Noc má své vyvolené

Ve středu odpoledne sem se musela stavit na poštu, protože mi přišla knížka "Rádce pro začínající spisovatele, překladatele, novináře" a já nevím co ještě. Objednala sem si to pro případ, že bych se s ňákým psaním chtěla vetřít do nějakýho nebohýho vydavatelství. A tak mám doma knihu a pocit, že sem pro vydání psaní něco udělala, ale to je jako tak celý. Přečetla sem si rady, jak být dobrým redaktorem, novinářem, spisovatelem, překladatelem, ale všechno je to nanic, protože všechno znám a vím. Nejlíp se prostě člověk učí sám. Lekce tvůrčího psaní, stejně jako ostatní kurzy sou blbost. Člověk se musí vypsat, a najít se. Kurzy slibují, že naučit psát se může každý, ale o tom přesvědčená nejsem. Mě například nikdo nenaučí květnaté mluvě, používání přídavných jmen ani určité vznešenosti projevu. Stejně tak mě určitě nenaučí kurzy kreslení kreslit. No nic. Takže přečtením rad sem strávila odpoledne a usoudila sem, že je to ztráta času, ale zase mám ten seznam vydavatelství, protože co kdybych náhodou potřebovala vydělat milijóny.
Pošta hledá nějaký chudáky na přepážku. Ovšem na takový zoufalý činy je času dycky dost. Takže to sem zavrhla. Zato sem ale poslala životopis na dispečink taxislužby. Odpoledne sem jela na sociální úřad. Cesta to byla veselá, jelikož sem autobusu ukopla krytku světla u dveří. Čekala sem tam asi hodinu, pak sem vešla dovnitř, místo dvou přepážek jela jedna, no ale co člověk nadělá...., dostala sem formulář pro školku a poučení, že s formulářem budu na sociálku chodit každej měsíc. Mám radost.
Když sem šla zpátky, řekla sem si, že se nic světobornýho neděje, není o čem psát, a tak bych se měla stavit k babičce. Nakoupila sem teda grilovaný kuřata a zašla na návštěvu ke stařence. Žádný překotný řeči jako "auto vystoupilo z auta" se nekonaly, protože, ke vší smůle, když je člověk sám, babička se chová celkem normálně. Takže zase nemám o čem psat. Hrozný moment ovšem nastal, když sem vytáhla kuřata, jakože si dáme, už tak sem se se svým nechutenstvím docela rvala, ale babička je Kostěj Nemilosrdný, a tak mi začla ukazovat svůj viklající se zub. Mohutným úchopem mojí paže mě nutila se dívat do dutiny ústní, viklala si zubem, a pak mi ještě ukázala stoličky. Tahle dramatická chvíle trvala neskutečně dlouho, hrůzou mi slzely oči, a snažila sem se nemyslet na to, že mám v puse kuře. Když mě pustila, zapila sem tu hrůzu sodovkou ze zapatlanýho krýglu, který babča předtím utřela kapesníkem. Zbytek návštěvy sme strávily nad fotkama. Babička nemilosrdně archivuje fotografie z doby, kdy moje larvální stádium evidentně nevědělo, co je to vkus. Chodila sem v roztrhaných riflích, který byly popsaný fixou a propiskou, na tom sem měla většinou vytahaný svetr, na svetru jakýsi přívěšek, na krku šátek s puntíkama, jak Ferda Mravenec, k tomu martensky, milijón náramků, a ke vší té hrůze sem měla blonďatou hlavu. Nemám ráda, když na mě někdo takle nemilosrdně vybalí takový usvědčující fotky, připadám si pak jak trapák, a lituju všechny lidi, kteří se mnou v té době měli co do činění.
