Panika na místě

Anička oslavila narozeniny a mě tím pádem skončila mateřská. Byla sem teda nucená přihlásit se na pracák. Vyhlásila sem si tématický "socka day". Do empétrojky sem si nahrála Eminema, a vydala sem se na pracák. Sotva sem vlezla do toho úžasnýho ústavu, kde se lepra s morem sejde, bylo mi jasný že od té doby co sem tady byla naposledy, se nezměnilo vůbec nic. Bohužel sem si nějak nepamatovala co mám jako dělat. Stoupla sem si teda do největší fronty k informacím a čekala, až na mě příde řada. Mimoto sem si všimla, že všichni vyplňují formuláře. Rozhlídla sem se teda mocným ostřížím zrakem a zjistila že si ostatní berou formuláře ze stojanu. Vzdala sem teda frontu, vzdala sem se svýho výhodnýho předposledního místa a šla vyplňovat dotazník. Dotazníky sou peklo na zemi a nástroj ďábla. Chci být dycky boží jak nepotřebuju k vyplnění občanku a pyšně koukám po ostatních sráčích, co vytahujou doklady. Ale tentokrát mě zase doběhlo číslo popisný. Sakra. Chlap, co seděl vedle mě, dělal že smrká, ale přitom ode mě opisoval, viděla sem to. S velkým rozmachem sem se podepsala, aby ostatní viděli, že už to mám, a dřív než oni, heč, a šla sem se zařadit zase do fronty. U okýnka po mě slečna šlehla hnusáckým pohledem.
"Vy si nebudete žádat o podporu?"
"Jo budu." Ujistila sem ji.
"No tak si zažádejte." Prskla.
"Jak to mám jako udělat?"
"Vyplňte si ještě támhleten formulář." Ukázala na stojan.
Vrátila sem se ke stolům jako totální poraženec, sklopila sem obě uši a sledovala ostatní socky, jak mají vyplněný oba formuláře. Ale na druhý pokus už to vyšlo, byla sem poslaná veleslavně do prvního patra. Tam se mě chopila pracovnice, která mi sdělila, že se pokusí mi najít aministrativní práci nižší kategorie. Zašla sem pak ještě dolů ke komplu a vyjela si z něho všech milijon inzerátů. Na většinu sem odpověděla, ale neozval se nikdo, klasicky. Z jednoho místa na pozici asistentky mi došla odpověď, že žádostí jim přišlo 450. No to teda potěš prdel. Na završení sockovýho dne sem si zašla na oběd do bezďáckýho bufetu. Uvažovala sem ještě o Armádě spásy, ale to bylo daleko. V bufetu sem si dala smažený žampiony s bramborama. Vypadalo to stejně hnusně jak to chutnalo. A to sem si eště stoupla vedle hajzlů, což byla základní strategická chyba.
Další vyřizování sem měla u ženské doktorky, kam sem musela pro prášky. Paní doktorka mě asi chtěla potěšit a řekla: "Už nejste tak bledá, vypadáte zdravěji."
"Jsem bledá furt stejně." Ujistila jsem ji.
"No vy byste se mohla živit jako herečka." Usmála se na mě. Prsila sem se, jak si všimla mýho skvělýho talentu. "Že byste jako hrála v těch....hororech." Dodala.

Na Čarodějáles sem nakonec nešla, protože Hugo musel jet na chatu (smajlík obracející oči). Zato du ale určitě na Majáles, a to už je ve čtvrtek.

V sobotu sem byla sama doma a měla sem z toho depresi, protože tady bylo příliš ticho. Nikdo nekřičel, nedupal, netřískal dveřma, neřval na mě "já tě mamko zničím", nebrečel, neplácal sebou po zemi. A jak mi ticho lezlo na nervy, vytáhla sem Simu do hospody. Zezačátku nuda jak prase, říkaly sme si, že dopijem pivo a dem dom. Pak přišel Michal se svou mařkou a začal mohutně flirtovat se Simou. Ale krutě. Choval se jak blbec a taky sem mu to řekla. Pak ještě přišel emo boreček a Macek. Michal mě furt přemlouval, ať zavolám Laďovi, že z toho bude pěkně vydřenej, ale pinkl řekl, že nepřichází v úvahu, protože Laďa má zákaz. Což mě bylo jedno, protože Laďu bych na sebe nepřivolala ani z pomsty. Všichni si do jukeboxu furt pouštěli Morandi (to vyhlašuju za opruz roku), a mučili mě a měli z toho prdel. Chytla sem z toho tak akorát nerva a vyjela sem na pinkla kterej půl hodiny telefonoval a nechtěl mi donýst pivo. Cítil se dotčený a poraženecky řekl, že neví na co si stěžuju, že sem u něho přece nikdy žízní netrpěla. Každej se ňák bavil s někým, jenom já sem byla jaksi mimo. Když přišla ještě Maruška, Sima s ní rozebírala umělý nehty, kluci se bavili o hokeji, Michal se hádal s mařkou a já sem byla mimo mísu. Dycky když sem něco řekla, tak mě zasklili. Což se mi normálně nestává, takže sem byla fakt vyvedená z míry. Až později sem si našla kámoše u jukeboxu. Bylo mu tak mezi padesáti a šedesáti a pouštěl furt Nightwish. A já sem s ním stála u jukeboxu, luskala sem prstama a smála sem se a on si vzal mikrák a jakože zpíval. A pak sme pustili karaoke, ale jelikož si s mikrákem nerozumím, zdržela sem se ňákých větších projevů, což bylo dobře. Nechala sem ztrapňovat jiný a dobře sem se bavila. Sima mi ve slabé chvilce sdělila, že už ví co si nechá vytetovat za krk.
"Lví hlavu." Vystrčila důležitě bradu. Smíchem sem práskla Macka do břicha. Domů sem přišla někdy ve tři ráno.

