sobota 4. října 2008

Cocktail Support Team

V pátek jsem vstávala v deset. Nemohla sem si ani uvařit kafe, protože sme žádný neměli, a tím se odstartovala celá páteční hrůza. Udělala sem si teda aspoň čaj, a plánovala si, jak si plácnu čajový sáček na pytle pod očima, abych aspoň mohla chodit kolem zrcadel a vážit si sama sebe. Anička se spokojeně dívala na krále Matěje a žmoulala u toho koblihy. Najednou se domů vřítil Hugo s Káchou a Doktorem. Na vpády nečekaných návštěv sem v poslední době zvyklá, a ani mi vlastně nevadí, protože Anička je zbožňuje, obzvlášť všechny strejdy, nejvíc Káchu. Hugo mi oznámil, že Doktor mě vezme na sociálku autem. Frflila sem, že je to zbytečný, že na sociálku sjedu emhádé, tedy sockou, aspoň to bude stylový. Ale Hugo se nedal, prej je to domluvený, a ať se dám dohromady. Poslechla sem teda, za hodinu sem byla v hromadě a mohli sme vyjet. Kácha má nový auto, jelikož to předchozí rozmlátil ještě než sem se k němu dostala, koupil si teď červenýho Nissana, a protože furt nemá řidičák, auťák svěřil Doktorovi. Jenom co sme vyjeli, zapnul Doktor rádio, z kterýho se ozýval nějaký ječák, ale né krásný ječák, ale hnusný ječící zvuk, co rve uši, asi jako když zpívá kvičí Brian Johnson, a takle brzo po ránu, to sem teda neměla zapotřebí. Zaparkovali sme na boku sociálního úřadu.
"Smí se tady stát?" Zeptal se Doktor.
"To já nevím, ty seš řidič." Rozhlídla sem se. "Ale není tady nikde zákaz stání, a stojí tady všichni, tak asi pohoda. Neser se s tím, jdeme." Vystoupila sem z auta a hnala se vstříc sociálkovým dobrodružstvím, a hlavně najít automat na kafe. Doufala sem, že se domluvím s úřednicí, aby mi dala víc formulářů, který bych nechala potvrdit najednou, abych nemusela za ředitelkou školky každý měsíc jak dement. Stoupla sem si teda do sektoru, kam patřím a čekala u dveří, zatímco Doktor zničeně padl na židli. Ze sociálky není nadšený nikdo, pokud to ovšem není rómská bytost. Odněkud vyběhla jakási nepříjemná žena, od pohledu úřednice a křičela na mě, ať si přejdu k jiným dveřím, protože na mojí přepážce mají pauzu. Zapadla sem teda za řvoucí kačou, už sem tušila, že domluva nebude snadná, o formulářích navíc se mi mohlo akorát zdát. Vysvětlila sem, že nesu papír s potvrzením o navštěvování školky.
"No jo, ale vy tady musíte dodat ještě rozhodnutí školky o přijetí." Zamžikala na mě povýšeně. "Máte to?"
"Ne." Kroutila sem hlavou. "Nikdo neříkal, že to mám přinýst."
"No to je snad ale jasný, bez toho se nikam nedostanem." Dělala ze mě blba.
"Ale mně to nikdo neřekl." Bránila sem se.
"Jak neřekl? Jo aha, vy ste tady podepisovala prohlášení. U kolegyně. Podepisovala ste to nebo ne?" Útočila žena.
"Jo, podepisovala."
"Tak ale to ste měla říct hned." Prohlídla si formulář. "Ježiši!" Nadskočila na židli. "Dyť tady máte špatný datum. Tady má být 30. 11. a ne 30.12.!"
"Tak sem se spletla, tak já to přepíšu." Natahovala sem se pro formulář.
"No to ne, jak přepíšete? To nemůžete přepisovat!"
"Jako jak jako?" Nechápala sem. "Tak to přepíšete Vy?"
"Já? No to vy byste asi měla, ne?"
Už sem nechápala vůbec nic. "Vrátíte mi ten formulář, abych mohla tu dvojku přepsat na jedničku?" Upřela sem na ni pohled zlé holky a začla sem se vytáčet.
"Ale musíte to udělat nenápadně, jenom trochu z té dvojky udělejte jedničku, né že mi tu dvojku přepíšete celou!!!"
Musela si ze mě dělat prdel, nebo co. Vzala sem si propisku, která nepsala.
"No tu si neberte, ta nepíše, vemte si tu vedle, dyť vidíte, že je na šňůrce, ne?" Logika monstra za přepážkou mi opravdu vyrážela dech. Zkusila sem přečmárat "nenápadně" dvojku na jedničku, a žena postižená vzteklinou na mě ječela: "Né, takle to nepřepisujte, ježiši, říkala sem nenápadně, jenom tomu udělejte takovej zobáček. Proboha, takhle né !!!"
