Akce Svatba

Sima mi kdysi veleslavně sdělila, někde na baru mezi čtvrtým a pátým panákem Citrusa, že se bude vdávat Lucka, což je bývalá jejího bráchy, a že jako dem na svatbu. Řekla sem na to "no jo" a pak se mi ta informace ňák rozpustila v lihu. Takže sem byla pořádně překvapená, když mi Sima volala "Zítra dem na tu svatbu, vyzvednu tě v pět."
No nazdar. Říkám si, že musí být fajn mít kamarády, kteří vždycky všechno dají vědět dopředu a nikoho nestresujou překotnýma akcema na poslední chvíli. No neva. Takže druhej den dopoledne se za mnou Sima stavila, donutila mě koupit si u ťamanů šaty, protože sem chtěla jít v roztrhané riflové sukni, přinesla mi balzám na vlasy, protože "Nebudeš mně dělat ostudu. A běda jak si to na tu hlavu nedáš, ty hajzle."
Zbytek dne mě terorizovala telefonama, jestli už mám balzám na hlavě, a jak to vypadá, jestli sem si dala pleťovou masku, co si udělám s vlasama a jaký si vezmu boty. Někdy mám dojem, že v našem vztahu tak nějak hraju chlapa. Teď to vyznělo blbě. Nejsu lezba. Vymyslela, že se k ní dvě hodiny před akcí stavím, aby mi vyžehlila vlasy, a taky mi přikázala, abych se nemalovala, že mě jako namaluje. To už bylo trochu moc.
"Nesnáším trapný malovací večírky." Bránila sem se. "Vidělas někdy chlapy, že by tohle dělali? Že by předtím, než dou na fotbal, společně oblíkali fanouškovský hadry, upravovali si šály, čistili flíčky z riflí, a navzájem si pucovali boty? Pokud se budem navzájem malovat, to už spolu rovnou můžem chodit v hospodě na hajzl."
Vyžehlení vlasů sem se stejně neubránila. Seděla sem poslušně na vaně, chlastala lahváča a nechala sem Simu, aby svůj teror dotáhla do konce.
Ještě sem si taky prošla lekcí slušnýho chování.
"Né že budeš zas z borců tahat panáky." Varovala mě. "Si uvědom, že tam bude chlast zadara."
"No to doufám." Řekla sem. "Proč si myslíš, že tam s tebou du, asi tak."
"Přece abys mě doprovodila na společenskou událost." Tetelila se blahem a skákala kolem mě ve zlatých lodičkách.
Sedly sme si na balkon, abysme ztrestaly další lahváče, protože sme si uvědomily, že tam nemůžem přijít střízlivý. Rozhodly sme se dolízt akorát na hostinu, protože na obřad mě nemohl nikdo tahat, to by fakt neprošlo.
"Takže teď sem se ožrala" oznámila Sima po druhým pivu. "A su zvědavá, kdo nás tam odveze."
"No já ne." Trhla sem ramenama a sledovala sem pavouka, co ničil svou síť, aby ji mohl znovu utkat. Úžasná práce. Preciznost a fofr.
"Divej, ty vole, teď upevňuje nový vlákna. Sem ještě neviděla. Divej, divej, teď ukotvil poslední, a teď povalí od prostředka, ty jo, to je fofr.." Byla sem nadšená.
"Mně je z něho blbě, jak se tam motá." Řekla Sima. "Rači vymysli, jak se dostanem do toho posranýho Komína."
"Do Komína? Ježiši. To je až za Bažinama. Tak tam se dostávat nechcu teda." Řekla sem.
"Nefrfli a někomu zavolej." Nařídila paní generálka.
"Nikoho s autem nemám." Přiznala sem.
"To je jedno, auto máme, potřebujeme řidiče." Nedala se.
"Dej mně pokoj." Mávla sem rukou. "Nemám řidiče. Kromě toho, každej řidič bude teďka naplech. Je pátek večer!"
"Ale já nepojedu šalinou, divej jak sme oblečený." Naříkala.
"Hele. Jela sem šalinou, když sem šla na maškarní za utopenca, a taky když sme s Laurou šly za kurvy. Takže tohle mě nerozhodí." Objasnila sem.
Nakonec ukecala svýho chlapa, aby nás tam hodil. V autě sem si pomačkala šaty. Skandál.
Když sme teda konečně dorazily na hostinu, bylo tam poměrně mrtvo. Provedly sme gratulace, obhlídly sme svatebčany a zjistily sme, že věkový průměr pozvaných je tak padesát let. Pochválily sme nevěstě šaty, podívaly sme se na fotky z obřadu, a zjistily sme, že pivo máme zadara, ale tvrdý si platíme samy. "Aby tady nevznikaly mlaty." Osvětlila nevěsta.
Nevím teda, kdo z těch lidí by se tam mlátil, no ale budiž. Odklidily sme se se Simou z místnosti na bar, kde sme pily škopky, objednávaly si panáky, a kecaly s barmankou. Říkaly sme si, že až slezem z baru, vrhnem se na jídlo a sežerem tataráky. Což se nestalo, protože sme z toho baru jaksi neslezly, a tatarák mezitím snědli ostatní.
Přišel si za nama přisednou Kuba, což je přítel od sestry nevěsty. Nebo teda nevím, jestli po té akci ještě přítel je, nicméně v té době ještě byl. Přitáhl si k nám barůvku, dal si s nama panáky, oznámil, že má jenom jednu ledvinu, takže nemůže moc chlastat a kopl do sebe zelenou. Docela krutej týpek, na to že mu bylo kolem dvaceti. Prokecali sme tam tak dvě hodiny, docela sem se nasmála. Pak pro něho přišla ta jeho Stíhačka, jako ať sleze laskavě z baru a jde za ní. Kubin jí vysvětlil, že nemá důvod, protože se dobře baví, zatímco na hostině je jaksi ticho, a že jestli se chce Stíhačka bavit taky, ať si k nám přirazí židli. To odmítla, chvilku tam do něho meldovala, pak křičela, pak uraženě odešla. Vrátila se asi za půl hodiny, jakože se musíme jít podívat na taneček nevěsty a ženicha. No tak jo. Slezli sme z baru, šli sme tleskat na taneček, Sima pískala jak na fotbale, já sem pištěla, a Kubin se kroutil smíchem, protože si předtím zahulil. Síla liščí trojky. Pak sme se vrátili zpátky na bar. Znovu přišla Stíhačka a znovu udělala scénu. Pak odešla a přišel ženich, vytáhl si Kubina ven, a řekl mu, ať se laskavě přestane bavit s nama a všímá si té svojí. Měli sme z toho všichni smích, a to bylo tak jediný, co sme mohli dělat. Dostala sem škytavku a nepomáhal ani cukr. Seděla sem, škytala, a čuměla před sebe do trámu. Semtam sem vyrýpla třísku. Kubin mě pozoroval jak nějaký živočišný druh, a klátil se smíchem. Když znovu přišla Stíhačka, vůbec na ni nereagoval, jenom na mě ukazoval prstem a utíral si slzy od smíchu. Chvílama sem se divila, že nás nikdo nevyhodil. Stíhačka ho lapla za ruku a odtáhla ho někam pryč.
