Akce Svatba

Sima mi kdysi veleslavně sdělila, někde na baru mezi čtvrtým a pátým panákem Citrusa, že se bude vdávat Lucka, což je bývalá jejího bráchy, a že jako dem na svatbu. Řekla sem na to "no jo" a pak se mi ta informace ňák rozpustila v lihu. Takže sem byla pořádně překvapená, když mi Sima volala "Zítra dem na tu svatbu, vyzvednu tě v pět."
No nazdar. Říkám si, že musí být fajn mít kamarády, kteří vždycky všechno dají vědět dopředu a nikoho nestresujou překotnýma akcema na poslední chvíli. No neva. Takže druhej den dopoledne se za mnou Sima stavila, donutila mě koupit si u ťamanů šaty, protože sem chtěla jít v roztrhané riflové sukni, přinesla mi balzám na vlasy, protože "Nebudeš mně dělat ostudu. A běda jak si to na tu hlavu nedáš, ty hajzle."
Zbytek dne mě terorizovala telefonama, jestli už mám balzám na hlavě, a jak to vypadá, jestli sem si dala pleťovou masku, co si udělám s vlasama a jaký si vezmu boty. Někdy mám dojem, že v našem vztahu tak nějak hraju chlapa. Teď to vyznělo blbě. Nejsu lezba. Vymyslela, že se k ní dvě hodiny před akcí stavím, aby mi vyžehlila vlasy, a taky mi přikázala, abych se nemalovala, že mě jako namaluje. To už bylo trochu moc.
"Nesnáším trapný malovací večírky." Bránila sem se. "Vidělas někdy chlapy, že by tohle dělali? Že by předtím, než dou na fotbal, společně oblíkali fanouškovský hadry, upravovali si šály, čistili flíčky z riflí, a navzájem si pucovali boty? Pokud se budem navzájem malovat, to už spolu rovnou můžem chodit v hospodě na hajzl."
Vyžehlení vlasů sem se stejně neubránila. Seděla sem poslušně na vaně, chlastala lahváča a nechala sem Simu, aby svůj teror dotáhla do konce.
Ještě sem si taky prošla lekcí slušnýho chování.
"Né že budeš zas z borců tahat panáky." Varovala mě. "Si uvědom, že tam bude chlast zadara."
"No to doufám." Řekla sem. "Proč si myslíš, že tam s tebou du, asi tak."
"Přece abys mě doprovodila na společenskou událost." Tetelila se blahem a skákala kolem mě ve zlatých lodičkách.
Sedly sme si na balkon, abysme ztrestaly další lahváče, protože sme si uvědomily, že tam nemůžem přijít střízlivý. Rozhodly sme se dolízt akorát na hostinu, protože na obřad mě nemohl nikdo tahat, to by fakt neprošlo.
"Takže teď sem se ožrala" oznámila Sima po druhým pivu. "A su zvědavá, kdo nás tam odveze."
"No já ne." Trhla sem ramenama a sledovala sem pavouka, co ničil svou síť, aby ji mohl znovu utkat. Úžasná práce. Preciznost a fofr.
"Divej, ty vole, teď upevňuje nový vlákna. Sem ještě neviděla. Divej, divej, teď ukotvil poslední, a teď povalí od prostředka, ty jo, to je fofr.." Byla sem nadšená.
"Mně je z něho blbě, jak se tam motá." Řekla Sima. "Rači vymysli, jak se dostanem do toho posranýho Komína."
"Do Komína? Ježiši. To je až za Bažinama. Tak tam se dostávat nechcu teda." Řekla sem.
"Nefrfli a někomu zavolej." Nařídila paní generálka.
"Nikoho s autem nemám." Přiznala sem.
"To je jedno, auto máme, potřebujeme řidiče." Nedala se.
"Dej mně pokoj." Mávla sem rukou. "Nemám řidiče. Kromě toho, každej řidič bude teďka naplech. Je pátek večer!"
"Ale já nepojedu šalinou, divej jak sme oblečený." Naříkala.
"Hele. Jela sem šalinou, když sem šla na maškarní za utopenca, a taky když sme s Laurou šly za kurvy. Takže tohle mě nerozhodí." Objasnila sem.
Nakonec ukecala svýho chlapa, aby nás tam hodil. V autě sem si pomačkala šaty. Skandál.
