Show me the way to the next whiskey bar

V práci se mě furt snaží na něčem nachytat Chytrolín z anglické linky. Dycky se za sebe stydím, a mám nepříjemnej pocit, že má navrch. Jednou sem si oblíkala bundu, když na mě vybafl: "Where are you going?"

"É...e." Udělala sem bystře.

"To jsem se tě jako ptal, kam jdeš." Přeložil mi to.

"To sem pochopila, takže sem chtěla říct, že du na cigáro, jenomže sem si nemohla vzpomenout jaká se tam používá předložka." Snažila sem se z toho vykecat.

"Normálně, řekneš Go smoke. Nic na tom není, nehledej složitosti, take it easy."

Ty jo, easy... nemám ráda, když si připadám jako blbec. Nevyjela sem na něho jenom proto, že sem si vzpomněla, jak sem ho nutila v Merlinovi tančit na Hey Ya. Tyhle firemní večírky, měly by se zakázat.

Potom přišel se španělštinou. Cosi na mě vychrlil. Koukala sem na něho jak z jara, ale pak sem se sebrala.

"Mi casa es su casa." Řekla sem mu na to bystře. Sice to bylo mimo mísu, ale měla sem radost, jaký dělám pokroky.

Další den sem si nachystala překvápko. Došla sem za ním a říkám: "Hele, už sem se naučila španělsky frázi, která není mimo, a takže... du tě pozdravit: Hola amigo!"

Smál se. "Dobrý. Akorát to H na začátku se nečte. Je to Ola, amigo."

Svěsila sem hlavu, uši i ocas. Tak příště.

Celá věc s Radimem mě mrzí. Připadá mi, že za celou dobu, co sme se znali, sme si řekli tak málo, tak zatraceně málo... Nevěděla sem o něm skoro nic. V práci sme se bavili tak, že sme mleli o superpříběhách superhrdinů, dělali sme blbosti, smáli sme se a ze všeho sme měli prdel. Strávili sme spolu spoustu času, a přesto, nevěděla sem o něm nic. Často nad ním přemýšlím, protože mám špatnej pocit, že sem vedle sebe měla dobrýho člověka, o kterýho sem se měla zajímat, ale nestalo se to, protože mě zajímala jenom moje zábava. A teď je pryč, a mně se stalo to, co sem nikdy nechtěla, aby se stalo, že budu někdy litovat něčeho, co sem neudělala. A ty dluhy už nejde splatit. Do prdele.

Dovolenou sem strávila luxusně. Vyhlásila sem anti-alcohol relax, to znamená necpat se na žádný spářky, akce a večírky. To sem poctivě dodržela. Trčela sem celej týden doma, četla sem knížky (všecko stálo za hovno kromě Burroughse a Kerouaca), dívala sem se na filmy (věznice Shawshank trapas, Zápisník smrti gut, Watchmen dobrý, Battle Royale blbě nadabovaný, ale dalo se, Sin City by bylo daleko lepší kdyby tam nehrál Willis, Muži kteří nenávidí ženy — luxusní). Do toho sem četla časáky, hrála na flétnu a psala. Bezva. Art is the weapon. Od té chvíle, co mi mamka dala víno sice přestaly být filmový večírky anti-alcohol, ale aspoň sem byla sama, což byl účel.

V sobotu se mi zdál strašnej sen. Byla sem na školení ve firmě. Bylo tam spoustu neznámých lidí, ale věděla sem, že vedle mě sedí Kif. Když sem se na něho ale podívala, tak sem ho neviděla. Nebylo mu vidět do tváře, a celkově byl takovej rozmazanej. Pak sem vypadla z místnosi a někde sem spadla a vymlátila sem si zuby. Vyndávala sem je jeden po druhým a nakonec sem vytáhla i kus čelisti se stoličkama. Celou dobu sem u toho brečela, že budu bez zubů a bez toho se přece nedá žít.

Sen to byl strašně brutální a strašně živej. Koukla sem se do snáře. Znamenalo to, že mě někdo opustí, nebo někdo umře. Zkazilo mi to dovolenou.

Ale srovnala sem se a v pondělí sem zase mohla nastoupit na frontu.

