Práce

V pondělí ráno sem byla připravená v plné polní nastoupit do novýho zaměstnání. Přijela sem zase pozdě, protože díky ranní zácpě sem jela hodinu. Skřítek Cholerik ve mně dupal a ječel až sem myslela že mi vyletí ušima. Když sem se vysypala z trolejáku, byla sem celá štastná. Znovu sem nucená se ptát: "Kde máme teleporty?" Furt se dělají voprdy s letama na Měsíc, do kosmu se vysílá Beatles, Japonci konstruují roboty, co se umí učit, ale k čemu to je, když se musím cpat hodinu v MHD než dojedu do práce? Vědci sou trochu mimo. A to mají za to, že mě eště nepustili do svých řad.
Takže doběhla sem teda do firmy a vrazila sem do jiné školící místnosti, kde se na mě zamračili manažeři, či co. Neboli paní Zmatková v akci, ve výtečné formě. Na druhej pokus sem trefila dobrou místnost, kde už sedělo tak deset lidí a vyplňovali tuny papírů. Sedla sem si taky a dostala štos na vyplnění. Dostali sme taky papír kde sme stvrzovali vzdělání. Á jé, hodina pravdy nastala. Zeptala sem se slečny školitelky, co tam mám napsat, když zatím ještě nemám maturitu a teprve si ji dělám. Řekla že tam mám dopsat pravděpodobný rok kdy maturitu získám. Políčko sem vesele proškrtla, a personalistce odevzdala výučňák. Pak už se tím díkybohu nikdo nezabýval. Nicméně o maturitě příští rok asi budu usilovně uvažovat. Připadám si totiž jako blbec a to není dobrý.
Ve skupině je nás deset a vážně se tam sešla elita. Samí skvělí lidi, sou mladí a je s nima prdel. Děkuju Bohu za to, protože mít kolem sebe stejný vykuně jako sem já, to je děsná výhra. Ještě víc mi to došlo když sem v rámci školení byla převelena na odposlech operátorky. Operátorka to byla škaredá, vypadala jako myš a vtipná byla taky tak. Chrlila na mě jeden vtip za druhým (teda vtip o kterým si myslela, že je vtipnej, což ve skutečnosti nebyl), byla děsně důležitá, nenaučila mě nic, ale desetkrát mě upozornila že má přítele (asi to potřebovala vyventilovat, protože to by fakt nikoho nenapadlo), třikrát během hodiny se najedla, pak ještě přidala vtipný hlášky který smíchala s upozorněním na to, že má přítele..."Když sem chytla ten český přízvuk, přítel říkal, že češku si brat nebude, že chce moravačku, chi chi". Hm, přítel pravděpodobně bude taky vtipálek největší. "Podívej, vidíš?" Ukazovala mi ruku kde nic nebylo vidět. "Sem se ráno škrábla když sem mazala chleba. Ale můj přítel, když se vysekal na motorce, byl na tom podstatně hůř. Toho to asi bolelo víc, chichi." Děsivý humor mě zakopal šest stop pod zem. Pak mi ukázala jak se volá, vzala asi čtyři lidi, já sem byla napojená na sluchátkách a dělala sem že poslouchám. Ve skutečnosti sem přemýšlela kdy se budu moct vrátit za ostatníma do školící místnosti, nebo kdy pudem kouřit, nebo kam pudem na pivo. Nadala mi, že ji neposlouchám a hraju si tam s drátama, zatímco se mi snaží předat nějaký moudra. Nemohla sem to tam s ní už vydržet, mně prostě když člověk nesedne, tak vedle něho nevydržím ani čučet. Takže sem utekla a vrátila sem se do školící místnosti, kde sem si nenápadně sedla, aby mě snad někdo ještě neposlal nazpátek.
Přišla za mnou personalistka, že ztratila všechny moje papíry, zkrátka celou mou složku. Šlo o dotazníky, který sem vyplňovala půl dne, což nebylo tak nejhorší, ale chtěla po mně abych šla znovu na poštu a nechala si vystavit výpis z rejstříku trestů. Výtržníci ze skupiny mě litovali a aspoň mi našli cestu na nejbližší poštu (a trpělivě kolektivně mi vysvětlili kde to je, protože su jeliman). Už sem se chystala vyrazit, když mě personalistka odchytla že to našla. Uf, sláva.
Další krpa nastala když se braly otisky prstů kvůli otevírání dveří (je tam snímač otisků). Hádejte, komu jedinýmu to zase nefungovalo. Mně nejde vzít otisk. Ajťák už nade mnou plakal. Vtipkin se mnou šel dokonce za dveře, naštelovat mi správně prst, aby to šlo. Teploušek mi radil v jakých správných intervalech mám prst na tlačítko třikrát vložit. Holky fandily. Nepomohlo nic. Ajťáka sem třikrát upomínala, ať to ňák vyřeší. Poslední můj návrh byl náhradní prst. Pověsit na klíče. Doteď se teda nedostanu do firmy. Brek. Sou to prostě záhady vesmíru. Pokud z deseti počítačů na školení kixne jeden, na kterej se nejde nalogovat, je to ten můj. Tak zase to neva ale. Naposledy sem se zašila k Tmavoočkovi a sjížděli sme videa. Proto doteď nevím nic o tarifech.
O přestávkách furt lozím kouřit, už sem vyuzená jak makrela. Su strašně nachlazená, kašlu a nemůžu mluvit. Alergie na bez. Doufám, že to přejde, protože v pondělí už bych měla volat, a to teda chcu vidět, jak to budu dělat, když nemám hlas.
Ve čtvrtek sem seděla na lince u Vojáčka abych si naposlouchala hovory, když do mě dloubnul Teploušek, jakože dem kouřit. Venku sme si zapálili. Chtěl mi něco říct, ale nějak se sekl.
"Byl sem v obchodě s tím... no s tím... ježiš, jak von se, kurva menuje, ten s těma dredama?"
"Nevím. Je mám všechny pod přezdívkama. Protože si nepamatuju jména." Přiznala sem se.
"Aha. A jak říkáš třeba Monice?" Zkoušel mě.
"No... Vesničanka." Bylo zle.
Teploušek se zasmál. "A jak říkáš mně?"
Mozek mi šrotoval na nejvyšší obrátky. "Blonďáček." Zalhala sem.

