Rozhodla sem se, že si pořídím borca s autem, na léto.
To je důkaz, že mi už dostatečně hrabe. Samozřejmě to mělo být jednoduchý, tak
já si to vždycky naplánuju, ostatní dělají kolem všeho zbytečný cavyky, sehnat
někoho s autem a strávit léto pryč z Brna je neskutečně easy.
A tak sem na netu sehnala Radka, kterej byl o deset let
starší, byl potetovanej, měl svaly, a hlavně… auto. Sešli sme se
v hospodě, já sem si vzala sukni, podpatky a takový ty věci, účel světí
prostředky, a vykládala sem nějaký nemožný historky, kterým sem se sama smála. Druhý
rande sme měli v hospodě na zahrádce, opět sem vykládala nesmysly, smála
se, rozmachovala rukama, a polila ho pivem. Říkal, že su pankáč. Prostě je
jedno, jak moc mám krátkou sukni a jak vznešený mám punčocháče, když si je
neroztrhnu, a jak roztomilý mám vlasy v culíkách, nakonec su dycky pankáč, to
bystrý týpek odhalí.
Šli sme na romantickou procházku do lomu, kde sme zírali na
stmívající město, pak mě hodil domů, bylo to fajn, neříkám, že ne. Psal mně
dvacet esemesek za den, první přicházela v sedum ráno „nezapomeň si koupit
snídani“, naplánoval si se mnou dovolenou a víkendy. Všechno běželo podle
plánu. Třetí rande sme měli u mě doma, když sem měla volný bezdětný víkend.
Udělala sem večeři. Přespal u mě.
Druhej den sem se s ním rozešla.
„Byl fajn, bude mi chybět.“ Řekla sem večer u piva Kačce a
Honzovi, když sme seděli na zahrádce, kde mně pták posral ruku.
Honza na mě zíral, a nechápal. „Co to… proč si to udělala?
To je strašně brutální, se s někým rozejít… po tom.“
„Já nevím.“ Trhla sem ramenama. „Mně se nechce odpovídat na
esemesky, já prostě… pro mě je to náročný. Nemůžu se soustředit na důležitý
věci, když se musím soustředit na dalšího člověka. A já se nechcu s nikým
dělit o postel, je to moje postel.“ Napila sem se piva. Ptáci lítali nebezpečně
nízko nad zemí, a všude srali. „A su zase bez auta.“
Honza kroutil hlavou, ňák se ho to osobnostně dotklo, nebo
co, Kačky se to nedotklo, ta měla jiný starosti, protože měla novou práci,
přeřadili ji z callcentráku do spalovny. I takový posraný věci se dějou.
Práce je náročná. Hasič je přísnej a krutej, a … náročnej.
Občas je to fajn, jakože mám svůj milovaný kancl, občas se smějem, kouříme,
kecáme, občas se hádáme, já pak dělám scény, jednou sem se rozbrečela, a jednou
sme se přetahovali o složku, až mi udělal modrák na ruce, a já sem pak byla
uražená, a vytvářela sem kolem sebe negativní energii, až z toho chcíply
všechny orchideje na okně, o kterých všichni tvrdí, že přežijou všechno. Ale
zaplatil mně šalinkartu, dostala sem výplatu… šli sme kouřit, já sem zapálila
vajglem kanál, požárníci woe, a všecko bylo zase v cajku.
Dala sem si předsevzetí, že něco udělám se svou hroznou
životosprávou. Naordinovala sem si snídaně a obědy. Jenomže bylo hezky, obědy
musely jít stranou, v obědové přestávce sem brouzdala lesama, lukama a
hájema, našla sem takovou pěknou louku uprostřed lesa u potoka, tam sem se
vyvalila, zírala na mraky, a nechybělo mi na celým světě vůbec nic. Vůbec sem
nevěřila, že něco tak dobrýho, jako zírání na mraky, může mít člověk zadarmo.
Tráva na louce vyrostla z ničeho do pasu, přes noc. Našla sem mrtvýho
rejska, do kterýho sem píchala klacíkem. Šla sem doprostřed obrovské zarostlé
louky, jenom tak, abych byla vprostřed louky, tam sem našla pavoučí kokon.
