středa 25. března 2009

Vaflová brutalita

Přes zimu nežiju, a to jako vůbec. Nechodím ani do hospod, jedině tak do baru za barák, a to se eště musím přinutit. O nějakých pochůzkách městem nemůže být ani řeč. Nejdelší trasa je tak pro mě jízda trolejákem do školky a zase zpátky. Sedím doma, zašitá u komplu a jsem ráda, jak sem to vykoumala, jak sem přelstila tu blbou zimu, jak nikam nemusím. Jenomže občas musím. Zesral se mi mikrák a tak sem byla nucená vyrazit do města koupit novej. Už před cestou se mi vybily baterky v empétrojce, což byla nepříjemná záležitost, začla sem se krutě bát, že uslyším nějakýho blbce mluvit, obzvlášť v šalině, to je velice častý jev. Celá znechucená už dopředu sem se schoulila na studený sedadlo a nechtěla sem žít při představě, že si ke mně někdo přisedne. Nesnáším to. Používám pro takový případy fintu fň, psychologický moment, kdy oběť, která by si chtěla přisednout, sjedu nehezkým pohledem. Funguje to. Možná i kdybych se podívala hezky, tak by si nikdo nesedl. Lidi to nemají rádi. Mám je prokouklý, sou průhlední jako sklo. To pak není žádná zábava když dělají to, co od nich čekám. Šalina se šourala děsně pomalu, chytla sem z toho nerva. Šourala se jak hósenka bórovečka a já sem přemýšlela, proč do prdele neexistujou ještě ty teleporty, život by byl daleko snadnější. Jenom by to udělalo fuíííí a byla bych ve městě a zase fíííí a byla bych doma. Člověk by ani tolik neutratil za teplý oblečení. Oblíkla bych se do kalhot a do mikiny a fííí, už bych seděla v hospodě. Žádný rukavice, šály a takový nesmysly. Takže tímto apeluji na britské vědce, aby se přestali zabývat výzkumama jako jestli příčné pruhy zeštíhlují nebo ne a vrhli se na něco užitečnýho. Děkuji.
Vystoupila sem nahoře na Čáře, že si jako projdu město než se dostanu do Vaňkovky. K mýmu překvapení byla otevřená cukrárna. Mají tam děsně dobrý gofry, ale tak dobrý, že i mě, člověkovi postiženýmu nechutenstvím, tečou sliny jako vetřelcovi, jenom se mihnu kolem. A tak sem si stoupla do fronty, která byla mohutná a čekala, a slintala. Přešlapovala sem nervózně na místě, jak sem se toho nemohla dočkat. Bohužel přede mnou byly dvě trempky. Brejlatý studentky. Brýle, umaštěný vlasy, na zádech krosny a karimatky, důležitý až do prdele a eště dál. Jedna měla na brýlých černý mohutný obroučky, myslím že to byly klučičí brýle, takový ty pro emaře.
"Co sou to ty gofry?" Zeptala se prodavačky bystře.
"To jsou takový vafle, na to si můžete dát tady ty přísady, co jsou na tabuli." Informovala prodavačka.
"Jo vafle, to je jako tvrdý oplatek." Ujišťavala se intoška.
"Né, to je takový měkký, je to jakoby z palačinkovýho těsta." Držela se statečně prodavačka.
"Aha. A na to si můžu dat šlehačku, jo?" Brýloun na to.
"No, na to si můžete dat co je tady na tabuli." Ukazovala děvčica za sebe.
"Když já tu šlehačku moc nemusím." Kroutila se kotlíkářka.
"Tak si dejte třeba vanilkový krém."
"No nevím, to je takový mastný, ne?" Krčila borka nos.
Začla sem sebou šít a vyvracet oči na všechny strany. Chtěla sem sama sebe přesvědčit, že nejsu nervák a že to jako vydržím.