Na obědě mě dorazil Tlučhuba. V nějakým svým monologu nás poučil, že... "Nakašlat ráno brykety je úplně normální, no ven to ňák musí, někdo to teda chrchle do umyvadla, a nejde to umýt, protože to sou chrchle pěkně hutný..." Chtěla sem něco říct, ale nemohla sem, protože sem akorát chraptěla, mluvit mi šlo jenom v nějaké harkorové poloze, takže sem jenom odevzdala nedojezený játra s hranolkama a bezmocně sem slzela hrůzou.

Psí holka je zase celá unešená z ajťáka. Psí holka pořád jí a pořád se směje. Furt má před sebou něco na talíři, nebo si něco nese z automatu, tlačí do stoliček krosáán, a kroutí nade mnou hlavou, jaktože nejím. Přitančila do školící místnosti s talířem jahod, smála se jak tydýt a říká: "Ten ajťák, ty jo, to je něco. Všimla sis, jak má krásný řasy? On má řasy takový velký, jemný, on je má jak lama."
"Víš proč?" Řekla sem. "On je lama."
"Proč myslíš?" Zeptala se skoro dotčeně.
"Sis nevšimla že všichni ajťáci mají takovej stejnej, divnej výraz? Sou všichni jak kdyby vypadli z nějakýho divnýho seriálu." Řekla sem.
"Ale on je fakt hezkej." Strčila si do pusy jahodu.
"No jo." Odfrkla sem. "To nic nemění na faktu, že ještě nemám otisk."
"Třeba to ňák pude." Řekl Vtipkin. "Byla tady jedna holka, ta byla eště horší. Když se posadila na školení k počítači, tak komplu spadl systém. Když ji přesadili, udělal to další. A když tam neseděla, bylo všechno v pohodě. Pak šla dělat otisky, a nejenom že jí to nešlo, ale zbořil se celý systém."
"No tak to bude ňáká kamarádka." Smála sem se. "Tu sem taky vysadili mimozemštani."

Mám stáhlou celou novou desku Billy Talent a užívám si. Je to prda jako prase.

Zaměstnaná, sláva

Vyrazily sme s Laurou na koncík, kde měl hrát David na bubny. V klubu už na nás čekal Borek a ještě taky týpek, co sem ho na Majálesu nazvala "Vtěrka na fotce", protože nám zkazil foto. Sedly sme si na bar a pokecaly s klukama. Až potud teda v pohodě. Ukázněně sem pila matonky, protože sem druhý den musela vstávat s Ančou do školky, a kromě toho sem si taky dala nakládanej hermelín, ať už ten večer stojí za to, ale byl zákeřně hnusnej a kyselej.
Když začla hrát kapela, nahrnuly sme se s Laurou dopředu, abysme nebyly za trubky, a dělaly sme že se dem kulturně zajímat. Vepředu byly nějaký tři rozdivočený fanynky, co mohutně skákaly a dělaly různý zvláštní taneční kreace. Chvilku sme to sledovaly, pak sme se začly xichtit, uchichtávat, a pak sme z toho chytly příšerný lochec, já sem řekla, že tam prostě být nemůžu a šly sme si zase sednout na bar, kde sme se dusily smíchem. Laura vykládala, že zpěvačka má hlas jako Aneta Langerová, ale s tím sem těžce nesouhlasila a řekla sem, že né teda že bych byla Anetí fanda, ale Aneta se eště poslouchat dá, zatímco todle opravdu rve uši.
Po koncertě za nama přišel Borek, zeptat se jak se nám to líbilo. Nechtěly sme lhat, a tak sme se to pokoušely zakecat.
"Tys to celý natáčel, že jo?" Vybafla sem střelhbitě.
"Ty fanynky vepředu byly fakt krutý, to byly kreace, sme se smály až sme nemohly." Řekla Laura.
"Jaký fanynky?" Chtěl vědět Borek.
Laura hodila hlavou směrem k baru, kde se divoženky nacházely.
"Jo aha." Pohodil Borek hlavou. "To je mamka se ségrou."

