Ztráty a nálezy

Zemětřesení novýho roku se mnou seklo o zem. Otřepala sem se, oprášila kolena, a šla zjišťovat, co zbylo. Simu vyrazili dva dny po mně. Seděly sme teda v kavárně. Sima nervní, co bude dělat dál, já ne, protože já nebudu dělat nic. Konečně sme byly samy.
Přišel nás obsloužit pinkl. „Kafe si dám.” Řekla sem. „Vídeň.”
„Máme jenom turka nebo instantní.” Řekl na to týpek.
„Ježiši, kam sme to vlezly...” Reagovala Sima na můj vyplašený pohled. „Prosimvás, ta hospoda vedle, je kuřácká?”
„Není.”
„No tak jí doneste toho turka, ó můj bože. Zůstaneme tady.” Vyvracela oči. Věci se vracely do starých kolejí. „Můžeme teď chodit takle spolu, samy.” Dodala potom. „Honza bude v práci a my... budem mít času milijon.”
„No, to sem ti právě chtěla říct...” Spustila sem. „...víš co, chodit s tebou a s Honzou pro mě není žádný terno. Von je ze všeho tak otrávenej, a nesnáší mě. Nemysli, že to nevím.”
„Jo, když on si myslí, že když s tebou pudu sama, budem dělat hrozný věci.”
„Však jo.” Přikývla sem. Dostala sem kafe, co smrdělo jako hadr. A bylo to fajn. Sima je zpátky!

Bylo mi pořád smutno. Neměla sem co dělat, a tak sem chodila po městě a zírala na lidi, a taky sem šla do Vaňkovky, koupila sem si ledovou tříšť, sedla sem si k fontáně s krokodýlem, a myslela sem na Verunu, protože mi chyběla, a jak sem na ni myslela, tak mi najednou zavolala, říkala, jak jí chybím, a že sme spolu neskončily, víš, to není konec. A já sem zírala na fontánu, na vodu, co skáče jako hadi, a věděla sem moc dobře, že to konec je, protože Verunu má v moci Mladej, a ten ji nikam nepustí, a zvlášť ne se mnou, protože minule, když se Veruna snažila se mnou jít na pivo, tak jí řekl, že jestli pude, už se k němu nemusí vracet, a tak Veruna nikam nešla. A já vím, že když se neuvidíme v práci, neuvidíme se tím pádem nikde. Bylo mně pak ještě hůř, tříšť sem nedopila, hodila sem ji do koše a šla sem dom.

A pak volala Laura, že na mě s Vítkem myslí, a že termín svatby je v srpnu, a hurá, opijem se. Taky hodně volal Pája, měl o mě starost, a furt mi říkal, všecko bude dobrý. I když mně to tak vůbec nepřipadalo, byla sem ráda, že zavolal.
A pak mi napsala Kudla, že se nastěhuje do toho mýho pokoje. Takže sem našla spolubydlu. Kudla se mnou ňákou dobu dělala, zažily sme několik spářek. Sedávala u okna na druhé straně, u automatů na bagety, vedle Toma a Michala. S Michalem polepili výtah omalovánkama, pak se v něm vozili a smáli se. Tom jí česával vlasy, protože ona má pěkný vlasy, takový blonďatý, dlouhý, a modrý oči. Vypadá jak anděl a je šílená. Fascinující kombinace.

A pak druhá strana, seznam ztrát. Ze života mi odešli: Šváb, Ála, Kačka, Lůca, Evka, Taťka, Kif, Mladej, Boxer, Rybář, Šárka, Andula, Votruba s Vincem a Ela. Něco mě mrzí hodně, něco míň, u některých sem si oddychla, že sou pryč definitivně.
Do seznamu ztrát musím taky započítat Ondráše. Protože kamarádství mezi holkou a borcem nefunguje. Dycky chce někdo víc, a já to většinou nejsem. Takže... ende.

V neděli ráno přišla zpráva, že se Pájovi (a hlavně Lucce) narodil kluk, a mně synovec, a tím pádem je ze mě teta. V rodině radost veliká. Nálezy dorovnávají ztráty. Byla sem se podívat v porodnici. Automat mi tam sežral půl sta. Malej mě dojal, má takový pěkný malý ouška. Je to taková housenka a má vlasy.

Další den volala Sima, že jedem do Ikei. Vzala auto, teda tank, velkej černej džíp, a vyrazily sme. Chodily sme mezi světlama, a nádobím, hrnkama a rohožkama... a já sem furt vykládala, a když sme prošly celou Ikeu, ještě sem neměla dovykládaný. „Škoda, že tady není něco opravdu velkýho, něco jako je Walmart.” Litovala sem. „Mamka říká, že moc mluvím, že neumím zavřít pusu, a že je škoda, že nemám čudlík na vypnutí. A taky říkala, jakože co budu dělat, když nebudu chodit do práce, a nebudu vykládat děckám, a já to fakt nevím, co budu dělat, a komu budu vykládat, možná se zblázním, až nebudu moct mluvit, dostanu tik do oka a začnu slintat."
„Já potřebuju jít do práce, mezi lidi.” Řekla Sima. Zastavily sme se u svítidel.
„Jé divej, to vypadá jak z rozstříhaných kelímků. Já ne. Za tu dobu, co sem to dělala, ježiš, já tak hrozně nenávidím lidi. Kdybych tam zůstala ještě ňákou dobu, jako... co by se stalo? Utekla bych do hor, nebo ... bych venku lítala s pistolí? Mě ten vyhazov zachránil.”
„Já to chápu, seš úplně pokažená.”
„Jo. A ještě je taky pokažená moje rychlovarná konvice, sem si vzpomněla. Dem do elektra, nemám si v čem dělat kafe.”

