středa 23. října 2013

Narozeniny. Zase.

Myslela sem, že su větší frajer, a že den mých pětatřicátých narozenin mě tak nesemele. Jenomže už od rána mně bylo do breku, furt sem si říkala, to už mě jako bude brzo čtyrycet? Jako by všechno to pěkný mládí bylo v hajzlu. Co se nestihlo doteď, už se nestihne, karty jsou rozdány, kostky vrženy, a není to nic moc. A nic už se nezlepší, nic lepší nebude, a šance už tu všechny byly. Následuje stáří, nemoci, bolesti, povinnosti, práce, kauflandy, nedělní bábovky, vánoce a smrt. Vydělaných peněz nikdy nebude dost, léto bude čím dál kratší, stejně jako ubíhající roky. Nic velkýho nevykonám, nenaučím se být malíř, ani nevymyslím komix. Rozbrečela sem se ráno v trolejáku upřímnou bolestí z nicoty.
Saša mi koupila na snídani zákusky. „Jako vím, že to neslavíš, ale pohřební snídani si dát můžem.“
Nikola mě vzala na oběd. „Aspoň se najíš, když už to stojí za hovno.“ Pak mě vzala do květinářství „nechceš si koupit ozdobný feferonky? By se k tobě hodily.“
„Jakože vypadám jako feferonka.“
„Jakože seš tak kyselá.“
„Feferonka není kyselá.“

Když sme se vrátily do kanclu, seděl na mým místě hasič. „Kde seš? Hodinu, už hodinu tady na tebe čekám.“
„Ale houby…“ Smála sem se. „Ty bys nikde nevydržel hodinu sedět.“
Šli sme kouřit, já sem mluvila o tom, jak na hovno mám den, pak mě objal, a všechno bude dobrý, všechno je a bude dobrý, a to bylo to nejvíc na celým světě, co sem potřebovala.

Šéf se rozhodl po třech měsících navštívit firmu a udělat poradu. Při té příležitosti mě odchytil na chodbě, a řekl mně „Zdar, dneska na poradě se s tebou rozloučím, už pro mě nebudeš dělat.“
„Jo, no.“ Trhla sem ramenama. Todle člověk prostě musí čekat.
Na poradě mi oznámil, že už mu nebudu dělat asistentku, ale budu dělat asistentku techničce Martě. Která právě vylezla ze školy a je u nás dva týdny.
„Hm.“ Řekla sem na to.
„Takže sem tě vlastně vyhodil, ale nevyhodil.“ Smál se na poradě. Asi mě to taky mělo rozesmát. Zato vyhodil hasiča. „Je nás tady teď hodně, už ho nebudeme potřebovat“ a pak pokračoval „Marto kdyby se ti Jana nehodila, tak ji můžeš vyhodit, nebo si to tam poštelujte jak chcete.“