Ve čtvrtek sem se vydala na pohovor, kam sem měla jít už před čtrnácti dnama, jenomže sem se na to nějak vykašlala. Bylo to na místo telefonní operátorky na zákaznické lince. Jako správné chytračce mi bylo jasný, kde se firma nachází. Dala sem si přece jenom náskok, abych zvládla zmatky, kolabující dopravu, atak mimozemšťanů, případný záplavy, demonstrující učitele, přelet hejna kobylek, přemnožení rejsků, válku pouličních gengů, padající žaby z nebe a podobný boží pomsty. Známe to. Protože sem teda dorazila brzo, sedla sem si před právnickou fakultu do parku a čekala, rozložená u Ferrari F355, kterej právník mě bude chtít. A víte co se stalo? Nebudete tomu věřit, ale... nic. A to sem čtvrt hodiny dělala, že posílám esemesky a tvářila sem se děsně sexy. Ve skutečnosti sem hrála červa.
Nakonec sem se teda zvedla, že jako pudu, ať tam sem načas. Vpadla sem do prvního věžáku, Sarumanové věže a ptala se vrátnýho kde sídlí vyvolená firma, kde budou mít možnost mě poznat. Řekl mi, že nic takovýho tam není. Donutila sem ho se podívat do seznamu. Nic. Začla sem zachovávat paniku, bylo mi jasný, že zase je všecko v háji, a že boží pomsta se netýká hejna kobylek, ale pro mě je dostatečný boží trest moje zmatenost.
Vpadla sem do vedlejšího vchodu věže mocnýho a teplýho Sarumana, ale tam taky nikdo nic nevěděl. Venku sem odchytila pošťačku. Taky nevěděla. Zmateně sem lítala mezi právnickou fakultou a cirkusem. Blbě na mě čuměla zebra a mohutně na mě smrděli velbloudi, což sem si nezasloužila.
V absolutní bezmoci sem zakroutila očima a jenom tak mimochodem uviděla budovu kam patřím (a nebyl to blázinec, ale byznys centrum, náhodou). Přeběhla sem křižovatku na červenou, vyběhla schody a už sem stála celá udýchaná a uřícená v prostorách call centra. Poslali mě do jakési místnosti na pohovor.
Vrazila sem do dveří s vervou uragánu a s tlakem 180 / 110. Seděla tam slečna školitelka a tři pohovoráci loskutáci. Školitelová slečna mi byla povědomá, ale nevěděla sem, odkud ji znám. Přinesla mi židli a řekla, že už začali. Trapas. Sedla sem si teda a snažila se vydýchat. Hned na mě ale přišla řada, musela sem se představit a říct o svojí praxi. Pohovor to byl drsný. Padaly otázky typu: "Na kolik procent byste ohodnotili vaše schopnosti v umění jednat se zákazníkem". Řekla sem, že já každopádně na sto, což u ostatních vyvolalo salvu smíchu, a to teda nevím proč. Dál sem musela odpovědět na otázku, proč bych byla přínosem pro firmu a tak dál. Což se mi zdá furt ale lepší než otázky typu: "Co by o vás řekli vaši kamarádi."
Když pohovor skončil, slečna řekla, že tam ještě mám zůstat, protože sem přišla pozdě, že mi jako řekne něco o firmě. A já sem si vzpomněla, odkud ji znám, že dělala školitelku v minulým call centru, a hned sem jí to taky musela říct, a měla děsně boží tetování na rukách, proto si ji pamatuju, a to sem jí taky musela říct.
Když sem vyšla z budovy, před vchodem stáli zbývající tři účastníci pohovoru a kouřili. Ten nejukecanější, Tlučhuba, na mě prsknul jedovou slinu, že sem jako naschvál přišla pozdě, abych tam naschvál zůstala dýl a tím na sebe upozornila. Zalichotilo mi, že někdo bere mou zmatenost jako strategii.
Na pohovoru mi řekli, že se ještě ve čtvrtek ozvou, tak sem čekala, a čekání sem si krátila na hospodské zahrádce, kde sme se Simou popíjely sodovku. Vyhnalo nás hnusný počasí a zima.
Z call centra se ozvali až v pátek odpoledne, že mě berou, a že si mám do pondělí vyřídit výpis z rejstříku trestů. Uháněla sem teda na poštu. Tam trvalo děsně dlouhou dobu než mi to vyjela pošťácká žena z komplu, a ještě k tomu hlídala, jestli jí Anička neupatle sklo kukaně. Za mnou vrčela nějaká ženská na jinou nasranou bytost, jak si vůbec dovoluju chodit na poštu pro výpis z rejstříku trestu a co je to za nápady. (Zatímco vona tam teda stála asi proto aby poslala balíček od Avonu, a proto si myslela že má větší právo na život).
V pondělí teda nástup do práce. Sbohem bído, sbohem svobodo. Radost mi trochu kalí fakt, že po mně chcou maturitní vysvědčení, který nemám, protože nemám maturitu.

Talenti mají konečně nový vál, Rusted From The Rain, a na konci mají kytarový riff od Soundgarden, což sem poznala hned zkraje, a taky se bez mučení přiznali, kluci ušatí. Slyšela sem z nové desky zatím jenom dva vály, ale můžu zodpovědně říct, že to zní jako Soundgarden, Alice In Chains a Stone Temple Pilots dohromady. Návrat do mojich pubošských časů, kdy sem sjížděla grunge, mě teda neskutečně těší.