"To bylo násilí." Řekla Sima. "Co tady bez něho budeme dělat?"
"Vraťte nám Kubina!" Hulákala sem do chodbičky.
Po vypití dalších panáků sme se přesunuly na taneční plac. Hrál tam zoufalej dýdžej. A nikdo netančil. Takže sme si se Simou nechaly hrát na přání, a fakt dobře sme se bavily. Když sem si konečně sedla, přišel za mnou Kubin, dloubal do zákusků a smál se mi, že su zhulená. Naložila sem si bramborovej salát a řízek, postavila sem to před sebe na stůl, a o něčem sem mohutně přemýšlela. Pak sem zjistila, že mi někdo odnesl talíř, aniž bych si toho vůbec všimla. Jídlo mi zmizelo přímo před nosem.
"Kde mám jako řízek?" Tlemila sem na Kubina.
Jeho brutální smích neznal mezí. "Ty vole, ty seš mařka." Hýkal smíchem. "Odnesli ti to už před půl hodinou. Ty jo, nebýt tebe, tak se tady vůbec nepobavím." To byla úžasná lichotka. Obzvlášť proto, že sem si nepřipadala až tak vtipně.
Svatební hosti zdrhli v jedenáct. My sme se Simou a s Kubem viseli na baru ještě dvě hodiny. Potom nás vyhodili. Mrzly sme venku, v dešti. Na náměstí sem objevila kámen s runama, což bylo opravdu zvláštní. Sima nevěděla, co sou runy. Zato ale dokázala zavolat taxík a ukecat ho na dobrou cenu. Domů sme se dostaly skoro zadara, což bylo super pro dvě unavený a zřízený monstra.
Druhej den kocovina jak blázen, ale furt sem na tom ještě byla líp jak Sima. Na začátku akce tvrdila, že nesnáší panáky a že to pít nebude. Když mi teda umírala v telefonu a přísahala, že už nikdy nebude pít, zeptala sem se jí, kolik těch panáků vypila.
"Nevím, u devátýho sem to přestala počítat." Řekla nemrtvá, neživá. Problém byl v tom, že pila střídavě fernety, whisky a zelenou. A pivo teda. To by mě asi zabilo taky. Když některý lidi vidím, co dokážou dělat s chlastem, chce se mi blít. Úplně snad ze všeho nejhorší je kombinace vína a panáků. To může udělat jenom totální tragéd. Sakra, i v chlastání se musí dodržovat ňákej bonton.
Takže svatba, to byl skvělej zážitek.
Další skvělej zážitek mě čekal, když sem chtěla nakoupit Aničce podzimní oblečení na Mimibazaru. Po projití pár inzerátů mně bylo na blití ještě víc než když sleduju někoho, jak do sebe lije víno a rum. Myslím, že by to měl někdo projít, zjistit identity prodávajících a udělat z nich pacienty psychiatrické léčebny. Zavřít a nepustit. Myslela sem, že po nablbnutých statusech na facebooku, typu : "Moje berunáááá, teď trávím čas se svojí berunóóóu, tulenííí, tuli tuli", nebo "Obarvila sem se na blond, pomóc, já jsem blondýnáááá!!!", nebo "Nuda, vymyslete někdo něco", už mě jenom tak něco nepřekvapí. A to pozor, todle píšou dospělí lidi. Ale jako prodávající ženy na Mimibazaru mě rozsekaly eště víc. Je to nějaký zvláštní živočišný druh, který se dorozumívá podivnou řečí. Druh Bazarnice Domácí zásadně používá zdrobněliny, takže neprodávají sety, topy, tuniky, svetry a botasky. Prodávají setíky, topíky, tuničky, svetříčky a botasečky. Velkým hitem je pak cokoliv od Nextu. Výjimečnost značky, ze které si každá Bazarnice prcne blahem, podporují komentářem jako: "Krásná tunička od Nextíku, pro znalkyně značky Next netřeba představovat". K Nextovým značkám se pojí taky zvláštní přivlastňovací zájmena, jako "Krásná opičková mikinka", "Nádherná žabičková čepička", "Suprová sloníková vestička", "Psíkový růžovoučký setík". Zdatnější angličtinářky mají zase "Cool proužkované tričko", "Trendy frajerský svetříček", nebo "Sweet růžovoučká šálečka". Následuje doporučení, pro koho je ona úžasnost určena. "Pro malé princezničky", "Pro malé rebelky" nebo "Pro malé raubíře". Zdatná Bazarnice pak všechno podpoří bojovým zakvičením "To musíte mít!!!!" Rozmíchávám ve vodě dvě Smecty abych zastavila blití. Bazarnice Domácí má taky zkreslený představy o realitě. Například: "Prodám teplákovou soupravičku růžové barvy pro malou parádnici, soupravička jako nová, měli jsme ji jednou na sobě, vepředu menší dírečka, rozjetý švík, chybějící zipeček. Šikovná maminka lehce spraví." Cena takové "nové a neponičené" soupravičky se pak pohybuje kolem sedmi stovek. Nebo: "Prodám nošené věcičky na malou šikulku, mírně zničené, děravé, seprané, na mikinkách žmolečky. Vhodné na lítačku nebo do školky." Takových inzerátů je většina. Nevím proč bych do školky měla kupovat hnusný věci. Na písek, no dobrý. Ale do školky snad nebudu vodit malou socku. Kam by potom měla ty lepší věci? Na VIP večírky?
Bazarnice Domácí se na svým profilu ve finále pochlubí, že vlastní taky kamenný obchůdek, objednávečky vyřizuje do týdne, a pokud neodpovím na mejlík, napiště mi druhý, protože mi mejlík může smazat můj malý raubíř (rebel, rošťák, prďola). Dále se na profilu pochlubí fotkama "Naše bydleníčko", "Spokojení zákazníčci", ti rozvernější pak přidají fotky ve složce "U nás doma je pořád veselo".
Původně sem chtěla nakoupit na internetu, protože mi přijde hrozný lozit do nákupního centra. Ale musím říct, že Bazarnic se fakt bojím. Bojím se, že je to nakažlivý a chytnu Bazošovýho vira hned jak odešlu objednávku. Takže fakt, rači nic.

