Jak má můj život do romantiky daleko

Ve školce propukla příspěvková akce na vybudování dětskýho hřiště. Vzhledem k tomu, že peníze opravdu nemám, nějak jsem si toho nevšímala. Školka zorganizovala v rámci vybrání příspěvků akci "Dílna" kde sme jako měli s dětma vyrábět tašky. Druhý den probíhala aukce, kde se mělo cosi dražit, furt mi zůstávalo záhadou, co jako se tam přesně bude dít, a tak sem si říkala, že si asi vyrobíme tašku a pak si ji jako koupíme, na té aukci, že to patří k tomu. Nadešel den výtvarné dílničky. Přišla jsem teda do školky o něco dřív a přesunuly sme se s Aničkou do výrobny tašek. Koupila sem velkou plátěnou tašku, na kterou sme barvama na textil přes šablonky ťupaly jakože vláčky a pak sme tam narazítkovaly tři kočky, a protože Anču to už pak nebavilo, a kolem byl dost velký frmol, rychle jsme utekly.
Druhý den byl vyloženě masakr, byla sem zmatená jak lesní včela. Ráno sem zaspala, Aničku sem šoupla do školky pozdě, vrátila sem se domů, něco sem pročetla a napsala a po obědě sem si šla jakože lehnout, ale usnula sem tvrdě jako vorvaň. Vzbudila sem se až ve tři, což byl čas tak akorát jít pro Anču do školky. Po cestě mi došlo, že mají tu aukci a já sem doma zapomněla tu vyrobenou tašku, kterou sem asi měla vydražit, jak sem si myslela. Ve školce sem se chtěla proplížit šatnama a Aničku nenápadně odtáhnout ze třídy, ale viděli mě a paní učitelka radostně volala: "Áááá, paní Kowáková, jdete na aukci?"
Dělala sem, že se nekrčím za skříňkou, a tak sem se narovnala a zahulákala: "Jasně, jasně, akorát nemám sebou tu tašku, jedu totiž rovnou z města, a nevyšlo mi to stavit se domů, a tak sem tam tu tašku nechala, ale na aukci du, to jako jo, já něco přispěju, to jo, to jo." Tento trapný projev bych si odpustila kdybych viděla, že v jídelně nesedí tentokrát děti, ale řada dospělých, kteří vůbec nepobrali, co tam jako předvádím, protože... o ty tašky z minulýho dne samozřejmě vůbec nešlo. Navíc sem na sobě měla zvláštní pláštěnku, která je zhruba z takovýho materiálu jako mají hasiči. Ještě mi chyběla přilba. Paní učitelka si mě vzala stranou a řekla, ať se podívám na výrobky, který bych jako chtěla koupit a ukázala na lavici, kde byly vyskládaný jakýsi věci, věčinou keramický, co tam donesly učitelky, ředitelka a tak dál. Říkala sem si, že teda přispěju symbolicky, počítala sem tak se třema stovkama. Ale to sem se teda přepočítala, krutě. Začaly padat zajímavý částky, který se samozřejmě pohybovaly v tisícovkách a tak sem se musela vzdát chrastítka z vršků od piv, který chtěla Anička, foukací harmoniky, taky pískacího ptáčka, sady kuchyňských potřeb, taky misky a já nevím čeho všeho ještě. Byl to trapas až hrůza a tak sem na konci byla ráda když sme urvaly namalovaný ořechy za osum stovek. Uklidňuju se tím, že to pude na hřiště a že sem se jako aktivně zapojila, ale nekoupím si teda barvu na vlasy ani bělící pastu na zuby a Anča bude muset na nový tepláky taky ještě počkat.

Minulej týden sem se dívala na film. Ani nevím jak se menoval. Issová se tam zamilovala do černocha. Napadlo mě, proč se točí filmy o věcech, který se nedějou. Teda který se nedějou mně. Dějou se vůbec někomu? Pátrala sem ve svým okolí.... no jo, dějou. Vlastně se asi dějou všem.
Například - kdyby můj život byl jako ve filmu, tak bych potkala muže svých snů třeba tak, že by mi omylem zavolal na mobil. Já bych se tomu zasmála, on by se zasmál, domluvili bysme si rande a pak bysme spolu strávili zbytek života. Nebo bych v práci rozsypala papíry, muž by přiskočil aby mi je sebral, jak by ty papíry sbíral, tak bych pochopila, že je to ten pravý, a on by to pochopil o mně a víkend bysme strávili v Kapském městě, nebo aspoň v hotelu v Jeseníkách. Kdybych byla ve filmu, tak bych třeba šla v noci sama domů, někdo by mě přepadl a chtěl okrást, ale v tom by přiskočil Muž, útočníka by zneškodnil a mě by doprovodil domů. Kdybych byla v americkým filmu, tak bych toho pravýho muže poznala na střední škole, ale moc bych ho nechtěla, protože by patřil do lepší společnosti, a já ne, ale v den maturitního plesu by mě přišel vyzvednout domů, přijel by v limuzíně a bylo by mu jedno, že jsem chudé děvče. Ve filmu by třeba okouzlující mladý muž ztratil doklady. Já bych mu je přinesla domů, ale když bych mu je předávala, tak bych zpozorovala, že u něho v bytě je nějaká žena. Mezitím by to mezi náma ale prudce a mocně zajiskřilo, jakože bysme se oba děsně zamilovali, ale protože by tam měl tu ženskou tak bych odešla a proplakala bych několik nocí. A on by mě mezitím pochopitelně hledal, protože by zjistil že já jsem ta pravá, že jo, až by mě našel a pak by mi řekl, že ta ženská byla jeho sestra, co u něho byla zrovna na návštěvě (jak jinak). A nebo bych jako potkala úžasnýho muže, co by byl teplej, nebo bych si to aspoň o něm myslela...ach, todle už vlastně není z filmu, todle se mi děje :))) (Laura dycky říká: Pokud borec není aspoň trochu teplouš, není to pro tebe ten pravej).
Ve filmu by mě úžasný muž vzal na úžasný rande. Šli bysme někam tančit, měla bych koktejlky a boa, a střevíčky, který by mi koupil, a přesně by odhadl velikost mojí roztomilé nožky. Pak bysme zašli na večeři, kde bysme si dali dobrý víno a humry (krevety, krabi, lososy, a nebo takový ty chrchly... ústřice). Největší romantika by na konci večeře spočívala v tom, že bych si necpala zbytek humra do kabelky, ale důstojně bych odešla, protože bych věděla, že mě na takovou večeři vezme zase, brzo, a vodteď budu jíst samý takový škeble. Druhá verze by pak mohla spočívat v tom, že by mě vzal k sobě domů a uvařil jídlo o třech chodech, dort a ze sklípku by donesl archivní víno pro speciální příležitosti. Na stole by hořely svíčky a já bych se chovala normálně a nerozpatlávala bych vosk po stole.

Tak tohle všechno se děje ve filmech, a možná že se to děje i jinde, nevím. Ale proč se to teda neděje mně? Nikdy sem neměla ani blbý rande. A to si teda stěžuju. Kde já to proboha žiju?