úterý 24. května 2011

Vládci noci

V pátek se konala velká akce. Svolali se všichni lidi z bývalýho fix projektu, na kterým sem dělala před rokem. Od začátku se mi to moc nelíbilo, páč to bylo porušení Pirátskýho Zákoníku, jehož hlavní pravidlo je - odejdeš a nevracíš se. Dycky sem měla pocit, že když se to poruší, nastane zemětřesení, nebo příde konec světa o rok dřív. Ale jako, když už se k tomu nezvratně schylovalo, zavolala sem teda Puštíkovi, ať de taky, protože když skončit svět, tak pořádně.
Před akcí sme seděly s Kaštanovou v parku a pily víno. Byla to naše soukromá oslava mýho rozvodu, a musely sme si taky říct všechny věci, který sme nestihly v práci, protože máme furt o čem mlet. Svět se svým omezeným časem je nám malej. Už sem psala, jak moc mám Kaštanovou ráda? Tímto si vysloužila, že jí teda smažu pracovní přezdívku. Je to prostě Verunka.
I když teda domluva je s ní fakt těžká. Byly sme domluvený, že v šest sraz na nádru, beru víno, a dem do parku. Odpo mi přišla mesa, že sraz se posouvá na čtvrt na sedum. Pak další, že se to posouvá na půl sedmou. Pak další, že dojede o třičtvrtě. Pak další, že nejedou šaliny, jestli ji můžu vyzvednout na Čáře. Pak další, že píše Ondra, jako co mu má napsat, kde budem. To bylo něco na moje nervy. Když sem seděla v šalině, zvonil mi opět telefon. Myslela sem, že se fakt už urazím, otočím se a jedu dom, jestli to posune eště o deset minut. Bohudíky to byl Puštík. Že už jede a že za půl hoďky ho mám vyzvednout na zastávce.
„To sou domluvy teda..." Řekla sem Veruně když sme se konečně potkaly, celá sem byla nasraná, že se musíme domlouvat přes deset esemesek.
„Že?" Zakroutila znechuceně hlavou. „Ty děcka sou nemožný!"
Seděly sme na lavce, chlastaly víno a zíraly sme na děcka, jak blbnou na provazovým hřišti. Mluvily sme o tom, co bylo před rokem. Před rokem touhle dobou sem určitě seděla někde na trávě se škopkem a s Kifem, možná eště s Enigmou, a plácala sem o tom, jak se chci zbavit Huga, touhle dobou sem za to taky možná dostala facku, touhle dobou sem taky možná seděla na školení vedle Puštíka a chlámali sme se u fail blogu, touhle dobou nám začínal internetový projekt. Epic.
Zatímco sme s Verunou kecaly, volala mi Ela a Syslica, jakože kde do prdele sme. Řekla sem, že za pět minut sme u nich, páč slibem nezarmoutíš, a dál sme seděly v parku, kousek od hospody, kde seděli ostatní, kecaly sme a čekaly na Puštíka, kterej mě průběžně informoval, že mu půlhodinová cesta trvá dvě hodiny, ale todle je taky evergreen. Když dorazil, už sme byly dobře kantáre, daly sme mu taky napít, Veruna se vyválela v okrasným truhlíku s kamínkama, chtěla abych ji tam vyfotila, a když sme pořídili fotky, hned na Puštíka vybalila „vole, chybíš nám...”
„Ne, počkej, to sem měla říct já...” Drbla sem do ní. „Bylo to v plánu asi za tři hodiny, po třech pivech.”
„Já sem myslel právě, že seš tady s Aničkou, jakože proto vysedáváte v parku. Právě sem si říkal, žes v telefonu zněla tak nameteně, co jako blbneš, že chlastáš-"
„Si normální? Přece nebudu chlastat kdybych měla u sebe dítě. Jako jo, su praštěná, ale nejsu monstrum." Urazila sem se.
Ještě chvilku sme tam popíjeli, pak sme se zvedli a šli sme na tu akci. K mojí největší radosti tam byla Fika. No ty vole, to sem fakt nečekala. Měla sem šílenou radost, že ji vidím. Hrozně sme se spolu nasmály, říkala že dělá teď v továrně u pásu, což jí v podstatě vyhovuje, protože tam na ní nemluví lidi. Říkala taky že začla dělat keramiku, a na foťáku mi ukázala svůj hliněný výtvor, hlavu Houmra Simpsna. Fakt sem se dobře bavila. Pak mluvila o tom, jak měl Záviš koncík u nich v hospodě, a jak to bylo perfektní... „Ty jo, von je fakt frajer, ten Záva..." načež odzpívala Čepici „... kde jsi vzal tak krásnou čepici, ó jak ti sluší ty štramáku..."
„Heh, štramák ty vole..." Smála sem se.
„Záva, vole..." Smála se Fika.
„Já si na tebe dycky vzpomenu u Simsnů." Řekla sem. „A taky když slyším Záviša, to si eště vzpomenu na Patrika, jak na jeho koncíku pištěl jak puberťačka na koncíku Justina Biebera."
„Škoda že nešel Cínek, teplouš jeden." Zalitovala Fika, že s náma není bývalý kolega.
Byl tam taky Dýdžej, kterej už nedělal dýdžeje, Tlučhuba, kterej dělá na céencéčku, Šprt, kterej eště furt hraje pokra, Královna plesu, která byla těhotná, Blondýna která už nebyla blondýna, byl tam taky Očko, byl tam taky Ondra, kterej mně momentálně dělá šéfa zároveň s Čárou, kterej tam taky byl. Celkem nás bylo asi dvacet. Když pak dorazila paní Psycholožka a začla mluvit o politice, vedla si spokojeně monolog a nikoho to nezajímalo, protože kdo se chce bavit o politice... mluvila furt o ňákým Bártovi, tak sem se zvedla a zdrhla sem k vedlejšímu stolu, protože tam se aspoň pomlouvalo, což bylo daleko lepší. Puštík nostalgicky vzpomínal na pár věcí, co sem mu provedla, a následně na to děcka rozvalily historky o tom, jaký mám taxíkový syndrom. Puštík řekl, že o tom ví, a taky že mi ty taxíky zakazoval, a já sem řekla, že od tý doby, co su mimo kontrolu, to se mnou de taxíkově fakt z kopce. Nejsu prostě schopná čekat na rozjezd. Protože svět je sakra pomalej, kdo má furt na něco čekat... Zapili sme můj rozvod. Někteří z toho byli rozpačití a nevěděli, jestli se k tomu gratuluje, ale já sem řekla, že jo, protože su šťastná. Puštík se k tomu vyjádřil pochybovačně, že jako neví, jestli tohle je fakt to nejlepší co mě může potkat, oslava rozvodu a tak, a Šprt do toho řekl, že se chovám jak Terminátor, což nevím co to s tím mělo společnýho, a spucovala sem ho, že sem si na jeho akci vzala legíny s kraječkou, a sukni, a dokonce boty co nejsou tenisky, malovala sem se půl hodiny, nikdo to jako nevocení a ještě mě přirovnávají k Terminátorovi, no to mě poser teda.
V jednu nás zkasírovali a vyhodili. Takže nastal čas na přesun. Hlasovala sem pro Šelepku, ale byla sem přehlasovaná většinou, že pojedeme do Karibiku. Fuck. Puštík se snažil obhájit to tím, že tam budu moct beztrestně tančit na stole. Samozřejmě sem poznala hned na začátku, že to není nejlepší nápad, ale ostatní se rozhodli řítit se do propasti jako hejno lumíků, a já sem tomu nemohla zabránit. Zvedla sem se teda, že deme, ale to už sme byli ve stavu těžké nezorganizovatelnosti, takže sem se zvedala několikrát, asi půlhodiny sem čekala, než vůbec někdo zareaguje, přemlouvala sem je, ať už jedem, a nakonec sem na Puštíka klasicky spustila „dělej něco, já se nudííím...” Když už to vypadalo, že se všichni konečně sbírají a dou, začla Blondýna dělat ofuky, nebo co, a já sem na to už fakt neměla nervy, byla sem nasraná, vzala sem Verču a šly sme na zastávku, že si do toho města dojedem samy. Jenomže nám ujely rozjezdy, takže sme zůstaly trčet někde u odpadkovýho koše, a najednou, kde se vzal, tu se vzal, naproti přes ulici vylezl zbytek posádky, Puštík na nás hulákal, ať dem za nima a já sem na ně křičela „Já na vás seru, nikam nejdu, s váma je domluva jak s hluchýma a blbýma.”
„Nech toho, pocem. Jedem taxíkem!” Vytáhl těžkej kalibr.
„Aha. Tak to jo.” Přiklusala sem a nasranost sem nechala u odpaďáku. Protože o principy de jenom vocaď pocaď.
