Hledá se Maruška

Mám dovolenou, ale je mi to tak nějak k ničemu. Anička dostala neštovice, takže sme nikam až tak nemohly. Bohudíky měly neštovice dobrej průběh, takže se neděly žádný dramata, dokonce se to obešlo bez teplot. Daleko horší bylo, když Anička začla brečet, že je jí smutno a chce vidět svou nejlepší kamarádku ze školky, Marušku. Protože Maruška se hezky směje a je srandovní. Vzhledem k tomu, že Anička nastupuje do státní školičky, a s Maruškou dál pokračovat nebude, věděla sem, že je tak nějak zle. Doufala sem, že ji to přejde. Ale nepřejde jenom tak, když se ztratí kamarádka. To je prostě zlý. Ve školce sem se nikdy s nikým nebavila, není to moje hobby, a nemám zapotřebí kámošit se s ostatníma rodičema jenom proto,že sou to taky rodiče. Takže o Marušce nevím nic, teda kromě toho jak vypadá. Smutno po Marušce ale nabíralo na obrátkách. A tak sem Aničce slíbila, že až nastane školní rok, zajdeme do staré školičky a vypátráme Maruščiny rodiče. Chjo, už to vidím. Agent v akci.

Tyto prázdniny mi nic nevychází. Ale vůbec nic. Plánování je prostě na hovno. Nejdřív mi kvůli školení nevyšlo Řecko. Tento týden, co mám volno, sem měla jet s Laurou do Mikulova za kartářkou. To taky nevyšlo.

Kif měl taky plán. „Domluvil sem včera chatu a chtěl sem tě vzít sebou. Ale pak se to zrušilo, a nikam se nejede."

„Dobrý." Pokrčila sem ramenama. „Je dobrý vědět, že sem někde mohla být, a nebudu."

Pak přišel náhradní plán, měla sem dojet za Kifem a Enigmou do Městečka na ňákou akci, jakože přes víkend. Domlouvali sme to s Kifem tři týdny dopředu, jenomže pak to prostě bouchlo se spaním, a nejela sem nikam. Nedá se nic dělat, ani nemám být na koho nasraná. Kif se vážně snažil situaci řešit, ale mně prostě není daný někam vypadnout.

„Nikam nejedu." Oznámila sem Hugovi tři hodiny před plánovaným odjezdem.

„To si jako děláš prdel!" Houkl na mě. Jakože ´těšil sem se až vypadneš a teď todle.´ „Zavolej mu a nějak to vymyslete."

Ani doma mě nikdo nechtěl. Skvělá konstelace.

Pak mi Pájka řekl, že nejedem na Sziget. No bomba. Ale taky se nedá nic dělat. Už to pomalu všechno vzdávám. Nedostanu se nikam, nevyjedu nikam a zhniju na tom posraným sídlišti. Vzala sem to jako znamení, že je potřeba přestat žít a zařadit se, normálně asi čučet doma na telku jako každý spořádaný občan, a házet na Facebook trapácký statusy jako: Oloupala sem si pomeranč a teď se budu dívat na Ulici. Rozhodla sem se žít životem Hospodyňky Domácí. Upekla sem teda buchtu s rybízem. Nikdo ji nejedl. A to jako byla dobrá. Chtěla sem hodit na Facebook trapácký status, jak sem upekla rybízovou buchtu, případně trapácký status doplnit trapáckým rybízovým obrázkem, ale ... posral se mi kompl. Nahodil modrou obrazovku, po restartu změnil modrou obrazovku na černou obrazovku, a na završení vší hrůzy sem zjistila, že mi nebere ani instalační cédo. To byl den kdy sem chtěla žít jako blbka. Výsledek: buchta na hovno, počítač v hajzlu a do toho mi přestal jet telefon. Rozhodla sem se, že todle teda né.