Sima koupila poličky. Daly sme je do auta a šly sme si sednout do kavárny. „Ňáký kafe.” Udělala sem objednávku. Dostala sem kapučíno. „Já nevím, jestli k těm poličkám nemám koupit ňáký úchyty.” Rozumovala Sima. „Ale né... von to Honza ňák pověsí. Vidíš? Na některý věci je potřeba mít chlapa.”
„Ale to není pravda, co tady říkáš.” Kroutila sem hlavou. „To je takový přizdisráčský. Jakože já su chudák, kterej neumí vzít příklepovku a udělat díru do zdi. Trapas.”
„Jano ale já nutně potřebuju k životu chlapa, chápeš to? Já jo, já to přiznám. Já neumím žít sama.”
„V pořádku.” Zamíchala sem si kafe. „Ale prosimtě nevytahuj na mě, že je dobrý mít chlapa kvůli přibití poličky. To ti nežeru.”
Za nama seděli ňáký big bosses, probírali firmu a tak, před nama seděl chlápek s noťasem a přes výlohu sem pozorovala znuděnou matku, která pásla dvě děcka v balónkovým bazénku. To musí být hrůza, říkala sem si. A taky sem si říkala, jak su hrozně šťastná, že nemusím do práce, ani se nemusím starat o žádný mimino, ani nic takovýho, prostě su happy. Ten pocit štěstí mě úplně prostoupil a byl úplně opravdovej. Euforie. Su boží a mám spoustu času na to, si to užít. „Dem se podívat na obřího lenochoda, a pak dem za Tomem do prodejny, smát se že je zaměstnanej. Common.” Rozhodla sem. Prošly sme eště všechny obchody, koupily sme plno blbin, svetříky, naušnice, party oblečení a tak. Barvy na vlasy a oblečení na děcka. A bombóny. Ty hlavně. Nechcu žít bez Hariba.

V pátek sem byla domluvená s Petrem, že si vyrazíme. V šest volala Laura, že pudem na jedno, než teda budu pokračovat dál. Vyrazila sem ji vyzvednout do práce. Když sem šla přes Svoboďák, strhl se úplnej tajfun. Z ničeho nic, sněhová vánice, během minuty sem byla obalená jak sněhová koule. Ty vole, démoni přicházejí. S takovým efektem by jednou měl přijít ňákej můj. Démon. Ale to voni né, přicházejí plíživě a srabácky. Nuda, kluci.
Do banky sem došla jak sněhulák. Nikdo tam nebyl. Jenom Laura, někde v horním patře. „Ježiš, vypadám jak šlapka z Dolní Mokré." Řekla sem si před zrcadlem ve výtahu. „Ještě že nemám dneska žádný rande." Kývala sem na sebe důležitě do zrcadla a utírala rozmazaný linky. Pravda ovšem je, že sem rande neměla nikdy v životě. Laura řekla, že jí bude trvat deset minut, než dopíše smlouvy, a pak můžem jít. Protože sem furt kecala a smály sme se, trvalo jí těch pět řádků hodinu, ale mně to vůbec nevadilo, byl to fajn bankovní večírek. Dostala sem od ní taky takovej boží hvězdovaný šátek. „Protože si hvězdná.” Wow.
Šly sme na pivo do Áčka. To je teploušská restauračka, úplně boží. Mají tam dobrý pivo, a choděj tam takoví ti teplouši, co vypadají jako že sou úplně teplí, a choděj tam taky lesby, takový ty, co vypadaj úplně jako chlapi. Teďka tam byl novej pinkl. Úžasnej. „Vypadá jako Sandler.” Řekla sem Lauře.
„Sandler...?” Pižlala topinku se sýrem. „Jo, já už vím! Jebal!”
Fakt, obsluhoval nás prostě Sandler. Laura si myslela, že bych ho měla sbalit.
„Jestli to neuděláš, seš u mě sráč.”
„No dobře, sleduj.” Mávla sem na něho. Když přišel ke stolu, řekla sem ... „ééé...citrusa, simvás.”
„No to teda bylo.” Smála se Laura. „Úplně je z toho nažhavenej, a nebude spat. Ééééé... chacháá!”
„To bylo schválně.” Napila sem se piva. „Protože sem si to rozmyslela. Je to pinkl, šmarjá. Vojede všechno, znáš je, vojížděče. Sbalit pinkla není těžký, to umí každej. Nuda.”
„To je pravda.” Řekla Laura. A vzpomněly sme si, jak chodila s pinklem, říkaly sme mu Lilek a byl to pěknej blbec. A pak sme si vzpomněly na všechny blbce, s kterýma sme chodily. Moc sme se nasmály. A ve finále sme udělaly závěr, že Laura je šťastná, že má Vítka, protože dycky chtěla hodnýho kluka, a teď má toho pravýho, hodnýho, a já že sem výběrový kritéria vůbec nezměnila, prostě to byl průser v sedumnácti, a průser je to i teď. Mám slabost pro grázly, no. S tím sem se narodila, nejde to změnit, a pravděpodobně s tím i umřu. Je lepší se s tím smířit. Nikdy nebudu mít ráda nikoho jenom proto, že je hodnej, milej, pracovitej a má mě rád. Prostě dokud si neprostřelí nohu, nebo něco takovýho, tak héééj, nudím se, přepněte ten hroznej program...
Petr mi napsal, že nepříde, protože umírá na rýmu. Sakra. Tady to neustálý domlouvání a vymlouvání už mě přestalo bavit, a tak sem ho s těžkým srdcem přidala na seznam ztrát, tohle nemám zapotřebí, a de se dál.
Laura jela dom v devět. Stála sem na nádru, a chystala se jet taky dom, jenomže když přijela šalina, potkala sem Šlaucha, a tak sem do té šaliny nenastoupila, protože sem se s ním nechtěla bavit. Trapácký fráze jako „jak se máš” a „co děláš” mě fakt nedojímají. Takže sem si koupila smažák, a šla sem si s tím stoupnout vedle kurev, protože mně kurvy přídou zajímavý. Jednou bych o nich chtěla něco napsat. A zrovna volala Sima, že sou s Efou na nádru, a kde su. Paráda. Smažák sem si nacpala do pusy, housku sem vyhodila, a nabrala sem je pod hodinama. Efa šílená jako dycky „Ty pytle sraček, to su ráda že tě vidím, ty vole!” Mocně mě stiskla. Šly sme to rozjet do Tres Gallos. Efa vykládala, jak má novýho přítele. „Jakože vopravdu, ty pyčo, jakože ho miluju.” Vypadala šťastná. Obmotala si kolem sebe šátky a šla tančit. „Šátkový tanec, ty sračko, pocem, na tyč.” A tak sme tancovaly. Sima se bavila s jakýmsi týpkem, kterýmu bylo asi padesát, a uměl brejk. Mně se zdál úchylnej, ale ona z toho byla odvařená, a nakonec mě obvinila, že nemám smysl pro umění. Jenomže ona považuje za umění třeba taky Ewu Farnou, takže s takovým hodnocením klidně můžu žít.
Po dvou hodinách blbnutí, šátkových tanců a chlastání sme opustily podnik a vydaly se do Karibiku. Věděla sem, že tam bude Boxer. Ale vůbec sem nevěděla, jestli ho tam najdu, protože tam bylo hrozně lidí. Před vchodem sme čekaly půl hodiny ve frontě. Všimla sem si, že zvýšili počet vyhazovačů. Za chvilku tam bude stát národní garda, nebo co.
Fronta na šatnu byla taky půlhodinová. To sem vzdala. Hodily sme bundy na bar a daly si frisca. Teda ale bylo tam těsno, každou chvilku do nás někdo žduchl. Parket narvanej, tam se nedalo ani pohnout. Což Efě vůbec nevadilo. Vecpala se tam i s šátkama a rozjela to ve velkým, jakýpak copak. Boxer kolem mě prošel asi za půl hodiny. „Héééj, tady seš!” Odchytila sem ho.
„Éééj, čau. To su rád, že tě vidím, sem se ztratil, nemám ostatní. Kde máš Lukáša?”
Kroutila sem hlavou „No to nevím, dneska sme sraz neměli. Ale věděla sem, že tady budeš.”
„Tos nemohla vědět, protože sem to ani já netušil.”
„No tak když na fejs nahodíš že seš ve městě, počítám že se potkáme.” Objasnila sem. O nečem sme se bavili, dozvěděla sem se, že dělá vyhazovače v klubu, kde sme nedávno byly se Simou. Slíbila sem, že se tam za ním někdy stavím.
A pak sem potkala Toma. „Héééj”. Skočili sme na sebe. „To je Tom, můj oblíbený bubeník.” Řekla sem holkám. „A taky je jakože můj brácha, on má stejný příjmení.”
„To je její brácha?” Zeptala se Efa.
„Jo." Řekl Tom.
„Ale hovno.” Smála se Sima. Koupila sem panáky, na to velký setkání. Naklopili sme do sebe vodky. Pak sem si vzpomněla, že vodku vůbec nepiju a objednala sem citrusy a frisca. Mluvil o tom, jak vydali cédo. O tom, jak si na natáčení nacpal žárovku do pusy. O tom, že bude křest novýho céda a musím přijít. „A kdy to je jako?” Hledala sem v kabelce foťák, jenomže sem ho nenašla, tak sem vytáhla sluchátka a dala sem si je na hlavu.
„V únoru. Přesně to máš na fejsu, posílal sem ti to.”
„Ajo. Jo, já přídu.”
Tom je fakt hvězda. Má všechno hvězdný. Manýry taky. „Divej, mám náramek Dolče Gabana, prosimtě pochval mi to, stál šest litrů... a všimla sis že mám tričko Guess? Nevšimla.... tak si všimni prosimtě. A mám voňavku Beckham. Chceš pošplíchat? Jak né, počkej, budeš pěkně vonět.” Našplíchal toho na mě tolik, že mě v tom v podstatě vykoupal. Strčil mi za pásek dvě kila. Smála sem se. Úžasně sem se bavila. Jo, lísala sem se jako kočka Sheila, co ji má Sima doma. „Já tě miluju...” Řekl když objednal další pití „...nesměj se...fakt...” Konečně sem našla foťák. „Když mě budeš fotit celou noc, dám ti dvě kila.”
„Potřebuješ fotky na cédo?” Štelovala sem foťák na noční focení.
„Ne. Já se prostě jenom rád fotím.”
Blbli sme u baru do tří do rána, holky dávno odešly. Pili sme vodky s redbulama, a mně bylo úplně jedno, že vodku vlastně vůbec nepiju.
„Kde ty vůbec bydlíš?” Zeptal se a sundal ze mě ruce, aby mohl mávnout na barmana.
„Za sedmero horama a sedmero řekama.”
Kousl mě do ruky. „Nemusíš mě dycky sejmout.”
„Jau. Tak... ježiši, dyť si u mě spal, co se tak blbě ptáš.”
Chvilku na mě zíral. „Ajo. Jo, tamto...” A smích.
Jo, tamto. Jak sme u mě vytuhli na gauči po spářce v ňákým klubu, ráno sme si dali kafe a to bylo tak celý. Celou noc voněl a já sem si říkala, sakra jak je to možný. To bylo před rokem. Kurva, to letí.