Ondra objednal taxíka, kterej mohl odvízt sedum lidí. Bylo nás deset. Řekla sem, že vyhrává ten, kdo má ostrý lokty, načež mi Puštík začal vykládat, jak si je brousí pilníkem, já sem se tomu smála, a pak sme vymejšleli, jak se nacpat co nejrychleji do tága, úplně sme u silnice zaujali pozice jednotky SWAT, hlavně abysme proboha nejeli šalinou. Taxíková příhoda vyselektovala náš počet na šest, přežili ti nejsilnější a Blondýna, a mohli sme tak jít vesele oslavit naši zkázu. Když sme se blížili ke klubu, už v taxíku sme křičeli na stojící nýmandy venku „Bacháá, přijely hvězdy. Koberce! Roztáhněte červený koberce!" Načež sme se z taxíku doslova vysypali. Ondra za mě platil vstup, a já sem tak oznámila Puštíkovi, že teď mám novýho oblíbenýho šéfa, vidíš? Veruna zvýšila hlas, čímž ze sebe dostala ultrazvuk. Blondýna se furt chichotala. Kačka byla nadraná jak dělo. Dostali sme welcome drink, fernusa zero, kterej byl výbornej. S Puštíkem sme hned věděli, jak té akce využít, takže sme stáli za patrolou s drinkama, čekali sme u stolku, kam si odkládali pití lidi, kteří si toho panáka vzali, a pak ho nechtěli, takže ho tam rovnou odložili, a my sme to pochopitelně do sebe klopili.
„Jo a chtěla sem s tebou mluvit vlastně...” Kopla sem do sebe panáka, zapálila sem si a vysypala sem mu svůj úžasný podnikatelský plán, který sem eště neřekla nikomu. Je to supr nápad, kterej vydělá na lidské blbosti a srabskosti, a já se úplně upřímně divím, že to ještě nikoho nenapadlo. Puštík řekl, že to je geniální, já sem mu řekla, že kdybych do toho chtěla s někým jít, du s ním, že to už mám jako vymyšlený. Velká paní podnikatelka. Nějak sme se u té diskuze sekli a když sme se přesunuli k baru, ostatní tam už tancovali se sklinkama šáňa. Za normální situace už bych v tenhle moment nepila, protože vím, kdy mám dost, ale člověk se rozvádí jednou za život, a to se musí zapít. Ondrovi sem koupila panáka, hrkli sme to do sebe. Ondra koupil další flašku šáňa, Kačka pro jistotu koupila taky jednu. Já sem si postavila svoje pivo ke stolku, protože se mi nechtělo držet, bránilo mi v pohybu jako, takže sem řekla Puštíkovi: „Heléé, postavila sem si tam pivo na stůl, a doufám, že mi do něho někdo nasype nějaký drogy, tak já se jako chvilku nebudu dívat..." Smála sem se. Za půl hoďky sem přišla Puštíkovi ohlásit: „Nejenom, že mi tam nikdo nic nenasypal, mně ho někdo vypil."
Kromě toho sem eště taky zjistila, že nemám foťák. Moje poslední vzpomínka na foťák byla z hospody, kde sem si ho připínala karabinou k pásku, abych ho neztratila. Abych zachránila zbytek věcí, ke kterým se chovám značně nezodpovědně, šla sem si dat batoh a bundu do šatny. Verča šla se mnou, dala si k mým věcem kabelku, dostaly sme na to lístek, ten sem si dala do kapsy a vrátily sme se zpátky. Tancovali sme, dobře sme se bavili, já sem potom zase odchytla Puštíka, plácali sme se po ramenách, jaký sme kámoši. Puštík byl pěkně naplech a vykládal mi, jak „ty dycky ... deš všude se mnou, ti říkám. Ty a Ondra. Když někam pudu pařit, vás dva beru sebou. Protože vy ste dycky stáli při mně, i když bylo hodně zle. Vím tóó..."
Já sem mu řekla: „Ty jo, musím ti něco říct... ty seš můj velkej vzor." Píchla sem do něho prstem. „Frank Abagnale."
Ve finále sme se o sebe opírali při vědeckých řečech hlavama, abysme sebou nekřápli o zem, zato sebou křápla o zem Veruna s Kačou, já sem je polila pivem a ve velkým finále se Verča při nějakým vášnivým proslovu rozmáchla tak, že shodila ze stolu všechno sklo. Já sem se pak pinklovi, co to zametal, snažila vysvětlit že nejsme takoví křupani jak vypadáme a taky sem mu řekla „My se vám hrozně omlouváme...” Což dostalo Verču smíchem do kolen. Ondra zařídil, abysme ty rozbitý skla neplatili, takže sme se mohli dál spokojeně bavit. Verča byla celá politá, vzala si ode mě lístek do šatny, že si de pro kabelku, kde má kapesníky. Lístek sem jí dala, a když se vracela, chtěla sem ho po ní zpátky, ale Ondra mě ujistil, že ho má on, a protože se jedinej z nás choval zodpovědně, tak sem ho u něho nechala.
Puštík mi radostně ukazoval, jak mu svítí boty, pak mi ukázal jak se dělá armwave, jak trapáci tančí roboty, a to bylo naposledy, co sem ho ten večer viděla. Pak se ztratila Kačka. Pak se ztratil Ondra.
„Sakra, tady je divný místo.” Řekla sem u našeho stolečku destrukce Verči a Blondýně. „Ztrácej se tady lidi.” Tajemně sem u toho pokývala hlavou, a tím to pro mě jako bylo uzavřený.
Daleko horší bylo, když sme o dvě hodiny pozdějš chtěly odejít, ale zjistily sme, že nejenom že záhadný bermudský trojúhelník spolkl naše tři kamarády a nemínil je vrátit, ale že velká magnetická anomálie nám sežrala Ondru i s lístečkem od šatny. Začla se vyplňovat karma, a já sem cítila, jak se na mě řítí velký trest za to, že se porušil Zákoník. Jasněže. Ondru sme v tom zkurveným klubu hledali asi hodinu. Nakonec sme ho sehnali teda. Já sem byla pěkně nasraná, protože prodírat se hodinu úplně nacpaným klubem je fakt vál, kterej si pro příště nechám ujít. Řekla sem mu, ať navalí lístek, pak sem uraženě vzala Verunu za ruku „poď dem, vůbec se s ním nebav...” Odtáhla sem ji k šatně, kde sme předložili náš šatní lístek, a na který nám vrátili pouze Verčí kabelku. Řekla sem, že tam mám eště batoh a bundu. Týpek v šatně byl evidentně zmrd. Řekl mně, že až mu dám lístek, tak mi ty věci dá. Řekla sem, že sme všechno měli na jednom lístku, dávali sme do šatny na jeden lístek tři věci, a ať mi je vydá. Řekl, že mi je dá, až mu dám lístek. Pochopila sem, že mám problém. Řekla sem mu, že mám v batohu občanku, ať si mě ověří, ale ať mi proboha ty věci vrátí. Řekl že mi dá batoh, až mu dám lístek. Řekla sem, ať mi zavolá vedoucího. Řekl, že vedoucí je on. Leda tak vedoucí šatny, woe. Dvakrát sem třískla do dřevěné desky. Byla sem zoufalá. Přemýšlela sem, jestli mám tu desku přeskočit, a ty věci si vzít. Dala sem tomu ještě čas a zkusila sem vyjednávat. Marně. Veruna na něho spustila svůj ultrazvuk. Marně. Všem ve frontě sem řekla, že šatnář je hajzl. Pak sem si zoufale sedla na desku od šatny, a oznámila sem mu, že tam budu sedět tak dlouho, dokud mně ty věci nedá. Jenomže to nikam nevedlo. Šatnářovi ňáký moje vysírky byly jedno. Řekla sem Verči, ať dovede Ondru teda. Když Ondra přišel, snažil se vyjednávat. Zbytečně. Pak někam volal, s někým to řešil, já sem seděla furt na té desce a už sem viděla, jak přídu o všechny svoje věci. Měla sem tam peněženku a všechny doklady, telefon, klíče... fakt super situace teda. Vůbec mě nenapadalo, jak dostat svoje věci zpátky.
Nakonec na to přišel Ondra. Požádal hajzla ať nám nedělá problémy, že my je potom taky přestanem dělat. Já už sem mezitím bezradně brečela, protože svět nebyl fér a byl hnusnej. Borec se tvářil, že svoje věci prostě nedostanu. Ondra nakonec vytáhl dvě kila, dal je tomu madafaka pičusovi, a borec se rozhodl, že za dvě kila mi laskavě moje věci vrátí. Normálně nás okradl.
Lapla sem teda svůj batoh a bundu a odešli sme. Ondra zavolal taxíka a rozvezl nás bezpečně domů. Bohudíky za něho jako.

