neděle 24. října 2010

Zubejda


U Simy v baru to bylo prostě divný. Celý večer byl takový divně pokřivený jak když se roztaví igelit na cigárech. Když sme přišli, neměli sme si kam sednout. Pája přivedl kámošku Lucku, což bylo ó ká, a bohudíky za ni. Jenomže tady pozitiva končí. Sima pochopitelně neměla čas, obsluhovala až jí za patama hořelo. Na baru seděla schlíplá Efa, vůbec nemluvila a tvářila se, jakoby jí uletěly včely, kočky chytly prašivinu a chcípli šneci. S těma šnekama se to nakonec ukázalo jako pravda. Takže sem byla vyvedená z míry, protože nemluvící Efa je prostě divný úkaz, asi tak vzácný jako polární záře nad Brnem. Kif mě vyplašil k smrti když začal pít ledový čaj. Přesedli sme si ke stolu, kde hrozně táhlo a byla zima. Nebyl tam popelník. Neměli cíga. Pinkl pořád pletl objednávky, Lucka si objednala dva drinky a pinkl to čtyřikrát popletl, ve finále dostala úplně něco jinýho. Já sem si šla pro pivo, protože vzadu na baru nebylo. Takže valím dopředu, tam mi to nechtěli napsat na cech, prý to mám zalepit, tak valím zpátky dozadu pro prachy, přídu, pivo mi pije na baru ňákej borec. Řekla sem pinklovi ať mi teda natočí nový, rychle. Borec do mě začal prudit, že sem si to pivo postavila na jeho místo, a dobře mi tak, že mi ho vypil. A že prej si může na svůj rožek odkládat pivo jenom on. Jelikož sme byli přivtěrklí na soukromé akci, nechtěla sem dělat rozruch, ale kdybych byla v normálním baru, by viděl. Na soukromé akci byli divní soukromí lidi. Mařky u stolu na sebe pištěly v divné vysoké tónině "divejte, Dana má novou kabelku od Gucciho"!!!


"Stejně si tam nablije." Podotkl Kif. Sledovali sme, jak si mařky u stolu posílají kabelku, prohlíží ji ze všech stran, zkouší pevnost uší a zip. Šrumec kolem toho byl veliký. Ještě předtím sem teda slíbila, že se stavím k Námořníkovi, protože mi tam Učitel měl donýst flešku s ňákým japonským filmem. Kif taky slíbil, že se staví, ale ten tam neměl flešku ale sekeru jak prase. Celej den měl hlavu v pejru z toho, že prohrál v kostkách, a já sem měla hlavu taky, protože sem byla vyděšená z toho, že bych to prohrála já. Neboli kdyby to neprohrál on, lepila bych já, páč sem hodila sedum tečiček. Slavnostně sme si slíbili, že kostky už nikdy, a že se navzájem pohlídáme, aby k takovýmu incidentu nedošlo. K Námořníkovi sme nakonec nešli, fleška i sekyra zůstaly bez povšimnutí a smutně tam plakaly a já sem pak skoro plakala když mi od Učitele chodily vyčítavý esemesky, že sem se nestavila. Petin dělal koktejlovou šou a ani nehořel, což bylo divný. Pája s Luckou povídali pár historek, který mě pobavili, ale víceméně sem byla zdechlá z pátku, takže sme to brzo zabalili a hurá do peřin. A to sem si myslela, jak to bude akce roku. Kdo čeká víc, nemá nic.



V práci mě pobavil Puštík. Měli sme ňákou apokalyptickou debatu o tom, jak by to vypadalo, kdyby byl na světě jako jedinej chlap. Naivně si myslel, že by se měl jako prase v žitě. "Já bych si vybíral jenom ty nejlepší kousky, ty jo." Přimhouřil oči.


"Kousky... ty vůbec nic nevíš!" Vyvedla sem ho z omylu. "Kdybys byl poslední chlap na světě, tak to bys, kamaráde, neměl vůbec žádnou svobodnou vůli. Byl bys normální chovný kus."


"No to bych teda nebyl." Kroutil hlavou. "Musely byste mně všechny sloužit, a já bych si vybral ty nejlepší. Nejkozatější. Ty jo, Janino, já chcu apokalypsu."


"Pcha! No tak to by teda takle vůbec nebylo. Byl bys tak hlídanej, že bys chtěl rači umřít." Řekla sem.


"No tak kdybyste se mnou zacházely takle, tak bych trucoval, a vůbec by se mi nepostavil. A byly byste nahraný." Triumfoval.


"Jak trucoval? By se tě nikdo neptal. Si myslíš, že by tlupa ženských byla zvědavá na nálady posledního chlapa na světě? Na tvoje nálady by se mohl každej vysrat!"


"Jak jako neptal? Chlapa přece neznásilníš." Vystrčil bojovně bradu.


"Chachááá!" Plácala sem ve smíchu rukou do stolu. "Ty seš frajer, vole!"


"Ale počkej, počkej... " Zarazil mě. "...aby sis nemyslela, že ženským nerozumím. Vymyslel sem nejcitlivější větu, jak se s někým rozejít, jako aby to nebylo blbý."


Přestala sem se válet po stole a nasadila sem zvědavkový výraz. "Poslouchám."


"Tak poslouchej. Věta zní: Vím, že pro tebe nejsem dost dobrej, máš na víc, měla by sis najít někoho lepšího." Tvářil se u toho vědátorsky vážně.


Smíchem sem praštila hlavou do stolu a začla sem se zase dusit smíchem.


"Ty seš ale blbá!" Mávl uraženě rukou.



Simě sem volala, když mi večer nebylo moc dobře, přiběhla chudák v noci z práce, aby poslouchala moje slinty. Laura se mnou zašla na oběd, dala sem si lososa a fakt mi to spravilo náladu. Ozval se Kácha, aby mě morálně povzbudil, aby mi řekl, že všecko bude óká, hlavně zůstaň sama sebou, nenech se zničit. Andrea mi moc pomáhá, nejenom že mi sepisuje rozvodový papíry, ale ještě mě nutí to zavčasu řešit. Musím říct narovinu, že kdyby mě neuháněla telefonem, neudělám vůbec nic. Takže za tohle su fakt vděčná. Rodiče mi hodně pomohli při zařizování bytu, což je super. Anička to zvládá skvěle, občas teda brekne, že je jí smutno, ale to mi bylo jasný, že bez následků to nebude. Vysvětlila sem jí, že taťka se od nás odstěhoval, aby to měl blíž do práce. Lež jako věž, ale před pravdou ji musím chránit, protože pravda je blbost. Nejlepší sou večery, když si zalezem do postele, jíme zákusky a koukáme na Simpsonovi.


Na pokoj už sem si sehnala holčinu, nastěhuje se začátkem listopadu, vypadá dobře, slušně, a je to studentka. Druhej pokoj teprv musím udat, abysme byli komplet. Dala sem inzerát, že pronajímám pokoje, a hledám holky. Hned zkraje se ozvalo pět kluků.


"Musím je odmítat s tím, že chcu jenom holky." Stěžovala sem si v práci Kaštanové. "Vypadám jak zapšklá stará feministka."


"To taky seš." Řekl Mladej. Mladej s Kaštanovou se s ničím neserou. Když za náma přišel na oddělení Šprt, kterej má hodně dioptrií, a zvětšují se mu přes ně oči, smáli se mu, že je chameleón, protože vypadá, že se každým okem dívá na jinou stranu.



Z celé rozvodové situace a všeho kolem sem chytla nervy. Byla sem na sesypání. V práci sem se snažila vzít si dovolenou, ale jaksi mi ji nedali na dny kdy sem potřebovala. A já sem potřebovala. Přepnutí se muselo někde projevit. Ve čtvrtek ráno mě začal bolet zub. Rostoucí osmička. Ještě dopoledne sem ji překecala třema Brufenama. Odpoledne už to byl těžší kalibr. Přišla sem dom, snažila sem se to zaspat, a když sem se vzbudila, už sem brečela bolestí. Do toho přijela mamka s taťkou, přivezli mi nový monitor (velký, yiffííí, protože na velikosti záleží), no a taťka mě rovnou teda odvezl na pohotovost. Nebyla v Židenicích, jak sme původně mysleli, ale museli sme až k úrazovce. Bolest docela hrubá, ale držela sem se, protože su holka statečná, víme? Dala sem si kafe z automatu, povykládali sme s taťkou o životě, já teda nic moc s tím vykládáním, artikulace docela trapná. Vzal mě potom takovej mladej, šikovnej doktor, dyjagnózoval mi zánět u rostoucí osmičky, udělal mi jakýsi cosi zákrok, nacpal mi do zubu drén, což bolelo jak prase, opět sem potichu plakala, zabořená do křesla jak lentilka na dortovým krému, ale zvládla sem to, protože my, silný ženy, sice brečíme, ale potichu, aby to nikoho nevotravovalo. Po tomhle skvělým zákroku sem chvílu vůbec nevěděla, která páčka, bolest jak ďas. Artikulace se znatelně zhoršila když sem dojela dom. Anička nechápala, co dělám za šašky, tak se mi smála. Musela sem ještě zjistit telefon na vedoucího, kterýmu sem hodlala oznámit, že příští den dojdu později, jelikož musím ještě k zubaři. Zavolala sem teda Kifovi, protože sem věděla, že má noční směnu. Pak sem si uvědomila, že sem to spíš měla vyesemeskovat. Vysvětlila sem, že potřebuju telefon na supráka. Nastalo dlouhý hledání, shánění..."děcka ticho kurva, no... tady nemá nikdo telefon na supráka? No tak rychle ale... máš tužku? Papír? Ale ty né... né na tebe nemluvím... no... vem si papír... ty ne, kurva... Jani...? Můžeš si psat?"


"Ééééé...mmmm...."


"Tak si napiš.... co je s tebou? Seš nemocná?"


"Né....musím zítra... k -ubařovi... teď em pžijela z -ohotovosti."


"Seš v pořádku? S tou sobotou počítáš?"


"Mmmm..... éééé... á ááám sub."


"Já mám taky zub." Smích. "Mám jich třicet dva a to mi nebrání jít na narozeniny."


"-y -áš t-icet dva -ubů? -áš -šechny suby moudrosti?"


"Jo, jasně že jo."