Naklopili sme do sebe ještě ňáký redbuly, nafotili sme pár fotek, pak sme dostali nápad, že obvoláme všechny známý, ale dvakrát nám spadl telefon, tak sme to rači vzdali. Na závěr sme se vykousli, a já sem pak odjela dom. Rozjezd sem stihla tak akorát, což je zvláštní vzhledem k tomu, že ve tři ráno si už neumím naplánovat vůbec nic.
Druhej den sem se vzbudila živá, což mě překvapilo. Cítila sem na sobě pánskou voňavku. Beckham. Ježiši. To je to tajemství, proč kluci dokážou vonět celou noc. Nemohla sem ani vlízt do vany, protože spolubydla se stěhovala, a v bytě byl šrumec.
Stavil se za mnou Pája, spravil mi komp a pak sme jeli na oběd. Já stále s Beckham odérem. Napsala mi Syslica, kdy se sejdem, a já sem si vzpomněla, že sme se domlouvaly, že spolu strávíme sobotu. Sakra. Musela sem to odpískat, protože mně fakt nebylo dobře.
Přesto byla sobota boží den. Měla sem byt úplně sama pro sebe. Spolubydla nadobro pryč, Anča u Huga. Způsobila sem bordel v kuchyni a chodila sem se na to dívat, a radovala sem se, že to nemusím uklízet. Pustila sem si nahlas rádio v kuchyni a v pokoji, stála sem uprostřed bytu a vychytávala bod zvukovýho stereo střetu. Hrála sem na flétnu. Lehla sem si do postele v pokoji pro spolubydlu, a prostě sem tam ležela, a čučela, šťastná že je pryč.
Odpoledne mi napsal Tom „byl to ale hezkej večer, co?” Jo, to byl. A konečně sem se dostala do vany, umýt ze sebe Beckhama.