„Všechno je z piče.“ Řekla sem Saši, když sme seděly večer u piva. „Já nevím, co teď nebo co, když hasič pro nás nepracuje, tak už za mnou nebude jezdit?“ Byla sem těžce v krizi.
„Ale tak zase taková změna to nebude, ne?“
„Jak jako, já o něho nesmím přijít. Já nebudu bez něho… nebudu!“ Hysterčila sem. Už zase.
„Dyť už u nás nemá práci tak půl roku.“
„Fakt?“ Napila sem se a polila se pivem. „Kurva.“ Bouchla sem do stolu až se hospoda otřásla. „Já nevím co… proč tady není Radim?“
Zavolala sem Radimovi, přišel do půl hodiny. Rovnou si nesl pivo od baru, aby neztrácel čas. „Zdarec. Dem oslavit ty tvoje narozeniny, žejo? Sakra, zapomněl sem doma dárek. Rakev.“
Když je někomu 22, to se to směje. „Blboune.“ Plácla sem ho do zad.
Přivedl ještě další dva lidi, borca a mařku, prý aby moje oslava měla grády. To měla. Furt se hádali o guláši, žduchali do sebe, shazovali se ze židle, nebo se rvali o cigára. Chtěli sme si dát panáka. Radim do sebe hodil dvě piva a pak nám tvrdil, že pálenka, teda slivka, je vlastně brandy, protože tak se tomu říká v americe.
Saša oponovala, že brandy je z kukuřice a obilí. Řekla sem, že si to spletla s bourbonem, a ve zbytku sem je nechala. Radim požadoval po pinklovi brandy. Neměli. „Já sem vás chtěl nachytat, my chceme slivku, nebo meruňkovicu.“ Tu taky neměli. Nabídl nám rum. Světová skupina.
Odveleli sme se radši do tipáče, kde se Radim blýskl hned u vchodu když se zeptal pinkla, jestli mají brandy. Vodový oči všech ožralců s rumem a pivem se na nás nechápavě a nebo lítostivě upíraly.
„Brandy?“ Dal si pinkl pauzu, aby si mohl promyslet, co to vůbec je. „To nemáme.“
„Nó, dobře, řeknu to česky.“ Vyprsil se Radim. Smála sem se až se mně uši třepaly. „Chceme pálenku. Normální slivku, meruňkovicu, nebo tak…“
„Třešňovicu, jabkovicu…“ pomohla mu Saša.
„Kalvádos.“ Opravila sem to.
Pinkl na nás zíral, pak nám doporučil morgana, a šel dohlížet na ruletu, jakože už sme s těma výmyslama nuda crew, a tak sme obsadili kumbál s džuboxem a hracím automatem na pinbal, kde byla nakreslená rodina Adamsova. Museli ho odkoupit z ňákých kolotočů. Radim trval na tom, že si to musíme zahrát, a Saša pištěla pokaždý, když se vysunula jakože mrtvolná ruka a schramstla kuličku. Radim objednal fernety. Nasypali sme do džuboxu všechny zbývající drobáky, co kdo měl po kapsách, a Radim se ujal šéfování, že mi bude pouštět moje oblíbený písničky. Vzpomněl si dokonce na Rumjacks a Dropkick Murphys, a to sem byla překvapená hodně, protože sem si to pustila jednou v kanclu tak před půl rokem.
Pak udělal ještě divnější věc, šel se mnou tancovat. Ostatním spadla čelist, protože o Radimovi všichni dobře víme, že se ho nikdo nesmí dotknout. Je absolutně bezkontaktní, a když sem mu jednou v kanclu šáhla na rameno, katapultoval se z místa ohrožení až ke dveřím.
Odešla sem z baru někdy ve dvě ráno, Radim seděl u automatu a nevypadal, že by chtěl vůbec někdy jít spat, tak sem ho tam nechala, v blikajícím vegas. Jestli má někdo talent na hazard, je to Radim, pan Klikař.

Ráno mně bylo blbě, nemohla sem jít do práce, a tak sem nikam nešla. Zavolala sem, že nikam nemůžu, a pak sem se dívala celej den na Breaking Bad.

Eda mně v poslední době furt volal, ať se stavím, a mně se nechtělo, a pak sem ve městě potkala jeho Jáňu, byla těhotná, a říkala, že se za nima musím stavit, a já sem říkala, že jo, ale vůbec sem to v plánu neměla, a pak mně volali v sobotu ráno, ať přijedu, a tak sem teda sedla na autobus, a vydala se na venkov, ježiši. Přejela sem dědinu, kde sem měla vystoupit, a tak sem si říkala, no neva, vystoupím na nejbližší zastávce, jenomže to nebylo jenom tak, protože ta byla až v sousední vsi, co vlastně nebyla moc sousední, protože byla kurevsky daleko. Nechtělo se mi hledat zpáteční zastávku, vlastně se mi tam vůbec nechtělo zdržovat, tak sem to vzala pěšky, přes lesy a zahrádky, psi štěkali, mohli se celí dosrat z toho, že prochází cizinec, wow, potkala sem zajíca a snědla sem po cestě pár bukvic.
Když sem konečně dorazila, Eda mi oznámil „su strašně šťastnej, že seš tady, su nalitej jak dělo, tak si ze mě nic nedělej, kdyžtak“. Jáňa mně udělala kafe, a já sem si nemohla vzpomenout, jak se menuje jejich syn, kterýmu sem přivezla čokoládu. Hrál si s autíčkama. „Zdar malej Batmane, tady máš čokošku.“ Vybruslila sem z toho bravurně. Kdybych lidi víc vnímala, nedocházelo by k takovým trapnosituacím, polepším se, říkala sem si… jenomže mělo být ještě hůř.
Vzala sem si kafe a šla sem s Edou na zahradu, kde sme mluvili o známých, a jak se jim daří, závěr je, že nikdo to moc nevytrh. Z naší starý party nikdo není žádnej lumen, a pokud někdo má práci, je největší kápo všech zoufalých existencí.
„Nejvíc mně chybí můj kámoš Níťa.“ Stýskal si Eda „Byl to můj nejlepší kamarád a chybí mně hodně, často se mně o něm zdá.“
„Hm.“ Zapálila sem si cígo. Odvedle zasmrděl kůň. Zaštěkal pes. „A tak proč mu nezavoláš třeba? Ty na něho nemáš žádný spojení?“
„Jak jako spojení.“
„No že bys mu zavolal.“
Zíral na mě jak kdybych se tam vylíhla z dračího vejce. „Jáňo, Níťa už je deset let mrtvej, skočil pod vlak, ujelo mu to hlavu, ty si to nepamatuješ?“
„A kurva.“
Zůstala sem do večera. Seděli sme v ohništi. Eda mně vykládal různý historky, jako že si dal na Zelňáku sraz s ňákým borcem, kterej ho měl zaměstnat, jenomže jak domlouvali podmínky spolupráce, Eda spadl do kašny. „Byl sem celej mokrej, mobil v hajzlu, ale dostal bych tu práci, aji tak, jenomže bych musel mít řidičák, a ten nemůžu furt udělat, protože se dycky ožeru, a prostě na ty zkoušky nedojdu. Dáš si víno? Pivo?“
V zahradním bazénku byli oranžový kapři. „Ty sme ukradli z bazénku u Olympie“ Chlubila se Jáňa „přišli na nás flojdi, jako co tam v noci děláme, ale pak nás nechali jít.“
Malej Batman si hrál s vrtačkou. Eda řekl, že rozdělá oheň, naházel do ohniště zelenou trávu, krabice, sáčky, letáky a kdovíco za umělý hmoty, zapálil to, a můj odchod ze zahrady komentoval „to je hovno kouř, toto, minulej týden sem pálil matrace, tos měla vidět, nebuď cíťa, vole, todle je venkov!“