Jak má můj život do romantiky daleko

Ve školce propukla příspěvková akce na vybudování dětskýho hřiště. Vzhledem k tomu, že peníze opravdu nemám, nějak jsem si toho nevšímala. Školka zorganizovala v rámci vybrání příspěvků akci "Dílna" kde sme jako měli s dětma vyrábět tašky. Druhý den probíhala aukce, kde se mělo cosi dražit, furt mi zůstávalo záhadou, co jako se tam přesně bude dít, a tak sem si říkala, že si asi vyrobíme tašku a pak si ji jako koupíme, na té aukci, že to patří k tomu. Nadešel den výtvarné dílničky. Přišla jsem teda do školky o něco dřív a přesunuly sme se s Aničkou do výrobny tašek. Koupila sem velkou plátěnou tašku, na kterou sme barvama na textil přes šablonky ťupaly jakože vláčky a pak sme tam narazítkovaly tři kočky, a protože Anču to už pak nebavilo, a kolem byl dost velký frmol, rychle jsme utekly.
Druhý den byl vyloženě masakr, byla sem zmatená jak lesní včela. Ráno sem zaspala, Aničku sem šoupla do školky pozdě, vrátila sem se domů, něco sem pročetla a napsala a po obědě sem si šla jakože lehnout, ale usnula sem tvrdě jako vorvaň. Vzbudila sem se až ve tři, což byl čas tak akorát jít pro Anču do školky. Po cestě mi došlo, že mají tu aukci a já sem doma zapomněla tu vyrobenou tašku, kterou sem asi měla vydražit, jak sem si myslela. Ve školce sem se chtěla proplížit šatnama a Aničku nenápadně odtáhnout ze třídy, ale viděli mě a paní učitelka radostně volala: "Áááá, paní Kowáková, jdete na aukci?"
Dělala sem, že se nekrčím za skříňkou, a tak sem se narovnala a zahulákala: "Jasně, jasně, akorát nemám sebou tu tašku, jedu totiž rovnou z města, a nevyšlo mi to stavit se domů, a tak sem tam tu tašku nechala, ale na aukci du, to jako jo, já něco přispěju, to jo, to jo." Tento trapný projev bych si odpustila kdybych viděla, že v jídelně nesedí tentokrát děti, ale řada dospělých, kteří vůbec nepobrali, co tam jako předvádím, protože... o ty tašky z minulýho dne samozřejmě vůbec nešlo. Navíc sem na sobě měla zvláštní pláštěnku, která je zhruba z takovýho materiálu jako mají hasiči. Ještě mi chyběla přilba. Paní učitelka si mě vzala stranou a řekla, ať se podívám na výrobky, který bych jako chtěla koupit a ukázala na lavici, kde byly vyskládaný jakýsi věci, věčinou keramický, co tam donesly učitelky, ředitelka a tak dál. Říkala sem si, že teda přispěju symbolicky, počítala sem tak se třema stovkama. Ale to sem se teda přepočítala, krutě. Začaly padat zajímavý částky, který se samozřejmě pohybovaly v tisícovkách a tak sem se musela vzdát chrastítka z vršků od piv, který chtěla Anička, foukací harmoniky, taky pískacího ptáčka, sady kuchyňských potřeb, taky misky a já nevím čeho všeho ještě. Byl to trapas až hrůza a tak sem na konci byla ráda když sme urvaly namalovaný ořechy za osum stovek. Uklidňuju se tím, že to pude na hřiště a že sem se jako aktivně zapojila, ale nekoupím si teda barvu na vlasy ani bělící pastu na zuby a Anča bude muset na nový tepláky taky ještě počkat.

Minulej týden sem se dívala na film. Ani nevím jak se menoval. Issová se tam zamilovala do černocha. Napadlo mě, proč se točí filmy o věcech, který se nedějou. Teda který se nedějou mně. Dějou se vůbec někomu? Pátrala sem ve svým okolí.... no jo, dějou. Vlastně se asi dějou všem.
Například - kdyby můj život byl jako ve filmu, tak bych potkala muže svých snů třeba tak, že by mi omylem zavolal na mobil. Já bych se tomu zasmála, on by se zasmál, domluvili bysme si rande a pak bysme spolu strávili zbytek života. Nebo bych v práci rozsypala papíry, muž by přiskočil aby mi je sebral, jak by ty papíry sbíral, tak bych pochopila, že je to ten pravý, a on by to pochopil o mně a víkend bysme strávili v Kapském městě, nebo aspoň v hotelu v Jeseníkách. Kdybych byla ve filmu, tak bych třeba šla v noci sama domů, někdo by mě přepadl a chtěl okrást, ale v tom by přiskočil Muž, útočníka by zneškodnil a mě by doprovodil domů. Kdybych byla v americkým filmu, tak bych toho pravýho muže poznala na střední škole, ale moc bych ho nechtěla, protože by patřil do lepší společnosti, a já ne, ale v den maturitního plesu by mě přišel vyzvednout domů, přijel by v limuzíně a bylo by mu jedno, že jsem chudé děvče. Ve filmu by třeba okouzlující mladý muž ztratil doklady. Já bych mu je přinesla domů, ale když bych mu je předávala, tak bych zpozorovala, že u něho v bytě je nějaká žena. Mezitím by to mezi náma ale prudce a mocně zajiskřilo, jakože bysme se oba děsně zamilovali, ale protože by tam měl tu ženskou tak bych odešla a proplakala bych několik nocí. A on by mě mezitím pochopitelně hledal, protože by zjistil že já jsem ta pravá, že jo, až by mě našel a pak by mi řekl, že ta ženská byla jeho sestra, co u něho byla zrovna na návštěvě (jak jinak). A nebo bych jako potkala úžasnýho muže, co by byl teplej, nebo bych si to aspoň o něm myslela...ach, todle už vlastně není z filmu, todle se mi děje :))) (Laura dycky říká: Pokud borec není aspoň trochu teplouš, není to pro tebe ten pravej).
Ve filmu by mě úžasný muž vzal na úžasný rande. Šli bysme někam tančit, měla bych koktejlky a boa, a střevíčky, který by mi koupil, a přesně by odhadl velikost mojí roztomilé nožky. Pak bysme zašli na večeři, kde bysme si dali dobrý víno a humry (krevety, krabi, lososy, a nebo takový ty chrchly... ústřice). Největší romantika by na konci večeře spočívala v tom, že bych si necpala zbytek humra do kabelky, ale důstojně bych odešla, protože bych věděla, že mě na takovou večeři vezme zase, brzo, a vodteď budu jíst samý takový škeble. Druhá verze by pak mohla spočívat v tom, že by mě vzal k sobě domů a uvařil jídlo o třech chodech, dort a ze sklípku by donesl archivní víno pro speciální příležitosti. Na stole by hořely svíčky a já bych se chovala normálně a nerozpatlávala bych vosk po stole.

