Hundred miles

Ano, jsem to pořád já. Nový dyzajn. Grafici a takový ty lidi, co mají cítění, si rvou vlasy, je mně to jasný.

Můžete psát zprávy přes kontaktní formulář.

Kdo chce, může poslat dobrovolný příspěvek, já ho použiju... na život.
Co za to: kdo pošle málo, může mě vzít na pivo. Kdo pošle víc, může mě vzít na večeři.
A pak že se neumím prodat!

...........................................................
Tak jo, deme na to.

Měla sem pocit, že se nic neděje, a že se hrozně nudím. Chtělo by to ňákou akci, říkala sem si v kanclu, kde jedinej pohyb je za oknem na křižovatce, závidím dokonce už i autům, že se hýbou, a snažila sem se promluvit si s hasičem, jestli by mě někam nevzal, jenomže to bylo marný, nechce mě pouštět nikam, nevím proč, a tak sem ztropila scénu, že su jako ve vězení, že mě tam drží jako Fritzl, a že mně slíbil, že když nebude moc práce, tak budem jezdit na školení, a on mi řekl: „Takže máš málo práce, aha…?“ Byla sem zničená, a jediný efekt, kterýho sem se domohla bylo, že mi dovolil chodit na poštu „Je to tam samej důchodce, a smrdí to tam chcánkama“ dodal, abych se příště nepokoušela vyjednávat. Postříkala sem ho za to lakem na vlasy.

A dál sem smutně koukala z okna na auta. Touha vypadnout ven byla obrovská, motat se v rákosí v Mokré už nestačí. Svět je tak velkej a já každej den akorát zírám na auta, který někam jezdí. Když sem se snažila vzbudit soucit tímto argumentem, řekl „tak já ti to okno zatluču, a je po problému“, brutálně se zasmál a odjel.

Smutek se mě držel jako smůla. Pouštěla sem si smutný hobo písničky.

If you missed the train I´m on,

You will know that I am gone,

You can hear the whistle blow a hundred miles…

Pokaždý, když za oknem zahoukal vlak, měla sem neskutečnou chuť naskočit, obzvlášť vlaky s dřevem sou dobrý, seděla bych nahoře na těch kládách, a bylo by mně fajn. Away from home, away from home, 

lord I´m a five hudred miles away from home.

Z přemýšlení mě jednou vytrhla Verunka. Volala, že ji chtějí vyhodit z callcentráku, protože odmítla dělat přesčas „a tak volám tobě, když seš ten právník na pracovní právo“. Já teda nevím, co si lidi myslí, že dělám, ale pomohla sem jí. Řekla sem, že na to právo bohužel mají.

„Ale křečíku co já budu dělat?“

„V nejhorším můžeš jít bydlet ke mně, Veru, to víš.“ Řekla sem jí.

„Je to celý na hovno. Celej život je na hovno. Furt jenom pracuješ, jako pičus, a pak s tebou takle vymetou. Jedno velký hovno!“

Procházela sem se s taťkou kolem rybníků, Anička jezdila na kolobce kilometr před nama, a já sem mluvila o tom, že potřebuju odjet, a taťka řekl, že má v plánu odjet na tři měsíce na Zéland, a že můžu s ním, a já sem se zasnila, a nechtělo se mně spadnout zpátky na zem, kde nic nejde, protože „a kdo by se staral o Aničku?“ a „co práce?“ Jako, jela bych hned. Úplně sem viděla, jak bych si sedla doprostřed nějaké nekonečné zélandské pláně, namalovala bych si tuší na obličej ornamenty, jako mají maoři, dala bych si ňáký stéblo do pusy, a čuměla bych jako ovce, pak bych se zvedla, a někam popošla, a tak pořád dokola, a jsem si jistá, že bych tam tak vydržela celý dny a měsíce.

 Zavolala mně Kačka, že je nahoře v klubu ňákej koncert, a jestli nechcu jít. Řekla sem „no jasně“, a těšila sem se. Večer mi volala, že koncík je zrušenej, protože onemocněl bubeník, ale že můžem jít aspoň na pivo, a já sem řekla „no jasně“.