Když sem odtama vypadla, byla sem docela šťastná, že další návštěva sociálky mě čeká až za měsíc.
Když sme se s Doktorem blížili k autu, stáli u něho dva flojdi. Stáli sme na zákazu zastavení. Policajt chtěl vidět doklady, dlouho zíral do techničáku a prohlížel celý auto, a já už sem si říkala, že Káchovo auto je určitě kradený, a my tam v té kose umrznem, a nejvíc mě sralo, že sem neměla čepici. Chtěli nám napařit pokutu dva litry, ale já sem pak udělala smutný oči smutné matky, začla sem meldovat o tom, že sme teďka byli na sociálce pro sociální dávky, protože máme malý dítě, a to víte, my matky na mateřské, to vůbec nemáme jednoduchý, a policajt kýval, že to fakt jednoduchý není, pak řekl Doktorovi, že by teda měl víc vydělávat, aby mě a dcerku uživil, a já sem řekla, že jo, manžel se snaží, ale znáte to, doba je zlá... Ukecala sem to na pětikilo. Řezali sme se s Doktorem těm mým kecům ještě hodinu.
Večer mi volala Sima, že Peťa dělá zase koktejlovou šou v klubu, a jestli pudu. Řekla sem že jo, protože už sem zase dlouho nikde nebyla, i když venku byla taková kosa, že by vorvaně ven nevyhnal. Nabalila sem se, že sem vypadala jako válec, trčely mi jenom oči. Na ty ještě nikdo termoklapky nevymyslel. Vydaly sme se se Simou teda do města. Na náměstí sme si daly sraz s Peťou a Luckou, kteří nám na uvítanou donesli svařáky. Stáli sme pak před klubem, svařáky v ruce, cigárko, mrzli sme a kecali.
"Zima není vůbec sexy, zatrhla bych to." Řekla sem.
"Che, sexy... " Smál se Peťa. "Víš, komu sem minulej týden míchal koktejly?"
"Tak to nevím." Přiznala sem.
"Tomu hercovi... jak on se... jo, Rosenberg."
Vyprskla sem svařák. "Prej hercovi..."
Sima se lámala smíchem. "Ježiš, ještěže sme tam nebyly."
"Jak nebyly?" Smála sem se. "Pořád chceš pořádnýho borca, mohla ses s ním aspoň vyfotit."
"Ty jo, nestraš, kdyby tu fotku viděl ten můj, tak si můžu hledat nový bydlení."
"Prosimtě." Mávla sem rukou. "Kvůli tomu, že bys měla fotku s Robertem, jo?"
"No jo, ale co on dělá taky, že jo..." Trhla Sima ramenama.
"Herca přece." Řekl Peťa.
"No jasně." Napila sem se. "Minule ses chtěla fotit s týpkem z Pulp Fiction, ale naši čeští herci ti nejsou dost dobří."
"Ty jo, ale ty sis to minule vyžrala." Řekla mi Lucka.
"S tím týpkem anglickým, že jo? To bylo příšerný." Souhlasila sem.
"Něco tak škaredýho sem už dlouho neviděla." Řekla Lucka.
"Hm, hm, byla bych nejradši, kdyby si mě lidi vůbec nevšímali, protože když už si všímají, sou to děsiví jedinci, patřící do panoptika hrůz." Řekla sem a dopila svůj svařák.
V klubu se to rozjelo tak kolem desáté, když dorazil zbytek fanouškovské základny. Přivedli dva nový jedince, jeden z nich se mi představil jako Pavlík, něco na mě zahuhlal a usnul na stole, druhýho mi představoval kamarád.
"Todle je Mat." Řekl. "Je to manažer, skutečně schopnej člověk, toho si važ. Představil bych ti ho jménem, ale já vlastně nevím, jak se jmenuje doopravdy."
Podala sem mu ruku. "To je jedno, protože jak řekl klasik, co je po jméně...?"
"Ale ale ... tohle sem tady ale opravdu nečekal." Zatvářil se manažer udiveně.
"Co jako? Že v klubu se vyskytují lidi, kteří umí číst?" Zatvářila sem se zlounsky a odcupitala pryč. Protože na mě nikdo dojem neudělá tím, že je manažer, obzvlášť když v mým žebříčku nejtrapnějších povolání se manažer dělí o přední příčky s obchodním zástupcem a revizorem.