Ujel mně zpáteční autobus. Říkala sem si, že by bylo fajn jít do Brna pěšky, jako courat se kolem letiště a po polích přes noc, jenomže když sem došla za kostel, byla mně zima a měla sem hlad, a tak sem si řekla, že na to seru, protentokrát, a tak sem poslušně počkala na autobus, a dobře sem udělala, protože tam byl ožralej borec, kterej asi do všech jebal, nevím, protože sem měla sluchátka a poslouchala sem Gorillaz, začlo mě to zajímat až v momentě, kdy do mě žduchl, a týpek, kterej seděl vedle mě ho popadl za krk a vyvedl ho ven, tam ho složil, klekl na něho, a párkrát mu dal dobrý dělo, to sem si na to dokonce sundala sluchátka, jo, bitka, konečně, byla sem spokojená hodně. Autobusák počkal, až mu týpek naloží, pak bitkař nastoupil, autobusák zavřel dveře, a jedem, jenomže ožrala se zvedl, celej zakrvácenej, vydával divný zvuky, a naplácl se ke mně na sklo ve snaze zastavit autobus. „Tyjo, Walking Dead“. Snažila sem se pobavit ženu naproti, ale marně, nevadí, zasmála sem se sama.
Už sme skoro jeli, když ožrala skočil autobusákovi do cesty, ten musel zabrzdit, a krvácející kousač se dožadoval zavolání měšťáků.
Nesnáším ježdění emhádé, hodně. Ale sou momenty, za který to stojí, a kdo si počká, ten se dočká, and life tastes good.

Radim se za mnou stavil do práce. Leželi sme na schodech na zahradě a kouřili. Zírala sem na mraky. Radim flusal na keře.
„Koupil sem si nový boty.“ Ukazoval mně tenisky. „A novou mikinu, hele.“
„Co to je na tom potisku? Fašistická helma? Gut. Já to řeknu Saši, žes byl na nákupech, a přitom jí dlužíš osum kil, už půl roku. Radime vrať jí to už, nebuď dement, já to nebudu poslouchat furt.“
„To nemůžu, dlužím bance.“
„Jak jako dlužíš bance?“
„Čtrnáct litrů, za přečerpání kreditky.“
„Čtrnáct litrů? Ježiši. Bych se zabila.“
„Buď v pohodě, to se vyřeší.“ Vyfoukl kouř na svoje nový boty a zálibně si je prohlídl ze všech stran.
Druhej den mně psal, že se za mnou staví, páč má pro Sašu těch osum kil, a já sem mu psala, tyjo, to su na tebe pyšná, žes šel do sebe, kámo. Na to mně napsal, že ani tak ne, ale včera v noci vyhrál čtyrycet litrů v pokru.
Pak nešel dva dny do práce. Psal mně, jak je fajn být boháč. Napsala sem mu, že potřebuju novou zimní bundu. Už se neozval.



