Neschopnost na všech frontách

Su tak chytrá, až su blbá. Úplně jasně se to ukázalo u telefonu. Denně mám na lince tak pět lidí, kteří řeší vysoký faktury za wap. Pochopitelně se v duchu směju, nicméně jim peníze vracím, protože za á su boží, za bé nejsou to moje peníze.
Jakobych ale tohle nevěděla, zrušila sem si v mobilu předplacený internet v mobilu. Nastalo to, co se stát muselo, Anička si hrála s telefonem, a přes wap mi tam nasekala čtyři kila na faktuře. No dobře. Moje blbost. Zavolala sem si teda na operátora a nechala si zablokovat přístupový body na net.
Jenomže pak sem se bavila s Tomem, a ten mi řekl, že se mu stalo to samý, ale že to reklamoval a ty peníze mu vrátili.
Furt sem nad tím přemýšlela, nechtělo se mi nikoho otravovat s mojí blbostí, nicméně ale čtyry kila sou čtyry kila a já sem potřebovala nový boty. Takže sem si to představovala tak, že tam zavolám, budu dělat chudáky a operátor mi ty prachy vrátí, dyť vo co de. Když to dokázal Tom, tak já taky. Nebuď blbá, ne?
Takže sem si zavolala na tý mobajl, snažila sem se znít politováníhodně, nicméně mi to prostě nevyšlo, protože lidi mě nesnáší nejenom live, ale i po lince, a vrácení peněz se nekonalo.
Mávla sem nad tím rukou, jenomže pak sem přišla do práce, a řekla sem to děckám, stěžovala sem si, že nebudu mít na nový boty, a Kapitán Spock řekl, že takle né, že to musí nějak jít a že to vybaví za mě. Vzal si teda můj telefon, dělal že je můj manžel, i se tak dokonce představil, a snažil se mi reklamovat ten debilní wap. Operátorka ho setřela na dvě doby, byla líná zadat reklamaci, takže ji k tomu donutil, a tím to jako zhaslo. Napružilo mě to docela dost, protože sakra co by komu udělalo, kdyby mi ty peníze vrátili, ne? A můžou. Já vím, že můžou.
Mávla sem nad tím rukou, poděkovala sem Spockovi, a vzali sme si ty naše hovory, abysme mohli vracet prachy a prokazovat tak velkou službu lidstvu.
Jenomže tím to neskončilo. Za hodinu mi volala operátorka znovu, jako že před hodinou volala s mým manželem, a jestli jí ho můžu dat k telefonu. Řekla sem, že ne, a o co se jako jedná. Začla řešit reklamaci a datumy, kdy sem zrušila internetové zvýhodnění, a kdy sem zablokovala přístupy, jako měla sem toho až po krk, takový průtahy, místo aby udělali rázný řešení a vrátili mi to. Když sem viděla že je to marný, a varovně na mě blikal příchozí hovor, skončila sem to s tím, ať to nějak uzavřou. Za deset minut mi přišla esemeska, že moje reklamace byla zamítnuta. Hm. Polibte mi prdel.
Když sem pak zírala na smlouvu, zjistila sem, že ji se mnou uzavíral Harák, kterej mi teď dělá náhradního kontrolóra. No jo, přesýpáme se furt sem a tam jako přesýpací hodiny. Už dávno sem zjistila, že většina z nás dělá furt dokola telekomunikační a datový služby. Buď se meleme na prodejnách, nebo od operátora k operátorovi, nebo zůstáváme u stejnýho operátora a meleme se po různých callcentrech. Furt ti stejní lidi, furt ta stejná grupa, kolem a dokola, jako kafemlejnek.
V pondělí se spustily védéeselka, bohudíky, a to mě baví, navyšuju lidem rychlost internetu, a mám tak dojem, že dělám pro lidstvo hodně, i když daleko rači bych navyšovala eště větší rychlost, ale je to v plánu, a snad se toho na tom svým projektu dočkám.

