úterý 29. března 2011

Okamžiky štěstí

Zjistila sem, že celej život je o štěstí. Teda u mě. Protože chcu dělat všechny věci tak, abych byla šťastná. Na to záleží. A ostatní to dělají taky tak. Přitom štěstí je chvilková záležitost. A většinou si štěstí uvědomíme až zpětně.


Já zažívám nejšťastnější chvilky na jaře. Teď sem stála u botanické zahrady, dívala sem se na kytky, takový fialový zvonečky, a říkala sem si, no páni, fakt už vykvetly kytky, je tady jaro, jakože fakt doopravdy, a já sem se ho dočkala.
Chvilky štěstí sou naprosto bezvýznamný chvíle, odehrávající se při nejvšednějších věcech. Například sem o přestávce šla kouřit, potkala sem na schodech Fištu, a Fišta řekl, že dem kouřit k němu do auta, protože co bysme postávali u popelníku. Zabořila sem se teda v autě do sedačky, zapálila si cígo, koukala sem na práci, na celou tu budovu, představovala sem si všechny ty lidi, co tam pracujou, smála sem se, mluvila sem o tom, jak Fištovo oddělení je ukázněný, a to naše je úplně jiný, a uznali sme, že Puštík má z ocele nervy, že nás zvládne, a pak sem taky mluvila o tom, jak mám ty lidi uvnitř ráda, vyfukovala sem kouř oknem, Fišta se smál, svítilo slunko, venku bylo teplo a já sem si uvědomila, jak moc je mně dobře, a připadalo mi to, jakoby se zimou všechno to zlý odešlo, a už bude všecko super. Pak sem vylezla z auta a dveřma sem práskla do sousedního gangzta car, kde sem odřela lak.

Bylo mi vyčteno, a docela právem, že sem vyhodila z příběhů postavu Kifa. Já teda souhlasím s tím, že by se tomu měl udělat nějaký důstojný konec, páč tady ta postava byla dlouho, dlouho mě bavila a nějaký ukončení si to zaslouží. Moc se mi do vypisování epilogu nechtělo, ale asi by to bylo fér, takže let s go, ať to mám za sebou.
Takže ohledně Kifa a proč už není - má holku, a vážnej vztah, opravdu vážnej, a to jakože vážně vážnej. To by mi nevadilo v nejmenším, kdyby zůstal takovej jakej byl. Jenomže nezůstal. Všecko je pryč, on celej je pryč. Dívám se na něho a nevidím ho. Je z něho úplně normální člověk, takovej ten zařazenej, dělající, co se po něm chce. Démoni zmizeli. Bez nich je jenom taková obyčejná prázdná loutka, dost nezábavná, nezáživná, nedělá už takový ty věci, který by mě rozesmály, nerozsekává si hlavu po cestě domů, nelozí přes ploty, neprohrává v kostkách, nemá arogantní řeči. Snaží se být hodnej a milej, protože chce udržet svůj vztah, protože na tom záleží, a ve finále je to dobře. Je konečně šťastnej.
Každopádně, inspirace je fuč, tak jako je pryč moje oblíbená postava, a vím, že se nevrátí. To už nejde.
Na konci, když mi to došlo, mě to chvilkově zamrzelo, jakože mi zabil literární postavu a jednou v noci sem ze vzteku na zastávce kopla do sloupu, abyste nemysleli, že jako nemám city, nebo tak něco. A to je všecko, co k tomu můžu říct.
Když sem se nad tím zamyslela, vlastně sem ráda, že to dokázal, protože mi to dává naději, že já to třeba jednou zvládnu taky. Být šťastná v tom normálním světě a přestat s ním bojovat. Na druhou stranu mě to děsí, přijmout svět a ztratit sebe. Zatím mám asi před sebou ještě ňákou cestu.

Kif sice odešel, ale vrátila se mi Laura, a to v plné parádě, a s démonama za krkem. Né že by tady nebyla...no ale vlastně nebyla. Když se s borečkem seznámila, řekla mi: „No tak teď tady pro tebe ňákou dobu nebudu." Protože Laura to tak prostě má. Když je s borcem, tak je jenom s borcem. Já sem řekla óká, protože nedá se s tím nic dělat a věci sou prostě tak jak sou. A teď týpka opustila, odstěhovala se do svýho bytu a dala se dohromady. A je zpátky.
Volala sem jí v pátek večer, aby se stavila na víno. Přišla, donesla popkorny, sýry, olivy a tak. Seděly sme v kuchyni, já sem krájela zázvor do čaje, a Lauře furt zvonil telefon, kterej nezvedala. Jenom řekla suše, že jí volá ňákej borec.
„Jo? Tolikrát? By mě zajímalo, co chce tak nutnýho, blbeček.” Kroutila sem pohoršeně hlavou a řezala sem kořen mandragóry.
„No... tak asi... popřát mi k narozeninám.” Trhla ramenem, jakože nic.
Ježiši, ty vole. „Nemáš jako dneska narozeniny...ne...?” Zkoušela sem to.
„Mám.” Přiznala.
Ups. „Proč to nemáš na facebooku?”
„Já sem to z tama nedávno smazala.” Řekla. „Ale tak, z toho si nic nedělej, to je jedno, stejně není co slavit.”
„Nebuď smutná.” Řekla sem. „Sou třeba lidi, kteří sou na tom hůř. Sou sami, a nejenom že si na ně nikdo nevzpomene, ale nemají si třeba ani s kým dat víno a... a zázvorovej čaj. A někteří třeba nemají u svých statusů na facebooku vůbec žádný komentáře, na vlastní voči sem to viděla.”
„Mně píšeš komentáře ke statusům jenom ty.” Ubezpečila mě.
Je vidět, že když se věci rozmáznou, značně to všechno vylepší. Hlavně že vím, že bude mít narozeniny Gerard Way.
Ovšem to jako nestačilo. „Teď bude nějaká rodinná slavnost.” Řekla sem Lauře. „Asi to bude na zahrádce, mohla bys přijít. Něco se teď bude slavit, ale... asi Velikonoce, nebo co...”
„Velikonoce, jo?” Ťukala si na čelo. „Odkdy slavíte Velikonoce? Anička bude mít narozeniny, ty velikonoco woe.”