Kamarád Zdeněk mi zase furt vykládal, jak dobře tančí, ale né na tady to co hrajou, že musí mít rychlejší hudbu, a že tanec bere hrozně vážně, a trénuje to doma před zrcadlem. Smála sem se jak urvaná z řetězu. "Jak jako trénuješ tanec? To přece... jak to s tebou hodí, tam se vrtneš, o tom to je..."
"Né né, musíš mít techniku, já se nedokážu dívat na někoho, kdo tančí, a nejde mu to, neumí to. To je děsně trapný." Oponoval mi.
"No jo, trapnej tanec je horší než žádnej tanec, to je pravda." Řekla sem. "Ale mně je v podstatě všechno jedno, já jsem hopsalka. Když mám radost, tak skáču, hopsám a kroutím se, a je mi jedno, jestli si někdo myslí, že je to trapný."
"Ale dyť se na tebe lidi dívají."
"Nedívají. Pravda je taková, že nikoho nezajímáš." Ujistila sem ho.
Během debaty o tančení sme se trochu opili, a donutila sem Zdeňka, aby mi teda ukázal svůj vypilovaný veletanec. A Zdeněk se vrhl na plac a předvedl stavění kostek. Na to sem obzvlášť alergická. Odešla sem sledovat fotbálek. Odchytil si mě manažer, a zkoušel fritovat. Zeptal se mě, jestli mám nějakou přezdívku.
"Ano. Říkají mi Vokurka, Králíček a Emo." Smála sem se.
"To není nic moc."
"Bývalo to horší. Bývala sem Vápenka, Belha a Krysa."
"Proboha, proč Krysa?" Vypadal vyděšeně.
"Protože sem chovala potkany." Odsekla sem a odešla.
Peťovi to ten večer šlo daleko líp než předtím, flašky mu tolik nepadaly a ani se nespálil. Sima balila barmana a já sem střídavě tančila a střídavě mluvila se všema účastníkama fan klubu, po čtyřech pivech sem taky poučila manažera, že největší poser manažer hudebního průmyslu byl Malcolm McLaren, a taky sem mu vysvětlovala proč.
V jednu sem usoudila, že je čas odejít, protože už sem měla dost a další pivo bych už ani nezvládla, a tak sme se se Simou se všema rozloučily, slíbily účast na další akci, a hnaly se ven. Venku na mě čekal manažer, jakože se se mnou chce rozloučit, tak sem mu řekla "zdarec" a on mi dal do ruky svou vizitku. Sem teda nikdy nevěřila, že se budu účastnit vizitkové hry, protože sem si myslela, že si to Pájka se Simou vymysleli a tohle se neděje. Ale Pájka taky tvrdil, že když dostane člověk vizitku, ze zvědavosti prostě napíše mejl a já sem tvrdila, že já bych nebyla dobrý účastník takové hry. Takže můžu zodpovědně říct, že sem se předpověděla dobře, já teda ze zvědavosti mejl nepíšu, ani nikam nevolám, ani mi vizitková hra nepřijde vtipná.

pátek 3. října 2008

Noc má své vyvolené

Ve středu odpoledne sem se musela stavit na poštu, protože mi přišla knížka "Rádce pro začínající spisovatele, překladatele, novináře" a já nevím co ještě. Objednala sem si to pro případ, že bych se s ňákým psaním chtěla vetřít do nějakýho nebohýho vydavatelství. A tak mám doma knihu a pocit, že sem pro vydání psaní něco udělala, ale to je jako tak celý. Přečetla sem si rady, jak být dobrým redaktorem, novinářem, spisovatelem, překladatelem, ale všechno je to nanic, protože všechno znám a vím. Nejlíp se prostě člověk učí sám. Lekce tvůrčího psaní, stejně jako ostatní kurzy sou blbost. Člověk se musí vypsat, a najít se. Kurzy slibují, že naučit psát se může každý, ale o tom přesvědčená nejsem. Mě například nikdo nenaučí květnaté mluvě, používání přídavných jmen ani určité vznešenosti projevu. Stejně tak mě určitě nenaučí kurzy kreslení kreslit. No nic. Takže přečtením rad sem strávila odpoledne a usoudila sem, že je to ztráta času, ale zase mám ten seznam vydavatelství, protože co kdybych náhodou potřebovala vydělat milijóny.
Pošta hledá nějaký chudáky na přepážku. Ovšem na takový zoufalý činy je času dycky dost. Takže to sem zavrhla. Zato sem ale poslala životopis na dispečink taxislužby. Odpoledne sem jela na sociální úřad. Cesta to byla veselá, jelikož sem autobusu ukopla krytku světla u dveří. Čekala sem tam asi hodinu, pak sem vešla dovnitř, místo dvou přepážek jela jedna, no ale co člověk nadělá...., dostala sem formulář pro školku a poučení, že s formulářem budu na sociálku chodit každej měsíc. Mám radost.
