Narozeniny. Zase.

Myslela sem, že su větší frajer, a že den mých pětatřicátých narozenin mě tak nesemele. Jenomže už od rána mně bylo do breku, furt sem si říkala, to už mě jako bude brzo čtyrycet? Jako by všechno to pěkný mládí bylo v hajzlu. Co se nestihlo doteď, už se nestihne, karty jsou rozdány, kostky vrženy, a není to nic moc. A nic už se nezlepší, nic lepší nebude, a šance už tu všechny byly. Následuje stáří, nemoci, bolesti, povinnosti, práce, kauflandy, nedělní bábovky, vánoce a smrt. Vydělaných peněz nikdy nebude dost, léto bude čím dál kratší, stejně jako ubíhající roky. Nic velkýho nevykonám, nenaučím se být malíř, ani nevymyslím komix. Rozbrečela sem se ráno v trolejáku upřímnou bolestí z nicoty.

Saša mi koupila na snídani zákusky. „Jako vím, že to neslavíš, ale pohřební snídani si dát můžem.“

Nikola mě vzala na oběd. „Aspoň se najíš, když už to stojí za hovno.“ Pak mě vzala do květinářství „nechceš si koupit ozdobný feferonky? By se k tobě hodily.“

„Jakože vypadám jako feferonka.“

„Jakože seš tak kyselá.“

„Feferonka není kyselá.“

Když sme se vrátily do kanclu, seděl na mým místě hasič. „Kde seš? Hodinu, už hodinu tady na tebe čekám.“

„Ale houby…“ Smála sem se. „Ty bys nikde nevydržel hodinu sedět.“

Šli sme kouřit, já sem mluvila o tom, jak na hovno mám den, pak mě objal, a všechno bude dobrý, všechno je a bude dobrý, a to bylo to nejvíc na celým světě, co sem potřebovala.

Šéf se rozhodl po třech měsících navštívit firmu a udělat poradu. Při té příležitosti mě odchytil na chodbě, a řekl mně „Zdar, dneska na poradě se s tebou rozloučím, už pro mě nebudeš dělat.“

„Jo, no.“ Trhla sem ramenama. Todle člověk prostě musí čekat.

Na poradě mi oznámil, že už mu nebudu dělat asistentku, ale budu dělat asistentku techničce Martě. Která právě vylezla ze školy a je u nás dva týdny.

„Hm.“ Řekla sem na to.

„Takže sem tě vlastně vyhodil, ale nevyhodil.“ Smál se na poradě. Asi mě to taky mělo rozesmát. Zato vyhodil hasiča. „Je nás tady teď hodně, už ho nebudeme potřebovat“ a pak pokračoval „Marto kdyby se ti Jana nehodila, tak ji můžeš vyhodit, nebo si to tam poštelujte jak chcete.“

„Všechno je z piče.“ Řekla sem Saši, když sme seděly večer u piva. „Já nevím, co teď nebo co, když hasič pro nás nepracuje, tak už za mnou nebude jezdit?“ Byla sem těžce v krizi.

„Ale tak zase taková změna to nebude, ne?“

„Jak jako, já o něho nesmím přijít. Já nebudu bez něho… nebudu!“ Hysterčila sem. Už zase.

„Dyť už u nás nemá práci tak půl roku.“

„Fakt?“ Napila sem se a polila se pivem. „Kurva.“ Bouchla sem do stolu až se hospoda otřásla. „Já nevím co… proč tady není Radim?“

Zavolala sem Radimovi, přišel do půl hodiny. Rovnou si nesl pivo od baru, aby neztrácel čas. „Zdarec. Dem oslavit ty tvoje narozeniny, žejo? Sakra, zapomněl sem doma dárek. Rakev.“

Když je někomu 22, to se to směje. „Blboune.“ Plácla sem ho do zad.

Přivedl ještě další dva lidi, borca a mařku, prý aby moje oslava měla grády. To měla. Furt se hádali o guláši, žduchali do sebe, shazovali se ze židle, nebo se rvali o cigára. Chtěli sme si dát panáka. Radim do sebe hodil dvě piva a pak nám tvrdil, že pálenka, teda slivka, je vlastně brandy, protože tak se tomu říká v americe.

Saša oponovala, že brandy je z kukuřice a obilí. Řekla sem, že si to spletla s bourbonem, a ve zbytku sem je nechala. Radim požadoval po pinklovi brandy. Neměli. „Já sem vás chtěl nachytat, my chceme slivku, nebo meruňkovicu.“ Tu taky neměli. Nabídl nám rum. Světová skupina.