"Tak si můžete dat třeba jenom horký maliny." Radila vaflířka.
"Ty horký maliny to je co prosimvás?"
"Ježiši." Zakníkla sem a chytla se za hlavu. Druhá kotlíkářka po mě pohoršeně vrhla pohledem.
"No to máte takový vařený maliny, je to trochu jako džem."
"Aha." Řekla mařka nejistě. Chvilku se nedělo nic. Bylo vidět jak jí to v hlavě šrotuje. "Chtěla bych to asi jenom s polevou."
"Máme tady polevu čokoládovou, vanilkovou nebo jahodouvou."
"A nešlo by to jenom posypat grankem?" Mařka na to.
Kácela sem se zoufalstvím k zemi.
V cukrárně mají hrozně hezky vypadající zákusky, ale už leta se jenom dohaduju jak můžou chutnat, protože v životě si nedám mandlový řez za třicet korun, to by se mi zákonitě v hovno v krku obrátilo. No nic, dala sem si teda gofry s malinama a se šlehačkou, a dopadlo to jak muselo, totiž zapatlala sem si od malin rukáv, následně celou ruku, pak mi spadla šlehačka na bundu a na rifle. Tragédka na pochodu.
Když sem dorazila do Vaňkovky, nestíhala sem se divit. Nějak sem zapomněla že lidi chodí nakupovat. Fakt sem zapomněla co se v takových nákupních centrech děje. Ze všech stran útočily velikonoční vajíčka. Slepice. Králíci. A šílení lidi, pobíhající s kabelama sem a tam a tam a sem, dlachnící v ruce hamburgry, hranolky, smažený krevety, zmrzliny... šílený. Absolutně šílený. Minula sem obchody s oblečením. Vůbec se mi nechce nakupovat, nebaví mě to. Nemám na to nervy, abych stála u kabinek a čekala až si budu moct zkusit tričko z výprodeje. Namířila sem si to teda rovnou do elektra a zůstala sem vytlemená na sluchátka. Najednou na mě něco skočilo zezadu, cyhtlo mě to za krk a začlo se to mohutně smát. Lekla sem se jak treska. Potom se to postavilo přede mě, šermovalo to hadrem a jakýmsi postřikovačem. Byla to Jolda. Chichotala se, jak mě doběhla, ale já sem byla furt tak trochu posraná a tak sem se zas až tak nesmála. Úplně sem zapomněla že tam dělá. I když ji tam vlastně potkám pokaždý když tam jdu, a pokaždý na to taky zapomenu. Jolda má krásný tvar obličeje, takový srdcový. Taky má moc hezkou pleť, řasy jak laň, a hezkou postavu. Přes to všechno budí respekt. Když někomu řekne "hrábneš na mýho starýho a rozcásnu ti popelníkem hlavu" tak jí každej věří. Protože je to bitkařka. Leštila presovače a vykládala, vykládala a vykládala.... Potom ji zahnal nějakej manažer a měly sme po rozhovoru. Stejně se brzo potkáme v hospodě. Koupila sem teda sluchátka s mikrákem a šla o kousek dál na jídlo, což nebyl zas tak dobrej nápad, protože je tam moc velká kumulace nechutných lidí. Pojídala sem hranolky z káefcé a sledovala tlustou ženskou jak naslinila kapesník a utírá pusu svýmu tlustýmu synovi. Bylo mně zle. Opravdu, hrůza. Už jenom chybělo aby tam příšla nějaká žena a začla kojit mimino. Pozvracela bych se už úplně. Kolem mě bylo tak pět borců kteří měli na stolkách noťas. Mně to furt přijde divný. Sednout si doprostřed nákupního centra k mekáčovýmu stolku a rozložit noťas. Já bych v takové atmosféře teda neudělala nic. Když už, tak bych si zalezla někam do kavárny.
Já ty lidi nechápu. Je to tak těžký, být normální?

