čtvrtek 18. listopadu 2010

Million Dollar Bavy

Rozhodla sem se nakonec na firemní akci jít. Protože Puštík byl povýšen a přeřazen na jiný projekt, a tak se mi chtělo rozloučit se s ním ve velkým. Brečet tentokrát nebudu, protože de jenom o patro výš, ale stejně, rozlučka musí být. Navíc sem chtěla přehodnotit svůj názor na Čáru, protože mě mrzí, že sem si o něm myslela, že je idiot, a tak sem to chtěla trochu spravit. Doufala sem, že tam bude taky Mladej s Kaštanovou, a pár kluků z Těch Druhých, aby se bylo s kým opít.



Večer se mi vůbec nechtělo akci navštívit. Válela sem se v posteli, žrala buchty a čučela na Watchmen, a občas sem se podívala z okna, abych viděla, kdo přichází. Rozhodovala sem se, jestli vůbec pudu. Protože firemní akce sou děsně nebezpečný. Pokud vymyslím ňákou kravinu (a Bůh ví, že k tomu nemám daleko), tak to uvidí dvě stě lidí, a kdoví, jestli to nakonec zase nebudou řešit manažeři. Prostě jít se opít na firemní večírek je asi tak bezpečný jako jít prodávat herák na policejní stanici. Přesto sem se rozhodla jít. Oblíkla sem si červený punčocháče s černou sukní, vytuněný "sukňový" boty a slušný svetřík, namalovala sem se, udělala sem si účes, nacpala sem se preventivně Brufenama, aby mě ráno nebolela hlava, a mohla sem vyrazit.


Akce byla krutopřísně nacpaná. Možná nás tam bylo víc než dvěstě. Těžko sem tam hledala někoho, koho bych se mohla chytit. Pak sem našla stůl, kde seděl Lukyn, Tichá, Puštík a Kif. Kifa sem hned poslala pro pivo a od Puštíka sem si pučila prachy, protože sem zjistila, že su s penězma tak trochu v hajzlu. Nudila sem se. Kif něco projednával s Tichou, Puštík jedl a Lukyn mlčel. Šla sem si zakouřit ven. Tam už to byla větší zábava. Před restauračkou se utvořil pěknej hlouček kuřáků. Hučelo to tam jak v úle a děly se tam nejzajímavější věci. Bylo to jak na open air fesťáku. Vykouřila sem cigáro a zapálila sem si další, protože mi to tam přišlo zajímavý. Přišel za mnou Kif s Puštíkem. Jedna mařka, se kterou sem kouřila, vytáhla z kabelky půlčáka rumu a dala ho kolovat. Měla sem z ní srandu, že už vím, proč má tak velkou kabelku. Hned nato druhá mařka vytáhla z kabelky flašku vodky. Kif vytáhl plácačku rumu a Puštík měl u sebe plácačku se slivkou. Každej tasil svůj chlast, jenom já sem byla mimo mísu. Upřímně sem se za sebe styděla. Když sme se vrátili dovnitř, proběhla soutěž o talenta. Dvě mařky tam nezáživně kvílely. Jak sem předpokládala. Pak nastoupili kluci s kapelou a zahráli ňákej rokenrola song. Ti byli dobří. Přestalo mě bavit sedět. Přede mnou byl takovej parapet, jakože před výlohou. Výloha původně odděluje zahrádku od místnosti, jenomže když se to propojí, tak se z výlohy oddělá sklo. Vyskočila sem na parapet, abych měla výhled. Skopla sem pár svíček. Byla sem totálně trapně střízlivá, musím upozornit. Za mnou tam překvapivě vyskočila Tichá, a rozjely sme taneční šou. "Vypadáme jak dvě thajský kurvy ve výloze." Řekla sem svojí nové šéfce. Šla sem si pro pivo. Dostat škopka byl neskutečný problém. Nejdřív sem dlouho čekala, než ho natočí. Pak sem čekala, až příde někdo, komu ho budu moct zaplatit. Když sem zaplatila, tak sem dloooouho zase čekala, až mi přinese zpátky prachy. S Lukynem sme zapálili všechny svíčky podél výlohy. Rozlili sme pár vosků. Pak sme je odlupovali a hádali sme, co nám ty tvary chtěj sdělit, jakože budeme číst budoucnost. Lukyn držel v ruce kus vosku. "Hele, prase." Ukazoval mi něco, co vypadalo jako labutí zobák. Předpověď tedy byla jasná.


Proběhlo vyhlašování vítěze. Kluci zahráli "Šakalí léta", což je poněkud odrhovačka, ale jak se na to skvěle tančí! Vyskočila sem na parapet. Za mnou Lukyn. Pak za nama vyskočil Puštík. Pak přišel Kif, sundal Lukyna a vyskočil za nama. Tancovali sme jak banda bláznivých roztleskávaček, Puštík i pištěl. Bylo mně dobře, smála sem se u toho, a byla sem dokonale šťastná. Kurva, jak já ty kluky mám ráda. Vzadu na manažerských pozicích se formovala zkáza, viděla sem, jak se jim to nelíbí, tvářili se, jakoby nás chtěli sestřelit. Čekala sem, kdo nás pude sundat. Ale, ty jo, takle sem se dlouho nepobavila. Zašla sem na cígo s Chobotničákem, což je šéf "Těch Druhých". Před restauračkou bylo ještě víc lidí než předtím. Děsně sme se tomu smáli, že si účastníci zájezdu odhlasovali, že se vevnitř nebude kouřit, následkem čehož probíhala párty jaksi venku, před hospodou. Lidi tam stáli, kouřili, popíjeli, někteří seděli na lavkách, někteří na zemi, někteří na parapetech, někteří viseli na dveřích, jeden kus visel na nabídkové ceduli. Zábava veliká. Zase kolovala flaška rumu, tak sme si s Chobotničákem přihnuli a smáli sme se ještě víc. Když sem se vrátila, šla sem tančit. Uzurpoval si mě tam jakýsi borec v pičím svetru. To je jakože ten svetr s kosočtvercama, jak ho nosí úplně každej. I Puštík a Kif. Kifovi sem jednou řekla: "chtěla sem si koupit punčocháče, myslela sem že sou černý, ale nebyly, měly na boku tady takový ty piče...kosočtverce, nó...stejný jak máš na svetru. Takže sem si je nakonec nekoupila, protože bysme vypadali jak dvě piče. Haháááá!" Tenkrát se urazil a odešel. Nirméně pičový svetry sou fenomén.


Večer sem se domlouvala se Simou, že příde za mnou. Když sem se podívala na mobil, měla sem tři nepřijatý hovory. Poslala sem mesu : Přiď. A tím sem to považovala za vyřízený. Volala ještě dvakrát. Nevzala sem jí to. Protože mě serou takový domluvy, jakože budu hulákat do telefonu, přeřvávat hudbu a do toho se mě bude ptat kdo tam je, jak to tam vypadá, co hraje... na to seru. Buď přídeš, nebo nepřídeš. Nemám ráda zbytečný vykecávání po telefonu. Not a fan. Navíc vím, že mě Sima miluje, protože ju ignoruju. Kdybych byla totiž borec, byla bych krutej zmrd.


Všichni mě furt chválili, jak dobře vypadám. Prsila sem se až do nebe. Dokonce mě odchytil Kif. "Chtěl sem jenom...chtěl sem ti říct, jak moc ti to dneska sluší. Normálně zírám. Máš skvěle sladěný vlasy, a punčocháče, a svetr, je to moc...hezký." Pak si asi uvědomil, že vypadl z role drsňáka a dodal: "A máš rozmazaný oči, ježiši, dělej ze sebou něco!"


Kif s nama vůbec nepařil. Vůbec sem s ním teda nepočítala, protože mně bylo jasný, že bude balit kurvy. A protože jich tam bylo mraky, měl práce milijon. Taky mě bylo jasný, že z toho zase bude milijon průserů, který se budou řešit milijon let, a nevíc to všechno bude stát milijon peněz. Million dollar baby. Jenomže bylo to eště horší než sem čekala. Kurev si vůbec nevšímal, a mluvil s manažerama. S manažerama z Ameriky, pak s tuzemskýma manažerama, a hlavně s manažerkama, pak s různýma šéfama, personálníma ředitelama a tak dál. Furt se s někým bavil o práci, takže sem za ním ani nechodila.


Šla sem tančit. Rozjeli sme to s Puštíkem úplně krutě. Bavila sem se jak už dlouho ne. Pak tam za nama ještě přitrdlila Lenička a Mici. Večírek se dostával do turbulenčních obrátek. Šla sem znovu s Chobotničákem kouřit. Vyfasovala sem flašku rumu, protože mařka už asi měla dost. Přišla za mnou Černooká, asi hodinu sme se venku bavily o rozvodu. Pila sem ruma, nechávala sem ho kolovat a byla sem spokojená. Potom přišel ven Kif, v ruce měl flašku šáňa. Diskutoval s manažerama o prodejích a tabulkách a blá blá blá... trochu sem zbystřila, protože jestli je blbý se na firemním večírku opít a dělat blbiny, tak Kif byl mezi manažerama vyloženě jak v minovým poli. Donesla sem mu flašku rumu. Napil se a zapil to šáněm. Z restauračky vypadl borec v pičím svetru, kterej se mě asi předtím pokoušel sbalit. Byl najebanej jak čolek. Chtěl po mně cígo. Neuměl si zapálit. Pak si odplivl a slina mu zůstala viset u pusy. Smála sem se jak retard. Pak přišel Staňa s Puštíkem. Posedali sme si na lavičky, teda já sem si sedla na Staňu, protože lavičky só studený, a kecali sme o brněnských hospodách. Vstala sem akorát abych přišla přivítat Lucku a Elu, který dorazily z odpolední směny. Stála sem zrovna s Černookou, rozvykládala se o nezávislých vztazích a já sem jí řekla, že neexistujou. Vedle stál hlouček manažerek. Kif něco dořekl a všichni ztichli a poplašeně se na sebe dívali.


"No co... " Pokračoval. "... já si myslím, že ty seš úplně normální prospěchářka. Každej ví, jak ses sem dostala." Mířil prstem na šéfku dobíjecích karet. "A mimochodem, na tom vašem oddělení sou pěkný bonzácký kurvy..." Oujé. Chtělo to honem rychle ňákou akci. Trhla sem se od Černooké, a slíbila sem jí, že se za ní ještě zastavím a pokecáme. Slíbila bych i otočení vody ve Vltavě, su fakt děsná.


Skočila sem doprostřed minovýho pole před Kifa a zahlásila sem: "Už sem asi pochopila teorii relativity." Všichni se na mě podívali, jakože co to sakra má být. Říkala sem Kifovi něco o tom, že v časoprostoru existuje zároveň minulost, přítomnost, budoucnost... což dokazuje, že budoucnost je jasně daná... a přitom sem ho nenápadně odsunula z kruhu šéfů. Ani si nevšiml. Povídal něco o tom, že teorie strun byla ustálená docela nedávno, když proběhla jakási superstrunová revoluce, ale že ani teorie strun, ani teorie relativity pořád nic nedokazujou, protože sou to jenom teorie, a nakonec že se stejně ukázalo, že teorie relativity je chybná, protože nepočítala se základníma veličinama... a kdesi cosi. Zapálili sme si. Dala sem mu ruce na ramena a důrazně sem mu řekla: "Kocoure, už žádný kamarádění s manažerama. Jasné? Nemluv s nima. Teď ne! Ó ká? Rozumíš?"


"Rozumím." Přikývl. Zavedla sem ho ke stolu, kde seděly holky od nás a tam sem ho posadila. "Seď tady, ani se nehni." Doporučila sem mu. Šla sem si pro pivo a pak sem šla tančit s Patičkou. Ten byl dobrej, zábavnej. Přišly pro mě holky, aby mi řekly, že Eva se cucá s Basákem. To byl borec, co hrál rokenrola vál. Na basu, překvapivě. Taky řekly, že s tím nesouhlasí, protože ten borec, vole, má mařku. Mávla sem nad nima rukou a tančila sem s Patičkou na I gotta feeling. Protože kdo tady má furt náladu řešit vztahy.


Když sem se vrátila ke stolu, Eva se cucala s Basákem, Lukyn rozlil pivo, Puštík zase mluvil o šukání, Lence lezla podprda z pod trička, já sem měla rozmazaný oči a řasy se mi lepily na víčko, pravděpodobně sem zase vypadala jak coura, a jakýsi borec se mě přišel zeptat, jestli chodím s tím dredatým ... "Myslíš s Chobotničákem? Jo, jasně." Ubezpečila sem ho. Pak za mnou přišel Chobotničák, smál se, hahaha, prej spolu chodíme, a já sem řekla, no jasně, ty jo, dáme si na facebook že sme spolu ve vztahu. Pak sme šli kouřit, vyřvávali sme, že sme spolu ve vztahu, což byla děsná prdel, a ani nechcu vědět, na jaký drby sme zadělali.


Tahala sem sebou všude flašku ruma, dokonce i vevnitř v hospodě. Na to, co sem vypila, sem se cítila moc bystře a neožrale. Ostatní teda vypadali daleko hůř. Někteří byli tak nalití, že ani nemohli mluvit.


Průser byl, že Kif mluvit mohl. Bohudíky není žádnej trapnej sráč, kterej se nalije, mhouří poloviční oči, šermuje rukama, všechny chytá za ramena a ve finále spadne ze židle. Je dobrej, že není trapnej. Nemotá se, neusíná na stole, je tak ňák furt ve formě. Proto s ním ráda chlastám, protože se za něho nemusím stydět. Akorát prostě hodně kecá. Přisedla sem si vedle něho ke stolu. Mici s ním začla flirtit, což asi zrovna neměla dělat. Kif se nasral, řekl jí, že je kurva, že ji nemá rád, "protože ty vole, furt blbneš borcům hlavy, ale sakra, proč to děláš? Na jedný straně furt vykládáš, jak máš borca, jak ho máš ráda, tak kurva přestaň dělat tady todle, ty jo, tady koketuješ se všema, protože chceš být středem pozornosti, ale já ti na to nehraju, na to teda seru. Jako si myslíš, že seš ňák zajímavá nebo co? Já kdybych měl takovou mařku, co tohle dělá, tak ju pošlu do hajzlu, protože to nemá úroveň, fakt nemá."