V pondělí sem se stavila za Simou. Pila sem v kuchyni kafe, a přišli nás navštívit všichni tři skřítci domácnosti. Pes a dvě kočky.
Sima mluvila o tom, že dá Sheilu pryč, páč je takovej hajzl „ona si příde kdy chce, a když se chce mazlit, tak se jí musíš věnovat, a když nechce, tak prostě odejde, trhni si.”
„Je jako já.” Řekla sem dojatě. Sima znechuceně nakrčila ret a řekla „No dyť jo, to říkám, hajzl je to a pude pryč.”

Ve čtvrtek sem musela vyřídit ňáký papíry ve městě, a pak sem to chtěla odnýst do práce, jenomže před tou budovou sem se sekla, nechtělo se mi tam jít ani za nic, a tak sem zavolala Simě, a Sima pro mě dojela, takže sme stály na parkovišti před ex-prací, kouřily, a ukazovaly fakáče na „ten kriminál”, jak řekla Sima, a smály sme se.
Pak sme šly na sociálku, seděly sme tam jak dva odpadlíci, a u nás stáli dva sekuriťáci, protože nás hlídali, nebo co, a Sima řekla „vyhodili nás z kriminálu a sedíme zase v kriminálu”, načež přišlo cigánský děcko, šláplo mi na nohu, zapištělo a zdrhlo. Protože sme tam nemohly nic moc, pomlouvaly sme aspoň bezďáky, cigány a matky, který vypadaly jedna vedle druhé jako šmudly, co vylezly z kanálu, mutanti od bobří řeky, zato my sme byly zářivý hvězdy, co svítily tak jasně, až nás museli hlídat sekuriťáci, aby nás nikdo neukrad.

Kudla se nastěhovala v neděli. Seděly sme na balkoně, kouřily, smály sme se tomu, v jakým sme dělaly kriminále, a Kudla měla radost, že máme u baráku čtyři hospody. Ptala se mě, proč nemůžu najít práci, a já sem řekla, že potřebuju práci na zkrácený úvazek, jenomže takový práce sou jenom a výhradně pro postižený, což je zajímavý paradox, protože budu nezaměstnaná z důvodu, že nejsu postižená, což je ale furt lepší, než být mrzák s prací.
A tak sem si na tom balkóně upíjela kafe, zírala sem na kubánskou za barákem, protože we are cuban here, a říkala sem si, jak je to vlastně všechno boží, a teď už zbývá jenom čekat na jaro.

Everybody rock your body

Čekala sem, že mě vánoce semelou všude. Doma sem musela věšet vánoční řetězy, chystat stromeček, malovat vánoční dekorace, balit dárky... děs. Venku to zuřilo ostopéro, za barákem u hospody tekly do kanálu proudy krve ze zabitých kaprů. Vystavený kapří hlavy lapaly po dechu. Důchodci plenili Alberta. Davy dárkuchtivých lidí běhaly po ulicích. Zavazely. Všude byl děs běs namačkaný do blátivé břečky.
Ale v práci né. Tam byla oáza vánočního klidu. Nikdo vánoce neřešil. Nikdo nehysterčil s vánočníma úklidama, ani s tím, že má jenom deset druhů cukroví. Tam se hysterčilo s úplně jinýma věcma.
Jedno ráno Veruna vypískla: „Za rok nastane konec světa, všichni tady umřeme, já se bojím! Tohle je náš poslední prosinec, užite si to.”
Lidi v druhé řadě se zvedli, aby na nás viděli, a mohli se pustit do diskuze. Mohlo se to rozjet naplno.
„Já sem slyšel, že se celá země zmagnetizuje a vyhodí to všechnu elektroniku.” Řekl Mladej.
„Pak tady ty internety prodáváme zbytečně.” Řekl Honza.
„Všichni tady chcípneme!” Smála sem se.
„Viděla sem film Nostradamus.” Řekla Evka. „Není to jistý. Prý nastane nový věk. Ale jestli to bude s lidma, kdoví.”
„Pamatujete si na rok 2000?” Řekla sem. „Panovala ta stejná hysterie. A stalo se úplný hovno.”
„Ale proč by to ti lidi říkali? Kdyby to nebyla pravda.” Rozhazovala Verunka rozčíleně rukama.
Smála sem se jak už dlouho ne.
„Já sem viděl dokument o tom, jak lidi hrozně devastujou planetu, jo...” Řekl Šváb. Šváb když něco řekne, je jasný, že nastane velký moudro. „A normálně, my to tady ničíme. Třeba tam bylo, kolik je potřeba kukuřice, aby se najedly krávy. A kolik je potřeba vody. A toto všechno pleníme, aby se najedla kráva, kterou pak sníme.”
„Týý vole, Šváb objevil potravní řetězec.” Smála sem se eště víc. „Krávy žerou kukuřicu, jo?"
„Si blbá.” Ťukal si na čelo. „Ty vůbec nevíš, že tady drancujeme planetu!”
„Prej nás zachrání mimozemšťani.” Řekla Lůca.
„Prej ne, říkali.” Řekla Evka.
„Už je to jistý, jo? Nepřiletí teda...” Shrnul to Mladej.
„Mimozemšťani zachraňujou akorát vrabce, říkal Aštar Šeran.” Smála sem se dál.
„Však počkej Janičko.” Řekla Verča. „Ty se směješ, ale až to příde, tak si na mě vzpomeneš.”
Narvala sem si pusu vánočníma želatinovýma zvonkama.
„Já se bojím, že nastane hladomor.” Řekl Šváb a pro jistotu si rychle vytáhl hroudu másla, kterou natřel na chleba.
„A krávy nás začnou žrat místo kukuřice.” Řekla Milá. „A tebe, Švábe, zežerou jako prvního.”
„A pak tě vyserou.” Řekl Veruna. „Ale mě by teda zajímalo, když to není pravda, proč se o tom furt tak mluví. Točí se filmy, píše se o tom.”
„Protože aby se na tom vydělalo.” Řekla sem s plnou pusou. „Strašej se tím hloupí lidi.”
„Jo, Jani...” Podívala se na mě Verča. „Já vím, že si myslíš, že su hloupá. No nééé... nedělej. Vím, že si to myslíš.”
Málem mě zaskočil jablečnej zvonek. „Kecy.” Řekla sem nakonec. To sem tomu zase dala.

