Nejsme blbky

Jsem na neschopence, nikam nemůžu a to je jedině dobře. Konečně se srovnám. Teda aspoň doufám. Všeho už mám po krk. Všeho a všech. Normálně sem měla vzít stan, spacák a sama někam odjet, někam daleko, někam kde je ticho. Třeba do Grand Canyonu. Tam to musí být boží. Rozdělala bych si večer oheň, hodila do ohňa plechovku fazolí, tádydá večeře, kdo by se s tím sral, na hlavu bych si uvázala šátek a pod oči bych si nakreslila blátem pruhy. Divočina! Když by se setmělo, nacpala bych do sebe ňáký houby, nebo bych klidně olízala žáby, to je jedno, pak bych lítala se zapálenou loučí po celým Grand Canyonu, a řvala bych: „Kojoti! Poďte si pro mě!!“ V největším šílenství bych se sebou udělala pár fotek. Boj s kojotem bych natočila na video. Takle bych žila dva týdny. Povídala bych si s Grand duchem Grand Canyonu. Beztrestně bych mohla křičet, co by mě napadlo. Jedla bych sušený štíry. Po dvou týdnech bych se umyla a vrátila se do civilizace. Fotky bych vystavila na facebook. Jenomže, má to celý jeden háček. Se bojím sama ve tmě. To je důvod, proč nevemu stan a neodjedu. Nemůžu být sama venku v noci prostě. Neznám nikoho posranějšího, než su já. Možná tak eště Laura. Ostatní to nejsou schopní ňák pochopit.
Puštík na obědě vykládal, že „já znám ty ženský finty, když tě chcou.“ Poučoval Radima. „Nejdřív si s tebou jakože dají v hospodě pár panáků, jo, a pak nenápadně odcházejí s tebou domů, a pak chcou, abys je doprovodil, protože se jakože bojí, cha!“
Zarazila sem se. „No počkej, a jak víš, že se jako doopravdy nebojí?“
„Simtě!“ Mávl Mistr Balič rukou. „Čeho? Tady, ve městě? Si blbá?“
Vzpomněla sem si, jak mě kdysi Kif nechal v noci sedět na silnici v Bažinách, a odešel. Zoufale sem na něho volala: „Vrať se, já se tady bojím.“ A jako nepřipadalo mi, že bych někoho balila. Protože fakt sem se bála.
„Ty o ženských nic nevíš.“ Mávla sem nad Puštíkem rukou. Já vím svoje. Kdybych zůstala sedět na silnici, v noci, v Bažinách, tak by se ke mně začli stahovat bezďáci, kteří dělají, že jenom kolem očumujou, ale oni číhají. A důchodci, kteří dělají, že nemůžou spat, a tak se jako prochází nebo koukají z oken. Všichni čekají. A pak, když někdo zůstane sám uprostřed silnice, všichni vylezou, a krvelačný dav se začne stahovat. Zombieland. Bez šance. Chytrý holky to ví. Proto nikdo nechce zůstat v noci sám. A borci si myslí, že je to balící trik. No nazdar, to sme dopadli.
V práci to se mnou de od desíti k pěti. Jak sem se dostala k tomu, že najednou radím lidem ohledně nastavení internetu, to fakt netuším. Neznám větší paradox na světě, než že já někomu radím ohledně komplů. To je snad nějakej vtip shůry, nebo co. Navíc k nám přišli noví lidi, zase, a všichni sou přemotivovaní a snaživí. Save me, Father. Technici ještě nedostali přístupový kódy na volání, a tak tam sedí, dělají bordel a mě to znervózňuje.
Kif si za mnou jeden den přisedl, jakože mě bude poslouchat. Připojil si na mě sluchátka, rozložil se na židli a furt jenom dokola opakoval: „Mně je blbě, ježiši, asi to nepřežiju, no ty vole, už nikdy nebudu chlastat.“ Protože občas trpím soucitem, podala sem mu svůj hrnek kafe. „Tfůůůj...“ Prskal. „Co to jako piješ? Instantní hovna? Za prvý, je to děsně hnusný, za druhý... je to strašně silný. Co blbneš, dyť by mi z toho prnda hrnda.“
„Cože?“ Nechápala sem.
