Shit happens

O dovolené se dají dělat různý zajímavý věci. Já sem se rozhodla prozkoumat neprozkoumaný území. Zajímalo mě, jak to vypadá ve Vaňkovce o půl osmý ráno. Takže sem se ráno sbalila a jela sem tam. Hodinky seštelovaný podle univerzálního vesmírnýho času, kompatibilní s časem na lodi Enterprise, ukazovaly přesně 7:30, když sem vpadla do nákupního centra. Nebyli tam žádní nakupující pošahaní lidi. Vchodem se trousilo pár zaměstnanců. Nepozorovaně sem se vmísila. Všechny obchody byly zavřený, kromě Intersparu teda, kterej mě ani trochu nezajímal. Pokračovala sem dál ve výzkumné výpravě. Vaňkovka bez lidí je zvláštní. Je to jako chyba v Matrixu, nebo tak něco. Jediný ostrůvek naděje mezi zavřenýma obchodama, barama, mřížema a pustem, byl stánek mekdonalda. Koupila sem si kafe a sedla sem si ke stolku. Pozorovala sem těch pár lidí, patrně zaměstnanců, jak rychle pijou kafe a jedí taštičky, těsně předtím, než začne pracovní doba. Čuměli do mobilů nebo vytáhli noťasy. Bylo to celý zvláštní. Zvláštní okamžik na zvláštním místě. Jakoby ti ranní lidi uvízli někde mezi nocí a dnem. Jakoby nad kafem vzdychali, že už zase začíná nový den, a zároveň se těšili, co asi ten nový den přinese. Zjistila sem, že ráno, do osmi, je zvláštní doba, magická. Pak už ne. Pak už začíná normální, trapnej den. Dobu od osmi do osmi bych normálně přeskočila, to mě nebaví a sere. Denní lidi sou tak nudní. Obyčejní. Denní světlo nemám ráda ani trochu.

"Dala bych sem nejrači černý závěsy." Říkala sem Lauře v kuchyni. "Sere mě to světlo. Nesnáším ho. Chcu mít úplně tmavej byt."

"Já si myslím, že se měníš na ňákou noční bytost." Řekla Laura.

"Že?" Energicky sem přitakala. "Taky sis všimla? Moje pobyty venku v noci se prodlužují, zatímco čím dál víc nesnáším denní světlo. Unavuje mě. Je útočný a píchá do očí."

"A noc má svoje vyvolený." Řekla.

"Ty vole, seš básník. Pěkný obrat."

"To mám z plakátu. Je to reklama na Červenýho Draka." Prozradila, abych ji náhodou nezačla řadit mezi umělce. Mezi tu sebranku divných lidí.

Musela sem se stavit k doktorce. Šla sem kolem ghetta a kolem školy, a dívala sem se, jestli na hřišti neuvidím Učitele. Uvědomila sem si, jak mi chybí lidi od Námořníka, všechny ty vědecký a umělecký debaty, a taky debaty o nesmyslech. Chybí mi Pan Korálek se svým "nazdar Pistolnico", chybí mi pan František a jeho brutální smích, chybí mi Učitel a prokletí básníci, chybí mi Pěšák a diskuze o nekultuře, chybí mi Riči a věčný hádky o popelník, chybí mi náhodní zbloudilí harmonikáři. Připadalo mi, jako bych tam nebyla věčnost.

Nastěhovaly se mi do pokojů dvě holky, Lenka a Terka. Studentky. Doufám, že si tu budem žít v klidu a míru.

Myslela sem si, že situace s wifinou je vyřešená. V naší pevnosti FourRoses (jakože čtyři holky) všecko šlapalo dobře. Teda jenom do té doby, dokud sem byla zapojená já s Lenkou. Jenomže večer se připojila na noťastu Terka, a celá síť nám zkolabovala. Do té doby poklidná pevnost ožila panikou nejtěžšího kalibru. Lítaly sme z jednoho pokoje do druhýho, připojovaly, vypojovaly, restartovaly, instalovaly a odinstalovávaly. Nic platný. Jednu chvíli sem měla dvě sítě, pak sem neměla žádnou. Nabořili se nám do systému zevnitř. Poslali nanoviry aby nám rozložili intrasíť. Snažila sem se vytvořit novou vysílací vlnu, ale marně. Zmatek nad zmatek. Vysílala sem na všechny strany S.O.S. Save our souls, because we can´t live without net. Svítila sem ven baterkou, vysílala sem signály přes morseův vysílač, speciálně sestrojený pro tyhle případy, mlátila sem do topení smetákem tečka tečka tečka, čárka čárka .... volání bylo zachyceno speciální bojovou jednotkou NMax. Příští den Pája s Luckou eskortovali do naší pevnosti Šakala. Věřila sem mu bezmezně, protože tvrdil, že už jednou zachránil svět. And superhero never lies. Zezačátku to nevypadalo moc nadějně. A svět bez internetu byl takovej... trapně hmotnej. Jenomže nakonec to Šakal dokázal. Opravil síť a všem třem spravil počítače. Ty vole, pro mě hrdina roku. Píšu na seznam zásluh.

