Vzpoura strojů

Líbí se mi chodit za Simou do baru. Prostě si tam sednu, a čumím. Sima za barem běhá, nemá na mě čas, a to je na tom nejvíc skvělý. Takže si tam vylezu na barůvku, sedím, piju kafe nebo pivo, kouřím, čučím na telku, nebo poslouchám chlapy. Když si přisedne někdo, kdo se chce bavit, tak se bavím. Když se bavit nechcu, čumím. Nejlepší je, když si přisedne někdo, kdo je prostě od pohledu fajn, ale nic nechce. Semtam přisune panáka, ale jenom sedí, mlčí, semtam se usměje, a tak sedíme, mlčíme a čumíme spolu. Je fajn být sám, když někdo sedí vedle. Je to nejlepší druh samoty.
Líbí se mi bary, který mají svoje lidi. Sou takový nenucený a přátelský. Magický. Oproti tomu sou taky bary nebo hospody, kde se nic takovýho neděje, a nikdy se to nestane. Lidi tam cirkulují, pokaždé sou tam jiní, a zdravý jádro nezdravých ožralců se tam nevytvoří nikdy. Kdoví čím to je.
Každej dobrej bar by měl mít taky stěžejní postavy. My sme měli třeba Lezbu, cha, ta nám dávala kapky. No a potom to byl třeba Laďa. Blbec. Doteď ho potkávám před barákem. Dycky na mě upře ty svoje dementní oči a lítostivě zahlásí: „Proč mi nikdy nezavoláš?“ No ty vole, proč asi.
U Simy v baru je největší přírodní úkaz Oranžáda. Je to mařka, co chodí oblíkaná furt jenom v oranžovým, kouří jenom oranžový cigára a srká Orange limonádu. Hraje ruletu a čeká kdo jí koupí panáka. Pokud někdo někdy najde oranžovej chlast a koupí oranžový panáky, zřejmě si získá největší sympatie. Oranžáda si každej den na hajzlu umývá hlavu. Pak lítá u baru s mokrýma vlasama a na všechny cáká. Chlapi, když si chcou zašukat, koupí oranžový cíga. Jenomže popravdě, zase tak moc odvážlivců není. Oranžáda je bezďák, a tak má spoustu času otravovat v baru. Někdy si myslím, že být bezďák je celkem fajn.

Sima je celkem dost nasraná, protože jí nevyšla dovolená. No co si budem my dvě vykládat, že. Ale já sem vyhlásila bojkot, seru na všechny dovolený světa, a nikdy už se nebudu o žádnej výjezd pokoušet. Simí dovolenou vymyslela Efa, která to všechno začla organizovat. Jenomže u toho začátku taky zůstala, a dál bylo temno. Vymyslela, že pojedou do Egypta.Takže se začlo vymýšlet, nakonec dali dohromady posádku: Efa s děckama, Sima s děckama, Petin a Simí mamka s přítelem. Mě se nikdo neptal, protože věděli, že k moři mě nikdo nedostane ani letadlem, ani traktorem a ani pozlaceným teleportem. Takže dlouho vyhledávali, kam pojedou, pak to vymysleli a udělali několik porad, co a jak. No plánování, že by mi z toho praskla hlava, ještě že sem se neúčastnila. Fakt, todle... without me. Když sem ty jejich domluvy a přípravy viděla, v duchu sem se plácala po rameni, jak chytře zůstávám doma. Zatímco Sima přemýšlela, kolik vezme opalovacích krémů a jaký nakoupit léky proti sračce, Efa měla plnou hlavu toho, jak ojede Petina, a přítele od Simí mamky, a největší námahu jí dalo vymyslet, v kterým to veme pořadí. Největší výhoda pro ni byla, že tam byla služba hlídání děcek. „Vole pičo, vyvalím se do bazénu, obklopím se koktejlama, do hlavy si zapíchám ty deštníky, pičo, a děcka čtrnáct dnů neuvidím. Budu tam plavat na tom nafukovacím křesle, vobčas si tak vosvěžím ty kozy, vole, budu hulákat na chlapy, a když na mě někdo bude mít kecy, tak skočím bombu a udělám takový tsunami, až to chapům urve péra, pičo vole.“ Takže došlo k úžasnýmu dni, kdy se měla dovolená zamluvit. Petin stál v cestovce a pro jistotu zaktivoval telefonní strom všech účastníků zájezdu. Načež se zjistilo, že Efa nejede, protože si myslela, že celá dovolená bude stát dvacet litrů, pro tři lidi. A víc nemá. Sima zjistila, že jí nedají vízum. Efa zjistila, že nemá pas a novej se jí nechce dělat. Petin se nasral, že s debilama nejede, a tak skončil veleslavný výjezd Ústavu pro duševně choré.
Když sem přišla za Simou do baru, neopatrně sem se zeptala, co dělá Efa. „Nevím, vole. Nejspíš vzala celou jejich veleslavnou ubytovnu i s deseti děckama, a za dvacet tyček jeli všichni do Egypta. Do piči, ani mi o ní nemluv.“