Řešili to tam ještě asi dvacet minut, Kif měl totiž zase pocit, že musí někomu vylepšovat život. Snažila sem se Mici poradit, aby se s ním nepouštěla do diskuzí, protože "to bude bolet". Kif dokáže ty lidi zničit strašným způsobem. "Já například nechápu, když chodíš na vysokou, proč ze sebe děláš takovou blbku."


"Já nejsu blbka." Pípla Mici a hodila blonďatým vlasem.


"Dokaž to." Řekl Kif. "Řekni něco chytrýho, co mě rozseká a na co nebudu mít co říct."


"Nóóó... já nevím... " Kroutila se Mici. "...rozdáme si to?"


"No." Pokýval hlavou. "Tys měla jednu jedinou šanci vyvrátit mi, že seš blbá blondýna. Ale víš co... ty seš blbá blondýna, a ty taková zůstaneš."


Mici se na mě podívala. "To jako myslí vážně?"


"Jo." Přikývla sem. Protože už mi tohle o Mici kdysi říkal. Nadával na ní, jak je blbá, a pak dodal: "Ale ty jo, Jaňulo, má pěkný kozy."


Takže po tom, co sejmul Mici, se všichni přesunuli k vedlejšímu stolu, protože Mici se neubližuje. To je prostě krásňoučká, heboučká, miloučká Micinka a ta se musí chránit. Smáli sme se, že už sme zase vydědění u samotářskýho stolu. Chlastali sme rum z flašky. Přišel tam Basák.


"Kde máš Evu?" Zeptala sem se.


"Jakou Evu?"


"Tu co ses s ní tady celou dobu cucal." Řekla sem.


"To že sem dělal?" Divil se. A přitom Eva už o něm mluvila jako o svým ženichovi. Stane se.


S Kifem sme se bavili o Che Guevarovi a jako dycky sme se pohádali. Protože Kif bude dycky hájit principy a nejvíc mě dostává do obrátek když vytáhne argument, že se musí udělat pár obětí v rámci všeobecnýho dobra. Já dycky říkám, že pokud kvůli názoru zařvou lidi, tak je to normální fašismus, a nic jinýho, a vraždy lidí sou neodpustitelný, bez ohledu na to, čemu podlíhají. Kif na mě většinou vytáhne, že vidím věci hrozně černobíle, a že to přece nejde takle, protože dospělí lidi sou schopní vidět věci šedě, protože všechno je relativní. V podstatě dycky konfrontujeme můj anarchismus a jeho konzervatismus, a ty debaty sou hrozně legrační. Když sme dostatečně pomluvili Che Guevaru, zeptal se mě, co si myslím o Kennedym.


O něm sem si teda nemyslela vůbec nic. Plynule sem přešla na pracovní téma. Vysvětlila sem Kifovi, že nemůže čekat, hlavně né u nás v práci, že ho někdo ocení. Říkal něco o tom, že když bude přece hodně dobrej, tak si toho musí někdo všimnout. Vysmála sem se takové naivitě, řekla sem že má o životě sakra romantický představy, a doporučila sem mu, ať víc taktizuje a míň se zabývá osobníma příběhama lidí. Chytrá zas jak internet. Mezitím sem si vyskočila na parapet a zatančila sem na Beyonce, Crazy In Love. Pak sem se k němu vrátila, abych mu řekla, jak moc ho beru. Protože čím víc su ožralá, tím víc autorita. Řekla sem mu taky, jak moc byl dobrej jako šéf a že na to fakt má. Že je dobrej a ať s tím kurva něco dělá. A že jednou, jednou se určitě najde někdo, kdo to ocení. Cause I believe in you. Řekl mi na to, že jednou určitě někdo ocení moje psaní, že tomu věří. Taky sem se rozvykládala o tom, že nesmí čekat na ocenění ostatních lidí, protože pak může být kurevsky zklamanej. "Protože musíš se ocenit sám v sobě. A něco dokázat. Ty to všechno děláš s velkým zápalem, děláš to dobře, ale z blbýho důvodu, protože furt čekáš až si někdo všimne, kam si to dotáhl, a když si nikdo nevšímá, seš sám ze sebe zklamanej. Musíš začít uvnitř, uvnitř sebe a uznat sám sebe jako autoritu pro sebe, a pak z toho můžeš vycházet. Protože když to uděláš, teprv pak budeš šťastnej." Řekla sem mu, že je pro mě autorita číslo jedna, že mě ve všem převyšuje, a vážím si ho, protože před ním můžu sklapnout podpatky. "No a hlavně se tady, vole, nerozbreč."


Chytli sme se za ruce a slavnostně sme si slíbili, že to spolu vybojujem. Všechno. A všem nakopem prdel.


Pak pro mě přišel Chobotničák, jako že se přesouváme. Jedna část, tak stopadesát lidí šlo do Livinu (a to bych chtěla vidět, kdo v ten moment vzal v úvahu kapacitu toho místa), Chobotničákova část šla do baru do Bažin. Slíbila sem Chobotničákovi, že dorazím do Bažin. Později. Samozřejmě sem to vůbec neměla v úmyslu, mířila sem už tak akorát dom. Protože sem to měla pět kroků od hospody. Venku vládl totální chaos. Příliš moc lidí a příliš moc bordelu. Přišel za mnou Chobotničák a důvěrně mi sdělil, že spolu chodit nemůžem, protože má přítelkyni. Tomu sem se smála mega, a směju se tomu ještě teď. Některý moje humory zůstávají trapně nepochopený. Ujistila sem ho, že spolu nechodíme. Si občas připadám jak aktérka v bonusovým díle Big Bang Theory. Šla sem hledat Kifa, protože sem správně začla tušit, že nejde, protože dělá zmatky a nedokáže se zorganizovat. Taky že jo. Obcházel dva stojany na bundy, kde visely dva kusy.


"Děje se něco?" Chtěla sem vědět.


"Nemám kabát." Řekl suše.


"Ale ale... a my sme ho měli tak rádi." Smála sem se. "A to sis ho nedávno dával do čistírny." Vysírala sem.


"Moc mně nepomáháš." Sekl zubem.


"Nojo, nojo... já se du podívat, jestli ho nemáš u stolu." Odkráčela sem.


Když sem přišla, řešit ztrátu s pinklem. Vysvětlovat, že stál tři litry a že má k němu citový vztah. Pinkl sáhl na věšák, před kterým stáli, a podal mu kabát. Smála sem se, až to se mnou práskalo o zem.


Šla sem ven, tam na mě čekal Chobotničák, jakože deme. Vrátila sem se ještě pro Kifa. Nějaká manažerka mu navrhla, že ho do města hodí autem.


"Na auto mrdám." Smál se. "Ale dík."


Než stačil vyrobit další katastrofu, lapla sem ho pod křídlo a odtáhla ho ven. Šli sme na zastávku s Chobotničákem. Kif vykládal, jak noc ještě nekončí, že dou rozsekat město, a vpadl do silnice, kde ho málem sejmulo auto. Po tomhle extempóre sem mu navrhla, že jestli se na přesun necítí, může spat u mě "na gauči místa dost". Řekl že né, protože "teď su našlápnutej, teprve to začíná."


Rozloučili sme se u zastávky. Na zastávce bylo tolik lidí, že to vypadalo jako slušná demonstrace. Zajímalo by mě, jestli volali posilový spoje, nebo jak se nakonec do toho města dostali.

pondělí 15. listopadu 2010

Robokřeček

Metamorfóza na nočního tvora probíhá dokonale. Přestala sem v noci spat. Když už usnu, tak mě vzbudí buď blbej sen, křeč v noze, nebo se vzbudím jenom tak. Nevadí to, pokud su tady sama. Anička spí ve vedlejším pokoji, a já si tady píšu, čtu, přepisuju noty, poslouchám hudbu. Noc je hrozně osamělá a hrozně krásná doba. Horší to je, když je tady přes noc Hugo, a to tady teda bývá, protože když mám na odpoledne, někdo musí hlídat Aničku, a vzít si ji k sobě prý nemůže. Což nechápu, no ale co nadělám. Takže tady přespává, na gauči. Tím pádem nemůžu rožnout a psat, protože by měl frfly a navíc by mě rušil. To je pak taková noc na hovno.


Spím přes den. Protože dne není žádná škoda. Ve čtyři už je zase tma, a to mně vyhovuje. Do práce vyrážím ve tři, to znamená že se akorát stmívá. Dostala se ke mně zpráva, že by nám měli prodloužit pracovní dobu do půlnoci. Směna od šesti do půlnoci by byla ideální. Na ranní směny se netěším vůbec. To je opruz jako dělo.



V práci nastalo období temna. Nemám tam už skoro nikoho, kdo by mě bavil. Ještě tak Slávek, a překvapivě Kaštanová. Je sice hloupá, ale dokáže mě rozesmát. A tak ji mám, bůhvíproč, ráda. Rozhodla sem se na vánoční firemní večírek nejít. Večírek začíná v šest, končí v deset. Koná se v hospodě za mým barákem. Každý má nárok na tři piva zadara. Bude se soutěžit o "talent". Pravděpodobně na pódium budou lozit operátorky s něčím takovým jako "přej si co chceš, zlatý důl nebo věž..." Následně bysme měli o talentovi hlasovat mobilem. Dík, nejdu. Vylezu na balkon, budu pít víno a sledovat, kdo chodí za hospodu blít. Šprti se ožerou už v devět, poblijou hajzly a budou tančit hada na Jede jede mašinka. Tohle si prostě nechám ujít.



Kif převzal vedení našeho veleslavnýho útvaru velkýho nasazení. Zatím jako záskok, než mu to přiklepnou ofiko. Horší už to být nemohlo. Dělám, že tam vůbec nejsu. Zašla sem do knihovny a napučovala si knížky od Burroughse a Kerouaca. Vykradla sem jim všechny poličky. Výborná kratochvíle byla, když sem došla za knihovnicí: "Dobrý den, máte od Burroughse Teplouše?" V práci si jenom čtu, su zabořená v knížkách a snažím se nevnímat tu hrůzu kolem. Všechny mařky, co dřív nemohly Kifa ani vidět, protože "je to arogantní debil" se teď můžou zesrat. To je najednou chichotání, nakrucování. To je najednou změna. Nejvíc se změnila Mici. Ta ho nemohla úplně vůbec, furt si stěžovala, že je na všechny hnusnej, že se chová jak psychouš, "a když sme si tady s holkama povídaly, tak si vzal věci a šel se zalogovat až na fix, prý takový pičoviny poslouchat nebude. Co si o sobě vůbec ten blbec myslí?". A to bylo furt něco. Zato teď... Večer vedle mě seděla Mici, což byl trest boží. Kif stál naproti a dělal u někoho objednávku. Mici zapištěla: "Divej, divej, jaký má krásný oči. Jako panenka. A podívej, jak mrká. Divej, jak je roztomilej... podivej, teď, hihihi..."


Zvedla sem oči od knížky. "Hmmm.... úplnej panáček Mrkáček." Asi jí totiž unikl fakt, že mrkací panenka je zhulená jak dělo.


Záviděla sem Kerouacovi, že mohl zdrhnout až do El Pasa.



Kif na mě byl nasranej dva dny. Nemluvili sme spolu a nevšímali sme si se. Pak jeden večer přišel, sedl si vedle mě a já sem řekla: "Co tady tak hučí? Slyšíš to? Když dáš ruky na stůl, všechno to hučí."


"To mně hučí v kládě." Usmál se.


Věděla sem, že je zpátky, řekla sem "ty seš prase" a pohoršeně sem zakroutila hlavou. Všechno bylo zase při starým.



"Nemůžu v noci spat." Stěžovala sem si když sme šli kaštanovou alejí, mlha jak řemen, viditelnost na dva metry. Bílá stěna před nama — jenom to a víc už ne. "Spím přes den, v noci prostě nemůžu. Už to trvá dlouho, zřejmě sem se úplně přehodila."


"To já mívám dycky v zimě." Řekl vševědoucně, jakože stará známá věc. "Už to začíná, všiml sem si."


"To je teda divný." Skočila sem do kaluže. "Protože já sem se dycky na zimu zazimovala. Nechodila sem nikam, trčela sem doma, čuměla sem na telku nebo si četla, pila sem čaj s rumem, připadala sem si stará, byla sem zabalená v peřinách a v noci sem poslušně spala. A víš co? Docela sem se na to těšila. A teď... takový prokletí."


"Normálka. Na jaře se to zase spraví." Trhl ramenama.


"Někdy budu muset jít taky ráno do práce. Co pak? Už teď su z toho vyděšená." Řekla sem.


"Tak... dej si večer víno a zahul si. Budeš spat a ve dne můžeš pracovat. Funguje to. Jednoduchý, ne?"


No jasně, všecko je easy. Budu se každej večer ožírat a hulit ganžu, a čekat do jara, až se to spraví. Sakra práca.


"V sobotu bysme měli jít k Učitelovi na tu husu." Řekl.


"Já. Já bych měla jít. Já sem byla pozvaná. Ty ses tam normálně vetřel." Opravila sem ho.


"No a co. Pudem, ne?" Zazářil do mlhy.


"Já nevím. Je to takový ..." Zapálila sem si cigáro.


"No co... přídem, najíme se, opijem se, podíváme se na film, zahrajem hry na plejstejšnu a pak pudem někam do klubu."


"Jo, no, tos dobře vymyslel." Vyfoukla sem kouř. "Uvědomuješ si aspoň, že to mohlo být moje rande?"


"Na to serem." Mávl rukou. Easy. Neboli jak řekla Sima: "Vy ste, ty vole, dva blbci."


S jeho pokřiveným viděním reality nemá smysl vůbec zápasit. A tak sem skočila do kaluže a sebrala sem dva kaštany z chodníku. Za chvilku už bude všechno namrzlý.



Ve čtvrtek sem zjistila, že na pátek nemám pro Aničku hlídání. Super situace. Musela sem do práce na odpolední a Anču jaksi neměl kdo hlídat. Takže ve čtvrtek odpo sem dorazila do práce a snažila sem se to operativně řešit. Oči navrch hlavy, nervy v hajzlu. Protože u nás momentálně funguje bezvládí, zašla sem za Puštíkem, jestli mi může dat na pátek dovolenou. Jaksi to nebylo v jeho silách, ale vybojoval mi aspoň dovolenou na půl dne.