V neděli sem musela do práce. Tentokrát to nebyla boží neděle, byla to čirá hrůza. Zrovna se měnil čas, a tak si lidi volali na zákaznickou linku, aby zjistili, kolik je hodin *smajl kroutící očima*.

Aničku se mi povedlo objednat na alergologii, což je fakt úspěch. Musela sem ještě k dětské pro žádanky. Čekání v čekárně u doktora řadím mezi pár nejhorších věcí na světě. Zase sem musela odpálit útok lidí jakože „Můžu Vás předběhnout? Já si du jenom pro něco...”
„Ne. Já si du taky jenom pro něco.” Zakroutila sem hlavou. Pak se na mě všichni dívali jak kdybych doma topila malýma štěňátkama. Úplně ty lidi nechápu. Každej si de pro něco. Já si du taky jenom pro papír. A nikdy mě nenapadlo předbíhat ostatní, protože „já jenom...” Podle mě sou ty lidi normální přizdisráči.
Zažila sem asi dvakrát za život, že si šel někdo jenom pro něco, co se mohlo podat mezi dveřma. A takoví lidi většinou neotravují, jenom zaklepají, dostanou papír, a dou.

Zbývají mi jenom dva díly než dokoukám pátou řadu Dextera. Fakt se toho okamžiku bojím. Já snad ani ty dva poslední díly vidět nechcu. Pak si budu připadat úplně opuštěně, dyť sme spolu strávili tolik večerů! Dexter byl pro mě největší přínos poslední doby.
Abych se vyhla okamžiku, kdy dodívám poslední dva díly, a Dexter mě opustí, snažím se hledat filmy, na který se večer dívám, abych oddálila Dextří konec.
Puštík mi doporučil film Titanic 2. „To musíš vidět. Je to hrozná blbost. Efekty sou tak strašný...jak....jak....”
„...jak v Cestě do pravěku.” Doplnila sem. „Ajo, to ty vlastně asi neznáš. Film z dob, kdy to fakt nebylo vymakaný. Vrchol filmové techniky, tehdy. Teda dokud sem neviděla Star Wars.”
„...no, takže triky o ničem, úplnej trapas, děj o ničem, scénář trapnej...”
„Mě by teda jenom zajímalo, o čem může být Titanic 2.” Smála sem se.
„Překvapivě vypluje loď se stejným názvem, jo. Překvapivě taky ztroskotá.”
Hm... i přesto sem si ten film pustila. Protože Puštík tvrdil, že ta stejná skupina taky natočila film, kde žralok vyskočí z vody a sejme vrtulník. Můžu říct, že filmovým trikům sem se takhle dlouho nezasmála. A to jako fakt upřímně.


Připadá mi úplně neuvěřitelný, že přišlo jaro. Skoro sem myslela, že se ho nikdy nedočkám. Posraná zima je pryč, smrt je pryč, a já konečně zase žiju. Sice s alergií, ale přece. Cítím se živá jako nikdy.

