Robokřeček

Metamorfóza na nočního tvora probíhá dokonale. Přestala sem v noci spat. Když už usnu, tak mě vzbudí buď blbej sen, křeč v noze, nebo se vzbudím jenom tak. Nevadí to, pokud su tady sama. Anička spí ve vedlejším pokoji, a já si tady píšu, čtu, přepisuju noty, poslouchám hudbu. Noc je hrozně osamělá a hrozně krásná doba. Horší to je, když je tady přes noc Hugo, a to tady teda bývá, protože když mám na odpoledne, někdo musí hlídat Aničku, a vzít si ji k sobě prý nemůže. Což nechápu, no ale co nadělám. Takže tady přespává, na gauči. Tím pádem nemůžu rožnout a psat, protože by měl frfly a navíc by mě rušil. To je pak taková noc na hovno.

Spím přes den. Protože dne není žádná škoda. Ve čtyři už je zase tma, a to mně vyhovuje. Do práce vyrážím ve tři, to znamená že se akorát stmívá. Dostala se ke mně zpráva, že by nám měli prodloužit pracovní dobu do půlnoci. Směna od šesti do půlnoci by byla ideální. Na ranní směny se netěším vůbec. To je opruz jako dělo.

V práci nastalo období temna. Nemám tam už skoro nikoho, kdo by mě bavil. Ještě tak Slávek, a překvapivě Kaštanová. Je sice hloupá, ale dokáže mě rozesmát. A tak ji mám, bůhvíproč, ráda. Rozhodla sem se na vánoční firemní večírek nejít. Večírek začíná v šest, končí v deset. Koná se v hospodě za mým barákem. Každý má nárok na tři piva zadara. Bude se soutěžit o "talent". Pravděpodobně na pódium budou lozit operátorky s něčím takovým jako "přej si co chceš, zlatý důl nebo věž..." Následně bysme měli o talentovi hlasovat mobilem. Dík, nejdu. Vylezu na balkon, budu pít víno a sledovat, kdo chodí za hospodu blít. Šprti se ožerou už v devět, poblijou hajzly a budou tančit hada na Jede jede mašinka. Tohle si prostě nechám ujít.

Kif převzal vedení našeho veleslavnýho útvaru velkýho nasazení. Zatím jako záskok, než mu to přiklepnou ofiko. Horší už to být nemohlo. Dělám, že tam vůbec nejsu. Zašla sem do knihovny a napučovala si knížky od Burroughse a Kerouaca. Vykradla sem jim všechny poličky. Výborná kratochvíle byla, když sem došla za knihovnicí: "Dobrý den, máte od Burroughse Teplouše?" V práci si jenom čtu, su zabořená v knížkách a snažím se nevnímat tu hrůzu kolem. Všechny mařky, co dřív nemohly Kifa ani vidět, protože "je to arogantní debil" se teď můžou zesrat. To je najednou chichotání, nakrucování. To je najednou změna. Nejvíc se změnila Mici. Ta ho nemohla úplně vůbec, furt si stěžovala, že je na všechny hnusnej, že se chová jak psychouš, "a když sme si tady s holkama povídaly, tak si vzal věci a šel se zalogovat až na fix, prý takový pičoviny poslouchat nebude. Co si o sobě vůbec ten blbec myslí?". A to bylo furt něco. Zato teď... Večer vedle mě seděla Mici, což byl trest boží. Kif stál naproti a dělal u někoho objednávku. Mici zapištěla: "Divej, divej, jaký má krásný oči. Jako panenka. A podívej, jak mrká. Divej, jak je roztomilej... podivej, teď, hihihi..."

Zvedla sem oči od knížky. "Hmmm.... úplnej panáček Mrkáček." Asi jí totiž unikl fakt, že mrkací panenka je zhulená jak dělo.

Záviděla sem Kerouacovi, že mohl zdrhnout až do El Pasa.

Kif na mě byl nasranej dva dny. Nemluvili sme spolu a nevšímali sme si se. Pak jeden večer přišel, sedl si vedle mě a já sem řekla: "Co tady tak hučí? Slyšíš to? Když dáš ruky na stůl, všechno to hučí."

"To mně hučí v kládě." Usmál se.

Věděla sem, že je zpátky, řekla sem "ty seš prase" a pohoršeně sem zakroutila hlavou. Všechno bylo zase při starým.