"-á ém ááá ííí mmmm...hmmm...é...oko...á...éj...."


"Jo. Takže na sobotu tomu zubu domluv, jo?"


"íííí...."


"A zlepši si trochu projev, moc mi nepřipadá, že bys to zítra v práci zvládla..."


"e oeí..."


Klingonština v akci!



V práci sem to taky druhej den nezvládla, protože sem tam vůbec nešla. Nemohla sem mluvit. Na bolest sem dostala Aulin, sjetá sem byla celej den, no teda, to byla jízda. V sobotu už mi bylo dobře. Večer sem měla jít s Kifem na velkou narozeninovou párty. Byly to narozeniny několika jedinců od Námořníka, soukromá oslava v klubu. Těšila sem se na to dva týdny. Dva týdny mohutných domluv, příprav a těšení. Abych nějak zaplácla celej den předtím, rozhodla sem se, že si s Aničkou udělám príma den. Že jako zajdem do Olympie, nakoupíme a pak půjdeme do kina na Legendu o sovích strážcích. Nákupy mě zmohly už po hodině, nasraná sem byla až do nevidím, do toho Andulka teda nevypadala moc svěže. Sedly sme si teda k mekáčovi, koupila sem hepy míl, hranolky a ňáký džusy. Šinula sem si to ke stolu, jedinýmu volnýmu, jenomže si tam stoupl ňákej borec v kšiltovce, a oznámil mi, že tenhle stůl obsazuje. Udělala sem smrtící výraz a šly sme si teda s Aničkou sednout na ňáký barový stoličky, nebo co. Jenomže pak mi to došlo, jak děsně mě nasral, vrátila sem se teda k borečkovi, a prskla sem na něho: "Doufám, že seš na sebe pyšnej, žes mě s malým dítětem vyhodil od stolu." A zase sem odešla. Dojedly sme a šly sme do kina. Tam nám řekli, že do sálu ještě nemůžem, že nás pustí až za deset minut. Nasranost neznala mezí. Koupila sem v mezičase popkorn a colu, zašly sme na záchod a pak sme se konečně usadily v kině. Pět minut sme seděly a pak Anča začla kníkat, že chce na záchod. Sbalila sem se teda a šly sme znovu na záchod. Když sme se vracely, začla kňourat, že do kina nechce, že sou tam zvuky. Sprdla sem ji na dvě doby, že takový prachy sme za to daly, a že teď už teda ale pudem. Seděly sme tam tak dvacet minut, podívaly sme se na reklamy, a na začátek soviček. Pak začla Andulka natahovat, že jí bolí bříško. Valily sme na záchod, utíkala sem přes celý nákupní centrum jak kdyby vyhlásili bombový poplach. Vyklubal se z toho průjem jak dělo. Když sme vyšly ze záchoda, ušly sme pár metrů a znovu sme se vracely na záchod. Bylo mně jasný, že půlhodinová cesta dom autobusem je v rovině sci-fi. Úplně vyčerpaná, znechucená a vynervená, sem seděla na záchodě na zemi a brečela sem. Pak sem se sebrala a zavolala Pájovi, ať pro nás jako přijede. Pája byl skvělej, během chvilky byl na místě a odvezl nás dom. Bylo mi jasný, že velkolepá večerní akce je nenávratně v háji. A to sem měla koupený nový boty! Rvala sem věci do pračky, umývala Aničku, chystala postel a připravovala Smectu. Psala sem mamce, že Aničku k nim nepřivezu, protože průjem. Do toho volal Kif, abysme se domluvili na večer.


"Víš, jak sem říkala, že se určitě něco vyjebe." Říkala sem zkroušeně do telefonu. "No, tak už se to stalo." Andulku sem dala do postele, v tu ranu usnula. Nadávala sem si, že sem nezůstala čumákovat doma, protože dycky, dycky když si naplánuju s Aničkou výlet, dostane průjem. Tak to prostě chodí, tak to je.


Nakonec ani nekašlala, průjem přešel, spala jak dudek, a tak přišla Laura, aby mi ji pohlídala přes noc, jako abysem mohla na oslavu. Laura byla úplně skvělá, dojela z bytu, kde celej den malovala, a pak mi přijela pohlídat Anču. Furt sem přemýšlela, jestli mi to stojí za to, jestli fakt nemám zůstat doma. Nakonec sem se rozhodla, že du. Sraz byl u Námořníka. Než sem dojela, Kif volal čtyřikrát, Puštík jednou, a tvrdil mi, že nejsem, kdo sem.


Když sem přišla do baru, s hrůzou sem zjistila, že Puštík má sebou tři blonďatý kurvy. Seděly u stolu, svítily na sebe blonďatýma hlavama, jedna měla růžovou mašlu ve vlasech, druhá měla nalepený flitry na očích, blbě se chichotaly, a evidentně byly našrot. Blbě sem se na ně dívala, dělala sem xichty, a průběžně sem Kifovi oznamovala "todle nemá úroveň". Proto si mě Puštík vytáhl před bar, kde se mi snažil domluvit "nevšímej si jich, normálně se nad to povznes, sou ožralý a plácají blbiny, no... hlavně na ně nevyjeď, prosimtě, nedělej mi ostudu..." Veleslavně sem slíbila, že se s kurvama nebudu bavit, protože sou pod moji úroveň, a s tímto pravidlem sme se přesunuli do klubu. Lidí tam bylo tak padesát, možná víc. Pak ještě za Puštíkem dorazila mařka z práce, číslo čtyři. Úplně normálně mě to tam nebavilo. Seděla sem na sedačce pro vyhazovače, pila sem si svýho škopka a morgana, zírala sem na lidi, a zničeho nic ke mně přišla jedna z blonďatých kurev a řekla: "Jdi pryč, my tě tady nechceme." Zeptala sem se jí, jestli jí nehráblo z chlastu.


"Jak to se mnou mluvíš?" Zaujala bojový postoj.


"Jak si zasloužíš. Se na sebe podívej, neumíš ani rovně stát. Trapný." Mávla sem nad ní rukou. "Fakt trapný."


"Jako... vypadni!" Pištěla na mě.


"To jako proč? Kdo si vůbec myslíš, že seš?" Sem se začínala vytáčet.


"Prostě nám vadíš." Řekla mluvčí kurvího klubu a přimhouřila oči, což brzký boj značí.


"Dej si mokrej hadr na hlavu." Poradila sem jí. "A nauč se chlastat." Vzala sem si pivo a odešla na bar. Čučela sem tam do automatu na cíga, abych se uklidnila. Do toho za mnou přišla Čtyřka, která se asi rozhodla, že se mnou bude kamarádit. Něco sme tam mlely, ňákej borec nám koupil panáky, a já sem se pak vrátila k vyhazovačskýmu gauči, kde sem začla křičet na Puštíka, ať si do prdele zkrotí ty svoje kurvy, případně ať je naučí, jak se mají chovat. Kif se do toho vložil a schytal to ode mě taky. Po tomhle incidentu sem chtěla odjet, ale ujel mi rozjezd, a tak sem se musela vrátit. Ze zastávky sem se během noci vracela ještě dvakrát. Mě ty rozjezdy fakt zabijou, bych to zakázala. S Kifem sem tančila na Bombtrack, zatímco Puštík něco meldoval do Čtyřky, kurvy obsadily gauč a cucaly se s vyhazovačema. Šla sem pozdravit oslavence, dala sem si morgany s Panem Korálkem, pokecala sem s Majitelem a s Pěšákem, a pak sem se vrátila dolů, kde se to mezitím všechno spárovalo, připadala sem si tam divně, jako jedinej sólo retard, takže sem provedla pokus o útěk. Druhý přesun na zastávku, následně návrat do klubu. Puštík se mi smál, že se neumím na ty autobusy trefit, a poradil mi, abych si našla někoho, kdo mi ten rozjezd ohlídá. No to byla rada nad zlato. Kolem druhé všichni odešli, zmizely kurvy i s Puštíkem, zmizela Čtyřka, přišel mě balit ňákej borec, kterej mlel strašný hovna a nebavil mě, pak za mnou na gauč přišel Kif, zahájili sme hodinku pravdy, což je asi náš opilecký rituál, ještě se to dělí na levely. Zahájila sem level 1, což je ujišťování, jak si sebe vážíme, proč se máme rádi, respekt, hlavně respekt, a druhá strana, dark side of the level one, je nařčení z toho, že je někdo sobec, blbec, případně nastane něco jako "já tě nechápu protože..."


Level 2 se spustil v zápětí, kdy sem mu řekla že pro mě hodně znamená, protože..."protože seš hrozně inspirativní. Já o tobě ráda píšu. Seš divnej."


Byl z toho celej dojatej. Pak sem utekla na rozjezd. A vrátila sem se zpátky. Na třetí level sme si počkali do rána. Ráno, kolem páté, sme totiž ještě seděli na baru. Měla sem neodbytný pocit, že su tam zakletá, že se sakra z toho místa nedostanu, a su odsouzená čučet tam na věky věků. A že musím počkat, až mě odtama někdo dostane, někdo musí tu kletbu prolomit. A napadlo mě, že by to byla dobrá povídka. Kif dostal tradičně nápad, že si dáme absint. Nápad byl tradičně zamítnut moudřejším členem naší dvoučlené skupiny. Odjeli sme kolem šesté. To už nejezdily rozjezdy, ale normálně ranní šaliny.


Museli sme jít pěšky přes město. Svítalo. Měla sem klasickou přednášku o tom, jak sou vztahy na hovno. Melu a melu a melu a pak se dostanu do takových otáček, že se sama naseru, a pak taky z ničeho nic křičím. "Na vztazích ale kurva není nic romantickýho, vůbec nic, de dycky jenom o to, někoho vlastnit a někým manipulovat, posílat esemesky desetkrát denně a kontrolovat, najednou se nestíháš divit, co se to sakra stalo, zodpovídáš se z toho co děláš, jak myslíš, jak se chováš, furt vysvětluješ, kdes byl a ským, cos tam dělal a proč si to dělal, následují rozbory osobnosti a vyvolání pocitu viny, že pokud nejseš s danou osobou, je to celý špatně, celej tvůj život je špatně. A když kurva nikoho nechceš, tak seš vadnej, furt se všichni diví, proč nikoho nechcu, no ale sakra, do prdele, co je komu do toho, proč nechcu. Nechcu. Prostě ne. Teď su svobodná, po dlouho dlouhé době, a jako... proč bych měla chtít vztah, když mi žádnej v životě nevyšel?!!!" Kopla sem do flašky na chodníku. Kif se zasmál.