Tak tohle všechno se děje ve filmech, a možná že se to děje i jinde, nevím. Ale proč se to teda neděje mně? Nikdy sem neměla ani blbý rande. A to si teda stěžuju. Kde já to proboha žiju?

Majáles

Nemohla sem se urvat dřív, a tak sem na Majáles dorazila až kolem pátý. Blbý bylo, že sem prosrala Tleskače. Úspěšně sme se našly s Laurou a já už sem se těšila jak si hlavně hned dám pivo. Jenomže to mi jaksi nebylo dovoleno, protože zrovna začli hrát Skyline a Laura se se mnou v závěsu nacpala kamsi doprostřed a uklidňovala mě tím, že má vodu, takže to bez piva eště chvilku vydržím. Na velasu rušno jak v úlu, lidí hromada, to sem fakt nečekala. Oproti tomu byla na Linkinech klubová atmoška :)) Skyline jeli, dali tomu dobře na prdel. Marka hyperaktivka jako vždy, kluci dobří, akorát se jim nějak furt nedařilo aby ostatní udělali ten "správnej bordel", ale co se dá čekat, když někdo vystupuje odpoledne. I tak ale dobrý. Po Skajlajnech byla dlouho hudební pauza, zaplácnutá volbou krále plesu, nebo co.... což nikoho asi nezajímá, ale vono to k tomu tak ňák patří. Skákla sem pro piva a usadily sme se s Laurou na zem. Slunko svítilo, kolem hukot jak prase, vedle nás intoši kouřili vodňačku a byli děsně důležití a největší intoška, co to celý vedla, měla zezadu na culíku přilípnutou samolepku Red Bull, vůbec o tom nevěděla a vedla hrozně důležitý kecy. Smála sem se tomu do doby, než mi někdo skopl pivo. Hajzl jeden, tak dlouho sem na něho stála frontu. Takže hupky dupky pro nový. Když sem se vrátila, rozebraly sme s Laurou borce. Jak jinak. Mezitím ovládla stejdž Blondýna - Na Stojáka. Docela sem ji chtěla vidět a určitě bych se smála, ale jelikož sme neměly s Laurou rozpitvaný všechno důležitý, tak blondýna šla stranou. Pak sme si musely jít pro další piva, a jak sme se prodíraly cestou k frontě, uviděly sme Borise, což je náš kamarád a Lauřin bývalák z dob kdy nám bylo.... šestnáct. Měli sme z toho setkání všichni tak děsně moc velkou radost, že sme tomu vůbec nevěřili. Kecali sme a kecali a smáli sme se a někdo teda spočítal, že sme se neviděli čtrnáct let, což bylo děsný číslo. Mazitím začla hrát Vypsaná Fixa. Borek nám oznámil, že teda eště příde Ondrášek a Peťa. Peťa byl zase můj bývalák, a dál to nikdy nedotáhl, protože byl moc hodnej. Přesně si pamatuju na tu chvíli, kdy si to posral, a z dovolené mi dovezl naušnice. To sem si jako řekla, že todle by nešlo a chudáka sem opustila. A ty naušnice mám doteď skovaný. Chlapeček brečí, nesmíš ho hladit, a když ho budeš hladit, tak ho můžeš zabít. Mezitím se tam objevila Vlaďka a Ondra, což bylo dobře, protože mi tak nějak k té Fixe patří. Pak dorazil ňákej Borkův kamarád, David.
"Davida si musíte pamatovat, ze zkušebny." Díval se na nás Borek významně.
"My sme do žádné zkušebny nechodily." Řekla Laura.
"No to sme teda chodily." Mávala sem ukazováčkem. "Za Brno sme jezdily."
"No dyť sme tenkrát měli kapelu, vzpomeň si." Snažil se Borek. "No a tady David tam hrál."
Nadechla sem se v mohutným osvícení..."David je Basáček!"
"No jasně, Basáček." Pokývala hlavou Laura.
"Ale né." Praštil se Borek do čela. "Basáček přece hrál na basu. David hrál na bubny."
"No jó, to je jasný, že si ho nepamatujem." Řekla Laura. "Za bubny se nikdo nedívá."