V pátek, před vánocema, mi hráblo doopravdy. Už zase mi hrozil vyhazov. Nedokázala sem s tím nic dělat, nedokázala sem to ani spravit, zdálo se, že je všechno proti mně. Rozkaz zněl jasně. Pět prodejů, nebo deš. Ale mně se nedařilo ani trochu. Neumím teda prodávat, ale většinou mám štěstí. A teď, štěstí bylo v prdeli. Začla sem se teda snažit. Ale čím víc sem se snažila, tím to bylo horší. Odpoledne mi ještě podrazil nohy jakýsi nahodnocený nekvalitní hovor. Navíc sem dostala hafo pokut. Začla sem se smát. Smála sem se té marnosti, a nemohla sem přestat. Nazvala sem nás s Verunou „príma dvojka slídilů” a skládala sem o tom rapový songy. Zpívala sem slovenskou hymnu. Verunu sem otravovala při hovorech hláškama „nad tatrou sa blýska, a ty děláš jak kdyby se nechumelilo!” následně sem se tomu sama smála. Protože mi hrozilo, že si pudu stoupnout do fronty na poštu kvůli vzvednutí balíku, předváděla sem, jak se s brokovnicí o vánocích chodí na poštu vyzvedávat balík, nasadila sem si k tomu kapucu a šátek palestina. Řvala sem na jakože poštovní úřednici: „Tohle je přepadení, nedělám si prdel! Nedělej žádný pičoviny. Dej ty ruky nahoru, a nic nemačkej, ty děvko, vidím tě! A teď mi vydej balík. Friško, ať to lítá, a nesnaž se se mnou vyjebat. Ty, tlustoprde vzadu, nesnaž se mě předběhnout, mám tě na mušce!"
Švábovi a Kubovi sem řekla, že sou Rod a Tod. Švábovi sem řekla, že mu dám kilo, když v minutě ticha za prezidenta zazpívá u recepce Everybody. Sama sem se ticha odmítla účastnit. Nicméně, byla to zajímavá zkušenost. Nikdy sem u nás nezažila ticho. To se tam prostě nevyskytuje. Až teď. Mluvila sem sama, řešila sem ňáký faktury, a připadalo mi, že každý moje slovo se zařezává do těch truchlivě stojících lidí. Pak sem šla kouřit, a sama sem se tam smála, říkala sem si, ty jo, mně už asi hráblo doopravdy. A bylo mně to jedno. Mně je v poslední době všecko ňák jedno.
Cestou do kuchyňky sem viděla operátorku, která seděla, poslouchala jak na ni někdo z telefonu řve, čuměla do zdi, a po tváři jí tekly slzy jak hrachy. To je taky dobrý stádium, říkala sem si. Takový to začátečnický. Sweet memories.

Před vánocema mi dala mamka flašku Ballantinky. Zaradovala sem se, že takle snad ty vánoce přežiju. Večer před vánocema sem si nalila whisku, poslouchala sem Sinatru, a připadala sem si nejosamělejší na celým světě. Věděla sem, že Silvestra strávím sama. Donutilo mě to přemýšlet. Rekapitulovat celej rok. Dívat se za sebe není moc dobrý, ale jak se vyvíjí ten novej, to je eště daleko horší.

V úterý sme v práci vymysleli, že pudem na pivo. Teda, jakože pudu já s Kačkou. Anička byla u babičky na vánočních prázdninách a já sem neměla co dělat. Ve čtyry sme teda vyply telefony, vzaly sme sebou Boxera, a vydali sme se k Námořníkovi. Za chvilku za nama došla ještě kontrolórka Andula. „Sem slyšela, že se tady bude dneska chlastat, a já nemám co dělat.” Gut. Hned zkraje sme si řekli obligátní větu „Nebudem moc chlastat, zítra dem do práce.” A mohlo to začít. Dali sme si škopky, dvanáctky. S Andulou sme se docela dobře bavili, tím spíš, že sem se s ní vlastně nikdy nebavila. Říkala sem si, že musím chodit víc mezi lidi v práci, a třeba s nima mluvit, nebo tak něco. Jenomže to já si říkám dycky, a pak stejně akorát tak čumím z okna na vrány.
O pár piv později přišel Taťka s Psycholožkou. Museli sme se zmáčknout u našeho stolečku metr krát metr, takže sem skončila namáčknutá na Boxerovi. Což teda nevadilo. Psycholožka podle očekávání rozvalila téma o politice, s kterým zaútočila na ubohou Kačku. Psycholožka je jedinej člověk, kterýho znám, kterýho zajímá politika. Pak sme mluvili o práci.
„Jako počkejte, jak se menuje ten kluk od vás, jak tak hrozně pije?” Chtěla vědět.
Podívali sme se všichni na sebe a dali sme se do smíchu. „To sou všichni.” Řekl Taťka.
„No dobře, no... já sem myslela toho, co nedošel do práce, protože byl na záchytce.”
„Pamatujete na Fošnu?” Zeptala sem se. „To byl ten nejhorší ožralec, co u nás dělal. Ten byl divnej.”
„A proč s vama nikdy nechodil pít?” Ptala se Psycholožka.
„On pil sám. Nechtěl s nama chodit. Jezdil si na ty svý čundry, nebo co.” Řekl Taťka.
„Von sebou vozil ten... ešus.” Řekla sem znechuceně. „Vůbec se s náma nebavil, byl prostě takovej divnej, spal venku v těch větvích, nebo co....”
„On si z těch větví stavěl obydlí v lese, ne? Něco takovýho říkal.” Řekl Taťka. „A když došel do práce, byl nadranej jak prase. Táhlo to z něho, až hrůza.”
„A nenapadlo vás, třeba, že tak pije, protože je osamělý?” Zeptala se psychologicky Psycholožka.
„Ale co je nám do toho.” Řekla sem. Boxer mi pod stolem významně kopal do nohy, jakože jaká je to prdel.
„No né počkej, byl to tvůj kolega, to by ti nemělo být jedno. Třeba byl nešťastný, protože ste ho nechtěli vzít mezi sebe.” Pokračovala. To už sme se s Boxerem docela obstojně smáli.
„On sebou vozil ešus!" Vyjádřila sem celkej jasně tu hrůzu a tím to bylo skončený.
„Jo, dyť on byl úplně mimo.” Řekl Taťka. „Každej to má takový, jaký si zaslouží, víš? My tady nemáme čas litovat lidi, kteří si to poserou, na to prostě není čas.”
„To je ale strašně zlý, teď mě děsíš.” Řekla na to. „Kdybych pracovala pod tebou, bral bys mě taky jenom jako šachovou figurku? Jako panáčka.... jako číslo?”
„Tak hlavně, ty bys pode mnou nikdy nedělala.” Řekl jí na to. „Na to já nemám nervy."
„Próč?” Bylo slyšet dotčení. „Dyť já bych ti dělala prodeje. Né jak někteří, kteří na to kašlou.” Podívala se na mě vyčítavě.
To už sme se s Boxerem řezali hrozným způsobem.
A pak přišlo na řadu oblíbené téma apokalypsy. „Já si myslím, že příde série katastrofických událostí.” Řekla Psycholožka.
„Tak se na to napijem.” Řekl Boxer, a ťukli sme si.
„No né, to se nesměj.” Pokárala nás. „Říkali to v telce. Třeba když bouchne sopka na Santorini-”
„Až bouchne sopka, tak se na to napijem.” Ťukla sem si s Boxerem podruhý. „A vůbec, co je nám po ňákých Filipínách.”
„Prej Filipínách!!!” Chytala se dramaticky za hlavu. „Santorini je v Řecku!”
„To sem řekla schválně.” Vysmrkala sem se. Posraná rýma. „Stejně je to jedno. Za rok to do nás napere meteorit, nebo se tady znovu narodí dinosauři, a bude pokoj. My si tady eště předtím s Andulou ošaháme pěkný kluky, že, a pak asta lavista, bejbe.”
Pravda. O pár okamžiků dál už sem ošahávala Boxera.
Pak dorazil ještě Rybář s Evkou. Nevím, o čem sme mluvili, ale o něčem určitě. A já sem se všemu smála.
V jednu sem jela dom. Rozhodla sem se projít do města, a ujel mně rozjezd. Celou hodinu sem chodila po městě, než mi jel další. Paráda.
Rybář s Evkou došli do práce v hrozným stavu. Vypadli odtama v sedum ráno. Eva se netrefila do vchodu. Stála před bankou, a volala Kifovi, ať jí příde otevřít, že jim před domem narostly mříže. Funny.