Seděly sme teda v zaplivané hospodě, kde jel hokej, fuck, a já sem si zapálila, a čekala sem, že to Kačka udělá taky, ale nic…

„Co se děje? Ty nemáš cíga?“ Vyzvídala sem.

„Já už nekouřím.“

„Cože co?“ Nevěřila sem. „Jakto?“

„Nevím, tak… najednou sem prostě přestala.“

„Ze dne na den?“

„Jo, prostě sem si řekla, že už si nezapálím a už sem si nezapálila.“

„Děláš si prdel?“

„Ne, fakt, prostě … je to pryč.“ Trhla ramenama.

Záviděla sem úplně doopravdy upřímně.

Pak za nama přišel její borec, Honza, kterýho znám z callcentráku, a kdysi na cestě od Námořníka mě děsil vyprávěním o výhodách jakýhosi tarifu, a vytahoval na mě tabulky úspěšnosti hovorů. Teď maluje pokoje a je v klidu. Rozhodli sme se, že se přesunem do další hospody, protože tam vaří, a tam sem si dala úžasnej hermelín na grilu, zatímco začala hrát jakási obstarožní kapela a ještě obstarožnější osazenstvo začalo tančit. Nalila sem do sebe dvě piva, zatímco ti dva jich zvládli dohromady dvacet, a Honza začal povídat vtipy o tom, jak ženský sou vlastně chlapi ve výkonu trestu, a že když budem zlobit, tak příští život budem zase jenom ženský.

„Já nevím… jestli bych to chtěla.“ Podívala sem se na Kačku. „Kdybys mohla, vybrala by sis být zase ženská?“

„Já nevím. Výhody to má, ale … já nevím.“

„Já asi ne.“ Odklepla sem popel, aspoň z dvacáté cigarety už ten večer, to mně bude zase blbě jako prase „Já bych asi chtěla být chlap, sou svobodnější.“

„Zase jak kterej.“ Oponoval Honza.

„No tak jasně, ale geneticky sou předurčení k tomu, aby byli svobodnější. Já jenom nevím, co bych dělala, jako chlap, počkej, přemýšlím….“ Mezitím staříci předváděli zběsilý taneční kreace na otřesný cover Holka magor.

„Ty bys byla určitě takovej ten chlap, co by ojel mařku a ráno by jí řekl Zdarec, a zdrhl.“ Řekla Kačka.

„Bohém.“ Zasmála sem se. „Ne, to … já nevím. Možná bych byla namakanej borec, ale spíš ne, já su líná… třeba bych byla voják… ne, počkat, ne, já už vím, já bych byla Kerouac, jasně! Já bych byla přesně jako Kerouac, vystudovala bych ňákou školu, pak bych si hodila batoh na záda, a vydala bych se do světa. Jezdila bych stopem, a vlakem, a pak bych o tom psala. Byla bych Kerouac, jasná věc.“

„Já bych nechtěla být borec.“ Řekla Kačka.

„Ani Kerouac?“

„Žádnej borec.“

Ke stolu přišel ňákej týpek, že jestli si pudem zatančit, a „smím prosit krásné dámy“? a začal Kači úlisně líbat ruku, a když sme řekly, že ne, tak kopl do židle, řekl „kurva do piči“ a zmizel.

Pak přišel další řízek,  kterýmu bylo odhadem tak sto let, a asi to byl kámoš Morlola, teda né že by na tom záleželo… a pořád mě přemlouval, ať jdu tančit, a já sem dělala cavyky, že ne, protože po dvou pivech sem měla sakra těžký nohy, ale stařík se se mnou nesral, drapl mě za ruku a odtáhl na parket, protože měl sílu jak sto koňů, a já sem tančila na ňákou trapárnu od Abby, a jo, smála sem se, a určitě sem i skvěle tancovala, zpěvačka s příčeskem mě povzbuzovala mrkáním do rytmu a hrou na tamburínu, dala sem eště tak dva vály a pak sem se vrátila, protože mně jel rozjezd ve dvě, a tak sem se dekovala, jenomže stařík mě našel, a tahal mě koňskou silou zpátky na plac, a nedal si říct, že rozjezd, spěchám, tak sem ho plácla po ruce, lekl se a dal pokoj, a já sem vyběhla na zahrádku, a rozbila sem u toho dveře, který pak nešly zavřít, a na zahrádce seděla holka s borcem, a holka se mě zeptala: „Nevíš, v kolik končí párty?“

