Čočák Tragický

Jak už to u velkých životních rozhodnutí bývá, jedno ráno sem se vzbudila a řekla sem si, že si pořídím kontaktní čočky. Protože nevidím moc dobře, na každým oku mám jedničku, což není tragédie, ale už pár let mám dálkovou mlhu, což mě sere. Nejvíc mě to teda vytáčí v práci, protože nevidím na kluky na druhým konci callcentráku, třeba ty u automatů, a to je škoda, a abych se jako podívala na hezký kluky, musím chodit do automatu pro čokolády, a to osudný ráno sem si prostě uvědomila, že su čokolád přežraná, a že to chce ňáký mega vychytaný řešení. Brejle nenosím, protože to je strašná potupa.
V práci sem oznámila svůj záměr, všichni mě svorně varovali, že po čočkách mně shnijou oči, prasknou mi oční žíly a budu z očí krvácet jak socha panenky Marie, případně mi rovnou vyhřeznou oční bulvy. Všichni se divili, proč nenosím brejle, prý to přeháním, v brýlích nikdo nevypadá trapně, blbě a staře.
Aby viděli, že nevědí, o čem mluví, donesla sem do práce brejle a všem se se v nich ukázala. Následovaly soucitné pohledy a někdo uznal, že vypadám jak debil. Mladej to chtěl zmírnit, a tak řekl: „Ale né, nevypadáš jako debil, jenom prostě... máš divnou hlavu.”
Zašla sem si teda pro kontaktní čočáky. Instalace hrozná, optička chudák už nevěděla, co se mnou, čočky lítaly všude. Nakonec sem to do těch očí narvala a vítězoslavně sem odešla s čočkama, oči červený jak angorák, ale celá unešená z toho, že vidím.
Když sem zjistila, jak boží je vidět normálně ostře, už sem se čoček nechtěla vzdát.
V sobotu sem šla do práce. Měla sem mít směnu s nováčkem, což se mi jevilo jako hrůzostrašná nuda, tak sem přemluvila Mladýho a Staňu, ať se mnou vezmou směny.
Staňa si pořídil nový auto, a dokonce se nabídl, že mě ráno do práce hodí, z čehož sem byla nadšená, protože si to zasloužím. Měl mě vyzvednout na zastávce o půl osmý. Nařídila sem si teda budík na šestou ráno, protože čočky. Jak mi budík dycky spolehlivě každej den zvoní, no tak tentokrát ani omylem. Vzbudila sem se před sedmou a začal boj. Narvat čočky do očí v co nejkratším časovým úseku. Už tak sem byla vyplašená jak koroptev, že krutě nestíhám. A teď čočky nechtěly spolupracovat. Když už sem to připlácla na oko, i na správný místo, čočka se zrádně z oka odlepila a měla sem ji zpátky přilepenou na prstě. Pak se mi nedařila naštelovat, pak mi zůstala na víčku, pak spadla do umyvadla a tak dál. Když už sem byla fakt nasraná, čočky sem do očí vyloženě vtlačila, protože když to nejde po dobrým, zkusíme to silou. Su přece džedáj, ne?
Na zastávku sem doběhla pozdě. Staňa tam bohudíky se svým božský autem čekal, jinak bych do práce dojela o hodinu později. V autě sem ještě mohutně slzela, nadávala sem a hovno sem viděla. Spravilo se to až sme dojeli k Bille, jenomže Staňa začal mluvit o statusech na facebooku, a je fakt, že víkendový facebook je jedna velká šou. Tentokrát se svým statusem vyhrála Terez, která nechala v baru pracovní dokumenty, a zjistila to až ráno, když jí volal pinkl. Smála sem se tomu, až se mi zase rozslzely oči.
Koupili sme snídani, já teda protože sem byla extra ublížená, sem si koupila koblihy Milka, který byly zasraně drahý, ale když už trpím, tak si dopřeju, ne? Sebrala sem ještě Haribo, aby čočky viděly, že mi nezničí den, a dožadovala sem se kafe ze Starbucks, který tady nemáme, takže sem ještě chtěla jet pro kafe do mekáče, do Panerie nebo na hlavňák. To bylo zatrhnuto z důvodu, že už sme moc nestíhali.
Udělala sem si teda aspoň instantní kafe, a zalila sem si ho omylem studenou vodou. Díky za každé zkurvené ráno.