Šla sem se podívat po něčem na jídlo, ale bylo to všechno marný. Na bramboráky fronta až k hajzlům, na klobásy to stejný, a čínský nudle (bez masa) stály 80 vočí. Taky tam byl stánek, kde prodávali pečený brambory. Vypadalo to jako normální brambora ve šlupce, uvařená. Porce byla dvě brambory. Tomu říkám kšeft. A samozřejmě fronta. Nejprázdněji bylo u stánku s kurzama jazykové školy, což mi ale bylo platný jak zuby v prdeli. Už sem se viděla, jak budu do noci hladem. Naštěstí Laura je žena dobrá, a na všechno připravená, a tak měla aspoň kousek žemlovky. Vyfotily sme se u odpadkových košů, který tam byly víceméně velice na nic, a pak dorazil Peťa a Ondrášek. Peťa se celkově nezměnil, Ondrášek vypadal furt tak nějak mladě. Měli sme radost a skákali sme po sobě a vyzvídali kdo má kolik děcek a kdo je ženatej. Připadalo mi to jako třídní sraz s tím rozdílem že lidi ze základky sou mi velice volní. Průběžně sme se ztráceli, ale pak sme se dycky našli u stožáru. V devět začal hrát konečně Divokej Bill. Laura řekla, že sou to trapáci, a radši šla za klukama, a se mi hodilo, protože sem jí mohla předat batoh a jít si skočit, což sem asi neměla dělat, protože sem odskákala půlku koncíku a nejenom že se mně pak udělalo špatně, ale opět mě chytla křeč do nohy (jak jinak) a taky mě rozbolely kyčle. Co si budu nalhávat, do hrobu už to nemám tak daleko jak sem si myslela. Chlapci z Billa váleli, ale poněkud si to pokazili závěrečnou skladbou Alkohol, která je podle mě dost slabá.
Co ale bylo nejhorší. Pořadatelé si vymysleli, že budou promítat přímý přenos z hokeje, čímž se z majálesu stal prostě sraz nablblých hokejových fanoušků. Vytvořil se tam pěknej kotel, všichni řvali, ječeli, pištěli, a mně z toho tekly nervy ušima a hrůzou mi i zkondenzovala krev. Celý sem to nepochopila. Pokud chtěli čučet na hokej, měli ti lidi zůstat doma a nesrat se tam. Nejhorší bylo když se přenos vypl a i přes to, že zrovna valil koncík Billa, všichni řvali "Ho-kej ho-kej ho-kej". Sportovní fanoušci všech zemí, vyližte si prdel. Je to to stejný jako by jim někdo v půlce zápasu na led postavil kapelu, která by jim tam odehrála hodinový koncert. A to teda tak nenechám, eště to pořadatelům napíšu, to si vyžerou. Přizdisráči.
S klukama sme si pak na sebe vzali kontakty, a slíbily sme, že přídem na koncík jejich kapely.
"Vzpomínáte si, jak sme měli hrát v Přízřenicích a nakonec sme tam nehráli?" Zeptal se Borek.
"Né, to já si nepamatuju." Řekla Laura.
"Ale jo, pamatuješ. To bylo jak ses tam tak strašně ožrala z rumu." Podotkla sem. "Eště doteď mám z toho fotky."
"Jo jak ses tam válela se Svojkou." Vykřikla Laura.
"No bohudíky za to, nestačila sem se ožrat z rumu, a doteď ho můžu pít, heč." Pochlubila sem se.
"Já ho teda od té doby nepiju." Obrátila oči.
"No a tam sme měli hrát, už tenkrát sme byli skoro slavní." Prsil se Borek.
"Jo, skoro." Smála sem se. "Almost famous."
Domluvili sme se, že spolu všichni pojedem na Rock for People. Su zvědavá. Vím, jak takový domluvy končí. Pozdějš začli hrát Monkey Business a ti mě unudili k smrti. Začla mně být zima a do noh se mi vrazily křeče. Usoudila sem, že du dom. Laura eště zůstala s Vlaďkou na místě, pro případ že by začla zábava. Cesta byla příšerná. Sotva sem se vlekla, od velasu na zastávku je to pěkná štreka. Tahala sem se za nohavice u riflí, abych vůbec zvedla nohy. Bolely mě chodidla, měla sem křeč v lýtkách, namožený kyčle a celkově sem byla unavená. A měla sem hlad. Cesta k šalině byla poznačkovaná blitím. U silnice se váleli ožralci. Na patníku seděla holka a brečela. Vedle ní seděla kámoška a tvářila se zúčastněně. "Když já sem ho ale fakt milovala, chápeš to?" Kvílela holka.
"Ale ser na něho, najdeš si lepšího." Řekla kámoška.
"Já nechci lepšího, já sem ho fakt milovala." Opakovala holka melodramaticky.
Došourala sem se na zastávku šaliny a zjistila, že už dávno nic nejede a dlouho nic nepojede. Z druhé zastávky mi právě ujel rozjezdovej autobus. Došourala sem se teda na Mendlák, rozhodnutá usnout na lavičce, všechno mi bylo už jedno. Měla sem ale víc štěstí než rozumu, protože jel nečekaně posilovej spoj a na nádru sem eště dohnala rozjezd.