Druhej den sem se dočetla, že má být večer konec světa, což přesně odpovídalo trestu za porušení Pirátskýho Zákoníku. Úplně sem to čekala. Anička nebyla doma, byla u Huga, den byl prázdnej a na nic. Jenom sem seděla na balkoně, zírala na déšť, a když přestalo pršet, šla sem čekat teda na ten konec do postele, ale bylo mně tak blbě, že sem nemohla ani spat. Čekání na apokalypsu sem teda vyplnila tím, že sem furt dokola hrála na flétnu Early Winter. Sousedi se asi modlili, ať ten konec příde dřív. Nikdo z nás se nedočkal, a tak můžu zodpovědně říct, že to je druhej konec světa, kterej sem přežila.

V práci sme spočítali škody z naší velké akce. Já: ztráta foťáku a psychická újma u šatny. Verča: Ztráta sedmi kil. Kačka: Ztráta litru. Čára: vyvrtnutej kotník. Ondra za nás musel utratit milijóny, abysme vůbec přežili. Puštík mi prozradil, že skončil bůhvíkde a půl hodiny se snažil zavolat si taxíka, což se mu vůbec nedařilo, protože neviděl na telefon.
Celkově sme akci vyhodnotili kladně, největší spářka ever.
Ondrovi sem chtěla vrátit peníze, protože když sem začla zase normálně přemýšlet, zjistila sem, že za mě ten večer musel utratit sedum kil minimálně. Takže sem se sklopenýma ušima dolezla, že mu vracím prachy. Jenom mávl rukou a řekl „Nech být, tak třeba mi někdy vezmeš pivo...”
Jako, fakt respekt. Borec.

V extrémních podmínkách sme utužili kolektiv a vytříbili vztahy. Což je prostě nutnost. A teď se můžem vrátit zase zpátky do normálního života, a dělat normální věci, a já zase ráda chodím do práce, protože se na ty děcka těším a je mi fajn.






sobota 21. května 2011

Můj báječný rozvod

Ve čtvrtek sem si vzala v práci dovolenou a valila sem na soud se nechat rozvíst. Před soudní budovou sem seděla o hodinu dřív, vyhřívala sem se na slunku a čuměla na státní vlajku. Naivně sem si myslela, že soud nemá o čem rozhodovat, když se rozvádíme dohodou, že tam přídem, řeknem chcem se rozvíst, soudkyně řekne tak jo, a bude to. Vůbec sem hlavně nechápala, že k rozvodu dohodou musí být soud, mně by stačilo teda razítko někde z úřadu.
Hugo dorazil chvilku po mně, zašli sme na kafe, já sem žrala koblih, a pila sem nějakou aloe břečku. V rádiu hrálo úplně paradoxně „She is the one".S Hugem sme se dohodli, že tam všechno odkývem, protože ať je to co nejdřív za nama. Na průtahy není nikdo zvědavej a celý soudní řízení je dost děsivý. Byli sme dohodnutí, že na sebe nebudem vytahovat špínu, protože sem si říkala proč taky, za druhý sem toho u soudu chtěla vykládat co nejmíň, protože co je komu do toho...
Když přišla Andrejka, zopakovali sme si celý systém, dopila sem kafe a šli sme hledat soudní síň.
Ještě mě upozornila, že nějaký soudce by mohl chtít vést výslech, ale to se moc často neděje, a že mě určitě nikdo dusit nebude. Tak to byl velký omyl.
Soudkyně se na nás tvářila divně už od začátku. Tentokrát tam nebyla ani zapisovatelka, všechno se diktovalo do mikráku. Inovace bez legrace. Soudkyně se asi špatně vyspala, nebo nevím co, a nařídila výslech. Šla sem jako první ke stolečku s mikrákem, cítila sem se jako vrah, a vůbec se mi nechtělo cokoliv vysvětlovat.
„Takže mi řekněte, proč jste se rozhodla ukončit manželství.”
„Protože už si nerozumíme, nekomunikujeme spolu, nežijeme spolu a rozvod je nejlepší řešení pro všechny zúčastněné.” Řekla sem bystře, s tím že jako todle by mohlo stačit. Měla sem to natrénovaný. Dál už ne.
„Proč si spolu nerozumíte?”
„Protože si nerozumíme.”
„Ale v čem třeba konkrétně si nerozumíte? Uveďte příklad.”
„Příklad nemám, my spolu konkrétně vůbec nemluvíme.”
„Nemluvíte spolu ani o dceři?”
„O dceři spolu mluvíme.”
„Já chci ale konkrétní příklad, v čem si nerozumíte.”
„V ničem.”
Soudkyně mě měla dost hned po úvodu. Obrátila se na Andrejku. „Prosímvás, byla tady žalující poučena o tom, jak odpovídat u výslechu?”
Andrejka statečně řekla, že nechceme odpovídat na otázky ohledně soukromých věcí, protože se obě strany dohodly, že na sebe nebudou žalovat, čímž chceme soudu ulehčit práci.
To vůbec neobstálo. Soudkyně trvala na svým „Takže mi řekněte důvod, proč spolu nekomunikujete.”
„Protože sme se spolu přestali bavit.”
„Odkdy se spolu nebavíte?”
Bezradně sem zírala na Huga. „Tak ... já nevím...”
„Od roku 2010.” Napověděl mi.
To soudkyni rozhořčilo. Upozornila Huga, ať mi laskavě nenapovídá, nebo ho nechá vyvést ven.
Když to šlo furt dokola, vstoupila do toho Andrejka a řekla, že důvod rozvodu byl alkoholismus žalovaného. A taky to, že se často zdržoval mimo domov.
Soudkyně na mě udeřila, jak často se zdržoval mimo domov.
„O víkendech nebýval doma.” Řekla sem.
„Takže od pátku do pondělí nebyl nikdy doma.” Shrnula to úplně špatně.
„Takle to nebylo, ale většinou o víkendech nebýval doma.”
„Když to takle nebylo, tak v které dny konkrétně nebyl doma?”
Achjo. Tohle vůbec nemělo žádnej smysl.
„Konkrétně nebyl doma někdy v sobotu.”
Po nějaké době, kdy už sem měla fakt dost, šel na řadu Hugo. Potvrdil svůj alkoholismus, a během tří vět to měl za sebou.
Soudkyně nám řekla, ať dem ven, že se musí rozhodnout ohledně rozsudku. Když sme přišli zpátky, ve stoje sme si poslechli rozsudek slavné České Republiky, že sme rozvedení. Wow.
Na jezdících schodech mě přepadla nesmírná radost, že sem frííí, jásala sem a štěstím sem zatínala pěsti nad hlavou. Už sem dál nedokázala předstírat, že nemám žádný emoce. Don t be a drag, just be a queen. Hugo se zhroutil, chytal se za srdce a vypadal, že to s ním praskne.
Šla sem si koupit šalinkartu a pak sem zašla s Laurou na oběd.
S Laurou sme to všechno probrali, a já sem řekla, ty jo, je to za mnou, byla to ale dlouhá cesta, ale je konec, a to je dobře.
Vzpomněly sme si, jak to všechno začalo, a jak to pokračovalo, a já sem najednou uviděla, jaký to od začátku mělo všechno smysl a jak už ta cesta dopředu pro mě byla ušlapaná. Kdyby totiž tenkrát, kdy na mě Hugo vytáhl nůž, Laura nechodila s Tomem, bylo by všechno jinak. V krizové situaci bych u ní akorát tak přespala a nic by se tím nevyřešilo. Bohudíky že nás ten borec donutil zavolat policii, bohudíky za to, že Laura vzala ten telefon a volala, protože mně se nechtělo, super byl taky celý policejní zásah a jak to pro mě všechno zařídili. Bezva bylo taky to, že brácha tenkrát chodil s Andrejkou a nejlepší bylo to, že když se rozešli, Andrejka se mě i tak ujala a pomohla mi. Všechno to do sebe zapadlo až v ten moment na obědě. Osud mi poslal do cesty lidi, kteří mě tím vším provedli a nasměrovali mě správným směrem. Objevili se a pak zmizeli. Najednou to bylo úplně zřejmý a jasný. Celý ty náhody nebyly náhody. Osud mě má rád. To mě potěšilo úplně nejvíc.
Laura řekla, že kdyby nás její bývalej tenkrát nedonutil zavolat ty policajty, mohla sem být kdovíkde, a možná mrtvá.
Zdánlivě nepodstatný člověk tak odstartoval děj věcí příštích, který na sebe začly nabalovat další věci a vedly k tomu, že mám teď v kupě život. Pochopila sem, že se v životě nedějou rovnou velký věci, ale k těm velkým věcem vedou nedoceněný maličkosti.