Nejsme blbky

Jsem na neschopence, nikam nemůžu a to je jedině dobře. Konečně se srovnám. Teda aspoň doufám. Všeho už mám po krk. Všeho a všech. Normálně sem měla vzít stan, spacák a sama někam odjet, někam daleko, někam kde je ticho. Třeba do Grand Canyonu. Tam to musí být boží. Rozdělala bych si večer oheň, hodila do ohňa plechovku fazolí, tádydá večeře, kdo by se s tím sral, na hlavu bych si uvázala šátek a pod oči bych si nakreslila blátem pruhy. Divočina! Když by se setmělo, nacpala bych do sebe ňáký houby, nebo bych klidně olízala žáby, to je jedno, pak bych lítala se zapálenou loučí po celým Grand Canyonu, a řvala bych: „Kojoti! Poďte si pro mě!!“ V největším šílenství bych se sebou udělala pár fotek. Boj s kojotem bych natočila na video. Takle bych žila dva týdny. Povídala bych si s Grand duchem Grand Canyonu. Beztrestně bych mohla křičet, co by mě napadlo. Jedla bych sušený štíry. Po dvou týdnech bych se umyla a vrátila se do civilizace. Fotky bych vystavila na facebook. Jenomže, má to celý jeden háček. Se bojím sama ve tmě. To je důvod, proč nevemu stan a neodjedu. Nemůžu být sama venku v noci prostě. Neznám nikoho posranějšího, než su já. Možná tak eště Laura. Ostatní to nejsou schopní ňák pochopit.
Puštík na obědě vykládal, že „já znám ty ženský finty, když tě chcou.“ Poučoval Radima. „Nejdřív si s tebou jakože dají v hospodě pár panáků, jo, a pak nenápadně odcházejí s tebou domů, a pak chcou, abys je doprovodil, protože se jakože bojí, cha!“
Zarazila sem se. „No počkej, a jak víš, že se jako doopravdy nebojí?“
„Simtě!“ Mávl Mistr Balič rukou. „Čeho? Tady, ve městě? Si blbá?“
Vzpomněla sem si, jak mě kdysi Kif nechal v noci sedět na silnici v Bažinách, a odešel. Zoufale sem na něho volala: „Vrať se, já se tady bojím.“ A jako nepřipadalo mi, že bych někoho balila. Protože fakt sem se bála.
„Ty o ženských nic nevíš.“ Mávla sem nad Puštíkem rukou. Já vím svoje. Kdybych zůstala sedět na silnici, v noci, v Bažinách, tak by se ke mně začli stahovat bezďáci, kteří dělají, že jenom kolem očumujou, ale oni číhají. A důchodci, kteří dělají, že nemůžou spat, a tak se jako prochází nebo koukají z oken. Všichni čekají. A pak, když někdo zůstane sám uprostřed silnice, všichni vylezou, a krvelačný dav se začne stahovat. Zombieland. Bez šance. Chytrý holky to ví. Proto nikdo nechce zůstat v noci sám. A borci si myslí, že je to balící trik. No nazdar, to sme dopadli.
V práci to se mnou de od desíti k pěti. Jak sem se dostala k tomu, že najednou radím lidem ohledně nastavení internetu, to fakt netuším. Neznám větší paradox na světě, než že já někomu radím ohledně komplů. To je snad nějakej vtip shůry, nebo co. Navíc k nám přišli noví lidi, zase, a všichni sou přemotivovaní a snaživí. Save me, Father. Technici ještě nedostali přístupový kódy na volání, a tak tam sedí, dělají bordel a mě to znervózňuje.
Kif si za mnou jeden den přisedl, jakože mě bude poslouchat. Připojil si na mě sluchátka, rozložil se na židli a furt jenom dokola opakoval: „Mně je blbě, ježiši, asi to nepřežiju, no ty vole, už nikdy nebudu chlastat.“ Protože občas trpím soucitem, podala sem mu svůj hrnek kafe. „Tfůůůj...“ Prskal. „Co to jako piješ? Instantní hovna? Za prvý, je to děsně hnusný, za druhý... je to strašně silný. Co blbneš, dyť by mi z toho prnda hrnda.“
„Cože?“ Nechápala sem.
„Praskla hercna sem chtěl říct.“ Kroutil hlavou, jakože sem to nepochopila. „Ježiši, máš tady na stole děsnej bordel.“ Vzal mi ze stolu papírky a obaly a šel ke koši. Otevřel ho, podíval se dovnitř a zase odešel, sedl si, s papírkama v ruce. Chvilku sem se na něho dívala a přemýšlela sem, jestli to mám komentovat. Vypadal jako přízrak z pekla. S výbuchem na hlavě.
„Proč se aspoň neučešeš...“ Rozhodila sem rukama.
„A proč bych to jako dělal. Kurva, mně je blbě.“
„Musíš se najíst.“ Přisunula sem mu svůj švestkový koláč. Rozrýpal ho, zabalil, a vrátil mi ho na stůl. Průběžně kritizoval, jak telefonuju. Nadal mi, že se mi vyjebal kompl a že nevolám, takže nemá co poslouchat. Znovu se napil mýho kafe a znovu mi nadal. Když sem šla na cigáro, zasedl mi místo, nechtěl mě pustit a ještě se smál. Nechtěl za mě volat. Nařídil mi, abych od něho odháněla všechny lidi, co s ním chcou mluvit. Ukradl mi lžičku. Tímto končí seznam křivd Charlieho Babbitta. Jako za celej den sem měla fakt dost. Než sem šla dom, stavila sem se ještě za Kifem, abych mu nadala, protože mě zase vytočil.