pátek 25. března 2011

VIPky

Česko je tak nekulturní země, že se ani nemáme právo smát Americe, že dřív se vyvine kultura v jogurtu než v zemi Strýčka Sama. Haha jako. Na kulturu naší republiky se radši ani nevyrábí vtipy, protože to snad ani není směšný.
Na druhý straně si myslím, že tady ani žádná kultura být nemusí, pokud podstatné většině národa stačí sedět s brambůrkama u telky, sledovat každý trapný seriál, který nejspíš napsali pacienti psychiatrické kliniky, a sami si to taky zahráli.
Největší trhák poslední doby je to, že Havel točí jakýsi film. Jako a co je na tom za terno, že zase točí film někdo starej, dyť je to všecko na jedno brdo. Proč se k tomu nepustí mladý lidi? Dyť tady ty filmy už sou tématicky absolutně mimo, to nikoho nezajímá. „Milý humor” Svěráka už mi taky leze krkem (óká, kromě Kukyho), a jestli je největší funny výrobek kultury Jára Cimrman, tak to se teda řítíme do pěkný prdele.
Nikde se ve filmech, teda v těch našich, neobjevuje mladý prvek. Tématika, která zaujme mladý lidi. Sme v době internetu, a nikde není film o hackerech, nikde nehraje hlavní roli Facebook, nikdo nenatočí nic převratnýho, co by aspoň náznakem připomínalo třeba Social Network. Co třeba pirátství. Nebo, já nevím, proč nikdo nenatočí film, příběh o squatterovi z Milady například. Proč nikdo netočí o lidech, o hudbě, nebo o výletech na fesťák. Cokoliv. Chybí tady zásadní výpověď mladé generace. A jestli teď někoho napadlo něco, jakože tady byli natočení Snowboarďáci nebo Perníková věž, tak úplně rači rychle zapomeňte, že ste si na to vzpomněli. Mně odmítli dobrej scénář, výpovědní, autentický, a asi se jim nehodilo hodně sprostých slov, protože se všichni budou tvářit, že dneska všichni mluvíme jak Mácha woe. Scénář sem poslala, v pěti kopiích, a už dopředu sem věděla, že to nemá šanci na úspěch, ale udělala sem to proto, abych mohla úplně právem nadávat. Tenkrát tu soutěž vyhrál Marek Epstein, tuším za scénář k Václavovi. No comment. Horší křivda se mi mohla stát už snad jenom kdyby vyhrál scénář ke Comebacku.
Dobře. To byl teda trochu delší úvod k tomu, jaká je u nás zesraná kultura. A teď se dostáváme k tomu tomu hlavnímu tématu, k meritu věci, k jádru pudla. Je to uctívání božstev, neboli celebrit. Kde není kultura, musej se idoly a modly vytvářet uměle. A pak to tak taky jako vypadá. O tom, že se mezi největší idoly řadí Karel Gott a Lucie Bílá, o tom se mi ani psat nechce, na to je škoda místa na internetu.
Pak tady máme blbku číslo jedna Agátu Hanychovou. Nikdo neví, proč je celebrita a proč se o ní všude píše. Protože já nedokážu najít důvod, proč bysme měli uctívat Agátu. Jakože vytvořila někdy ňáký dílo? Napsala něco? Něco zkomponovala, otextovala? Namalovala mega obraz, který nás dostal do kolen? Ovládá bravurně hudební nástroj tak že nás to srazí k zemi a donutí nás to dojetím brečet? Ani hovno. Agáta je celebrita nejvíc tím, že je blbá. Jednou sem viděla nějaký dokument, kde ukazovali, jak je Agáta boží, že jako udělala pro modelky kurs, kde se učí dietně vařit. Neboli Když slepí vedou slepé. U kuchyňské linky cupitaly nablblý mařky v jehlách a kostýmkách a krájely salát. To je dycky moment, kdy se vrcholně stydím, že s něčím takovým dýchám stejný vzduch. Proto je Agáta naše modla (teda vaše, moje ne). Taky proto, že dokáže natočit spot, jak se prochází po butykách a vybírá šaty. Taky proto je hvězda, že šukala s Issou, kterej jakože umí brejky. Pak je hvězda taky proto, že někde ukázala kozy. Já třeba znám spoustu mařek, který v baru na stole ukážou kozy, a nikdo nemá potřebu cpat se kvůli tomu do časáků. Taky je hvězda proto, že na kameru dokáže ukázat, kde bydlí. A taky proto je boží, že má v domě šatnu, kam kameru nepustí, protože je to tajný. Hej, já prosím boha celýho vesmíru, ať tu šatnu nakamerujou, mě strašně zajímá, Agáto, co máš v té šatně, protože jinak z toho nebudu spat. V neposlední řadě je Agáta idol proto, že je těhotná. To totiž nikdo jiný nedokáže.