Když sem šla zpátky, řekla sem si, že se nic světobornýho neděje, není o čem psát, a tak bych se měla stavit k babičce. Nakoupila sem teda grilovaný kuřata a zašla na návštěvu ke stařence. Žádný překotný řeči jako "auto vystoupilo z auta" se nekonaly, protože, ke vší smůle, když je člověk sám, babička se chová celkem normálně. Takže zase nemám o čem psat. Hrozný moment ovšem nastal, když sem vytáhla kuřata, jakože si dáme, už tak sem se se svým nechutenstvím docela rvala, ale babička je Kostěj Nemilosrdný, a tak mi začla ukazovat svůj viklající se zub. Mohutným úchopem mojí paže mě nutila se dívat do dutiny ústní, viklala si zubem, a pak mi ještě ukázala stoličky. Tahle dramatická chvíle trvala neskutečně dlouho, hrůzou mi slzely oči, a snažila sem se nemyslet na to, že mám v puse kuře. Když mě pustila, zapila sem tu hrůzu sodovkou ze zapatlanýho krýglu, který babča předtím utřela kapesníkem. Zbytek návštěvy sme strávily nad fotkama. Babička nemilosrdně archivuje fotografie z doby, kdy moje larvální stádium evidentně nevědělo, co je to vkus. Chodila sem v roztrhaných riflích, který byly popsaný fixou a propiskou, na tom sem měla většinou vytahaný svetr, na svetru jakýsi přívěšek, na krku šátek s puntíkama, jak Ferda Mravenec, k tomu martensky, milijón náramků, a ke vší té hrůze sem měla blonďatou hlavu. Nemám ráda, když na mě někdo takle nemilosrdně vybalí takový usvědčující fotky, připadám si pak jak trapák, a lituju všechny lidi, kteří se mnou v té době měli co do činění.
V pátek večer sem se domluvila se Simou, že někam zajdem. Vpadly sme do lezbího baru, kde bohudíky už nedělaj lezby (takže bar je asi potřeba přejmenovat). Nejdřív nás otravoval ožralý týpek, který se dycky přimotal k našemu stolu s větou: "Holky, nezlobte se, woe, ale já su tak vožralej...." A pak dycky následoval výklad něčeho trapnýho pochopitelně. Průběžně sme ho od stolu vyhazovaly, nejdřív slušně, pak neslušně, potom se ožralec rozhodl, že se zamiloval do Simy, pustil si karaoke a zazpíval jí Holky z naší školky. Jeho "jééé ééé héééé" muselo být slyšet až k nám domů. Potom se rozhodla jakási žena zakaraokeovat píseň od Lucky Vondráčkové, motala se po baru jak největší stár, falešná byla jak já když si zpívám v kuchyni, ba eště horší, a velice procítěně, až jí skoro ukápla slzy zpívala : "Mám strach, že se nic nevyrovná lhááááá - ááá - jaháááá - áářům". Byla sem dost málo ožralá, abych se nad tohle povznesla. Ožralec přiklopýtal opět k našemu stolu, shodil židli, Simě řekl, že ju miluje, mně řekl: "Ty nemáš křížek na krku, tebe nikdo nevochraňuje, a moc se mně nelíbíš, tak blbě zíráš." Když vysmahl, pustila sem Simě P.O.D., protože sme se furt nemohly shodnout na tom, jestli to zná nebo ne, nakonec sme zjistili, že P.O.D. trochu zná, ale nezná Sex Pistols. Což byl pro mě asi takový šok, jak když mně Eda řekl, že nezná Janis Joplin. Do baru se nahrnuli ukrajinci, aby nám nebylo líto, že sme samy, bez opruzů. Byli už pěkně namrdaní, furt nám posílali panáky, vytrvale sme je odmítaly, ovšem slušně, protože kdo si to chce rozhodit s takovýma vazbama v bombrech... Chtěla sem odejít, protože mně tam vůbec nebylo dobře, ale Sima furt že né, že má eště něco v jukeboxu, a že kvůli nim nikam zdrhat nebudem. Nechala sem ji teda, ať si to vyžere, což se stalo, když si k nám přisedli. Zavrčely sme, jako že je tam nikdo nechce, ale bylo jim to jedno, dyť jim patří svět, že jo... Jeden z nich tam začal Simu objímat a snažil se ji chytit za ruku, tak se mu vysmekla a začla na něho ječet, když nedal pokoj, tak sem se přidala, jakože ať táhnou ke svýmu stolu, Sima si stoupla a vypadala nepříčetně, jeden z nich bouchal nasraně rukou do stolu, ať si jako kurva sedne a