"To sou strašný slinty, co musíš furt poslouchat, co?" Řekla sem soucitně.


"No, já si to všecko pamatuju, pak to říkám u Námořníka, teda to, co se mi hodí, a vypadám chytře." Usmál se.


"No tak zas tak chytrý to není." Strčila sem si ruce do kapes sukně, kde sem našla zapalovač, malou voňavku a kaštan. Zasmála sem se. "Sme tragédi. Oba dva, ty jo. Ale je to...inspirativní."


Na nádru sme se nemohli zkoordinovat, kdo kam jede, odkud a kdy, pak sme vymejšleli, v rámci přežití, kdo ke komu pude spat, a nakonec sme rozpustili náš gang tragických hrdinů noci, statečně sme se rozloučili a šli sme domů.


neděle 17. října 2010

Žádný zimování se nekoná


Nastal mi technický problém s internetem. Technický problémy mě znervózňujou, protože je absolutně neumím řešit. Připadám si skoro jako blbec. V práci, když mi někdo zavolá s technickým problémem, přepojím to většinou na techniky. I když teda, je to trestný čin, ale na druhé straně, pokud nemůžem přepojovat, nevím na co tam ti technici sou. Technici sou ale úplně strašná sebranka, naposledy když sem jim volala a snažila se řešit padající připojení cédéemáčka, tak borec, co mi to vzal, se nejdřív hrozně smál, proč si to nevyřeším sama, proč neproměřím signál... blá blá blá, pane chytrej, kdyby mi na to jela aplikace, udělám to. Následně byl slyšet jakejsi šrumec, smích a pak..."ty vole, von spadl ze židle..." Ještě horší sou na fakturačním oddělení, tam ani nechlastají, ale sou důležití jak zábradlí u Macochy. Nepočkají ani na konec věty, skáčou do řeči, sou nervní a štěkají.


"Já bych potřebovala dohledat údajně hrazenou fakturu u zákazníka-"


"Nóó... no tak mi ale řekněte jeho číslo!!!!"


Wuuuf !


Kde sem to... jo. Že mi nastal doma technický problém. Internet mám totiž vedený kabelem . Takže problém za á, jak dostat kabel do obýváku, jelikož je to provrtaný přes stěny, za bé, když tady budou bydlet dvě holky, bude to chtít další dvě připojení na net. A jako co teď? Volám teda na Netbox, jakože ať pošlou technika, co řeší problémy. Jenomže, stal se mi nečekaně technický zásek. Automat mi hlásil, zmáčkněte jedničku, zmáčkněte dvojku, jenomže já sem na svým dotykovým supertelefonu nemohla. Takže sem se nedovolala nikam. Tomu říkám výmrd.


Pondělí, úterý sem měla volno, takže sem malovala byt, stěhovala nábytek, vyhazovala bordel a uklízela. Hrozně mi pomohl taťka, mamka a Laura, tímto velký dík. Byla sem totálně vyflusnutá. Když sem ve středu jela do práce, bylo mně fakt do breku. Byla sem tak vysílená, že mně byla zima, nic sem nechtěla, jenom spat, pocuchaný nervy, nenajezená. V práci došel varující mejl, abysme neničili zařízení call centra. Neboli abysme nestříleli dětskýma pistolkama do motivačních tabulí. Někdo nás prásknul. Hodila sem se do úspornýho režimu, skoro celou pracovní dobu sem prospala s otevřenýma očima, a probrala sem se až když mi Puštík přišel oznámit, že má koule na suchý zip. Odepínací. Lenka se tomu začla tak strašně smát, že už sem nemohla usnout. Kif vymyslel, že pudem do baru.


"Počkej, ještě počkej, jestli se zvetím." Řekla sem, protože sem byla unavená.


"Jestli se co?"


"Zvetím." Opakovala sem.


"To sis vymyslela, takový slovo není." Poučil mě.


Přesto sem se zvetila, v deset sme zvedli kotvy, vzali sme sebou ještě Radima, a valili sme k Námořníkovi. Snažila sem se tam vyřešit svůj problém s wifinou.


"...takže příběh wifiny pokračuje." Řekla sem Kifovi. "Přídu do obchodu, rozhodnutá konečně jednat, du si koupit wifinu, jo. Takže dojdu tam, nikdo si mě nevšímá, tak sem ve finále oslovila ňákýho otrávenýho prodavače, ten mi řekl, že ´tadle wifina stojí pětset, a propojí až pět počítačů´ jenomže to mi teda vůbec nepomohl, protože to přece kurva vidím na tom štítku. Takže sem si řekla, že když mi nikdo wifinu nechce prodat, tak si ji nekoupím a uraženě sem odešla."


"Proč si nekoupíš Zyxel?" Chtěl vědět Radim.


"Ale ty jo, Radime, já nevím co. Proč si nekoupím Zyxel je úplně špatná otázka, stejná jako to, proč sem si nekoupila D-link." Kroutila sem hlavou.


"No a proč sis teda nekoupila D-link?" Chtěl vědět Kif.


"Protože, ty jo, si mi říkal, že mám koupit TP-link. Přídu do obchodu, s jasnou instrukcí, koupit TP-link. Neobracej oči, víš že tomu hovno rozumím. Takže, du do obchodu, TP-link není, jo, mají jenom D-link. A jako co teď?" Rozhodila sem rukama. "Co já vím, jaký je rozdíl mezi Dé a Tépé, a teď na tom štítku bylo napsaný, že je to na LAN připojení, jako jak jako, já nepotřebuju LAN připojení, já potřebuju aby mi jel internet."


"No, to je všecko LAN ale." Řekl Kif. "Potřebuješ prostě ten svič."


"Co je svič?"


"To je něco jako svišť, akorát to má na konci Č."


"No, doufám, že máš radost, jak si mě teďka sejmul." Kroutila sem hlavou. "Být technik, vogo, to je syndrom. Ste hned po ajťácích nejstrašnější bytosti v celým vesmíru."


"Ale tak se nevztekej." Smál se. "Dyť já tam s tebou skočím, to koupíme, neboj."


"Tím to ale nekončí." Řekla sem.


"Jo, no. Já vím, že to budu eště instalovat."


"Já to zkusím nahodit sama." Řekla sem pyšně. "Ale jak nebudu vědět, budu volat. Takže budu volat. Připrav se."


"Jo, dobře, vypínám si telefon." Smál se.


"Když si vypneš telefon, a já budu zoufalá, nepřej si mě." Varovala sem ho. "Budu ti psat zoufalý zprávy na facebookovou zeď. A to nechtěj zažít."


"Chtěl sem ti přijít pomoct s malováním." Vypadal, jak kočka, co přinese mrtvýho krtka a čeká na pochvalu.


"Děkuju, tvoje chtění mi strašně pomohlo." Co na to říct..


"Já sem byl mimo Brno." Řekl Radim.


"No, a Puštík musel jít na kafe do Vaňkovky, a tak dál. Úžasný, kluci. Fakt, skvělý." Prskala sem.


"No ale když ty si nedokážeš nic naplánovat." Řekl Kif. "Sem se tě ještě v neděli ptal, jestli na to malování někoho máš. Říkala si ´neboj, já si to zařídím´."


"No, a taky sem to zařídila, chtěla sem někoho sehnat." Rozhodila sem rukama.


"Jako jak, sehnat?"


"Hodila sem status na facebook." Napila sem se piva a zapálila si cigáro. Pohoda.


S Radimem sem rozebrala pracovní pohovory, realitky, vztahy. Radim je hrubej, dost sem se nasmála. Úplně je mi líto, že dal výpověď a nebude. S Učitelem sem probrala Goyu, Van Gogha, Coelha, karáty, svatojánksý chleba a manu nebeskou. S Kifem Fridu, Dalího, moderní umění, Resident Evil a Zaklínačku. Dala sem mu knížku Zajda Munro. Protože mě moc nebavila a "je to o kurvách, budete si se Zajdou rozumnět."



Všechno je posraným navrch. Ale nejhorší, nejhorší na tom všem je ta únava. Pořád su ospalá, jenom bych spala, ale ráno vstávám v sedum, protože musím promyslet spoustu věcí. Achjo. Anička celou situaci naštěstí vzala perfektně, vysvětlila sem jí, že s náma už taťka bydlet nebude, ale budou tady bydlet tety, a bude tady veselo, a Anička řekla, že se moc těší, a furt se ptá, kdy tety přídou. No, nevím. S Markou sem měla sraz ve středu, ale odvolala to, takže nevím co dál, asi bude nutný napsat inzerát. Chjo, zoufale tady ty lidi nechcu. Ale nedá se svítit. Musím ještě dořešit rozvod, což se mi taky velice nechce, s Hugem cokoliv řešit, a pak ho ještě musím dotáhnout na městskou část, aby se oficiálně vzdal bytu, ale o téhle akci si taky nedělám moc iluze.


Uschly barvy na stěnách, všechno je flekatý, ale to sem čekala. Trochu sem to odflákla, protože "nemaluju přece Sixtýnskou kapli" a teď se dívám na fleky jak prase. Na druhou stranu my, umělci, musíme žít v trochu rozjebaným prostředí. Taťka přemontoval Aničce skříň v pokoji, protože hrozilo, že jí spadne na hlavu, já sem si nastěhovala postel do obýváku, takže přímo z postele čumím na telku, což je boží, nicméně furt si tady připadám jak na koleji. Anička dycky ráno příde, vyprďoší se ze svýho pokojíku, zapne telku, vleze si ke mně do postele a povídáme, což je fajn. Ve čtvrtek přivezli postel, stůl a skříň, sama sem to s borcem tahala z auta domů, a ještě sem mu zaplatila za vynesení do patra. Skvělý. Konečně mi přišla moje nová, úžasná bunda. Z pošty mi nedali vědět, že přišla. Hodili mi do schránky oznámení až s upozorněním na nevyzvednutou zásilku, s tím že zítra je poslední den, kdy to bude na poště. Skvělý. Do toho všeho mi začla týct lednička, takže sem ji musela odmrazit. Ještě budu natírat poličky, malovat u Aničky v pokojíku a malovat předsíň. Na kuchyň se můžu definitivně vykašlat, možná zamáznu stěnu za košem, a to bude tak celý.