„Co seš na mě zase zlá, Psico?“ Zaútočil.
„Cože? Já? Ty seš zlej!“
„Já? Co to vykládáš? Dyť sem tě celý dopoledne bavil!“ Divil se.
„Co? Bavil? A...aha...“ Otočila sem se na podpatku a odkráčela domů, protože určitým lidem prostě nejde vysvětlit, že jejich vnímání reality je značně pokřivený. Ale přes to všechno ho mám ráda, vážně.
Puštík se se mnou nebaví, protože mu neříkám jménem. Urazil se a na Puštíka odmítá reagovat.
Stavila sem se za Simou v Horním baru. Dělá ve dvou. Dolní je herna, tam sem rači. Horní bar je zakuklenej snobskej podnik. Přijel Petin, chtěla sem ho vidět, a tak sem se za nima stavila a dotáhla sem Lauru. V Horním baru se musí zvonit na zvonek, aby nás pustili dovnitř. Musí posoudit, jestli sme dost gut abychom tam vůbec vešly. Já se tam teda dostávám přes heslo: „Du za Simou.“ A tak sme s Laurou opět prošly. Petin se Simou dělali za barem. Byla tam pochopitelně uzavřená společnost. Hořely tam louče, koktejly jely ve velkým a pouštěly se balónky přání. Moc nechápu tady ty sešlosti. Teď tam byli taky drsní lidi. Věk průměrně 23 let, všichni značkoví od hlavy až k patě. Borci hoperský oblečení, na hlavě šátek, přes to kšiltovku, klasika. Mařky navlečený v třpytivých šatech, na hlavě diamantový bižuterní čelenky. Všechno se to podivně blýskalo a když sem se přiblížila k baru, oslepená třpytem víajpí sešlosti, skoro sem si o louč spálila vlasy.
„Ty pičo, tady natáčí video Fifty Cent?“ Smála sem se na Lauru. Podívala sem se na holky na baru „...move bitch move!“ Řvala sem smíchem. Laura do mě žduchla. Protože nemá ráda když dělám trapný humory moc nahlas. Měla sem v zásobě ještě „eat the rich“ a „money sucks“ a taky „fuck off hip hop“. Sedly sme si ke stolu pro oslavence, a Laura měla morální problém, jakože jestli může sežrat obloženou mísu.
„Ne, to nemůžeš.“ Řekla sem. „Vyhoděj nás.“
„Aspoň meloun.“ Upírala oči na mísu s nakrájeným melounem.
„Né, kroť se. Nedělej ze sebe křupana.“ Varovala sem ji, a přemýšlela sem, jestli si můžu nechat napsat panáky na oslavenca. Seděly sme tam jak dvě knedly, jasně na nás bylo vidět, že nejsme zdejší, protože jako dost bylo vidět, že sme z levnýho kraja. I když si to o sobě nemyslím, protože mám drahou skejťáckou mikinu, drahý skejťácký boty a drahej batoh Billabong. Jenomže co si budem vykládat, nemám fajfku na zádech ani kabelku Luis Vitón, a tak su odrbaná holka z chudinské čtvrti. Snažila sem se tvářit, jakože chodím spat oděná do Chanelu No. 5, ale vůbec tomu teda nepomáhala Laura, která měla výraz hladovýho psa. Jo, a taky jí tekly sliny. Působila tak zoufale, že za nama přišel oslavenec, seznámil se a zeptal se, jestli nám může donýst něco dobrýho na jídlo. Oběhl všechny stoly a na tácek nám naskládal dobroty, od každýho něco. Laura si to skoro všecko nasypala zaráz do pusy, jak když anakonda polyká buvola, pak spokojeně zamlaskala, dopily sme piva a vypadly sme do města.
Zašly sme ještě do Livinu, kde se normální diskotéka zvrhla v brutálně nenormální punkotéku, při Ninety Nine Red Balloons sem dostala loktem do žeber, což sem si zasloužila, protože se dycky vrhnu mezi nejvíc rozdivočený lidi.
Rozjezd byl zase plnej ožralých lidí. Sedly sme si s Laurou spokojeně dozadu a čekaly, kdy se autobus pohne. Zepředu ke mně mířil výhružně ňákej borec. Přes celej autobus křičel: „Ty! Poznal sem tě!“ Laura se na mě vyděšeně dívala. Když ke mně přišel, namířil na mě prst a zahulákal: „Poznal sem tě, Zaklínači!“


Takže teď su doma, vklidu a uzdravuju se. Stavila se za mnou Sima, aby mi vyčetla, že s ní nikam nechodím.
„Mohla bys mě vzít aspoň občas do Livinu.“
„Ale Simo, tam to nestojí za nic.“ Snažila sem se jí to vymluvit.
„Dyť si říkala, žes tam nedávno byla s Laurou. A s Kifem si byla! A říkalas, že ses dobře bavila.“
„No to sice jo, ale to nebyla zásluha Livinu, že jo.“
„Ale proč s nima můžeš a se mnou ne?“
„Simo, nechovej se jak žárlivá milenka. S Laurou sem tam byla, protože sme tam šly od tebe z baru, a s Kifem sem tam byla v rámci firemní akce. Takže jako sem ti měla v jednu v noci volat, že su v Livinu, nebo co?“
„Ne, ale můžeš mě tam snad někdy vzít.“
„No tak já tě tam snad někdy vezmu.“ Slibem nezarmoutíš.
„Ty to nemyslíš vážně!“
„Ale jo, myslím to vážně. Někdy tě vemu.“
„Ne, to teda nevemeš, já vím, že se na mě vykašleš.“ Trvala si uraženě na svým.
„No tak jo.“ Souhlasila sem.
„Co jo?“
„Vykašlu se na tebe.“ Smála sem se.