Leda tak Aichmajerová, neboli lady Decastelo. Ta už dokonce porodila, což je vyšší level, to jen tak někdo neumí, a proto o tom všude v médijách mluví, protože abysme ostatní věděli, jak na to, kdyby to na nás náhodou přišlo. Protože mít dítě, to jen tak někdo neumí. A tak nám bývalá pornohérečka Dekastrólo musí poradit, co jako se bude dít když se vám narodí dítě. A tady by třeba například Agáta měla zbystřit. Páč to není jenom tak. S dítětem se totiž musí například odjet na dovolenou na Krétu, jo. A pak, to chce děsný oběti, o kterých je potřeba natočit reportáž.
Na vlastní voči sem viděla, v tý reportáži kvalitně zpracovanýho uměleckýho pořadu TopStár, jak Eve sedí u stolu se svým hvězdným dítětem, a krmí ho, jo, teď si vemte, jaká je to vzorná matka, vona dokonce krmí svoje dítě. A u toho vykládala, jakože moc nejí, protože když krmí toho malýho hvězdu, tak sama jíst chudák nemůže, a že pokud teda třeba někde v restauraci si to jídlo musí dát, aby dodržela bonton pyčo bonton, tak si dá jídlo takové, aby ho mohla nabrat jednou rukou, třeba pouze bramborovou kaši, protože druhou rukou, představte si, musí krmit to dítě!
Taky by se od ní Agáta měla naučit to, že pokud se někdy bude vdávat, tak jedině v šatech, ze kterých mohutně poleze pupek, a bude pouze decentně zakrytý záclonkou, protože pak jako bude největší sexoš.
Mašlíková sice těhotná není, ale asi by měla být, aby odešla na mateřskou někam do kouta, nebo do nějaké chýše daleko od civilizace. Pak by se mi totiž nemohlo stát, že na mě z telky vybafne pořad kouzlení s Kožíškem, kde Mašla předvádí svůj osobitý herecký talent, jakože dělá udivené obličeje když Kožich nechá zmizet vajíčko, a doprovází to povzdechama „ach, jak je to možné?” nebo „Pavle, jak jsi to udělal?”. Pavel pak nastoupí v roli velkého učitele, jakože Mašláka velkokozáka uměláka naučí nějaký ten more dyk trik. Mašlák se v tom plácá jak koroptev v bažině, nechápe, čumí, neví, občas pohodí patkou nebo ňadrem, pak se to kupodivu nepovede, načež Mašloch zahlásí „Och Pavle, jsi prostě lepší, Pavle...” Kožich toto fiasko zachrání jakože tím, že „Přijďte nás vážení diváci navštívit do divadla kouzel.”
Tak jako, ani za zlatý prase, myslím že sem viděla dost, to už bych se rači šla nudit na hudlání Šporcla.
Další velká ikona v rybníku českých pseudocelebrit je Rytmus. Jako uznáte, že do toho si rýpnout musím, to nejde přejít bez povšimnutí. Strašně mě děsí lidi, který mám ráda a kteří sou fajn, a pak přídou a řeknou „ty vole, slyšela si Rytmusa, ten má texty jako prase, von v nich říká fakt pravdu!” Tak jako text válu „nenávidím ty zlatokopky vyjebané” mě fakt nedojme, vo tom žádná. Kdyby ale zůstal u toho, dalo by se to ještě ignorovat. Ale že se nacpe do Superstár, to už je i na mě moc. Že hodnotí zpěv, když sám umí zazpívat velký hovno, to je další věc. Mohli by s Marešem „nazpívat" duet a ještě si k tomu pozvat Holki, aby to mělo prdy. Já sice mám ráda aroganci a namyšlenost, ale vocaď pocaď. Chtěla sem vyskočit z okna, když v Superstár jako velký porotce zahlásil „hrdě prohlašuju, že za deset dní mám milijón vidění, v česku, to tu nikdo nedokázal”. No tak ty jo, to seš fakt frajer a pan umělec. Ovšem pokud má nejvíc „vidění” (což znamená asi zčeknutí na YouTúbu), tak to je jenom důkaz toho, jak moc v prdeli tady s kulturou sme.