Když sme teda konečně dorazily na hostinu, bylo tam poměrně mrtvo. Provedly sme gratulace, obhlídly sme svatebčany a zjistily sme, že věkový průměr pozvaných je tak padesát let. Pochválily sme nevěstě šaty, podívaly sme se na fotky z obřadu, a zjistily sme, že pivo máme zadara, ale tvrdý si platíme samy. "Aby tady nevznikaly mlaty." Osvětlila nevěsta.
Nevím teda, kdo z těch lidí by se tam mlátil, no ale budiž. Odklidily sme se se Simou z místnosti na bar, kde sme pily škopky, objednávaly si panáky, a kecaly s barmankou. Říkaly sme si, že až slezem z baru, vrhnem se na jídlo a sežerem tataráky. Což se nestalo, protože sme z toho baru jaksi neslezly, a tatarák mezitím snědli ostatní.
Přišel si za nama přisednou Kuba, což je přítel od sestry nevěsty. Nebo teda nevím, jestli po té akci ještě přítel je, nicméně v té době ještě byl. Přitáhl si k nám barůvku, dal si s nama panáky, oznámil, že má jenom jednu ledvinu, takže nemůže moc chlastat a kopl do sebe zelenou. Docela krutej týpek, na to že mu bylo kolem dvaceti. Prokecali sme tam tak dvě hodiny, docela sem se nasmála. Pak pro něho přišla ta jeho Stíhačka, jako ať sleze laskavě z baru a jde za ní. Kubin jí vysvětlil, že nemá důvod, protože se dobře baví, zatímco na hostině je jaksi ticho, a že jestli se chce Stíhačka bavit taky, ať si k nám přirazí židli. To odmítla, chvilku tam do něho meldovala, pak křičela, pak uraženě odešla. Vrátila se asi za půl hodiny, jakože se musíme jít podívat na taneček nevěsty a ženicha. No tak jo. Slezli sme z baru, šli sme tleskat na taneček, Sima pískala jak na fotbale, já sem pištěla, a Kubin se kroutil smíchem, protože si předtím zahulil. Síla liščí trojky. Pak sme se vrátili zpátky na bar. Znovu přišla Stíhačka a znovu udělala scénu. Pak odešla a přišel ženich, vytáhl si Kubina ven, a řekl mu, ať se laskavě přestane bavit s nama a všímá si té svojí. Měli sme z toho všichni smích, a to bylo tak jediný, co sme mohli dělat. Dostala sem škytavku a nepomáhal ani cukr. Seděla sem, škytala, a čuměla před sebe do trámu. Semtam sem vyrýpla třísku. Kubin mě pozoroval jak nějaký živočišný druh, a klátil se smíchem. Když znovu přišla Stíhačka, vůbec na ni nereagoval, jenom na mě ukazoval prstem a utíral si slzy od smíchu. Chvílama sem se divila, že nás nikdo nevyhodil. Stíhačka ho lapla za ruku a odtáhla ho někam pryč.
"To bylo násilí." Řekla Sima. "Co tady bez něho budeme dělat?"
"Vraťte nám Kubina!" Hulákala sem do chodbičky.
Po vypití dalších panáků sme se přesunuly na taneční plac. Hrál tam zoufalej dýdžej. A nikdo netančil. Takže sme si se Simou nechaly hrát na přání, a fakt dobře sme se bavily. Když sem si konečně sedla, přišel za mnou Kubin, dloubal do zákusků a smál se mi, že su zhulená. Naložila sem si bramborovej salát a řízek, postavila sem to před sebe na stůl, a o něčem sem mohutně přemýšlela. Pak sem zjistila, že mi někdo odnesl talíř, aniž bych si toho vůbec všimla. Jídlo mi zmizelo přímo před nosem.
"Kde mám jako řízek?" Tlemila sem na Kubina.
Jeho brutální smích neznal mezí. "Ty vole, ty seš mařka." Hýkal smíchem. "Odnesli ti to už před půl hodinou. Ty jo, nebýt tebe, tak se tady vůbec nepobavím." To byla úžasná lichotka. Obzvlášť proto, že sem si nepřipadala až tak vtipně.
Svatební hosti zdrhli v jedenáct. My sme se Simou a s Kubem viseli na baru ještě dvě hodiny. Potom nás vyhodili. Mrzly sme venku, v dešti. Na náměstí sem objevila kámen s runama, což bylo opravdu zvláštní. Sima nevěděla, co sou runy. Zato ale dokázala zavolat taxík a ukecat ho na dobrou cenu. Domů sme se dostaly skoro zadara, což bylo super pro dvě unavený a zřízený monstra.