pondělí 16. května 2011

Neschopnost na všech frontách

Su tak chytrá, až su blbá. Úplně jasně se to ukázalo u telefonu. Denně mám na lince tak pět lidí, kteří řeší vysoký faktury za wap. Pochopitelně se v duchu směju, nicméně jim peníze vracím, protože za á su boží, za bé nejsou to moje peníze.
Jakobych ale tohle nevěděla, zrušila sem si v mobilu předplacený internet v mobilu. Nastalo to, co se stát muselo, Anička si hrála s telefonem, a přes wap mi tam nasekala čtyři kila na faktuře. No dobře. Moje blbost. Zavolala sem si teda na operátora a nechala si zablokovat přístupový body na net.
Jenomže pak sem se bavila s Tomem, a ten mi řekl, že se mu stalo to samý, ale že to reklamoval a ty peníze mu vrátili.
Furt sem nad tím přemýšlela, nechtělo se mi nikoho otravovat s mojí blbostí, nicméně ale čtyry kila sou čtyry kila a já sem potřebovala nový boty. Takže sem si to představovala tak, že tam zavolám, budu dělat chudáky a operátor mi ty prachy vrátí, dyť vo co de. Když to dokázal Tom, tak já taky. Nebuď blbá, ne?
Takže sem si zavolala na tý mobajl, snažila sem se znít politováníhodně, nicméně mi to prostě nevyšlo, protože lidi mě nesnáší nejenom live, ale i po lince, a vrácení peněz se nekonalo.
Mávla sem nad tím rukou, jenomže pak sem přišla do práce, a řekla sem to děckám, stěžovala sem si, že nebudu mít na nový boty, a Kapitán Spock řekl, že takle né, že to musí nějak jít a že to vybaví za mě. Vzal si teda můj telefon, dělal že je můj manžel, i se tak dokonce představil, a snažil se mi reklamovat ten debilní wap. Operátorka ho setřela na dvě doby, byla líná zadat reklamaci, takže ji k tomu donutil, a tím to jako zhaslo. Napružilo mě to docela dost, protože sakra co by komu udělalo, kdyby mi ty peníze vrátili, ne? A můžou. Já vím, že můžou.
Mávla sem nad tím rukou, poděkovala sem Spockovi, a vzali sme si ty naše hovory, abysme mohli vracet prachy a prokazovat tak velkou službu lidstvu.
Jenomže tím to neskončilo. Za hodinu mi volala operátorka znovu, jako že před hodinou volala s mým manželem, a jestli jí ho můžu dat k telefonu. Řekla sem, že ne, a o co se jako jedná. Začla řešit reklamaci a datumy, kdy sem zrušila internetové zvýhodnění, a kdy sem zablokovala přístupy, jako měla sem toho až po krk, takový průtahy, místo aby udělali rázný řešení a vrátili mi to. Když sem viděla že je to marný, a varovně na mě blikal příchozí hovor, skončila sem to s tím, ať to nějak uzavřou. Za deset minut mi přišla esemeska, že moje reklamace byla zamítnuta. Hm. Polibte mi prdel.
Když sem pak zírala na smlouvu, zjistila sem, že ji se mnou uzavíral Harák, kterej mi teď dělá náhradního kontrolóra. No jo, přesýpáme se furt sem a tam jako přesýpací hodiny. Už dávno sem zjistila, že většina z nás dělá furt dokola telekomunikační a datový služby. Buď se meleme na prodejnách, nebo od operátora k operátorovi, nebo zůstáváme u stejnýho operátora a meleme se po různých callcentrech. Furt ti stejní lidi, furt ta stejná grupa, kolem a dokola, jako kafemlejnek.
V pondělí se spustily védéeselka, bohudíky, a to mě baví, navyšuju lidem rychlost internetu, a mám tak dojem, že dělám pro lidstvo hodně, i když daleko rači bych navyšovala eště větší rychlost, ale je to v plánu, a snad se toho na tom svým projektu dočkám.