My Chemical Romance konečně zveřejnili celý klip k Nanana, a poslechla sem si taky The Only Hope For Me Is You. Su nadšená. Skvělá práce, chlapci. Aspoň něco pozitivního v tom chaosu.



Stavila sem se za Simou, vyfasovala sem dvě kabele oblečení pro Aničku, což bylo boží, Andulka z toho měla Vánoce. Seděly sme na balkoně, jako dycky, pily kafe a kouřily. Už je na to vysedávání venku pěkná kosa, za chvilku máme utrum. Tentokrát mi zima tak moc nevadila, měla sem svou kožešinovou novou bundu Surplus, hurá, hřeje jako plyšáček, jenomže musím říct, že zimní teda moc není.


"V sobotu musím do práce." Řekla Sima. Foukla sem do plastovýho větrníku. Lopatky se roztočily a udělaly barevný kolo. "Jenomže přijede Efa. Budu ji sebou muset vzít do baru, ty vole, to bude zase ostuda. Přiď, musíš ju ňák pohlídat, nebo se poseru."


"Jak si to hlídání jako představuješ?" Kroutila sem hlavou. "To je asi jako bys mi dala za úkol hlídat vagón ožralých rowdies."


Nastal logistický problém s Efiným příjezdem. Nakonec sem svolila, že Efa může být od pěti u mě, dá si ke mně věci a v devět vyrážíme k Simě do baru.



Šla sem nakoupit, a u pokladny sem si uvědomila, že mně chybí někdo druhej, totiž někdo, kdo by skládal věci do tašky, zatímco je vyskládávám z vozíku. Takle se mi to tam kupilo na druhé straně, a zatímco všichni ostatní pracovali ve dvojicích, já sem si připadala jako vlk samotář. Nemohla sem se rozhodnout, jestli je to dobře nebo ne. Ještě předtím sem měla taky zajímavý moment, když sem stála u kompotů, a najednou mě napadlo, že su s Kifem ňák moc, že zatímco vesele pindáme o svobodě a nezávislosti, což sou ústřední témata všech hovorů, tak sme na sebe nalepení jak piškoty s marmeládou, a jak se to vůbec stalo, ty jo, začla sem si říkat, ježiši, dyť ho musím strašně srat, dyť chudák musí furt poslouchat ty moje strašný kecy, imrvére, z toho by každýmu pukla hlava, a to spolu ani nespíme. Rozhodla sem se, že pro něho udělám něco dobrýho, a zmizím.



Plán to byl dobrej, jenomže to byl jenom plán. Z toho plyne ponaučení, že nemám myslet, protože hovno vymyslím, že sem rači měla vymyslet, že vemu kompotovaný švestky, a né promýšlet útěky, který nikam nevedou. V pátek sem teda vesele došla do práce, jakože nic, manažer mě požádal, abych došla i v sobotu, málo lidí, říkal, a já sem teda řekla že jo, protože furt eště žehlím průser s těma pistolkama. Zabývají se tím v práci čtyři lidi, všem sem musela tu aféru vysvětlovat, a oni pak museli psat ímejly s vysvětlením incidentu. Omluvila sem se teda, a slíbila sem, že už nikdy v práci střílet nebudu. Od té doby sekám latinu. Večer za mnou přišel Kif, jakože dou s Puštíkem k Námořníkovi, jestli du taky. Snažila sem se dodržet únikový plán. Jenomže, ňáký předsevzetí sou úpa na nic, protože u Námořníka já to prostě miluju a to je na mě těžkej kalibr. V deset sme se teda s klukama sbalili a padali do baru. Kluky sem nechala ať si vykládají o závodních autech, a šla sem za Učitelem, kde sem si vyslechla historky z bordelu. Velice inspirativní, příště přídu zas. Hráli sme kostky o panáky, dvakrát sem neprohrála, což bylo pozitivní, protože ve hře bylo osum lidí a dvojitý panáky. Kif prohrál, k velké radosti všech zúčastněných, takže za ty panáky tam nechal čtyři kila. Zničenej z toho byl celou dobu, co si to pamatoval. Pak sme se přesunuli na nádr, protože sme se tam měli potkat s Kifovým bráchou. Říkáme mu Mladej, což je hrozný, uznávám, ale museli sme ty dva ňák rozlišit. Puštík furt frflal, že se musí najíst, což nakonec nebyla vůbec špatná strategie, takže sme zapadli do mekáče. Byla sem slušně ospalá, myslela sem si, že se najím a jedu dom. Cha! Dala sem si tři krevety a hranolky. Kif se do mě furt snažil nacpat čízburgr, protože "musíš se pořádně najíst, tohle není jídlo, co máš, to je strouhanka a .... strouhanka, vem si pořádný jídlo" a cpal přede mě tu smradlavou sračku v housce. Tfuj. Puštík řekl, že jede dom, protože, a už sem si toho všimla dřív, sou určitý lidi, který mají rozum. Zatímco my dva... Kif vymyslel, že koupíme plácačky rumu a zalomíme to někde v parku. Takže sme šli na hlavňák pro pití, koupili sme maličký rumový plácačky... "Ty jo, Jaňulo, to je deci... sme v letadle nebo co? Vemu celou flašku, ne? Půllitr." Todle sem taktně zatrhla z pozice moudré ženy. Koupili sme teda malý lahvičky, rozloučili se s Puštíkem, a vrátili sme se do mekáče, kde sme se konečně potkali s Mladým a jeho kámošem Denisem. Denis měl patku přes oko a kšiltovku. Vypadali tragicky, připomínali mi postavičky z filmu Dogma, takový ty dva zoufalce. Začli mít řeči jako "deme balit kočky" případně "deme za buchtama". Následně se ukázalo, že máme problém, protože chtěli jít do XXLka, kde bysme museli lepit stovku za vlez, což mi trhalo žíly, Kif se po extempóre s kostkama taky netvářil, že by někde chtěl velkoryse utrácet. Vymysleli sme, že pudem do Livinu (no jo no, sou tam hlavy mrtvých zvířat, hudba na hovno a rvačky, ale zase je tam hodinka rockové hudby), jenomže kluci chtěli jít furt do toho blbýho klubu, nemohli sme se dohodnout, ve finále sem na Mladýho křičela, jakože "brácha se za tebou žene přes celý město, tak udělej sakra kompromis". Taky sem podotkla, že sme mohli klíďo sedět u Námořníka. Kif mě vzal stranou, jakože porada, ty jo, co budem dělat... vysvětloval, že chápe, že tady ten večer není úplně gut, a to zejména proto, že sme nezůstali v domovským baru, ale "je to můj brácha...." No jo, no jo, pudem teda s nima, rozhodla sem. Show me the way to the next whiskey bar. Přesunuli sme se za nádr. Kluci vešli do klubu, my sme zůstali stát s Kifem venku, jakože počkáme, až nám přídou říct, jaký to tam je. Zakecali sme se tak strašným způsobem, že sme ve finále seděli na koberci před klubem, kouřili a popíjeli rumy. Nastala hodinka pravdy, kdy sme si řekli, co na sobě máme rádi a co nás sere, jak se k sobě máme chovat a jak ne, co si k sobě můžem dovolit a co ne. Filozofovali sme tam dost dlouho. O životě a o vztazích, o tom, jak nejsou žádný jistoty, nikde, o tom, jak se máme rádi, a zároneň se sereme, omluvili sme se za to, kdo co v hádkách řekl, rozebrali sme, co sme udělali a neudělali, zavzpomínali sme na některý akce. Pak z klubu odcházel Mladej s Denisem, zírali na nás a ptali se, co tam jako děláme, asi mysleli, že sme šli dávno domů spat. Vydali se na nádr, sehnat taxíka, protože vymysleli, že pojedou do ňáké vesnice za Brno, protože je tam párty, a "spousta šukatelných mařek". Strašně sme se tomu s Kifem smáli a hnali sme se za nima, abysme jim tohle rozmluvili, protože evidentně nevěděli, co činí. Kif se snažil to zarazit, nicméně se mu to nepovedlo, kluci se domlouvali s taxikářem, za kolik je hodí teda do veleslavné vesnice, a když zjistili, že po nich chce šest stovek, souhlasili, že teda zůstanou ve městě. Smáli sme se hodně. Doporučili sme jim, ať si koupí napůl kurvu, haha, že je to vyjde nastejno, než honit se za šukem za Brno. Mladej se děsně nasral, řekl nám ať deme s těma kecama do prdele, a Kifovi doporučil "brácha, seber si Šílenou, a táhněte někam do hajzlu, už vás mám fakt plný zuby". Smáli sme se ještě víc. I gotta feeling that the night´s gonna be a good night. Přesunuli sme se na Kobližnou, asi sme chtěli jít do Charlie´s nebo co. Zasekli sme se na ulici, Mladej tam potkal ňákýho známýho, kecali dost dlouho, mě to nudilo, obrala sem Kifa o cíga, seděla sem na patníku a kouřila, jenom občas sem zahlásila "dělejte něco, se nudím". Frekvence "občas" byla tak jednou za minutu. Kluci se furt nemohli rozhodnout, co budem dělat, takže to nakonec Kif rozsekl, jakože dem do Perpeta. Bylo mně divný, že sem tam jako vůbec nebyla. Pak sem se dozvěděla proč.


"Tam hrajou trance." Vysvětlil mi. "Nečekej žádný melodie, žádná akustika. Ale třeba... třeba tě to bude bavit." Krčil ramenama.