V pátek večer sem se domluvila se Simou, že někam zajdem. Vpadly sme do lezbího baru, kde bohudíky už nedělaj lezby (takže bar je asi potřeba přejmenovat). Nejdřív nás otravoval ožralý týpek, který se dycky přimotal k našemu stolu s větou: "Holky, nezlobte se, woe, ale já su tak vožralej...." A pak dycky následoval výklad něčeho trapnýho pochopitelně. Průběžně sme ho od stolu vyhazovaly, nejdřív slušně, pak neslušně, potom se ožralec rozhodl, že se zamiloval do Simy, pustil si karaoke a zazpíval jí Holky z naší školky. Jeho "jééé ééé héééé" muselo být slyšet až k nám domů. Potom se rozhodla jakási žena zakaraokeovat píseň od Lucky Vondráčkové, motala se po baru jak největší stár, falešná byla jak já když si zpívám v kuchyni, ba eště horší, a velice procítěně, až jí skoro ukápla slzy zpívala : "Mám strach, že se nic nevyrovná lhááááá - ááá - jaháááá - áářům". Byla sem dost málo ožralá, abych se nad tohle povznesla. Ožralec přiklopýtal opět k našemu stolu, shodil židli, Simě řekl, že ju miluje, mně řekl: "Ty nemáš křížek na krku, tebe nikdo nevochraňuje, a moc se mně nelíbíš, tak blbě zíráš." Když vysmahl, pustila sem Simě P.O.D., protože sme se furt nemohly shodnout na tom, jestli to zná nebo ne, nakonec sme zjistili, že P.O.D. trochu zná, ale nezná Sex Pistols. Což byl pro mě asi takový šok, jak když mně Eda řekl, že nezná Janis Joplin. Do baru se nahrnuli ukrajinci, aby nám nebylo líto, že sme samy, bez opruzů. Byli už pěkně namrdaní, furt nám posílali panáky, vytrvale sme je odmítaly, ovšem slušně, protože kdo si to chce rozhodit s takovýma vazbama v bombrech... Chtěla sem odejít, protože mně tam vůbec nebylo dobře, ale Sima furt že né, že má eště něco v jukeboxu, a že kvůli nim nikam zdrhat nebudem. Nechala sem ji teda, ať si to vyžere, což se stalo, když si k nám přisedli. Zavrčely sme, jako že je tam nikdo nechce, ale bylo jim to jedno, dyť jim patří svět, že jo... Jeden z nich tam začal Simu objímat a snažil se ji chytit za ruku, tak se mu vysmekla a začla na něho ječet, když nedal pokoj, tak sem se přidala, jakože ať táhnou ke svýmu stolu, Sima si stoupla a vypadala nepříčetně, jeden z nich bouchal nasraně rukou do stolu, ať si jako kurva sedne a já už sem viděla, jak na nás vytáhnou kvéry nebo minimálně nože. Naštěstí v té chvíli tam přišli ňácí jejich další kámoši, kteří je umravnili a vzali je k vedlejšímu stolu. Chvilku byl klid. Sima chladla. Týpek od vedlejšího stolu nám poslal panáky, jakože na uklidnění. Řekla sem Simě, že dopiju pivo a přesouváme se jinam. Trvala si na svým, že žádní takoví ji nevyhodí z baru, a že ona odejde až se jí bude chtít, a né proto, že ji otravují nějací parchanti. Moje heslo "moudřejší ustoupí" vyšumělo s pivní pěnou. Za chvilku přišla ruská děéévočka, teda děvka vyloženě, no ta byla jedlá. Jelikož byla taky pěkně namletá, předváděla hysterický scény, brečela, tloukla do nejbližšího ukrajince pěstičkama, kopala a nakonec po něm hodila stojan na tácky, což mělo za následek, že týpkovi rozrazila čelo. Mezitím volal Eda, kde jako su, že je mu smutno, protože Jája je na koncíku Tří Sester, a že za mnou přijede. Nadiktovala sem souřadnice a bylo mi jasný, že tenhle veřer bez nože v břiše nemůžu přežít. Mezitím nás se Simou otravoval týpek, co nám kupoval furt panáky, coly a kafe, až už to bylo otravný mega, a hádal se s náma, jestli si přisedne on k nám nebo my k němu, až sem se s ním přestala bavit, protože trapáky nemám zapotřebí. V baru byly porád otevřený dveře a zima k nepřežití, a nikdo s tím nic nedělal, tak sem se pokusila dveře zavřít, ale měly zaseklou tu zarážku na zabrždění, a vůbec to nešlo, tak sem zašla za majitelem, že jestli by se s tím něco nedalo dělat, a on řekl že teda dalo, a tak sme společnýma silama zarážku ukopli. A byl pokoj. A teplo. Když se dořítil Eda, upozornila sem ho, že tady dlouho nebudem, ať si ani rači nic nedává, že jenom dopiju pivo a přesouváme se jinam. Protože i když sem pod parou, ještě furt se mám ráda. Eda zmonitoroval situaci a nejvýš možným křičením mi oznámil, že není debil aby tady dělal problémy. Ukrajinec od stolu se otočit a řekl, že žádný problémy nebudou, když si s nima dáme vodku. Kroutili sme hlavama, že né, ale typan přitvrdil a začal nám vykládat, jak dělá kick box. Nechtěla sem se přesvědčovat, jestli kecá nebo ne, tak sme si vzali panáky, a v nestřeženým okamžiku sme je schovali za nápojový lístek. Když se další účastník páteční pařby rozhodl, že z něho bude pěvecká stár a chopil se mikráku, to už psychicky nevydržel nikdo z naší liščí.. trojky, a přesunuli sme se jinam. V dalším baru Eda předvedl taneční kreace, s kterýma měl úspěch pochopitelně, akorát Sima to špatně nesla, páč na něho eště není zvyklá, a tak zatímco já sem pískala a tleskala, Sima dělala, že k nám nepatří a posléze rači odešla na hajzl. Eda zaměstnal celý bar tím, že sháněl číslo na taxíka. Pak spokojeně přišel a oznámil, že si tágo objednal. "Můžeš být na mě pyšná, jak sem schopnej." Čekali sme patnáct minut, půl hodiny, třičtvrtě hoďky... samozřejmě se nic nedělo, nikdo nepřijel, a tak sem musela nakonec taxík objednat sama.