Takže to bylo o tom, jak su blbá, a jak si dokážu zaplatit fakturu za wap. Ale daleko horší věc je, jak su blbej kámoš. Že su vztahový retard, každý ví. Že to platí i na kamarádský vztahy, je jasný jak facka. Že se mnou Laura vydržela kamarádit přes dvacet let, rozhodně není moje zásluha. Vážím si toho, a hodně, ale podíl na tom mám minimální. Prostě mám období, kdy určitý lidi nechcu vidět, většinou to trvá několik měsíců až půl roku. A není důvod. Prostě se mi nechce. Laura tohle zažila už několikrát, dycky se zdekuje, a průběžně mi píše, že na mě myslí. Každej jinej by se na mě vysral, protože su prostě retard. Vlk samotář potřebuje samotu. Až se mi bude chtít, tak se vrátím. Jak sobecký, že?
Takže teď sem to takle udělala se Simou. Neměla sem prostě potřebu ji vidět, takže sem jí půl roku nereagovala na esemesky a nebrala sem jí telefony. Né že by mi něco uděla. Prostě to tak je. Ještě navrch ani nenapíšu zajímací zprávu jako Jak se máš, nebo tak něco. Prostě nejsu.
No a teď, po půl roce, sem se probrala, protože sem se rozhodla, že s ní pudu na pivo, a tak sem jí zavolala.
Vzala mi telefon „Jako co je s tebou do prdele, žiješ, nebo co? Proč se neozveš, ty hajzle?”
„Žiju.” Řekla sem na to bystře. „Dem na pivo?”
Sima řekla, že má děcka a nemá hlídání, a já sem řekla, tak já nikam nejdu, protože za celej den mám hukot v hlavě, a nechcu slyšet dětský křik.
Sima řekla, no tak jo, tak někdy příště, a zeptala se mě, jak se mám, a jestli už mám chlapa, a já sem řekla leda hovno, a ona řekla, že je taky sama. Byla sem z toho vyvalená jak puk. Říkala, že to je už asi tak měsíc, co ji chlap opustil a zůstala sama s dvouma děckama. Položila sem telefon a připadala sem si jako největší parchant na světě. Jako bych je opustila já.
Sešly sme se teda nakonec na pivu, a já sem jí řekla, že mě mrzí, že sem s ní nebyla v kritické chvíli, a zeptala sem se jí, proč mi to sakra neřekla.
„No, já sem tě nechtěla zatěžovat. Vím, že máš svých starostí dost. Ale měla sem o tebe strach, co s tebou je, byla sem připravená k tobě přijít a vyrazit dveře.”
Tolik k mým kámoškám, který si ale vůbec nezasloužím.
Laura mi na Majálesu řekla: „Když já su tak ráda, že se mnou kamarádíš.” Ale já bych tady měla být vděčná. Za všechny ty lidi, kteří mě nezahodí, když se chovám jak idiot. A já se tak chovám často.

Super kámošský chvilky ale sou, když mi skončí práce, a dem si s Kaštanovou sednout před barák, sedíme na rantlu na mříži od kanálu, ona si jí svůj oběd a já kouřím, a vedeme diskuze o světě. Koukáme do slunka a na bezďáka, meleme pantem a sou to nejlepší chvilky z celýho dne.

Oproti tomu nejhorší chvilky sou ráno, kdy jedu trolejákem, poslouchám empétrojku, a všechno tam na mě padne, protože troleják je jediný místo, kde můžu brečet, protože mě nevidí Anička, ani nikdo z práce, prostě se můžu zhroutit úplně beztrestně, a tak prostě brečím. V trolejáku. Pak dojdu do práce, úplně ready, zazpívám hned ze staru po-po-po-poker face, du si udělat kafe, zkritizuju každýho, kdo není namalovanej, a jede se dál.
Ale Kaštanová, ta se nenechá napálit „máš červený voči, tys zase brečela,co?”
No jo, no jo... udělám takovej ten napůl úsměv.
A Kaštanová pokýve hlavou, a řekne: „Co máš z toho, já každej večer brečím, protože nemůžu být s Leošem Marešem. Víš, nebo sem aspoň měla být hvězda. Celebrita.”
„Jo, já ti rozumím.” Dělám soucitný obličej. „My sme měly být hvězdy, a dívat se na všechny zvrchu, z pódia. Oficiálně se na všechny dívat z vrchu. Jenomže někde ve vesmíru se stala chyba. Ale možná někde, v paralelním vesmíru, se to děje. Možná tam sme, jako hvězdy, a tady jenom tušíme svou velkou moc, tam, někde... a z toho otisku sme nešťastný.”
„A serem na to.” Mávne statečně rukou. „V roce 2012 tady stejně zařveme, tak není to všecko jedno?”
Trhnu ramenem. Jo, možná jo.

Momentálně su aspoň ráda za to, že je klid doma. Tereza se odstěhovala, a po zkušenosti s takovou spolubydlou su natolik vyléčená, že jen tak sem nikoho nenastěhuju. Takže tady vegetím zatím jenom s Lenkou, a to je božský klídek. Pokud se rozhodnu někoho dat do druhýho pokoje, bude to ve stavu největší nouze, a rozhodně to nebude student.

V práci je to úplně nanic. Nastal tak tvrdej režim, že i na takovýho milovníka kázně, pořádku a disciplíny, jako su já, je to už prostě moc. V momentě, kdy se mnou Čára diskutoval o tom, jestli můžu jít na záchod, což bylo podmíněno tím, jestli mám prodej, už sem si řekla, že tohle je příliš. To urazí i otrlýho Rain Mana.
Neustále za mnou chodí nějaký nadřízený a ptá se „už máš prodej, už máš prodej, už máš prodej”? Skoro každou hodinu. V momentě, kdy si říkám, že ještě jeden takový dotaz a už mně odletí dekl, příde obměna „Proč nemá nikdo z oddělení prodej?” Jako bych to mohla vědět.
Nastaly dny, kdy sem se fakt do práce přestala těšit. Mám chuť nosit tam vojenskou helmu a namalovat si černý šmouhy pod oči, protože ráno si nepřipadám jak kdybych přišla v klídku na pracoviště, ale jak kdybych se vylodila v Normandii.

V pondělí sem se rozhodla, že pudu koupit Andrejce dárek, protože ve čtvrtek mám mít rozvodový soud, a chtěla sem prostě mojí skvělé právničce pořídit něco pěknýho. I kdybych koupila diamanty, ani nevyjádřím, jak moc su vděčná za to, co pro mě dělá. Úplně nezištně, zadara, a ještě s radostí. Já si fakt myslím, že je anděl v právnickým převlečení.
Takže sem vlezla do klenotnictví, jakože koupím něco stříbrnýho, řetízek s přívěškem. V prodejně byly tři prodavačky, zákazník sem byla jedinej, teda kromě chlapíka, kterej vyřizoval reklamaci hodinek. Klasicky si mě nikdo nevšiml. Ze všech prodavaček na světě mám prostě zvláštní dojem, že nechcou prodávat. Za druhý nechápu zaměstnavatele, že todle zaměstnávají a že sou tak hloupí, že svoje lidi k prodejům nedonutí, třeba bonusovou složkou výplaty, nebo fakt nevím. Vypráskala bych ty lemry unuděný bičem. Furt tady nejsou pracovní místa, ale když už někdo pracuje, tváří se jakože ho to děsně obtěžuje, a že by mu snad zaměstnavatel měl líbat ruce za to, že si za ten pult vůbec stoupne.
Takže sem tam čučela půl hodiny, nikdo mi neporadil, nikdo za mnou ani nepřišel a když sem odcházela, u vchodu se mě prodavačka milostivě zeptala, jestli něco chci. Hm, dobrý. Řekla sem, že chci nějaký pěkný přívěsek s řetízkem. Na to mi řekla, ať se porozhlídnu. Jako bezva, a co sem asi doteď dělala. Takže ale sem se eště porozhlídla, protože se mi nechtělo todle absolvovat znovu v jiné prodejně, a pak sem za ní teda přišla, že bych se chtěla podívat na přívěšek. Znuděně došla ke skříni, vyndala plato, postavila to na stolek a hned mě umravnila „No nebojte, já to položím a pak se podíváte.” To mělo být jako k tomu, že ke všemu strkám hlavu, protože chcu všechno vidět co nejdřív. Položení na stůl už je pro mě moc dlouhá doba. Dívala sem se na přívěšky, mařka měla založený roce na hrudi a nudila se ještě víc než před chvílí, absolutně ji odrovnal můj trapný dotaz, jestli „ten kamínek tam je broušený sklíčko...” Úplně na mě odfrkla „Jo, sklíčko...” a evidentně si myslela „Ne, briliant asi, ty pyčo...”
Řekla sem teda, že si to vemu, a že chcu eště ňákej řetízek, jednoduchej.
„No tak jedině lanko. Chcete vyndat lanko?”
Na to sem jí řekla, že nevím, co je lanko, měla sem dojem, že mi chce prodat strunu na kytaru, jakože si to můžu omotat kolem krku. Neodpověděla mi, co je lanko, vytáhla ňákou krabici a rvala mi řetízek za pětikilo. Řekla sem, že to je moc drahý a jestli nemá něco lepšího. Tvářila se, jak kdybych tam přišla s kupónem ze Slevomatu. Za mohutnýho funění vytáhla další krabici, kde sem si konečně vybrala řetízek. Zeptala se mě, jak ho chcu dlouhej. Co já vím? Doma měřím řetízky, nebo co? Ukázala sem na krku „asi tak” a tím bylo dílo debilního zákazníka trapáka maximálně dovršeno.
Když sem pak chtěla krabičku, skoro mi to vymlouvala „ale krabičku máme jenom za padesát korun.”
Vedle mě chlap furt reklamoval hodinky, prodavačka mu furt tvrdila „ale tady je ze servisu napsaný, že bylo orosený sklíčko, natekla vám tam asi voda.”
Chlapík se bránil, že na hodinky dával pozor, voda mu tam určitě nenatekla. „Tak ste musel zmoknout.”
Na to řekl, že nezmokl, ani jinak se vodě nevystavil, hodinky mu prostě přestaly jít hned jak je koupil a žádá přezkoumání. Na to mu mařka řekla, ať si to teda nechá u odborníka posoudit, a druhá se přidala s tím, že určitě musel zmoknout.
Modlila sem se, ať to hlavně hodně rychle zaplatím, abych tam nemusela bouchnout, protože už hrozilo, že mi praskne z té neschopnosti hlava.
Je úplně neskutečný, jak mě neschopnost a otrávenost lidí točí.















