Flusání v rakvi

Už dávno mi došlo, že v práci je potřeba mít parťáka, bratra ve zbrani. Pokud ho mám, je všechno daleko jednodušší. Dobrá věc je, mít kolem sebe svou oblíbenou skupinku. Pro mě to je Luko, Kaštanová, Mladej, a Kapitán Spock.
Ale fakt nejlepší je mít parťáka. Tak jako policajti. Teď to byl Staňa. Věděla sem, že ráno, když přídu, bude mně držet místo, že když budu něco potřebovat, tak mi pomůže, a že když nebudu mít náhodou co dělat, můžem se dobře bavit.
Ustanovila sem ho svým nejlepším work-friend. Domlouvali sme se, kdy spolu budem mít směny a všechno bylo fajn.
Mělo mně být jasný, že to nebude trvat dloho. Jakože a taky že ne. Jednou mi prostě lážo plážo oznámil, že de na výběrový řízení ke konkurenci. Fajn. Nasrala sem se a půl dne sem uraženě čučela z okna. Řekla sem mu, že doufám, že mu to výběrko vůbec nevyjde, a že ho nevezmou, a jako jasně, není to ode mě hezký, ale nebudu ze sebe dělat lepšího člověka, než su. „Běž, běž, já tady zůstanu s Puštíkem, dyť jasně, jdi si kam chceš, mně je to jedno..."
Docela mě to sebralo. Takle už ode mě odešel Jahůdka, Patrik, Fika, Enigma a Radim. Slávek převelený na jiný projekt. A úplně upřímně, už toho mám plný zuby.
Pak sem se sebrala, docela mě mrzelo, že se chovám jako dacan, a další den sem teda poslala esemesku, že přeju na výběrku hodně štěstí. And I am with you. Prošel prvním kolem. Nacvičili sme, co říkat na pohovoru. Protože já sem paní psycholožka a mistr manipulace. Staňa nemohl pochopit, že nemůže říkat pravdu, ale musí říkat, co chtějí slyšet. Na což sou pochopitelně přesný formulace.
„Být tebou...” Řekla sem. „...udělám úplný taktický manévr a vyrazím jim zbraně z ruky. Normálně bych tam přišla, dobrý den, jmenuju se tak a tak, a teď určitě chcete vědět, proč byste mě měli vzít, co vaší firmě můžu přinýst, a jestli jsem pro vás vhodný uchazeč. Takže, sám sebe můžu doporučit, protože... a jedeš, ty jo. Odprezentuješ, proč seš boží, necháš jim tam životopis, řekneš nashledanou a hotovo.”
„Rovnou si tam můžu přinýst tabuli, barevný fixy a grafy.” Řekl na to.
„Jasně.” Odkývala sem to. „Přídeš, postavíš tabuli a jedeš. Podívejte se, tady jsou moje pracovní hodnoty zpracovaný do grafu, z čehož vyplývá, že mám vysokou pracovní morálku...”
„Jo, a jsem prostě boží.”
„Boží, ty jo.. né, takle né.” Kroutila sem hlavou. „Flexibilní, Staňo, hlavně flexibilní! Loajální k firmě, přesvědčený o produktech, který prodávám. Jasné? Týmový hráč. Ochotný učit se. Odolný vůči stresu. Komunikativní. Práce s lidma tě baví. Jo? Můžeš dodat, že rád čteš, protože to je dobrá záliba. Na závěr můžeš říct, že máš rád zelenou, tím nic nezkazíš.”

I když tohle všechno bylo funny, konec se blížil. Připadám si jako průvodce lidí, kteří odcházejí. Tak jako v komixu Midnight Nation, kde je holka, co provází ztracený duše propadlý dírou v prostoru. Tak já dycky když se rozhodnu někoho uznat jako člověka, se kterým ráda trávím čas, je mi vzitý, a já se stanu průvodce na cestě pryč. Je to prokletí, nebo co, děje se to nějak moc často, a buď je to teda mnou, nebo to má všechno hlubší smysl, a možná mě to někam posouvá. Kdoví. Doufám, že až já budu odcházet, někdo se mnou projde tím koncem.