"Nemůžu v noci spat." Stěžovala sem si když sme šli kaštanovou alejí, mlha jak řemen, viditelnost na dva metry. Bílá stěna před nama — jenom to a víc už ne. "Spím přes den, v noci prostě nemůžu. Už to trvá dlouho, zřejmě sem se úplně přehodila."

"To já mívám dycky v zimě." Řekl vševědoucně, jakože stará známá věc. "Už to začíná, všiml sem si."

"To je teda divný." Skočila sem do kaluže. "Protože já sem se dycky na zimu zazimovala. Nechodila sem nikam, trčela sem doma, čuměla sem na telku nebo si četla, pila sem čaj s rumem, připadala sem si stará, byla sem zabalená v peřinách a v noci sem poslušně spala. A víš co? Docela sem se na to těšila. A teď... takový prokletí."

"Normálka. Na jaře se to zase spraví." Trhl ramenama.

"Někdy budu muset jít taky ráno do práce. Co pak? Už teď su z toho vyděšená." Řekla sem.

"Tak... dej si večer víno a zahul si. Budeš spat a ve dne můžeš pracovat. Funguje to. Jednoduchý, ne?"

No jasně, všecko je easy. Budu se každej večer ožírat a hulit ganžu, a čekat do jara, až se to spraví. Sakra práca.

"V sobotu bysme měli jít k Učitelovi na tu husu." Řekl.

"Já. Já bych měla jít. Já sem byla pozvaná. Ty ses tam normálně vetřel." Opravila sem ho.

"No a co. Pudem, ne?" Zazářil do mlhy.

"Já nevím. Je to takový ..." Zapálila sem si cigáro.

"No co... přídem, najíme se, opijem se, podíváme se na film, zahrajem hry na plejstejšnu a pak pudem někam do klubu."

"Jo, no, tos dobře vymyslel." Vyfoukla sem kouř. "Uvědomuješ si aspoň, že to mohlo být moje rande?"

"Na to serem." Mávl rukou. Easy. Neboli jak řekla Sima: "Vy ste, ty vole, dva blbci."

S jeho pokřiveným viděním reality nemá smysl vůbec zápasit. A tak sem skočila do kaluže a sebrala sem dva kaštany z chodníku. Za chvilku už bude všechno namrzlý.

Ve čtvrtek sem zjistila, že na pátek nemám pro Aničku hlídání. Super situace. Musela sem do práce na odpolední a Anču jaksi neměl kdo hlídat. Takže ve čtvrtek odpo sem dorazila do práce a snažila sem se to operativně řešit. Oči navrch hlavy, nervy v hajzlu. Protože u nás momentálně funguje bezvládí, zašla sem za Puštíkem, jestli mi může dat na pátek dovolenou. Jaksi to nebylo v jeho silách, ale vybojoval mi aspoň dovolenou na půl dne.

"Dík, to mi pomohlo." Řekla sem. "Jenomže furt mi Aničku jaksi nemá kdo hlídat od čtyř do sedmi." Povzdechla sem si.

"Tak Aničku doveď sem." Vložil se do toho Kif. "Já ji pohlídám."

"No ale..." Krčila sem ramenama. "...to bys toho moc neudělal. A máš tady teď práce nad hlavu."

"Už nemám." Dal si ruce do kapes. "Před chvilkou sem se dověděl, že nás nevybrali." Házel hlavou směrem k Puštíkovi. "Výběrko vyhrála Tichá."

"Co-cože?" Zamrkala sem překvapeně. "To si děláš prdel!"

Ňák mě to celý vytočilo, a tak sem šla za manažerem, abych řekla, že s výsledkem výběrovýho řízení nesouhlasím. Řekl, ať nesouhlas vyjádřím písemně, a tak sem to udělala.

Večer sme se rozhodli jít na pivo. Já, Kif, Puštík, Mladej, Čára a jeho mařka Markéta. Zašli sme do Námořníka. Nebylo místo, a tak nás Riči posadil někam do sklepa, do skladu vín. Připadala sem si jak někde na chatě. Všichni mluvili o práci a mě to k smrti nudilo. Takže sem furt chodila na bar za panem Korálkem, Rudou, Učitelem a Františkem. Kecali sme tam o veledůležitostech a dolů sem se vrátila až když sem zjistila, že se tam baví o sexu, takže bylo všecko ó ká. Puštík přišel s návrhem, že zítra si svou práci udělá do čtyř a až přídu s Aničkou, pomůže Kifovi s hlídáním. Ujistili mě, že to zvládneme, a že si nemám dělat hlavu.