No a pak si v práci někdo poslechl hovor Verči, kde bylo slyšet, jak přepadávám poštu. Posadili nás na trestnou lavici a pustili to. Zákazník byl pobouřen, Veruna se smála, a vzadu bylo slyšet mě „nedělej žádný pičoviny...”. Hustý. Pěkně si nás podali. Domlouvali, vychovávali, vyčítali. Dlouho. Kif nejvíc. Připadala sem si jak malej smrad. Mám se chovat dospěle. Už konečně. A kdyby to bylo na něm, tak mě dávno vyhodí. Stejně se to stane, tak co. V tenhle moment už sem to měla spočítaný. Taky sem se dozvěděla, že všecko dělám blbě, od samýho začátku, a su úplně nanic. Já bych vlastně ve finále měla být ráda, že nemusím zaměstnavateli platit za to, že tam můžu být. Taťka řekl, že se mám celkově zklidnit, přestat řešit kraviny a začít se věnovat práci. Nebo si můžu jít křičet ven a můžu u toho sbírat kamínky, řekl. Snažila sem se vypadat uvědoměle, ale celou dobu sem měla na čele kusy žvýkačky, protože sem si tam předtím lepila diamant a dělala sem, že su princezna ze Sandonorika.
Pak sem musela ještě za Rybářem. Zeptal se, jestli se za sebe stydím. Řekla sem, že ano, a odteď budu lepší člověk.
Hej, jako, už na tom pracuju pár let. Ale sakra, prosinec byl fakt blbý období. Cítila sem se tak blbě, že spráskanej pes byl oproti mně sebevědomej frajer. Hlavně proto, že sem věděla, že to mám spočítaný. Jak po vás dou, tak po vás prostě dou, a to je definitivní konec.
Šla sem za Boxerem. „Prej tě vyhodí.” Řekl.
„Hej, jako jo.” Řekla sem já. A šla sem si pomalu balit kuffšík, jak by řekla Anička.

V pátek sem se sešla s Laurou. Neviděly sme se věky, a jako myslela sem, že už se ani nikdy neuvidíme. Zašly sme do středověké krčmy na pivo s medovinou. Nedařilo se mi opít. Dole ve sklepení byly kaluže vody, všude to kapalo, bylo tam vlhko a smrad, a je fajn, že z toho někdo udělal jakože středověkou hospodu, protože nic jinýho si to prostředí nezaslouží. Nad nama bylo přibitý kopyto z kozy. Byla sem nachlazená jak čolek. Hlasivky v háji. Nemohla sem moc křičet, což mě sralo, protože si pak připadám moc tichá a nevím, jestli vůbec ještě existuju. Laura mi oznámila, jenom tak, mezi řečí, jakoby se nechumelilo, že se bude vdávat. Dojalo mě to. Ji ne. Nechce mluvit ani o šatech, ani o obřadu, ani o ničem. Vdává se z lásky a kvůli rozumu. A řekla, že chce, abych jí šla za svědka, a mě to dojalo znova. Chtěla sem brečet, ale zmohla sem se jenom na to, že sem si stříkla kapky do nosu, a pak sem se vysmrkala. Myslím si, že je dobře, že je s Víťou. Protože on je ten pravej. Hledala ho celou dobu. Já nenajdu nikdy nikoho takovýho, kdo by ke mně sednul. Nikdo takovej není.
Večer sem si pustila film Sid a Nancy. Teda, takovej doják. To mě ještě dorazilo.