pondělí 2. září 2013

Vládce draků

Jednou sem potkala u baráku bláznivýho Davida, co je blázen, a já se s ním dycky bavím, teda – jenom v období, kdy neslintá, protože když slintá, někdy mu sliny padají až na boty, a mně se dělá šoufl, ale když na něm zrovna netestují nový léky proti bláznovství, tak nepouští sliny a je s ním sranda.
„Zdarec Davčo!“ Pozdravila sem žoviálně když pozoroval kořeny keře. „Jak je dneska?“
„Ahoj ahoj!“ Napřímil se radostně. „Já se radím s tady tím keřem, co si myslí o životě.“
„Bezva. Co si myslí?“
„Že jednou všichni umřeme.“
„To jo, to si myslí dobře. Bojíš se?“
„Ne. Já vládnu drakům.“
„Já taky, hele.“ Ukázala sem mu draky vytetovaný na rukách.
„Ochraňujou tě, ti draci?“ Zajímalo ho.
„Jasně.“ Přikývla sem. „Když mě někdo nasere, drapnou jeho duši, a odnesou ji do dračích hor, kde trpí.“
„Jak dlouho trpí?“
„Nevím, dlouho.“
„Víš, co si myslím?“ Zamyslel se a posunul si brejle na nose. „Lidi se bojí smrti. Ale já ne, já sem vládce draků, mně smrt nevadí.“
„Ty, to máš dobrý.“ Záviděla sem upřímně.
„Chceš být se mnou vládce draků?“
„Jo.“
„Tak jo, ale bacha, bude to vostrý.“ Varoval mě.
Jako jasně. Od té doby sem všude viděla draky. Třeba sem se taky stala vládce draků, jako šílenej David, za chvilku budou všude, a já se přestanu bát smrti, protože budu retard. Skvělý.

Pak se začly dít zase ty divný věci, jakože sem se v noci budila vždycky ve 3:17 a tak. Jednou v noci se mi zdálo, že si pro mě přišla smrt. Měla kosu, a já sem vůbec neměla strach, a pak mě podřízla krk srpem. Čekala sem, kdy mi odpadne hlava, ale nestalo se to, a já sem si říkala, tak ještě se můžu zachránit, třeba by mi tu hlavu někdo přišil, a pak sem si řekla, seru na to, už je pozdě, ale hlava furt nechtěla odpadnout, a tak sem se zvedla, šla sem si pro meč, a ocitla sem se ve městě, kde nikdo nebyl, a měla sem za něco bojovat, ale nevěděla sem za co.
Druhej den sem byla unavená jak vorvaň. „Zdálo se mně, že mě popravila smrtka srpem.“ Stěžovala sem si na cigáru hasičovi, kterej taky vypadal, že tři dny nespal, a možná to tak i bylo.
„Tak to byla proletářská smrtka.“
„Plyne z toho něco?“
„Ne.“

Odpoledne sem šla vyzvednout Aničku do parku, kde byla na příměstským táboře, ale přišla sem brzo, ještě nedorazili z výletu, a tak sem si sedla na lavičku… kde sem usnula. Pražilo na mě slunko, kolem jezdili cyklisti a chodily rodinky s dětma, a já sem spala spánkem spravedlivých… bezďáků. Bezva.

Další den sem si musela jít nutně koupit legíny, co mají kříže na kolenách, a tak sem vzala sebou Sašu, která má teď spoustu času, protože jí odjel přítel na rok do Norska, což je pro ni blbý, pro mě dobře, jenomže výprava nabrala úplně jiný směr, protože sme zapadly do toho nejdivnějšího obchodu na světě, byly tam samý retro věci a retro knížky, a encyklopedie, taky dračí doupě, a starý hračky, igráčci, auta na klíček, stavebnice Merkur a všechno skoro zadarmo, a tak sme tam se Sašou chodily v posvátné úctě, a občas sme nadšeně vypískly „Ty vole, mončičák, nekecej!“ nebo něco takovýho, a tak sme pobraly co sme mohly, a když sme platily, zjistily sme, že to bylo skoro zadara, a mařka, která tam prodávala, a seděla uprostřed toho všeho na hromadě knih, si vzala ty naše peníze a šupla to do do krabice s nápisem Charita.