Všechno to bylo boží, až na ten hokej teda. Počasí taky dobrý, takže téhle akci dávám... osum bodů z deseti. Dva strhávám za hokej, to je jasný.
Ale hlavní událost těchto dní je, že Billy Talent vydávají pomalu nový album a stáhla sem si track k novýmu válu, Devil On My Shoulder, v délce trvání 30 sekund, a má to tak úchvatný zvuk, že to pouštím furt dokola. Nedávno sem to pouštěla Simě celý, jako záznam z koncíku.
"Vo čem to jako zpívá?" Chtěla vědět.
"Že má ďábla na rameni." Vysvětlila sem.
"A von je z toho jako šťastnej?"
"Ježiš, co je to za otázku?" Trochu sem nechápala.
"No jestli je z toho rád." Opakovala.
"Jasně že je rád, jinak by to nemohl napsat." Odfrkla sem.

Práci furt eště nemám a marně hledám, situace zoufalá. Furt doufám, že se stane zázrak a nebudu muset jít někam uklízet.

Panika na místě

Anička oslavila narozeniny a mě tím pádem skončila mateřská. Byla sem teda nucená přihlásit se na pracák. Vyhlásila sem si tématický "socka day". Do empétrojky sem si nahrála Eminema, a vydala sem se na pracák. Sotva sem vlezla do toho úžasnýho ústavu, kde se lepra s morem sejde, bylo mi jasný že od té doby co sem tady byla naposledy, se nezměnilo vůbec nic. Bohužel sem si nějak nepamatovala co mám jako dělat. Stoupla sem si teda do největší fronty k informacím a čekala, až na mě příde řada. Mimoto sem si všimla, že všichni vyplňují formuláře. Rozhlídla sem se teda mocným ostřížím zrakem a zjistila že si ostatní berou formuláře ze stojanu. Vzdala sem teda frontu, vzdala sem se svýho výhodnýho předposledního místa a šla vyplňovat dotazník. Dotazníky sou peklo na zemi a nástroj ďábla. Chci být dycky boží jak nepotřebuju k vyplnění občanku a pyšně koukám po ostatních sráčích, co vytahujou doklady. Ale tentokrát mě zase doběhlo číslo popisný. Sakra. Chlap, co seděl vedle mě, dělal že smrká, ale přitom ode mě opisoval, viděla sem to. S velkým rozmachem sem se podepsala, aby ostatní viděli, že už to mám, a dřív než oni, heč, a šla sem se zařadit zase do fronty. U okýnka po mě slečna šlehla hnusáckým pohledem.
"Vy si nebudete žádat o podporu?"
"Jo budu." Ujistila sem ji.
"No tak si zažádejte." Prskla.
"Jak to mám jako udělat?"
"Vyplňte si ještě támhleten formulář." Ukázala na stojan.
Vrátila sem se ke stolům jako totální poraženec, sklopila sem obě uši a sledovala ostatní socky, jak mají vyplněný oba formuláře. Ale na druhý pokus už to vyšlo, byla sem poslaná veleslavně do prvního patra. Tam se mě chopila pracovnice, která mi sdělila, že se pokusí mi najít aministrativní práci nižší kategorie. Zašla sem pak ještě dolů ke komplu a vyjela si z něho všech milijon inzerátů. Na většinu sem odpověděla, ale neozval se nikdo, klasicky. Z jednoho místa na pozici asistentky mi došla odpověď, že žádostí jim přišlo 450. No to teda potěš prdel. Na završení sockovýho dne sem si zašla na oběd do bezďáckýho bufetu. Uvažovala sem ještě o Armádě spásy, ale to bylo daleko. V bufetu sem si dala smažený žampiony s bramborama. Vypadalo to stejně hnusně jak to chutnalo. A to sem si eště stoupla vedle hajzlů, což byla základní strategická chyba.
Další vyřizování sem měla u ženské doktorky, kam sem musela pro prášky. Paní doktorka mě asi chtěla potěšit a řekla: "Už nejste tak bledá, vypadáte zdravěji."
"Jsem bledá furt stejně." Ujistila jsem ji.
"No vy byste se mohla živit jako herečka." Usmála se na mě. Prsila sem se, jak si všimla mýho skvělýho talentu. "Že byste jako hrála v těch....hororech." Dodala.

Na Čarodějáles sem nakonec nešla, protože Hugo musel jet na chatu (smajlík obracející oči). Zato du ale určitě na Majáles, a to už je ve čtvrtek.