já už sem viděla, jak na nás vytáhnou kvéry nebo minimálně nože. Naštěstí v té chvíli tam přišli ňácí jejich další kámoši, kteří je umravnili a vzali je k vedlejšímu stolu. Chvilku byl klid. Sima chladla. Týpek od vedlejšího stolu nám poslal panáky, jakože na uklidnění. Řekla sem Simě, že dopiju pivo a přesouváme se jinam. Trvala si na svým, že žádní takoví ji nevyhodí z baru, a že ona odejde až se jí bude chtít, a né proto, že ji otravují nějací parchanti. Moje heslo "moudřejší ustoupí" vyšumělo s pivní pěnou. Za chvilku přišla ruská děéévočka, teda děvka vyloženě, no ta byla jedlá. Jelikož byla taky pěkně namletá, předváděla hysterický scény, brečela, tloukla do nejbližšího ukrajince pěstičkama, kopala a nakonec po něm hodila stojan na tácky, což mělo za následek, že týpkovi rozrazila čelo. Mezitím volal Eda, kde jako su, že je mu smutno, protože Jája je na koncíku Tří Sester, a že za mnou přijede. Nadiktovala sem souřadnice a bylo mi jasný, že tenhle veřer bez nože v břiše nemůžu přežít. Mezitím nás se Simou otravoval týpek, co nám kupoval furt panáky, coly a kafe, až už to bylo otravný mega, a hádal se s náma, jestli si přisedne on k nám nebo my k němu, až sem se s ním přestala bavit, protože trapáky nemám zapotřebí. V baru byly porád otevřený dveře a zima k nepřežití, a nikdo s tím nic nedělal, tak sem se pokusila dveře zavřít, ale měly zaseklou tu zarážku na zabrždění, a vůbec to nešlo, tak sem zašla za majitelem, že jestli by se s tím něco nedalo dělat, a on řekl že teda dalo, a tak sme společnýma silama zarážku ukopli. A byl pokoj. A teplo. Když se dořítil Eda, upozornila sem ho, že tady dlouho nebudem, ať si ani rači nic nedává, že jenom dopiju pivo a přesouváme se jinam. Protože i když sem pod parou, ještě furt se mám ráda. Eda zmonitoroval situaci a nejvýš možným křičením mi oznámil, že není debil aby tady dělal problémy. Ukrajinec od stolu se otočit a řekl, že žádný problémy nebudou, když si s nima dáme vodku. Kroutili sme hlavama, že né, ale typan přitvrdil a začal nám vykládat, jak dělá kick box. Nechtěla sem se přesvědčovat, jestli kecá nebo ne, tak sme si vzali panáky, a v nestřeženým okamžiku sme je schovali za nápojový lístek. Když se další účastník páteční pařby rozhodl, že z něho bude pěvecká stár a chopil se mikráku, to už psychicky nevydržel nikdo z naší liščí.. trojky, a přesunuli sme se jinam. V dalším baru Eda předvedl taneční kreace, s kterýma měl úspěch pochopitelně, akorát Sima to špatně nesla, páč na něho eště není zvyklá, a tak zatímco já sem pískala a tleskala, Sima dělala, že k nám nepatří a posléze rači odešla na hajzl. Eda zaměstnal celý bar tím, že sháněl číslo na taxíka. Pak spokojeně přišel a oznámil, že si tágo objednal. "Můžeš být na mě pyšná, jak sem schopnej." Čekali sme patnáct minut, půl hodiny, třičtvrtě hoďky... samozřejmě se nic nedělo, nikdo nepřijel, a tak sem musela nakonec taxík objednat sama.
V sobotu sem se vydala se Simou do Labyrintu, protože tam její brácha měl mít barmanskou šou. A taky proto, že tam máme vstup zdarma, jelikož jsme VIPky. Když sme přišly, tak kolem půl jedenácté, v klubu nikdo nebyl, jenom já, Sima, Simí brácha Peťa a jeho kočka Lucka, která je fotografka a tak měla foťák velikosti menšího děla, kterej byl průběžně politej pivem a pocákanej koktejlama. Dala sem si dvakrát Cuba Libre, jedno Mojito a pivo a byla sem na káry jak jelen. O půlnoci začal klub trochu žít, a tak se Peťa rozhodl, že předvede ohňovou šou, ale trochu na něho ty hořící flašky popadaly a laply mu ruce. Utekl na hajzly aby na sebe pustil vodu a my sme hasily flašky, aby nečoudily. Trochu vyplašeně sem pípla na Lucku, jestli by neměla jít za ním, ale ta mávla rukou: "Von hoří pořád."