"No to teda nebude." Ujistila sem ho. Ale v podstatě mi to bylo jedno. Mluvil o tom, jak má house strašně společnýho s jazzem, a já sem tomu nerozumněla ani za mák, na téhle rovině sem si připadala trochu jako hudební analfabet. Mladýmu a Denisovi sem řekla, že sou tragédi. Mladej se vztekal, řekl ať do nich furt kurva nejebem, že my sme zvyklí bavit se nějak, ale to neznamená, že je to dobře, a že voni s Denisem to mají jinak, že se baví jiným způsobem, Kif na to řekl: "Se bavíte zoufale, chcete platit šest kil taxíkovi, kterej vás hodí na párty, kde budete čumákovat jak trubky, holky si vás ani nevšimnou, vypijete tři piva, zablijete se, zalepíte dalších šest kil a jedete domů". Opět sme se potrhle smáli, kluci byli nasraní, myslela sem, že minimálně Kifovi jedna přistane. Nestalo se nic, takže sme v klidu a míru došli do Perpeta. U vchodu sme se jaksi sekli, u vyhazovače seděl jakejsi týpek, kterej se nás snažil setřít jakýmasi hláškama, začal tím, když se Kif zeptal, kdo dneska hraje. Vyhazovač řekl, že sou tam dvě stejdže, dvě dvojice. Kif chtěl vědět, co to je jako za dvojici dýdžejů. Týpek, co seděl v křesle a hrál si s telefonem, začal hlásit: "No, Bob a Bobek, Pat a Mat, Tip a Ťap, Ťuk a Bzuk..."


"No, dobrý...." Řekl Kif. "...ale já chcu fakt vědět, kdo tam hraje, než tady uvalím prachy za vlez. Zatím mi to teda nikdo neřekl."


"Ti říkám..." pokračoval týpek arogantně "... hraje tam ňáká hudba. Když se zaposloucháš, tak to taky zjistíš."


Valili tam takle do sebe asi čtvrt hoďky. Mezitím Mladej s Denisem zmizeli, někam zdrhli. Já sem si furt myslela, že týpek s telefonem je ňákej umělec, připadal mně povědomej. A taky sem to řekla. Řekl, že ho znat můžu, a ať jako hádáme, kdo je.


"Indicie, chceme indicie." Smál se Kif. Borec řekl, že je ze šoubyznysu. Hádali sme různý věci, smáli sme se, připadalo mi to, jako bysme hráli bojovku na táboře. Nakonec sme se to dozvěděli, hurá. Borec organizoval takový ty akce, jak se třeba domluví několik lidí, naběhnou do Vaňkovky, plazí se mezi lidma jako kočičky, případně dělají v nákupních centrech přestřelky s imaginárníma pistolema....


"Ty jo, Kife, pistole..." Svítila sem.


...nebo dojdou třeba do knihovny, dělají že si pučujou knížky a na znamení všichni lehnou na zem a dělají, že spí.


"Dělali sme taky akci na úmrtí Jacksona, tancovali sme na Svoboďáku." Řekl borec pyšně. Ukazoval nám ňáký videa, byli sme z toho hrozně nadšení. Skákali sme radostí, a smáli sme se, a řekli sme, že se chceme přidat. Borec nás teda pozval na akci na konci měsíce, do Vaňkovky, pak by měl být ještě ňákej Halloween. Uvidíme. Celí pobavení sme teda zapadli do klubu, seděli sme na baru a kecali, pak Kif chtěl jít tančit, tak sem si šla teda stoupnout k parketu, balila mě tam ňáká mařka, pak přišel ňákej borec, furt chtěl, abych se mu dívala do očí a když sem ho poslala do hajzlu, řekl, že mám stejně pohled jak mrtvej pes. Sledovala sem dýdžeje, kteří fakt dělali skvělou šou, né jak ti suchaři v rokáčích. Lidi tam byli zvláštní. Zajímavě oblečení. Na hlavě měli kulichy, někteří měli sluchátka na uších, někteří na krku, velký, barevný sluchadla, zajímavý oblečení, vytunění doplňkama, všude samá hvězda nebo noty. Zvláštní. Takovej stylovej odvaz sem ještě neviděla. Nejzvláštnější bylo, že netancovali na sebe, to znamená jakože netvořili dvojice ani skupinky, ale všichni byli otočení jedním směrem, na dýdžeje, a tančili. Sem byla jak v Jiříkově vidění. Jakože... to vůbec neznám. Stála sem tam se svým pivem, Kif za mnou přišel, řekl "vítej v mým světě" a já sem si musela dat panáka, abych to všechno jako pobrala. Řekla sem mu na to: "Zítra pudem za Simou do baru, a to zase poznáš můj svět, jenomže to taky nemusíš vůbec rozdýchat." Řekla sem mu o Efě.


"Pchá, myslíš, že si neporadím s mařkou?" Smál se.


Chtěla sem mu říct, že tady optimismus není na místě. Chtěla sem mu říct, jak po dvou hodinách bude mít hlavu jak pátrací balón. Že dostane herdy do zad, že mu bude hučet v hlavě, že když Lucka poprvý viděla Efu, byla vyděšená k smrti ještě několik dní protože "seznámily sme se a hned sem měla hlavu mezi kozama". Chtěla sem ho varovat. Jenomže Efa nešla popsat slovy. Už sem viděla, jak dojdem do baru a Efa se na nás vyřítí s mohutným hřmícím pozdravem "Zdar vy pytle hoven!" a to bude teprv začátek.


Takže sem postávala u baru, všechno sem to sledovala, nasávala sem atmosféru a užívala si svou novou zkušenost s other culture. Smála sem se Kifovi, kterej v tom byl totálně šťastnej, pak mě vytáhl na parket a učil mě tancovat, ty jo, sranda veliká, protože tančila sem na trance, děti. Smáli sme se u toho jak retardi, fakt sem se úplně dobře bavila.


Odcházela sem o půl patý, Kifa sem tam nechala, ale nechtěla sem, aby tam zůstal sám, tak sem šla za ňákou holkou, blondýnou a evidentně kurvou, řekla sem jí, že mám na baru kamaráda, jestli by ho nemohla nějak zabavit.


"A koupí mi panáka?" Chtěla vědět. Ubezpečila sem ji, že určitě jo. Zamávala sem mu ode dveří, vysmátá, vtípek na konec. Domů sem se dostala v pět a druhej den mně ani nebylo blbě, což bylo skvělý, protože sem musela teda na tři hodiny do práce, a pak nás čekala barová akce u Simy.


pondělí 11. října 2010

Změna je život


Hugo si vzal svoje věci a odstěhoval se. Takže tady vymaluju, pořádně uklidím, vyhodím všecky zbytečnosti — na to se těším nejvíc. Dělením majetku sem přišla o bubny, noťas a rádio. Velkým plusem celé akce je to, že nemám žádný majetek, jehož ztráta by mě bolela. Kromě počítače teda, ale ten nepočítám jako věc, protože spolu máme hluboký citový, nepřátelský vztah. O kompl sem teda naštěstí nepřišla, takže svoje ztráty hodnotím kladně.


A život de dál.


Aničku sem dala ve školičce na kroužek flétny. V šatně vládlo hudební nadšení (který, jak víme, vydrží do příštího týdne max). Děcka poměřovaly, kdo má lepší flétnu, kdo ji má dražší, kdo tam má víc dírek. Kdo měl i obal byl naprostej geroj. Já sem Aničce dala svou starou Yamahu, ke které mám taky zvláštní citový vztah, protože je úplně rozladěná a dobře se na ni hraje Try Honesty. Pak mám doma eště černou flétnu, tu nedám, ta má nádherně čistej zvuk, a pak ještě hnědou, což je rolls- royce mezi flétnama, speciálně pryskyřičná a na tu nikdo nesmí šahat. Pro tentokrá sem teda Aničce pučila bílou rozladěnou, ale špatně to nesu, budu jí muset koupit novou. V šatně teda nejvíc probíhalo měření nástrojů, nejvíc pochopitelně křičeli kluci, a já sem se v duchu smála a říkala sem si, že jim to přeměřování zůstane, akorát už dávno zahoděj flétny. Naše flétna byla nejubožejší ze všech, ale, vážení přátelé, není všechno zlato, co se třpytí a vysraný kávový hovno od cibetky může mít taky cenu zlata.


Přišel za nama ňákej malej kluk. "Já mám mechanický čistítko na flétnu!!!" Pochlubil se.


Chtěla sem říct něco jako "no, ty máš čistítko, ale my máme talent" jenomže za ním stáli rodiče, nechtěla sem dělat víc hustou atmosféru, než byla. Dva malí borečci se stejnýma tričkama se Spidermanem se začli s flétnama šermovat, což mi připadlo jako dobrý využití vzhledem k tomu, že se na tu flétnu nikdy hrát nenaučí. Jedinej, kdo tam tomu rozumí, je pochopitelně Anička. Když sem ji vyzvedávala, byla šťastná, mávala flétnou a notama. Byla sem maximálně dojatá, skoro sem se rozbrečela. Ostatní rodiče mohli být dojatí taky ze zrodu novýho talentu, jenomže nebyli, protože tam žádnej kromě Aničky nebyl.



Stavila se za mnou Sima, celá vynervovaná, dokonce si dala kafe s cukrem, usídlily sme se na balkoně s cigárem a vykládala, jak k nim skoro přišla exekuce kvůli nezaplacené stovce. Kdysi před dvouma rokama jí dali policajti pokutu kvůli čoklovi. Já fakt nevím, proč lidi ty psi mají. To asi nikdy nepochopím, je to pro mě další záhada vesmíru. No, takže dostala pokutu za psa, kterou zapomněla zaplatit. A teď, po dvouch rokách jí přišlo oznámení, že to bylo předaný exekutorům. Vyplašila se jak koroptev, zajela na úřad, ochotná všechno zalepit "hlavně aby mně, ty vole, nesebrali pračku". Počítala, že se bude domlouvat na splátkovým kalendáři na nějakou příšernou sumu. Ale úřednice jí řekla, že jelikož je samoživitelka, tak ať tam proboha zaplatí to kilo, a bude to celý smazaný. Když mi to vykládala, ještě se klepala, ale jak sme dopily kafe, už to bylo dobrý, a řekly sme si, že všechno bude dobrý, všechno se k lepšímu obrací a dobře to s nama dopadne.


"Ještě musíme dostat od Efy toho pičusa, donutit Lucku, aby začla jíst..."


"Případně ji taky zbavit pičusa..." Doplnila sem. "Protože on za to může, že nejí."


"Měli bysme mít něco jako...."