V sobotu sem se vydala se Simou do Labyrintu, protože tam její brácha měl mít barmanskou šou. A taky proto, že tam máme vstup zdarma, jelikož jsme VIPky. Když sme přišly, tak kolem půl jedenácté, v klubu nikdo nebyl, jenom já, Sima, Simí brácha Peťa a jeho kočka Lucka, která je fotografka a tak měla foťák velikosti menšího děla, kterej byl průběžně politej pivem a pocákanej koktejlama. Dala sem si dvakrát Cuba Libre, jedno Mojito a pivo a byla sem na káry jak jelen. O půlnoci začal klub trochu žít, a tak se Peťa rozhodl, že předvede ohňovou šou, ale trochu na něho ty hořící flašky popadaly a laply mu ruce. Utekl na hajzly aby na sebe pustil vodu a my sme hasily flašky, aby nečoudily. Trochu vyplašeně sem pípla na Lucku, jestli by neměla jít za ním, ale ta mávla rukou: "Von hoří pořád."
Potom přišli ještě nějací známí, tak pět kusů, většina pěkně na káry. Seděla sem přímo vedle barmanskýho stolku, a to jenom proto, abych obsadila jedinou barovou točící židli, což mělo za následek, že sem se pořád točila a následně sem předvedla tanečnici lap-dance, netušící, že židle je otočná. Myslela sem si, jaká je to sranda, do té doby, než si vedle mě přisedl jakýsi škaredý typan. Sima za mnou přihopsala, celá se třásla a hlásí: "To je ten herec, no, však víš kterej..."
"Ne, to teda nevím." Ujistila jsem ji, protože herce neznám, a nepoznala bych ani, kdyby vedle mě stál Dejdar.
"No ten herec, jak hrál v Pulp Fiction, dyť víš, podívej se na něho. No jak se menuje..."
Zalovila sem v paměti, kterýho herce tak znám z Pulp Fiction..."Travolta?" Snažila sem se.
"No nejseš ty kokot?" Mávla nade mnou Sima rukou a odešla.
Za hnusným hercem přišel jeho kamarád, hrozně mně připomínal krtka z Tipa a Ťapa. Fakt děsnej. Oba mluvili anglicky (což Simu utvrdilo v tom, že je to ten herec), a to už sem tušila, že je zle, a taky bylo, protože se mnou krtčí muž začal mluvit, a ještě o takových kravinách, ó bože... Dotáhla sem známýho od stolu, postavila si ho vedle sebe, a řekla sem: "Teď se mnou jakože flirtuj, nebo se aspoň normálně bav, protože nechcu strávit zbytek večera trapnou konverzací v angličtině!"
Celej večer / noc hrála trapná hudba, klasický disko, navíc dýdžej byl břídil, hrál playlist čtyřikrát dokola. Sima byla celá u vytržení a tančila na Jacksona, já sem dopíjela jakýsi dryjákový koktejl, který byl inventárně na stole (džus, bílý rum, tequila, vodka). Pak začlo hrát Run DMC, Peťa skočil na plac, začal brejkovat, točil se na hlavě a dělal ještě horší věci, to v životě nepochopím, jak je třeba možný z leže vyskočit, to mi hlava nebere a nikdy nevezme. Pak se přidal pinkl, takže se tam střídali, my sme stáli kolem a čučeli, a najednou se odněkud vyloupli dva ťamani, začli skákat taky, všichni kolem nadšeně tleskali a mně se dělalo blbě, protože sem viděla ty vykloubený kolena, ramena a hlavy, natržený šlachy a ukroucený svaly. Ve finále se odněkud vynořil tlusťoch, který mohl v objemu směle konkurovat Hugovi z Lost, a rozvalil takovej break, že nám všem spadly čelisti a po něm už se na plac nikdo nevrhal.
Domů sem dojela ve čtyři ráno. A dlouho zase budu sedět doma, protože venku je zima jako prase.