Lehla sem si tam, dala si trávu mezi zuby a celej svět tam… venku… mně mohl
políbit prdel, protože kolem mě bylo plno zázraků, líhli se motýli, píďalky,
pavouci… a někde daleko se honili lidi, kdovíproč, kdovízačím…
V lese sem našla lesní školku. Ne stromkovou, ale
dětskou. Děcka si tam hrály u takové dřevěné boudy, pančelka umývala nádobí po
obědě v lavoru, a já sem si klekla u plůtku a skupince děcek sem řekla :
„Čau, lesní skřítkové.“
A jeden lesní skřítek si mě prohlídl a pak řekl lesní
moudrost: „Ty jsi takový hovínko.“
Když přešly hezký dny, a týdny, a zase se ochladilo, nechala
sem courání po lesích, a řekla sem si, že konečně pudu na oběd. Chtěla sem jít
na zahrádku, protože já su teď venkovní tvor. Jenomže všude byli lidi. Chodila
sem po okolí tak dlouho, až sem našla zahrádku, kde nikdo nebyl. Území dobyto.
Objednala sem si rybu s bramborovým salátem, uvelebila se, nasadila
sluneční brýle, než to donesou, tak budu zírat do stromů, ptáci zpívali,
nádhera, a najednou se mi příšernej zvuk zařízl do hlavy jak gama nůž, určitě
to tam způsobilo nevratný poškození, jizvy a prapodivný nervový spoje a
rozpoje. Když sem se trochu vzpamatovala, zjistila sem, že na střeše nade mnou,
a zřejmě na všech střechách okolo, sou sirény, který spustily zkoušku. Vyschly
mi oči, upadly uši, a ze srdce se stal kámen, protože sem asi neměla tep. Tohle
rozhodně nebylo fér. Ještě víc nebylo fér, že mi přinesli polívky tak na dvě
lžičky a proužek ryby, který byl velký jako lakmusový papírek, fér nebyl ani
bramborový salát z půlky brambory, a už vůbec fér nebyla rukola. Pinkl se
chodil každých pět minut ptát, jestli je všechno v pořádku, a já sem měla
moc srdce z kamene, abych se mu svěřila, že v pořádku není vůbec nic,
že sem právě přežila svou smrt, a že si zasloužím něco lepšího než je jakýsi
suši s mikrosalátem. Cena už tak mikro nebyla. Později sem se od hasiča
dozvěděla, že to je „ta vyhlášená restaurace“, kde vaří „ten vyhlášenej
kuchař“, nevímjakej, to je jedno, protože vyhlášený cosi, kde se člověk nenají,
je leda tak vyhlášený hovno.
Nečekaně zavolal Eda, zrovna sem přemýšlela o důležitých
věcech, jako je Pyura chilensis, co vypadá jako kámen s vnitřnostma, takže
sem mu to nevzala, a řekla sem si, že mu zavolám hned, jak to pude, což bylo za
tři dny.
„Já su strašnej alkáč.“ Ozvalo se na úvod. „Ležím na zahradě
a su úplně jako dělo, protože su hroznej člověk. Musíš dojet.“ Pravil ve
čtvrtek v devět večer.
„To nejde, Anička jde právě spat, nikam nemůžu.“ Omlouvala
sem se. A pak mi došlo, že se omlouvat nebudu, protože „nebudu skákat jak ty
pískáš, před měsícem si mě poslal do háje, že se se mnou nemůžeš kamarádit,
protože máš rodinu, a takový ňáký kecy. Takže su nasraná.“ Vzpomněla sem si.
„To sem to… udělal schválně. Aby sis mě… to… vážila. Ty bys
jinak nikdy nezavolala. A nikdy nepřijela, a tak to byla strategie, počkej, já
ti dám někoho k telefonu, čkej…“
„Ježiš kurva Edo.“
U telefonu se ozvalo něco jako „ežečekeče zdary ešeč….“
„To byl Doktor.“ Řekl Eda zvesela. „Za chvilku přijede
Bruno, musíš dojet, ty bys jinak nikdy nepřijela… já sem to tak musel udělat…
nebuď nasraná… přijeď.“
„Máš rodinu a nemůžeš se se mnou bavit.“ Řeklo kamenný
srdce. A zavěsilo.
A sralo mě to. Stará parta se houfuje. Na léto. A musí to
být fajn, ale já musím počkat až se od-urazím, což bude kdovíkdy, si do hlavy
nevidím, žejo.
Zašla sem se Sašou do kostnice, pod kostelem svatýho Jakuba.