„Praskla hercna sem chtěl říct.“ Kroutil hlavou, jakože sem to nepochopila. „Ježiši, máš tady na stole děsnej bordel.“ Vzal mi ze stolu papírky a obaly a šel ke koši. Otevřel ho, podíval se dovnitř a zase odešel, sedl si, s papírkama v ruce. Chvilku sem se na něho dívala a přemýšlela sem, jestli to mám komentovat. Vypadal jako přízrak z pekla. S výbuchem na hlavě.
„Proč se aspoň neučešeš...“ Rozhodila sem rukama.
„A proč bych to jako dělal. Kurva, mně je blbě.“
„Musíš se najíst.“ Přisunula sem mu svůj švestkový koláč. Rozrýpal ho, zabalil, a vrátil mi ho na stůl. Průběžně kritizoval, jak telefonuju. Nadal mi, že se mi vyjebal kompl a že nevolám, takže nemá co poslouchat. Znovu se napil mýho kafe a znovu mi nadal. Když sem šla na cigáro, zasedl mi místo, nechtěl mě pustit a ještě se smál. Nechtěl za mě volat. Nařídil mi, abych od něho odháněla všechny lidi, co s ním chcou mluvit. Ukradl mi lžičku. Tímto končí seznam křivd Charlieho Babbitta. Jako za celej den sem měla fakt dost. Než sem šla dom, stavila sem se ještě za Kifem, abych mu nadala, protože mě zase vytočil.
„Co seš na mě zase zlá, Psico?“ Zaútočil.
„Cože? Já? Ty seš zlej!“
„Já? Co to vykládáš? Dyť sem tě celý dopoledne bavil!“ Divil se.
„Co? Bavil? A...aha...“ Otočila sem se na podpatku a odkráčela domů, protože určitým lidem prostě nejde vysvětlit, že jejich vnímání reality je značně pokřivený. Ale přes to všechno ho mám ráda, vážně.
Puštík se se mnou nebaví, protože mu neříkám jménem. Urazil se a na Puštíka odmítá reagovat.
Stavila sem se za Simou v Horním baru. Dělá ve dvou. Dolní je herna, tam sem rači. Horní bar je zakuklenej snobskej podnik. Přijel Petin, chtěla sem ho vidět, a tak sem se za nima stavila a dotáhla sem Lauru. V Horním baru se musí zvonit na zvonek, aby nás pustili dovnitř. Musí posoudit, jestli sme dost gut abychom tam vůbec vešly. Já se tam teda dostávám přes heslo: „Du za Simou.“ A tak sme s Laurou opět prošly. Petin se Simou dělali za barem. Byla tam pochopitelně uzavřená společnost. Hořely tam louče, koktejly jely ve velkým a pouštěly se balónky přání. Moc nechápu tady ty sešlosti. Teď tam byli taky drsní lidi. Věk průměrně 23 let, všichni značkoví od hlavy až k patě. Borci hoperský oblečení, na hlavě šátek, přes to kšiltovku, klasika. Mařky navlečený v třpytivých šatech, na hlavě diamantový bižuterní čelenky. Všechno se to podivně blýskalo a když sem se přiblížila k baru, oslepená třpytem víajpí sešlosti, skoro sem si o louč spálila vlasy.
„Ty pičo, tady natáčí video Fifty Cent?“ Smála sem se na Lauru. Podívala sem se na holky na baru „...move bitch move!“ Řvala sem smíchem. Laura do mě žduchla. Protože nemá ráda když dělám trapný humory moc nahlas. Měla sem v zásobě ještě „eat the rich“ a „money sucks“ a taky „fuck off hip hop“. Sedly sme si ke stolu pro oslavence, a Laura měla morální problém, jakože jestli může sežrat obloženou mísu.
„Ne, to nemůžeš.“ Řekla sem. „Vyhoděj nás.“
„Aspoň meloun.“ Upírala oči na mísu s nakrájeným melounem.