"... gang. Gang Vymýtačů chlapů." Smála sem se. "Dovedeš si to představit? Někdo by si nás zaplatil, dostaly bysme fotku chlapa, adresu....a pak... už by ho nikdy nikdo neviděl."


"A co bysme s nima jako dělaly?" Chtěla vědět Sima.


"Udělaly bysme pro ně pracovní tábor. Tam by prali, žehlili, šili, pcha... byly by to služby zadarmo. Muži ženám." Řekla sem. "A my, Simo, a možná i Efa, Lucka a Laura, my bysme měly uprostřed tábora takovou rozhlednu, a tam bysme si dycky sedly, s kafem, cigárama, vínem a tak, kecaly bysme a sledovaly to dění dole."


Simě se to moc líbilo. Já sem to ještě vylepšila o ceduli u brány Welcome to the hell.



V práci mi volal zákazník, že chce aktivovat "kompjůtr v mobilu". Nechápala sem. "No tamto, takový to, jak sou tam silnice a jezdí tam auta." I takoví lidi sou mezi námi.


Radimovi zase volal týpek, že mu nejede modem. Když se ho Radim zeptal, jestli mu kontrolka bliká, nebo svítí, chlapík povídá: "kontrolka rychle svítí".


Kif prodával internet s takovým zápalem, že nejdřív prodal mobilní internet zákazníkovi, kterej neměl noťas, následně ho přesvědčil, že potřebuje sekačku, a nakonec mu poradil, ať si zajde do Mountfieldu a k sekačce dostane netbook zdarma.



V sobotu sem si lážo plážo vyrazila do města nakoupit vánoční dárky pro Aničku. Protože sem dostala od babičky peníze a bylo mi jasný, že na Vánoce už je mít nebudu, a není horší pocit, vážení přátelé, než nemít za co koupit dítěti dárky. Poučená z předchozích vánoc sem sebrala prachy a vydala se do města. Nakoupila sem spoustu pastelek, fixek, plastelínu, hodiny Helou Kitty, svítící planetu na zavěšení a hvězdičky na nalepení, a taky dvě pistole, co střílí přísavky. Zašla sem si ještě zvesela na oběd, sežrala sem kalamáry s bramborama, podívala sem se na hodiny a zjistila sem, že kurva nestíhám do práce.


Dovalila sem pozdě, sotva sem se zalogovala, tak sem se polila vodou, přerazila sem se o židli a bouchla se kolenem o stůl.


Kif chtěl hned vědět, co se děje, tak sem řekla, že sem šla koupit vánoční dárky. Hned nato sem vybalila nákup, všeobecná radost byla veliká, Kif mi hned sebral pistole, ptal se, jestli je může rozbalit, řekla sem, že teda jo, protože je stejně budu balit znovu, a navíc stály třicet korun, takže klidně můžou padnout za vlast našemu milýmu callcentru. Což se taky stalo. Chopili sme se s Kifem zbraní, a během půlhodiny byla jedna v hajzlu (ta jeho). Šila sem do monitoru, do telefonu, do Kifa, pak vymyslel, že to chce cíl, tak sme to nastříleli do tabule s nápisem MOTIVACE, Kif sejmul manažerku projektu, já sem mu kryla záda a následně sem prováděla kontrolu operátorů, s pistolí sem stála u dveří, a ptala sem se jich, jestli dou kouřit v osobní pauze.


Potom Kif přinesl stolní kulečník, chvílu sme do toho žbrdali, pak nás to přestalo bavit, tak sem donesla hokej. Nadělali sme tam pěknej bordel, byli sme jak v království hraček.


Když nás to přestalo bavit, začal tam zase někdo patlat něco o šukání.


"A tak ty to budeš mít jako jak teď s tím sexem....?" Chtěl vědět Kif.


"Já?" Udělala sem kruto pohled. "Chceš něco vidět?" Zašátrala sem v batohu a vytáhla sem kus papíru. "Tohle je seznam věcí, který musím zařídit. Protože, vážený příteli, já musím přežít, né se zabývat blbostma. Teď su přepnutá v módu Terminátor. Protože se nemůžu dívat nalevo, napravo, já musím jít za tím, co je teď potřeba, hlava nehlava, a fakt nemám čas ani náladu zabývat se ňákýma trapnýma citama, vztahama, popřípadě lovit někde borce, protože se cítím opuštěná. Víš co? Já se necítím nijak. Takže, jestli pro mě chceš něco udělat, přestaň mít blbý dotazy a vyber si věc ze seznamu, se kterou mi pomůžeš."


Kif sledoval seznam, pak ukázal na prostřední řádek. "Tohle, tady. — sehnat štětky."



V práci sme dumali, jak se menovali želví ninjové.


"Takže... Leonardo, žlutej, ten je jasnej." Začla sem.


"Pak Michelangelo." Řekl Radim. "A pak ještě ten... Donatello."


"A ten...." Dumala Terka. "...Raffaello."


Radim sebou smíchem praskl na stůl.


"Ty vole, Raffaello..." Držela sem se za hlavu. "Rafael, když už. To je podle....toho....Radime...jak se menoval dál?"


"No, ty jo." Pokýval Radim hlavou. "To teda fakt nevím."


"Leonardo je jasnej. Pak Michelangelo — Buonarroti. Pak Donatello....měl nějaký další jméno vůbec?" Trápila sem Radima.


"Tak to teda... řekl bych že ne. Ale můžem vygůglit." Řekl Radim.


"Želvy už neměly žádný další ména. Byli to ninjové." Řekla Terka.


"No želvy ne, ale ti malíři." Řekla sem.


"Jaký malíři?" Divila se Ela.


"No ti... Leonardo, Michelangelo, Donatello-" Řekl Radim.


"To sou želvy!" Řekla vítězoslavně Terka, jakože ´mě nenachytáte´.



Donesla sem si na odpolední směnu komiks Romeo a Julie. Byla to manga, docela pěkně to bylo udělaný. Pak sem to pučila Kaštanové. Ta mařka má fakt prdu, to je přírodní úkaz. Když sem odcházela, tak sem jí to sebrala.


"Počkej, neber mi to, teď se nedozvím, jak to dopadne." Řekla poplašeně.


"No jak asi..." Zakroutila sem hlavou.


"No jo, tak ty to víš, tys to četla." Mávla rukou.


"Cože?" Nechápala sem. "To je Romeo a Julie. A dopadne to přesně tak, jak to má dopadnout."


"Jak jako..." Kousla si do jabka. "...tak mi to dones zítra, si to dočtu."


I takoví lidi dýchají náš vzduch a jedí naše jabka.



Neděle byla strašidelná. Byla sem strašně unavená, spala sem mezi hovorama, ani brutální kafe nepomohlo. Seděla sem vedle Kaštanové. Je hloupá a ještě příliš komunikativní. Byl to trest boží. Kif dokázal půl dne křičet. Někdy prostě je takový skvělý den, kdy volá blbec vedle blbce. Lucka z toho byla celá vyplašená, vzala mě na cígo a chtěla vědět, co s ním budeme dělat. Řekla sem hlavně, ať nic neřeší, a hlavně, Lucinko, hlavně, vůbec na něho nemluv. Lucka porušila pravidlo číslo jedna sotva sme se vrátily. Zeptala se na nastavení ímejlové schránky a už to jelo. Rači sem si šla udělat kafe, abych to nemusela poslouchat, protože co je moc, je příliš. Vypila sem kafe, lehla sem si na stůl, zavřela sem oči a nastoupila Kaštanová.


"Hele, když pudu v deset, tak nestíhám autobus. Musím jít pěšky na hlavňák, protože je to celý rozkopaný, jo, teď je tam výluka, a než tam doběhnu, ujede mi autobus."


"No tak di dřív, a jindy si to nahraď, ne?" Zablekotala sem z polospánku.


"Jak jako dřív? To mi pomůže? Dyť je tam výluka."


"Cože?" Ach můj bože.


"No když pudu dřív, tak stejně budu muset jít pěšky-"


"To jo, ale stihneš to." Zahučela sem do stolu.


"Počkej, ale tam je výluka, takže stejně budu muset jít pěšky, a né jak šalinou jezdím normálně, tak já nevím... zavolám mladýmu." Napadla ji spásná myšlenka. Vzhledem k tomu, že teda zavolala spasitelovi, což je mimochodem Kifův brácha, poslechla sem si historku o výluce ještě třikrát. Chtělo se mi umřít. Pak mi volala zvesela zákaznice, která chtěla zjišťovat, kolik vyčerpala volných minut.


"Ale takovou službu nemáme, zjistit to není možné, bohužel...." Mlela sem z posledních sil.


"A není možné zjistit, na telefonu, kolik jsem vypotřebovala volných minut?"


"Ne, bohužel, není to možné zjistit, takovou službu nemáme." Melu dál. Umírám.


"A prosimvás, není možné to zjistit u vás v systému?"


"Ne, takovou informaci tady vůbec nemám, vzhledem k tomu, že není vystavená faktura."


"A jako... tak počkejte... není možné zjistit to na telefonu? Že by to bylo někde v nastavení?"


"Ne."


"Ale když vidím, kolik stojí hovor, tak nedá se to udělat s volnýma minutama, aby se to jako sčítalo?"


"Ne."


"A tak já se do toho telefonu podívám a řeknete mi, jak by to šlo nastavit."


"To nejde nastavit. Ta služba u nás není. Neexistuje, to nezjistíte." Shoot me. Vyskakuju ze židle, vztek mě vykatapultoval z místa, spánek je tentam. Popocházím, klečím, sedím pod stolem, kopu do židle, zapínám MUTE, křičím na telefon, lezu po stole. Kaštanová se směje. Lucka je vyděšená. Po několikaminutovým omílání toho samýho furt dokola konečně končím, hážu sluchátka za kompl, křičím. Kaštanová se pořád směje. Du na cigáro.


V osum se konečně provoz uklidňuje, koukáme s Kifem na Top Gír. Objevil se tam jeden z nejkrásnějších záběrů, jakej sem kdy viděla. Po poušti jede auto, nad ním přeskakuje motorka a v ten samý okamžik do toho záběru vletí nákladní letadlo. Zpomalený to vypadá úžasně, všechny dopravní prostředky sou na obrazovce rozdělený stejným poměrem prostoru.... "Ty vole, vrať to, vrať to. Jak to udělali?"


