Okamžiky štěstí

Zjistila sem, že celej život je o štěstí. Teda u mě. Protože chcu dělat všechny věci tak, abych byla šťastná. Na to záleží. A ostatní to dělají taky tak. Přitom štěstí je chvilková záležitost. A většinou si štěstí uvědomíme až zpětně.

Já zažívám nejšťastnější chvilky na jaře. Teď sem stála u botanické zahrady, dívala sem se na kytky, takový fialový zvonečky, a říkala sem si, no páni, fakt už vykvetly kytky, je tady jaro, jakože fakt doopravdy, a já sem se ho dočkala.
Chvilky štěstí sou naprosto bezvýznamný chvíle, odehrávající se při nejvšednějších věcech. Například sem o přestávce šla kouřit, potkala sem na schodech Fištu, a Fišta řekl, že dem kouřit k němu do auta, protože co bysme postávali u popelníku. Zabořila sem se teda v autě do sedačky, zapálila si cígo, koukala sem na práci, na celou tu budovu, představovala sem si všechny ty lidi, co tam pracujou, smála sem se, mluvila sem o tom, jak Fištovo oddělení je ukázněný, a to naše je úplně jiný, a uznali sme, že Puštík má z ocele nervy, že nás zvládne, a pak sem taky mluvila o tom, jak mám ty lidi uvnitř ráda, vyfukovala sem kouř oknem, Fišta se smál, svítilo slunko, venku bylo teplo a já sem si uvědomila, jak moc je mně dobře, a připadalo mi to, jakoby se zimou všechno to zlý odešlo, a už bude všecko super. Pak sem vylezla z auta a dveřma sem práskla do sousedního gangzta car, kde sem odřela lak.

Bylo mi vyčteno, a docela právem, že sem vyhodila z příběhů postavu Kifa. Já teda souhlasím s tím, že by se tomu měl udělat nějaký důstojný konec, páč tady ta postava byla dlouho, dlouho mě bavila a nějaký ukončení si to zaslouží. Moc se mi do vypisování epilogu nechtělo, ale asi by to bylo fér, takže let s go, ať to mám za sebou.
Takže ohledně Kifa a proč už není - má holku, a vážnej vztah, opravdu vážnej, a to jakože vážně vážnej. To by mi nevadilo v nejmenším, kdyby zůstal takovej jakej byl. Jenomže nezůstal. Všecko je pryč, on celej je pryč. Dívám se na něho a nevidím ho. Je z něho úplně normální člověk, takovej ten zařazenej, dělající, co se po něm chce. Démoni zmizeli. Bez nich je jenom taková obyčejná prázdná loutka, dost nezábavná, nezáživná, nedělá už takový ty věci, který by mě rozesmály, nerozsekává si hlavu po cestě domů, nelozí přes ploty, neprohrává v kostkách, nemá arogantní řeči. Snaží se být hodnej a milej, protože chce udržet svůj vztah, protože na tom záleží, a ve finále je to dobře. Je konečně šťastnej.
Každopádně, inspirace je fuč, tak jako je pryč moje oblíbená postava, a vím, že se nevrátí. To už nejde.
Na konci, když mi to došlo, mě to chvilkově zamrzelo, jakože mi zabil literární postavu a jednou v noci sem ze vzteku na zastávce kopla do sloupu, abyste nemysleli, že jako nemám city, nebo tak něco. A to je všecko, co k tomu můžu říct.
Když sem se nad tím zamyslela, vlastně sem ráda, že to dokázal, protože mi to dává naději, že já to třeba jednou zvládnu taky. Být šťastná v tom normálním světě a přestat s ním bojovat. Na druhou stranu mě to děsí, přijmout svět a ztratit sebe. Zatím mám asi před sebou ještě ňákou cestu.