Hustoles. Když sme vyšly ven, řekly sme si, že sme se ocitly v časové smyčce, a tenhle divnej obchod s tou divnou holkou tady zítra už určitě nebude, protože třeba ani nikdy nebyl, a pak sme potkaly velkej sběrnej kontejner, kde bylo vyhozených spoustu kachliček, a Saša si uvědomila, že sbírá kachličky vlastně, a že musíme najít ty nejlepší kousky, a tak sme lozily v kontyšu a vybíraly nerozbitý kachličky, který si házela do kabele, a mezitím sme našly taky zrcadlo, který sme si hodily do kabelek, každá půlku, a smály sme se, jak máme zrcátka, který se vejdou do kabelky. Totální štěstí v kontejneru.

Další den sme šly na oběd „bez bot, se řeklo“, a oběd na bylinkové zahrádce byl fajn, jenomže jak sme si tak vklidu seděly ve stínu hrušky, venku v nepřátelským a brutálním letním světě se chodníky rozpálily do bodu tekutýho asfaltu, a po cestě zpátky sem si spálila nohy. Chodidla. Nikomu to nepřeju.

O víkendu mi zavolal Pan Van, se kterým se znám z internetu, že pudem nakupovat, a já sem řekla ok, a dali sme si sraz u kampusu. Pochopitelně sem stála jinde než sem měla, zmatená jak lesní včela, s oparem, ze kterýho mě bolela půlka obličeje. Tragéd za každé situace. Když sme se našli, šli sme nakoupit do Tesca, a tam mi chtěl ukázat v kuchařské knize, jak vypadá bránice, jenomže sme to nenašli, a tak mi ukázal zklamaně aspoň jiný vnitřnosti.
Šli sme na oběd do menzy, a pak do lékárny pro náplasti, byl to fajn den uprostřed horkýho betonovýho léta.

S Nikolou sme se rozhodly, že vytřídíme potištěný papíry, a ty použitelný na kreslení odvezeme do dětskýho domova. Zavolaly sme teda do děcáku pod kopcem, jestli nás s papírama chcou, a když řekli že jo, naskočily sme do auta, a odvezly to tam. Poptala sem ještě, co potřebujou, a ukázalo se, že všechno. Řekly sme, že se zase stavíme, a odjely na oběd.
Nikola celou dobu zaraženě pitvala řízek, zatímco já sem si mlela to svoje „ještě, že Daft Punk vydali nový album, jinak by léto nemělo žádný hity.“

Když sme se vrátily na firmu, Nikola padla do křesla u Petry, a pak na nás zakřičela: „Jak je možný, že v dětským domově nemají ani na příbory? Co to je kurva za svět!“

Horko už všem v práci lezlo na mozek, já sem se snažila rozptýlit situaci tím, že sem točila telefonem nad hlavou, a dělala sem vrtulník, a při té příležitosti to vzal telefon o židli a způsobil si prasknutí displeje. „Fajn“, řekla sem mu na to, a vydala sem se do servisu, i přes to, že sem věděla, že šance na úspěch je nula, protože firemní telefon je typ, kterým telefonovali ještě dinosauři. Jak sem si to tak štrádovala přes Bažiny, a točila rozbitým telefonem, a míjela prodejnu, kde měli ve výloze flašku Červenýho draka, která by podle mých výpočtů už vůbec neměla existovat, potkala sem Verunku, která obědvala na zahrádce u silnice, a hned jak mě uviděla, vyskočila na lavici a spustila „Miláčku, ty můj miláčku, Ňufíku, fufíííí!“ a skákala po lavici, a objímala mě přes plot, a já sem se smála, a ukazovala sem jí rozbitý telefon, a pak sme se dohodly, že musíme jít na pivo, protože sme se dlouho neviděly.

V servisu sem borcovi strčila telefon před obličej „Problém. Podívejte, co se stalo, potřebuju náhradní kryt, sklo, nebo tak něco.“ Tvářil se na mě, že mi ani nechce odpovědět, konsternovaně zíral na tu cihlu na šňůrce, a pak jenom zahuhlal něco, jako „to nepude“, a já sem řekla „sem si to myslela“ a odkráčela sem zpátky do kanclu, kde sem telefon zalepila páskou.