„Jaká párty?“ Smála sem se. Eště furt těm dveřím.

„Ta párty, na kterou deš s náma. Nevíš kde je ňáká párty?“

„Karibik?“

„Karibik ne, ale zlatíčko poď s nama.“ Říkala. „Užijem si bezva párty.“

„Ne, já spěchám. Na autobus.“

„Zlatíčko, co doma… co budeš dělat doma? Poď s nama.“

„Né, já du na autobus.“ Nedala sem se.

A ti dva se zvedli, a šli na zastávku se mnou, a když sem nasedla, tak mi zamávali, a pak se vrátili zpátky k pivu.

Saša říkala, že její kámoš bude hrát na koncíku, na klarinet, a že to musím vidět. Sraz na majálesu na veterině. Zeptala sem se Saši, jestli si je jistá, že hraje na klarinet.

„Jo, jasně, na klarinet.“ Ujistila mě.

Vrtalo mi hlavou, jak může hardcorová kapela nazvučit klarinet, to sem fakt chtěla vidět, Anička byla u Huga, a tak sem vystřelila v šest z domu, a na chodbě mě odchytila dotčená domovnice.

„Vy jdete pryč? Ale já budu roznášet vyúčtování, máte to už týden napsaný dole na dveřích.“

„Já vím.“

„A jdete pryč?“

„Jdu. Já si pro to přídu někdy… pak.“

Na dluhy dycky času dost. Myslela sem si, že na veterinu dojdu pěšky, jenomže sem zapomněla, že nevím kde to je. Zabloudila sem v Krpoli, ocitla sem se u jakési chladírenské věže, no prostě záser, na veterinu sem dorazila, pozdě ale přece. Stoupla sem si do fronty na klobásu, protože sem celej den nejedla, a snažila sem se dovolat Saši, která tvrdila, že bude mít telefon u sebe, a „budu na příjmu, neboj“. Marně. Našla sem ji u pódia, při vystoupení nějaké drnčící kapely.

„Čau, kde máš ten klarinet?“ Křičela sem na ni.

Ukazovala na stejdž „Tam. Já sem se spletla, on nehraje na klarinet, ale na bubny.“

Co na to říct… Klobása byla dobrá.

Jednou sem seděla v práci, pracovní doba se chýlila ke konci, a já sem měla před sebou celý volný odpoledne, večer, a celou noc, a strašně sem chtěla něco podniknout. Napsala sem Radimovi. Žádná odezva. Saša nemohla. Kačka byla v práci. Veruna tvrdila, že neví, jestli někam pude, což znamenalo, že nejde nikam. Napsala sem dokonce kámošovi Radimovi Václavovi do Prahy, jestli nechce přijet, že se nudím. Nemohl.

Pak sem si řekla, seru na to, však já vím, aha, kdo určitě někam pude! A zavolala sem Edovi. Řekl mně, že minulej měsíc se mnou protelefonoval tři litry, protože si myslel, že má ten nekonečnej tarif.

„A nemáš.“

„Ne, kurva, nemám!“

Řekla sem mu, jestli se nechce stavit, pokecáme, zadara … ňáký piva a tak….

„Já nikam nejdu, já musím být s rodinou.“

„S jakou rodinou?“

„S mojí rodinou, ne? S děckama a tak.“

„Aha.“ Myslela sem si, že si dělá prdel. „Stavíš se dneska teda?“

„To jedině že bych přišel se ženou, a s děckama.“

„Co?“

„No to jedině že bysme se stavili takle, třeba o víkendu…“

„Co-cože? To jako myslíš vážně?“

„Já ze tebou nemůžu chodit, já mám rodinu.“

Zírala sem jako puk. Na křižovatku. Projel vlak s dřevem.