Takže to bylo o tom, jak su blbá, a jak si dokážu zaplatit fakturu za wap. Ale daleko horší věc je, jak su blbej kámoš. Že su vztahový retard, každý ví. Že to platí i na kamarádský vztahy, je jasný jak facka. Že se mnou Laura vydržela kamarádit přes dvacet let, rozhodně není moje zásluha. Vážím si toho, a hodně, ale podíl na tom mám minimální. Prostě mám období, kdy určitý lidi nechcu vidět, většinou to trvá několik měsíců až půl roku. A není důvod. Prostě se mi nechce. Laura tohle zažila už několikrát, dycky se zdekuje, a průběžně mi píše, že na mě myslí. Každej jinej by se na mě vysral, protože su prostě retard. Vlk samotář potřebuje samotu. Až se mi bude chtít, tak se vrátím. Jak sobecký, že?
Takže teď sem to takle udělala se Simou. Neměla sem prostě potřebu ji vidět, takže sem jí půl roku nereagovala na esemesky a nebrala sem jí telefony. Né že by mi něco uděla. Prostě to tak je. Ještě navrch ani nenapíšu zajímací zprávu jako Jak se máš, nebo tak něco. Prostě nejsu.
No a teď, po půl roce, sem se probrala, protože sem se rozhodla, že s ní pudu na pivo, a tak sem jí zavolala.
Vzala mi telefon „Jako co je s tebou do prdele, žiješ, nebo co? Proč se neozveš, ty hajzle?”
„Žiju.” Řekla sem na to bystře. „Dem na pivo?”
Sima řekla, že má děcka a nemá hlídání, a já sem řekla, tak já nikam nejdu, protože za celej den mám hukot v hlavě, a nechcu slyšet dětský křik.
Sima řekla, no tak jo, tak někdy příště, a zeptala se mě, jak se mám, a jestli už mám chlapa, a já sem řekla leda hovno, a ona řekla, že je taky sama. Byla sem z toho vyvalená jak puk. Říkala, že to je už asi tak měsíc, co ji chlap opustil a zůstala sama s dvouma děckama. Položila sem telefon a připadala sem si jako největší parchant na světě. Jako bych je opustila já.
Sešly sme se teda nakonec na pivu, a já sem jí řekla, že mě mrzí, že sem s ní nebyla v kritické chvíli, a zeptala sem se jí, proč mi to sakra neřekla.
„No, já sem tě nechtěla zatěžovat. Vím, že máš svých starostí dost. Ale měla sem o tebe strach, co s tebou je, byla sem připravená k tobě přijít a vyrazit dveře.”
Tolik k mým kámoškám, který si ale vůbec nezasloužím.
Laura mi na Majálesu řekla: „Když já su tak ráda, že se mnou kamarádíš.” Ale já bych tady měla být vděčná. Za všechny ty lidi, kteří mě nezahodí, když se chovám jak idiot. A já se tak chovám často.

Super kámošský chvilky ale sou, když mi skončí práce, a dem si s Kaštanovou sednout před barák, sedíme na rantlu na mříži od kanálu, ona si jí svůj oběd a já kouřím, a vedeme diskuze o světě. Koukáme do slunka a na bezďáka, meleme pantem a sou to nejlepší chvilky z celýho dne.

Oproti tomu nejhorší chvilky sou ráno, kdy jedu trolejákem, poslouchám empétrojku, a všechno tam na mě padne, protože troleják je jediný místo, kde můžu brečet, protože mě nevidí Anička, ani nikdo z práce, prostě se můžu zhroutit úplně beztrestně, a tak prostě brečím. V trolejáku. Pak dojdu do práce, úplně ready, zazpívám hned ze staru po-po-po-poker face, du si udělat kafe, zkritizuju každýho, kdo není namalovanej, a jede se dál.
Ale Kaštanová, ta se nenechá napálit „máš červený voči, tys zase brečela,co?”
No jo, no jo... udělám takovej ten napůl úsměv.
A Kaštanová pokýve hlavou, a řekne: „Co máš z toho, já každej večer brečím, protože nemůžu být s Leošem Marešem. Víš, nebo sem aspoň měla být hvězda. Celebrita.”
„Jo, já ti rozumím.” Dělám soucitný obličej. „My sme měly být hvězdy, a dívat se na všechny zvrchu, z pódia. Oficiálně se na všechny dívat z vrchu. Jenomže někde ve vesmíru se stala chyba. Ale možná někde, v paralelním vesmíru, se to děje. Možná tam sme, jako hvězdy, a tady jenom tušíme svou velkou moc, tam, někde... a z toho otisku sme nešťastný.”
„A serem na to.” Mávne statečně rukou. „V roce 2012 tady stejně zařveme, tak není to všecko jedno?”
Trhnu ramenem. Jo, možná jo.

Momentálně su aspoň ráda za to, že je klid doma. Tereza se odstěhovala, a po zkušenosti s takovou spolubydlou su natolik vyléčená, že jen tak sem nikoho nenastěhuju. Takže tady vegetím zatím jenom s Lenkou, a to je božský klídek. Pokud se rozhodnu někoho dat do druhýho pokoje, bude to ve stavu největší nouze, a rozhodně to nebude student.

V práci je to úplně nanic. Nastal tak tvrdej režim, že i na takovýho milovníka kázně, pořádku a disciplíny, jako su já, je to už prostě moc. V momentě, kdy se mnou Čára diskutoval o tom, jestli můžu jít na záchod, což bylo podmíněno tím, jestli mám prodej, už sem si řekla, že tohle je příliš. To urazí i otrlýho Rain Mana.
Neustále za mnou chodí nějaký nadřízený a ptá se „už máš prodej, už máš prodej, už máš prodej”? Skoro každou hodinu. V momentě, kdy si říkám, že ještě jeden takový dotaz a už mně odletí dekl, příde obměna „Proč nemá nikdo z oddělení prodej?” Jako bych to mohla vědět.
Nastaly dny, kdy sem se fakt do práce přestala těšit. Mám chuť nosit tam vojenskou helmu a namalovat si černý šmouhy pod oči, protože ráno si nepřipadám jak kdybych přišla v klídku na pracoviště, ale jak kdybych se vylodila v Normandii.