"Dík, to mi pomohlo." Řekla sem. "Jenomže furt mi Aničku jaksi nemá kdo hlídat od čtyř do sedmi." Povzdechla sem si.


"Tak Aničku doveď sem." Vložil se do toho Kif. "Já ji pohlídám."


"No ale..." Krčila sem ramenama. "...to bys toho moc neudělal. A máš tady teď práce nad hlavu."


"Už nemám." Dal si ruce do kapes. "Před chvilkou sem se dověděl, že nás nevybrali." Házel hlavou směrem k Puštíkovi. "Výběrko vyhrála Tichá."


"Co-cože?" Zamrkala sem překvapeně. "To si děláš prdel!"


Ňák mě to celý vytočilo, a tak sem šla za manažerem, abych řekla, že s výsledkem výběrovýho řízení nesouhlasím. Řekl, ať nesouhlas vyjádřím písemně, a tak sem to udělala.



Večer sme se rozhodli jít na pivo. Já, Kif, Puštík, Mladej, Čára a jeho mařka Markéta. Zašli sme do Námořníka. Nebylo místo, a tak nás Riči posadil někam do sklepa, do skladu vín. Připadala sem si jak někde na chatě. Všichni mluvili o práci a mě to k smrti nudilo. Takže sem furt chodila na bar za panem Korálkem, Rudou, Učitelem a Františkem. Kecali sme tam o veledůležitostech a dolů sem se vrátila až když sem zjistila, že se tam baví o sexu, takže bylo všecko ó ká. Puštík přišel s návrhem, že zítra si svou práci udělá do čtyř a až přídu s Aničkou, pomůže Kifovi s hlídáním. Ujistili mě, že to zvládneme, a že si nemám dělat hlavu.


Nadhodila sem téma, jestli je pravda, že velikost péra se dá poznat podle ruky. Jakože je to vzádlenost mezi koncem prostředníčku a koncem palce.


Kluci se dívali na svoje ruce a přemýšleli.


"Jo, je to pravda, takle to vychází." Odkýval mi to Kif.


"Vypadá to tak." Řekl Mladej.


"No počkej." Podíval se na mě Puštík. "To by museli mět černoši ruce jak lopaty."


"Však mají,ne?" Nazvedla sem obočí. "Takže teorie platí."


"Podle tvojí teorie by největší péra měli pianisti." Řekl Kif.


"A proč ty vole, asi chcu umělca." Smála sem se. "To je maskovací bojový název pro pianistu."



Markéta byla psycholožka a taky tak mluvila. Byla případ takové té nesnesitelné typanky. Dostali sme se do jakési zprdele diskuze, něčemu sem se smála a ona na mě začla z ničeho nic chrlit že: "Ty si nikdy ale žádnýho chlapa nenajdeš, protože podívej, jak se prezentuješ." Celý svět musí řešit, proč nemám chlapa. Je to nudný už trochu. "Dyť ty vůbec nepůsobíš jemně, žensky. Mluvíš tady sprostě, směješ se nahlas, a máš projev, no promiň, jako osumnáctiletá holka. Takže kdo by tě chtěl? To mně teda řekni."


Puštík s Kifem odešli pro škopky. Zůstala sem na pospas paní psycholožce. Houpala sem se na židli, kouřila a čuměla na ceduli "prostor pro nekuřáky".


"No a když máš takový přístup k tomu všemu, jakože se chceš neustále jenom bavit, a nic nebereš vážně, prezentuješ se tady takovým způsobem, tak mi řekni, kdo by tě chtěl." Opakovala.


"Já nevím. Tak asi tak někdo stejnej jak já, ne?" Chtěla sem ji mít z krku.


"Víš co, tak to teda lituju tvoje dítě. To je chudák." Zesrala to ve finále. Tohle mě nasralo, vážně děsně, protože jak mi někdo vrtá do Aničky, dokáže se mě to dotknout, jako máloco. A dokáže mě to smrtelně urazit. Nehádám se ale s lidma, na kterých nezáleží. Takže sem si vzala škopek a přesunula sem se na bar. O něčem sem se tam bavila s Kifem a panem Korálkem, pískala sem Laylu, připomněla sem Kifovi, že musíme na ty Doorsy, což je zítra, a Kif mi připomněl, že dem k Učitelovi na husu. V sobotu. Já sem dobře věděla, že v sobotu nikam nejdu, ale ... slibem nezarmoutíš. Pak řekl, že musí jít dolů donýst piva. Já sem řekla, že se tam nevrátím, protože má na mě mařka hnusný kecy a na to fakt nejsu zvědavá. "Řekla mi, že moje dítě je chudák." Stěžovala sem si panu Korálkovi.


"To ti řekla, jo?" Divil se Kif. Trhla sem ramenama a pokračovala sem s panem Korálkem v diskuzi o tom, jak je asi nejlepší umřít. Najednou sme uslyšeli ze sklepa rozčilený hlasy. Někdo byl nasranej. Chvilku sme poslouchali.


"To je Kif?" Zeptal se pan Korálek.


"Ježiši." Vyskočila sem z barůvky, vzala sem si svoje pivo a šla sem se podívat dolů. Kif stál uprostřed místnosti a křičel na Markétu co to šlo. Vůbec se s ní nesral.


"Jak si kurva toto můžeš k ní dovolit? Jak můžeš někoho posuzovat? Vůbec ji neznáš. Víš co, a ty vůbec, ale vůbec nemáš právo srat se do její dcery, a do ní, protože ty vůbec nevíš, opakuju nevíš, jak moc ona se snaží, jak dělá všechno proto, aby to zvládla, a zvládá to. Nemáš páru o tom, co všechno musí udělat, aby se o tu malou postarala, ty vůbec nemáš žádný právo se do ní srat, protože o ní nic nevíš. Takže nemel hovna. Jo a můžu ti ještě něco-" Otočil se a zjistil, že tam stojím. Upíjela sem pivo a čučela sem. Nastalo ticho.


"No o tobě se bavíme." Řekla mařka znechuceně.


"Serte na to, dem na panáka." Řekla sem.


Jenomže na panáka nikdo nešel, protože Kif pokračoval v křičení. Když přestal, myslela sem, že už bude klid, jenomže v tu ranu se do toho vložil Čára. Killjoys, make some noise! To sem čučela ještě víc. Seřval mařku na dvě doby, že se za ni stydí, a chtěl, aby se mi omluvila. Normálně sem zírala. Protože Čáru sem nikdy ňák moc nemusela, ale tímto se teda vyšvihl, úplně sem na něho změnila názor.


Překvapivě sem bez problémů stihla rozjezd ve tři.



V pátek ráno šla Laura na operaci. Byla sem z toho celá vedle, pořád sem na ni musela myslet. Odpoledne mi přišla mesa, že už to má za sebou, a všecko bude dobrý. Vzala sem sebou Aničku teda do práce. Když sme dorazily, všude šrumec, dokonce šrumec větší než obvykle, protože tam zase byli lidi na zaučení, takže žádný místa na sezení, hukot jak v úle. Sedly sme si teda na fix, moje bývalý oddělení. Ty jo, jak sem to tam měla ráda. Taková těžká pohoda. Aničce sem vytáhla papíry na kreslení, pastelky, knížku Kukyho, a Sluníčko. Sedla si, kreslila, pak ji taky zabavila Bára, ta byla výborná, Anička Báře kreslila obrázky, vykládaly si spolu a já sem zatím mohla vyřídit pár telefonů. Přišel za nama Kif, dal Aničce čokoládu, ta se zapatlala až za ušima, že na to byly všechny kapesníky krátký. Když po půl páté vypadla ranní směna, přesunuly sme se na moje oddělení, kde sme teprve rozložily výtvarný tábor. Pracovat bylo náročný. Nemohla sem se vůbec soustředit. Aničku bavilo sedět a kreslit asi tak hodinu. Pak furt lítala za Kifem, aby mu nosila obrázky, ten pak odpojil někde z telefonu sluchátko, dal jí ho, jako že má kouzelný sluchátko, ať si něco přeje, a že si můžou "jako" volat. Anička teda seděla vedle mě, já sem volala, Anička mluvila do utrženýho sluchátka a vykládala story o tom, co kreslí, proč kreslí. Pak jí Kif ukázal na telefonu ňáký hry, byla z toho nadšená, jenomže potom za ním začla běhat do třetí řady, což bylo blbý, protože já sem seděla v druhé, dělily nás přepážky, a já sem furt musela hlídat, kde je, co dělá, kam přeběhla, jestli už de zpátky. Pak si s Kifem vykládali o jídle, a Anička s výrazem sirotka z ústavu svaté Terezičky vykládala, že vůbec nevařím, a na oběd míváme rohlíky. Kif teda vymyslel, že když chudák tak trpí hladem, tak se stavíme k Námořníkovi na večeři. Hned jak sme tam vpadli, vyhlásil zákaz kouření, naštěstí tam nakouřený nebylo, a během doby, co sme jedli, si nikdo nedovolil zapálit. Aničce se tam moc líbilo. Protože tam byly velký mušle, co šumí jako moře, korály, mořský houby, modely a fotky lodí, a na zdech sítě. Ze stropu viseli ježíci. Rozdělala sem vánoční katalog hraček, a Anička si ze všech možných vybrala nejdražší Zu-zu křečky. Kif se jí to snažil rozmluvit, jakože "nechceš místo toho třeba...mluvící motorovou pilu? Nebo Spider mana? Divej, tři figurky Spider mana a k tomu pavučinometač!" Jenomže Anička se nechytla. Vysvětlila nám, že byla hodná holčička, a když řekne Ježíškovi, že chce Zu-zu křečka, tak jí ho Ježíšek donese. *facepalm* Takže teď si v práci budu muset brat přesčasy, abych vydělala na robokřečky.


Ten den sem měla plno možností, co budu dělat. Měla sem jít s Kifem na The Doors Revival, pak mi psala Laura, ať se stavím, a pak volala Sima, že dou s Luckou do města pařit. Jenomže sem neměla hlídání, takže sem jela s Aničkou domů. Usnula chudinka v trolejáku, unavená jak želva, a já sem to zalomila u telky, a usnula sem o půl desátý.

čtvrtek 11. listopadu 2010

Show me the way to the next whiskey bar

V práci se mě furt snaží na něčem nachytat Chytrolín z anglické linky. Dycky se za sebe stydím, a mám nepříjemnej pocit, že má navrch. Jednou sem si oblíkala bundu, když na mě vybafl: "Where are you going?"


"É...e." Udělala sem bystře.


"To jsem se tě jako ptal, kam jdeš." Přeložil mi to.


"To sem pochopila, takže sem chtěla říct, že du na cigáro, jenomže sem si nemohla vzpomenout jaká se tam používá předložka." Snažila sem se z toho vykecat.


"Normálně, řekneš Go smoke. Nic na tom není, nehledej složitosti, take it easy."


Ty jo, easy... nemám ráda, když si připadám jako blbec. Nevyjela sem na něho jenom proto, že sem si vzpomněla, jak sem ho nutila v Merlinovi tančit na Hey Ya. Tyhle firemní večírky, měly by se zakázat.


Potom přišel se španělštinou. Cosi na mě vychrlil. Koukala sem na něho jak z jara, ale pak sem se sebrala.


"Mi casa es su casa." Řekla sem mu na to bystře. Sice to bylo mimo mísu, ale měla sem radost, jaký dělám pokroky.


Další den sem si nachystala překvápko. Došla sem za ním a říkám: "Hele, už sem se naučila španělsky frázi, která není mimo, a takže... du tě pozdravit: Hola amigo!"


Smál se. "Dobrý. Akorát to H na začátku se nečte. Je to Ola, amigo."


Svěsila sem hlavu, uši i ocas. Tak příště.



Celá věc s Radimem mě mrzí. Připadá mi, že za celou dobu, co sme se znali, sme si řekli tak málo, tak zatraceně málo... Nevěděla sem o něm skoro nic. V práci sme se bavili tak, že sme mleli o superpříběhách superhrdinů, dělali sme blbosti, smáli sme se a ze všeho sme měli prdel. Strávili sme spolu spoustu času, a přesto, nevěděla sem o něm nic. Často nad ním přemýšlím, protože mám špatnej pocit, že sem vedle sebe měla dobrýho člověka, o kterýho sem se měla zajímat, ale nestalo se to, protože mě zajímala jenom moje zábava. A teď je pryč, a mně se stalo to, co sem nikdy nechtěla, aby se stalo, že budu někdy litovat něčeho, co sem neudělala. A ty dluhy už nejde splatit. Do prdele.



Dovolenou sem strávila luxusně. Vyhlásila sem anti-alcohol relax, to znamená necpat se na žádný spářky, akce a večírky. To sem poctivě dodržela. Trčela sem celej týden doma, četla sem knížky (všecko stálo za hovno kromě Burroughse a Kerouaca), dívala sem se na filmy (věznice Shawshank trapas, Zápisník smrti gut, Watchmen dobrý, Battle Royale blbě nadabovaný, ale dalo se, Sin City by bylo daleko lepší kdyby tam nehrál Willis, Muži kteří nenávidí ženy — luxusní). Do toho sem četla časáky, hrála na flétnu a psala. Bezva. Art is the weapon. Od té chvíle, co mi mamka dala víno sice přestaly být filmový večírky anti-alcohol, ale aspoň sem byla sama, což byl účel.


V sobotu se mi zdál strašnej sen. Byla sem na školení ve firmě. Bylo tam spoustu neznámých lidí, ale věděla sem, že vedle mě sedí Kif. Když sem se na něho ale podívala, tak sem ho neviděla. Nebylo mu vidět do tváře, a celkově byl takovej rozmazanej. Pak sem vypadla z místnosi a někde sem spadla a vymlátila sem si zuby. Vyndávala sem je jeden po druhým a nakonec sem vytáhla i kus čelisti se stoličkama. Celou dobu sem u toho brečela, že budu bez zubů a bez toho se přece nedá žít.


Sen to byl strašně brutální a strašně živej. Koukla sem se do snáře. Znamenalo to, že mě někdo opustí, nebo někdo umře. Zkazilo mi to dovolenou.


Ale srovnala sem se a v pondělí sem zase mohla nastoupit na frontu.