Laura se zase stavila s filozofickou otázkou. „Myslíš, že některý ženský sou v životě šťastný? Jako opravdu šťastný. Myslím proto, že mají manžela. Myslíš že existuje někdo, kdo je vdanej a je šťastnej?“
„No... myslím, že budou takoví lidi.“ Řekla sem.
„Ale já nemyslím jako že si řeknou, no tak jednou už su vdaná, je to na hovno, ale rači budu šťastná. Já myslím třeba ženský, který sou fakt šťastný, opravdu.“
„De jenom o to, co od života čekáš.“ Hryzala sem si nehet. „Pokud seš škaredá blbka, kterou nikdy nikdo nechtěl, nic si nikdy nebyla, nic si nedělala, nic nedokázala, nic tě nebavilo... pak se o tebe otře chlap, kterej taky sice neznamená vůbec nic, ale to je ti jedno, protože v tvých očích je geroj, páč umí ´dělat s internetem´, založíš s ním rodinu a najednou máš ňákej kurva status, pro společnost něco znamenáš, takže si připadáš přínosná a užitečná, poprvý v životě, tak jo, potom můžeš háčkovat dečky, plíst košíky z papíru, žehlit košile a puky na kalhotech, čistit manželovi boty, a můžeš to mít jako životní náplň, budeš v tom pravděpodobně šťastná a ještě se tím budeš chlubit.“
„A proč my nejsme šťastný?“ Zeptala se.
„Proč?“ Kousla sem se do rtu. „Protože nejsme blbky.“

Vzpoura strojů

Líbí se mi chodit za Simou do baru. Prostě si tam sednu, a čumím. Sima za barem běhá, nemá na mě čas, a to je na tom nejvíc skvělý. Takže si tam vylezu na barůvku, sedím, piju kafe nebo pivo, kouřím, čučím na telku, nebo poslouchám chlapy. Když si přisedne někdo, kdo se chce bavit, tak se bavím. Když se bavit nechcu, čumím. Nejlepší je, když si přisedne někdo, kdo je prostě od pohledu fajn, ale nic nechce. Semtam přisune panáka, ale jenom sedí, mlčí, semtam se usměje, a tak sedíme, mlčíme a čumíme spolu. Je fajn být sám, když někdo sedí vedle. Je to nejlepší druh samoty.
Líbí se mi bary, který mají svoje lidi. Sou takový nenucený a přátelský. Magický. Oproti tomu sou taky bary nebo hospody, kde se nic takovýho neděje, a nikdy se to nestane. Lidi tam cirkulují, pokaždé sou tam jiní, a zdravý jádro nezdravých ožralců se tam nevytvoří nikdy. Kdoví čím to je.
Každej dobrej bar by měl mít taky stěžejní postavy. My sme měli třeba Lezbu, cha, ta nám dávala kapky. No a potom to byl třeba Laďa. Blbec. Doteď ho potkávám před barákem. Dycky na mě upře ty svoje dementní oči a lítostivě zahlásí: „Proč mi nikdy nezavoláš?“ No ty vole, proč asi.
U Simy v baru je největší přírodní úkaz Oranžáda. Je to mařka, co chodí oblíkaná furt jenom v oranžovým, kouří jenom oranžový cigára a srká Orange limonádu. Hraje ruletu a čeká kdo jí koupí panáka. Pokud někdo někdy najde oranžovej chlast a koupí oranžový panáky, zřejmě si získá největší sympatie. Oranžáda si každej den na hajzlu umývá hlavu. Pak lítá u baru s mokrýma vlasama a na všechny cáká. Chlapi, když si chcou zašukat, koupí oranžový cíga. Jenomže popravdě, zase tak moc odvážlivců není. Oranžáda je bezďák, a tak má spoustu času otravovat v baru. Někdy si myslím, že být bezďák je celkem fajn.