Koncem dubna je Čarodějáles. Těším se jak prase. Překecala sem Simu a Efu ať dou taky. Budou tam Guano Apes, na ty su zvědavá hodně. Tady tu kapelu sem v životě asi nepochopila. Mají tři tak dobře našlapaný hity, že je člověk prostě musí žrat, ale zbytek stojí vyloženě za hovno. Zívačka, nuda. Tak su zvědavá, jaký budou naživo. Každopádně se na ně těším. Dál tam bude Clou, Airfare... no tak to se těším mega, Horkýže... no bomba, to bude rachot. Pak budou Čankišou, na jednom koncíku už sem byla a nějak mě to nevzalo, tak uvidíme. Potom Elektrick Mann, sem zvědavá, jestli vůbec vylezou na pódium, nebo co tam vůbec předvedou, to bude taky zajímavý. Taky tam budou Killjoy, vůbec to neznám ani to nemůžu nikde dohledat. Pak ještě Totální nasazení, ti mi připomínají ZNC. A samozřejmě Čoko Voko, ty holky žeru. Směju se už dopředu ( je mi padesát pět, mám celulitidu už i na vlasech, přestávám se ohlížet po bimbasech :))

Celkově se těším móc.

středa 18. března 2009

Malý hyeny hyenovitý

Ve školce sme dopadli neslavně. Neslaně. A hlavně nemastně. Sima mě varovala, že se rozčílím, naseru, a že to vlastně ani nemá smysl. "Byli sme v pořadníku devětasedumdesátí." Poulila na mě oči když sme se potkaly u Alberta. "A do horní školky vůbec nechoď, tam už nemají ani přihlášky." Dodala.
Horní školku sem teda vynechala, a doplížily sme se s Áňou na zápis do školky nad Albertem. Školka jak z roku dva, což mě ale nepřekvapuje, pro přihlášku sem tam byla už minulej rok, takže vím. Zvonila sem dlouho předlouho, až mi otevřela uklizečka. Čekala sem dole až si teda pro nás někdo přijde a slyšela jekot vychovatelek, ale ukrutný, chudáci děti. Řev dinosaurů by hlasitostí odpovídal intenzitě hlasu vychovatelky. Děcka kolem nás lítaly jak rakety. Ječely, pištěly, řvaly. Uvnitř školky je tma, kachličky, na zemi lino. Dohromady to dává pocit ústavu. Říkala sem to pozdějš Simě, a ta k tomu podotkla: "Requiem pro panenku, vole." Uklizečka nás po delší době dostrkala nahoru do třídy, co byla zároveň asi i jídelna. Tam mě zpozorovala vychovatelka a zahulákala na mě: "Jó, moment, hnéééd. Prší tam ještě?" Zakroutila sem hlavou. "Děckááá, tak dem ven, už tam neprší." Načež se děcka vyhrnuly do šatny a vytlačily nás tam taky. Ředitelka přišla, řekla, ať tam chvilku počkáme a zase odešla. Stála sem uprostřed šatny plné malých predátorů. Děcka zíraly na mě, a na Aničku, jak smečka hladových hyen. Oči se jim zákeřně leskly. Z pusy jim tekla kyselina rozpouštějící kosti. Anička přišla k nějaké holčičce. "Ahoj, já jsem Anička, jak seš ty?"
"Já jsem Lenička." Usmála se malá lentilka. No tak aspoň něco, říkala sem si. Třeba ty děcka nejsou takový piraně, jak vypadají, nechala sem se opít rohlíkem. Načež ňákej malej přičmoudlej hajzlík namířil na Aničku prst a zařval: "Heléé, tady je nějaká tlustá holka." Na vysvětlenou musím dodat, že Anička je pižlík, ale měla na sobě bundu, takže vypadala kuličkově. Hyení čelisti se chystaly nás rozdrtit. Anička se rozbrečela. Aby toho nebylo málo, týpek v tričku s Bořkem Stavitelem na Aničku namířil taky prst a zaburácel hyením chechtákem: "A taky je blbááá!"
Než sem stačila něco udělat, říct, hyeně vydloubnout oči, přišla ředitelka. Odvedla nás do kanclu. Anička furt brečela. Řekla, že sme na osumdesátýmprvním místě. Dětí berou patnáct. A jelikož nemám zaměstnání.... tádydá. Jakože nic.
Pokračovaly sme do spodní školky. Aničce sem mezitím koupila hrozny a nějakou hračku, protože mě bylo líto, že sem neřekla malýmu Bořčímu stavitelovi ať táhne do hajzlu, a měla sem výčitky svědomí. Ve spodní školičce to bylo lepší. Vychovatelky neřvaly. Anička dostala dokonce papírovou hračku. Zato sem si všimla, že těch dětí na jednu "tetu" je tam nějak moc. V pořadníku sme byli sedumdesátí pátí. Nemusím se trápit, že by nás vzali.
A tak Anička bude dál chodit do soukromé montessori školky. Je tam spokojená. Já taky. Udělala pokroky. Vychovatelky se tam dětem věnují. Ve třídě dětí není milijon. Dokonce tam mají kroužeček vaření, nad tím sem kroutila hlavou a vysekla sem "tetě" poklonu, že teda musí mít silný nervy, mít deset dětí v kuchyni :) Prostě Anja zůstane tam kde je a tečka. Nepotřebuju aby mi z ní mezi hyenama vyrostl gangzta.

