Lady of sorrow

Takže, jak sem minule psala o tornádo-efektu, tak jedeme dál. V pátek sem si přišla do práce úplně v klídku, vegáč, jakože překlepu ještě ten den a pak tři dny volna, no sláva. Rozdělala sem si na svým místě (který není moje, ale úplně neoficiálně mi tam nikdo nesmí sednout) klasický bordel, udělala sem si studený kafe, zjistila sem, že klasicky nemám mobil, zato sem si na stůl hodila empétrojku, což vůbec nevím, proč dělám, posmrkala sem kapesníky, který sem tam taky naházela, dotáhla sem si vodu, rozprostřela Maxima, dokonce sem našla svoje pracovní materiály. Přečetla sem si poštu, co všecko sem udělala blbě, hodila sem si nohy na topení, nasadila sluneční brýle a čuměla sem ven. Venku se děje spoustu nepochopitelných věcí. Parkují tam sporťáky se staženýma okýnkama, některý auta neumí parkovat a namelou to do příkopu, přede mnou se tyčí jakási divná konstrukce, o které nikdo neví, co to je, jestli jako vysílač, nebo vodojem, meteorologická stanice nebo holubník. V nepochopitelných věcech ale vede místní důchodkyně. Chodí na venkovní šňůry věšet prádlo zásadně když začíná pršet, nebo si de na venkovní šňůru pověsit punčocháče. Potom je tam ještě místní maskot, bezďák, kterej chodí vybírat naše popelníky, jakože tam hrábne, vajgly si nasype do kapsy, pak si sedne na stojan od bilbórdu, nahlas se směje a třídí vajgly, který eště dou použít. Chodí v péřové bundě a je jedno, jestli je zima nebo léto.
Celý dopoledne běželo v pohodovým stylu, málo hovorů, za mnou seděl Spock se svým flegmošským přístupem, vedle mě seděl Čočka, kterej má divnej humor a o kousek dál Švábík, kterej je ze všeho vyplašenej jak králík. Pan řešitel. V druhé řadě seděla Kačka s Elou, nesmrtelná dvojka. Když dorazil Puštík, nejdřív sem kolem něho běhala s imaginární zbraní, křičela sem „Su Debra Morganová, sme v zákaznické palbě, kryj mě" a schovávala sem se za šéfovským stolem. Puštík se tomu smál, já sem se smála, pak sem se ho klasicky šla zeptat, jestli můžu jít kouřit, klasicky mi na to řekl jo, tak dem na hajzl a začal štelovat něco s páskem, já sem klasicky udělala hihihi a vyfičela sem se vyhřívat na jarní slunko jak zmije. Pokecala sem s Fištou, řekli sme si, jak je nám na tom slunku kurva dobře a všechno se zdálo óká.
Během dalších minut už to tak vůbec nebylo. Když sem se vracela z kouření, vrazila sem na schodech do Puštíka, kterej telefonoval, ani mě snad neviděl. A když sem došla nahoru, řekly mi holky, že skončil. Jakože odešel a už vůbec nikdy nepříde.
Věřím tomu, že krev může přejít z tekutýho skupenství do pevnýho, protože v tu chvíli se mi to stalo. Z krve se staly krystaly zoufalství, který mě zparalyzovaly, že sem ani dýchat nemohla. Nemohla sem tomu věřit. Šla sem se podívat na Puštíkův kompl, jestli je fakt vypnutej, jestli jako třeba nešel jenom na oběd. Vrátila sem se na místo, kde sem zůstala stát jak solnej sloup, pak sem šla zase zírat na jeho kompl, hýbala sem myší, jestli se nerozsvítí monitor, a pak sem šla zase stát na svoje místo. Tohle sem udělala ještě dvakrát. Pak sem si sedla, pak sem si zase stoupla, koukala sem na Elu a na Kačku, a dycky sem jenom řekla „co to...co...” a zase sem si sedla. Pak sem šla znovu kouřit.
Koukala sem na bezďáka, jak si spokojeně smrdí na betonové zídce a mluví si sám pro sebe, a vyhlásila sem si stop stav, jakože zazdít všecky pocity, teď. Don´t feel any pain, don´t feel any pain. Bála sem se toho okamžiku, kdy to k sobě pustím.