Odveleli sme se radši do tipáče, kde se Radim blýskl hned u vchodu když se zeptal pinkla, jestli mají brandy. Vodový oči všech ožralců s rumem a pivem se na nás nechápavě a nebo lítostivě upíraly.

„Brandy?“ Dal si pinkl pauzu, aby si mohl promyslet, co to vůbec je. „To nemáme.“

„Nó, dobře, řeknu to česky.“ Vyprsil se Radim. Smála sem se až se mně uši třepaly. „Chceme pálenku. Normální slivku, meruňkovicu, nebo tak…“

„Třešňovicu, jabkovicu…“ pomohla mu Saša.

„Kalvádos.“ Opravila sem to.

Pinkl na nás zíral, pak nám doporučil morgana, a šel dohlížet na ruletu, jakože už sme s těma výmyslama nuda crew, a tak sme obsadili kumbál s džuboxem a hracím automatem na pinbal, kde byla nakreslená rodina Adamsova. Museli ho odkoupit z ňákých kolotočů. Radim trval na tom, že si to musíme zahrát, a Saša pištěla pokaždý, když se vysunula jakože mrtvolná ruka a schramstla kuličku. Radim objednal fernety. Nasypali sme do džuboxu všechny zbývající drobáky, co kdo měl po kapsách, a Radim se ujal šéfování, že mi bude pouštět moje oblíbený písničky. Vzpomněl si dokonce na Rumjacks a Dropkick Murphys, a to sem byla překvapená hodně, protože sem si to pustila jednou v kanclu tak před půl rokem.

Pak udělal ještě divnější věc, šel se mnou tancovat. Ostatním spadla čelist, protože o Radimovi všichni dobře víme, že se ho nikdo nesmí dotknout. Je absolutně bezkontaktní, a když sem mu jednou v kanclu šáhla na rameno, katapultoval se z místa ohrožení až ke dveřím.

Odešla sem z baru někdy ve dvě ráno, Radim seděl u automatu a nevypadal, že by chtěl vůbec někdy jít spat, tak sem ho tam nechala, v blikajícím vegas. Jestli má někdo talent na hazard, je to Radim, pan Klikař.

Ráno mně bylo blbě, nemohla sem jít do práce, a tak sem nikam nešla. Zavolala sem, že nikam nemůžu, a pak sem se dívala celej den na Breaking Bad.

Eda mně v poslední době furt volal, ať se stavím, a mně se nechtělo, a pak sem ve městě potkala jeho Jáňu, byla těhotná, a říkala, že se za nima musím stavit, a já sem říkala, že jo, ale vůbec sem to v plánu neměla, a pak mně volali v sobotu ráno, ať přijedu, a tak sem teda sedla na autobus, a vydala se na venkov, ježiši. Přejela sem dědinu, kde sem měla vystoupit, a tak sem si říkala, no neva, vystoupím na nejbližší zastávce, jenomže to nebylo jenom tak, protože ta byla až v sousední vsi, co vlastně nebyla moc sousední, protože byla kurevsky daleko. Nechtělo se mi hledat zpáteční zastávku, vlastně se mi tam vůbec nechtělo zdržovat, tak sem to vzala pěšky, přes lesy a zahrádky, psi štěkali, mohli se celí dosrat z toho, že prochází cizinec, wow, potkala sem zajíca a snědla sem po cestě pár bukvic.

Když sem konečně dorazila, Eda mi oznámil „su strašně šťastnej, že seš tady, su nalitej jak dělo, tak si ze mě nic nedělej, kdyžtak“. Jáňa mně udělala kafe, a já sem si nemohla vzpomenout, jak se menuje jejich syn, kterýmu sem přivezla čokoládu. Hrál si s autíčkama. „Zdar malej Batmane, tady máš čokošku.“ Vybruslila sem z toho bravurně. Kdybych lidi víc vnímala, nedocházelo by k takovým trapnosituacím, polepším se, říkala sem si… jenomže mělo být ještě hůř.

Vzala sem si kafe a šla sem s Edou na zahradu, kde sme mluvili o známých, a jak se jim daří, závěr je, že nikdo to moc nevytrh. Z naší starý party nikdo není žádnej lumen, a pokud někdo má práci, je největší kápo všech zoufalých existencí.