No jak chcete, já se na to taky můžu vysrat, žejo, já si najdu jiný kamarády. V hlavě se mi zrodil ďábelský plán. Pořídím si někoho, kdo na mě bude mít čas, nazdar.

Nemůže to být žádná věda, říkala sem si, když s někým budu mít sex, bude se mnou chodit kam já budu chtít, ne? Ízi pízi, jasněže. Challenge accepted. Dala sem si inzerát na seznamku, a za týden už sem měla rande s Markem z vedlejšího sídliště, co byl horolezec, bylo mu 27, a měl vymakaný svaly aji na zádech, pěknej vysokej kluk, problém byl, že pracoval v jaderné elektrárně, vědec, takže byl takovej mimo, suchar. Nevadilo mi to, dokonce ani tehdy, když se mu nelíbily moje růžový tenisky „sem myslel, že to nosej patnáctiletý holky“. Prochodili sme spolu celej večer, a domluvili se na další. Anička byla u babičky, takže sem vyrazila na druhý rande, chodili sme po louce a pak sme si sedli na atomový kryt, já sem čučela na město, a řekla sem mu, že vypadá jako Dexter, což byla pravda, dali sme si pusu, a já sem řekla, že dem ke mně, a tak sme šli, a tam sme leželi na posteli, on vykládal o svojí práci, a já sem zjistila, že mě to nebaví, tak sem si říkala, dem jako dělat ten sex, načež sem si vyslíkla mikinu.

„Ty máš tetování?“ Zeptal se když uviděl draky.

„Jo, vidíš, ne?“

„Tys byla ve vězení?“

Prohlídla sem si ho, jestli to jako myslí vážně. Myslel. „Jo, byla, ve Valdicích.“

„Proboha.“ Upřímný zděšení. „A za co? A jak dlouho?“

Lidi bez humoru sou horší než smrt. „Tak snad abys rači šel.“ Řekla sem, a na cestu sem mu dala banán, aby neřekl, že neměl večeři.

End of story.

Konečně se ozval Radim. Že odjíždí pracovat do Švajcu, neví, jak dlouho tam bude, možná nafurt, nazdar.

S Laurou a Vítkem sem zašla na procházku, seděli sme na louce nad spalovnou, a přetřásali, jak sme se seznámili, jako nejsu na to extra hrdá, že sem si o Vítkovi myslela, že stojí za prd, protože měl petku s mixem coly a zelené.

„Vidíš, jak špatně odhaduješ lidi.“ Smála se Laura.

„No tak dobře, byla sem kokot, já sem si furt myslela, že sbalíme drogový dýlery, Vítek s petkou zelené do toho nezapadal, jo, byla sem povrchní imbecil, tímto se omlouvám.“

Tvářila sem se, že je to věc minulosti, ale naférovku musím říct, že sem povrchní imbecil pořád.

Volala Marťa, bývalá technička pod kterou sem pracovala, že se chce se mnou setkat, a já sem řekla jasně more, a když přijela, tak sem zavelela že pudem do hospody za barákem, ale né do té prosklené snobárny na rohu, tam mají na zdi vraha Čegevaru a dělají z toho nóbl podnik, pudem naproti, tam je to normální. Sem si myslela. U vchodu nás ochytla recepční v jakýchsi jakože havajských šatech, a tvářila se jakože kam jdeme, bez ohlášení. Řekly sme, že jdeme ke stolu pro dvě, ona se zatvářile havajsky důležitě, a donutila nás jít k recepčníu pultíku, kde luštila z chytré knihy, jestli je volný stůl pro dvě, když zjistila, že jo, támhle vzadu, tak udělala znamení, přišel pro nás pikolík, který nás zavedl ke stolu, cestou nás zdravil personál restaurace, který byl rozmístěný na strategických bodech, u stolu nás vyslíkli z bund, který pověsili, a postavili k nám hlídku, maníka, kterej stál opřenej o lednici metr od nás po celou dobu, co sme spolu mluvily.