Domů deme kaštanovou alejí, zima jak ďas, a já jenom melu a melu, počítáme kolik peněz měsíčně mi zbyde, kecám o tom, jak su na nervy ze spolubydlících, protože na to nejsu zvyklá, Kif říká, zvykneš si, chodím do bytu,kde bydlí devět lidí a snášejí se dobře, nic na tom není, na všechno se dá zvyknout, bude to dobrý. Před sebou mám dva dny volna, ale netěším se, musím vyklidit byt, přestěhovat nábytek, vymalovat, dořešit rozvod, sehnat někoho do druhýho pokoje a ve středu se musím sejít s Markou, aby se podívala na svůj pokoj. Su ze všeho unavená, nemám sílu, nejrači bych usnula a probudila se až na jaře, až to bude všecko vyřešený, a úplně nejlepší by bylo, kdyby to někdo vyřešil za mě. Pošlete Wolfa, co řeší problémy.


Sedíme na zastávce, čekáme na troleják, před nama stojí policejní auto, co bliká, mám z toho mžitky před očima, je mně blbě a zima, vrací se mi celá policejní akce, Kif mluví o Vánocích, že je beztak strávíme v práci, že to tam pěkně vyzdobíme, a že mám přivíst Aničku, ať z toho taky něco má, a na Silvestra, na Silvestra je zamluvenej stůl U Námořníka, hned u baru, to su dobrej, co, na Silvestra stejně budem taky čumákovat v práci, můžem přinýst Rychlý Špunty a petardy.


Domů sem dojela úplně vyřízená, napůl mrtvá zimou. Hugo u mě spí, protože hlídal Aničku, vím, že všecko je špatně, ale jak s tím pohnout... tahle zima bude krutější než všechny ostatní, bude mnohem horší než předešlý zimy, který sem tak nenáviděla, ale nedá se dělat nic jinýho než žit, ze dne na den, jako robot, přepnout se do módu, kdy nic necítím, nic nechcu, nic mě nepotěší, ale taky nesejme. A až to bude všecko dobrý, přehodím se zpátky.


středa 6. října 2010

Policejní akce


Úterý večer. Celej den sme s Laurou uklízely v novým bytě, kterej dostala. Celej den sem měla děsnej hlad, a těšila sem se, až přídu dom a pořádně se najím. Chtěla sem si udělat játra na cibulce s bramborama, ale jaksi chyběly brambory, cibule a tatarka. Chtěla sem si teda aspoň udělat ty játra a sníst to s chlebem, ale zjistila sem, že není ani chleba. To mě pochopitelně vytočilo, protože furt jenom nakupuju, a furt nic není. Zavolala sem teda Hugovi, kterej byl od oběda v hospodě, a křičela sem na něho, co to má jako do prdele znamenat, že nemůže dojít nakoupit, a jestli kurva čeká, že když všechno sní a spotřebuje, tak se to tam samo doplní, nebo jako co. V poslední době sme spolu vůbec nemluvili, jenom sme po sobě štěkali, navíc to všechno šlo do hajzlu, protože zkrátka... chtěla sem se už delší dobu rozvíst. Jenomže to nešlo. Takže po tom telefonu, kdy sem ho spucovala, přišel za půl hodiny domů, už ode dveří řval, co do prdele zase vymejšlím, co ho buzeruju, a o co mi jako de. Krájela sem si ty játra, protože sem se rozhodla, že je teda sním samotný. Stoupl si za mnou do kuchyně a furt řešil, jak to bude s naším veleslavným vztahem a tak dál. Anička naštěstí nebyla doma, byla s rodičema na dovolené. Řekla sem mu, že je ožralej, že se s ním bavit nebudu. Křičel na mě, ale tak ňák sem ho ignorovala. Furt chtěl vědět, jestli se s ním rozvedu, a jestli se má odstěhovat. Řekla sem mu jo a jo, a dál sem si krájela kuřecí vnitřnosti. Řekl, ať položím ten nůž a laskavě se s ním bavím, což sem teda neudělala, asi sem se jenom smála a řekla sem mu, ať mně dá pokoj. Chytl mi ten nůž, jako ať ho dám pryč a věnuju se mu, jenomže já sem ten nůž pustit nechtěla, protože sem musela dokrájet játýrka, takže sme se o ten mesr chvilku tahali, to už sem začla být fakt nasraná, a nakonec sem ho pustila, Hugo ho chytil a namířil ho na mě, jako ať se s ním konečně bavím. Pak jenom stál, zíral, a mířil na mě nožem. Smála sem se, a zeptala sem se ho, co jako chce dělat, že jako jestli mě chce zabít, no tak do toho, protože takovej život stejně stojí za hovno, pak sem se mu ještě chvíli smála. Potom ten nůž položil a odešel, něco na mě křičel z obýváku, řekl že su strašnej člověk, že se se mnou vůbec nedá žít, tak sem mu doporučila, ať se mnou teda nežije. Nato se vrátil a třískl s dveřma od kuchyně, až je celý vysklil. Překročila sem střepy a chtěla sem si jít na balkon zapálit, ale pak mi to celý došlo, že mě mohl kurva zabít, nebo co, takže sem se převlíkla, vzala sem si nejnutnější věci a vypadla sem.


Stála sem v noci někde na ulici před hospodou, zírala sem dovnitř a ňák nevím, co sem tam dělala. Zavolala sem Lauře, že sem utekla z domu a nemůžu se vrátit, ať si pro mě příde. Udala sem souřadnice, vykouřila sem tři cigára, Laura přišla a vzala mě k sobě dom. Teprve tam sem se složila. Brečela sem, klepala sem se zimou a bolely mě všechny klouby. Laura měla plán, že u ní přespím, a pak se uvidí. Pak přišel její borec, Tomáš, ten byl daleko praktičtější. Řekl, že brečením nic nespravím, řešení si nevybrečím, a že je potřeba volat policajty. No tak teda óká. Sama sem volat nemohla, sama sem mohla sotva mluvit. Takže volala Laura. Policajti řekli, že za mnou přijedou, ať nikam nechodím. Přišli teda k Lauře domů, vzali si ode mě občanku, kterou sem měla bystře sebou, až sem sama sebe překvapila, něco zapsali, zahlásili do vysílačky, že su v pořádku, a tím sem si myslela, že to jako skončilo. Jenomže pak chtěli vědět, kde je teda Hugo. Řekla sem, že nevím, že může být doma, ale taky v hospodě, nebo kdovíkde. Řekli, že pro něho teda zajedem, a pokud nebude doma, dám jim jeho fotku a pojedem ho hledat po hospodách. Bylo mně strašně. Vůbec sem nevěděla, která bije. Věděla sem jenom že je mně hrozná zima, že nechcu nic řešit, furt sem jenom brečela, a jediná moje útěcha byla, že je se mnou Laura. Ta furt byla u mě a opakovala, že to spolu zvládnem. Jenomže pak mě policajti odvezli, že jako jedeme pro násilníka, ani sem nevěděla, jak se to stalo, a najednou sem seděla s dvouma policajtama v autě. Furt něco hlásili do vysílačky a chtěli, abych jim popsala, jak se ke mně dostanou, což sem nevěděla, vlastně sem nevěděla vůbec nic, vlastně sem nemohla mluvit. Bylo mi blbě z toho, že tam se mnou není Laura, že su teď na všechno sama, ale pak sem si řekla, že se musím vzchopit, že todle přece nevyřeší nikdo jinej a že si musím uvědomit, že moje spása se odráží v zrcadle, a tak sem se podívala do zrcátka policejního auta, a odraz na mě kývl, jakože jasný, my to zvládnem. Když sem vylezla z auta, odraz zmizel, a mě jakoby opustila síla, jako bych ztratila sama sebe, za policajtama se vlekl jenom jakýsi přízrak, jenom část mýho já, zbytek byl v módu "nejsu tu". Plán byl takový, že otevřu spodní vchodový dveře, a pak mě odvedou zpátky do auta. Jenomže když sem otevřela dole, šla sem jim ještě otevřít byt nahoru. Sotva sem odemkla, odhodili mě stranou, vlítli do bytu, začli křičet, hrozně nahlas, do všeho bouchali obuškama, nakonec vytáhli Huga z postele, ten pochopitelně vůbec nevěděl, která bije. Nechali ho ať se obleče, mě zatím odvedli nahoru na sc hodiště, ať tam počkám a nepletu se jim tam. Stála sem tam, a neodvažovala sem se ani mrknout. Něco říkali do vysílaček, pak zase křičeli, pak mu dali pouta a odvedli ho pryč. Mě odvedli před barák, prý si mě přebere eskortní jednotka. Vůbec sem nechápala, co se děje, ale byla sem ochotná poslouchat jakýkoliv rozkaz, protože sama sem nějak nedovedla přemýšlet. Připadalo mi, že tam čekám věčnost, ale bylo to asi pár minut. Pak pro mě přišel policajt v kapsáčích a vestě, řekl, že musíme čekat, než Huga naloží do auta, aby mě neviděl, rukou mi ukazoval, ať stojím za ním v zákrytu, pak odpočítal na prstech jedna, dva, tří, jdeme! Přeběhli sme k autu, tam seděli další dva, naložili mě a jeli sme na stanici. Cestou se se mnou jeden z nich snažil mluvit, ale já sem nemluvila, protože sem asi ani nemohla, jenom sem čučela z okna, venku pršelo a přišlo mi, že su v ňákým divným světě, v jiným rozměru, a chtěla sem pryč. Když mě dovezli na parkoviště před stanici, zrovna z vedlejšího auta vyložili Huga. Když policajti viděli, že sme u sebe ňák blízko, začli křičet, že se k sobě nesmíme dostat, ze stanice vyběhli další dva a udělali kolem mě jakousi živou zeď, a tak mě dovedli na stanici. Huga dali na druhou stranu chodby, za mříže, byl čelem otočenej ke zdi. Mě vodili po pár místnostech, nevěděli kam mě upíchnout, křičeli přes sebe a možná že mluvili na mě, ale to sem vůbec nevnímala, byla sem zmatená a byla mě zima. Pak si toho všiml jeden mladej policajt, že vůbec nevím která páčka, tak stál u mě, říkal mi, kam mám jít, co se mnou bude, kam mě dají, a že musíme počkat na sepsání protokolu. Pak mě nechal posadit do čekárny, protože sem asi vypadala, že sebou každou chvilku škrábnu. V čekárně sem byla s bezďákem, čekala sem asi hodinu. Četla sem si facebook. Potom mě odvedli na výslech, dali mi tam ženu, policajtku, což bylo dobře, protože chlapovi bych to vysvětlovala asi daleko hůř. Poučila mě o právech, pak sepsala událost, a když už sem myslela, že to mám za sebou, řekla že teď teda sepíšem protokol. Byla na mě milá, ujistila mě, že dělám dobře, dala mi letáky o domácím násilí, doporučila bezplatnýho psychologa a řekla mi, co mám dělat dál. Taky mi řekla, že si tam Huga nechají přes noc, ať se du vklidu dom vyspat. Celý to trvalo asi tři hodiny, možná čtyři. Doprovodila mě pak ven, pípala sem v rámu detektoru zbraní, prošla sem vrátnicí, a najednou sem stála venku, vůbec sem nevěděla kde su, co mám dělat, kam mám jít.