neděle 8. května 2011

Rain man

V úterý sem si vzala v práci dovolenou a vydala se s Aničkou konečně na vyšetření na alergologii, kam sem se pracně snažila dostat půl roku. Dopadlo to výborně, zjistili jí alergie na zvířata, a na venkovní plísně, a nasadili léky. Byla sem děsně šťastná, že se našel problém a konečně se začlo něco dít. Neustálý problémy s kašlem už mi totiž braly chuť do života.
Když přišly dvě noci za sebou, kdy se netrápila kašlem, konečně, po půl roce, děkovala sem bohu za zázrak v podobě antihistaminik a konečně sem začla věřit tomu, že bude líp.
Po prohlídce u doktorky sem vzala Aničku na oběd s tím, že předtím sme ještě skočily do banky pro výpisy z účtů, kterýma sem měla doložit na sociálce zaplacený nájem. Sedly sme si k řízkům s bramborama, rozdělala sem ty papíry a čuměla sem na to jak když kocour sere do řezanky. Kroutila sem hlavou nad příchozíma položkama, který vystupovaly z toho výpisu jako pěst na oko. Například vzkaz od Radima, kterej mi vracel dluh „dík moc, kočko muuuck :-*” a u toho částka litr. Výborně. Dál tam byl vzkaz ode mě, když sem si přeposílala přebývající prachy z druhýho účtu „pro tebe kotě, enjoy! :D” Ježišmarjá, já su tak vtipná... kroutila sem hlavou. Na dalším listě byl vzkaz od rodičů, u kterýho nebylo vidět, že je od rodičů „na živobytí” a částka litr. Když sem to tak projela, říkala sem si, že z toho jasně plyne, že dělám litrovou prostituci, a jako s tímhle matrošem na sociálku nemůžu.
Zalarmovala sem známý v bance, dolítla sem si pro výpis pouze odchozích plateb inkasa a problém byl vyřešen. Uf. Už sem myslela, že mám po přídavkách. Srandičky, srandičky, a trnky do zvonku.
Na sociálce nikdo nebyl, jakože žádný fronty, už sem myslela, že sem přišla po zavíračce, nebo co. Ale asi to bylo tím, že pršelo, a sockám se nechtělo do deště, páč nemají na deštníky. Anička se furt ptala, proč nemám deštník, když ostatní lidi ho mají, ale já sem jí vysvětlila, že kapuca je praktičtější záležitost a že nemusíme dělat to, co ostatní lidi. Na to mi řekla, že ale chce dělat to, co ostatní. Na to sem jí opáčila, že to není dycky to nejchytřejší. Zamyslela se a řekla, že ale chce nosit deštník, protože všichni ostatní ho mají.
Pořád ještě nevím, jestli tu výchovu směrovat tak, aby zapadla do společnosti, nebo podporovat individualitu. I když su spíš nakloněná první možnosti, druhá přináší spoustu osamělosti a neustálý boj.

Ve středu sem se s Aničkou ještě ráno stavila na odběry, a pak šupky dupky do práce. V osum nula nula sem jako dycky seděla na lince, připravená vzít hovor, s posláním zainternetovat celou republiku. V poslední době mi trochu dělala starosti Syslica, která evidentně nebyla ve formě, nikomu nenadávala, jenom se ploužila a bylo vidět, že má starosti. Když došla do práce, spustila na mě „Co čumíš, ty hajzle” a já sem se smála a věděla sem, že je zpátky. Bavily sme se o filmech. Syslica houkla na Evu „Hej jako viděla si Rain Mana?”
„Já?” Zeptala sem se.
„Ne ty, ty debile. Ty vidíš Rain Mana, když se ráno podíváš do zrcadla.”
Rain Man je fakt dobrý označení. V deset nula nula se zvedám s tím, že „v deset hodin chodím kouřit, je deset nula nula přesně, tak já du.” A jako běda, jak se mi to nepovede. Třeba je deset nula pět a já mám někoho na lince. Ostatní se nervózně otáčejí, ukazují na hodiny „Jano, deset nula pět, máš zpoždění”. V deset nula nula stojím u Čáry a ptám se, jestli si můžu vzít osobko. A bojím se té chvíle, kdy mi řekne né nemůžeš, sou fronty, eště půl hodiny to vyzvedej. To by mi nabořilo celej den.
Takže, v deset hodin sem se zvedla a šla sem kouřit s Evou. Sedly sme si před práci na okenní parapet, zapálily si, čuměly sme do slunka a taky na našeho nemožnýho vrátnýho, jak někoho zase jebe za to, jak zaparkoval. Uchichtávaly sme se, jakej je to debil, a já sem říkala, že až budu takle stará, chcu mít taky takovou práci na vrátnici, furt někoho jenom buzerovat. A ještě berlou bych je přetáhla, hajzly pracující.
Vrátnej k nám přišel, vůbec se mu nelíbilo, že se mu smějem a udeřil: „No né jako, vy se smějete, ale vám ta sranda taky skončí. Tady už kouřit nebudete.”
„A kde jako budem kouřit?” Zeptala se bystře Eve. Já na něho seru, vůbec se do takových debat nenechávám vtáhnout, protože je mi ukradenej. Jenom se blbě směju.
„Tam si budete muset sednou za roh, na ten beton, protože tady nebudete, vám říkám.”
„Jo? Tak to abyste si sem dal řetěz.” Smála se Eve.
„Policejní pásky, woe.” Smála sem se já. „Danger. Do not enter.”
„Jo, holky, smějte se.” Začal křičet. „Vy si myslíte, že ste něco. Víte co, já vám něco řeknu. Já su něco. Vy nejste nic! Nic!”
„Jak nic? Co nás napadáte? Jaký nic?” Vzedmula se Eve.
Jo, jaký nic, my sme operátoři. Souhlasila sem v duchu. Internetoví mistři dat.
„Vy si tady kouříte, klepete to na zem, a tady se to potom musí uklízet. Víte co s tím má uklizečka práce?”
„Venku uklízí uklizečka, jo? No to určitě.” Nedala se Eve. „Dyť to ten vítr rozfouká, a típeme to do popelníku, tak co.”
„Jo, vítr rozfouká, jo? Jenomže děvenko, ten vítr to nafouká dovnitř, do haly!”
„Aha.” Řekly sme současně a podívaly se na dveře na fotobuňku.
„Jasně.” Smála sem se. „Vítr si otevře dveře, mocným fukem, a namete tam ten popel.”
Smály sme se tomu po zbytek dne.
Ve čtvrtek se mi nečekaně ozval Mladej, z firemního mejlu. Zjistila sem, že furt děláme na stejným projektu, i když on je u jinýho zaměstnavatele. Já su dycky celá překvapená z věcí, který ostatní vědí už měsíc.
Třeba teďka sem dva dny po sobě viděla na našem oddělení ňákýho novýho borca, tak sem se zeptala „ty seš u nás jako novej, jo?” a on mi řekl „co? Jak novej? Dyť tady vedle tebe sedím už měsíc.” Aha.
Nebo říkám Švábovi „jakto, že nejseš na facebooku?”
A von mi na to řekne „jak jako nejsu? Dyť mě máš v přátelích.” Aha.
Znamená to, že se musím polepšit, abych aspoň vypadala, že mě ty lidi zajímají.