Od Páji a Lucky sem dostala super komix, od Straczynskýho. Naprosto geniální. Fascinující a fenomenální. Unešená su z toho na dlouho. Připadá mi, jakoby se na mě hrnulo zase ňáký velký téma. Když vyhlásím Téma, přicházejí mi do cesty inspirativní věci, případně odpovědi. Téma pro příští dlouhotrvající období je Svoboda vs. Láska. Začíná to debatama, vezme se to přes knížky, filmy, příběhy různých lidí, nabíhat mi do cesty budou tématický letáky, články, znamení. Mám vyzkoušeno. Poslední velký téma byl Darwin. To už sem si vyřešila. Teď je téma tohle. "Téma" je prostě dycky věc, kterou si potřebuju vnitřně vyřešit, jinak se nepohnu dál. Abych věděla, co dál se životem. Protože když budu mít určitý postoj, bude se mi líp žít a budu vědět, co od sebe chcu. Takže komix nebyla náhoda, bylo to prostě velký, bylo to velký zamyšlení, hodící se do koncepce Tématu, nutící k hledání odpovědí.

Povzbuzená tímto velkým kulturním zážitkem sem se vydala do místní knihovny. Zoufale sem běhala mezi trapnýma titulama jako Miluji tě, Pomoc chce si mě vzít, Jak přimět muže říct ano, Jak žít bez muže, Umění milovat, Román pro muže, Neodolatelná milenka, Jak poznat toho pravého, Jak poznat nevěru, Výběr životního partnera .... ty vole, se všichni posrali? Kdo to může psat? A hlavně, kdo to může číst? Nemají lidi nic jinýho na starosti než se patlat ve vztazích? Koho zajímá, jak poznat toho pravýho? Buď to poznám, nebo to nepoznám. Když to poznám, tak to budu vědět, v mým případě to teda spíš nepoznám, protože su retard, no dobře, můj vál, ale nedovedu si představit, co bych se o tom asi tak dočetla v knížce. Jakože: Pokud vás vezme na večeři, připište deset bodů, může to být ten pravý. Pokud vás na večeři nevezme, tak to teda ten pravý být nemůže, protože je to břídil. Nebo... já nevím. Teď sem sama sebe nahlodala, co asi v takové knížce může být, si ju budu muset pučit, protože mi to zní tajemněji než Lexikon Kouzel. Třeba se dozvím velký životní moudro. Třeba se dozvím, že toho pravýho poznám, protože bude mít na ruce vytetovaný morče.

Z blbých titulů mi šla hlava kolem, a tak sem si napučovala ňáký normální knížky, nebo aspoň ty, který se tak tvářily, a zeptala sem se knihovnice, jestli mají komixy.

"Komixy?" Smála se. "To musíte do dětskýho oddělení. Tam mají Čtyřlístek a Asterixe a Obelixe. Můžete tam jít klidně tady na tu průkazku." Ukazovala dobrácky na moji kartičku. No ty jo, to sem to dopracovala. O kulturním úpadku netřeba se rozepisovat. Pokud si někdo představí pod heslem "komix" akorát Fifinku a Bobíka, to sme teda v pěkný prdeli.

Laura nastoupila do práce, po dlouhé době. Je spokojená, že má těžkou pohodu. Říkám si, proč sem se líp neučila, nebo proč sem si aspoň neudělala sakra tu maturitu.

Kif dělá už dlouhou dobu pohovory, a vážně hrozí, že mi bude dělat šéfa. Což mu přeju, protože je hezký vidět, že mu o něco fakt de, na druhý straně to nepřeju sobě.

Sima shání normální práci, jak mi řekla. Prý ji nebaví dělat za barem jenom dva dny v týdnu. Chce dělat celý týden. No tak to teda good luck.