Kif sice odešel, ale vrátila se mi Laura, a to v plné parádě, a s démonama za krkem. Né že by tady nebyla...no ale vlastně nebyla. Když se s borečkem seznámila, řekla mi: „No tak teď tady pro tebe ňákou dobu nebudu." Protože Laura to tak prostě má. Když je s borcem, tak je jenom s borcem. Já sem řekla óká, protože nedá se s tím nic dělat a věci sou prostě tak jak sou. A teď týpka opustila, odstěhovala se do svýho bytu a dala se dohromady. A je zpátky.
Volala sem jí v pátek večer, aby se stavila na víno. Přišla, donesla popkorny, sýry, olivy a tak. Seděly sme v kuchyni, já sem krájela zázvor do čaje, a Lauře furt zvonil telefon, kterej nezvedala. Jenom řekla suše, že jí volá ňákej borec.
„Jo? Tolikrát? By mě zajímalo, co chce tak nutnýho, blbeček.” Kroutila sem pohoršeně hlavou a řezala sem kořen mandragóry.
„No... tak asi... popřát mi k narozeninám.” Trhla ramenem, jakože nic.
Ježiši, ty vole. „Nemáš jako dneska narozeniny...ne...?” Zkoušela sem to.
„Mám.” Přiznala.
Ups. „Proč to nemáš na facebooku?”
„Já sem to z tama nedávno smazala.” Řekla. „Ale tak, z toho si nic nedělej, to je jedno, stejně není co slavit.”
„Nebuď smutná.” Řekla sem. „Sou třeba lidi, kteří sou na tom hůř. Sou sami, a nejenom že si na ně nikdo nevzpomene, ale nemají si třeba ani s kým dat víno a... a zázvorovej čaj. A někteří třeba nemají u svých statusů na facebooku vůbec žádný komentáře, na vlastní voči sem to viděla.”
„Mně píšeš komentáře ke statusům jenom ty.” Ubezpečila mě.
Je vidět, že když se věci rozmáznou, značně to všechno vylepší. Hlavně že vím, že bude mít narozeniny Gerard Way.
Ovšem to jako nestačilo. „Teď bude nějaká rodinná slavnost.” Řekla sem Lauře. „Asi to bude na zahrádce, mohla bys přijít. Něco se teď bude slavit, ale... asi Velikonoce, nebo co...”
„Velikonoce, jo?” Ťukala si na čelo. „Odkdy slavíte Velikonoce? Anička bude mít narozeniny, ty velikonoco woe.”

V neděli sem musela do práce. Tentokrát to nebyla boží neděle, byla to čirá hrůza. Zrovna se měnil čas, a tak si lidi volali na zákaznickou linku, aby zjistili, kolik je hodin *smajl kroutící očima*.

Aničku se mi povedlo objednat na alergologii, což je fakt úspěch. Musela sem ještě k dětské pro žádanky. Čekání v čekárně u doktora řadím mezi pár nejhorších věcí na světě. Zase sem musela odpálit útok lidí jakože „Můžu Vás předběhnout? Já si du jenom pro něco...”
„Ne. Já si du taky jenom pro něco.” Zakroutila sem hlavou. Pak se na mě všichni dívali jak kdybych doma topila malýma štěňátkama. Úplně ty lidi nechápu. Každej si de pro něco. Já si du taky jenom pro papír. A nikdy mě nenapadlo předbíhat ostatní, protože „já jenom...” Podle mě sou ty lidi normální přizdisráči.
Zažila sem asi dvakrát za život, že si šel někdo jenom pro něco, co se mohlo podat mezi dveřma. A takoví lidi většinou neotravují, jenom zaklepají, dostanou papír, a dou.

Zbývají mi jenom dva díly než dokoukám pátou řadu Dextera. Fakt se toho okamžiku bojím. Já snad ani ty dva poslední díly vidět nechcu. Pak si budu připadat úplně opuštěně, dyť sme spolu strávili tolik večerů! Dexter byl pro mě největší přínos poslední doby.
Abych se vyhla okamžiku, kdy dodívám poslední dva díly, a Dexter mě opustí, snažím se hledat filmy, na který se večer dívám, abych oddálila Dextří konec.
Puštík mi doporučil film Titanic 2. „To musíš vidět. Je to hrozná blbost. Efekty sou tak strašný...jak....jak....”
„...jak v Cestě do pravěku.” Doplnila sem. „Ajo, to ty vlastně asi neznáš. Film z dob, kdy to fakt nebylo vymakaný. Vrchol filmové techniky, tehdy. Teda dokud sem neviděla Star Wars.”
„...no, takže triky o ničem, úplnej trapas, děj o ničem, scénář trapnej...”
„Mě by teda jenom zajímalo, o čem může být Titanic 2.” Smála sem se.
„Překvapivě vypluje loď se stejným názvem, jo. Překvapivě taky ztroskotá.”
Hm... i přesto sem si ten film pustila. Protože Puštík tvrdil, že ta stejná skupina taky natočila film, kde žralok vyskočí z vody a sejme vrtulník. Můžu říct, že filmovým trikům sem se takhle dlouho nezasmála. A to jako fakt upřímně.

Připadá mi úplně neuvěřitelný, že přišlo jaro. Skoro sem myslela, že se ho nikdy nedočkám. Posraná zima je pryč, smrt je pryč, a já konečně zase žiju. Sice s alergií, ale přece. Cítím se živá jako nikdy.