Policajti se málem postarali o to, abych umřela na infarkt. Celej život se děsím toho, že u mě v noci zazvoní policie, a oznámí mi, že je někdo mrtvej. Děsím se toho tak, že kdyby se z návštěvy policajtů vyklubalo to, že se někde někdo porval, někoho přepadl, že ňáká moje kamarádka rozsekala svýho borca, tak se tomu budu asi jenom smát.
Takže, sedím si v noci u telky, mohlo být tak jedenáct, sama doma, spokojená jak želva, přemýšlím jestli pudu kouřit teď, nebo si nejdřív do empétrojky přetáhnu Wild Horses a kouřit pudu až pak. A najednou zvonek. Fakt mě vyděsil, protože v noci zvoní akorát tak ožralci, a nebo průseroví kamarádi. Takže zvednu sluchátko „No?“
„Dobrý večer, policie české republiky...“
Do prdele, kurva, je to tady. Zastavil se mi tep. Přemýšlím, kdo umřel. A nechcu to slyšet. Ježišmaria, ať sou všichni naživu, zastavte čas.
„.... mohla byste nám prosím otevřít dole dveře? Potřebujeme se dostat do domu.“
„A....ale...e...“ Nechápu.
„Potřebujeme jenom něco prověřit, jenom potřebujeme otevřít dveře, jdeme pouze něco zkontrolovat.“
Uffff.... ty vole. Ještě jednou a máte mě na svědomí. Police brutality!

Simin chlap si bude kupovat novou motorku a Simě nechá čopra, teda prej ho může odkoupit za pár babek. Sima se rozhodla že do toho pude. Já sem jí musela slíbit, že za á... ji dotáhnu do autoškoly, a za bé že s ní budu jezdit. „Koupíš si helmu a je to. Nestojí moc. Ta nejlevnější tě vyjde na tři litry.“ Protočily se mi oči. Nestihla sem ani zaregistrovat, kdy se ze Simy stala Paris Hilton.
„Nestačí mi kokoska?“ Vypadlo ze mě po zvážení všech finančních možností, teda spíš nemožností.
„A na motorkářských srazech budeš vypadat jak kokot, to víš že jo. Já s žádnou kokoskou nikam nejedu.“

Koupila sem si přes internet novej telefon. Dycky říkám, že su tady v tom nesvéprávná. Moje kritéria sou: aby byl co nejlevnější, aby volal, a aby měl budík. A proto to dopadlo jak to dopadnout muselo. Telefon je k hovnu, na displej sotva vidím, má to monofonní vyzvánění, který neslyším a když mi dojde esemeska, tak o ní nevím. Telefon vydrží v pohotovosti sedum hodin, pak se bez varování vypne a chce na nabíječku. Těším se, až v roce 2012 mohutná sluneční erupce vyřadí z provozu všechny technický hajzloviny podobnýho druhu. Su přesvědčená, že technika je umělá inteligence, čekající na svou chvíli, až nás tady bude moct všechny zabít. U mě už se to děje. Jednou mně z toho všeho praskne žilka v hlavě a nebudu. Televiza se zapne kdy se jí to hodí, a ještě přes obraz jedou černý pruhy. Kompl totálně dodělal. Tiskárna přestala podávat papíry a nejede. Empétrojka oživla, sama spadla na zem a není. V nabíječce na baterky mi vytekly baterky – jenom to syklo. Uznávám, že nebyly nabíjecí, ale chybu udělá kurva každej, ne? Tak snad se to nemusí tak hrotit. Noťas se mi seká a než se dostanu do debilního Officu, vyskáče na mě milijon tabulek který musím odklikat. Set top boxu se musí pomalu zpívat, aby se vůbec rozjel. Foťák se sám vypíná. Klávesnici přestal psat mezerník. Ale já vím, co s tím udělám. Uspořádám akci s krycím názvem Pomsta. Na mě si nepřídou. Vezmu starej mobil a klávesnici, repráčky a nabíječku, a hodím to někde do zdi. Nafilmuju si to a pak si to budu furt dokola pouštět. Pak vezmu tiskárnu, celej kompl, mikrovlnku a starou telku, dám to na jednu hromadu, poliju benzínem, zapálím, nafilmuju a uteču. To je bojový plán pro příští dny.