Nástup to byl fakt velkolepý. V pátek večer, když končila směna, sem se nemohla rozhodnout, kam pudu. Možností bylo několik. Buď za á jít do Námořníka vrátit Učitelovi flešku. Jenomže to mělo jeden zádrhel, do Námořníka nemůžu jít bez Kifa. Což je pravidlo, které co, milé děti? Dodržujeme. A protože Kif se ňák cukal, respektive vymýšlel jiný akce, nevypadalo to, že bych se tam dostala. Za druhý byla možnost jít pařit s Puštíkem a s lidma z našeho oddělení, což mohlo být docela gut, kdyby tam nebyli lidi z našeho oddělení. Mařky divně piští, baví se o práci a já jim jaksi nerozumím. Kluci sou nudní. Ale kluci z béčka, to je jiný kafe. Pak byla možnost jít se Simou na víno, což vůbec nevypadalo špatně a zřejmě sem se toho měla držet. V deset sem končila, bylo za deset deset, a furt sem nevěděla, kam pudu.


"Deš na tu akci za Puštíkem?" Ptala sem se Kifa.


"Já asi ne." Řekl. "Měl bych?"


"A myslíš, že bych měla já?"


Ňák sme se nemohli rozhrkat k akci. Pak Kif vymyslel, že de pařit s děckama z vedlejšího oddělení, zatímco já sem furt ještě nevěděla, kam mě který rarach prskne. Zoufalá situace. Nakonec sme to vyřešili, protože Kif musel čekat, až Ti Druzí v jedenáct skončí, takže padl návrh, jakože skočíme k Námořníkovi, zabijem hodinku a pak pudem. On pařit, já dom. No, to sou ty veleslavný plány, který sou dycky, ale dycky na hovno, protože nikdy nevyjdou. U Námořníka byl Učitel, Pěšák, pan Korálek a pan František, což bylo bezva. Učitel byl rád, že mě vidí, a já sem koneckonců byla taky ráda. Vrátila sem flešku, což byl bojový úkol večera. Požádal mě, jestli si můžu namalovat pusu tou červenou rtěnkou "protože ty s červenou rtěnkou tady tomu baru děláš takovou bezva atmosféru". No proč ne. Vytáhla sem zrcátko a rtěnku, malovala sem se na baru, borci to sledovali a ohledně líčení byli chytří jak rádio Jerevan. Radek pištěl, že mu udělám obtisky na krýglech.


"To teda neudělám." Řekla sem. "Já mám totiž speciální, neobtiskávací rtěnku."


"Říká se neslíbatelnou." Opravil mě pan Korálek.


"Neslíbatelnou mají ostatní. Ale protože mě nikdo nelíbá, já mám speciální bojovou rtěnku, zakoupenou za účelem, aby nenechávala otisky na krýglech." Domalovala sem se. "Divejte, kluci." Napila sem se piva, a všichni se naklonili ke sklince, aby odhalili rtěnkový otisk. Když zjistili, že tam fakt žádnej není, uznale pokývali hlavou.


Probrali sme všechno, hlavně jídlo. Kifovi sem vysvětlovala, jak se dělají hrnkový knedlíky. Učitel nás pozval o víkendu na husu se zelím. Teda, pozval mě a Kif se rozhodl, že pude taky.


Během jakési debaty sem Kifa něčím rozhodila, totálně sem ho nasrala. Rychle dohrkal pivo a oznámil mi, že de.


"Seš nasranej, že jo." Řekla sem.


"Ale ne." Kroutil hlavou. "Jenom valím za děckama, máme je vyzvednout v jedenáct. Takže buď tady zůstaň, nebo to dopij a dem."


Jelikož je tady Pravidlo číslo jedna, nezůstávat u Námořníka sama, rozhodla sem se pokračovat s ním. Což se ukázalo jako řešení ze všech nejblbší. Normálně bych nešla, jenomže sem si říkala, že tam určitě bude Ondráš a prozradila sem Kifovi bojový plán s nejtajnějším krycím názvem "Ondráš". Odchodem od Námořníka sem asi nasrala Učitele. Jenomže, pravidla sou pravidla. V jedenáct sme teda vyzvedli děcka v práci a šli sme snad přes půlku města do jakési hospody. Zdálo se mi, že deme celou noc. Na místě činu sme zjistili, že Ondráš nikde. Kif na mě krčil ramenama, jakože todle asi neklapne. Já sem se nasraně posadila na bar, zatímco on se snažil zachraňovat situaci tím, že se všech ptal, kde Ondráš je a jestli příde. Chtěl jeho telefon, a ve finále to totálně rozmázl tím, že všem oznámil "ona si naplánovala, že ho vojede, a teď je nasraná že tady není, takže dělejte někdo něco". Což vůbec nebyla pravda, já sem s ním chtěla jenom pít. Pro začátek. Všichni se tomu ukrutně smáli.


"No, díky. Seš fakt super kámoš." Dívala sem se na něho pohoršeně. "Teďka mu to řeknou, a já budu chodit kanálama. Tvoje snaha sehnat mi borca je silně kontraproduktivní."


Tímto pro mě Ondráš skončil, vánoční večírek můžu zabalit, no a jedeme dál. Borci se zhulili, smáli se jak retardi a večírek získal grády. Bylo nás tam asi patnáct. Jukebox hrál na plný prdy. Kifa sem furt nutila, aby si se mnou dal panáka. Furt říkal, že né... dneska né... ukecala sem ho nakonec "na jednoho", a pak už to do sebe klopil jak urvanej ze řetězu. Pil jakýhosi Jelcina, nebo co. Vypadalo to jako sirup, zapíjel to ginem a mně bylo blbě jenom když sem to viděla. Držela sem se svýho Ferneta.


"Ty jo, Janino, tys mě ale u toho Námořníka tak nasrala!" Řekl dramaticky a obrátil do sebe sirup.


"Že?" Řekla sem pyšně. "Ale proč ... proč to neřekneš? Proč mě nesejmeš? Neuzemníš mě, nehádáš se. Jako upřímně, mě dost nudí když se nehádáš. Co to s tebou kurva je?"


"Ale já se nemůžu pokaždý rozčílit, když mě nasereš. Dyť bych z toho měl infarkt. Víš, jak strašně ty mě dokážeš nasrat? Furt, ale to je furt, v jednom kuse. A ty tvoje provokace... to dokáže každýho rozhodit. Můžeš ty mně prosimtě říct, proč ... proč seš tak... pokažená? Dyť ty seš úplně šílená!"


Zírala sem na něho jak lední medvěd na turistu, a vůbec sem nevěděla, o čem to jako mluví. Když viděl, jak sem se v tom ztratila a jak krčím čelo nad poloprázdným panákem a tvářím se ukřivděně, tak hodil zpátečku. "Ale dyť já tě mám přece rád, to je všechno ó ká." Podíval se na barmana. "Ještě jednou ty panáky."


Sedli sme si zpátky ke stolu za ostatníma. Kif mi ukázal borca, kterej měl patku přes oko. "Počkej tady, du mu jenom něco říct." Přisedl si za borečkem a řekl mu, že má ty vlasy fakt divný, a že když jich má málo, neměl by mít aspoň tu patku, protože to vypadá jak přehazovačka. Ve finále dodal: "Nechcu se bít, jenom sem ti to musel říct, protože to asi nikdo jinej neudělal." A sedl si zpátky ke mně. Nejhorší na tom je, že to dělá běžně, protože má pocit, že lidem vylepšuje život.


Bavila sem se s vedoucím Druhých o pavoukách. Vedoucí je drsnej. Má dredy, ví všechno o zvířatech, a byl taky pěkně na plech, takže se nemusím stydět za to, že sem mu tvrdila, že ježík je sladkovodní ryba. S debatou o velrybách, gekonech a žábách sme si šli sednout na bar. Když sem se vrátila ke stolu, vládla tam mohutná diskuze.


"Žáby dokážou zmrznout až na takovou úroveň, že jim přestane bít srdce. A když roztajou, znovu se nahodí." Řekla sem. "To je, co?"


"Hele, to tě bude bavit." Smál se Kif. "To tě rozčílí, probíráme vztahy. Přidej se do diskuze." Pak se podíval na blonďatou mařku, která vypadala jako modelka. "Ona nesnáší vztahy." Objasnil mou situaci.


"Ježiš." Obrátila sem oči.


Modelka se na nás chvilku nechápavě dívala. "Já tomu nerozumím. Dyť spolu chodíte, ne?"


Už zase, ty jo. "Hmm...my spolu chodíme...chlastat." Řekla sem. "Máme takový hezký chlastací vztah, že jo?" Bouchla sem ho do ramene.


Smál se a ukradl mi cigáro.


"Aha, tak to nic." Řekla Modelka.


"Co nic? Jaký nic? Víš, kolik dá práce to udržet? Všechny ty pravidla, a pravidla, a pravidla...." Podepřela sem si dlaní hlavu.


"Jaký pravidla?" Díval se na mě Kif vyděšeně.


"Jaký pravidla?" Chtěla vědět Modelka.


"No pravidla, kterých se držím, aby to fungovalo." Řekla sem. "Takže, pravidlo číslo jedna: Nikdy nechodím bez něho k Námořníkovi."


"Jo, to vím. O tom sme mluvili." Řekl Kif.


"A to jako proč? On ti to zakázal?" Nechápavě kroutila hlavou holka, co měla velkou kabelu a furt ji tiskla k sobě.


"Ne, nezakázal. To je můj nápad." Vysvětlila sem. "Protože je to jeho bar, jeho místo, jeho lidi. Já to respektuju, protože on mi do mých hospod taky nevpadne, když to nečekám. Kdybych tam šla sama, připadala bych si asi jako kdybych mu ukradla klíče a šla se k němu dom dívat na telku."


"To bys toho moc neviděla." Foukl na mě kouř. "Já nemám telku."


Mávla sem nad ním rukou. "No, takže...pravidlo číslo dva: Když někam dem, tak nečekám, že mě bude bavit. Né, to teda nebude. Pokud se vyskytne v místě činu zajímavější objekt, což se stane skoro dycky, a v podstatě je to kdokoliv... kurva, barman, ožralec na baru, ožralec pod barem, bláznivý tanečník, šílený řečník... tak je posedlej tím, všem sdělovat moudra světa, protože má spasitelský syndrom, no a já du stranou, protože mně už všechno řekl. Takže se musím zabavit sama."


Všichni se hrozně smáli, tak sem pokračovala. "Pravidlo číslo tři: Nečekat, že mně koupí panáka. Protože... nekoupí."


"Co kecáš ty mindo?" Vyjel na mě. Ale smál se. "Kdyby se mi mělo vrátit všechno, cos mi propila, tak si koupím Lotusa."


"Nó... skončils? Takže panáka mi nekoupí, není dobrý s tím počítat." Vedla sem si svou. "Dál. Pravidlo číslo čtyry: Nic, hlavně nic po něm nechtít. Protože jakýkoliv zaúkolování vede k tragédii a ke kolapsu celé akce."


Všichni se smáli. Kif mě vzal na bar, objednal panáky a řekl, jak ho ty pravidla kurevsky pobavily. Řekla sem mu, jak mně chybí Radim. Z ňákýho důvodu ho to dojalo, a slíbil že mi sežene novýho intelektuálního kamaráda. "Místo Radima. O jednom takovým vím, budeš čumět." Mám divnej pocit, že když se Kif vloží do vztahů, je to dycky průser jak mraky. Myslí si, že lidi sou věci, a že jedna ztracená věc de nahradit druhou.


Furt sem jenom kecala. Byla sem jako kulomet. Ratatata. Komiksy, Straczynski, Watchmen, wifina, Námořník, Učitel, Laura, Sima, Pája, práca, Anička, Burroughs, Cobain, Enigma, kartáři, Star Wars, magnetický pole Země, Killjoys, kryptonit, tetování, poslední akce v Mersey, studenokrevní živočichové, školka, flétna, malování, YouTube.


Ratatata. Kif to všechno doposlouchal, a pak řekl: "Asi bylo hodně věcí, cos mi chtěla dneska říct, že jo...."


"Mám depresi, nebo co." Řekla sem. "Mám nápad na psaní, ale nedokážu to ze sebe vymáčknout. Je to jako když máš dílky puzzle na hromadě a nemůžeš to poskládat. Potřebuju to ze sebe ňák vychrchlat."


"Tak jo." Napil se piva. "Pomůže tomu když uděláme absintovou jízdu?"


"Ó jak jsi skvělý. Výborný nápad." Tleskala sem radostně. Dohodli sme se taky, že zajdem na koncert The Doors Revival.


Zase sem zašla s vedoucím k baru. Vedli sme rozumy o evoluci. Kif mezitím balil Modelku, což se dalo čekat. Odlepila sem se od baru tak ve čtyři ráno a šla sem si sednout ke stolu. Všechno mi přišlo vtipný. Modelka se mě ptala na Kifa. Flirtovně se mě před ním ptala, jestli takle balí všechny mařky. Docela neflirtovně sem jí řekla, že jo, a čím věčí kurva, tím líp. Dál sem jí vysvětlila, že jestli s ním odejde, ať nečeká žádnou romantiku, protože druhej den už o ní nebude vědět, a jestli si myslí, že bude mít vztah, tak to teda nebude, protože on je vztahově retardovanej. Celý mi to přišlo směšný, plácala sem rukou do stolu a smála sem se jak na představení komiků. Že sem přestřelila mi došlo ve chvíli, kdy sem se podívala vedle sebe na Kifa, ten se zhluboka nadechl, zakroutil hlavou a odešel, zřejmě třísknout někam do kachliček, nebo co já vím, a když se vrátil, vyslechl si pokračování "on je celej popletenej, furt něco žgryndá o tom, že by chtěl vztah, jenomže ho logicky žádná mařka chtít nebude, když dělá to co dělá, nežduchej do mě, ty jo, dyť se podívej jak žiješ, to je tragédie na entou, furt jenom chlastáš, hulíš a lžeš. On strašně lže. Vymýšlí si věci, který se nestaly, případně popisuje situace, u kterých nebyl, protože si myslí, že tam byl. Chachááá! Říká takový divný věci, myslí si že je upřímnej, ale je to normální hajzl. A víš, co je na tom nejhorší? Je to TECHNIK!!!" Plácla sem rukou do stolu, jak sem se dobře pobavila. Nikdo se nesmál. Modelka na mě soucitně koukala a Kif si držel hlavu v dlaních, opřenej o kolena, a asi dělal ňáký meditační cvičení, aby mě nemusel zabít.