Sima je celkem dost nasraná, protože jí nevyšla dovolená. No co si budem my dvě vykládat, že. Ale já sem vyhlásila bojkot, seru na všechny dovolený světa, a nikdy už se nebudu o žádnej výjezd pokoušet. Simí dovolenou vymyslela Efa, která to všechno začla organizovat. Jenomže u toho začátku taky zůstala, a dál bylo temno. Vymyslela, že pojedou do Egypta.Takže se začlo vymýšlet, nakonec dali dohromady posádku: Efa s děckama, Sima s děckama, Petin a Simí mamka s přítelem. Mě se nikdo neptal, protože věděli, že k moři mě nikdo nedostane ani letadlem, ani traktorem a ani pozlaceným teleportem. Takže dlouho vyhledávali, kam pojedou, pak to vymysleli a udělali několik porad, co a jak. No plánování, že by mi z toho praskla hlava, ještě že sem se neúčastnila. Fakt, todle... without me. Když sem ty jejich domluvy a přípravy viděla, v duchu sem se plácala po rameni, jak chytře zůstávám doma. Zatímco Sima přemýšlela, kolik vezme opalovacích krémů a jaký nakoupit léky proti sračce, Efa měla plnou hlavu toho, jak ojede Petina, a přítele od Simí mamky, a největší námahu jí dalo vymyslet, v kterým to veme pořadí. Největší výhoda pro ni byla, že tam byla služba hlídání děcek. „Vole pičo, vyvalím se do bazénu, obklopím se koktejlama, do hlavy si zapíchám ty deštníky, pičo, a děcka čtrnáct dnů neuvidím. Budu tam plavat na tom nafukovacím křesle, vobčas si tak vosvěžím ty kozy, vole, budu hulákat na chlapy, a když na mě někdo bude mít kecy, tak skočím bombu a udělám takový tsunami, až to chapům urve péra, pičo vole.“ Takže došlo k úžasnýmu dni, kdy se měla dovolená zamluvit. Petin stál v cestovce a pro jistotu zaktivoval telefonní strom všech účastníků zájezdu. Načež se zjistilo, že Efa nejede, protože si myslela, že celá dovolená bude stát dvacet litrů, pro tři lidi. A víc nemá. Sima zjistila, že jí nedají vízum. Efa zjistila, že nemá pas a novej se jí nechce dělat. Petin se nasral, že s debilama nejede, a tak skončil veleslavný výjezd Ústavu pro duševně choré.
Když sem přišla za Simou do baru, neopatrně sem se zeptala, co dělá Efa. „Nevím, vole. Nejspíš vzala celou jejich veleslavnou ubytovnu i s deseti děckama, a za dvacet tyček jeli všichni do Egypta. Do piči, ani mi o ní nemluv.“

Policajti se málem postarali o to, abych umřela na infarkt. Celej život se děsím toho, že u mě v noci zazvoní policie, a oznámí mi, že je někdo mrtvej. Děsím se toho tak, že kdyby se z návštěvy policajtů vyklubalo to, že se někde někdo porval, někoho přepadl, že ňáká moje kamarádka rozsekala svýho borca, tak se tomu budu asi jenom smát.
Takže, sedím si v noci u telky, mohlo být tak jedenáct, sama doma, spokojená jak želva, přemýšlím jestli pudu kouřit teď, nebo si nejdřív do empétrojky přetáhnu Wild Horses a kouřit pudu až pak. A najednou zvonek. Fakt mě vyděsil, protože v noci zvoní akorát tak ožralci, a nebo průseroví kamarádi. Takže zvednu sluchátko „No?“
„Dobrý večer, policie české republiky...“
Do prdele, kurva, je to tady. Zastavil se mi tep. Přemýšlím, kdo umřel. A nechcu to slyšet. Ježišmaria, ať sou všichni naživu, zastavte čas.
„.... mohla byste nám prosím otevřít dole dveře? Potřebujeme se dostat do domu.“
„A....ale...e...“ Nechápu.
„Potřebujeme jenom něco prověřit, jenom potřebujeme otevřít dveře, jdeme pouze něco zkontrolovat.“
Uffff.... ty vole. Ještě jednou a máte mě na svědomí. Police brutality!

Simin chlap si bude kupovat novou motorku a Simě nechá čopra, teda prej ho může odkoupit za pár babek. Sima se rozhodla že do toho pude. Já sem jí musela slíbit, že za á... ji dotáhnu do autoškoly, a za bé že s ní budu jezdit. „Koupíš si helmu a je to. Nestojí moc. Ta nejlevnější tě vyjde na tři litry.“ Protočily se mi oči. Nestihla sem ani zaregistrovat, kdy se ze Simy stala Paris Hilton.
„Nestačí mi kokoska?“ Vypadlo ze mě po zvážení všech finančních možností, teda spíš nemožností.
„A na motorkářských srazech budeš vypadat jak kokot, to víš že jo. Já s žádnou kokoskou nikam nejedu.“

Koupila sem si přes internet novej telefon. Dycky říkám, že su tady v tom nesvéprávná. Moje kritéria sou: aby byl co nejlevnější, aby volal, a aby měl budík. A proto to dopadlo jak to dopadnout muselo. Telefon je k hovnu, na displej sotva vidím, má to monofonní vyzvánění, který neslyším a když mi dojde esemeska, tak o ní nevím. Telefon vydrží v pohotovosti sedum hodin, pak se bez varování vypne a chce na nabíječku. Těším se, až v roce 2012 mohutná sluneční erupce vyřadí z provozu všechny technický hajzloviny podobnýho druhu. Su přesvědčená, že technika je umělá inteligence, čekající na svou chvíli, až nás tady bude moct všechny zabít. U mě už se to děje. Jednou mně z toho všeho praskne žilka v hlavě a nebudu. Televiza se zapne kdy se jí to hodí, a ještě přes obraz jedou černý pruhy. Kompl totálně dodělal. Tiskárna přestala podávat papíry a nejede. Empétrojka oživla, sama spadla na zem a není. V nabíječce na baterky mi vytekly baterky – jenom to syklo. Uznávám, že nebyly nabíjecí, ale chybu udělá kurva každej, ne? Tak snad se to nemusí tak hrotit. Noťas se mi seká a než se dostanu do debilního Officu, vyskáče na mě milijon tabulek který musím odklikat. Set top boxu se musí pomalu zpívat, aby se vůbec rozjel. Foťák se sám vypíná. Klávesnici přestal psat mezerník. Ale já vím, co s tím udělám. Uspořádám akci s krycím názvem Pomsta. Na mě si nepřídou. Vezmu starej mobil a klávesnici, repráčky a nabíječku, a hodím to někde do zdi. Nafilmuju si to a pak si to budu furt dokola pouštět. Pak vezmu tiskárnu, celej kompl, mikrovlnku a starou telku, dám to na jednu hromadu, poliju benzínem, zapálím, nafilmuju a uteču. To je bojový plán pro příští dny.