pondělí 21. března 2011

Čočák Tragický

Jak už to u velkých životních rozhodnutí bývá, jedno ráno sem se vzbudila a řekla sem si, že si pořídím kontaktní čočky. Protože nevidím moc dobře, na každým oku mám jedničku, což není tragédie, ale už pár let mám dálkovou mlhu, což mě sere. Nejvíc mě to teda vytáčí v práci, protože nevidím na kluky na druhým konci callcentráku, třeba ty u automatů, a to je škoda, a abych se jako podívala na hezký kluky, musím chodit do automatu pro čokolády, a to osudný ráno sem si prostě uvědomila, že su čokolád přežraná, a že to chce ňáký mega vychytaný řešení. Brejle nenosím, protože to je strašná potupa.
V práci sem oznámila svůj záměr, všichni mě svorně varovali, že po čočkách mně shnijou oči, prasknou mi oční žíly a budu z očí krvácet jak socha panenky Marie, případně mi rovnou vyhřeznou oční bulvy. Všichni se divili, proč nenosím brejle, prý to přeháním, v brýlích nikdo nevypadá trapně, blbě a staře.
Aby viděli, že nevědí, o čem mluví, donesla sem do práce brejle a všem se se v nich ukázala. Následovaly soucitné pohledy a někdo uznal, že vypadám jak debil. Mladej to chtěl zmírnit, a tak řekl: „Ale né, nevypadáš jako debil, jenom prostě... máš divnou hlavu.”
Zašla sem si teda pro kontaktní čočáky. Instalace hrozná, optička chudák už nevěděla, co se mnou, čočky lítaly všude. Nakonec sem to do těch očí narvala a vítězoslavně sem odešla s čočkama, oči červený jak angorák, ale celá unešená z toho, že vidím.
Když sem zjistila, jak boží je vidět normálně ostře, už sem se čoček nechtěla vzdát.
V sobotu sem šla do práce. Měla sem mít směnu s nováčkem, což se mi jevilo jako hrůzostrašná nuda, tak sem přemluvila Mladýho a Staňu, ať se mnou vezmou směny.
Staňa si pořídil nový auto, a dokonce se nabídl, že mě ráno do práce hodí, z čehož sem byla nadšená, protože si to zasloužím. Měl mě vyzvednout na zastávce o půl osmý. Nařídila sem si teda budík na šestou ráno, protože čočky. Jak mi budík dycky spolehlivě každej den zvoní, no tak tentokrát ani omylem. Vzbudila sem se před sedmou a začal boj. Narvat čočky do očí v co nejkratším časovým úseku. Už tak sem byla vyplašená jak koroptev, že krutě nestíhám. A teď čočky nechtěly spolupracovat. Když už sem to připlácla na oko, i na správný místo, čočka se zrádně z oka odlepila a měla sem ji zpátky přilepenou na prstě. Pak se mi nedařila naštelovat, pak mi zůstala na víčku, pak spadla do umyvadla a tak dál. Když už sem byla fakt nasraná, čočky sem do očí vyloženě vtlačila, protože když to nejde po dobrým, zkusíme to silou. Su přece džedáj, ne?
Na zastávku sem doběhla pozdě. Staňa tam bohudíky se svým božský autem čekal, jinak bych do práce dojela o hodinu později. V autě sem ještě mohutně slzela, nadávala sem a hovno sem viděla. Spravilo se to až sme dojeli k Bille, jenomže Staňa začal mluvit o statusech na facebooku, a je fakt, že víkendový facebook je jedna velká šou. Tentokrát se svým statusem vyhrála Terez, která nechala v baru pracovní dokumenty, a zjistila to až ráno, když jí volal pinkl. Smála sem se tomu, až se mi zase rozslzely oči.
Koupili sme snídani, já teda protože sem byla extra ublížená, sem si koupila koblihy Milka, který byly zasraně drahý, ale když už trpím, tak si dopřeju, ne? Sebrala sem ještě Haribo, aby čočky viděly, že mi nezničí den, a dožadovala sem se kafe ze Starbucks, který tady nemáme, takže sem ještě chtěla jet pro kafe do mekáče, do Panerie nebo na hlavňák. To bylo zatrhnuto z důvodu, že už sme moc nestíhali.
Udělala sem si teda aspoň instantní kafe, a zalila sem si ho omylem studenou vodou. Díky za každé zkurvené ráno.
Kolem oběda došel do práce Čára, kterej tam ten den neměl co dělat, a stěžoval si, že mu omylem zazvonil budík, i když ho nastavenej neměl, a teď nemůže už usnout, a přišel nás teda pozdravit. Neboli mi ukradl zvonění a normální probuzení.
Jak sem si myslela, že sobotu strávím v práci s bezva kámošema, tak to se sice stalo, jenomže Staňa s Mladým se neustále bavili o autech, o poklicích, o diferenciálech, a já sem se cítila úplně mimo, odložená, odstrčená a neužitečná. Vztekle sem si jedla svoje Milka koblihy, který nebyly ani zdaleka tak dobrý, jak se mi cena snažila namluvit, sežrala sem pytlík bombónů, vypila sem tři kafe, vykouřila tři cíga, vyčistila si boty, zjistila sem, že mám každou ponožku jinou, snažila sem se dělat do telefonu chytráky ohledně internetů, a ve dvě sem to konečně zabalila, a odešla sem s Laurou na oběd.
Na oběd sem dostala studenej řízek se studenýma bramborama, a nedostala sem tatarku. Laura měla syrový bramborák, nebo co to bylo za dílo, a tak sme se domluvily, abysme si vylepšily den, že pudem večer do Livinu.
V Livinu sme vedly celoživotní moudra o tom, jak sme skončily. Laura prožívá krizi společenské identity, jakože je s nama něco špatně, když nemáme celý rodiny, nemáme borce, a všichni kolem rodí, budujou hnízda, chystají svatby a postiženecky mluví o chlapech jako o manžích, bobíšcích, ňuňáncích a nebo je titulují hrůzostrašným způsobem „můj přítel”.
Já už krizi společenskýho vyřazení nemám, zažila sem si to před třema rokama, rozebrala sem si to a teď su se svou společenskou vyřazeností spokojená. Nemám velkej barák, ani chlapa, ani peníze, ani prestiž, nemám jistoty, ani mě nezajímá politika a je mi šumák, jestli budu píct velikonočního berana. Zato mám Aničku, a taky hlavně mám sama sebe, což se nedá říct o těch, který mají „můj přítel”, a mluví o sobě v množným čísle, jakože „o sčítání lidu si s Cyrilem myslíme...” Laura si na to teprv musí přijít, a já vím, že je to tvrdý, protože všichni se nám snaží namluvit, že sme špatně.
Když sme šly tančit, snažil se Lauru oblouznit nějakej borec, kterej si ve své pochroumané hlavě myslel, že okouzlí tím, když předvede robotí tanec. Dycky jako nevím, jestli se mám smát nebo před robotama utýct s hysterickým pláčem na záchod.
Neděle byla hrozná. Musela sem sama zvládnout cestu v emhádé. I přes všechny hrůzy víkendové práce (jako je třeba to, že nejezdí moc doprava a že sou zavřený obchody), chodím o víkendu do práce ráda, protože všichni ostatní normální lidi choděj na procházky a na víkendový rodinný nákupy, pečou bábovky a jezděj pro překližky do Obi, a mě to vědomí deprimuje. Daleko radši jdu do práce, jedu ráno sama, ostatní ještě spí, a já si připadám tak svátečně. Zastavila sem se na nádru, koupila sem si kafe v kelímku, protože tam je spešl stánek s hrozně dobrou kávou. Dala sem si oříškový latté, se skořicí a úplně mě potěšilo, že kafe nebylo horký, ale akorát teplý, akorát k pití. Sedla sem si s tím kelímkem mezi bezďáky a pozorovala sem ranní hukot na nádru. Na nádru se všecko zdá v pořádku. Je tam takovej uklidňující šrumec.
Když sem dopila kafe, zvedla sem se a vydala se do práce, dělat chytráky o internetech. O víkendech volá nejvíc konspirátorů (já se chci ujistit, že mi z telefonu nikdo nevycucává data) a taky scénáristi (vy tam můžete třeba vidět, kde se s tím telefonem nacházím, pak vám někdo zavolá, vy mu to řeknete, on si mě najde, pak sem za mnou příde, a já se budu divit, jak mě našel a von řekne, že volal...). Víkendový směny sou prostě boží, vo tom žádná.