V sobotu sem šla do práce na sedmou. Nikde nikdo. V kutlíkách tma. Smutno. A pak přišla Šárka. Šárka je fajn. Kontrolórka. Přišla mě kontrolovat. Řekla, že nespala celou noc, a že má na krku cucflek. Já sem řekla, že su zdeptaná z filmu Sid a Nancy. S Šárkou se o tom dalo mluvit, protože je taky pankáč. Víte, tričko Ramones a tak.
„Seš z toho taková zdeptaná? Vážně? Z filmu?”
„Jo, no. Já sem to poprvý viděla, když mně bylo... pfe... asi šestnáct. Si asi pudu koupit bagetu... No, a v tý době, sem si říkala, že bych chtěla taky někoho takovýho. Víš, zábavnýho. Někoho, kdo bude úplně stejnej, budem dělat takový ty šílený věci. A všechny pošlem do prdele. To byla moje první a poslední romantická představa toho, jak by měl vypadat vztah.”
„A on nepřišel? Nikdy? Nikdo?”
„Nevím. Ježišmaria, já se tak nudím.” Přiznala sem. „Žádnej odvaz. Všichni sou tak zkurveně vážní. Mě to fakt neba.”
„Sid Nancy zabil."
„No. Ale bavili se, nebo ne?"
Měla bych dělat městský parkur, nebo natáčet jackass, doprovázet rockovou hvězdu, hrát pokra, nebo demolovat hotelový pokoje. Jezdit v autě a furt troubit, věšet se za nohy za madla v šalině. Trpím nevytřískanou energií, no. A nemám parťáka. Teda, kromě Veruny. A s tím je teď taky utrum. Ale dřív se to dělo, takový věci. Když mně bylo dvacet, třeba. Brala sem si sebou ven dětskou pistolku. Střílela sem po lidech. Eda to pak vylepšil, a střílel po lidech opravdickou vzduchovkou. Všude sme stříkali sprejama. Jednou sme udělali na billboard nápis „VŠECHNY VÁS NENÁVIDÍME A TEĎ UŽ TO VÍTE”. Ten tam vydržel několik měsíců. Pak to přelepili. Plácali sme v hospodě u baru lidi po zadku a čekali sme, až nás někdo zmlátí. Chodili sme za Kačenou do sexshopu, a nutili sme u vchodu lidi, aby pozdravili „páč jinak vám dá tady Eďák koňara.” Dlouho tam nedělala, to je fakt. Pak sem taky Edu donutila, aby se převlíkl do ženských šatů. Vzal si paruku, a podpatky, a šli sme do baru, kde sem tvrdila, že je moje hluchoněmá kamarádka. Byla to děsná sranda.
Tohle přesně mi chybí. Celkově mě lidi hrozně nudí.

Na extempóre s přepadením pošty se začlo nabalovat děsně moc věcí. A to sem ještě předtím tvrdila, že su šedá díra v systému, že si mě v práci nikdo moc nevšímá, což je fajn. Dobře mně tak. Od té doby mně prodeje nešly už vůbec. Jakože ke mně žádnej prodej sám nepřišel, což se dřív dělo třeba. Cokoliv sem řekla nebo udělala, bylo špatně. Taťka mě nenáviděl a přestal se mnou mluvit. S Verunou sme dostaly zákaz sedět vedle sebe, za sebou, nebo jakkoliv se rozmístit tak, abysme se sebou přišly do kontaktu.
Seděla sem teda u okna, sama, hrozně sem se nudila, a učila se leteckou abecedu. A zákoši furt mleli to svoje „ale to není možný, já sem to platil... vy ste banda darebáků... slečno, od čeho tam vůbec ste... no, pomoct mi můžete, ale byl by zázrak, kdyby se to stalo..." Pičové. Foxtrot Uniform Charlie Kilo.
Do toho mi spolubydla oznámila, že se koncem ledna stěhuje, to znamenalo hledat novou spolubydlící, což mě zatěžovalo strašně. Nemám ráda změny. Ani trochu. Smiřovala sem se s tím, že přídu o práci, a abych přežila, spolubydly budu muset mít dvě. Mám z toho strach jak čert z kříže.
Z Aničky hodné holčičky se stalo monstrum. Z družiny sem pravidelně vyzvedávala zabahněnýho bláťáka. Měla bláto na hlavě, na bundě, prostě všude. Několik dní za sebou. Už sem nevěděla, co s ní. Ztratila čip na obědy, a několik dní neobědvala, než sem to náhodou zjistila. Pak přišla s monoklem pod okem, že se porvala s kamarádem. Snažila sem se moralizovat, že „takle se velká holka nechová” ale připadala sem si jako blbec. Začla lhat a ztrácet věci do školy. Zapírala domácí úkoly. Všemu se smála, a všechno jí bylo jedno. Myslela sem, že si píchnu ňáký drogy a vystřízlivím, až vychodí základku. Veškerý domlouvání, vysvětlování a vztekání bylo jak hrách na stěnu házet.

Potřebovala sem mluvit s Ondrášem, jenomže sme se furt nemohli zkoordinovat, abysme se sešli. Buď on neměl hlídání pro děcka, nebo sem neměla hlídání já, nebo někdo z nás byl nemocnej, nebo volal ve všední den, kdy sem absolutně neměla čas, nebo náladu.
Napsala sem Filipovi, že přeju šťastnej novej rok. A druhej den mi odepsal Petr, že byl u Filipa na obědě, mluvili spolu, následkem čehož mi přeje hodně síly a trpělivosti.
Ve čtvrtek sem přišla do práce, udělala sem si kafe, a řekla sem si, že v pátek předám Aničku Hugovi, a na víkend někam odjedu. Jedno kam. Do ňákýho penzionu, kde budu úplně sama, a aspoň na dva dny to tady nechám všechno ležet, všechno a všechny. Líbila se mi představa, že budu v ňákým pokoji, kde bude totální klid, nikdo na mě nebude mluvit, a když budu chtít, vyjdu si ven, a tam na mě taky nikdo nebude mluvit. Sral mě dokonce i můj byt, sraly mě sklinky, co cinkaly, sral mě kbelík s lepidlem na tapety, kterej už dva týdny nemůžu zlikvidovat, sralo mě úplně všecko.
Další den si Veruna sedla vedle mě, s tím, že tam prostě sedět bude, my se prostě neopustíme, zákaz nezákaz. Snažily sme se na sebe nemluvit. Jenomže Verunka to vydržela jenom do oběda. Pak se na mě podívala: „Mluvíš? Ne? Hele, jak se na borcovi pozná, že má velký péro?"
„Když takhle roztáhne prsty, je to délka od palce ke konci prostředníčku.”
„Fakt? Hehééé, pome na to.”
Stouply sme si, abysme viděly na druhou řadu. „Hůlo, roztáhni prsty. Takle.”
Hůla to udělal. „Pchachááá, tak Hůla ne, ty vole.” Smála se Veruna.
„A teď Honza.” Řekla sem. „Honzo, udělej takle.”
Smály sme se jak protržený. „Co to jako zase má být?” Zeptal se Mladej.
„Ale prosimtě, oni zase určitě měří.” Zakroutil hlavou pohoršeně Karel.