Tímto večírek skončil. Nechala sem Kifovi přepsat na cech svoje panáky, a šla sem si zaplatit tři piva, cha! Ještě furt sem se dobře bavila. Na rozjezd sme se vydali s Modelkou a ještě ňákým borcem. Kif se nám někde ztratil. Našla sem ho opřenýho o dodávku, jak čumí před sebe na barák. Jenom tak stál, a zíral někam na střechu. Na hlavě měl kapucu, nebylo mu vidět do tváře, vypadal jak ňákej přízrak. Modelka s borečkem zatím odjeli rozjezdem.


"Co tady děláš?" Chtěla sem vědět.


"Jdi pryč!" Řekl nasraně.


"Co je? Seš vytočenej? Kvůli těm panákům? Nebylo jich tolik... a navíc, ty máš prachy, ne?"


"Jaký panáky? Co to meleš? Běž. Prosimtě běž na ten rozjezd, ať ti zase neujede." Zíral na svoje boty.


"Cha, už se stalo." Stoupla sem si vedle něho. "Nemohla sem tě tady přece nechat, démone noci. Vole, divej ta dodávka tady má nápis-"


"Uvědomuješ si vůbec, cos udělala?" Přerušil mě.


"Cože co?" Natočila sem hlavu jak pes když sleduje, jak někdo otevírá konzervu.


"Uvědomuješ si vůbec, jak strašně dokážeš člověka sejmout? Co to kurva mělo být?"


"Co jako co mělo být?" Zírala sem jak vorvaň z nudlí.


"Zkazilas mně to celý. Dostal bych tu mařku, kdybys tam nepřišla s těma strašnýma kecama."


"No a co, není tahle, bude jiná. Stejně by sis to nepamatoval. A navíc, aspoň se pořádně vyspíš." Smála sem se.


"Nejde o ňákou takovou... de o to, jak se chováš. Dyť to je strašný. Nemůžeš lidi takle posírat. Furt někoho ztrapňuješ a myslíš, že je to vtipný. No tak to teda není." Vyvedl mě z omylu. "Už se mnou nemůžeš nikam chodit, nejde to." Řekl důrazně.


Došla mi závažnost celé situace a přestala sem se smát.


"Co jako... jak to... počkej..." Koktala sem. Vyděsila sem se na maximum. "To kvůli té kurvě?"


"Ale o ni tady přece vůbec nejde." Řekl unaveně.


"Ale to... to nemůžeš!" Panika nabírala obrátky. Děsila mě představa, že přídu o svou démonickou hračku. Vzpomněla sem si na ten divnej sen. Udělala sem zkroušený pohled umírajícího srnečka.


"Nééé... nedělej na mě tady ty... oči." Odkopl vajgl z chodníku. "Tím to nespravíš."



Domů sem se dostala o pěti ráno, když sem ňákou divnou náhodou chytla ranní troleják. Připadalo mi, že ta cesta trvá věčnost.

sobota 6. listopadu 2010

Shit happens

O dovolené se dají dělat různý zajímavý věci. Já sem se rozhodla prozkoumat neprozkoumaný území. Zajímalo mě, jak to vypadá ve Vaňkovce o půl osmý ráno. Takže sem se ráno sbalila a jela sem tam. Hodinky seštelovaný podle univerzálního vesmírnýho času, kompatibilní s časem na lodi Enterprise, ukazovaly přesně 7:30, když sem vpadla do nákupního centra. Nebyli tam žádní nakupující pošahaní lidi. Vchodem se trousilo pár zaměstnanců. Nepozorovaně sem se vmísila. Všechny obchody byly zavřený, kromě Intersparu teda, kterej mě ani trochu nezajímal. Pokračovala sem dál ve výzkumné výpravě. Vaňkovka bez lidí je zvláštní. Je to jako chyba v Matrixu, nebo tak něco. Jediný ostrůvek naděje mezi zavřenýma obchodama, barama, mřížema a pustem, byl stánek mekdonalda. Koupila sem si kafe a sedla sem si ke stolku. Pozorovala sem těch pár lidí, patrně zaměstnanců, jak rychle pijou kafe a jedí taštičky, těsně předtím, než začne pracovní doba. Čuměli do mobilů nebo vytáhli noťasy. Bylo to celý zvláštní. Zvláštní okamžik na zvláštním místě. Jakoby ti ranní lidi uvízli někde mezi nocí a dnem. Jakoby nad kafem vzdychali, že už zase začíná nový den, a zároveň se těšili, co asi ten nový den přinese. Zjistila sem, že ráno, do osmi, je zvláštní doba, magická. Pak už ne. Pak už začíná normální, trapnej den. Dobu od osmi do osmi bych normálně přeskočila, to mě nebaví a sere. Denní lidi sou tak nudní. Obyčejní. Denní světlo nemám ráda ani trochu.


"Dala bych sem nejrači černý závěsy." Říkala sem Lauře v kuchyni. "Sere mě to světlo. Nesnáším ho. Chcu mít úplně tmavej byt."


"Já si myslím, že se měníš na ňákou noční bytost." Řekla Laura.


"Že?" Energicky sem přitakala. "Taky sis všimla? Moje pobyty venku v noci se prodlužují, zatímco čím dál víc nesnáším denní světlo. Unavuje mě. Je útočný a píchá do očí."


"A noc má svoje vyvolený." Řekla.


"Ty vole, seš básník. Pěkný obrat."


"To mám z plakátu. Je to reklama na Červenýho Draka." Prozradila, abych ji náhodou nezačla řadit mezi umělce. Mezi tu sebranku divných lidí.



Musela sem se stavit k doktorce. Šla sem kolem ghetta a kolem školy, a dívala sem se, jestli na hřišti neuvidím Učitele. Uvědomila sem si, jak mi chybí lidi od Námořníka, všechny ty vědecký a umělecký debaty, a taky debaty o nesmyslech. Chybí mi Pan Korálek se svým "nazdar Pistolnico", chybí mi pan František a jeho brutální smích, chybí mi Učitel a prokletí básníci, chybí mi Pěšák a diskuze o nekultuře, chybí mi Riči a věčný hádky o popelník, chybí mi náhodní zbloudilí harmonikáři. Připadalo mi, jako bych tam nebyla věčnost.



Nastěhovaly se mi do pokojů dvě holky, Lenka a Terka. Studentky. Doufám, že si tu budem žít v klidu a míru.



Myslela sem si, že situace s wifinou je vyřešená. V naší pevnosti FourRoses (jakože čtyři holky) všecko šlapalo dobře. Teda jenom do té doby, dokud sem byla zapojená já s Lenkou. Jenomže večer se připojila na noťastu Terka, a celá síť nám zkolabovala. Do té doby poklidná pevnost ožila panikou nejtěžšího kalibru. Lítaly sme z jednoho pokoje do druhýho, připojovaly, vypojovaly, restartovaly, instalovaly a odinstalovávaly. Nic platný. Jednu chvíli sem měla dvě sítě, pak sem neměla žádnou. Nabořili se nám do systému zevnitř. Poslali nanoviry aby nám rozložili intrasíť. Snažila sem se vytvořit novou vysílací vlnu, ale marně. Zmatek nad zmatek. Vysílala sem na všechny strany S.O.S. Save our souls, because we can´t live without net. Svítila sem ven baterkou, vysílala sem signály přes morseův vysílač, speciálně sestrojený pro tyhle případy, mlátila sem do topení smetákem tečka tečka tečka, čárka čárka .... volání bylo zachyceno speciální bojovou jednotkou NMax. Příští den Pája s Luckou eskortovali do naší pevnosti Šakala. Věřila sem mu bezmezně, protože tvrdil, že už jednou zachránil svět. And superhero never lies. Zezačátku to nevypadalo moc nadějně. A svět bez internetu byl takovej... trapně hmotnej. Jenomže nakonec to Šakal dokázal. Opravil síť a všem třem spravil počítače. Ty vole, pro mě hrdina roku. Píšu na seznam zásluh.



Od Páji a Lucky sem dostala super komix, od Straczynskýho. Naprosto geniální. Fascinující a fenomenální. Unešená su z toho na dlouho. Připadá mi, jakoby se na mě hrnulo zase ňáký velký téma. Když vyhlásím Téma, přicházejí mi do cesty inspirativní věci, případně odpovědi. Téma pro příští dlouhotrvající období je Svoboda vs. Láska. Začíná to debatama, vezme se to přes knížky, filmy, příběhy různých lidí, nabíhat mi do cesty budou tématický letáky, články, znamení. Mám vyzkoušeno. Poslední velký téma byl Darwin. To už sem si vyřešila. Teď je téma tohle. "Téma" je prostě dycky věc, kterou si potřebuju vnitřně vyřešit, jinak se nepohnu dál. Abych věděla, co dál se životem. Protože když budu mít určitý postoj, bude se mi líp žít a budu vědět, co od sebe chcu. Takže komix nebyla náhoda, bylo to prostě velký, bylo to velký zamyšlení, hodící se do koncepce Tématu, nutící k hledání odpovědí.


Povzbuzená tímto velkým kulturním zážitkem sem se vydala do místní knihovny. Zoufale sem běhala mezi trapnýma titulama jako Miluji tě, Pomoc chce si mě vzít, Jak přimět muže říct ano, Jak žít bez muže, Umění milovat, Román pro muže, Neodolatelná milenka, Jak poznat toho pravého, Jak poznat nevěru, Výběr životního partnera .... ty vole, se všichni posrali? Kdo to může psat? A hlavně, kdo to může číst? Nemají lidi nic jinýho na starosti než se patlat ve vztazích? Koho zajímá, jak poznat toho pravýho? Buď to poznám, nebo to nepoznám. Když to poznám, tak to budu vědět, v mým případě to teda spíš nepoznám, protože su retard, no dobře, můj vál, ale nedovedu si představit, co bych se o tom asi tak dočetla v knížce. Jakože: Pokud vás vezme na večeři, připište deset bodů, může to být ten pravý. Pokud vás na večeři nevezme, tak to teda ten pravý být nemůže, protože je to břídil. Nebo... já nevím. Teď sem sama sebe nahlodala, co asi v takové knížce může být, si ju budu muset pučit, protože mi to zní tajemněji než Lexikon Kouzel. Třeba se dozvím velký životní moudro. Třeba se dozvím, že toho pravýho poznám, protože bude mít na ruce vytetovaný morče.


Z blbých titulů mi šla hlava kolem, a tak sem si napučovala ňáký normální knížky, nebo aspoň ty, který se tak tvářily, a zeptala sem se knihovnice, jestli mají komixy.


"Komixy?" Smála se. "To musíte do dětskýho oddělení. Tam mají Čtyřlístek a Asterixe a Obelixe. Můžete tam jít klidně tady na tu průkazku." Ukazovala dobrácky na moji kartičku. No ty jo, to sem to dopracovala. O kulturním úpadku netřeba se rozepisovat. Pokud si někdo představí pod heslem "komix" akorát Fifinku a Bobíka, to sme teda v pěkný prdeli.



Laura nastoupila do práce, po dlouhé době. Je spokojená, že má těžkou pohodu. Říkám si, proč sem se líp neučila, nebo proč sem si aspoň neudělala sakra tu maturitu.


Kif dělá už dlouhou dobu pohovory, a vážně hrozí, že mi bude dělat šéfa. Což mu přeju, protože je hezký vidět, že mu o něco fakt de, na druhý straně to nepřeju sobě.


Sima shání normální práci, jak mi řekla. Prý ji nebaví dělat za barem jenom dva dny v týdnu. Chce dělat celý týden. No tak to teda good luck.


Kdyby to bylo na mně, nedělám vůbec nic. Teď, jak mám dovolenou, si žiju jak prase v žitě. Ráno odvedu Aničku do školky, zavřu se u sebe v pokoji, a pokud nemusím, tak nevylízám. Ráno si udělám v kuchyni kafe, donesu si ke komplu žrádlo, a víc mě nemusí nic trápit. Holky sou přes den doma, perou, vaří, povídají si v kuchyni, ale já ne, já su zavřená ve svým pokoji, s přídělem zásob na celej den, balkon na kouření mám hned vedle komplu, nic mě nežere. Píšu, čtu, a nic neřeším. Když se nudím, vymýšlím dobrodružný akce. Zajedu si do města na oběd, posedím v parku, projdu nádraží, pochválím se za to, že nejsu bezďák, koupím barvu na vlasy, jedu dom.



Přišla za mnou Sima, opět sme seděly na balkóně a pily víno. Už je pěkná kosa, budu muset dat na balkón teplomet, nebo tak něco. Čumíme na neonový nápis Pilsner Urquell a vedeme rozumy, bez kterých by svět nemohl existovat, a proto nás Superman stvořil, abysme obohacovaly planetu Zemi velkýma slovama moudrých, zkušených, rozumných žen.


"Přišla sem na to, ty vole, co je na vztazích špatně." Řekla sem slavnostně. Rozluštění záhady vesmíru se blíží. A konečná odpověď je...42. "Uvědomila sem si, že je blbej model, že každá má jednoho borca, a po tom borcovi chce všechno. Chceme po nich aby byli všechno. Chceme, aby byli zábavní, nevázaní, zhýralí, trochu praštění, vtipní, společenští, a zároveň chceme, aby byli zodpovědní, chytří, praktičtí, a hlavně aby nechodili do hospody, se někam bavit. Chceš po někom, aby vydělával hodně peněz a pak kvičíš, že na tebe nemá čas. A teď, vidíš jakej je to paradox. Tohle celý je totiž špatně."


"No tak to je jasný." Přikývla Sima.


"Průser je, že se snažíš dokonalost narvat do jednoho kusu, sama si ale protiřečíš s tím, co by měl vlastně dělat. Ve zkratce, chceš zhýralýho šílenýho umělce, kterej se bude chovat zodpovědně." Foukla sem na ni kouř. "Tak. A tady nastává průser, protože nikdy, nikdy nedosáhneš toho, abys takovýho borca dostala, protože máš nesmyslně nastavený požadavky. Je to jako bys čekala, že jednou na Vánoce napadne fialový sníh, a každý Vánoce bys byla zklamaná a nenáviděla bys ten obyčejnej, trapnej, bílej sníh."