Nadhodila sem téma, jestli je pravda, že velikost péra se dá poznat podle ruky. Jakože je to vzádlenost mezi koncem prostředníčku a koncem palce.

Kluci se dívali na svoje ruce a přemýšleli.

"Jo, je to pravda, takle to vychází." Odkýval mi to Kif.

"Vypadá to tak." Řekl Mladej.

"No počkej." Podíval se na mě Puštík. "To by museli mět černoši ruce jak lopaty."

"Však mají,ne?" Nazvedla sem obočí. "Takže teorie platí."

"Podle tvojí teorie by největší péra měli pianisti." Řekl Kif.

"A proč ty vole, asi chcu umělca." Smála sem se. "To je maskovací bojový název pro pianistu."

Markéta byla psycholožka a taky tak mluvila. Byla případ takové té nesnesitelné typanky. Dostali sme se do jakési zprdele diskuze, něčemu sem se smála a ona na mě začla z ničeho nic chrlit že: "Ty si nikdy ale žádnýho chlapa nenajdeš, protože podívej, jak se prezentuješ." Celý svět musí řešit, proč nemám chlapa. Je to nudný už trochu. "Dyť ty vůbec nepůsobíš jemně, žensky. Mluvíš tady sprostě, směješ se nahlas, a máš projev, no promiň, jako osumnáctiletá holka. Takže kdo by tě chtěl? To mně teda řekni."

Puštík s Kifem odešli pro škopky. Zůstala sem na pospas paní psycholožce. Houpala sem se na židli, kouřila a čuměla na ceduli "prostor pro nekuřáky".

"No a když máš takový přístup k tomu všemu, jakože se chceš neustále jenom bavit, a nic nebereš vážně, prezentuješ se tady takovým způsobem, tak mi řekni, kdo by tě chtěl." Opakovala.

"Já nevím. Tak asi tak někdo stejnej jak já, ne?" Chtěla sem ji mít z krku.

"Víš co, tak to teda lituju tvoje dítě. To je chudák." Zesrala to ve finále. Tohle mě nasralo, vážně děsně, protože jak mi někdo vrtá do Aničky, dokáže se mě to dotknout, jako máloco. A dokáže mě to smrtelně urazit. Nehádám se ale s lidma, na kterých nezáleží. Takže sem si vzala škopek a přesunula sem se na bar. O něčem sem se tam bavila s Kifem a panem Korálkem, pískala sem Laylu, připomněla sem Kifovi, že musíme na ty Doorsy, což je zítra, a Kif mi připomněl, že dem k Učitelovi na husu. V sobotu. Já sem dobře věděla, že v sobotu nikam nejdu, ale ... slibem nezarmoutíš. Pak řekl, že musí jít dolů donýst piva. Já sem řekla, že se tam nevrátím, protože má na mě mařka hnusný kecy a na to fakt nejsu zvědavá. "Řekla mi, že moje dítě je chudák." Stěžovala sem si panu Korálkovi.

"To ti řekla, jo?" Divil se Kif. Trhla sem ramenama a pokračovala sem s panem Korálkem v diskuzi o tom, jak je asi nejlepší umřít. Najednou sme uslyšeli ze sklepa rozčilený hlasy. Někdo byl nasranej. Chvilku sme poslouchali.

"To je Kif?" Zeptal se pan Korálek.

"Ježiši." Vyskočila sem z barůvky, vzala sem si svoje pivo a šla sem se podívat dolů. Kif stál uprostřed místnosti a křičel na Markétu co to šlo. Vůbec se s ní nesral.

"Jak si kurva toto můžeš k ní dovolit? Jak můžeš někoho posuzovat? Vůbec ji neznáš. Víš co, a ty vůbec, ale vůbec nemáš právo srat se do její dcery, a do ní, protože ty vůbec nevíš, opakuju nevíš, jak moc ona se snaží, jak dělá všechno proto, aby to zvládla, a zvládá to. Nemáš páru o tom, co všechno musí udělat, aby se o tu malou postarala, ty vůbec nemáš žádný právo se do ní srat, protože o ní nic nevíš. Takže nemel hovna. Jo a můžu ti ještě něco-" Otočil se a zjistil, že tam stojím. Upíjela sem pivo a čučela sem. Nastalo ticho.