Nástup to byl fakt velkolepý. V pátek večer, když končila směna, sem se nemohla rozhodnout, kam pudu. Možností bylo několik. Buď za á jít do Námořníka vrátit Učitelovi flešku. Jenomže to mělo jeden zádrhel, do Námořníka nemůžu jít bez Kifa. Což je pravidlo, které co, milé děti? Dodržujeme. A protože Kif se ňák cukal, respektive vymýšlel jiný akce, nevypadalo to, že bych se tam dostala. Za druhý byla možnost jít pařit s Puštíkem a s lidma z našeho oddělení, což mohlo být docela gut, kdyby tam nebyli lidi z našeho oddělení. Mařky divně piští, baví se o práci a já jim jaksi nerozumím. Kluci sou nudní. Ale kluci z béčka, to je jiný kafe. Pak byla možnost jít se Simou na víno, což vůbec nevypadalo špatně a zřejmě sem se toho měla držet. V deset sem končila, bylo za deset deset, a furt sem nevěděla, kam pudu.

"Deš na tu akci za Puštíkem?" Ptala sem se Kifa.

"Já asi ne." Řekl. "Měl bych?"

"A myslíš, že bych měla já?"

Ňák sme se nemohli rozhrkat k akci. Pak Kif vymyslel, že de pařit s děckama z vedlejšího oddělení, zatímco já sem furt ještě nevěděla, kam mě který rarach prskne. Zoufalá situace. Nakonec sme to vyřešili, protože Kif musel čekat, až Ti Druzí v jedenáct skončí, takže padl návrh, jakože skočíme k Námořníkovi, zabijem hodinku a pak pudem. On pařit, já dom. No, to sou ty veleslavný plány, který sou dycky, ale dycky na hovno, protože nikdy nevyjdou. U Námořníka byl Učitel, Pěšák, pan Korálek a pan František, což bylo bezva. Učitel byl rád, že mě vidí, a já sem koneckonců byla taky ráda. Vrátila sem flešku, což byl bojový úkol večera. Požádal mě, jestli si můžu namalovat pusu tou červenou rtěnkou "protože ty s červenou rtěnkou tady tomu baru děláš takovou bezva atmosféru". No proč ne. Vytáhla sem zrcátko a rtěnku, malovala sem se na baru, borci to sledovali a ohledně líčení byli chytří jak rádio Jerevan. Radek pištěl, že mu udělám obtisky na krýglech.

"To teda neudělám." Řekla sem. "Já mám totiž speciální, neobtiskávací rtěnku."

"Říká se neslíbatelnou." Opravil mě pan Korálek.

"Neslíbatelnou mají ostatní. Ale protože mě nikdo nelíbá, já mám speciální bojovou rtěnku, zakoupenou za účelem, aby nenechávala otisky na krýglech." Domalovala sem se. "Divejte, kluci." Napila sem se piva, a všichni se naklonili ke sklince, aby odhalili rtěnkový otisk. Když zjistili, že tam fakt žádnej není, uznale pokývali hlavou.

Probrali sme všechno, hlavně jídlo. Kifovi sem vysvětlovala, jak se dělají hrnkový knedlíky. Učitel nás pozval o víkendu na husu se zelím. Teda, pozval mě a Kif se rozhodl, že pude taky.

Během jakési debaty sem Kifa něčím rozhodila, totálně sem ho nasrala. Rychle dohrkal pivo a oznámil mi, že de.

"Seš nasranej, že jo." Řekla sem.

"Ale ne." Kroutil hlavou. "Jenom valím za děckama, máme je vyzvednout v jedenáct. Takže buď tady zůstaň, nebo to dopij a dem."

Jelikož je tady Pravidlo číslo jedna, nezůstávat u Námořníka sama, rozhodla sem se pokračovat s ním. Což se ukázalo jako řešení ze všech nejblbší. Normálně bych nešla, jenomže sem si říkala, že tam určitě bude Ondráš a prozradila sem Kifovi bojový plán s nejtajnějším krycím názvem "Ondráš". Odchodem od Námořníka sem asi nasrala Učitele. Jenomže, pravidla sou pravidla. V jedenáct sme teda vyzvedli děcka v práci a šli sme snad přes půlku města do jakési hospody. Zdálo se mi, že deme celou noc. Na místě činu sme zjistili, že Ondráš nikde. Kif na mě krčil ramenama, jakože todle asi neklapne. Já sem se nasraně posadila na bar, zatímco on se snažil zachraňovat situaci tím, že se všech ptal, kde Ondráš je a jestli příde. Chtěl jeho telefon, a ve finále to totálně rozmázl tím, že všem oznámil "ona si naplánovala, že ho vojede, a teď je nasraná že tady není, takže dělejte někdo něco". Což vůbec nebyla pravda, já sem s ním chtěla jenom pít. Pro začátek. Všichni se tomu ukrutně smáli.