středa 16. března 2011

Facebook

Nemyslete si, že budu psat o tom, jak nenávidím facebook. To teda ani náhodou, protože já facebook miluju a Mark Zuckerberg je pro mě kadidát na Boha pro volební období dalších čtyř let.
Ale sou určitý věci, který mě na facebooku fakt serou.
Úplně prďácký sou statusy typu „Nuda...” nebo „No nazdar...” případně „Všechno špatně...”. Ještě blbší je dát do statusu smajla, něco jako :(((( . Tomu říkám trilobit. Dost blbý je taky status typu „To byste neuhodli, co se mi dneska stalo...:-o”. To je hysterický status, který mi připomíná hysterický matky, který před okolím tají pohlaví děcka, co mají v břiše, kolem otázky „Tak co to bude” piští jak potrefený veverky, z té velké tajnosti si udělají životní program na devět měsíců a myslej si, že to jako fakt někoho zajímá, protože si naivně zaměňují konverzační otázky za zájem o jejich osobu.
Na tomhle místě se musím vyprsit, že takový lidi většinou ve svých přátelích nemám, a pokud jo, brzo je bloknu, protože na trilobiťáky ani hysteráky nemám náladu a kazí to přehled opravdu důležitých statusů jako „Můžete mi někdo objasnit, kde sem vzal ve dvě ráno ananas” (ztratil mobil, noťas, peněženku, od čeho mám bouli, proč mám řezný rány, kde to jsem, proč mám sponečky v hlavě, kdo z vás mi pokreslil skříně, hrudník, zahesloval počítač, kde jsem včera byla a nemá někdo náhodou mou bundu?).
Úplně dementní sou skupiny typu Milému je nemilé, když je milá na jiné. To jako má být co? Nebo Nedělej to, co je správné, dělej to, co doopravdy chceš. Ty jo, tak to někdo vycucal z paty moudro světa a je potřeba zařadit se k takovýmu filozofovi do skupiny, protože to je úplnej převrat v myšlení, ty vole.
Nejvíc mě ale dokážou rozsekat ty rádoby statusy útočící na zbytky citů a končící „pokud s tím souhlasíš, dej si to do statusu”. Je to dycky napsaný jazykem blbečků, co objevili svět. „Byl jsi někdy v cirkuse? Viděl jsi cvičená zvířátka? Myslíš že z toho mají radost? Podíval ses někdy do těch smutných očí?” Chacháá. Končí to samozřejmě výkřikem „...pokud si myslíš, že zvířata trpí, dej si to do statusu.”
Dostala mě taky úplně nesmyslná hra: Zjistil jsem, že mám v přátelích lidi, kteří nejsou moji přátelé. Pokud chceš zůstat v mých přátelích, napiš, odkud se známe.
Tak jako nevím. Buď mám v přátelích lidi, protože o ně stojím, nebo je vymažu a žádná slohová práce na téma „how I met you" to nezachrání. Dycky na takový věci zírám, a nechápu o co de. Jakože jestli nevíš, odkud mě znáš, tak si mě klidně vymaž a pak si zajdi koupit ginkgo na paměť, nebo přestaň chlastat.
Ale nejvíc mě dostal poslední hit-status:
Pamatujete ?? Když místo "pojď na chat" bylo "pojď ven pokecat" .... Když byly upřímná přátelství a né blbé "Facebooková přátelství" ?? Když nebylo důležité Like - ování příspěvků .... Když jedno objetí bylo důležitější než "označení na fotce a komentář" ? Když jsme si hrávali na hřištích a neseděli před počítačema? No ano to byly ty krásné chvíle .... Takže pokud souhlasíš, DEJ SI TO DO STATUSU.