Potom přišli ještě nějací známí, tak pět kusů, většina pěkně na káry. Seděla sem přímo vedle barmanskýho stolku, a to jenom proto, abych obsadila jedinou barovou točící židli, což mělo za následek, že sem se pořád točila a následně sem předvedla tanečnici lap-dance, netušící, že židle je otočná. Myslela sem si, jaká je to sranda, do té doby, než si vedle mě přisedl jakýsi škaredý typan. Sima za mnou přihopsala, celá se třásla a hlásí: "To je ten herec, no, však víš kterej..."
"Ne, to teda nevím." Ujistila jsem ji, protože herce neznám, a nepoznala bych ani, kdyby vedle mě stál Dejdar.
"No ten herec, jak hrál v Pulp Fiction, dyť víš, podívej se na něho. No jak se menuje..."
Zalovila sem v paměti, kterýho herce tak znám z Pulp Fiction..."Travolta?" Snažila sem se.
"No nejseš ty kokot?" Mávla nade mnou Sima rukou a odešla.
Za hnusným hercem přišel jeho kamarád, hrozně mně připomínal krtka z Tipa a Ťapa. Fakt děsnej. Oba mluvili anglicky (což Simu utvrdilo v tom, že je to ten herec), a to už sem tušila, že je zle, a taky bylo, protože se mnou krtčí muž začal mluvit, a ještě o takových kravinách, ó bože... Dotáhla sem známýho od stolu, postavila si ho vedle sebe, a řekla sem: "Teď se mnou jakože flirtuj, nebo se aspoň normálně bav, protože nechcu strávit zbytek večera trapnou konverzací v angličtině!"
Celej večer / noc hrála trapná hudba, klasický disko, navíc dýdžej byl břídil, hrál playlist čtyřikrát dokola. Sima byla celá u vytržení a tančila na Jacksona, já sem dopíjela jakýsi dryjákový koktejl, který byl inventárně na stole (džus, bílý rum, tequila, vodka). Pak začlo hrát Run DMC, Peťa skočil na plac, začal brejkovat, točil se na hlavě a dělal ještě horší věci, to v životě nepochopím, jak je třeba možný z leže vyskočit, to mi hlava nebere a nikdy nevezme. Pak se přidal pinkl, takže se tam střídali, my sme stáli kolem a čučeli, a najednou se odněkud vyloupli dva ťamani, začli skákat taky, všichni kolem nadšeně tleskali a mně se dělalo blbě, protože sem viděla ty vykloubený kolena, ramena a hlavy, natržený šlachy a ukroucený svaly. Ve finále se odněkud vynořil tlusťoch, který mohl v objemu směle konkurovat Hugovi z Lost, a rozvalil takovej break, že nám všem spadly čelisti a po něm už se na plac nikdo nevrhal.
Domů sem dojela ve čtyři ráno. A dlouho zase budu sedět doma, protože venku je zima jako prase.

čtvrtek 2. října 2008

Vlčí kožíšek

Byla jsem opět flétnově doběhnuta. Zatímco donedávna v soutěži o nejhůř hratelnou skladbu vítězil Talentí Devil z toho důvodu, že sem si na konci musela vymýšlet hmaty, skládající se z půltonů a čtvrttónů, teď obsadilo první příčku Status Quo s In The Army. Do půlky skladby musím flétnu podladit, od přechodu v půlce ji musím zase rychle dat dohromady. Tomu říkám zmatení nepřítele.
Pořád se nic neděje. Jsem zalezlá doma, nikam nechodím, protože se mi nikam nechce. Zima je smrt a já jsem zkrátka mrtvá. Až na výjimky, kdy někam fakt musím, jako teďka. Musela jsem jít na dodělání tetování. Aničku si vzala mamka a my sme se s Hugem vydali do salónu. Já na ty kérky a Hugo aby si domluvit termíny, protože se tam furt snaží vetřít na dodělání ruky, ale vždycky mu tatér onemocní, pak někdo řekne, že mu zavolá a nezavolá, a tak si Hugo volá sám, a když už se domluví a má termín, tatér je zase nemocnej. Takže sme se vydali spolu. Když sme se dostali do studia, na čele sem měla smrtelný pot, protože vyšlapat schody do čtvrtýho patra, to si může vymyslet jenom někdo, kdo má na dvěřích samolepky, že je podporovaný Hells Angels. Brutalita do nebe volající. Byl tam jenom jeden tatér, kterýmu říkáme Trojka, protože se ve studiu objevil jako poslední, třetí kus. Bohužel Trojka ani jednoho z nás netetuje, takže sme věděli, že je zle.
"Jdu za Peťou, ale předpokládám, že je nemocnej, že.." Vychrlila jsem na něho, lapající po dechu.
"No jo, jsem tady sám, oba onemocněli." Naklonil se ke mně dramaticky. "Peťa dokonce blije krev."