V sobotu sem byla sama doma a měla sem z toho depresi, protože tady bylo příliš ticho. Nikdo nekřičel, nedupal, netřískal dveřma, neřval na mě "já tě mamko zničím", nebrečel, neplácal sebou po zemi. A jak mi ticho lezlo na nervy, vytáhla sem Simu do hospody. Zezačátku nuda jak prase, říkaly sme si, že dopijem pivo a dem dom. Pak přišel Michal se svou mařkou a začal mohutně flirtovat se Simou. Ale krutě. Choval se jak blbec a taky sem mu to řekla. Pak ještě přišel emo boreček a Macek. Michal mě furt přemlouval, ať zavolám Laďovi, že z toho bude pěkně vydřenej, ale pinkl řekl, že nepřichází v úvahu, protože Laďa má zákaz. Což mě bylo jedno, protože Laďu bych na sebe nepřivolala ani z pomsty. Všichni si do jukeboxu furt pouštěli Morandi (to vyhlašuju za opruz roku), a mučili mě a měli z toho prdel. Chytla sem z toho tak akorát nerva a vyjela sem na pinkla kterej půl hodiny telefonoval a nechtěl mi donýst pivo. Cítil se dotčený a poraženecky řekl, že neví na co si stěžuju, že sem u něho přece nikdy žízní netrpěla. Každej se ňák bavil s někým, jenom já sem byla jaksi mimo. Když přišla ještě Maruška, Sima s ní rozebírala umělý nehty, kluci se bavili o hokeji, Michal se hádal s mařkou a já sem byla mimo mísu. Dycky když sem něco řekla, tak mě zasklili. Což se mi normálně nestává, takže sem byla fakt vyvedená z míry. Až později sem si našla kámoše u jukeboxu. Bylo mu tak mezi padesáti a šedesáti a pouštěl furt Nightwish. A já sem s ním stála u jukeboxu, luskala sem prstama a smála sem se a on si vzal mikrák a jakože zpíval. A pak sme pustili karaoke, ale jelikož si s mikrákem nerozumím, zdržela sem se ňákých větších projevů, což bylo dobře. Nechala sem ztrapňovat jiný a dobře sem se bavila. Sima mi ve slabé chvilce sdělila, že už ví co si nechá vytetovat za krk.
"Lví hlavu." Vystrčila důležitě bradu. Smíchem sem práskla Macka do břicha. Domů sem přišla někdy ve tři ráno.

Druhou návštěvu pracáku sem musela absolvovat s Aničkou. To teda bylo to pravý maso. Ústavní pracovnice mi poradila ať přijdu hned ráno, že je tam málo lidí. Když sme s Aničkou dorazili o půl osmý, pracák byl eště zavřenej a před ním černo. Málo lidí si rozhodně představuju jinak. Zajímalo by mě, jestli cigáni používají někdy jiný boty než žabky. Když se otevřelo, všichni zahájili útok. Dělala sem co sem mohla, abych se dostala dopředu a přitom někdo neublížil Anči. Ta se jenom smála, asi jí to přišlo jako zajímavá bojovka. Ke dveřím našeho útvaru, kam patříme sme dorazily s velkou slávou jako šestý. Aničku sem chvilku zabavila Sluníčkem, ale fakt jenom chvilku. Pak začla vymejšlet, zpívat, lozit po mě a já už sem chytala nerva. Vedle seděl chlap, kterej furt kašlal a chrchlal a to dost nechutným způsobem. To mě nervilo eště víc. Úplně nejvíc nejhorší ale byla baba Jaga Kostlivá Ruka, která přišla až daleko po nás, ale hned začla dělat bugr. Nakonec nás předběhla. To sem už fakt měla dost. Stoupla sem si ze svojí pečlivě střežené židle a zahlásila sem ostatním: "To je ale koza."
"To ji teda klidně běžte vyhodit." Poradila mi žena na jehlových podpatcích, co asi hledala volný místo v nějakým bordelu. Už sem se chystala k činu, že do kanclu vlítnu, když Jaga za mohutnýho remcání vyšla. A já sem konečně přišla na řadu. Jaga šla k vedlejší úřednici a přišla do kanclu pět minut po mě. Triumfálně se na mě dívala, že se tam nakonec přece jen dostala. Čekala sem, než si žena ofotí všechny papíry a nadatlí všechno do komplu. Zatím sem poslouchala Jagu, jak to tam oslí. Chtěla dělat administrativu.
"Umíte s počítačem?" Zeptala se úřední žena.
"Základy." Pronesla Jaga bystře a hrdě si prohrábla odrostlý blonďatý vlasy v kvalitě chemlónu.
"Ale na administrativu potřebujete umět dobře s počítačem. To všude vyžadují."
"Učím se dělat s počítačem. Hledám si práci v počítači." Podívala se na mě pyšně. "Na internetu." Dodala.
"Musíte se s tím počítačem naučit pořádně." Řekla úřednice.
"To nebude problém, mám praxi jako úřednice. V administrativě sem pracovala před dvaceti lety." Vyprsila se zase. No jo, jenomže to se eště tabulky rýsovaly podle pravítka a nápisy se dělaly redisperem.
Když nás konečně propustili skočila sem s Ančou do mekáče, protože sem jí to slíbila. Dostala hranolky, a toust (bléééé fuj), džus a já sem si dala kafe. Všechno to bylo hnusný, ale hlavně že Anja měla v Happy Mealu psa. Sledovala sem ty nešťastný osoby smažící hranolky a představovala sem si že tak skončím taky. Bylo to děsně děsný. Pak sem jí šla nakoupit oblečení, ale zjistila sem, že Tesco si asi myslí, že holky nechodí v teplákách a klučičí tepláky měli jenom šedý. Hlavně že sme utratily čtyři koruny za hajzl.

Hugovi v práci natvrdo oznámili, že bude brat jenom 60% z platu, což nám vystačí tak na zaplacení nájmu. Plus můj sockový příjem, no to se máme. Z toho tak poplatíme Aničce školku. Nastala panika. Zvýšila sem úsilí v hledání práce. Smířila sem se s tím, že místo asistentky nikde nedostanu, ani kdybych si do životopisu vylhala VŠ, stoupla sem si nohama na zem a zvážila svoje možnosti. A odpověděla sem na inzeráty na všechno možný. Zítra du na dva pohovory, sem teda zvědavá.