Můj báječný rozvod

Ve čtvrtek sem si vzala v práci dovolenou a valila sem na soud se nechat rozvíst. Před soudní budovou sem seděla o hodinu dřív, vyhřívala sem se na slunku a čuměla na státní vlajku. Naivně sem si myslela, že soud nemá o čem rozhodovat, když se rozvádíme dohodou, že tam přídem, řeknem chcem se rozvíst, soudkyně řekne tak jo, a bude to. Vůbec sem hlavně nechápala, že k rozvodu dohodou musí být soud, mně by stačilo teda razítko někde z úřadu.
Hugo dorazil chvilku po mně, zašli sme na kafe, já sem žrala koblih, a pila sem nějakou aloe břečku. V rádiu hrálo úplně paradoxně „She is the one".S Hugem sme se dohodli, že tam všechno odkývem, protože ať je to co nejdřív za nama. Na průtahy není nikdo zvědavej a celý soudní řízení je dost děsivý. Byli sme dohodnutí, že na sebe nebudem vytahovat špínu, protože sem si říkala proč taky, za druhý sem toho u soudu chtěla vykládat co nejmíň, protože co je komu do toho...
Když přišla Andrejka, zopakovali sme si celý systém, dopila sem kafe a šli sme hledat soudní síň.
Ještě mě upozornila, že nějaký soudce by mohl chtít vést výslech, ale to se moc často neděje, a že mě určitě nikdo dusit nebude. Tak to byl velký omyl.
Soudkyně se na nás tvářila divně už od začátku. Tentokrát tam nebyla ani zapisovatelka, všechno se diktovalo do mikráku. Inovace bez legrace. Soudkyně se asi špatně vyspala, nebo nevím co, a nařídila výslech. Šla sem jako první ke stolečku s mikrákem, cítila sem se jako vrah, a vůbec se mi nechtělo cokoliv vysvětlovat.
„Takže mi řekněte, proč jste se rozhodla ukončit manželství.”
„Protože už si nerozumíme, nekomunikujeme spolu, nežijeme spolu a rozvod je nejlepší řešení pro všechny zúčastněné.” Řekla sem bystře, s tím že jako todle by mohlo stačit. Měla sem to natrénovaný. Dál už ne.
„Proč si spolu nerozumíte?”
„Protože si nerozumíme.”
„Ale v čem třeba konkrétně si nerozumíte? Uveďte příklad.”
„Příklad nemám, my spolu konkrétně vůbec nemluvíme.”
„Nemluvíte spolu ani o dceři?”
„O dceři spolu mluvíme.”
„Já chci ale konkrétní příklad, v čem si nerozumíte.”
„V ničem.”
Soudkyně mě měla dost hned po úvodu. Obrátila se na Andrejku. „Prosímvás, byla tady žalující poučena o tom, jak odpovídat u výslechu?”
Andrejka statečně řekla, že nechceme odpovídat na otázky ohledně soukromých věcí, protože se obě strany dohodly, že na sebe nebudou žalovat, čímž chceme soudu ulehčit práci.
To vůbec neobstálo. Soudkyně trvala na svým „Takže mi řekněte důvod, proč spolu nekomunikujete.”
„Protože sme se spolu přestali bavit.”
„Odkdy se spolu nebavíte?”
Bezradně sem zírala na Huga. „Tak ... já nevím...”
„Od roku 2010.” Napověděl mi.
To soudkyni rozhořčilo. Upozornila Huga, ať mi laskavě nenapovídá, nebo ho nechá vyvést ven.
Když to šlo furt dokola, vstoupila do toho Andrejka a řekla, že důvod rozvodu byl alkoholismus žalovaného. A taky to, že se často zdržoval mimo domov.
Soudkyně na mě udeřila, jak často se zdržoval mimo domov.
„O víkendech nebýval doma.” Řekla sem.
„Takže od pátku do pondělí nebyl nikdy doma.” Shrnula to úplně špatně.
„Takle to nebylo, ale většinou o víkendech nebýval doma.”
„Když to takle nebylo, tak v které dny konkrétně nebyl doma?”
Achjo. Tohle vůbec nemělo žádnej smysl.
„Konkrétně nebyl doma někdy v sobotu.”
Po nějaké době, kdy už sem měla fakt dost, šel na řadu Hugo. Potvrdil svůj alkoholismus, a během tří vět to měl za sebou.
Soudkyně nám řekla, ať dem ven, že se musí rozhodnout ohledně rozsudku. Když sme přišli zpátky, ve stoje sme si poslechli rozsudek slavné České Republiky, že sme rozvedení. Wow.
Na jezdících schodech mě přepadla nesmírná radost, že sem frííí, jásala sem a štěstím sem zatínala pěsti nad hlavou. Už sem dál nedokázala předstírat, že nemám žádný emoce. Don t be a drag, just be a queen. Hugo se zhroutil, chytal se za srdce a vypadal, že to s ním praskne.
Šla sem si koupit šalinkartu a pak sem zašla s Laurou na oběd.
S Laurou sme to všechno probrali, a já sem řekla, ty jo, je to za mnou, byla to ale dlouhá cesta, ale je konec, a to je dobře.
Vzpomněly sme si, jak to všechno začalo, a jak to pokračovalo, a já sem najednou uviděla, jaký to od začátku mělo všechno smysl a jak už ta cesta dopředu pro mě byla ušlapaná. Kdyby totiž tenkrát, kdy na mě Hugo vytáhl nůž, Laura nechodila s Tomem, bylo by všechno jinak. V krizové situaci bych u ní akorát tak přespala a nic by se tím nevyřešilo. Bohudíky že nás ten borec donutil zavolat policii, bohudíky za to, že Laura vzala ten telefon a volala, protože mně se nechtělo, super byl taky celý policejní zásah a jak to pro mě všechno zařídili. Bezva bylo taky to, že brácha tenkrát chodil s Andrejkou a nejlepší bylo to, že když se rozešli, Andrejka se mě i tak ujala a pomohla mi. Všechno to do sebe zapadlo až v ten moment na obědě. Osud mi poslal do cesty lidi, kteří mě tím vším provedli a nasměrovali mě správným směrem. Objevili se a pak zmizeli. Najednou to bylo úplně zřejmý a jasný. Celý ty náhody nebyly náhody. Osud mě má rád. To mě potěšilo úplně nejvíc.
Laura řekla, že kdyby nás její bývalej tenkrát nedonutil zavolat ty policajty, mohla sem být kdovíkde, a možná mrtvá.
Zdánlivě nepodstatný člověk tak odstartoval děj věcí příštích, který na sebe začly nabalovat další věci a vedly k tomu, že mám teď v kupě život. Pochopila sem, že se v životě nedějou rovnou velký věci, ale k těm velkým věcem vedou nedoceněný maličkosti.