"Sice nevím, o čem mluvíš, ale pokračuj." Napila se vína. Sima má zásadní problém s metaforama, a to takový, že jim nerozumí.


"No. Takže ale já, protože vím, kde je zakopanej pes, sem našla řešení." Udělala sem šťastný úsměv. "Já totiž nebudu hledat borca se všema skvělýma vlastnostma. Já to celý rozvrhnu, najdu si borců několik. Tak tři kusy. Všechno sem promyslela. Bude to gang. Dokonalost rozdělená na třetiny."


"Ježiš maria, dyť si nezvládla ani jednoho." Kroutila očima.


"Protože to bylo špatně už ze základu. Dyť ti to vysvětluju." Típla sem cigáro do podložky pod květináč. "Divej. Jednoho budu mít na zábavu. Budem se spolu chodit bavit, budem chodit do barů, do klubů, různý kulturní akce a tak. Druhej bude praktik. Prostě praktický týpek, co mi může spravovat domácnost a řešit různý věci. Může mě vozit autem, když budu potřebovat a tak. Třetí by mohl být umělec. Šílený houslista, nebo tak něco. Nebo třeba malíř. Já ho budu umělecky respektovat a zbožňovat. Budeme víst sáhodlouhý debaty o umění."


"A s kým budeš jako šukat?" Chtěla vědět Sima.


"No tak se všema, ne? Si myslíš, že si se mnou někdo bude sáhodlouze vyprávět o umění protože su bezva kámoš?" Kroutila sem hlavou.


"No jó, máš spoustu takový kamarádů. Třeba-"


"Jó. Ale bavíme se o gangu. To je něco jinýho. Budou to nezávislý vztahy. Takže si to rozplánuju. Jednoho budu třeba chtít vídat jednou týdně, jednoho jednou za dva týdny. A budu mít spoustu času pro sebe. A pro psaní. A když se budu chtít bavit, zavolám jedničce. Když budu chtít jít na večeři, zavolám dvojce. Chápeš? Dokonalý."


"Takže si to jako vyřešila. Místo jednoho problému budeš mít tři problémy." Zapálila si další cigáro.


"Hele, nemáš to vyzkoušený, tak nemel. Já to prubnu. Bude to největší experiment ever." Zářila sem nadšením. "Tímto vyhlašuju výběrový řízení na pozice-"


"Ty seš ale kokot!" Smála se.



Ve čtvrtek sem za velkých nervů donutila Huga podepsat rozvod a na czech pointu sme taky dořešili práva na byt. Tímto je všecko v cajku, mám vyřešený všecko, co sem chtěla.


V pátek ráno sem šla odnýst papíry Andrejce. Byl to hroznej den už od začátku. Nejdřív sem se nemohla vykopat z domu. Nejmíň pětkrát sem se vracela, protože sem něco zapomněla. Aničku sem dovedla pozdě do školky. Dojela mi baterka v empétrojce. Když sem stála před právnickou budovou, vzpomněla sem si, že sem Andreji nic nekoupila a valila sem do lahůdek. Pak sem stála u kanceláří, na druhý pokus a nemohla sem najít ty správný dveře. V copy centru nám to nechtělo kopírovat. Abych si spravila den, šla sem si koupit punčochy. Protože v listopadu bude firemní vánoční večírek, a bude tam Ondráš, a já sem chtěla dělat dojem. Psala sem o něm vůbec někdy? Jak sme se potkali u Námořníka? Asi né. Já to někdy doženu. Takže sem si šla koupit lesklý punčocháče k sukni. A ztratila sem při tom platební kartu. Ráno sem našla v batohu mezi bordelem novou kartu, co mi poslala banka. To by mě zajímalo, co mě donutí si ji aktivovat, říkala sem si. No. A odpoledne sem ztratila starou. Takže to byl ten důvod. Zkoušela sem teda aktivovat novou. Protože bez peněz sem byla tak trochu v prdeli. Jenomže aktivace nefungovala. Zašla sem teda do banky, ať tam někdo něco dělá. Čekala sem dlouho. Jak sem byla nasraná, ukradla sem tam tři čísla Ikarie. Pak si mě vylosovat boreček v růžové košili. Zezačátku vypadal nudně. Ale pak sme se dobře pobavili. Zatímco sme zkoumali, proč mi nejede karta, k vedlejšímu stolečku přišla důchodka a začla křičet na bankéře, kterej měl zrovna klienta: "Mně je osumdesát dva let! Mně je osumdesát dva let, mladý muži!!" A řítila se ke stolku. Odžduchla vyděšenýho klienta. "Nemám lístek, já s tím robotem neumím, a tak du rovnou za váma." Následně jí spadla na zem kabela a berla. Smáli sme se s Růžovým košiláčem, a postižený bankéř se smál taky. Růžovej se mně furt omlouval: "Pardón, pardón, já...." a smál se až slzel.


"No jasně, já to na Vás neřeknu." Ujistila sem ho a smála sem se svým křupanským smíchem chovance psychiatrické léčebny. Monstrum navštívilo bankovní ústav. Důchodka sbírala berli. To bylo eště lepší než "robot". Když sme se přestali třepat smíchem, snažil se mi Růžovák (měl nemožnou barvu a pořád se takle usmíval...) vnutit jakýsi balíčky služeb. Já se ale nedám tak snadno. Všecko sme propočítali. Balíček mi služby sice výrazně nezvýhodní, ale ani nepřeplatím. Jedinou výhodu to má, že můžu vybírat z jakýhokoliv bankomatu. Což se nám, démonským přízrakům noci hodí, protože kdo má náladu v nouzi nejvyšší hledat konkrétní bankomat. Kif má například bankomatový syndrom. Což sem si jaksi neuvědomila do té chvíle, než sem si to uvědomila. Protože pokud sme někde venku, zaručeně stojíme u bankomatu. Nebo jdeme k bankomatu. Hledáme bankomat. Sedím na Svoboďáku, kouřím, a čekám až se Kif vrátí od bankomatu. Spěcháme na rozjezd, ale musíme jít eště k bankomatu. Věta používaná v častých frekvencích je: "Nevím, jestli mám jít vybrat teď nebo pak." Když v baru platíme, zažívám svou tradiční samotářskou chvilku, protože "musím jít vybrat, počkej...". Takže zatímco sem tlemila na Růžováka, jak sepisuje smlouvu, říkala sem si, ty jo, proč si ta Minda nevybere z bankomatu rovnou celou výplatu? To jako z toho automatu tahá po dvoustovkách, nebo co... nebo si de s těma bankomatama pokecat, protože by byli jinak smutní? Odesílá z bankomatů tajný zprávy do Oblasti 51?


Růžovák se mnou chtěl jít k bankomatu, jakože mi pomůže zaktivovat kartu. Než sme vyšli, všiml si, že karta má být aktivní až za měsíc. Ještě, že sme u toho bankomatu netrapasili zbytečně.

pondělí 1. listopadu 2010

Příběh wifiny

Příběh wifiny má pokračování. Neboli neverending story. Jak se zdá, ta malá krabička si žádá víc pozornosti, času a úsilí, než sem si myslela. Plán byl jednoduchý. Nebo se to tak zdálo. Poslala sem Kifa do obchodu, aby mi ji koupil. Dostal bojový úkol, protože já su nesvéprávný člověk a neumím si zakoupit wi-fi zařízení, neboli jak říkají naši zákazníci, wáj-fáj. Jinak sem ale Superwoman. Takže pocaď dobrý. Kif teda statečně vyrazil plnit misi, plán alfa byl dostat se z bodu á (práce) do bodu bé (alfacomp — za rohem). Mezi bodem á a bé ale nastal zkrat, objekt Kchí potkal Puštíka (bojové krycí jméno Pó), který velmi bystře navrhl, ať nechodí kupovat novou wifinu, že mi prodá svoji. Svůj návrh podpořil prodejními argumenty o nízké ceně a kvalitě zařízení. Objekt Kchí, zaseknutý mezi výchozím bodem á a cílovým bodem bé, se rozhodl jednat v můj prospěch a s tímto řešením souhlasil. Objekt Pó měl doručit wi-fi zařízení následující den. Nestalo se tak následující den, ani třetí den... ani sedmý den. Nakonec mi fišperácky zahlásil: "Wifinu má Kif, dal sem to rovnou jemu, příde ti to naštelovat." Po rozhovoru s objektem Kchí ohledně instalace sem usoudila, že ten příběh nekončí, ja ďalej hrám a padám viac než vstávam. Vypracován byl plán Ksí, který obsahuje podrobné výpočty ohledně koordinace času pracovních směn, které se projevily jako nekompatibilní. Upozornila sem taktně, ale razantně, že mě tlačí čas T, jelikož systém musí být připraven během sedmi jednotek, za jednotku sem dosadila dny — D (odvozeno od anglického slova Day).


Objektu Pó jsem chtěla uhradit výše uvedené zařízení. "No tak s tím ještě počkej, jestli to bude fungovat."


"Jestli to bude co? Děláš si prdel?"


Objekt Kchí stanovuje na vteřiny přesně hvězdné datum instalace "někdy v týdnu", nařiďte si hodinky.


Dny D se zkracují, do dne, kdy musí být zařízení ready, zbývají dny čtyři. (slovy IIII). Panika. Zadávám bojový rozkaz objektu Kchí, aby mi předal zařízení. Při předání zařízení na dispečinku vesmírného střediska Ó Dva vyjde najevo, že objekt Kchí si popletl skaláry a vektory, a instalaci si naplánoval na příští týden, což je mi platný jak parník na horách. Zcela nevědecky dělám hysterickou scénu, objekt Kchí je nasrán.


Následuje porada s objektem Pó, jestli vůbec můžu wifinu nainstalovat sama. Objekt Pó kroutí hlavou. Sám instalaci neumí. Do odpočtu zbývají tři dny. V největším nastalým zmatku zjišťuju, že se mi jaksi nikdo nezmínil o tom, že potřebuju přijímač na wifinu. Přijímač urychleně zajišťuje objekt Pchá (Pája), bojové zařazení Zásobovač.


V situaci nejzoufalejší se objevuje superhero, agent Ró (Radim). Nad instalací zařízení Zyxel kroutí hlavou. Pokouší se rychle sehnat wáj fáj zařízení od Netboxu, které by bylo kompatibilní s mým kompem a jeho znalostma. Mission impossible. Superwoman se pomalu ale jistě smiřuje s tím, že situace je v prdeli. Za tři hodiny volá agent Ró, situace vyřešena, na příští den je domluvena instalace.


Další den, sobota, zbývající dny: Dva. Agent Ró volá, že nestíhá, že přehazujeme instalaci na večer. Večer volá, že nestíhá, přehazujeme instalaci na další den. Začínám si myslet, že wifina je prokletá a lítám kolem zařízení s improvizovaným kadidlem. Vymýtání e-devila nepomáhá.


Neděle. Agent Ró se dostavuje na stanoviště, vybaven modemem od Netboxu. Navzdory veškeré snaze se nedaří net připojit, ani přes netboxový modem, ani přes Zyxel, ani přes oba dohromady. Konzultace s Netboxem sou k ničemu. Vesmírnou vysílačkou volám objekt Pó. Ten mi pro jistotu nebere telefon. Jediná možnost je zavolat objektu Kchí, do čehož se mi ale teda vůbec nechce, protože za á sem chtěla být uražená, za bé si myslím, že mě zcela nevědecky pošle do prdele. To se bohudíky neděje, dovídám se teda, že instalace Zyxelu je nemožná, domlouváme se, že příští den z práce skočíme do prodejny a koupíme switch. Následně si uvědomuju, že do práce vůbec nejdu, protože sem si paradoxně vzala dovolenou, abych mohla dořešit wifinu.


Plán bé: V pondělí ráno vyrážíme s taťkou do pécé prodejny. Na základě konzultace s divným prodavačem kupujeme slavnostně tp-link, a dva přijímače. Doma instalujeme. Po menších zásekách — připojení běží, vítězství je naše!


Tímto končí příběh wifiny. Pouštím to z hlavy, bohudíky.



Dobře ve mně hrklo při jedné večerní facebookové konverzaci. Psala sem si s holčinou z práce. Řešila city k nějaké jiné holce, psaly sme si už asi dvě hodiny, když mi napsala: "Tak teď se mi vůbec nechce domů, takže sedím u našich, a píšu si s ní."


Hrrrk. Teď jí to zřejmě došlo. "Ježiši, promiň, to je teda trapas jak vyšitej, nemyslím tebe, mám ji v druhým okně... si tu?"



Puštík mi nadal, že sem byla sprostá na jeho couru, prý si stěžovala. "Slíbila si mi, že do nich nebudeš kérovat!" Obořil se na mě.


"Ty vole, to sem sice slíbila. Jenomže plán nepočítal s tím, že se to do mě bude navážet, a už vůbec né, že mě to bude vyhazovat z akce, na kterou sem byla pozvaná, narozdíl od některých, že." Tys mi tady se svýma dedukcema chyběl.


Ale abych mu jenom nekřivdila, vyjednal mi v práci bonusy. A já sem mu za to donesla emo rukavice do auta.


Taky mě dostalo, když si na facebook přidal jednu ze sobotních kurev, menuje se... Barbie, na fotce je v minišatech s čivavou. Smích mě srazil ze židle. Ty vole, co nás čeká příště? Agáta. Vopravdová. Od Mattela.


Narozeninová noc měla pro Puštíka fatální následek. S jednou divoženkou totiž začal chodit. Chodit! Jakože má normálně vztah, ty vole. A to jako třeba znamená, že na Silvestra budou posílat PFky se společnou fotkou, a budou se vodit za ruku v zoo.



Věci se mi pohnuly správným směrem. Sehnala sem konečně další holku na bydlení, která dělala au pair, takže by si s Aničkou mohla rozumnět. Stavil se Hugo a podepsal mi rozvodový papíry. Vzala sem si dovolenou a dodělala sem byt.