Už to vypadalo že budu muset do práce. Na účtě skoro prázdno, koncerty a fesťáky za dveřma (knock knock....), a z našich dvou (jednoho) příjmu jako nevyžijem. Už už to vypadalo že skončím v call centru. Kroutila sem se několik dní a nocí jak strašně smrtelně mě to zasáhlo. Fakt to vypadalo smrtelně bledě. Už sem tam mohla sedět. Ale najednou, a to sem měla vědět, že mě ten osud nenechá se posrat, nám přišly prachy, s kterýma sem vůbec nepočítala. Můžu eště půl roku žít. Nikam nemusím. Jsem happy. Jestli je někdo narozený pod šťastnou hvězdou, sem to já. Štěstí je tmavě zelený světlo. Vím to, vidím to než usnu. Ochrana milovaných lidí je bleděmodrý třpytící se světlo. Jako když se rozsype drťka z baněk.

Po dlouho dlouhé době sem zašla do hospody na protější sídliště. Borci kecali o koncertech a fesťákách. Pojedou na ty Brutály, no jasně. Plánovali to dvě hodiny. Nudila sem se. Podotkla sem, že metloši mají nějak moc výhod na to, jak sou nemožní. Zmalovaní vombati. A furt tady mají koncerty s tím.... chrlením krve a taky fesťáky.
"A kde sou punkový fesťáky?" Udeřila sem na Pepu.
"Máš spoustu takových, na lontech. Ota furt jezdí, se připoj." Mudroval Karel.
"Vogo, punkový fesťák kde je headliner Vypsaná Fixa?" Smála sem se. "No to je teda kultůra."
"Dřív bývaly na těch lontech zábavy." Posteskl si Karel. Ty vole Karle máš vole pravdu, ach starý časy, chce se mi plakat....
"Ale Jáňa má pravdu, punk tady prostě není. Naposled sem byl na Exploited, to je patnáct let zpátky." Řekl Pepa. "A taky Ramones. Byli ste na nich někdo?"
"Ti měli koncert teďkonc." Řekl Hugo.
"Ramones?" Divil se Pepa. "To je tada blbost."
"To byli Rasmus." Máchla sem rukou. Omg wtf lol rofl.
Pravda je, že sem chudák s tou hudbou. Například v Kanadě mají Warped Tour. To je několik punkových kapel, který jedou spolu turné. Vlastně fesťáky. To bych jako chtěla vidět. Tady ty rokáče sou sice dobrý, to jo, ale není úpa supa, jakože bych nemohla spat z toho, že uvidím Migy nebo Divokýho Billa, no to teda ne. Zato bych se třeba třeskutě těšila na Flogging Molly nebo NOFX. Což mi teď připomnělo jak sem naposledy v lesbím baru pustila Gogol Bordello a vypudilo to většinu posádky, včetně Simy. A taky sem do jukeboxu hodila půl sta, abych si poslechla Chinese Democracy.