Na nádru mi ujel rozjezd. Když sem konečně dojela dom, vyhodila sem játra a šla sem spat.


Ráno mě vzbudil telefonem Pája, ať okamžitě vypadnu z bytu, než se Hugo vrátí. Šla sem teda k Simě, dala mi najíst, seděly sme na balkoně, kouřily a furt dokola sme opakovali "ty vole, to je v prdeli, co teď...." Nevěděla sem, co teď a co dál, a co se to vůbec stalo. Odpoledne pro mě přijel Pája a jeli sme pro kopii protokolu, tentokrát nás poslali na Nopku, prý už patřím tam. Naštěstí sem věděla, kde to je, protože na Nopce už sem jednou byla, akorát nevím při jaké příležitosti. Tuším, že to bylo s Laurou, ale nejsu si jistá. Policajt mi tam dal protokol a řekl mi, že kdybych cokoliv potřebovala, sou tam pro mě. Ať volám. Pak sme jeli za Andrejkou ohledně právních věcí, kde sme dořešili zbytek.


Večer sem se sešla s Hugem v restauraci. Pila sem horkou čokoládu, protože mi furt byla zima. Byl celej zničenej, ani mi jednu nenatáhl, jak sem si myslela. Dala sem mu podepsat papíry, že se vzdává práva na byt, což podepsal, rozvod nepodepsal s tím, že se mu nelíbí, co je tam napsaný. Řekla sem teda, že to nechám přepsat. Domluvili sme se, že se do dvou týdnů odstěhuje.


Další dny plynuly v nějakým mlžným oparu. Zařizování, vyřizování, předávání Aničky, do toho práce. A táhne se to dál. Zatím je stav takový, že si Hugo sbalil věci, pomalu se stěhuje, já su s Aničkou zatím u rodičů.


Takže, ve finále velký díky: Lauře za to, že byla se mnou na začátku, v nejhorších chvílích. Tomovi za to, že se se mnou vůbec nesral a zavolali policajty. Díky policii za to, co pro mě udělali. Díky Pájovi, kterej se o mě staral a přemýšlel za mě, když sem nemohla. Díky Simě za to, že se mnou solidárně mlčela a za to, že do mě natlačila jídlo. Velký dík Andrejce, která mi právně pomohla, bez ní bych byla úplně v hajzlu. Díky Ele, která mě držela v práci, když mi bylo nejhůř. Díky Leničce, Slávkovi a Fice, kteří mě zabavili na facebooku, když sem měla hodně blbej večer. Díky rodičům, kteří se o nás s Aničkou postarali. Díky Kifovi, kterej mi hledá podnájemníky. Díky Enigmě, která kvůli mně přijela do Brna. Díky všem v práci, kteří mě vrátili zpátky do normálního světa plnýho perverzního humoru.


Bez těch všech lidí kolem bych byla v háji. Utvořili kolem mě pevnou formaci, ve které se cítím bezpečně.


Doufám, že se brzo všechno vyřeší, už su z toho tak trochu unavená.


pátek 1. října 2010

Plyšáček


Vytáhla sem zimní oblečení. Mám v plánu koupit si zimní bundu. Jenom na to potřebuju dva litry, a to teda nevím, kde brát a nekrást. Ehm, kde brát. Tři roky už se ploužím jako socka v ťamanské bundě s pokaženým zipem. Je čas na pořádnou drsňáckou bundu. Vybrala sem si Surplus, těším se na ni jako sviňa. Radost mi trochu kazí fakt, že ji můžu koupit jenom přes net.



Do práce sem došla v bílé plyšové chlupaté mikině. To bylo pozdvižení. Nejmilejší byl asi Šimon, ten mi řekl, že vypadám jako plyšáček.


Puštík si ke mně přisedl. "Ty jo, vypadáš jak kurva z ňákýho pornofilmu."


"Z pornofilmu?" Divila sem se. "Tak to seš lepší než Kif. Ten mi řekl, že vypadám jako Mareš."


"Mareš..." Puštík se plácl do čela a začal se brutálně smát. "Ty vole, né, nejsem lepší. Mareš je rozhodně větší prda."


Kif volal o dvě řady dál. Stoupl si a začal na nás křičet: "Maréééš, zazpívej nám něco."


Mezitím tam běhali manažeři, šéf, a trenér a něco veledůležitýho řešili. Vypadali dost nasraně.


"Počkej." Řekla sem. "Najdu si text." Nahodila sem net, po chvilce sem vstala a hulákala sem na Kifa: "Mám to. Lži sou jako déšť, a už zase prší, lži sou jako déšť a už zase prší, oujé, common gangzta nigga, yeah."


"Někdy mám fakt radost, že seš tak střelená." Hulákal na mě Kif.


"Povýšila sem na Mareša, konečně su chlap, dostala sem se do vyššího levelu." Křičela sem zpátky.


"Kdybys byla Mareš, měla bys Ferrari, a nejela bys dom taxíkem s rozmláceným oknem." Křičel na mě zpátky.


"Rozhodně mám lepší auto než Puštík." Řekla sem na to. Puštíkovo auto je totiž neustále na pořadu dne, máme z něho neskutečnou prdel.


"Mareš má sice Ferrari..." řekla Lenka. "...ale to znamená, že má malý péro."


"Z toho plyne, že Puštík je na tom v tomhle ohledu daleko líp." Řekla Tereza.


"Jo." Přikývla sem. "Pokud se měří velikost péra tragičností auta, pak Puštík má péro nejmíň po kolena." Smála sem se.


"Konečně někdo udělal pořádnou dedukci." Řekl na to Puštík.


"V tom případě mě zajímá dedukce na někoho, kdo auto vůbec nemá." Křičel na nás Kif.


"Ježišmarjá, zase je lepší." Řekl na to Puštík. "Nikdy se nedostanu z jeho stínu. Budu ho muset zabít."


"Nebo se zbavit auta." Řekla Terka.


Mezitím za nama přišel Šimon. "Prý si po spářce skončila skoro u technickýho muzea." Smál se. "Víš, jak sem skončil já? Usnul sem v rozjezdu a probudil sem se ve Šlapanicích. Volal sem mladé, ať pro mě přijede do Šlapek. A než pro mě přijela, tak sem tam usnul na lavičce."


"Cha, každý měl svůj noční příběh." Řekla sem.


"Já sem si roztrhal oblečení, když sem lezl přes plot." Řekl Kif. "Teď si musím koupit novej kabát. Už mám vybranej. Marééš, poď se podívat."


Šla sem teda za ním. Otevřel stránky Zary. "Ty, poslouchej, nejseš ty ňák moc při penězích?" Krčila sem čelo.


"On je při penězích pět dní po výplatě, pak domachroval." Řekl Puštík. "Ale já, já mám eště teď stravenky. A auto."


"Já mám stravenky a dvě kila." Hlásila sem.


"Já su bez stravenek, bez peněz, mínus roztrhaný oblečení, mínus odrovnaný boty, mínus rozsekaný sluchátka. Du si kupovat nový a už rozhodně nechcu Skullcandy." Řekl Kif. "Sou na hovno, hned se rozbijou."


Za Kifem přišel manažer a řekl, ať se klidníme.


"Co je, vypadáte ňák nasraně." Řekl Kif.


"Jo. Jsem trochu vytočený." Připustil manažer. "Ňákej blbec řekl před auditorama na školení, že máte slabý výsledky, protože na vás trenéři málo dupou a manažeři vás málo motivují. Přijelo to prověřit vedení, máme pěknej fofr, a vy tady do toho křičíte." Pak rázným krokem odešel.


Chytla sem výtlem.


"Myslíš, že ví, že sem to byl já?" Zeptal se Kif.


"No, pokud to neví, tak se to brzo doví." Řekla sem.


"Byl to vtip." Objasnil.


"Lži sou jako déšť, a už zase prší..." Zamávala sem mu rukama před obličejem a odešla sem ukázněně volat. Nebo sem se o to aspoň snažila. Puštík si ke mně přirazil židli a zpíval něco o šukajících ropuchách. Uznala sem, že bych s ním měla zase začít kamarádit.



V Albertu mě ve frontě předběhla mařka s borcem, dělali moc zbytečných pohybů a bylo na nich jasně vidět, že sou nakopnutí. Říkala sem si, že nebudu dělat aféry, třeba se něčemu zajímavýmu přiučím. Blekotali o lisování jablek. Borec mezi řečí otočil dvě krabky šprcek, jedny žvýkačky, mentosy a rafaela. Pak se vrhl na časáky, prolistoval celej Level rychlostí čísla pět, co žije, zahlásil, že todle všecko je přece jasný, že nepotřebuje návod, jak hrát Fifu, a vrhl se na časák pro děti, u kterýho hýkal smíchem a následně oznámil mařce smažce: "Vole, Kocour Vavřinec má kámoša Spytihněva."


Od takových lidí je potřeba učit se radosti z maličkostí a těšení se z drobných věcí každodenního života.



Chtěla sem to dopsat a napsat ještě ňáký vtipnosti a tak, standartně dlouhej článek, ale momentálně tady ťukám policejní story, a to bude vyprávění na dlouho a chcu aby to mělo samostatnou kapitolu. Stay tuned !