O víkendu sem měla v plánu podniknout s Aničkou výlet parníkem. Saša řekla, že se přidá, a pak napsal Radim, že co dělám, a já sem řekla, že jdu na loď, ať de taky, a on řekl tak jo, a tak sme se všichni sešli v přístavišti, Radim tam stál klasicky s lahváčem a cigárem, a já sem měla velkou radost, že ho vidím. Koupili si se Sašou pivo, stáli sme vzadu na parníku, pozorovali víry… pivka, cíga,pohoda jak prase… a Radim vykládal, což sem docela zírala, protože dycky byl mlčoch, ale teď byl zábavnej společník „Střelil sem do psa vzduchovkou. Říkal sem furt tomu chlapovi, ať tam s tím psem nechodí, sral mi před branku, sakra, několikrát sem mu to říkal, pak sem vzal vzduchovku, dža! a bylo. Už tam nechodí, jenomže na poště mám něco od policie, kurva, asi to bude ono.“
„Proč si pro to na tu poštu nejdeš?“ Zajímalo mě.
„Nevím.“ Napil se piva. „Nemám čas.“
Po hodině plavby nás to vysypalo na hradě Veveří. „Jdeme na hrad!“ Zavelela radostně Saša, a svižně vyšlápla, Anička se vydala za ní. My sme s Radimem zůstali stát, a kroutili sme hlavou, já sem se zmohla na odpor „ale tam nic není. Nemusíme tam, můžeme si tady sednout vklidu do lesa…“ Mluvila sem zbytečně do zad turistické dvojici.
„Mají tam pivo?“ Chtěl vědět Radim.
„Jo, no.“ Přiznala sem, a v ten moment se můj sen o válení v lese rozplynul jak pára nad hrncem.
Odhodlaně si zapálil cigáro „Tak dem.“

„Dobře vám tak!“ Řekla sem na zahrádce v podhradí, když se ukázalo, že si tam dali sraz flašinetáři z širokodaleka. Zírali sme na sebe s Radimem zoufale, zatímco Saša si prozpěvovala s borcem v bekovce a pruhovaným tričku, který točil klikou na pekelným nástroji „Pětatřicátníci, hoši jako květ!“
Anička se smála celou dobu, protože se jí v kofole utopilo nejmíň deset vos, a já sem byla ráda, i přes flašinety, který mi trhaly mozek na cucky, že je léto, a přála sem si, ať nikdy neskončí.
Z obrovské cedule oznamoval drak chrlící oheň termín prohlídek hradu.

S Verunou sem zašla na pivo. Seděly sme na zahrádce u silnice, vdechovaly benzínový výpary s horkým letním vzduchem, ptala se mě, jak dopadl rozbitej telefon. Ukázala sem jí, že je furt rozbitej, protože ten, kdo to má řešit, to neřeší.
„A to jako si můžeš jít normálně v pracovní době do servisu? Jako normálně si odejdeš?“ Třeštila na mě oči.
„Jo, no. Normálně si odejdeš.“ Radši sem zamlčela, že někdy si normálně odejdu dívat se na koně. Sedím u gymnázia a dívám se na parkur.
„To jako deš v osobku? To stíháš? … já sem včera přišla o pět minut pozdě z oběda, dostala sem stovku pokuty… Už nemůžu s těma lidma mluvit, miláčku, nemůžu… mohla bych dělat kadeřnici, všude chcou živnostňák… nemůžu už s nikým mluvit… objednáme si jídlo, musíš jíst, seš čím dál větší špejla fufíčku… Alice Bendová si nechala odsát potní žlázy z podpaží a napíchala si je pod oči!“

Objednaly sme si hermelín. Dostaly sme kyselý zkvašený cosi přelitý olejem. Pinkl tvrdil, že je to akorát víc naležený, no, ono to tak má být vlastně.
Zavázat oči, postavit ke zdi, zastřelit.