Na pátek Čára naplánoval teambuilding. Vznešeně to celý pojmul, i s tím názvem, a zvolil vznešený program, jako že dem hrát kuželky. Mně se to celý zdálo divný, frflala sem jako „proč se nemůžem jít pracovně sbližovat do ňáké normální hospody...” protože kdo je zvědavej na ňáký sporty. Čára vyhlásil přísný zákaz účasti členů z jiných oddělení. Takže sme měli zakázaný vzít si kamarády, zato sme si mohli celou útratu i s kuželkovou dráhou zaplatit sami. A to se vyplatí.
Ze začátku byla akce divná. Čára se vyplácl u mega obrazovky s přenosem hokeje, nezajímal ho nikdo a nic, takže sice jako akci spískal, ale sbližovat se nechtěl. Těšila sem se, až přídou děcka z odpolední směny, jenomže když přijeli, vyplácli se u hokeje taky.
My sme se s Evou zřídily u baru, protože nás hokej vůbec nezajímal. Ožily sme až když hrála hymna, to sme se dramaticky postavily, daly si ruky k hlavě a odzpívaly sme „v sadě skvííí se jara kvěuééét , haha, woe, zemský ráj hááá hááá tó achacháá...” Víťa ještě k tomu spustila Nad tatrou sa blýska, ostatní si konečně taky dali panáky a šli sme se plazit po kuželkářské dráze. Čára se chytal za hlavu, že takle si týmbildyng nepředstavoval a navrhl, že příště pudeme rači na výlet do přírody. A myslel to vážně. Luka si se mnou dal panáka, měl na krku šedej šátek a děsně mu to slušelo, Lucka se hodila do svýho infantilního módu kdy mluví s klukama stylem „ale ty seš na mě zlej...” Zamračí se jako dítě, a uraženě dupne. Kupodivu mi to přijde roztomilý a srandovní, opilá Lucka je prostě funny. Syslica se chystala mi omlátit foťák o hlavu protože „už mě kurva s tím focením sereš”. Kifova Milá se snažila mi do pití hodit ledy, a já sem ji přesvědčovala, že to nemá smysl, a následně sem do sebe panáka kopla, abych to demonstrovala „vidíš, ani by se nestihl rozpustit”.
V jednu nás vyhodili. Naskočila sem s Čárou a Lukou ke Kamioňákovi do auta, že jako jedem do klubu. Ostatní jeli rozjezdem. Kamioňák nás vyhodil v Bažinách a jel dom, Luka jel do města za mladou, a ještě předtím řekl Čárovi, ať na mě dá pozor. Čára se ušklíbl a řekl „No to asi moc nepude...”
Když sme přišli do klubu, zopakoval mi Čára, že si takle tu firemní akci teda nepředstavoval, a že je trapný skončit tady, kde se ani neslyšíme. No. Koupila sem si pivo, pinkl chtěl, ať mu zaplatím šalinkartou, tu mi taky vzal, a já sem se smála, plazila sem se přes bar a snažila sem se ji dostat zpátky. Pak sem zjistila, že nemám na zaplacení, takže mi Čára musel vzít škopek. Když sem začla tancovat, Čára byl vrcholně znechucený. Ukázněně sem si teda sedla a zeptala sem se ho na nějaký věci ohledně odchodu Puštíka. Na to mi řekl, že „dyť panebože, proč o něm mluvíš? Zacházel s lidma jak s nějakýma věcma, hrál si s nima podle toho jak se mu to hodilo." Wow. Král je mrtev, ať žije král. Pak mávl rukou a řekl, že o tom se vůbec nebudem bavit a že se mám vzpamatovat, protože mi za to vůbec nestojí. Ale mně je furt smutno a nechce to přejít. Now I´m alone, demons come home. Zapálila sem si cigáro a litovala, že nemám na panáka. Sakra.
Byla sem nachystaná, že nejbližším rozjezdem pojedu domů. Jenomže pak přišli ostatní, čemuž sem se dost divila, protože sem úplně upřímně myslela, že zdecimovaná jednotka pojede akorát tak domů.
No a pak se to rozjelo úplně krutě. Skvěle sem se bavila. Domů sem jela za svítání. A to už tady dlouho nebylo. Povedený večírek.