Se Simou sme se jeden večer parádně zbořily. Měly sme sedmičku vína, napůl. Obě kantáre. Sima mi celou dobu na balkóně nadávala, jak se chovám k chlapům, a že mám divnej postoj k vztahům, což jako ona nechápe. Obvinila mě, že su sado, protože každýho chlapa akorát týrám. Neboli "čím tě má rači, tím věčí seš zmrd". Řekla mi ještě spoustu pravd, jako "měla by ses nad sebou kurva zamyslet" a "když s každým vyjebeš, nikdo tě nebude chtít". Dál: "tvoje hlášky, kterým říkáš sejmutí, vůbec nejsou vtipný" a pak taky "já nechápu, že tě vůbec někdo chce". Když všecko vysypala, začla couvat z balkonu do obyváku. "Ty vole, teď mě napadlo, že mě za toto buď jednu natáhneš, nebo mě hodíš dolů." Podívala sem se z balkonu na dva metry pod nama.


"Hovno by se ti stalo." Řekla sem. "To ani nemá cenu se namáhat."


"Já jenom chcu, aby ses měla dobře." Řekla omluvně.


"Jo, no." Pokrčila sem ramenama. "Mně celkem dobře je, ne?"


"Potřebuješ někoho druhýho. Někoho, kdo tě bude mít rád, o koho se póó... opřeš."


"Ale piču s šiškama." Mávla sem rukou. Sima si furt myslí, že někde na každou z nás čeká spasitel, kterej příde a všechno zachrání. Já si to nemyslím. Dobře vím, že spolehnout se můžu jedině sama na sebe, a proto miluju sebe a chodím sama se sebou. Sama sebe bavím a sama se sebou chodím na večeře. Do kuchyně. Na smažáky.


Sima vymyslela rebelii, že pudem kouřit do kuchyně. Takže sme si vzaly svoje vína, přesunuly sme se ke stolu a vytáhly sme popelník. Poslala mě, ať du zavřít, aby to netáhlo do bytu. Šla sem teda poslušně, zírala sem na panty a pak sem zahlásila: "Ty vole, chachááá, fatal error, já nemám dveře!"



V pátek se se mnou rozloučil v práci Radim. Protože de jinam, do Prahy. A už nepřijde. Objala sem ho a rozbrečela sem se jak malej Jarda. Dycky, když odejde někdo, koho mám ráda, je mně jakoby mě někdo zabil.


Na páteční směně sem byla úplně mimo mísu. Jednak kvůli Radimovi, a pak taky kvůli tomu, že sem se rozhádala s Kifem. Protože všecko dělá napůl. Je roztěkanej jak toluen. Zachránil mi soubory z komplu, což je výborný, ale už dva měsíce čekám, že mi donese flešku, kde je to stáhnutý. To stejný s wifinou. Sežene wifinu, ale není schopnej se dokopat k tomu, aby to nainstaloval, díky tomu sem se dostala do pěkný prdele.


Nicméně na páteční směně byla sranda. Hráli sme slovní kopanou.


"Kos." Řekla sem slovo na K.


"Kos?" Ptala se Čtvrtá. "Takže jedu na S."


"Ne, na Z." Poznamenal Slávek a kroutil hlavou.


"Na Z?" Nechápala Čtvrtá. "Koz?"


"Jo koz, to je starej od kozy." Smál se Slávek.


Překvapení večera byla Lucka, která vůbec nikdy není sprostá, vlastně se moc neprojevuje, taková tichá voda.


"Slovo na č... počkej, přemýšlím." Podrbala se v blonďatých vlasech. "Čuráááák!"


Slávek měl zrovna zákazníka na lince. "Slyšíme se?" Ptal se, když měl dojem, že je vadný spojení.


"Ano, slyšíme se, chvilkama." Řekl zákazník. "Akorát se mi to chvilkama přepíná někam do hospody."


Večerní směna, co dodat...



Laura je nemocná. A to tak, že hodně. Po téhle zprávě sem probrečela celý den, pak sem se vzchopila, a rozhodly sme se dělat, jakože nic. Ale já mám fakt strach.


V pátek večer sme zašly do Charlie´s. Zalepily sme vstup půl sta, a eště sme na ten lístek dostaly vodky s džusem. Tomu říkám výhodná akce. V klubu byla zima jak v eskymácké tělocvičně. Sledovaly sme dění u vedlejšího stolu, kde sedělo pět zoufalců. Celý to vedl pruhovaný Pruhouš. Ten byl nejtragičtější. Přišly za nima dvě mařky. Borci hodili na stůl litr, s tím, že prachy budou toho, kdo vypije na ex půllitr vína. Mařka vzala brčko a celý víno stáhla. Hnus. Nesnáším, když lidi dělají takový trapný prasárny. Borci u stolu tleskali, mařce se navalovalo. Vsadily sme se s Laurou, kdy to vyhodí. Laura vyhrála se svým dvacetiminutovým limitem. Mařka si totiž nespočítala, že nejenom, že se za ten litr zeblije jak alík, ale ještě ji vošuká Pruhouš. Což bylo jasný jak facka. Laura začínala být ospalá, zatímco já sem se dostávala do obrátek. "Přestanu se nudit, až plácneš Pruhouša po prdeli." Řekla a napila se vodky s džusem. Otočila sem se, plácla sem Pruhouša po prdeli, a zase sem dělala jakože nic. Laura se tak smála, až ožila. Největší bojová akce večera byla dostat se na hajzl. Znamenalo to prodrat se přes první bar, následně přes taneční parket, kde to bylo tak namačkaný, až to byl skoro grupáč, pak projít přes hospodu a druhý bar, vystát frontu na hajzlech a dostat se zpátky.


K našemu stolu si sedli motorkáři. Vypadali fakt hrubě. Jeden z nich měl asi sto padesát kilo, na krku měl megařetěz, říkali mu Medvěd a taky tak vypadal. Jeden z nich se s nama bavil, ostatní vypadali, že čekají, až nám budou moct jednu natáhnout, což se skoro stalo, když sem řekla, že sou staří jako dinosauři. U stolu zavládlo hrobový ticho, borci významně stáhli xichty, začali se nervózně vrtět a já sem začla zachraňovat situaci: "Ehéé hééé, to né jako že ste tak staří... to jako... že máte zkušenosti. Jako .... dinosauři. Pardon. Na zdravíííí!" Mávala sem nad stolem osaměle půllitrem. Pak se nás ten mluvící ptal na hudbu. Jestli se nám líbí AC/DC. Laura řekla, že neví, kdo to je. Já sem řekla, že patrně de o teploušskýho uječenýho Briana. Motorkáři dopili svoje džusy a vypadli. Uf. Bohudíky.


Pak sme se přesunuly na taneční parket, kde sme se mačkaly s ostatníma zoufalcama, ale nevadilo nám to, skvěle sme se bavily. Snažila sem se bavit s černochama, co se snažili bavit s nama, ale asi sem neudělala extra dojem, protože jeden čokoládový muž si stěžoval Lauře: "Ona je ostrá, ale milá holka." Jo. It´s me. Pak sem se smála ňákýmu týpkovi, že má předkus, a ten mi na to řekl: "Slečno, Váš smích není ani trochu hezký."


Odjížděly sme rozjezdem ve tři. Ňákým zázrakem sme ho stihly, a to sme to ani neplánovaly.

neděle 24. října 2010

Zubejda


U Simy v baru to bylo prostě divný. Celý večer byl takový divně pokřivený jak když se roztaví igelit na cigárech. Když sme přišli, neměli sme si kam sednout. Pája přivedl kámošku Lucku, což bylo ó ká, a bohudíky za ni. Jenomže tady pozitiva končí. Sima pochopitelně neměla čas, obsluhovala až jí za patama hořelo. Na baru seděla schlíplá Efa, vůbec nemluvila a tvářila se, jakoby jí uletěly včely, kočky chytly prašivinu a chcípli šneci. S těma šnekama se to nakonec ukázalo jako pravda. Takže sem byla vyvedená z míry, protože nemluvící Efa je prostě divný úkaz, asi tak vzácný jako polární záře nad Brnem. Kif mě vyplašil k smrti když začal pít ledový čaj. Přesedli sme si ke stolu, kde hrozně táhlo a byla zima. Nebyl tam popelník. Neměli cíga. Pinkl pořád pletl objednávky, Lucka si objednala dva drinky a pinkl to čtyřikrát popletl, ve finále dostala úplně něco jinýho. Já sem si šla pro pivo, protože vzadu na baru nebylo. Takže valím dopředu, tam mi to nechtěli napsat na cech, prý to mám zalepit, tak valím zpátky dozadu pro prachy, přídu, pivo mi pije na baru ňákej borec. Řekla sem pinklovi ať mi teda natočí nový, rychle. Borec do mě začal prudit, že sem si to pivo postavila na jeho místo, a dobře mi tak, že mi ho vypil. A že prej si může na svůj rožek odkládat pivo jenom on. Jelikož sme byli přivtěrklí na soukromé akci, nechtěla sem dělat rozruch, ale kdybych byla v normálním baru, by viděl. Na soukromé akci byli divní soukromí lidi. Mařky u stolu na sebe pištěly v divné vysoké tónině "divejte, Dana má novou kabelku od Gucciho"!!!


"Stejně si tam nablije." Podotkl Kif. Sledovali sme, jak si mařky u stolu posílají kabelku, prohlíží ji ze všech stran, zkouší pevnost uší a zip. Šrumec kolem toho byl veliký. Ještě předtím sem teda slíbila, že se stavím k Námořníkovi, protože mi tam Učitel měl donýst flešku s ňákým japonským filmem. Kif taky slíbil, že se staví, ale ten tam neměl flešku ale sekeru jak prase. Celej den měl hlavu v pejru z toho, že prohrál v kostkách, a já sem měla hlavu taky, protože sem byla vyděšená z toho, že bych to prohrála já. Neboli kdyby to neprohrál on, lepila bych já, páč sem hodila sedum tečiček. Slavnostně sme si slíbili, že kostky už nikdy, a že se navzájem pohlídáme, aby k takovýmu incidentu nedošlo. K Námořníkovi sme nakonec nešli, fleška i sekyra zůstaly bez povšimnutí a smutně tam plakaly a já sem pak skoro plakala když mi od Učitele chodily vyčítavý esemesky, že sem se nestavila. Petin dělal koktejlovou šou a ani nehořel, což bylo divný. Pája s Luckou povídali pár historek, který mě pobavili, ale víceméně sem byla zdechlá z pátku, takže sme to brzo zabalili a hurá do peřin. A to sem si myslela, jak to bude akce roku. Kdo čeká víc, nemá nic.



V práci mě pobavil Puštík. Měli sme ňákou apokalyptickou debatu o tom, jak by to vypadalo, kdyby byl na světě jako jedinej chlap. Naivně si myslel, že by se měl jako prase v žitě. "Já bych si vybíral jenom ty nejlepší kousky, ty jo." Přimhouřil oči.


"Kousky... ty vůbec nic nevíš!" Vyvedla sem ho z omylu. "Kdybys byl poslední chlap na světě, tak to bys, kamaráde, neměl vůbec žádnou svobodnou vůli. Byl bys normální chovný kus."


"No to bych teda nebyl." Kroutil hlavou. "Musely byste mně všechny sloužit, a já bych si vybral ty nejlepší. Nejkozatější. Ty jo, Janino, já chcu apokalypsu."


"Pcha! No tak to by teda takle vůbec nebylo. Byl bys tak hlídanej, že bys chtěl rači umřít." Řekla sem.


"No tak kdybyste se mnou zacházely takle, tak bych trucoval, a vůbec by se mi nepostavil. A byly byste nahraný." Triumfoval.


"Jak trucoval? By se tě nikdo neptal. Si myslíš, že by tlupa ženských byla zvědavá na nálady posledního chlapa na světě? Na tvoje nálady by se mohl každej vysrat!"


"Jak jako neptal? Chlapa přece neznásilníš." Vystrčil bojovně bradu.


"Chachááá!" Plácala sem ve smíchu rukou do stolu. "Ty seš frajer, vole!"


"Ale počkej, počkej... " Zarazil mě. "...aby sis nemyslela, že ženským nerozumím. Vymyslel sem nejcitlivější větu, jak se s někým rozejít, jako aby to nebylo blbý."


Přestala sem se válet po stole a nasadila sem zvědavkový výraz. "Poslouchám."


"Tak poslouchej. Věta zní: Vím, že pro tebe nejsem dost dobrej, máš na víc, měla by sis najít někoho lepšího." Tvářil se u toho vědátorsky vážně.


Smíchem sem praštila hlavou do stolu a začla sem se zase dusit smíchem.


"Ty seš ale blbá!" Mávl uraženě rukou.



Simě sem volala, když mi večer nebylo moc dobře, přiběhla chudák v noci z práce, aby poslouchala moje slinty. Laura se mnou zašla na oběd, dala sem si lososa a fakt mi to spravilo náladu. Ozval se Kácha, aby mě morálně povzbudil, aby mi řekl, že všecko bude óká, hlavně zůstaň sama sebou, nenech se zničit. Andrea mi moc pomáhá, nejenom že mi sepisuje rozvodový papíry, ale ještě mě nutí to zavčasu řešit. Musím říct narovinu, že kdyby mě neuháněla telefonem, neudělám vůbec nic. Takže za tohle su fakt vděčná. Rodiče mi hodně pomohli při zařizování bytu, což je super. Anička to zvládá skvěle, občas teda brekne, že je jí smutno, ale to mi bylo jasný, že bez následků to nebude. Vysvětlila sem jí, že taťka se od nás odstěhoval, aby to měl blíž do práce. Lež jako věž, ale před pravdou ji musím chránit, protože pravda je blbost. Nejlepší sou večery, když si zalezem do postele, jíme zákusky a koukáme na Simpsonovi.


Na pokoj už sem si sehnala holčinu, nastěhuje se začátkem listopadu, vypadá dobře, slušně, a je to studentka. Druhej pokoj teprv musím udat, abysme byli komplet. Dala sem inzerát, že pronajímám pokoje, a hledám holky. Hned zkraje se ozvalo pět kluků.


"Musím je odmítat s tím, že chcu jenom holky." Stěžovala sem si v práci Kaštanové. "Vypadám jak zapšklá stará feministka."