Za dva dny se ke mně stavila Kačka, s vínem. Myslela sem, že bude taky vyřízená, z callcentráku, a tak, ale vůbec to tak nebylo, vypadala šťastně, že dělá technickou podporu „a su šťastná dycky když něco vyřeším. Odborník. Wolf, co řeší problémy. A víš co? Nemám nastavený prodejní cíle, nic nemusím prodat. Konečně.“
„No tak na to se napijem.“ Pozvedla sem svou plechovku s pivem.
Taky říkala, že si bude brát hypotéku, na byt. „Gut, na to si ťuknem taky. Zřejmě se posouváš na další životní level.“
„Já nevím, jestli je hypotéka důvod k oslavě.“ Zapochybovala.
„Všecko je.“ Narvala sem si pusu krekrama. „Na brečení je dycky času dost.“

Dostala sem depresi z toho, že mně bude 35. Posraný narozky. Ráno sem se probouzela a chtělo se mi brečet. Připadá mi, že je mi dvacet, a včera mi někdo oznámil, že je mi třicetpět, ale to není fér, to není moje číslo, to nejsem já, mně tolik není, vážně, ne. Nebylo o tom s kým mluvit, všichni moji kamarádi mají 25 nejvýš. Nikoho staršího vůbec neznám. Fuck, whats wrong?

Ale pak přišel zlom, rozhodla sem se svoje deprese přetavit do ňákýho projektu, a to se mi povedlo jedno ráno, kdy sem opravila repráky, šoupla sem je pod postel, a nastavila zvukový oblouk tak, aby se přenášel dřevěnou konstrukcí, wow, a tak se mi stal z postele velký reprák.
„Je to jako v té reklamě na žvýkačky, ležím na repráku!“ Skákala sem a tleskala nadšením když sem to říkala Saši. „Teď cítím zvuk až v kostech. Změnilo mi to život.“
„To je dobře.“ Řekla Saša. A rozhodla se, že chce taky cítit zvuk v kostech, a tak ji musím vzít do klubu, protože tam nikdy nebyla.
„To jako v žádným?“ :-o
„To jako v žádným.“
Rozhodla sem se ji netlačit pro začátek do žádných hardkorů, a tak sme zašly do Tres Gallos. Radim měl jít s nama, jenomže sem ztratila nervy se s ním domlouvat, protože „nevím kdy přídu… nevím jestli vůbec přídu… nevím jestli mám jít…“ mě dokážou dycky vytočit spolehlivně, a tak sem řekla, že nikam nejde. Seděly sme se Sašou u stolku pod balónkama a fáborkama, který byly úplně blbý, a taky nám u vchodu nabídli, že se můžem nechat počmárat světýlkujícíma fixama, což bylo eště blbší.
„To je tady jako tak prázdno furt? To tady jako budem samy?“ Rozhlížela se Saša kolem sebe. „Divný.“
„Je devět.“ Řekla sem. „Eště dvě hodiny tady samy budem. Kluby začínají v jedenáct.“
„V jedenáct? Tak pozdě? Proč?“
„Nevím. Prostě to tak je. “ Trhla sem ramenem a objednala si pivo.
V jedenáct se zhaslo, nahrnuli se lidi, přišel dýdžej co vypadal jako Steve Angello, a začal hrát, kupodivu dobře. Hostesky nám každou půlhodinu nabízely světýlkující zelený panáky „jenom za dvacku“, a my sme je každou půlhodinu posílaly do háje, protože pití jenom za dvacku vypadalo, že to vyprodukovaly světýlkující olihně který sežraly zvýrazňovače. Lidi pomalovaní světýlkujícíma fixama vypadali taky jako olihně. Někteří jako dost ožralý olihně.
Přisedl si k nám týpek, takovej mladej skejťák, jenom na nás koukal, a celou noc tam seděl sám, s náma, a nic neříkal, pil si svůj redbul a olihňový výpotky, který už nestály dvacku, ale dvacetpět, najednou, zíral na nás a před sebe, a mně připadalo, že máme sebou Radima. Do mrtě.
Saša rozebírala mřížový obložení topení, já sem bouchala do stolu v rytmu Hardwella, až sem si slisovala cigára, bylo mně fajn, ale Saša se nenechala obalamutit „to není opravdová klubová akce, žene. To je jenom takový jako. Já bych chtěla tam, kde je fakt hodně lidí, kde se nemůžeš ani pohnout a kde tě to úplně rozbije.“
„No.“ Vydechla sem. „Budem muset do Karibiku. Ale to se připrav na peklo, a to si nejsem jistá, jestli doopravdy chceš.“
„Chci.“ Odkývala. „Takže příště.“

Když skončily prázdniny, nemusela sem už jezdit s Aničkou každý den ráno do města, mohla sem nastoupit svoje oblíbený trasy, ráno si na hlavňáku vyzvednout kafe, nasadit sluchátka, a jít volnou chůzí, třičtvrtě hodiny do práce.