V pondělí sem se rozhodla, že pudu koupit Andrejce dárek, protože ve čtvrtek mám mít rozvodový soud, a chtěla sem prostě mojí skvělé právničce pořídit něco pěknýho. I kdybych koupila diamanty, ani nevyjádřím, jak moc su vděčná za to, co pro mě dělá. Úplně nezištně, zadara, a ještě s radostí. Já si fakt myslím, že je anděl v právnickým převlečení.
Takže sem vlezla do klenotnictví, jakože koupím něco stříbrnýho, řetízek s přívěškem. V prodejně byly tři prodavačky, zákazník sem byla jedinej, teda kromě chlapíka, kterej vyřizoval reklamaci hodinek. Klasicky si mě nikdo nevšiml. Ze všech prodavaček na světě mám prostě zvláštní dojem, že nechcou prodávat. Za druhý nechápu zaměstnavatele, že todle zaměstnávají a že sou tak hloupí, že svoje lidi k prodejům nedonutí, třeba bonusovou složkou výplaty, nebo fakt nevím. Vypráskala bych ty lemry unuděný bičem. Furt tady nejsou pracovní místa, ale když už někdo pracuje, tváří se jakože ho to děsně obtěžuje, a že by mu snad zaměstnavatel měl líbat ruce za to, že si za ten pult vůbec stoupne.
Takže sem tam čučela půl hodiny, nikdo mi neporadil, nikdo za mnou ani nepřišel a když sem odcházela, u vchodu se mě prodavačka milostivě zeptala, jestli něco chci. Hm, dobrý. Řekla sem, že chci nějaký pěkný přívěsek s řetízkem. Na to mi řekla, ať se porozhlídnu. Jako bezva, a co sem asi doteď dělala. Takže ale sem se eště porozhlídla, protože se mi nechtělo todle absolvovat znovu v jiné prodejně, a pak sem za ní teda přišla, že bych se chtěla podívat na přívěšek. Znuděně došla ke skříni, vyndala plato, postavila to na stolek a hned mě umravnila „No nebojte, já to položím a pak se podíváte.” To mělo být jako k tomu, že ke všemu strkám hlavu, protože chcu všechno vidět co nejdřív. Položení na stůl už je pro mě moc dlouhá doba. Dívala sem se na přívěšky, mařka měla založený roce na hrudi a nudila se ještě víc než před chvílí, absolutně ji odrovnal můj trapný dotaz, jestli „ten kamínek tam je broušený sklíčko...” Úplně na mě odfrkla „Jo, sklíčko...” a evidentně si myslela „Ne, briliant asi, ty pyčo...”
Řekla sem teda, že si to vemu, a že chcu eště ňákej řetízek, jednoduchej.
„No tak jedině lanko. Chcete vyndat lanko?”
Na to sem jí řekla, že nevím, co je lanko, měla sem dojem, že mi chce prodat strunu na kytaru, jakože si to můžu omotat kolem krku. Neodpověděla mi, co je lanko, vytáhla ňákou krabici a rvala mi řetízek za pětikilo. Řekla sem, že to je moc drahý a jestli nemá něco lepšího. Tvářila se, jak kdybych tam přišla s kupónem ze Slevomatu. Za mohutnýho funění vytáhla další krabici, kde sem si konečně vybrala řetízek. Zeptala se mě, jak ho chcu dlouhej. Co já vím? Doma měřím řetízky, nebo co? Ukázala sem na krku „asi tak” a tím bylo dílo debilního zákazníka trapáka maximálně dovršeno.
Když sem pak chtěla krabičku, skoro mi to vymlouvala „ale krabičku máme jenom za padesát korun.”
Vedle mě chlap furt reklamoval hodinky, prodavačka mu furt tvrdila „ale tady je ze servisu napsaný, že bylo orosený sklíčko, natekla vám tam asi voda.”
Chlapík se bránil, že na hodinky dával pozor, voda mu tam určitě nenatekla. „Tak ste musel zmoknout.”
Na to řekl, že nezmokl, ani jinak se vodě nevystavil, hodinky mu prostě přestaly jít hned jak je koupil a žádá přezkoumání. Na to mu mařka řekla, ať si to teda nechá u odborníka posoudit, a druhá se přidala s tím, že určitě musel zmoknout.
Modlila sem se, ať to hlavně hodně rychle zaplatím, abych tam nemusela bouchnout, protože už hrozilo, že mi praskne z té neschopnosti hlava.
Je úplně neskutečný, jak mě neschopnost a otrávenost lidí točí.