úterý 3. května 2011

Majáles a pak a tak

V pátek sem se vydala na Majáles. Né, že by se mi až tak chtělo, ale slíbila sem to Lauře, takže sem si zabalila do batůžku chleba s karbenátkem a vyrazila sem. Majáles se nekonal už na Velasu, ale byl přesunutej do Komárova. Byla sem na to dost zvědavá, ale horší než na původním místě už to být nemohlo, protože si nedovedu představit, co může být horšího než nahnat lidi z celýho Brna na uzavřený velodrom. Komárov mě hodně příjemně překvapil. Když sme tam s Laurou došly, zíraly sme na ten obrovský travnatý areál, já sem řekla „no ty vole, to je plocha jako letiště” a to sme eště netušily, že vidíme jenom prostor číslo jedna, a že sou tam eště dva takový. Byla sem úplně unešená. Byly tam i stromy, a příjemný odpočinkový místa, kam sme si prostě mohly sednout s pivem, kam nedolíhal hluk ze stejdží, prostě bomba. Celkově bylo hodně stánků s jídlem, což je značný vylepšení oproti situaci před dvouma rokama, kdy na velasu byl jeden stánek se zkurveně drahýma pečenýma bramborama, a frontou až do prdele. Na pivo nebyly až takový fronty, hodně bylo stánků s chlastem, což byla taky výborná věc. Překvapily mě taky stojany s vodou. Jedna věc mi ale docela vadila, a to fakt, že nebyl vyřešený zastřešený prostor pro případný pršení. Jakože fakt by se to hodilo, aspoň udělat nějaký primitivní zastřešení na jednom plácku, pro případ deště. Ale jako, dejme tomu, chybka se vloudí. Celkově novýmu Majálesu tleskám, úplně to povýšilo do jiných dimenzí.
S Laurou sme si koupily škopky, a šly sme se podívat na Fast Food Orchestra. Teda, šla Laura, mě to až tak nezajímalo, já sem se utábořila na trávě, pila sem škopka a žrala karbenátek. Pak sem si zapálila a byla sem spokojená jak vorvaň. Pak sme si daly druhý pivo a šly sme opruzovat ke studentské stejdži, kde sme se děsně smály basákovi, protože vypadal jak Stifler. Následoval přesun (a jako dlouhý přesun, protože stejdže byly od sebe fakt daleko), na Tleskače. Tleskače má ráda Laura, já ne, mě to fakt nudí. V tenhle moment začal nějaký můj neradostný okamžik. Za prvý sem musela stát na Tleskačích v kotlu, což mě vůbec nebavilo, za druhý mi docházelo pivo, za třetí se rozpršelo, za čtvrtý Laura potkala Danečka, což je nový objev. Né teda můj, takže z mojí strany nadšení nikde žádný, docela nudná chvíle. Za pátý mě přestal bavit celý Majáles, byla mi zima, přemýšlela sem, co tam vlastně kurva dělám, a chtěla sem se sbalit a odjet do hospody. Jenomže se spustil liják, takže sme s Laurou opustily objeva, bohudíky, a šly sme se schovat pod stříšku pivního stánku. Tam byli nacpaní lidi jako tučňáčí kolonie, takže sme se tam beztrestně mohly lepit na mladý borce, což bylo fajn. Když přestalo lít, Laura se chtěla vracet do kotla na Tleskače, ale mně hráli Wohnouti na jiné stejdži, takže sme se rozdělily, já sem se přesunula o kus dál, vyvalila sem se na trávník vedle spícího borca, a celý sem to sledovala z dálky. Wohnouti mě potěšili, vysvitlo slunko, dala sem si cígo, pila sem si spokojeně svoje pivo, a ve finále mě i našla Laura, takže všecko bylo gut. Rozjely sme naši tradiční hru „vyfoť se s náhodným kolemjdoucím”, což je děsná sranda, pár dobrých úlovků by bylo, potkala sem taky svýho zastupujícího kontrolóra Haráka, a pak taky Mášu s Marcelem. Doufala sem, že tam bude víc lidí z práce, ale stejně bylo dost nepravděpodobný se tam najít, takže nic. Chtěly sme jít na Sto Zvířat, ale pivo nám nějak rozhodilo organizační schopnosti, takže sme vůbec nenašly stejdž, kde hráli, a místo toho sem si koupila príma punkový tričko s řetězem. Trapačily sme u toho stánku, Laura donutila prodavače vyslíct figurínu, z čehož sme měly děsnou prdel, ale ve skutečnosti sme asi byly normální opruzáci. Šly sme otravovat na plácek, kde hráli Prago Union. Ti mě dostali mega. Vyhlašuju za nejlepší kapelu Majálesu. Normálně rap moc nemusím, ale tihle chlapci, ti mě rozsekali. Úžasný texty. Smála sem se, až sem vybryndala pivo. Vystoupení zakončili moudrým heslem „Brno pyčo!” a mně bylo fakt líto, že skončili, protože mně bylo jasný, že nic lepšího už neuvidím.
Ještě sme se podívaly na Zónu A, ale to pro mě fakt bylo utrpení. Následoval přesun na Skyline, to sme si dobře zaskákaly, no a pak sme čekaly na Divokýho Billa, ale to už sem byla poměrně slušně vyřízená. Ploužila sem se ke stánkům s pivem, totálně vysílená, Lauře sem řekla „v nohách mám už tisíc mil, už mi zbejvá jen pár chvil”, takže na Billa sme jenom seděly na zemi v politováníhodným stavu totálního vyčerpání, Laura nepřítomně žvýkala sýrový krosán, já sem se zvedla, že si skočím na Svatou pravdu, ale jak sem vstávala, bolest vykřečovaných svalů a namožených kloubů mě skoro srazila k zemi. To prostě občas s tou aktivitou přeženu, pak se divím. Každopádně hyperaktiv ve mně se děsně radoval, že celej den mohl skákat, válet se po zemi, křičet, a dělat si prdel z cizích lidí, nahlas se smát, mluvit ve frekvenci kulometné palby, a to všechno úplně beztrestně. Takže když sem seděla na zemi, zásoby energie vyčerpaný do mínusových hodnot, rozhodla sem se, že tohle už nemá cenu, sebrala sem veškerý síly, nechala sem tam Lauru sedět a žvýkat, a vydala sem se na zpáteční cestu. Ušla sem si sto jarních kilometrů, nasedla sem na šalinu a vydala sem se k Námořníkovi, protože se tam konala firemní pařba.

Na stole byla flaška Morgana, skoro vypitá, ale nikdo se nekácel pod stůl, nikdo ani nelozil po stole, nikdo po sobě neházel brambůrkama, kamenama ani škeblema. Všichni seděli tak nějak ukázněně, což vhledem k skoro zlikvidované flašce byl paradox.
Sedla sem si, objednala pivo, a byla sem ráda, že sedím, a byla sem taky spokojená s tím, kde su. Servírka přinesla pivo, vytáhla cech a zeptala se mě na jméno, aby ho mohla popsat.
„Jana.” Řekla sem popravdě.
„To vona Markéta říká dycky.” Řekl Tom. „A pak uteče bez placení.”
Tom mě dycky pobaví. Máme stejný příjmení, což je sice divná náhoda, ale je to tak, takže sme se rozhodli, že sme bráši. Furt se mě někdo ptá, jestli sme sourozenci, a já říkám, že jo, i když logický to vůbec není, protože nikomu nedošlo, že já mám jméno vyženěný, tudíž je to blbost.
Mluvila sem taky s Čárou a ve slabé chvilce sem se přiznala, že se mi ekluje zřizovat dvoumegový ádéeselka, protože podle mě na tom nemůže nikdo kvalitně fungovat. Puštík by mi na to řekl, ať se vyseru na morální kodexy. Čára na mě šel od lesa, a s očima navrch hlavy mi vysvětlil, že je to rozhodně prospěšnější než zřizovat internet s FUPkou, což sem dělala doteď. Na internetové debatě sme se zasekli na hodinu. A to sem se dycky smála technikům, že přídou do hospody a řeší modemy.
Vedle mě byla prázdná židle, někdo se zeptal, jestli si tam může sednout a já sem řekla, že ne, že tam sedí můj imaginární přítel. Tyhle vtipy sou obecně chápaný úplně špatně, a tentokrát to taky nebylo jinak. Imaginární přítel se začal zaměňovat s imaginárním manželem, a následně se začlo rozebírat, proč si proboha nenajdu ňákýho úplně reálnýho a viditelnýho chlapa. Míra nepochopení vtipu: Vysoká.
Na to sem řekla „Co děláte? Vy ste třeba v dětství neměli imaginárního přítele?”
Všichni se po sobě zmateně podívali „Ne.” Kroutili hlavama.
„Já sem jich měla hned několik.” Mávla sem rukou a hodila sem do sebe panáka. Oni to nemyslej zle, mají jenom ty hodnoty někde jinde. Ve vztahu je každej šťastnej, bez vztahu je nešťastnej, a tak se mi všichni snaží říct, že k sobě někoho potřebuju, abych byla happy.
S Tomem sme si vykládali o bubnech, kopal do stolu aby mi předvedl, jak funguje dvoukopák, a já sem nakonec přiznala, že su mizernej bubeník, ale su skvělej flétnista, načež se ostatní probrali a začli vykřikovat „A bylas na hudebním táboře?” Což je klasika.
V deset dorazila Kačka a Eve, a znovu se to tam rozjelo. Domů sem dojela v jednu, což je nezvykle brzo, ale vzhledem k celýmu dni, dobrej výkon.
Celkově dobrá akce. Celkově dobrý den.