Hledá se Maruška

Mám dovolenou, ale je mi to tak nějak k ničemu. Anička dostala neštovice, takže sme nikam až tak nemohly. Bohudíky měly neštovice dobrej průběh, takže se neděly žádný dramata, dokonce se to obešlo bez teplot. Daleko horší bylo, když Anička začla brečet, že je jí smutno a chce vidět svou nejlepší kamarádku ze školky, Marušku. Protože Maruška se hezky směje a je srandovní. Vzhledem k tomu, že Anička nastupuje do státní školičky, a s Maruškou dál pokračovat nebude, věděla sem, že je tak nějak zle. Doufala sem, že ji to přejde. Ale nepřejde jenom tak, když se ztratí kamarádka. To je prostě zlý. Ve školce sem se nikdy s nikým nebavila, není to moje hobby, a nemám zapotřebí kámošit se s ostatníma rodičema jenom proto,že sou to taky rodiče. Takže o Marušce nevím nic, teda kromě toho jak vypadá. Smutno po Marušce ale nabíralo na obrátkách. A tak sem Aničce slíbila, že až nastane školní rok, zajdeme do staré školičky a vypátráme Maruščiny rodiče. Chjo, už to vidím. Agent v akci.

Tyto prázdniny mi nic nevychází. Ale vůbec nic. Plánování je prostě na hovno. Nejdřív mi kvůli školení nevyšlo Řecko. Tento týden, co mám volno, sem měla jet s Laurou do Mikulova za kartářkou. To taky nevyšlo.

Kif měl taky plán. „Domluvil sem včera chatu a chtěl sem tě vzít sebou. Ale pak se to zrušilo, a nikam se nejede."

„Dobrý." Pokrčila sem ramenama. „Je dobrý vědět, že sem někde mohla být, a nebudu."

Pak přišel náhradní plán, měla sem dojet za Kifem a Enigmou do Městečka na ňákou akci, jakože přes víkend. Domlouvali sme to s Kifem tři týdny dopředu, jenomže pak to prostě bouchlo se spaním, a nejela sem nikam. Nedá se nic dělat, ani nemám být na koho nasraná. Kif se vážně snažil situaci řešit, ale mně prostě není daný někam vypadnout.

„Nikam nejedu." Oznámila sem Hugovi tři hodiny před plánovaným odjezdem.

„To si jako děláš prdel!" Houkl na mě. Jakože ´těšil sem se až vypadneš a teď todle.´ „Zavolej mu a nějak to vymyslete."

Ani doma mě nikdo nechtěl. Skvělá konstelace.

Pak mi Pájka řekl, že nejedem na Sziget. No bomba. Ale taky se nedá nic dělat. Už to pomalu všechno vzdávám. Nedostanu se nikam, nevyjedu nikam a zhniju na tom posraným sídlišti. Vzala sem to jako znamení, že je potřeba přestat žít a zařadit se, normálně asi čučet doma na telku jako každý spořádaný občan, a házet na Facebook trapácký statusy jako: Oloupala sem si pomeranč a teď se budu dívat na Ulici. Rozhodla sem se žít životem Hospodyňky Domácí. Upekla sem teda buchtu s rybízem. Nikdo ji nejedl. A to jako byla dobrá. Chtěla sem hodit na Facebook trapácký status, jak sem upekla rybízovou buchtu, případně trapácký status doplnit trapáckým rybízovým obrázkem, ale ... posral se mi kompl. Nahodil modrou obrazovku, po restartu změnil modrou obrazovku na černou obrazovku, a na završení vší hrůzy sem zjistila, že mi nebere ani instalační cédo. To byl den kdy sem chtěla žít jako blbka. Výsledek: buchta na hovno, počítač v hajzlu a do toho mi přestal jet telefon. Rozhodla sem se, že todle teda né.

Vzala sem flašku Baileys, co sem měla původně vzít do Městečka, a stavila sem se za Laurou. Baileys je strašná, sladká věc. Celý sme to vypily, ale to už nikdy neudělám. Pak Laura otevřela vlastnoručně vyrobenou ořechovku, která byla sladší než sto Baileysů, ale i to sme přežily. A ořechovky se taky dobrovolně vzdávám do konce života. Rumu sem se vzdala po tom, co sem naposledy stahla během noci plácačku, a to už fakt nikdy víc. V milosti je jenom Morgan. Tuzemák pro mě umřel. Dál se mnou pokračuje fernet citrus, gin, a pokud je sponzor, tak whiska. Samozřejmě pivo. A víno jenom doma.

Sima se opět chtěla pobavit na cizím neštěstí, a tak mi volala v úterý v osum ráno. V osum ráno!

„Vylez z té postele, ty sople, jedem do Olympie."

„Mmmm....."

„Rozhodla sem se, že tě necháme ostříhat. Musíš změnit svůj život. Teda, hlavně ten účes. Bude prdel!"

No tak teda jo. Nemohla sem Simě kazit radost. Za půl hodiny mě naložila do auta a valily sme do nákupního centra. Všude byli lidi. Jestli má někde Satan sídlo, je to určitě v Olympii. Sataní pobočka je pak Vaňkovka.

Seděly sme teda v tom nablbnutým nákupním centru, pily kafe, sledovaly davy nákupůchtivých lidí a čekaly až otevřou kadeřnictví. Když konečně přišla mařka a vlasový stánek otevřela, Sima se zaradovala: „Divej, je to mladá holka, ta tě určitě ostříhá dobře." No tak vážená kamarádko braško, to byl omyl všech omylů. Sedla sem si teda do křesla smrti, a velkoryse sem kadeřnici řekla, ať s těma vlasama dělá co chce, hlavně ať to ňák ustřihne.

„A jak to teda přesně chcete?" Neocenila vůbec fakt, že sem jí dala kreativní prostor.

„Přesně... to chci tak nějak zkrátit. Vzadu nechat krátký, vepředu dlouhý." Odsekla sem. Protože už mně bylo všechno jedno. Stříhání trvalo hodinu. Ztrácela sem nervy, protože nikde nevydržím tak dlouho sedět a čučet. Tlemila sem přes sklo na lidi, kteří se valili do centra v pravidelných intervalech, podle toho, jak je vysypal autobus. Každých deset minut nový stádo. Připadala sem si jako zvíře v zoo. Kadeřnická žena se mě na konci zeptala, jak ty vlasy chcu usušit.