No a pak přišel Taťka, řekl, že takle né, ať si seberu věci, opustím místo u okna a vypadnu do třetí řady. Přesadil mě tak za Vincem a Votrubou. Dělali sme Flašinet Beatbox.

V pátek sem si už balila tašku, a chystala sem se odjet do Rosic. Nikdy sem tam nebyla, ale byly tam lesy, pravděpodobně i klid, a noc v penzionu stála tři kila. Nebylo nad čím dumat. Ale pak psal Ondráš, že se sejdem v baru, a já sem s ním potřebovala mluvit, takže sem odjezd odložila na ráno. Původně sem se domluvila ještě s Petrem, ale ten nakonec musel udělat v práci noční, a tak sem slíbila, že se opiju za něho.
Sešli sme se v baru u tety. Měli sme tam nachystaný dvě flašky šáňa. Což mi nezabránilo dat si ještě pivo, a za Petra dva panáky whisky, který mně koupili dva týpci od automatů. Pak tam byl ještě ňákej řízek, co na mě furt mrkal, nakonec vstal, přišel mně políbit ruku, a zase si sedl ke svýmu pivu. To byla celá posádka baru.
Vykládala sem Ondrášovi všecko, co se stalo. Do toho mi psala Sima, že je s Honzou ve městě, ať dojdu. Slíbila sem, že jo. Vyprávění skončilo ve dvě ráno. Šli sme na rozjezd. Na zastávce sem mlela o tom, jak sem tááámhle na tu zahrádku chodila s kočárkem, když byla Anička malá. Ona dycky venku usla, a já sem tam snědla tatarák, vypila malý pivo, a pak sem tam u kafe seděla celý odpoledne a pozorovala lidi. Ty vole, já sem musela mít času tři prdele.
Nasedli sme do ňákýho autobusu. Ondráš mě držel kolem ramen, a já sem rozumovala, že autobus jede do Lelekovic, a že mám boží nápad, jedem tam. Nebuď srab. Jenomže se to nepovedlo, protože Ondráš tvrdil, že má hlad, a že je zima, a rozhodně nebudem ve dvě ráno běhat po polích v Lelekovicích. Nemohla sem pochopit, proč ne. Takže sme se rozloučili na nádru, a místo běhání po polích sem sebou srabácky práskla do postele.
Druhej den mně nebylo nic moc, a tak sem se vykašlala na ty Rosice. Zajela sem do Olympie koupit si mobil, ale když sem ho měla v ruce, usoudila sem, že je to bakelitová sračka, urazila sem se na všechno, a nekoupila sem nic.

V pondělí sem dostala v práci vytýkač. To je běžný vyhazovací postup. Dva týdny sem neměla prodeje, což byl důvod k tomu, aby na mě pouštěli hrůzu. Cítila sem se, jako bych to byla já, kdo vybuchl Fukušimu, jako bych já svrhla bombu na Hirošimu, jako bych já udělala hladomor v Africe. Jo, sebralo mě to a jo, brečela sem na personálním jako malej jarda. Víte, já brečím dycky když mě vyhazujou. Bylo to celý ponižující a hloupý. Na týden mi nastavili prodejní plán, kterej sem nemohla splnit, a když ho nesplním, tak čágo, a jakás byla. Děcka mi chtěli pomoct, dali mi svoje prodeje, vytřeš jim zrak a splníš to nesplnitelný. Ale já sem to odpískala. Pochopila sem, že tady hra končí. A to je celý příběh. Game over. Jenom tak, z ničeho nic, čaj rum bum.

Brečela sem průběžně dva dny a dvě noci. A pak sem zašla za bráchou do práce, a viděla sem, že existují práce, kde sou lidi vklidu. Neběhají, nekřičí, mluví vklidu... dokonce se ani nemusí ptat na dovolení, když dou na záchod. A mají erární vodu, a třeba smějí i jíst. Páni. Byla to zvláštní zkušenost. Protože já nic jinýho než hukot neznám. Brácha mě uklidnil. Bála sem se, hrozně. Protože většinou vidím do budoucna, vím co zhruba bude. Ale pak sou třeba situace, kdy nevidím vůbec nic, mám před sebou mlžnou stěnu, a bojím se jí. Ale brácha ne, on v nejkritičtější chvíli vidí ty dobrý věci. Rozbrečela sem se mu v autě. Kvílela sem, jak su na hovno, a brácha na to řekl „Hovno!” A bylo. „Dyť tys byla tři roky na prodejní lince, vůbec neumíš prodávat, měli tě vyhodit hned druhej měsíc, ale tys jim tři roky unikala, víš co to je vůbec za kousek? Ty seš mistr kamufláže!”
„Úplnej Frank Abagnale.” Smála sem se. Fakt, tomuhle se prostě musím smát. Proplula sem systémem tak krutě sledovaným, že vůbec nechápu.

Rozhodla sem se, že už nikdy nechci mít nic společnýho s prodejem. Už nikdy se nenechám ponižovat proto, že neumím být prodejce. Neumím poslouchat lidi, a jejich argumenty sou mně prostě u prdele, tak to je. Nechci, aby moje hodnota byla posuzovaná podle toho, jestli něco prodám. Protože sem byla dobrá na lince, byla sem dobrá ať si říká kdo chce co chce, protože sem vyzvedala tolik hovorů, že se nikomu ani nezdálo. Poslouchala sem lidskou blbost tři roky. Sralo mě to, až sem z toho lezla pod stůl. Ale chodila sem do práce ráda, každej den, protože sem měla ráda ty lidi, co se mnou dělali. Opravdově. Byla to jedna z mála opravdových věcí v mým životě. Je to pryč, ale já du dál. Prostě proto, že musím.
Začátek roku je velký zlom, změnilo se v podstatě všechno. Připadá mi to, jakože se daly do šejkru všechny věci, a lidi, kteří sou v mým životě stálí, zatřepalo se to, a něco nepřežilo, něco se ztratilo, něco se změnilo v pěnu, ale ve finále, když se praští s hrnkem, vypadne to co zbylo. A není to málo.