neděle 13. března 2011

Bez hlasu

Jelikož su furt zalezlá doma, nic extra se neděje a su za to ráda. Zklidnila sem nerva, vyladila sem komp, dodělala sem Aničce pokojíček, promyslela sem si, co dál. V mezičase sem se stavila do práce za dětma, protože mně bylo smutno jak prase, dala sem si kafe, něco sem tam počachrovala, a od Puštíka sem se dozvěděla, že mi zařídil jenom ranní směny, což mi výrazně vytrhlo trn z paty, a sem za to hrozně vděčná.
S Aničkou sem přešla k jiné dětské doktorce, která snad konečně začla léčit ten její brutální kašel.
Večer si dycky sednu ke komplu, jím zmrzlinu a čumím na Dextera. Nejdřív sem tomu moc nefandila, říkala sem si, ty jo, další film, kterej se snaží udělat z masovýho vraha kladnýho hrdinu, panebože, jak trapný. Ale pak sem se do toho úplně zažrala, a teď, v půlce čtvrté sérky už vím, že je to pro mě zásadní, přelomový dílo. Hodně sem se u toho napřemýšlela, a hodně věcí sem si ujasnila. Úplná terapie.
Nejhorší výmrd mi způsobil antivirák Avira, kterej sem si chytrácky nainstalovala, protože tuning kompu.
Takže, večer, všude zhaslý, žeru zmrzlinu, čumím na Dextera. Dexter se zrovna chystal kuchnout Little China, napětí jak prase, ani nedýchám, a do toho najednou „Týýýýt týýýý týýýýýt”. Avira mi vtipně oznámila že právě našla vir. No dobrý. Tak za prvý, trochu míň hlasitějc, nemusí vědět celej barák, že mám trojana. Za druhý, kdo se tě o to, ty blbá Aviro prosil? To si jako lážo plážo řekne ten program, že momentálně hned teď tajně zkontroluje všechny soubory, zaktivuje se uprostřed noci, a hlavně uprostřed Dextera, a musí mi něco oznámit, a teď jako čeká pochvalu, nebo co? A teď se ještě musím rozhodovat, jako co s virem chci udělat. Héj, dej mě pokoj, máme na stole China a nedrží lepící pásky.

Ještě horší věc, než je Avira, se mi stala ve čtvrtek. Neboli v úterý sem po neschopence nastoupila do práce, a ve čtvrtek už sem byla zase na neschopence, protože sem dostala rýmu a kašel, a kdovíco ještě, no ale to bych všecko přežila. Jenomže mně odešly hlasivky. A to jakože úplně. Tušila sem to delší dobu, protože sem na konci směny průběžně sípala a vydávala sem zvuky jak smutná velryba, takže když sem onemocněla, automaticky si ta nemoc sedla na oslabený hlasivky. Sakra. Myslím si, že hlasivky nepřetěžuju mluvením na lince, ale hlavně pořváváním po děckách z druhé půlky callcentráku, hulákáním až do kuchyňky a hlasitým smíchem. Achjo, tak todle už nebude. Musím se výrazně ztišit, nebo o ten hlas přídu nadobro. A nemluvit je fakt na hovno. Jak řekla doktorka, musím se o hlasivky starat, jako bych byla zpěvák. Chtěla sem to vtipně přetransformovat do rockové hvězdy, jakože hodně chlastat, kouřit, po všech řvát jak na trhu, málo spát a lítat po nocích. S odhaleným krkem. No a pak sem si řekla, takle né, vemu to úplně vážně a zodpovědně jako dospělej člověk. Uvařila sem si čaj, dala sem do toho zázvor, med, citrón, napila sem se, skoro sem se poblila a za stálého míchání vylila do hajzlu. To Anička, to je větší frajer, vypila půl hrnku, i když teda ... byl to fakt velkej hnus. Asi jako udělat vývar z hrsti pepřa. A tady moje snahy o zdravý lifestyle skončily.

Když už sem byla óká, zašla sem s děckama z práce do klubu. Byl to zajímavej večer, a zase mám o čem přemýšlet. Vedla sem celovečerní rozhovory s Kifem, kterej má teda novej vztah, nebo tomu tak říká, a já sem se zezačátku smála, pak sem mu cvičně nadala, pak nadal on mně a tím sme se bavili celej večer, ale na konci toho všeho sem pochopila, že já tady v tom nejsu ten vítěz, protože i když on ty vztahy zesírá a dělá chyby, tak se aspoň o něco snaží, a jednou mu to možná vyjde, a bude normální a zařazenej. Klidnej. Ale já ne, já se ani nepokusím, a nezapadnu, a nikdy asi nebudu mít klid. Nakonec mu to docela závidím, protože nejsu schopná s někým být. Nejsu schopná někoho upřednostnit před sebou, nejsu schopná mít zkažený večer, protože dotyčný nepřišel, nejsu schopná sledovat hodinky každou minutu a čekat, kdy příde, nechci dojít do fáze, kdy budu mluvit jenom a jenom o něm a mluvit o sobě v množným čísle jako „my si myslíme”. Nechci aby mě ovládal někdo druhej a připoutal mě k sobě tak, že ze mě vysaje život, kreativitu, rozumnost a nadhled. A nakonec mi sebere mě, což prostě nemůžu dopustit. Nedovolím to nikomu, a neumím se nikomu takle odevzdat, neumím nikoho bezmezně milovat, a zbožně koukat. Kif to aspoň zkouší. Já se ani nesnažím.
Řekl mi, ať přestanu svět vnímat přes logiku a přes rozum, protože podívej se, kam sme to s rozumem dotáhli. A taky mi řekl, že se mám začít chovat jako matka, protože Anička prostě potřebuje tátu, nebo chlapa, který ji vychová, a ať už kurva přestanu být sobec, a pokud vztahy neumím, ať se je aspoň začnu učit, protože už nejde o mě a o to, co je pro mě nepohodlný.
Do prdele, já se bojím, že měl pravdu.