Druhej den kocovina jak blázen, ale furt sem na tom ještě byla líp jak Sima. Na začátku akce tvrdila, že nesnáší panáky a že to pít nebude. Když mi teda umírala v telefonu a přísahala, že už nikdy nebude pít, zeptala sem se jí, kolik těch panáků vypila.
"Nevím, u devátýho sem to přestala počítat." Řekla nemrtvá, neživá. Problém byl v tom, že pila střídavě fernety, whisky a zelenou. A pivo teda. To by mě asi zabilo taky. Když některý lidi vidím, co dokážou dělat s chlastem, chce se mi blít. Úplně snad ze všeho nejhorší je kombinace vína a panáků. To může udělat jenom totální tragéd. Sakra, i v chlastání se musí dodržovat ňákej bonton.
Takže svatba, to byl skvělej zážitek.
Další skvělej zážitek mě čekal, když sem chtěla nakoupit Aničce podzimní oblečení na Mimibazaru. Po projití pár inzerátů mně bylo na blití ještě víc než když sleduju někoho, jak do sebe lije víno a rum. Myslím, že by to měl někdo projít, zjistit identity prodávajících a udělat z nich pacienty psychiatrické léčebny. Zavřít a nepustit. Myslela sem, že po nablbnutých statusech na facebooku, typu : "Moje berunáááá, teď trávím čas se svojí berunóóóu, tulenííí, tuli tuli", nebo "Obarvila sem se na blond, pomóc, já jsem blondýnáááá!!!", nebo "Nuda, vymyslete někdo něco", už mě jenom tak něco nepřekvapí. A to pozor, todle píšou dospělí lidi. Ale jako prodávající ženy na Mimibazaru mě rozsekaly eště víc. Je to nějaký zvláštní živočišný druh, který se dorozumívá podivnou řečí. Druh Bazarnice Domácí zásadně používá zdrobněliny, takže neprodávají sety, topy, tuniky, svetry a botasky. Prodávají setíky, topíky, tuničky, svetříčky a botasečky. Velkým hitem je pak cokoliv od Nextu. Výjimečnost značky, ze které si každá Bazarnice prcne blahem, podporují komentářem jako: "Krásná tunička od Nextíku, pro znalkyně značky Next netřeba představovat". K Nextovým značkám se pojí taky zvláštní přivlastňovací zájmena, jako "Krásná opičková mikinka", "Nádherná žabičková čepička", "Suprová sloníková vestička", "Psíkový růžovoučký setík". Zdatnější angličtinářky mají zase "Cool proužkované tričko", "Trendy frajerský svetříček", nebo "Sweet růžovoučká šálečka". Následuje doporučení, pro koho je ona úžasnost určena. "Pro malé princezničky", "Pro malé rebelky" nebo "Pro malé raubíře". Zdatná Bazarnice pak všechno podpoří bojovým zakvičením "To musíte mít!!!!" Rozmíchávám ve vodě dvě Smecty abych zastavila blití. Bazarnice Domácí má taky zkreslený představy o realitě. Například: "Prodám teplákovou soupravičku růžové barvy pro malou parádnici, soupravička jako nová, měli jsme ji jednou na sobě, vepředu menší dírečka, rozjetý švík, chybějící zipeček. Šikovná maminka lehce spraví." Cena takové "nové a neponičené" soupravičky se pak pohybuje kolem sedmi stovek. Nebo: "Prodám nošené věcičky na malou šikulku, mírně zničené, děravé, seprané, na mikinkách žmolečky. Vhodné na lítačku nebo do školky." Takových inzerátů je většina. Nevím proč bych do školky měla kupovat hnusný věci. Na písek, no dobrý. Ale do školky snad nebudu vodit malou socku. Kam by potom měla ty lepší věci? Na VIP večírky?
Bazarnice Domácí se na svým profilu ve finále pochlubí, že vlastní taky kamenný obchůdek, objednávečky vyřizuje do týdne, a pokud neodpovím na mejlík, napiště mi druhý, protože mi mejlík může smazat můj malý raubíř (rebel, rošťák, prďola). Dále se na profilu pochlubí fotkama "Naše bydleníčko", "Spokojení zákazníčci", ti rozvernější pak přidají fotky ve složce "U nás doma je pořád veselo".
Původně sem chtěla nakoupit na internetu, protože mi přijde hrozný lozit do nákupního centra. Ale musím říct, že Bazarnic se fakt bojím. Bojím se, že je to nakažlivý a chytnu Bazošovýho vira hned jak odešlu objednávku. Takže fakt, rači nic.