„No... asi fénem." Patrně sem nerozuměla otázce.

„Myslela jsem jako, jestli to chcete přes kartáč."

„Ne, přes kartáč ne." Bránila sem se účesu a lá Mózart.

Vlasová žena teda vzala kartáč a vytvořila mi na hlavě paruku, za kterou by byl šťastný kdejaký středověký inkvizitor, né tak ale já.

Pak sme zašly se Simou do New Yorkeru, vyzkoušely sme všechny klobouky a brejle, slzela sem smíchem když sem si narazila na hlavu rádiovku a k tomu sem naštelovala brýle s kytičkovýma obrubama. Smála sem se jak blbeček a Sima hlídala, odkud přídou zřízenci se svěrací kazajkou. Koupily sme si párek v rohlíku, ze kterýho se nám udělalo blbě, a já sem si koupila ledovou tříšť, se kterou sem oblemtala celý auto. Veleslavný výlet sme zakončily na pivu, kde si mě odchytil týpek a zeptal se: „Slečno,to je tetování, co máte na těch rukách?"

„Ne. To sou obtisky z Brava." Poučila sem ho.

„No to jsem rád. Ono totiž normální tetování není vůbec pěkný. Představte si, že by vám to na těch rukách zůstalo, až byste byla stará."

Trápí mě hodně věcí. Ale určitě né to, jak scvrkle bude vypadat moje tetování na scvrklých rukách. Komu na tom záleží? Až budu scvrklá, nejspíš zapomenu, že ňáký tetování vůbec mám. A beztak, vogo, vážený pane, po tom je Vám hovno.

Pája mě vzal v sobotu na žebra, který sem ani nedojedla, protože su lama, a pak sme jeli k němu dom dívat se na Zombieland. Super film. Odpoledne sem udělala zapíkaný brambory z kolekce Vitana - šikovný recept. Vzhledem k tomu, že to nikdo nejedl, se domnívám, že to až tak šikovný recept nebyl. Platí u nás pravidlo, že čím víc se s vařením seru, tím menší je pravděpodobnost, že to někdo bude jíst. Vítězí párky, knedla s vajíčkem, smažák, hranolky s tatarkou a špagety. Že já se vůbec o něco snažím. Stačí zřejmě nakoupit kamion párků se sýrem a všichni budou happy. Fuck off život hospodyňky.

V práci sem absolvovala školení na mobilní internet, a získala sem tak trochu pocit, že ze mě někdo dělá debila, protože internet zvaný Neomezený, je asi tak neomezený jako internet v Číně. Stejně neomezený, necenzurovaný a svobodný. Proto dělám svůj malý soukromý bojkot, a nikomu ho nenabízím. Enigma dokončila svůj velký soukromý bojkot a dala výpověď. Kif se rozhodl protestovat chlastem. Dotáhl to tak daleko, že si sebou do práce nosí flašku Morgana, aby se na ni mohl dívat. Puštík zvolil útěk do Ameriky, na tři týdny.

Největší tragédie poslední doby se stala když se mi opět vykurvil kompl. Né že by to bylo až tak neobvyklý, ale ztratila sem všechny důležitý soubory. Normálně je mám zálohovaný na flešce, což není zas tak chytrý, to teda uznávám. Jenomže flešku sem potřebovala na vytisknutí souboru a abych nedělala v tiskárně zmatky, všechny zálohovaný soubory sem si přehrála do komplu, a z flešky sem je vymazala s tím, že to tam později přehraju. Jenomže co se nestalo, kompl i s veleslavnou zálohou se vysral, a tak mi zmizelo všechno psaní. Všechny moje romány, scénáře, povídky, rozepsaný články, a soubor co sem posílala do nakladatelství. Všecko v hajzlu. Jako když se ztratí kus života. Neštěstí nejvyššího stupně. Windows nešel zpátky vůbec nainstalovat, házelo to na mě chyby, no prostě tragédie. Nikdo mi nechtěl pomoct, kluci v práci se tvářili, najednou, že vůbec nejsou technici, a doslova mi řekli, že s tím se mi nikdo jebat nebude. Nakonec se toho ujal Kif, soubory mi zachránil a tím se pro mě stal hrdinou roku. Nicméně kompl dál nejede, někde se stal záser, a tak jedu přes noťas, což je otravný asi jako firemní motivační mítink.

Enigma měla dovolenou 14 dní a bylo to bez ní dost k nepřežití. Zašla sem na pivo s Puštíkem a Kifem. Pak přišel ještě Čára. O něčem sme diskutovali, řekla bych, že sme si dost názorově nesedli, no ale co. Vykládala sem o tom, jak sem kdysi s Káchou bývalýmu vypila sbírku miniaturních lahviček. Čárovi se to vůbec vtipný nezdálo, a měl morální kecy, jakože „to se přece nedělá, nevidím na tom nic vtipnýho, vlastně to vůbec není vtipný, je to dost trapný, představ si, že něco leta sbíráš, třeba si to vozil z benzínek a tak, měl to jako památku, a ty pak uděláš nablblej večírek, a celý to zničíš. Je to dětinský a hloupý."

Druhej den v práci se lahvičková story ňák moc rozmázla. Přišel za mnou Puštík: „Slyšel sem, že ste včera krutě pokračovali, Kif říkal, že ses strašně pohádala s Čárou."

„Jak strašně pohádala..." Nechápala sem. „Řekla sem co si myslím. Řekla sem, že jeho názor se mi zdá trošku divný."

„Trošku divný?" Vyprskl Kif. „Řeklas mu, že je piča."

Čára se teda se mnou od té doby, bůhvíproč, nebaví.

Roztřískala sem si empétrojku a nejede mi telefon. Po minutě volání se prostě vypne. Hajzl. Nikdo mi nechce dat svůj starej, a tak si musím koupit novej, což mi rve všechny žíly, že musím vyhodit prachy za ňákej bakelitovej bazmek, kterej se stejně vyjebe do půl roku.