Vzala sem flašku Baileys, co sem měla původně vzít do Městečka, a stavila sem se za Laurou. Baileys je strašná, sladká věc. Celý sme to vypily, ale to už nikdy neudělám. Pak Laura otevřela vlastnoručně vyrobenou ořechovku, která byla sladší než sto Baileysů, ale i to sme přežily. A ořechovky se taky dobrovolně vzdávám do konce života. Rumu sem se vzdala po tom, co sem naposledy stahla během noci plácačku, a to už fakt nikdy víc. V milosti je jenom Morgan. Tuzemák pro mě umřel. Dál se mnou pokračuje fernet citrus, gin, a pokud je sponzor, tak whiska. Samozřejmě pivo. A víno jenom doma.

Sima se opět chtěla pobavit na cizím neštěstí, a tak mi volala v úterý v osum ráno. V osum ráno!

„Vylez z té postele, ty sople, jedem do Olympie."

„Mmmm....."

„Rozhodla sem se, že tě necháme ostříhat. Musíš změnit svůj život. Teda, hlavně ten účes. Bude prdel!"

No tak teda jo. Nemohla sem Simě kazit radost. Za půl hodiny mě naložila do auta a valily sme do nákupního centra. Všude byli lidi. Jestli má někde Satan sídlo, je to určitě v Olympii. Sataní pobočka je pak Vaňkovka.

Seděly sme teda v tom nablbnutým nákupním centru, pily kafe, sledovaly davy nákupůchtivých lidí a čekaly až otevřou kadeřnictví. Když konečně přišla mařka a vlasový stánek otevřela, Sima se zaradovala: „Divej, je to mladá holka, ta tě určitě ostříhá dobře." No tak vážená kamarádko braško, to byl omyl všech omylů. Sedla sem si teda do křesla smrti, a velkoryse sem kadeřnici řekla, ať s těma vlasama dělá co chce, hlavně ať to ňák ustřihne.

„A jak to teda přesně chcete?" Neocenila vůbec fakt, že sem jí dala kreativní prostor.

„Přesně... to chci tak nějak zkrátit. Vzadu nechat krátký, vepředu dlouhý." Odsekla sem. Protože už mně bylo všechno jedno. Stříhání trvalo hodinu. Ztrácela sem nervy, protože nikde nevydržím tak dlouho sedět a čučet. Tlemila sem přes sklo na lidi, kteří se valili do centra v pravidelných intervalech, podle toho, jak je vysypal autobus. Každých deset minut nový stádo. Připadala sem si jako zvíře v zoo. Kadeřnická žena se mě na konci zeptala, jak ty vlasy chcu usušit.

„No... asi fénem." Patrně sem nerozuměla otázce.

„Myslela jsem jako, jestli to chcete přes kartáč."

„Ne, přes kartáč ne." Bránila sem se účesu a lá Mózart.

Vlasová žena teda vzala kartáč a vytvořila mi na hlavě paruku, za kterou by byl šťastný kdejaký středověký inkvizitor, né tak ale já.

Pak sme zašly se Simou do New Yorkeru, vyzkoušely sme všechny klobouky a brejle, slzela sem smíchem když sem si narazila na hlavu rádiovku a k tomu sem naštelovala brýle s kytičkovýma obrubama. Smála sem se jak blbeček a Sima hlídala, odkud přídou zřízenci se svěrací kazajkou. Koupily sme si párek v rohlíku, ze kterýho se nám udělalo blbě, a já sem si koupila ledovou tříšť, se kterou sem oblemtala celý auto. Veleslavný výlet sme zakončily na pivu, kde si mě odchytil týpek a zeptal se: „Slečno,to je tetování, co máte na těch rukách?"

„Ne. To sou obtisky z Brava." Poučila sem ho.

„No to jsem rád. Ono totiž normální tetování není vůbec pěkný. Představte si, že by vám to na těch rukách zůstalo, až byste byla stará."

Trápí mě hodně věcí. Ale určitě né to, jak scvrkle bude vypadat moje tetování na scvrklých rukách. Komu na tom záleží? Až budu scvrklá, nejspíš zapomenu, že ňáký tetování vůbec mám. A beztak, vogo, vážený pane, po tom je Vám hovno.