Kosti byly fajn, ale já su klaustrofobik, mně ty hrobky nedělají dobře, radši
bych byla, kdyby byly tak ňák víc nahoře. Cestou zpátky sme narazily na stánek
s vařenýma šnekama, a já sem chtěla sníst šneka, tak sem si koupila
jednoho za dvacku, a Saša si koupila taky, a říkala, že šnek nemá vůbec žádnou
chuť, že se nemám těšit na bůhvíco zážitek, takže sem se podle instrukcí na nic
netěšila, rozhodně sem ale nečekala, že šnek bude chutnat jako ….
„Kočičí hovno. Fuj já se pobliju, tys říkala, že to nemá
žádnou chuť.“ Vyčítala sem spolupojídačce plžů.
Dívala se na mě nechápavě. „Ty víš, jak chutná kočičí
hovno?“
„Ne. Ale po tomhle zážitku už si to dovedu představit.“
Držela sem se dramaticky za krk, protože hrozilo, že se šnek vrátí. Moje
gurmánský zážitky v poslední době nestojí za nic.
Ale rozhodly sme se, že pojedem do Kroměříže, a tak sme
jely, procházely sme se zahradama, a já sem vykládala o botnetech, protože sem
se začetla do všech možných knížek o hackerech, následkem velkýho nadšení sem
si koupila knížky o programování, o datech a internetu vůbec, a zjistila sem,
co bych chtěla v životě dokázat.
„Vlastnit botnet, počítačovou zombie farmu, ovládat třeba
sto tisíc počítačů, to musí být taková pecka, mega moc počítačová … moc.
Palebná síla sto tisíc. Pak můžeš všechno.“
„Tak v životě se dají dokázat lepší věci.“ Řekla Saša
když sme míjely jezero s labutěma.
„Třeba co.“
„Třeba pomáhat lidem.“
„Prosimtě… kdo chce pomáhat lidem, když může mít armádu
zotročených počítačů…?“
„Už si začla vůbec s tím programováním?“
„Jo, no. Promluvila sem na počítač jazykem Java. Pro
začátek.“
Byla sem se sebou krutě spokojená.
Konečně sem se sešla s Verunou. Šly sme do města,
sednout na zahrádku, neviděly sme se snad čtvrt roku, a mě to celou dobu sralo,
protože Verunu mám fakt ráda. Jako největší dámy sme si daly džus s minerálkou,
řekly sme si že nebudem chlastat, a kdyby pinkl nebyl kokot, tak by to i
dokázal smíchat, jak sme chtěly, sral mě už od samýho začátku, a svou trapnost
završil tím, že kolem nás začal sklízet stoly a židle, v devět večer, holy
shit, měla sem dojem, že když udělá rachot s ještě jednou složenou židlí,
tak mu zaseknu popelník do hlavy, a vytočilo mě to natolik, že sme musely jít.
Na pivo. Protože sme chtěly kvílet o blbých vztahách, o těžkým životě, a
završit to ňákýma sprostýma historkama, za který se člověk druhej den stydí,
ale to nejde, když je kolem židlová světová apokalypsa.
A tak sme šly nahoru k Jakubovi, a zjistily sme, že tam
sedí venku u kostela celý Brno, a tak sme si daly pivo, vyvalily sme se ke
kostelu jako žebráci, pak sme si ještě koupily chleby za zcela nežebrácký
prachy, zato krutě dobrý, a smály sme se kvílení nad životem, já sem dycky
pronesla strašný moudro jako „hrát můžeš jenom s kartama, který ti život
dá“, načež sme se válely smíchy po zemi, pak sme ukradly krýgly a talíř,
protože se nám to nechtělo vracet, a za to přídu do pekla, ale byl to Veruny
nápad, a šly sme se natáhnout na pláž, což je hospoda na svoboďáku, kde je na
zemi písek a lehátka, a měly sme plán, že se zaboříme do písku a usneme, a
Veruna vymýšlela ještě spoustu dalších skvělých akcí, jakože z jedné zahrádky
ukradneme deku, protože „nikomu tam na nic není Jano“, a já sem řekla, že krást
deky je na prd, že bych rači šla někam ukrást slepici, do ňáké vesnice za Brno,
protože tak dobrej nápad člověk má jenom jednou za život a mělo by se toho
využít. Nakonec sme nešly nikam, ani na pláž ani na vesnici, protože sme
skončily v mekáčovi na hajzlu, kde nás totálně vysílil turniket, kterej
nás nechtěl pustit, a tak sme jely rači dom.