"No, díky. Seš fakt super kámoš." Dívala sem se na něho pohoršeně. "Teďka mu to řeknou, a já budu chodit kanálama. Tvoje snaha sehnat mi borca je silně kontraproduktivní."

Tímto pro mě Ondráš skončil, vánoční večírek můžu zabalit, no a jedeme dál. Borci se zhulili, smáli se jak retardi a večírek získal grády. Bylo nás tam asi patnáct. Jukebox hrál na plný prdy. Kifa sem furt nutila, aby si se mnou dal panáka. Furt říkal, že né... dneska né... ukecala sem ho nakonec "na jednoho", a pak už to do sebe klopil jak urvanej ze řetězu. Pil jakýhosi Jelcina, nebo co. Vypadalo to jako sirup, zapíjel to ginem a mně bylo blbě jenom když sem to viděla. Držela sem se svýho Ferneta.

"Ty jo, Janino, tys mě ale u toho Námořníka tak nasrala!" Řekl dramaticky a obrátil do sebe sirup.

"Že?" Řekla sem pyšně. "Ale proč ... proč to neřekneš? Proč mě nesejmeš? Neuzemníš mě, nehádáš se. Jako upřímně, mě dost nudí když se nehádáš. Co to s tebou kurva je?"

"Ale já se nemůžu pokaždý rozčílit, když mě nasereš. Dyť bych z toho měl infarkt. Víš, jak strašně ty mě dokážeš nasrat? Furt, ale to je furt, v jednom kuse. A ty tvoje provokace... to dokáže každýho rozhodit. Můžeš ty mně prosimtě říct, proč ... proč seš tak... pokažená? Dyť ty seš úplně šílená!"

Zírala sem na něho jak lední medvěd na turistu, a vůbec sem nevěděla, o čem to jako mluví. Když viděl, jak sem se v tom ztratila a jak krčím čelo nad poloprázdným panákem a tvářím se ukřivděně, tak hodil zpátečku. "Ale dyť já tě mám přece rád, to je všechno ó ká." Podíval se na barmana. "Ještě jednou ty panáky."

Sedli sme si zpátky ke stolu za ostatníma. Kif mi ukázal borca, kterej měl patku přes oko. "Počkej tady, du mu jenom něco říct." Přisedl si za borečkem a řekl mu, že má ty vlasy fakt divný, a že když jich má málo, neměl by mít aspoň tu patku, protože to vypadá jak přehazovačka. Ve finále dodal: "Nechcu se bít, jenom sem ti to musel říct, protože to asi nikdo jinej neudělal." A sedl si zpátky ke mně. Nejhorší na tom je, že to dělá běžně, protože má pocit, že lidem vylepšuje život.

Bavila sem se s vedoucím Druhých o pavoukách. Vedoucí je drsnej. Má dredy, ví všechno o zvířatech, a byl taky pěkně na plech, takže se nemusím stydět za to, že sem mu tvrdila, že ježík je sladkovodní ryba. S debatou o velrybách, gekonech a žábách sme si šli sednout na bar. Když sem se vrátila ke stolu, vládla tam mohutná diskuze.

"Žáby dokážou zmrznout až na takovou úroveň, že jim přestane bít srdce. A když roztajou, znovu se nahodí." Řekla sem. "To je, co?"

"Hele, to tě bude bavit." Smál se Kif. "To tě rozčílí, probíráme vztahy. Přidej se do diskuze." Pak se podíval na blonďatou mařku, která vypadala jako modelka. "Ona nesnáší vztahy." Objasnil mou situaci.

"Ježiš." Obrátila sem oči.

Modelka se na nás chvilku nechápavě dívala. "Já tomu nerozumím. Dyť spolu chodíte, ne?"

Už zase, ty jo. "Hmm...my spolu chodíme...chlastat." Řekla sem. "Máme takový hezký chlastací vztah, že jo?" Bouchla sem ho do ramene.

Smál se a ukradl mi cigáro.

"Aha, tak to nic." Řekla Modelka.

"Co nic? Jaký nic? Víš, kolik dá práce to udržet? Všechny ty pravidla, a pravidla, a pravidla...." Podepřela sem si dlaní hlavu.