„Kurva já sem chtěla jenom pivo.“ Šeptala sem zklamaně když nás zavalili štosama nabídkových listů koktejlů, vín, jídelních nesmyslů, ze kterých čouhaly humří klepeta z prvních stran. Marťa zírala, co to sakra je, a já sem se to snažila vyžehlit „byla to úplně normální hospoda, přísahám, támhle na tom okně sem tančila mezi svíčkama… nevím, co se stalo… nemůžu za to….“ Krčila sem bezradně ramenama. Stálo to za hovno. Snědla sem orchidej z koktejlu. Marťa nevěřila, že je jedlá, a myslela si, že mně přeskočilo.

Byla sem na přednášce Grygara o meteoritech, přednáška byla natřískaná, hlavně starýma lidma, a já sem pozorovala to dění kolem, prošedivělý ženy vytahovaly jakýsi vědecký články, konzultovaly je s prošedivělýma chlápkama, vzadu za mnou se hlouček důchodových kámošek chichotal, jak se těší na přednášku o Gruzii, a já sem si říkala, že až budu stará, budu to dělat taky tak. Strašně bych chtěla mít kámošky, co sebou v kabelce nosí vystřižený články o exoplanetách. Důchodci sou bezva.

Jako moje babička. Nikdy sme se ňák extra nekámošily, ale bydlí v důchoďáku u nádraží, a jak se dozvěděla, že tama chodím každej den z práce, tak drží hlídky, židli má přiraženou u silnice a zdálky mává „Už na tebe čekám, ukradli nám lavičky, tak sem si donesla židlu.“ A já sem si sedla na zem, k té židli, a poslouchala sem historky, u silnice… „Když mně bylo čtrnáct, šla sem do služby do Brna, neměla sem ani boty… ale pak přišel děda, von mě zachránil, to byl tak hezkej chlap, ty víš jak von byl hezkej chlap, žejo, a já sem byla tlustá a vydávala sem obědy, a von si furt přidával polívku, a když si šel počtvrtý pro tu polívku, tak mě chytnul za ruku, a řekl, že budeme mít rande, ať přindu večer do parku, a já sem šla, nejdřív sem ho nemohla poznat, jak měl sako, byl fešák, ale když sem ho poznala, tak sme šli do parku, a hned sem byla těhotná.“

Od té doby se vídáme často, číhá na mě ráno v Kaufu, když si jdu kupovat snídani, vykládá prodavačkám, a ještě k tomu německy, že su její vnučka : „To je moje vnučka, ja, eine kleine … mušen šprušen zonen tagen richtig… řekni tady panim prodavačkám jak se má maminka… naturlich… vona pracuje u hasičů, víte, a umí dělat s tim počítačem…. Chceš koblih…? Jak se má Anička? Chceš sekanou pro toho tvýho manžela?“

„Babi já nemám manžela.“

„Máš pravdu, všichni sou to hajzli, dej pokoj s chlapama, já mám televizi, si tam pustím ten Šlágr, a já si zpívám, celej den, a pak du tady do hospody na voběd, a oni řeknou Hele, babička jde, tak mi dají třeba víc brambor a tak, já tam mám toho svýho kuchařa, on mě pozná, dycky ví, že babička jde, udělala sem si trvalou, a dej pokoj s chlapama.“

Jednou sem s ní šla na nákup, jakože jí to odnesu, rozzářila se u regálu se sodovkama „Tak já si vezmu dvoulitrovku pomerančové, když mně to odneseš!“

„Ty seš šťastná, babi?“ Zeptala sem se nevěřícně.

„Dvanáct let jsem vdova, ale mně nic nechybí, já si pustím televizi, a zpívám si.“

„A není ti smutno, když seš dvanáct let sama?“

Zeširoka se usmála. „Ale já nejsem sama, já mám Šlágr.“