„Né, kroť se. Nedělej ze sebe křupana.“ Varovala sem ji, a přemýšlela sem, jestli si můžu nechat napsat panáky na oslavenca. Seděly sme tam jak dvě knedly, jasně na nás bylo vidět, že nejsme zdejší, protože jako dost bylo vidět, že sme z levnýho kraja. I když si to o sobě nemyslím, protože mám drahou skejťáckou mikinu, drahý skejťácký boty a drahej batoh Billabong. Jenomže co si budem vykládat, nemám fajfku na zádech ani kabelku Luis Vitón, a tak su odrbaná holka z chudinské čtvrti. Snažila sem se tvářit, jakože chodím spat oděná do Chanelu No. 5, ale vůbec tomu teda nepomáhala Laura, která měla výraz hladovýho psa. Jo, a taky jí tekly sliny. Působila tak zoufale, že za nama přišel oslavenec, seznámil se a zeptal se, jestli nám může donýst něco dobrýho na jídlo. Oběhl všechny stoly a na tácek nám naskládal dobroty, od každýho něco. Laura si to skoro všecko nasypala zaráz do pusy, jak když anakonda polyká buvola, pak spokojeně zamlaskala, dopily sme piva a vypadly sme do města.
Zašly sme ještě do Livinu, kde se normální diskotéka zvrhla v brutálně nenormální punkotéku, při Ninety Nine Red Balloons sem dostala loktem do žeber, což sem si zasloužila, protože se dycky vrhnu mezi nejvíc rozdivočený lidi.
Rozjezd byl zase plnej ožralých lidí. Sedly sme si s Laurou spokojeně dozadu a čekaly, kdy se autobus pohne. Zepředu ke mně mířil výhružně ňákej borec. Přes celej autobus křičel: „Ty! Poznal sem tě!“ Laura se na mě vyděšeně dívala. Když ke mně přišel, namířil na mě prst a zahulákal: „Poznal sem tě, Zaklínači!“


Takže teď su doma, vklidu a uzdravuju se. Stavila se za mnou Sima, aby mi vyčetla, že s ní nikam nechodím.
„Mohla bys mě vzít aspoň občas do Livinu.“
„Ale Simo, tam to nestojí za nic.“ Snažila sem se jí to vymluvit.
„Dyť si říkala, žes tam nedávno byla s Laurou. A s Kifem si byla! A říkalas, že ses dobře bavila.“
„No to sice jo, ale to nebyla zásluha Livinu, že jo.“
„Ale proč s nima můžeš a se mnou ne?“
„Simo, nechovej se jak žárlivá milenka. S Laurou sem tam byla, protože sme tam šly od tebe z baru, a s Kifem sem tam byla v rámci firemní akce. Takže jako sem ti měla v jednu v noci volat, že su v Livinu, nebo co?“
„Ne, ale můžeš mě tam snad někdy vzít.“
„No tak já tě tam snad někdy vezmu.“ Slibem nezarmoutíš.
„Ty to nemyslíš vážně!“
„Ale jo, myslím to vážně. Někdy tě vemu.“
„Ne, to teda nevemeš, já vím, že se na mě vykašleš.“ Trvala si uraženě na svým.
„No tak jo.“ Souhlasila sem.
„Co jo?“
„Vykašlu se na tebe.“ Smála sem se.

Laura se zase stavila s filozofickou otázkou. „Myslíš, že některý ženský sou v životě šťastný? Jako opravdu šťastný. Myslím proto, že mají manžela. Myslíš že existuje někdo, kdo je vdanej a je šťastnej?“
„No... myslím, že budou takoví lidi.“ Řekla sem.
„Ale já nemyslím jako že si řeknou, no tak jednou už su vdaná, je to na hovno, ale rači budu šťastná. Já myslím třeba ženský, který sou fakt šťastný, opravdu.“
„De jenom o to, co od života čekáš.“ Hryzala sem si nehet. „Pokud seš škaredá blbka, kterou nikdy nikdo nechtěl, nic si nikdy nebyla, nic si nedělala, nic nedokázala, nic tě nebavilo... pak se o tebe otře chlap, kterej taky sice neznamená vůbec nic, ale to je ti jedno, protože v tvých očích je geroj, páč umí ´dělat s internetem´, založíš s ním rodinu a najednou máš ňákej kurva status, pro společnost něco znamenáš, takže si připadáš přínosná a užitečná, poprvý v životě, tak jo, potom můžeš háčkovat dečky, plíst košíky z papíru, žehlit košile a puky na kalhotech, čistit manželovi boty, a můžeš to mít jako životní náplň, budeš v tom pravděpodobně šťastná a ještě se tím budeš chlubit.“
„A proč my nejsme šťastný?“ Zeptala se.
„Proč?“ Kousla sem se do rtu. „Protože nejsme blbky.“