"Jaký pravidla?" Díval se na mě Kif vyděšeně.

"Jaký pravidla?" Chtěla vědět Modelka.

"No pravidla, kterých se držím, aby to fungovalo." Řekla sem. "Takže, pravidlo číslo jedna: Nikdy nechodím bez něho k Námořníkovi."

"Jo, to vím. O tom sme mluvili." Řekl Kif.

"A to jako proč? On ti to zakázal?" Nechápavě kroutila hlavou holka, co měla velkou kabelu a furt ji tiskla k sobě.

"Ne, nezakázal. To je můj nápad." Vysvětlila sem. "Protože je to jeho bar, jeho místo, jeho lidi. Já to respektuju, protože on mi do mých hospod taky nevpadne, když to nečekám. Kdybych tam šla sama, připadala bych si asi jako kdybych mu ukradla klíče a šla se k němu dom dívat na telku."

"To bys toho moc neviděla." Foukl na mě kouř. "Já nemám telku."

Mávla sem nad ním rukou. "No, takže...pravidlo číslo dva: Když někam dem, tak nečekám, že mě bude bavit. Né, to teda nebude. Pokud se vyskytne v místě činu zajímavější objekt, což se stane skoro dycky, a v podstatě je to kdokoliv... kurva, barman, ožralec na baru, ožralec pod barem, bláznivý tanečník, šílený řečník... tak je posedlej tím, všem sdělovat moudra světa, protože má spasitelský syndrom, no a já du stranou, protože mně už všechno řekl. Takže se musím zabavit sama."

Všichni se hrozně smáli, tak sem pokračovala. "Pravidlo číslo tři: Nečekat, že mně koupí panáka. Protože... nekoupí."

"Co kecáš ty mindo?" Vyjel na mě. Ale smál se. "Kdyby se mi mělo vrátit všechno, cos mi propila, tak si koupím Lotusa."

"Nó... skončils? Takže panáka mi nekoupí, není dobrý s tím počítat." Vedla sem si svou. "Dál. Pravidlo číslo čtyry: Nic, hlavně nic po něm nechtít. Protože jakýkoliv zaúkolování vede k tragédii a ke kolapsu celé akce."

Všichni se smáli. Kif mě vzal na bar, objednal panáky a řekl, jak ho ty pravidla kurevsky pobavily. Řekla sem mu, jak mně chybí Radim. Z ňákýho důvodu ho to dojalo, a slíbil že mi sežene novýho intelektuálního kamaráda. "Místo Radima. O jednom takovým vím, budeš čumět." Mám divnej pocit, že když se Kif vloží do vztahů, je to dycky průser jak mraky. Myslí si, že lidi sou věci, a že jedna ztracená věc de nahradit druhou.

Furt sem jenom kecala. Byla sem jako kulomet. Ratatata. Komiksy, Straczynski, Watchmen, wifina, Námořník, Učitel, Laura, Sima, Pája, práca, Anička, Burroughs, Cobain, Enigma, kartáři, Star Wars, magnetický pole Země, Killjoys, kryptonit, tetování, poslední akce v Mersey, studenokrevní živočichové, školka, flétna, malování, YouTube.

Ratatata. Kif to všechno doposlouchal, a pak řekl: "Asi bylo hodně věcí, cos mi chtěla dneska říct, že jo...."

"Mám depresi, nebo co." Řekla sem. "Mám nápad na psaní, ale nedokážu to ze sebe vymáčknout. Je to jako když máš dílky puzzle na hromadě a nemůžeš to poskládat. Potřebuju to ze sebe ňák vychrchlat."

"Tak jo." Napil se piva. "Pomůže tomu když uděláme absintovou jízdu?"

"Ó jak jsi skvělý. Výborný nápad." Tleskala sem radostně. Dohodli sme se taky, že zajdem na koncert The Doors Revival.