Kolem oběda došel do práce Čára, kterej tam ten den neměl co dělat, a stěžoval si, že mu omylem zazvonil budík, i když ho nastavenej neměl, a teď nemůže už usnout, a přišel nás teda pozdravit. Neboli mi ukradl zvonění a normální probuzení.
Jak sem si myslela, že sobotu strávím v práci s bezva kámošema, tak to se sice stalo, jenomže Staňa s Mladým se neustále bavili o autech, o poklicích, o diferenciálech, a já sem se cítila úplně mimo, odložená, odstrčená a neužitečná. Vztekle sem si jedla svoje Milka koblihy, který nebyly ani zdaleka tak dobrý, jak se mi cena snažila namluvit, sežrala sem pytlík bombónů, vypila sem tři kafe, vykouřila tři cíga, vyčistila si boty, zjistila sem, že mám každou ponožku jinou, snažila sem se dělat do telefonu chytráky ohledně internetů, a ve dvě sem to konečně zabalila, a odešla sem s Laurou na oběd.
Na oběd sem dostala studenej řízek se studenýma bramborama, a nedostala sem tatarku. Laura měla syrový bramborák, nebo co to bylo za dílo, a tak sme se domluvily, abysme si vylepšily den, že pudem večer do Livinu.
V Livinu sme vedly celoživotní moudra o tom, jak sme skončily. Laura prožívá krizi společenské identity, jakože je s nama něco špatně, když nemáme celý rodiny, nemáme borce, a všichni kolem rodí, budujou hnízda, chystají svatby a postiženecky mluví o chlapech jako o manžích, bobíšcích, ňuňáncích a nebo je titulují hrůzostrašným způsobem „můj přítel”.
Já už krizi společenskýho vyřazení nemám, zažila sem si to před třema rokama, rozebrala sem si to a teď su se svou společenskou vyřazeností spokojená. Nemám velkej barák, ani chlapa, ani peníze, ani prestiž, nemám jistoty, ani mě nezajímá politika a je mi šumák, jestli budu píct velikonočního berana. Zato mám Aničku, a taky hlavně mám sama sebe, což se nedá říct o těch, který mají „můj přítel”, a mluví o sobě v množným čísle, jakože „o sčítání lidu si s Cyrilem myslíme...” Laura si na to teprv musí přijít, a já vím, že je to tvrdý, protože všichni se nám snaží namluvit, že sme špatně.
Když sme šly tančit, snažil se Lauru oblouznit nějakej borec, kterej si ve své pochroumané hlavě myslel, že okouzlí tím, když předvede robotí tanec. Dycky jako nevím, jestli se mám smát nebo před robotama utýct s hysterickým pláčem na záchod.
Neděle byla hrozná. Musela sem sama zvládnout cestu v emhádé. I přes všechny hrůzy víkendové práce (jako je třeba to, že nejezdí moc doprava a že sou zavřený obchody), chodím o víkendu do práce ráda, protože všichni ostatní normální lidi choděj na procházky a na víkendový rodinný nákupy, pečou bábovky a jezděj pro překližky do Obi, a mě to vědomí deprimuje. Daleko radši jdu do práce, jedu ráno sama, ostatní ještě spí, a já si připadám tak svátečně. Zastavila sem se na nádru, koupila sem si kafe v kelímku, protože tam je spešl stánek s hrozně dobrou kávou. Dala sem si oříškový latté, se skořicí a úplně mě potěšilo, že kafe nebylo horký, ale akorát teplý, akorát k pití. Sedla sem si s tím kelímkem mezi bezďáky a pozorovala sem ranní hukot na nádru. Na nádru se všecko zdá v pořádku. Je tam takovej uklidňující šrumec.
Když sem dopila kafe, zvedla sem se a vydala se do práce, dělat chytráky o internetech. O víkendech volá nejvíc konspirátorů (já se chci ujistit, že mi z telefonu nikdo nevycucává data) a taky scénáristi (vy tam můžete třeba vidět, kde se s tím telefonem nacházím, pak vám někdo zavolá, vy mu to řeknete, on si mě najde, pak sem za mnou příde, a já se budu divit, jak mě našel a von řekne, že volal...). Víkendový směny sou prostě boží, vo tom žádná.