Pája mě vzal v sobotu na žebra, který sem ani nedojedla, protože su lama, a pak sme jeli k němu dom dívat se na Zombieland. Super film. Odpoledne sem udělala zapíkaný brambory z kolekce Vitana - šikovný recept. Vzhledem k tomu, že to nikdo nejedl, se domnívám, že to až tak šikovný recept nebyl. Platí u nás pravidlo, že čím víc se s vařením seru, tím menší je pravděpodobnost, že to někdo bude jíst. Vítězí párky, knedla s vajíčkem, smažák, hranolky s tatarkou a špagety. Že já se vůbec o něco snažím. Stačí zřejmě nakoupit kamion párků se sýrem a všichni budou happy. Fuck off život hospodyňky.

V práci sem absolvovala školení na mobilní internet, a získala sem tak trochu pocit, že ze mě někdo dělá debila, protože internet zvaný Neomezený, je asi tak neomezený jako internet v Číně. Stejně neomezený, necenzurovaný a svobodný. Proto dělám svůj malý soukromý bojkot, a nikomu ho nenabízím. Enigma dokončila svůj velký soukromý bojkot a dala výpověď. Kif se rozhodl protestovat chlastem. Dotáhl to tak daleko, že si sebou do práce nosí flašku Morgana, aby se na ni mohl dívat. Puštík zvolil útěk do Ameriky, na tři týdny.

Největší tragédie poslední doby se stala když se mi opět vykurvil kompl. Né že by to bylo až tak neobvyklý, ale ztratila sem všechny důležitý soubory. Normálně je mám zálohovaný na flešce, což není zas tak chytrý, to teda uznávám. Jenomže flešku sem potřebovala na vytisknutí souboru a abych nedělala v tiskárně zmatky, všechny zálohovaný soubory sem si přehrála do komplu, a z flešky sem je vymazala s tím, že to tam později přehraju. Jenomže co se nestalo, kompl i s veleslavnou zálohou se vysral, a tak mi zmizelo všechno psaní. Všechny moje romány, scénáře, povídky, rozepsaný články, a soubor co sem posílala do nakladatelství. Všecko v hajzlu. Jako když se ztratí kus života. Neštěstí nejvyššího stupně. Windows nešel zpátky vůbec nainstalovat, házelo to na mě chyby, no prostě tragédie. Nikdo mi nechtěl pomoct, kluci v práci se tvářili, najednou, že vůbec nejsou technici, a doslova mi řekli, že s tím se mi nikdo jebat nebude. Nakonec se toho ujal Kif, soubory mi zachránil a tím se pro mě stal hrdinou roku. Nicméně kompl dál nejede, někde se stal záser, a tak jedu přes noťas, což je otravný asi jako firemní motivační mítink.

Enigma měla dovolenou 14 dní a bylo to bez ní dost k nepřežití. Zašla sem na pivo s Puštíkem a Kifem. Pak přišel ještě Čára. O něčem sme diskutovali, řekla bych, že sme si dost názorově nesedli, no ale co. Vykládala sem o tom, jak sem kdysi s Káchou bývalýmu vypila sbírku miniaturních lahviček. Čárovi se to vůbec vtipný nezdálo, a měl morální kecy, jakože „to se přece nedělá, nevidím na tom nic vtipnýho, vlastně to vůbec není vtipný, je to dost trapný, představ si, že něco leta sbíráš, třeba si to vozil z benzínek a tak, měl to jako památku, a ty pak uděláš nablblej večírek, a celý to zničíš. Je to dětinský a hloupý."

Druhej den v práci se lahvičková story ňák moc rozmázla. Přišel za mnou Puštík: „Slyšel sem, že ste včera krutě pokračovali, Kif říkal, že ses strašně pohádala s Čárou."

„Jak strašně pohádala..." Nechápala sem. „Řekla sem co si myslím. Řekla sem, že jeho názor se mi zdá trošku divný."

„Trošku divný?" Vyprskl Kif. „Řeklas mu, že je piča."

Čára se teda se mnou od té doby, bůhvíproč, nebaví.

Roztřískala sem si empétrojku a nejede mi telefon. Po minutě volání se prostě vypne. Hajzl. Nikdo mi nechce dat svůj starej, a tak si musím koupit novej, což mi rve všechny žíly, že musím vyhodit prachy za ňákej bakelitovej bazmek, kterej se stejně vyjebe do půl roku.