Zase sem zašla s vedoucím k baru. Vedli sme rozumy o evoluci. Kif mezitím balil Modelku, což se dalo čekat. Odlepila sem se od baru tak ve čtyři ráno a šla sem si sednout ke stolu. Všechno mi přišlo vtipný. Modelka se mě ptala na Kifa. Flirtovně se mě před ním ptala, jestli takle balí všechny mařky. Docela neflirtovně sem jí řekla, že jo, a čím věčí kurva, tím líp. Dál sem jí vysvětlila, že jestli s ním odejde, ať nečeká žádnou romantiku, protože druhej den už o ní nebude vědět, a jestli si myslí, že bude mít vztah, tak to teda nebude, protože on je vztahově retardovanej. Celý mi to přišlo směšný, plácala sem rukou do stolu a smála sem se jak na představení komiků. Že sem přestřelila mi došlo ve chvíli, kdy sem se podívala vedle sebe na Kifa, ten se zhluboka nadechl, zakroutil hlavou a odešel, zřejmě třísknout někam do kachliček, nebo co já vím, a když se vrátil, vyslechl si pokračování "on je celej popletenej, furt něco žgryndá o tom, že by chtěl vztah, jenomže ho logicky žádná mařka chtít nebude, když dělá to co dělá, nežduchej do mě, ty jo, dyť se podívej jak žiješ, to je tragédie na entou, furt jenom chlastáš, hulíš a lžeš. On strašně lže. Vymýšlí si věci, který se nestaly, případně popisuje situace, u kterých nebyl, protože si myslí, že tam byl. Chachááá! Říká takový divný věci, myslí si že je upřímnej, ale je to normální hajzl. A víš, co je na tom nejhorší? Je to TECHNIK!!!" Plácla sem rukou do stolu, jak sem se dobře pobavila. Nikdo se nesmál. Modelka na mě soucitně koukala a Kif si držel hlavu v dlaních, opřenej o kolena, a asi dělal ňáký meditační cvičení, aby mě nemusel zabít.

Tímto večírek skončil. Nechala sem Kifovi přepsat na cech svoje panáky, a šla sem si zaplatit tři piva, cha! Ještě furt sem se dobře bavila. Na rozjezd sme se vydali s Modelkou a ještě ňákým borcem. Kif se nám někde ztratil. Našla sem ho opřenýho o dodávku, jak čumí před sebe na barák. Jenom tak stál, a zíral někam na střechu. Na hlavě měl kapucu, nebylo mu vidět do tváře, vypadal jak ňákej přízrak. Modelka s borečkem zatím odjeli rozjezdem.

"Co tady děláš?" Chtěla sem vědět.

"Jdi pryč!" Řekl nasraně.

"Co je? Seš vytočenej? Kvůli těm panákům? Nebylo jich tolik... a navíc, ty máš prachy, ne?"

"Jaký panáky? Co to meleš? Běž. Prosimtě běž na ten rozjezd, ať ti zase neujede." Zíral na svoje boty.

"Cha, už se stalo." Stoupla sem si vedle něho. "Nemohla sem tě tady přece nechat, démone noci. Vole, divej ta dodávka tady má nápis-"

"Uvědomuješ si vůbec, cos udělala?" Přerušil mě.

"Cože co?" Natočila sem hlavu jak pes když sleduje, jak někdo otevírá konzervu.

"Uvědomuješ si vůbec, jak strašně dokážeš člověka sejmout? Co to kurva mělo být?"

"Co jako co mělo být?" Zírala sem jak vorvaň z nudlí.

"Zkazilas mně to celý. Dostal bych tu mařku, kdybys tam nepřišla s těma strašnýma kecama."

"No a co, není tahle, bude jiná. Stejně by sis to nepamatoval. A navíc, aspoň se pořádně vyspíš." Smála sem se.

"Nejde o ňákou takovou... de o to, jak se chováš. Dyť to je strašný. Nemůžeš lidi takle posírat. Furt někoho ztrapňuješ a myslíš, že je to vtipný. No tak to teda není." Vyvedl mě z omylu. "Už se mnou nemůžeš nikam chodit, nejde to." Řekl důrazně.

Došla mi závažnost celé situace a přestala sem se smát.

"Co jako... jak to... počkej..." Koktala sem. Vyděsila sem se na maximum. "To kvůli té kurvě?"

"Ale o ni tady přece vůbec nejde." Řekl unaveně.

"Ale to... to nemůžeš!" Panika nabírala obrátky. Děsila mě představa, že přídu o svou démonickou hračku. Vzpomněla sem si na ten divnej sen. Udělala sem zkroušený pohled umírajícího srnečka.

"Nééé... nedělej na mě tady ty... oči." Odkopl vajgl z chodníku. "Tím to nespravíš."

Domů sem se dostala o pěti ráno, když sem ňákou divnou náhodou chytla ranní troleják. Připadalo mi, že ta cesta trvá věčnost.