"No o tobě se bavíme." Řekla mařka znechuceně.

"Serte na to, dem na panáka." Řekla sem.

Jenomže na panáka nikdo nešel, protože Kif pokračoval v křičení. Když přestal, myslela sem, že už bude klid, jenomže v tu ranu se do toho vložil Čára. Killjoys, make some noise! To sem čučela ještě víc. Seřval mařku na dvě doby, že se za ni stydí, a chtěl, aby se mi omluvila. Normálně sem zírala. Protože Čáru sem nikdy ňák moc nemusela, ale tímto se teda vyšvihl, úplně sem na něho změnila názor.

Překvapivě sem bez problémů stihla rozjezd ve tři.

V pátek ráno šla Laura na operaci. Byla sem z toho celá vedle, pořád sem na ni musela myslet. Odpoledne mi přišla mesa, že už to má za sebou, a všecko bude dobrý. Vzala sem sebou Aničku teda do práce. Když sme dorazily, všude šrumec, dokonce šrumec větší než obvykle, protože tam zase byli lidi na zaučení, takže žádný místa na sezení, hukot jak v úle. Sedly sme si teda na fix, moje bývalý oddělení. Ty jo, jak sem to tam měla ráda. Taková těžká pohoda. Aničce sem vytáhla papíry na kreslení, pastelky, knížku Kukyho, a Sluníčko. Sedla si, kreslila, pak ji taky zabavila Bára, ta byla výborná, Anička Báře kreslila obrázky, vykládaly si spolu a já sem zatím mohla vyřídit pár telefonů. Přišel za nama Kif, dal Aničce čokoládu, ta se zapatlala až za ušima, že na to byly všechny kapesníky krátký. Když po půl páté vypadla ranní směna, přesunuly sme se na moje oddělení, kde sme teprve rozložily výtvarný tábor. Pracovat bylo náročný. Nemohla sem se vůbec soustředit. Aničku bavilo sedět a kreslit asi tak hodinu. Pak furt lítala za Kifem, aby mu nosila obrázky, ten pak odpojil někde z telefonu sluchátko, dal jí ho, jako že má kouzelný sluchátko, ať si něco přeje, a že si můžou "jako" volat. Anička teda seděla vedle mě, já sem volala, Anička mluvila do utrženýho sluchátka a vykládala story o tom, co kreslí, proč kreslí. Pak jí Kif ukázal na telefonu ňáký hry, byla z toho nadšená, jenomže potom za ním začla běhat do třetí řady, což bylo blbý, protože já sem seděla v druhé, dělily nás přepážky, a já sem furt musela hlídat, kde je, co dělá, kam přeběhla, jestli už de zpátky. Pak si s Kifem vykládali o jídle, a Anička s výrazem sirotka z ústavu svaté Terezičky vykládala, že vůbec nevařím, a na oběd míváme rohlíky. Kif teda vymyslel, že když chudák tak trpí hladem, tak se stavíme k Námořníkovi na večeři. Hned jak sme tam vpadli, vyhlásil zákaz kouření, naštěstí tam nakouřený nebylo, a během doby, co sme jedli, si nikdo nedovolil zapálit. Aničce se tam moc líbilo. Protože tam byly velký mušle, co šumí jako moře, korály, mořský houby, modely a fotky lodí, a na zdech sítě. Ze stropu viseli ježíci. Rozdělala sem vánoční katalog hraček, a Anička si ze všech možných vybrala nejdražší Zu-zu křečky. Kif se jí to snažil rozmluvit, jakože "nechceš místo toho třeba...mluvící motorovou pilu? Nebo Spider mana? Divej, tři figurky Spider mana a k tomu pavučinometač!" Jenomže Anička se nechytla. Vysvětlila nám, že byla hodná holčička, a když řekne Ježíškovi, že chce Zu-zu křečka, tak jí ho Ježíšek donese. *facepalm* Takže teď si v práci budu muset brat přesčasy, abych vydělala na robokřečky.

Ten den sem měla plno možností, co budu dělat. Měla sem jít s Kifem na The Doors Revival, pak mi psala Laura, ať se stavím, a pak volala Sima, že dou s Luckou do města pařit. Jenomže sem neměla hlídání, takže sem jela s Aničkou domů. Usnula chudinka v trolejáku, unavená jak želva, a já sem to zalomila u telky, a usnula sem o půl desátý.