Puštík pro mě znamenal hodně. Byl jeden z mála, jestli vůbec ne jedinej borec, ke kterýmu sem měla absolutní respekt. Fungovali sme tak docela dlouho a docela dobře. To už vůbec nemluvím o tom, že sme tam spolu na projektu vydrželi přes rok, což je v životě operátora sakra dlouhá doba. Měla sem ho ráda, protože to byl mistr manipulace, od kterýho sem se chtěla učit, a hlavně, každej den tam byl. Byl jistota. Že ať se děje cokoliv, ať odejde kdokoliv, on tam bude.
A najednou nebyl. Ale nejenom to. Najednou nastalo bezvládí. Nebyl tam ani zastupující Kif, ani zastupující Čára. Jakože nikdo. Tohle je divný. Su zvyklá chodit se ptat, jestli si můžu vzít přestávku. Su zvyklá, že za mnou furt někdo chodí a kontroluje. Já vím, že to zní zvráceně. Je to jako v tom filmu ... věznice Shawshank, jak pustili týpka po dlouhé době z lochu, nastoupil do práce a furt se chodil ptat, jestli může jít na záchod, a když mu řekli, ať se neptá, že může jít kdy chce, zbořil se mu svět. Je to jako když se narodí malý děti, a není jim dobře když se můžou v postýlce rozvalit, ale je jim dobře když sou pevně svázaný v zavinovačce. Protože tím svázáním mají pocit bezpečí.
Tohle je naprosto šílený vedlejší efekt celé mojí práce. Když nastane bezvládí, a najednou nikdo nekontroluje, co dělám, mám pocit vykolejení a ohrožení. Nedovedu si například vůbec představit práci, kde budu jenom tak sedět a čekat, až mi přijde zákazník, a třeba půlhodiny nic neudělám. Připadala bych si, že si ty vydělaný peníze nezasloužím, protože si je nijak nevydělám. Su zvyklá na poměrně brutální dril, což je možná výhoda v tom co dělám teď, ale je to hrozná nevýhoda všeobecně. Su zvyklá na šrumec, hukot a stres. Su zvyklá na to, že mi někdo přijde nadat, že sem už pět minut nevzala hovor, su zvyklá se plížit kolem zdí, abych si mohla nenápadně udělat kafe. Su zvyklá na to, že když se chci najíst, musím si kousnout nenápadně pod stolem. Je to celý šílený, ale su v tom šťastná. Mám ráda jasně definovaný pravidla a řád.
Odpoledne, když sem skončila, vůbec sem nemohla odejít dom. Seděla sem zdrceně u Fišty, kterej na tom byl eště hůř, protože mu skončilo celý oddělení, ale vůbec nevypadal, že by mu to nějak vadilo, a oznámil mi, že teďka je pro mě důležitej, protože mi bude dělat kontrolóra.
Věci se vyvinuly ještě dalším směrem, nastaly změny. Kif přešel dělat šéfa na jiný oddělení. Velení na pirátské lodi převzal definitivně a oficiálně Čára.
Su totálně zmatená, vykolejená, celý se mi to zbořilo jako domeček z karet.
Ještě předtím, než se dají do pohybu další věci, udělala sem věc, která pro mě byla dost nad limit, jakože sem se omluvila Kifovi za tu poslední kurvárnu, co sem mu provedla. Úplně srabácky sem s ním nedokázala mluvit, a tak sem mu to aspoň zavolala. Jedna z nejtěžších věcí poslední doby, to už nikdy toto.
Puštíkovi sem volala, abych mu řekla, jak moc mi bude chybět, a že sem ho fakt měla ráda. To už bylo těžce nad limit. Ani sem netušila, že su schopná tak silných slov.
Tímto je epilog dokonalý.
Dělám za tím vším tlustou čáru. Kif a Puštík, definitivně out of my life. Starý časy skončily. Game over.
Napsala bych statečně, že neva, a de se dál. Ale kam dál? Jak a s kým?
Tentokrát nemám žádnou vizi, ani plán bé. Většinou vidím do budoucna, záchytný body, záchytný lidi, něco kam můžu směřovat. Teď nic. Nevím, netuším. Jako by mi v tom výhledu do budoucna stála velká zeď.