měla pěnu u pusy. Takže v kanclu mi velice neochotně řekli, že musím do prvního patra. Dorazila sem teda na pokladnu v prvním patře. Řekla sem, že tam mám mít přeplatek. Žena se mě zeptala kde mám doklad. Řekla sem že nemám, ale že to tady mám mít nachystaný, páč to má v systému, že tam mám přeplatek. Ať se jako koukne do komplu. Řekla že musím jít dolů, za paní Králíkovou aby mi vystavila jakýsi doklad. Z rádia začla hrát Nirvána. Přemýšlela sem o tom jak je na hovno být standartní daňový poplatník. Řekla sem, že ani nápad, že už do žádnýho kanceláře nejdu, že jakej doklad zase potřebujou, že to nechápu, že po tom jejich úřadě lítám hodinu, je mi už do breku, spěchám do práce, a nic sem nevyvedla, jenom sem dvakrát zaplatila nájem, tak tady je občanka, a chci ty peníze zpátky. Po mým velice hysterickým výstupu se žena napila minerálky a řekla mi ať si skočím za paní Králíkovou. Vzdala sem to. Šla sem za paní Králíkovou. Králičí žena nebyla v kanclu, kancl zamčený. Byla sem tak nasraná, že se mi zapálily trysky u prdele a vyběhla sem schody rychlostí světla. Hodila sem batoh k přepážce na zem, složila sem se na přepážkový pultík a celý můj vpád vypadal jako přepadení. "Králíková u sebe není!!!!" Zahulákala sem na ženu. Ženská se konečně pohnula. Někam volala. Pak otevřela pokladnu, vypsala mi doklad, konečně mi dala peníze a já sem odešla s žaludečním vředem navíc.

V sobotu sme jeli na návštěvu za Jájou a za Edou. Protože se jim narodilo mimino a já už sem měsíc slibovala že se tam zajedem podívat. Trávit sobotní den na návštěvě s uřvaným miminem se mi nechtělo, tak sem se doteď statečně vymlouvala na nachlazení, ale dlouho se ta rýma protahovat nedala. A tak sem vzala dětskou židlu na krmení, Aničku a Huga a jeli sme na návštěvu do Vidlákova. Byl to zase nápad za všechny prachy. U baráku sme potkali Edovu matku, která prchala, a oznámila nám že "ti dva se už zase hádají, dělejte něco."
"No jo no...." Zahučela sem. Klasika. Když sme přišli, byl v baráku jenom Eda. Eště nebyl ani tak moc ožralej. Vytáhl mě na dvorek na cígo, zatímco Anička si vevnitř hrála s kočkou. Furt mi opakoval jak mi to moc sluší.
"Vypadáš jak tá...teď se určitě nasereš, jak Diana Kobzanová. Seš tak luxusní."
"Heh, Kobza vole."
"Seš furt drsná."
"Punk pičo!" Zapálila sem si cígo. "Jak se má malej? Jak se menuje?" Chtěla sem jako projevit zájem.
"Ani nevím, je mně to jedno. Seru na to." Smál se.
Zasmála sem se taky. Já sem to věděla. Nezmění se nikdy.
"Hele něco ti ukážu." Dovedl mě k oknu který vede z obýváku. Před oknem ležely fošny. Okno vymlácený.
"Ty vole, cha, to se ti povedlo jak." Řezala sem se.
"Normálka, ona po mně chtěla abych sem nanosil ty prkna. Tak sem je sem hodil. To je prostě punk. Vidíš? Takle na to musíš. Rozbij si doma okno taky." Smál se.
"Já mám plastový okna." Přiznala sem.
"Tak to je hovno model." Kroutil hlavou.
Asi za půl hodiny přišla Jája s miminem. Anička se podívala na malýho a byla upřímně vyděšená. Furt křičel. Sedli sme si na pohovku, v baráku zima jako prase a Jája řekla teda Edovi, jestli by nemohl aspoň posunout do háje tu fošnu, která zaklíňovala okno a nedalo se zavřít. Že se na něho potom jako dá deska a budem v teple. Eda vyskočil na okno, otevřel ho tak že málem spadla garnyž, zakopl o fošnu, zakymácel se, přepadl k protějším vchodovým dveřím a ty vysklil. Myslela sem že je mrtvej. Zbytek návštěvy sme teda uklízeli střepy, lepili dveře a zabedňovali okno. Skvěle strávená sobota.

V neděli sem šla odvízt Aničku k našim. V autobuse sem potkala Laďu. Ach bože. Furt po mně mámil telefonní číslo a stěžoval si jakej je Michal hajzl, jak si myslel že je kamarád, ale on není, je to kurva mizerná. Což je jasný. A chtěl si se mnou dat rande, tak sem se nechtěla hádat, řekla sem že za hodinu budu ve sportbaru, ale vůbec sem samozřejmě neměla v úmyslu tam jít. Předala sem teda Aničku, a rozhodla sem se domů dojít pěšky, protože furt zírám do komplu, a měla bych pochytat čerstvej vzduch a projít se listím. Za chvilku už sem všeho litovala, mrzly mi uši a ani kožich mě nezahřál. Což nebylo to nejhorší. Neprozřetelně sem to vzala kolem sportbaru. Venku už stepoval Laďa a nervózně mě vyhlížel. "Já nikam nemůžu." Řekla sem hned zkraje.
"Proč ne?"
"Protože...nemám peníze." Lhala sem.
"Já mám, všechno ti koupím." Prosil.
"Nemám cíga." Bránila sem se.
"Koupím ti cíga, piva a panáky." Vytáhl na mě Laďa těžkej kalibr.
"No tak jo." Souhlasila sem. Jelikož sem prospěchářka. Strávila sem s Ladinem ve sportbaru dvě hodiny. Na záchodě mi spadla šalinkarta do hajzlu. Ladin mi říkal jak su hezká a hodná. Asi měl zamlžený mozek. A ten Michal, to je kurv, no jo. A já sem myslel, že je kamarád a není kamarád, on to jenom tak dělal. No jo.
"A nechcu se tě dotknout, ale o tobě říkal, že vypadáš jak fetka." Sdělil mi.
"Muhéhéhé.... no ty vole." Smála sem se.
"Doufám že tě to neurazilo." Staral se Laďa.
"Já už sem toho na sebe slyšela tolik, že tohle je slabá hrušková voda." Pokývala sem hlavou. "Stejně mě nesnáší, idiot, protože sem s ním nechtěla jít k němu dom "na kafe". Chlámala sem se.
"Ty jo, tos mi měla říct, bych ho zmazal." Prsil se Ladin.
"Dala bych si whisku." řekla sem na to. Pumpla sem ho eště o dvoje Bora, dvě piva a pak sem řekla, že musím jít "dom žehlit". Cha! Šel mě doprovodit a celou dobu loudil sliby že mu zavolám, že spolu eště někam pudem a že to bude co nejdřív. Všechno sem odkývala. Slibem nezarmoutíš.