"Ježiši." Vypískla jsem jako hysterka z Wisteria Lane. "Snad se z toho brzo dostane."
"Neboj. On to jenom dělá." Uklidňoval mě Trojka.
"To musí být teda dobrej herec, to ještě neumím, dělat že bliju krev." Uznale jsem pokývala hlavou.
"Dneska musím odejít a zítra tady taky nebudu." Oznámil Trojka. "Mám koncert, hrajeme před Biohazard." Vyprsil se. Právem.
"Vy hrajete před Biohazard? Vážně? Týý vole!" Vypískla sem.
"Mohli byste jet se mnou." Zazubil se.
Hugo zamával rukou. "Né né, to je moc narychlo."
Už sem se viděla v backstagi. "Ale jo, to... to není narychlo, to bysme mohli." Zkusila sem to.
"Je to narychlo." Podíval se na mě Hugo a tím debatu ukončil. Chjo.
"Odjakživa sem Biohazard miloval, a teď před nima předskakujeme, to je prostě bomba." Rozplýval se Trojka.
"Ty jo, splnil se ti velký sen, seš šťastný člověk." Poskakovala jsem radostí.
"Vrátil jsem se kvůli tomu z Ameriky, abych mohl hrát." Vysvětloval.
"No to je jasný, ňáká Amerika počká, ale todle, to se ti povede jednou za život, no pááni, skákat před Biohazardama..."
"Proč mně nikdo nezavolal, když jste všichni nemocní?" Vložil se do toho Hugo.
"No znáš to tady, odtud nikdo nevolá, ani není možný se sem dovolat." Smál se Trojka.
"No právě, máte tady chaos, zbytečně." Řekla sem. "Proč tady nemáte sekretářku? Mě třeba, já jsem dobrá, fakt."
"Víš co, my tady ženskou mít nemůžem." Smál se Trojka. "To prostě... tři chlapi a jedna ženská, to by bylo smrtelný, to vůbec... ježiši."
"Tak si sem vemte chlapa, sekretáře." Poradila jsem mu.
"Prosimtě, kdo je zvědavej na dalšího chlapa.." Mávl rukou.
"Pravda, bezvýchodná situace, co?" Smála jsem se. "No jo, tak my si zavoláme, a když se dovoláme, tak se objednáme."
Vyfičeli sme teda odtama a vrhli sme se na nákupy, protože mamka mi dala příspěvek, a pěkný příspěvek, na zimní výbavu, protože mám pokažený zip u bundy, a chodím rozeplá, tak ať si jako koupím něco teplýho na sebe. Už asi měsíc brousím kolem kožíšku, má to takový bundový střih, ale je to umělý kožíšek, prostě bomba, akorát že je krátký a moc to nezakrývá záda teda, a tak jsem měla dilema, navíc pod to nebudu moct nosit mikiny, protože to se absolutně k tomu nehodí, ale nakonec kožíšek zvítězil, a taky to, že v Kenvelu měli slevy, a tak sem si ho šla vyzkoušet do kabinky. Když sem si vyslíkla mikču a Hugo uviděl moje letní tílečko, málem ho trefil šlak.
"Kams jako takle chtěla jít?" Vyzvídal.
"Tak du na tetování, tam přece nepohrnu s dlouhým rukávem." Kroutila sem hlavou.
"Si ten dlouhej rukáv normálně ohrneš, ne?" Vypadal znechuceně. "Je ti vidět vzadu podprsenka."
"To vím, no a co jako, dyť je pěkná, ne?" Nedala sem se.
"By ti viděl na podprdu." Mlel Hugo uraženě.
"Ježiši, no to by toho viděl teda..." Kroutila sem očima.
Navlíkla jsem se do kožíšku. "Jsem teď krásná?"
"Byl bych daleko radši, kdybys byla o hodně ošklivější." Řekl mi na to.
Kožíšek jsme koupili. Zašli jsme na oběd a dali si kalamáry, který byly děsně hnusný, vyschlý a gumový. Pak jsme se šli podívat do hračkářství, protože chceme koupit Aničce k Vánocům panenku, ale měli jenom BabyBorn za dva litry a to do panenky nedám ani kdybych nečekaně zjistila, že jsem vnučka Donalda Trumpa.