Kdyby to bylo na mně, nedělám vůbec nic. Teď, jak mám dovolenou, si žiju jak prase v žitě. Ráno odvedu Aničku do školky, zavřu se u sebe v pokoji, a pokud nemusím, tak nevylízám. Ráno si udělám v kuchyni kafe, donesu si ke komplu žrádlo, a víc mě nemusí nic trápit. Holky sou přes den doma, perou, vaří, povídají si v kuchyni, ale já ne, já su zavřená ve svým pokoji, s přídělem zásob na celej den, balkon na kouření mám hned vedle komplu, nic mě nežere. Píšu, čtu, a nic neřeším. Když se nudím, vymýšlím dobrodružný akce. Zajedu si do města na oběd, posedím v parku, projdu nádraží, pochválím se za to, že nejsu bezďák, koupím barvu na vlasy, jedu dom.

Přišla za mnou Sima, opět sme seděly na balkóně a pily víno. Už je pěkná kosa, budu muset dat na balkón teplomet, nebo tak něco. Čumíme na neonový nápis Pilsner Urquell a vedeme rozumy, bez kterých by svět nemohl existovat, a proto nás Superman stvořil, abysme obohacovaly planetu Zemi velkýma slovama moudrých, zkušených, rozumných žen.

"Přišla sem na to, ty vole, co je na vztazích špatně." Řekla sem slavnostně. Rozluštění záhady vesmíru se blíží. A konečná odpověď je...42. "Uvědomila sem si, že je blbej model, že každá má jednoho borca, a po tom borcovi chce všechno. Chceme po nich aby byli všechno. Chceme, aby byli zábavní, nevázaní, zhýralí, trochu praštění, vtipní, společenští, a zároveň chceme, aby byli zodpovědní, chytří, praktičtí, a hlavně aby nechodili do hospody, se někam bavit. Chceš po někom, aby vydělával hodně peněz a pak kvičíš, že na tebe nemá čas. A teď, vidíš jakej je to paradox. Tohle celý je totiž špatně."

"No tak to je jasný." Přikývla Sima.

"Průser je, že se snažíš dokonalost narvat do jednoho kusu, sama si ale protiřečíš s tím, co by měl vlastně dělat. Ve zkratce, chceš zhýralýho šílenýho umělce, kterej se bude chovat zodpovědně." Foukla sem na ni kouř. "Tak. A tady nastává průser, protože nikdy, nikdy nedosáhneš toho, abys takovýho borca dostala, protože máš nesmyslně nastavený požadavky. Je to jako bys čekala, že jednou na Vánoce napadne fialový sníh, a každý Vánoce bys byla zklamaná a nenáviděla bys ten obyčejnej, trapnej, bílej sníh."

"Sice nevím, o čem mluvíš, ale pokračuj." Napila se vína. Sima má zásadní problém s metaforama, a to takový, že jim nerozumí.

"No. Takže ale já, protože vím, kde je zakopanej pes, sem našla řešení." Udělala sem šťastný úsměv. "Já totiž nebudu hledat borca se všema skvělýma vlastnostma. Já to celý rozvrhnu, najdu si borců několik. Tak tři kusy. Všechno sem promyslela. Bude to gang. Dokonalost rozdělená na třetiny."

"Ježiš maria, dyť si nezvládla ani jednoho." Kroutila očima.

"Protože to bylo špatně už ze základu. Dyť ti to vysvětluju." Típla sem cigáro do podložky pod květináč. "Divej. Jednoho budu mít na zábavu. Budem se spolu chodit bavit, budem chodit do barů, do klubů, různý kulturní akce a tak. Druhej bude praktik. Prostě praktický týpek, co mi může spravovat domácnost a řešit různý věci. Může mě vozit autem, když budu potřebovat a tak. Třetí by mohl být umělec. Šílený houslista, nebo tak něco. Nebo třeba malíř. Já ho budu umělecky respektovat a zbožňovat. Budeme víst sáhodlouhý debaty o umění."

"A s kým budeš jako šukat?" Chtěla vědět Sima.

"No tak se všema, ne? Si myslíš, že si se mnou někdo bude sáhodlouze vyprávět o umění protože su bezva kámoš?" Kroutila sem hlavou.

"No jó, máš spoustu takový kamarádů. Třeba-"

"Jó. Ale bavíme se o gangu. To je něco jinýho. Budou to nezávislý vztahy. Takže si to rozplánuju. Jednoho budu třeba chtít vídat jednou týdně, jednoho jednou za dva týdny. A budu mít spoustu času pro sebe. A pro psaní. A když se budu chtít bavit, zavolám jedničce. Když budu chtít jít na večeři, zavolám dvojce. Chápeš? Dokonalý."

"Takže si to jako vyřešila. Místo jednoho problému budeš mít tři problémy." Zapálila si další cigáro.

"Hele, nemáš to vyzkoušený, tak nemel. Já to prubnu. Bude to největší experiment ever." Zářila sem nadšením. "Tímto vyhlašuju výběrový řízení na pozice-"

"Ty seš ale kokot!" Smála se.