"To taky seš." Řekl Mladej. Mladej s Kaštanovou se s ničím neserou. Když za náma přišel na oddělení Šprt, kterej má hodně dioptrií, a zvětšují se mu přes ně oči, smáli se mu, že je chameleón, protože vypadá, že se každým okem dívá na jinou stranu.



Z celé rozvodové situace a všeho kolem sem chytla nervy. Byla sem na sesypání. V práci sem se snažila vzít si dovolenou, ale jaksi mi ji nedali na dny kdy sem potřebovala. A já sem potřebovala. Přepnutí se muselo někde projevit. Ve čtvrtek ráno mě začal bolet zub. Rostoucí osmička. Ještě dopoledne sem ji překecala třema Brufenama. Odpoledne už to byl těžší kalibr. Přišla sem dom, snažila sem se to zaspat, a když sem se vzbudila, už sem brečela bolestí. Do toho přijela mamka s taťkou, přivezli mi nový monitor (velký, yiffííí, protože na velikosti záleží), no a taťka mě rovnou teda odvezl na pohotovost. Nebyla v Židenicích, jak sme původně mysleli, ale museli sme až k úrazovce. Bolest docela hrubá, ale držela sem se, protože su holka statečná, víme? Dala sem si kafe z automatu, povykládali sme s taťkou o životě, já teda nic moc s tím vykládáním, artikulace docela trapná. Vzal mě potom takovej mladej, šikovnej doktor, dyjagnózoval mi zánět u rostoucí osmičky, udělal mi jakýsi cosi zákrok, nacpal mi do zubu drén, což bolelo jak prase, opět sem potichu plakala, zabořená do křesla jak lentilka na dortovým krému, ale zvládla sem to, protože my, silný ženy, sice brečíme, ale potichu, aby to nikoho nevotravovalo. Po tomhle skvělým zákroku sem chvílu vůbec nevěděla, která páčka, bolest jak ďas. Artikulace se znatelně zhoršila když sem dojela dom. Anička nechápala, co dělám za šašky, tak se mi smála. Musela sem ještě zjistit telefon na vedoucího, kterýmu sem hodlala oznámit, že příští den dojdu později, jelikož musím ještě k zubaři. Zavolala sem teda Kifovi, protože sem věděla, že má noční směnu. Pak sem si uvědomila, že sem to spíš měla vyesemeskovat. Vysvětlila sem, že potřebuju telefon na supráka. Nastalo dlouhý hledání, shánění..."děcka ticho kurva, no... tady nemá nikdo telefon na supráka? No tak rychle ale... máš tužku? Papír? Ale ty né... né na tebe nemluvím... no... vem si papír... ty ne, kurva... Jani...? Můžeš si psat?"


"Ééééé...mmmm...."


"Tak si napiš.... co je s tebou? Seš nemocná?"


"Né....musím zítra... k -ubařovi... teď em pžijela z -ohotovosti."


"Seš v pořádku? S tou sobotou počítáš?"


"Mmmm..... éééé... á ááám sub."


"Já mám taky zub." Smích. "Mám jich třicet dva a to mi nebrání jít na narozeniny."


"-y -áš t-icet dva -ubů? -áš -šechny suby moudrosti?"


"Jo, jasně že jo."


"-á ém ááá ííí mmmm...hmmm...é...oko...á...éj...."


"Jo. Takže na sobotu tomu zubu domluv, jo?"


"íííí...."


"A zlepši si trochu projev, moc mi nepřipadá, že bys to zítra v práci zvládla..."


"e oeí..."


Klingonština v akci!



V práci sem to taky druhej den nezvládla, protože sem tam vůbec nešla. Nemohla sem mluvit. Na bolest sem dostala Aulin, sjetá sem byla celej den, no teda, to byla jízda. V sobotu už mi bylo dobře. Večer sem měla jít s Kifem na velkou narozeninovou párty. Byly to narozeniny několika jedinců od Námořníka, soukromá oslava v klubu. Těšila sem se na to dva týdny. Dva týdny mohutných domluv, příprav a těšení. Abych nějak zaplácla celej den předtím, rozhodla sem se, že si s Aničkou udělám príma den. Že jako zajdem do Olympie, nakoupíme a pak půjdeme do kina na Legendu o sovích strážcích. Nákupy mě zmohly už po hodině, nasraná sem byla až do nevidím, do toho Andulka teda nevypadala moc svěže. Sedly sme si teda k mekáčovi, koupila sem hepy míl, hranolky a ňáký džusy. Šinula sem si to ke stolu, jedinýmu volnýmu, jenomže si tam stoupl ňákej borec v kšiltovce, a oznámil mi, že tenhle stůl obsazuje. Udělala sem smrtící výraz a šly sme si teda s Aničkou sednout na ňáký barový stoličky, nebo co. Jenomže pak mi to došlo, jak děsně mě nasral, vrátila sem se teda k borečkovi, a prskla sem na něho: "Doufám, že seš na sebe pyšnej, žes mě s malým dítětem vyhodil od stolu." A zase sem odešla. Dojedly sme a šly sme do kina. Tam nám řekli, že do sálu ještě nemůžem, že nás pustí až za deset minut. Nasranost neznala mezí. Koupila sem v mezičase popkorn a colu, zašly sme na záchod a pak sme se konečně usadily v kině. Pět minut sme seděly a pak Anča začla kníkat, že chce na záchod. Sbalila sem se teda a šly sme znovu na záchod. Když sme se vracely, začla kňourat, že do kina nechce, že sou tam zvuky. Sprdla sem ji na dvě doby, že takový prachy sme za to daly, a že teď už teda ale pudem. Seděly sme tam tak dvacet minut, podívaly sme se na reklamy, a na začátek soviček. Pak začla Andulka natahovat, že jí bolí bříško. Valily sme na záchod, utíkala sem přes celý nákupní centrum jak kdyby vyhlásili bombový poplach. Vyklubal se z toho průjem jak dělo. Když sme vyšly ze záchoda, ušly sme pár metrů a znovu sme se vracely na záchod. Bylo mně jasný, že půlhodinová cesta dom autobusem je v rovině sci-fi. Úplně vyčerpaná, znechucená a vynervená, sem seděla na záchodě na zemi a brečela sem. Pak sem se sebrala a zavolala Pájovi, ať pro nás jako přijede. Pája byl skvělej, během chvilky byl na místě a odvezl nás dom. Bylo mi jasný, že velkolepá večerní akce je nenávratně v háji. A to sem měla koupený nový boty! Rvala sem věci do pračky, umývala Aničku, chystala postel a připravovala Smectu. Psala sem mamce, že Aničku k nim nepřivezu, protože průjem. Do toho volal Kif, abysme se domluvili na večer.


"Víš, jak sem říkala, že se určitě něco vyjebe." Říkala sem zkroušeně do telefonu. "No, tak už se to stalo." Andulku sem dala do postele, v tu ranu usnula. Nadávala sem si, že sem nezůstala čumákovat doma, protože dycky, dycky když si naplánuju s Aničkou výlet, dostane průjem. Tak to prostě chodí, tak to je.


Nakonec ani nekašlala, průjem přešel, spala jak dudek, a tak přišla Laura, aby mi ji pohlídala přes noc, jako abysem mohla na oslavu. Laura byla úplně skvělá, dojela z bytu, kde celej den malovala, a pak mi přijela pohlídat Anču. Furt sem přemýšlela, jestli mi to stojí za to, jestli fakt nemám zůstat doma. Nakonec sem se rozhodla, že du. Sraz byl u Námořníka. Než sem dojela, Kif volal čtyřikrát, Puštík jednou, a tvrdil mi, že nejsem, kdo sem.


Když sem přišla do baru, s hrůzou sem zjistila, že Puštík má sebou tři blonďatý kurvy. Seděly u stolu, svítily na sebe blonďatýma hlavama, jedna měla růžovou mašlu ve vlasech, druhá měla nalepený flitry na očích, blbě se chichotaly, a evidentně byly našrot. Blbě sem se na ně dívala, dělala sem xichty, a průběžně sem Kifovi oznamovala "todle nemá úroveň". Proto si mě Puštík vytáhl před bar, kde se mi snažil domluvit "nevšímej si jich, normálně se nad to povznes, sou ožralý a plácají blbiny, no... hlavně na ně nevyjeď, prosimtě, nedělej mi ostudu..." Veleslavně sem slíbila, že se s kurvama nebudu bavit, protože sou pod moji úroveň, a s tímto pravidlem sme se přesunuli do klubu. Lidí tam bylo tak padesát, možná víc. Pak ještě za Puštíkem dorazila mařka z práce, číslo čtyři. Úplně normálně mě to tam nebavilo. Seděla sem na sedačce pro vyhazovače, pila sem si svýho škopka a morgana, zírala sem na lidi, a zničeho nic ke mně přišla jedna z blonďatých kurev a řekla: "Jdi pryč, my tě tady nechceme." Zeptala sem se jí, jestli jí nehráblo z chlastu.


"Jak to se mnou mluvíš?" Zaujala bojový postoj.


"Jak si zasloužíš. Se na sebe podívej, neumíš ani rovně stát. Trapný." Mávla sem nad ní rukou. "Fakt trapný."


"Jako... vypadni!" Pištěla na mě.


"To jako proč? Kdo si vůbec myslíš, že seš?" Sem se začínala vytáčet.


"Prostě nám vadíš." Řekla mluvčí kurvího klubu a přimhouřila oči, což brzký boj značí.


"Dej si mokrej hadr na hlavu." Poradila sem jí. "A nauč se chlastat." Vzala sem si pivo a odešla na bar. Čučela sem tam do automatu na cíga, abych se uklidnila. Do toho za mnou přišla Čtyřka, která se asi rozhodla, že se mnou bude kamarádit. Něco sme tam mlely, ňákej borec nám koupil panáky, a já sem se pak vrátila k vyhazovačskýmu gauči, kde sem začla křičet na Puštíka, ať si do prdele zkrotí ty svoje kurvy, případně ať je naučí, jak se mají chovat. Kif se do toho vložil a schytal to ode mě taky. Po tomhle incidentu sem chtěla odjet, ale ujel mi rozjezd, a tak sem se musela vrátit. Ze zastávky sem se během noci vracela ještě dvakrát. Mě ty rozjezdy fakt zabijou, bych to zakázala. S Kifem sem tančila na Bombtrack, zatímco Puštík něco meldoval do Čtyřky, kurvy obsadily gauč a cucaly se s vyhazovačema. Šla sem pozdravit oslavence, dala sem si morgany s Panem Korálkem, pokecala sem s Majitelem a s Pěšákem, a pak sem se vrátila dolů, kde se to mezitím všechno spárovalo, připadala sem si tam divně, jako jedinej sólo retard, takže sem provedla pokus o útěk. Druhý přesun na zastávku, následně návrat do klubu. Puštík se mi smál, že se neumím na ty autobusy trefit, a poradil mi, abych si našla někoho, kdo mi ten rozjezd ohlídá. No to byla rada nad zlato. Kolem druhé všichni odešli, zmizely kurvy i s Puštíkem, zmizela Čtyřka, přišel mě balit ňákej borec, kterej mlel strašný hovna a nebavil mě, pak za mnou na gauč přišel Kif, zahájili sme hodinku pravdy, což je asi náš opilecký rituál, ještě se to dělí na levely. Zahájila sem level 1, což je ujišťování, jak si sebe vážíme, proč se máme rádi, respekt, hlavně respekt, a druhá strana, dark side of the level one, je nařčení z toho, že je někdo sobec, blbec, případně nastane něco jako "já tě nechápu protože..."


Level 2 se spustil v zápětí, kdy sem mu řekla že pro mě hodně znamená, protože..."protože seš hrozně inspirativní. Já o tobě ráda píšu. Seš divnej."


Byl z toho celej dojatej. Pak sem utekla na rozjezd. A vrátila sem se zpátky. Na třetí level sme si počkali do rána. Ráno, kolem páté, sme totiž ještě seděli na baru. Měla sem neodbytný pocit, že su tam zakletá, že se sakra z toho místa nedostanu, a su odsouzená čučet tam na věky věků. A že musím počkat, až mě odtama někdo dostane, někdo musí tu kletbu prolomit. A napadlo mě, že by to byla dobrá povídka. Kif dostal tradičně nápad, že si dáme absint. Nápad byl tradičně zamítnut moudřejším členem naší dvoučlené skupiny. Odjeli sme kolem šesté. To už nejezdily rozjezdy, ale normálně ranní šaliny.


Museli sme jít pěšky přes město. Svítalo. Měla sem klasickou přednášku o tom, jak sou vztahy na hovno. Melu a melu a melu a pak se dostanu do takových otáček, že se sama naseru, a pak taky z ničeho nic křičím. "Na vztazích ale kurva není nic romantickýho, vůbec nic, de dycky jenom o to, někoho vlastnit a někým manipulovat, posílat esemesky desetkrát denně a kontrolovat, najednou se nestíháš divit, co se to sakra stalo, zodpovídáš se z toho co děláš, jak myslíš, jak se chováš, furt vysvětluješ, kdes byl a ským, cos tam dělal a proč si to dělal, následují rozbory osobnosti a vyvolání pocitu viny, že pokud nejseš s danou osobou, je to celý špatně, celej tvůj život je špatně. A když kurva nikoho nechceš, tak seš vadnej, furt se všichni diví, proč nikoho nechcu, no ale sakra, do prdele, co je komu do toho, proč nechcu. Nechcu. Prostě ne. Teď su svobodná, po dlouho dlouhé době, a jako... proč bych měla chtít vztah, když mi žádnej v životě nevyšel?!!!" Kopla sem do flašky na chodníku. Kif se zasmál.


"To sou strašný slinty, co musíš furt poslouchat, co?" Řekla sem soucitně.


"No, já si to všecko pamatuju, pak to říkám u Námořníka, teda to, co se mi hodí, a vypadám chytře." Usmál se.


"No tak zas tak chytrý to není." Strčila sem si ruce do kapes sukně, kde sem našla zapalovač, malou voňavku a kaštan. Zasmála sem se. "Sme tragédi. Oba dva, ty jo. Ale je to...inspirativní."


Na nádru sme se nemohli zkoordinovat, kdo kam jede, odkud a kdy, pak sme vymejšleli, v rámci přežití, kdo ke komu pude spat, a nakonec sme rozpustili náš gang tragických hrdinů noci, statečně sme se rozloučili a šli sme domů.