středa 1. října 2008

Reality is truly scaring me


V pondělí sem naklusala na angličtinu. Jelikož sem tam už dvakrát nebyla (nojo, flink), tentokrát sem už musela. S velkým sebezeapřením sem si řekla, že teda pudu, aspoň nebudu furt čučet do komplu, a o půl devátý jsem zpátky, to nám začíná v SL rockotéka. Měla sem předsevzetí, že v angličtinářských hodinách se už zdržím hlasování, teda veškerých aktivit, protože už je to trapný... Sedla sem si teda, vybalila napůl rozstříhanou učebnici (od Lanýže), taky zelený čaj, a taky propisku, kterou si kupuju novou před skoro každou lekcí, protože ty starý záhadně mizí. Vedle mě se usadila Snaživka, vybalila učebnici, cvičebnici, slovník... a další slovník, dva diáře, sešit a složku s ňákýma papírama. Když ona se prostě tak snaží... Pak dorazili ostatní, a svižná učitelka nám oznámila, že odpoledne spala, a tak je teď fresh a dá nám co proto. Rozdala nám teda jakýsi šíleně dlouhý článek, který sme měli střídavě číst a překládat. Když sem to viděla a představila si, jak dlouho to tady bude trvat (eště článek o sportu), bylo mi líto, že nemám Second Life na telefonu. Za tu dobu bych si postavila obchod i se sortimentem šperků s blýskavýma animačkama. Takle sem byla odsouzená nudit se, což na mě muselo nechat stopy, to já se chovám jak nesvéprávná. Takže sem furt někomu skákala do řeči, prostě děs. Šprti si nezaslouží žít. Pak měl někdo přeložit větu, zasekával se na základních slovíčkách, nevěděl, co je cradle, tak sem zase znuděně přednesla, že kolíbka. Hellboy se na mě osopil, že sem nějaká moc chytrá, a jestli náhodou nepatřím do jinýho kurzu a Snaživka, která celou dobu bublala pod povrchem řekla, že tam chodím jenom proto, abych je nasrala. Já Snaživku chápu. Ona se chudák tak snaží, furt si vypisuje ty slovíčka a nakonec ji vyšplouchne někdo, kdo zná slovo cradle z textu Ugly Kid Joe - Cats In The Cradle. To nasere, to každopádně. Cestou zpátky přes město nebyl ani flétnista, ani kytarista, a bezdomovkyni, která je zimní inventář, umřel beznohý pes. Mekáč měl zavřený hajzly a potkala sem čtyři emo lidi.
Velká událost nastala v životě Kowákovic hužviček, Anička začla chodit do školky. Já sem z toho teda byla nervózní jak čuník. Ale hned první den, jak sem ji tam přivedla, si obsadila obchůdek, a nechala se česat u kosmetickýho stolečku a ani vůbec nepostřehla, že sem odešla. První den proběhl krásně. Ale druhý den když sem pro ni přišla po obědě, málem mě to stálo život. Řekla sem slečně školkové, že si du pro Aničku, teď ona jakože jasně, a nastalo hledání. Anja nebyla v ložničce, nehrála si v herničce, nebyla v jídelně, ani na chodbách. Nečetla si ani v čtecím koutku, ani přírodopisně nepřesýpala zrní. Nastala panika jak sviňa. Už sem si říkala, že ona určitě utekla někam ven na ulici, a kde my toho korýška teďka proboha budeme hledat, ježiši, dyť je malá a taková šiška, určitě ji tam něco zajede... Školková slečna se snažila působit, jakože mám zachovat chladnou hlavu, ale cvakaly mi půlky, to teda jo. Nakonec se Anča našla, okupovala s partičkou ostatních dětí záchody a dělali tam nějaký neplechy. To mi spadl teda kámen ze srdce. Ne ale na dlouho. Oznámila sem jí, že jdeme domů a nastal ryk, že i čuník Pepík by valil oči. Snažila sem se přesvědčit ostatní rodiče v šatně, že moje dítě není "momentálně" zaostalé, ale pouze unavené. Nicméně lanýž mi to neusnadňoval. Nejdřív sem se smála, jakože jsem cool matka a jen tak mě todle nerozhodí, pak sem začla jemně vyhrožovat, pak dostala na zadek, pak sem se opět bezmocně smála, pak dostala slíbený lízátko když přestane ječet, a nakonec sem ji prostě odtáhla pryč.
Hugo teď nechodí do práce, takže dneska ráno odvedl Aničku do školky, a taky ji vyzvedl. Což značí že sem spala do půl jedné. Měla bych si najít asi noční práci, ty dny sou na mě prostě moc unavující. Za většinu nepříjemností v mým životě může to, že mám obrácený denní režim. S tím se strašně blbě funguje. Přes den, kdy mám vykazovat aktivity, bych furt jenom spala. A v noci, když sem čilá, tak je mi to nanic, protože ostatní spí, a já nemám co dělat, nebo vlastně musím jít taky spat, ale to nejde, přirozeně. Takže já v podstatě sem čilý člověk, jenomže ostatní to nemají šanci zjistit :)