Tématicky se mi dny prolnuly do toho, že přemýšlím nad lidma, kteří sou kolem mě a kteří mě posunují dál, nebo sou to prostě ti, kteří sou stejní jako já, abych v té své pomatenosti nebyla sama.
V sobotu sme vyrazily s Laurou a s Aničkou do Bílovic. Procházely sme lesem a naproti nám šly dvě ženský. Každá tlačila kočárek. Tady ty společný procházkový kočárkovací nesmysly byly dycky moje noční můra. To fakt jako... without me. Zrovna sme s Laurou rozebíraly konspirační teorie ohledně sčítání lidu, když nás míjely. Slyšely sme jenom, jak si povídají o pečení velikonočního mazance.
Protočila sem znechuceně oči. „Ještě že se nebavíme o takových hovnech.” Řekla sem Lauře. „Vlastně když o tom tak přemýšlím, tak je úplně zázrak, že sme to obě dotáhli do takovýho ...”
„Průseru.” Doplnila mě.
„Jo. V podstatě.” Přikývla sem. „Protože sme spolu tak dlouho. A během té doby se toho mohlo hodně zvrhnout. Tak třeba ty si mohla mít teď manžela a dvě děcka, a mohla si mi na takové vycházce vykládat, jak jsi upekla nedělní piškot v sobotu a jaká je to sranda.”
„Představ si...” Chytla se Laura dramaticky za hlavu. „Dělala jsem piškotový dort s jarní tématikou, a teď jsem nevěděla, jestli tam mám dát jeden prášek do pečiva nebo dva, a tak jsem dala jeden a půl, a teď mám teda problém, jak uchovat zbývající půlku prášku, jo. No a teď jak jsem to vytáhla z trouby, tak to úplně splasklo, no Miloš kdyby to viděl, to by se mu moc nelíbilo, jo, no styděla jsem se, tak jsem to okamžitě potáhla marcipánem, aby to Miloš jako neviděl...”
„Miloš, vole...” Smála sem se.
„On má rád ten piškot takový jako vláčný, né vyschlý, takže já do toho piškotu dávám dycky sklenku oleje, jo jako, to mi poradila Jitka, že to taky tak dělá, a manželovi moc chutná...”
„Tfuj, ty vole, hrůza ....” Smála sem se. „Kdybys byla v takovým životním levelu, to bysme už kamarádky nebyly.”
„Teď sem jela v autobuse, a tos měla vidět jak sem trpěla, skoro sem zoufalstvím vysklila okýnko a vyskočila za jízdy. Naproti mně seděl boží borec, ale héj jako pěknej chlap jak sviňa. A vedle něho sedělo cosi, co vypadalo jako žaba, prostě fakt hnus. A ta žabí ženská po něm chtěla, aby si zrušil účet na Facebooku, protože svým účtem na facebooku podporuje špatnou věc a ona proti tomu protestuje, a on jako aby dokázal jak moc ji miluje, si má ten facebook zrušit, na důkaz velké lásky.”
„A dál?” Zírala sem zděšeně.
„Borec se zeptal, co je na facebooku špatnýho, a to mařka konkrétně nevěděla.”
„Řekla jí to Lída, nebo sousedka vodnaproti...že ten Márk Sakrberk je Satan, říkala paní Kolomazníková v sámošce, a chce vovládnout svět.” Pokrčila sem ramenama.
„Jo. Ale můžeš mi říct, proč nám hezký borce vyžírají takový mařky, který sou tak blbý, ale tak blbý a tak hnusný, že nemají ani facebook?”
„To je pro mě záhada vesmíru. Zcela kontraproduktivně se množí hlavně hnusný a blbý lidi.” Řekla sem. „Příroda musí mít s takovýma nějaký zvláštní záměr.”

Výlet sme zakončily v hospůdce, kde měli dycky dobrý jídlo, ale teď ho tam teda neměli. Koukaly sme zcela trapně na velký kozy slečny servírky, já sem si objednala knedlíky s uzeným masem a zelím, který se nedaly jíst, Laura bojovala s polívkou půl hodiny, protože tam měla sýr, který se tahal jak sopel a nešel sníst, pes rozkřoupal psí tyčinku a udělal na zemi děsnej bordel, a Laura se dívala vyplašeně jak malý dítě, který rozbilo hračku a teď na ní sedí, aby se na to nepřišlo. Anička si dala palačinky, ze kterých následně dostala průjem, a ve finále sem nemohla ani servírce dat tringelt, páč sem neměla drobáky, a velký prsa se tak nad naším stolem vznášely docela zbytečně a zadarmo.