Druhou návštěvu pracáku sem musela absolvovat s Aničkou. To teda bylo to pravý maso. Ústavní pracovnice mi poradila ať přijdu hned ráno, že je tam málo lidí. Když sme s Aničkou dorazili o půl osmý, pracák byl eště zavřenej a před ním černo. Málo lidí si rozhodně představuju jinak. Zajímalo by mě, jestli cigáni používají někdy jiný boty než žabky. Když se otevřelo, všichni zahájili útok. Dělala sem co sem mohla, abych se dostala dopředu a přitom někdo neublížil Anči. Ta se jenom smála, asi jí to přišlo jako zajímavá bojovka. Ke dveřím našeho útvaru, kam patříme sme dorazily s velkou slávou jako šestý. Aničku sem chvilku zabavila Sluníčkem, ale fakt jenom chvilku. Pak začla vymejšlet, zpívat, lozit po mě a já už sem chytala nerva. Vedle seděl chlap, kterej furt kašlal a chrchlal a to dost nechutným způsobem. To mě nervilo eště víc. Úplně nejvíc nejhorší ale byla baba Jaga Kostlivá Ruka, která přišla až daleko po nás, ale hned začla dělat bugr. Nakonec nás předběhla. To sem už fakt měla dost. Stoupla sem si ze svojí pečlivě střežené židle a zahlásila sem ostatním: "To je ale koza."
"To ji teda klidně běžte vyhodit." Poradila mi žena na jehlových podpatcích, co asi hledala volný místo v nějakým bordelu. Už sem se chystala k činu, že do kanclu vlítnu, když Jaga za mohutnýho remcání vyšla. A já sem konečně přišla na řadu. Jaga šla k vedlejší úřednici a přišla do kanclu pět minut po mě. Triumfálně se na mě dívala, že se tam nakonec přece jen dostala. Čekala sem, než si žena ofotí všechny papíry a nadatlí všechno do komplu. Zatím sem poslouchala Jagu, jak to tam oslí. Chtěla dělat administrativu.
"Umíte s počítačem?" Zeptala se úřední žena.
"Základy." Pronesla Jaga bystře a hrdě si prohrábla odrostlý blonďatý vlasy v kvalitě chemlónu.
"Ale na administrativu potřebujete umět dobře s počítačem. To všude vyžadují."
"Učím se dělat s počítačem. Hledám si práci v počítači." Podívala se na mě pyšně. "Na internetu." Dodala.
"Musíte se s tím počítačem naučit pořádně." Řekla úřednice.
"To nebude problém, mám praxi jako úřednice. V administrativě sem pracovala před dvaceti lety." Vyprsila se zase. No jo, jenomže to se eště tabulky rýsovaly podle pravítka a nápisy se dělaly redisperem.
Když nás konečně propustili skočila sem s Ančou do mekáče, protože sem jí to slíbila. Dostala hranolky, a toust (bléééé fuj), džus a já sem si dala kafe. Všechno to bylo hnusný, ale hlavně že Anja měla v Happy Mealu psa. Sledovala sem ty nešťastný osoby smažící hranolky a představovala sem si že tak skončím taky. Bylo to děsně děsný. Pak sem jí šla nakoupit oblečení, ale zjistila sem, že Tesco si asi myslí, že holky nechodí v teplákách a klučičí tepláky měli jenom šedý. Hlavně že sme utratily čtyři koruny za hajzl.

Hugovi v práci natvrdo oznámili, že bude brat jenom 60% z platu, což nám vystačí tak na zaplacení nájmu. Plus můj sockový příjem, no to se máme. Z toho tak poplatíme Aničce školku. Nastala panika. Zvýšila sem úsilí v hledání práce. Smířila sem se s tím, že místo asistentky nikde nedostanu, ani kdybych si do životopisu vylhala VŠ, stoupla sem si nohama na zem a zvážila svoje možnosti. A odpověděla sem na inzeráty na všechno možný. Zítra du na dva pohovory, sem teda zvědavá.