Ve středu sem musela dělat v práci dvanáctku. Od osmi do osmi. Doufala sem, že už ráno nechytnu nerva, abych ten den vůbec mohla přežít. No tak to omyl. Nejenom, že na zákaznickou linku volali lidi ohledně sčítání lidu. Hned ráno sem se dozvěděla, že Puštík už mi nebude dělat šéfa, protože se musí lidi rozhodit mezi další dva supráky, takže proběhlo losování, a teď bude můj šéf... pampadam... Kif. Má nás na starosti pět. Takže no place to hide. Co k tomu říct... osudu to zřejmě připadá děsně vtipný, jakože se skvěle baví.
Věšela sem se na šňůře od žaluzie, protože už celej měsíc nemám prodeje. Čára mi na to řekl: „Však se neboj, Kif už tě k těm prodejům donutí. On tě srovná.”
Řekla sem, že se bojím. „Neumím teď s ním mluvit...”
Hned nato tam Kif vpadl a radostně zahlásil: „Mám pod sebou teď lidi, se kterýma se můžu na všem domluvit a su za to rád.”
Osud je velký scénárista, jak tak koukám.
Udělala sem si svou velesměnu od osmi do osmi a pak sem tam ještě zůstala do desíti, protože sem čekala na Staňu, jakože mě pak odveze domů. Ty dvě hodiny sem se bavila nejlíp za poslední dobu. Bavili sme se s Mladým a Kaštanovou o tom, kdo nosí trenky a kdo slipy, kdo co dělá na hajzlech, kluci nám prozradili, že u nich na záchodě je varování, že sex na pracovišti je zakázán, a pak sme dlouze špekulovali, jestli je hajzl pracoviště.Smáli sme se Švábovi, jak jí banán, pak sme se mu smáli, jak pije, a nakonec sme se smáli, jak mluví. Mladej s Lukou sou kruťáci. Dovedou někomu klidně říct, že je při zvedání hovorů červenej jak rak „...a proč seš červenej? To se jako dělá samo, to červenání? Nebo co s tím děláš? Jak to děláš?” Daleko horší bylo, když u nás ještě dělal Šprt. Měl takový velký brýle, velký zvětšující skla a šilhající oči. Mladej to vzal zhurta „Ty vole, já když se na tebe dívám, tak nikdy nevím, kde máš oči, jako kam se mám dívat.”
„Jo.” Dořekl Luka. „Ty seš jak chameleon, máš každý oko na jinou stranu. To jako víc vidíš?”
Sou fakt chvíle, kdy se za ně stydím. Bontón mi nedovoluje smát se nahlas, ale vnitřně se směju. Přitom dělám takový ty jako morální obličeje „ale no tak, kluci..."
Staňa zase například si myslí, že pořád musí říkat pravdu. Třeba sem mu řekla, že s ním o víkendu pojedu na výlet, a že doufám, že neřídí jak mentál.
„No... abych pravdu řekl, tak někdy to vemu tak jakože se nedívám na cedule s rychlostí, no a někdy to někde říznu... po dálnici jezdím dost rychle, vlastně ty pravidla silničního provozu moc... neprožívám, protože občas fakt ňákou značku přehlídnu, a třeba u parkování-"
Kroutila sem hlavou. „Staňo ale to nikdo nechce slyšet, když se nacpe do tvýho auta na výlet. Nikoho nezajímá, kde přehlížíš značky. Na takovou otázku se říká: Neboj. Sou prostě řečnický otázky a řečnický odpovědi.”
Pocaď su paní chytračka. A pak mám ty svoje krpy. Jakože Staňa přišel s tím, že má volňasy na koncík Tublatanky. Začla sem hned dělat Ďurindu, jakože „tak, dobrý den Praho, mám tady kytaru s pentlama, woe, cha, a teď si zazpíváme raz dva tri a .. Dnes mám rande zo svojím mestom... chacháá, a na hlavě mám trvalou, namalovaný oči a celkově su buzna.”
„Mám lístky zadara.” Řekl na to Staňa.
„A tak to jó, zadara bych i šla...” Uvolila sem se.
„No, jenomže teď už nejdeš nikam.” Sejmul mě.

Kaštanová se rozhodla doběhnout mě: „Hele Jani, šli dva šli tři, šli dva, šli tři... kolik jich šlo?”
„No...dva ne? Nebo když je to takle za sebou tak čtyři?” Úplně přiznávám, že mě trochu dostala.
„Šli dva a prostřední upad.” Řekl Spock.
„Jak jako prostřední?” Dumala Kaštanová. „Počkej, tak jak teda... divej...šli tři, šli dva, šli dva šli tři...”
„Počkej, už to motáš...” Kroutila sem hlavou. „Správně je to šli dva šli tři, kolik jich bylo...”
„A jak to teda je?” Koukala na mě.
„Je to chyták.” Řekla sem. „Šli dva Šlitři. Chápeš? Dva šli.”
„No ale počkej, jak to říkal... divej. Šli dva šli tři...šli dva šli tři...kolik jich nakonec šlo? Chápeš? To musíš sečíst.”
„No dobře.” Vzdala sem se. „V tom případě šli čtyři.”
„Ale né.. sečíst!” Máchala dramaticky rukama. „Takže jako dva a tři a dva a tři...takže teda....né sakra...jak to bylo...”