„Nejvíc mně chybí můj kámoš Níťa.“ Stýskal si Eda „Byl to můj nejlepší kamarád a chybí mně hodně, často se mně o něm zdá.“

„Hm.“ Zapálila sem si cígo. Odvedle zasmrděl kůň. Zaštěkal pes. „A tak proč mu nezavoláš třeba? Ty na něho nemáš žádný spojení?“

„Jak jako spojení.“

„No že bys mu zavolal.“

Zíral na mě jak kdybych se tam vylíhla z dračího vejce. „Jáňo, Níťa už je deset let mrtvej, skočil pod vlak, ujelo mu to hlavu, ty si to nepamatuješ?“

„A kurva.“

Zůstala sem do večera. Seděli sme v ohništi. Eda mně vykládal různý historky, jako že si dal na Zelňáku sraz s ňákým borcem, kterej ho měl zaměstnat, jenomže jak domlouvali podmínky spolupráce, Eda spadl do kašny. „Byl sem celej mokrej, mobil v hajzlu, ale dostal bych tu práci, aji tak, jenomže bych musel mít řidičák, a ten nemůžu furt udělat, protože se dycky ožeru, a prostě na ty zkoušky nedojdu. Dáš si víno? Pivo?“

V zahradním bazénku byli oranžový kapři. „Ty sme ukradli z bazénku u Olympie“ Chlubila se Jáňa „přišli na nás flojdi, jako co tam v noci děláme, ale pak nás nechali jít.“

Malej Batman si hrál s vrtačkou. Eda řekl, že rozdělá oheň, naházel do ohniště zelenou trávu, krabice, sáčky, letáky a kdovíco za umělý hmoty, zapálil to, a můj odchod ze zahrady komentoval „to je hovno kouř, toto, minulej týden sem pálil matrace, tos měla vidět, nebuď cíťa, vole, todle je venkov!“

Ujel mně zpáteční autobus. Říkala sem si, že by bylo fajn jít do Brna pěšky, jako courat se kolem letiště a po polích přes noc, jenomže když sem došla za kostel, byla mně zima a měla sem hlad, a tak sem si řekla, že na to seru, protentokrát, a tak sem poslušně počkala na autobus, a dobře sem udělala, protože tam byl ožralej borec, kterej asi do všech jebal, nevím, protože sem měla sluchátka a poslouchala sem Gorillaz, začlo mě to zajímat až v momentě, kdy do mě žduchl, a týpek, kterej seděl vedle mě ho popadl za krk a vyvedl ho ven, tam ho složil, klekl na něho, a párkrát mu dal dobrý dělo, to sem si na to dokonce sundala sluchátka, jo, bitka, konečně, byla sem spokojená hodně. Autobusák počkal, až mu týpek naloží, pak bitkař nastoupil, autobusák zavřel dveře, a jedem, jenomže ožrala se zvedl, celej zakrvácenej, vydával divný zvuky, a naplácl se ke mně na sklo ve snaze zastavit autobus. „Tyjo, Walking Dead“. Snažila sem se pobavit ženu naproti, ale marně, nevadí, zasmála sem se sama.

Už sme skoro jeli, když ožrala skočil autobusákovi do cesty, ten musel zabrzdit, a krvácející kousač se dožadoval zavolání měšťáků.

Nesnáším ježdění emhádé, hodně. Ale sou momenty, za který to stojí, a kdo si počká, ten se dočká, and life tastes good.

Radim se za mnou stavil do práce. Leželi sme na schodech na zahradě a kouřili. Zírala sem na mraky. Radim flusal na keře.

„Koupil sem si nový boty.“ Ukazoval mně tenisky. „A novou mikinu, hele.“

„Co to je na tom potisku? Fašistická helma? Gut. Já to řeknu Saši, žes byl na nákupech, a přitom jí dlužíš osum kil, už půl roku. Radime vrať jí to už, nebuď dement, já to nebudu poslouchat furt.“

„To nemůžu, dlužím bance.“

„Jak jako dlužíš bance?“

„Čtrnáct litrů, za přečerpání kreditky.“

„Čtrnáct litrů? Ježiši. Bych se zabila.“

„Buď v pohodě, to se vyřeší.“ Vyfoukl kouř na svoje nový boty a zálibně si je prohlídl ze všech stran.

Druhej den mně psal, že se za mnou staví, páč má pro Sašu těch osum kil, a já sem mu psala, tyjo, to su na tebe pyšná, žes šel do sebe, kámo. Na to mně napsal, že ani tak ne, ale včera v noci vyhrál čtyrycet litrů v pokru.

Pak nešel dva dny do práce. Psal mně, jak je fajn být boháč. Napsala sem mu, že potřebuju novou zimní bundu. Už se neozval.