Majáles a pak a tak

V pátek sem se vydala na Majáles. Né, že by se mi až tak chtělo, ale slíbila sem to Lauře, takže sem si zabalila do batůžku chleba s karbenátkem a vyrazila sem. Majáles se nekonal už na Velasu, ale byl přesunutej do Komárova. Byla sem na to dost zvědavá, ale horší než na původním místě už to být nemohlo, protože si nedovedu představit, co může být horšího než nahnat lidi z celýho Brna na uzavřený velodrom. Komárov mě hodně příjemně překvapil. Když sme tam s Laurou došly, zíraly sme na ten obrovský travnatý areál, já sem řekla „no ty vole, to je plocha jako letiště” a to sme eště netušily, že vidíme jenom prostor číslo jedna, a že sou tam eště dva takový. Byla sem úplně unešená. Byly tam i stromy, a příjemný odpočinkový místa, kam sme si prostě mohly sednout s pivem, kam nedolíhal hluk ze stejdží, prostě bomba. Celkově bylo hodně stánků s jídlem, což je značný vylepšení oproti situaci před dvouma rokama, kdy na velasu byl jeden stánek se zkurveně drahýma pečenýma bramborama, a frontou až do prdele. Na pivo nebyly až takový fronty, hodně bylo stánků s chlastem, což byla taky výborná věc. Překvapily mě taky stojany s vodou. Jedna věc mi ale docela vadila, a to fakt, že nebyl vyřešený zastřešený prostor pro případný pršení. Jakože fakt by se to hodilo, aspoň udělat nějaký primitivní zastřešení na jednom plácku, pro případ deště. Ale jako, dejme tomu, chybka se vloudí. Celkově novýmu Majálesu tleskám, úplně to povýšilo do jiných dimenzí.
S Laurou sme si koupily škopky, a šly sme se podívat na Fast Food Orchestra. Teda, šla Laura, mě to až tak nezajímalo, já sem se utábořila na trávě, pila sem škopka a žrala karbenátek. Pak sem si zapálila a byla sem spokojená jak vorvaň. Pak sme si daly druhý pivo a šly sme opruzovat ke studentské stejdži, kde sme se děsně smály basákovi, protože vypadal jak Stifler. Následoval přesun (a jako dlouhý přesun, protože stejdže byly od sebe fakt daleko), na Tleskače. Tleskače má ráda Laura, já ne, mě to fakt nudí. V tenhle moment začal nějaký můj neradostný okamžik. Za prvý sem musela stát na Tleskačích v kotlu, což mě vůbec nebavilo, za druhý mi docházelo pivo, za třetí se rozpršelo, za čtvrtý Laura potkala Danečka, což je nový objev. Né teda můj, takže z mojí strany nadšení nikde žádný, docela nudná chvíle. Za pátý mě přestal bavit celý Majáles, byla mi zima, přemýšlela sem, co tam vlastně kurva dělám, a chtěla sem se sbalit a odjet do hospody. Jenomže se spustil liják, takže sme s Laurou opustily objeva, bohudíky, a šly sme se schovat pod stříšku pivního stánku. Tam byli nacpaní lidi jako tučňáčí kolonie, takže sme se tam beztrestně mohly lepit na mladý borce, což bylo fajn. Když přestalo lít, Laura se chtěla vracet do kotla na Tleskače, ale mně hráli Wohnouti na jiné stejdži, takže sme se rozdělily, já sem se přesunula o kus dál, vyvalila sem se na trávník vedle spícího borca, a celý sem to sledovala z dálky. Wohnouti mě potěšili, vysvitlo slunko, dala sem si cígo, pila sem si spokojeně svoje pivo, a ve finále mě i našla Laura, takže všecko bylo gut. Rozjely sme naši tradiční hru „vyfoť se s náhodným kolemjdoucím”, což je děsná sranda, pár dobrých úlovků by bylo, potkala sem taky svýho zastupujícího kontrolóra Haráka, a pak taky Mášu s Marcelem. Doufala sem, že tam bude víc lidí z práce, ale stejně bylo dost nepravděpodobný se tam najít, takže nic. Chtěly sme jít na Sto Zvířat, ale pivo nám nějak rozhodilo organizační schopnosti, takže sme vůbec nenašly stejdž, kde hráli, a místo toho sem si koupila príma punkový tričko s řetězem. Trapačily sme u toho stánku, Laura donutila prodavače vyslíct figurínu, z čehož sme měly děsnou prdel, ale ve skutečnosti sme asi byly normální opruzáci. Šly sme otravovat na plácek, kde hráli Prago Union. Ti mě dostali mega. Vyhlašuju za nejlepší kapelu Majálesu. Normálně rap moc nemusím, ale tihle chlapci, ti mě rozsekali. Úžasný texty. Smála sem se, až sem vybryndala pivo. Vystoupení zakončili moudrým heslem „Brno pyčo!” a mně bylo fakt líto, že skončili, protože mně bylo jasný, že nic lepšího už neuvidím.