Ve čtvrtek sem za velkých nervů donutila Huga podepsat rozvod a na czech pointu sme taky dořešili práva na byt. Tímto je všecko v cajku, mám vyřešený všecko, co sem chtěla.

V pátek ráno sem šla odnýst papíry Andrejce. Byl to hroznej den už od začátku. Nejdřív sem se nemohla vykopat z domu. Nejmíň pětkrát sem se vracela, protože sem něco zapomněla. Aničku sem dovedla pozdě do školky. Dojela mi baterka v empétrojce. Když sem stála před právnickou budovou, vzpomněla sem si, že sem Andreji nic nekoupila a valila sem do lahůdek. Pak sem stála u kanceláří, na druhý pokus a nemohla sem najít ty správný dveře. V copy centru nám to nechtělo kopírovat. Abych si spravila den, šla sem si koupit punčochy. Protože v listopadu bude firemní vánoční večírek, a bude tam Ondráš, a já sem chtěla dělat dojem. Psala sem o něm vůbec někdy? Jak sme se potkali u Námořníka? Asi né. Já to někdy doženu. Takže sem si šla koupit lesklý punčocháče k sukni. A ztratila sem při tom platební kartu. Ráno sem našla v batohu mezi bordelem novou kartu, co mi poslala banka. To by mě zajímalo, co mě donutí si ji aktivovat, říkala sem si. No. A odpoledne sem ztratila starou. Takže to byl ten důvod. Zkoušela sem teda aktivovat novou. Protože bez peněz sem byla tak trochu v prdeli. Jenomže aktivace nefungovala. Zašla sem teda do banky, ať tam někdo něco dělá. Čekala sem dlouho. Jak sem byla nasraná, ukradla sem tam tři čísla Ikarie. Pak si mě vylosovat boreček v růžové košili. Zezačátku vypadal nudně. Ale pak sme se dobře pobavili. Zatímco sme zkoumali, proč mi nejede karta, k vedlejšímu stolečku přišla důchodka a začla křičet na bankéře, kterej měl zrovna klienta: "Mně je osumdesát dva let! Mně je osumdesát dva let, mladý muži!!" A řítila se ke stolku. Odžduchla vyděšenýho klienta. "Nemám lístek, já s tím robotem neumím, a tak du rovnou za váma." Následně jí spadla na zem kabela a berla. Smáli sme se s Růžovým košiláčem, a postižený bankéř se smál taky. Růžovej se mně furt omlouval: "Pardón, pardón, já...." a smál se až slzel.

"No jasně, já to na Vás neřeknu." Ujistila sem ho a smála sem se svým křupanským smíchem chovance psychiatrické léčebny. Monstrum navštívilo bankovní ústav. Důchodka sbírala berli. To bylo eště lepší než "robot". Když sme se přestali třepat smíchem, snažil se mi Růžovák (měl nemožnou barvu a pořád se takle usmíval...) vnutit jakýsi balíčky služeb. Já se ale nedám tak snadno. Všecko sme propočítali. Balíček mi služby sice výrazně nezvýhodní, ale ani nepřeplatím. Jedinou výhodu to má, že můžu vybírat z jakýhokoliv bankomatu. Což se nám, démonským přízrakům noci hodí, protože kdo má náladu v nouzi nejvyšší hledat konkrétní bankomat. Kif má například bankomatový syndrom. Což sem si jaksi neuvědomila do té chvíle, než sem si to uvědomila. Protože pokud sme někde venku, zaručeně stojíme u bankomatu. Nebo jdeme k bankomatu. Hledáme bankomat. Sedím na Svoboďáku, kouřím, a čekám až se Kif vrátí od bankomatu. Spěcháme na rozjezd, ale musíme jít eště k bankomatu. Věta používaná v častých frekvencích je: "Nevím, jestli mám jít vybrat teď nebo pak." Když v baru platíme, zažívám svou tradiční samotářskou chvilku, protože "musím jít vybrat, počkej...". Takže zatímco sem tlemila na Růžováka, jak sepisuje smlouvu, říkala sem si, ty jo, proč si ta Minda nevybere z bankomatu rovnou celou výplatu? To jako z toho automatu tahá po dvoustovkách, nebo co... nebo si de s těma bankomatama pokecat, protože by byli jinak smutní? Odesílá z bankomatů tajný zprávy do Oblasti 51?

Růžovák se mnou chtěl jít k bankomatu, jakože mi pomůže zaktivovat kartu. Než sme vyšli, všiml si, že karta má být aktivní až za měsíc. Ještě, že sme u toho bankomatu netrapasili zbytečně.