Kačka přemýšlela, kolik sme asi vyzvedali hovorů za celou dobu, co tam sme.
„No tak si vem, že za měsíc máš tak 1500 hovorů.” Řekl Mladej.
„Já si myslím, že milijón sme jich zvedli určitě.” Řekla Kaštanová.
„No tak to trochu uber.” Řekl Staňa.
„No tak teda jó, tak půl melcku.” Uznala.
„Seš tady zhruba rok.” Pokračoval Mladej na Kaštanovou. „Znamená to, žes zvedla zhruba...18 tisíc hovorů.”
„No, dyť to říkám. Půl milijonu.” Řekla Kaštanová. Nevěřícně sme se na ni podívali. „No tak jako dobře, no tak... skoro půl milijonu. Takže sem měla pravdu.” Jakýpak copak.

Mladej to eště vylepšil, protože sou s Kaštanovou nesmrtelná dvojka. Bavili sme se o tom, jak musí být děsný být pohřbenej zaživa. Mladej měl hned nápad, jak to řešit. „Já kdybych se probudil v rakvi, tak plivnu nad sebe, abych zjistil, kde je dole a kde nahoře, a pak bysem se vyhrabal."
„To ale mluvíš o lavině." Řekla sem. „Navíc to s tou lavinou je pěkná blbost."
„Počkej..." Řekl na to Spock. „Proč bys potřeboval v rakvi zjišťovat, jestli seš dole nebo nahoře? To snad poznáš podle toho, jak ležíš."
„Jasně." Řekl Luko. „Dyť to máš podle zemské přitažlivosti, ty vázo. Kde ležíš, tam je dole, logicky."
„No jo, ale v zemi přece nefunguje přitažlivost." Řekl Mladej.
„Ahá..." Smála sem se. „Tam se asi ty mrtvoly vznášejí ve stavu beztíže. Ty nám dáváš."
„Já se nechcu probudit v rakvi." Řekl Spock. „Já se nechám spálit."
„Já ne." Řekla sem. „Já se naložím do sudu s formaldehydem, zatavím se víkem, pak tam umřu a nechám se poslat poštou ňákýmu... hajzlovi člověkovi, kterej si to zaslouží."
„Kdybys umřela.." Řekl Mladej „...tak bych tě naložil na auto, mám tam takovou tu rakev, tam bych tě vozil, jako spolujezdca, povídal bych si s tebou..."
„Já bych na tebe z vrchu smrděla..."
„A mně by to nevadilo, protože bych si dal do auta voňavý stromečky..."
„A jezdili bysme takle na výlety." Smála sem se.
„Pak bych vyložil z auta ty nákupy, normálka, chleby, cibulu, maso... načuchnutý tím zombie odérem, a šel bych dělat víkendovou grilovačku..."
„A já bych na tebe čekala, jako až zase vyrazíme na výlet."
Skoro mi ukápla slza, to bylo ta nejromantičtější věc, kterou mi kdo v poslední době řekl.

Abych na sebe něco práskla, prozradila sem v práci svými milým: „Děcka, musím vám něco říct. Dělala sem si íkvé test a hádejte co... výsledek je...89. Každá římská brokolice, která se dokáže zformovat do dokonalýho fraktálu, má větší íkvé než já.”
Reakce „To není možný” mě fakt potěšila.
„A dělalas všechny otázky?” Zeptal se Spock.
„Jo, no... tak trochu... teda... mě nebaví vymýšlet, co vznikne sloučením dvou tvarů a který tvar odpovídá zrcadlově obráceně tvaru v zadání a taky neumím doplnit číselný řady. Tvary sem odklikala jak mě napadlo, protože mě nebaví, a číselný řady sem chvílu počítala, podle jednoho vzorce, kterej mě napadl, pak mi vyšlo, že doplním číslo, a to číslo nakonec vůbec nebylo v možnostech, tak sem se na to taky vysrala, a taky sem to odklikala. V podstatě sem správně určila pouze otázky typu který slovo se nehodí k ostatním.”
„Blbá rozhodně nejseš.” Řekl Staňa. „Jenomže seš psychouš. Nervák. U ničeho nevydržíš.”
„Jo, no, trochu mě ten test unudil k smrti.” Přiznala sem.
„Já si prostě myslím, že na tebe sou takový testy moc... všeobecně konfekční. Tebe prostě nejde změřit.” Řekl Spock.
To se mi líbí. Jakože nakonec nejsu blbá. Já su tak rozpínající se, že mě nejde změřit. Gut.

Konečně bylo určený datum rozvodovýho soudu, na půlku května. Těším se, až to bude všecko za mnou. V květnu už bych měla být relativně svobodná.