Ještě sme se podívaly na Zónu A, ale to pro mě fakt bylo utrpení. Následoval přesun na Skyline, to sme si dobře zaskákaly, no a pak sme čekaly na Divokýho Billa, ale to už sem byla poměrně slušně vyřízená. Ploužila sem se ke stánkům s pivem, totálně vysílená, Lauře sem řekla „v nohách mám už tisíc mil, už mi zbejvá jen pár chvil”, takže na Billa sme jenom seděly na zemi v politováníhodným stavu totálního vyčerpání, Laura nepřítomně žvýkala sýrový krosán, já sem se zvedla, že si skočím na Svatou pravdu, ale jak sem vstávala, bolest vykřečovaných svalů a namožených kloubů mě skoro srazila k zemi. To prostě občas s tou aktivitou přeženu, pak se divím. Každopádně hyperaktiv ve mně se děsně radoval, že celej den mohl skákat, válet se po zemi, křičet, a dělat si prdel z cizích lidí, nahlas se smát, mluvit ve frekvenci kulometné palby, a to všechno úplně beztrestně. Takže když sem seděla na zemi, zásoby energie vyčerpaný do mínusových hodnot, rozhodla sem se, že tohle už nemá cenu, sebrala sem veškerý síly, nechala sem tam Lauru sedět a žvýkat, a vydala sem se na zpáteční cestu. Ušla sem si sto jarních kilometrů, nasedla sem na šalinu a vydala sem se k Námořníkovi, protože se tam konala firemní pařba.

Na stole byla flaška Morgana, skoro vypitá, ale nikdo se nekácel pod stůl, nikdo ani nelozil po stole, nikdo po sobě neházel brambůrkama, kamenama ani škeblema. Všichni seděli tak nějak ukázněně, což vhledem k skoro zlikvidované flašce byl paradox.
Sedla sem si, objednala pivo, a byla sem ráda, že sedím, a byla sem taky spokojená s tím, kde su. Servírka přinesla pivo, vytáhla cech a zeptala se mě na jméno, aby ho mohla popsat.
„Jana.” Řekla sem popravdě.
„To vona Markéta říká dycky.” Řekl Tom. „A pak uteče bez placení.”
Tom mě dycky pobaví. Máme stejný příjmení, což je sice divná náhoda, ale je to tak, takže sme se rozhodli, že sme bráši. Furt se mě někdo ptá, jestli sme sourozenci, a já říkám, že jo, i když logický to vůbec není, protože nikomu nedošlo, že já mám jméno vyženěný, tudíž je to blbost.
Mluvila sem taky s Čárou a ve slabé chvilce sem se přiznala, že se mi ekluje zřizovat dvoumegový ádéeselka, protože podle mě na tom nemůže nikdo kvalitně fungovat. Puštík by mi na to řekl, ať se vyseru na morální kodexy. Čára na mě šel od lesa, a s očima navrch hlavy mi vysvětlil, že je to rozhodně prospěšnější než zřizovat internet s FUPkou, což sem dělala doteď. Na internetové debatě sme se zasekli na hodinu. A to sem se dycky smála technikům, že přídou do hospody a řeší modemy.
Vedle mě byla prázdná židle, někdo se zeptal, jestli si tam může sednout a já sem řekla, že ne, že tam sedí můj imaginární přítel. Tyhle vtipy sou obecně chápaný úplně špatně, a tentokrát to taky nebylo jinak. Imaginární přítel se začal zaměňovat s imaginárním manželem, a následně se začlo rozebírat, proč si proboha nenajdu ňákýho úplně reálnýho a viditelnýho chlapa. Míra nepochopení vtipu: Vysoká.
Na to sem řekla „Co děláte? Vy ste třeba v dětství neměli imaginárního přítele?”
Všichni se po sobě zmateně podívali „Ne.” Kroutili hlavama.
„Já sem jich měla hned několik.” Mávla sem rukou a hodila sem do sebe panáka. Oni to nemyslej zle, mají jenom ty hodnoty někde jinde. Ve vztahu je každej šťastnej, bez vztahu je nešťastnej, a tak se mi všichni snaží říct, že k sobě někoho potřebuju, abych byla happy.
S Tomem sme si vykládali o bubnech, kopal do stolu aby mi předvedl, jak funguje dvoukopák, a já sem nakonec přiznala, že su mizernej bubeník, ale su skvělej flétnista, načež se ostatní probrali a začli vykřikovat „A bylas na hudebním táboře?” Což je klasika.
V deset dorazila Kačka a Eve, a znovu se to tam rozjelo. Domů sem dojela v jednu, což je nezvykle brzo, ale vzhledem k celýmu dni, dobrej výkon.
Celkově dobrá akce. Celkově dobrý den.