Na balkoně si nějaký ptáček postavil hnízdo. Je asi imaginární, jako Bůh. Nikdo ho nikdy neviděl. Přesto tam má hnízdo, který ani bouřka neodnesla. Sypeme mu ořechy a rohlíky. A ty mizí. Tak si myslíme, že tam je. Haribo se eště neodlouplo ze stropu balkonu. Zato už ale vybledlo.

čtvrtek 5. března 2009

Mládí v hajzlu, do důchodu daleko

- S koncertama je to teďkonc špatný. Bojím se, že lepší to v dohledné době nebude. Zatímco Hugo si vesele pojede na Soulfly do Prahy, tak já zase zůstanu sedět doma s hudebním absťákem, jelikož mi nějak nic nehraje. V nejbližší době z českých kapel akorát Sunshine a Sto Zvířat, který ovšem hrajou v Praze. Pak tady máme brněnské vystoupení Evy a Vaška na Špilasu. Bojím se, že už neseženu lístky :))) Ze zahraničních tady budou Simply Red, ZZ Top a AC/DC. Návštěvu takových koncíků absolvuju leda tak až se budu chtít nudou zbláznit. Billy Talent za tři měsíce vydají novou desku. Vyrazili na nový turné (předskokani Rise Against a Rancid - ty chci vidět už deset let), ovšem po Americe, takže to vypadá, že si na kluky ušatý ještě počkám, minimálně do podzimu. V červnu se zajdu podívat na Korny (zase v Praze, světe div se) a Hugo mě taky tahá na koncík kapely našeho tatéra (jo, těch co hráli před Biohazard, takže respekt, kluci :)) Pořád ještě pěstuju seznam kapel, který nutně potřebuju vidět než umřu a taky mám seznam lidí, s kterýma se musím vyfotit. Na seznamu mám taky The Rasmus. Takže sem byla přešťastná, když včera Hugo přišel s tím, že tady budou mít koncík. Štěstím sem byla celá bez sebe. Když sem ještě zjistila, že předskokani jsou Airfare, nemělo to chybu. Hugo mi hrdě vypsal datum konání - a vůbec ho nezarazilo, že to bylo v únoru. No nic, život de dál. Ďas aby to....

- S Aničkou půjdu na zápis do školky, uričitě ji zase nevezmou. Jelikož vezmou děti matek, který jsou dál na mateřské. Protože je to všechno podplacený, a do školky se dostávají děti známých od soudružek učitelek. A všechny matky světa se proti mě spikly. Mluví divným jazykem, šišlou a doma si pěstují muže. Muže, kteří nejsou schopní ani ohřát si jídlo v mikrovlnce, a takový muže ještě milují. A protože se mnou společenství matek nekamarádí, neřeknou mi, jak to dělají. Protože já to nechápu. Zjistila jsem, že jsem povaha tak hrůzná, že si ani nenajdu přítele v Second Lajfu. Jelikož takovej borec, aby mě ustál, se tam jako ještě nenašel. Ale až se takovej objeví, bude to prda až to zalaguje celej sim. Z toho plyne, že jsem hrozná nejenom reálně, ale taky virtuálně.

- Firmy a agentury stále odmítají moje žádosti o práci. Něco je špatně. Zjistila sem že pravda je blbost, kdo si počká, se nikdy nedočká, a když budu sedávat v koutě a čekat až mě někdo najde, vyrostou ze mě akorát za tu dobu malí nezmaři. Inspiroval mě Frank W. Abagnale (to je ten, co neuměl nic, ale dělal všechno), takže sem si do životopisu zase vesele připsala že mám maturitu, umím aktivně anglicky a přefotím si fotku, kterou mohutně upravím, než ji na ten životopis plácnu. Protože když mě odmítli v call centru, což je sběrna zoufalců, to mě teda nasralo.

- Chci si stáhnout spoustu hudby, ale Hugo mě vyděsil k smrti, že mě za to zavřou, že se to teď nějak moc kontroluje. Tím mi zakázal stahovat z torrentu. Nevím, co budu dělat. Přece si nebudu kupovat céda, nebo co