Mám tak ráda zavedený pořádky, tetelila sem se blahem, když sem první chladný zářijový ráno svírala horký kelímek se skořicovým kafem, před obchodem, který měl na výloze obrovský nápis Dračí pádla. 

pátek 26. července 2013

Okurková sezóna



Tři dny sem měla vypnutej mobil. Říkala sem si, že už ho nikdy nezapnu, jenomže sem potřebovala jít s Kačkou na pivo, a tak sem jí napsala, a při té příležitosti se mi pustila hlasová schránka, o které ani nevím, že ji mám. Tři zprávy. První byla bába „Je půl deváté večer, a ty nejseš doma? Kde jako seš?“ Dál v hlasové schránce čekala tchyně, která si po dvou letech vzpomněla, že má vnučku, a nechala mi vzkaz, že má kartičky z Billy, zadarmo ale hodně, a kdy se pro to stavím.
Nikdy.
Třetí vzkaz byl od učitelky, že budu platit čítanku.
Vážně sem přemýšlela o tom, že telefon vyhodím.

Ještě ten den se stavila domovnice a zvedla mi nájem. Oh, fuck. Může to být ještě horší?

Může. Další den přišel soused, kterýho sem nikdy neviděla, a dal mi podepsat jakýsi papír, že chci udělat rekonstrukci bytu. Rekonstrukci sem nechtěla, ale chtěla sem předělat elektřinu, protože je v prdeli a probíjí, v noci mně v kuchyni problikává zářivka a shořela mi zásuvka.
„Předělají Vám i kuchyň, vymalujou a vymění vstupní dveře. Zadarmo.“ Mrkal na mě povzbudivě.
„Ale to já nechci. To jako musím?“
„Podivejte, to já nevím, já jenom potřebuju předběžný podpisy. Každopádně tady dva týdny bude odpojená voda, elektřina a plyn. Takže si musíte zařídit náhradní bydlení.“
„Co… co??!!“
„Ale nebojte.“ Zasmál se šibalsky. „Když nebudete mít kde být, bude zřízený ubytování v náhradních prostorách.“
Náhradní prostory. Jo. Tělocvična ve škole. Kde se budu mačkat se všema sousedama, který vůbec neznám, a vůbec sem je ani nikdy nechtěla poznat. Kurvadrát.

V noci mě vzbudil Eda esemeskou, že se chce zabít. Vypnula sem telefon nadobro a spokojeně sem usnula.

Červenec je nejlepší měsíc roku, protože mám tři týdny dovolené. Jely sme s Aničkou do Kroměříže, do města, kde sem prožila dětství, a kam patřím, a kde sem si přísahala v podzámecké zahradě, u labutího jezera, že se tam jednou vrátím, a už tam zůstanu, protože Brno je hnusný, špinavý město, a já ho nenávidím, a až na to, že tady mám práci, nemám vůbec žádnej důvod tady zůstávat.

V pondělí sem se vypravila na sociálku hned ráno, a měla sem štěstí, stála sem ve frontě jenom hodinu a půl. Štěstí sem měla taky v tom, že sem nedostala přes hubu od cigána, co férově předběhl celou frontu a na frflání bílé fronty reagoval „chceš po držce, chceš přes držku, nebo co chceš…“ Běloši se do něho obuli „kvůli takovým jako seš ty vás nesnášíme, všechny, a pak si můžete stěžovat, špiny.“ Načež vstal, aby nám předvedl, jak nás všechny zmlátí, svalečky mu narostly do velikosti pingpongových míčků, zato huba se mu zvětšila „si zavolej policajty, zavolejte si policajty, vy piče, a ty drž hubu pičo a řekni té druhé piče ať drží piču, dopiči.“
Sekuriťák tam stál vedle mě, celý to pozoroval, jako v divadle, tralala, tak sem se ho zeptala, jestli s tím nechce dělat, se tady přece nenecháme urážet, ještě vod cigošů tyvole, a on pokrčil ramenama „A co s tím mám jako dělat?“
Tak hlavně že máš tomfu ty frajere.
Sekuriťák z minula tam už nebyl, prý nezvládl rvačku minulý čtvrtletí, kdy se museli volat měšťáci, protože čmoud tam někomu roztrhl tričko. Sekuriťák nezakročil, a to se ani nedivím, protože byl starej jak Morlor, ta želva z Nekonečnýho příběhu.
Ovšem jeho náhrada taky stojí za hovno.

Přede mnou stála Mata Hari, výzvědná služba, což je člověk, kterej se ve frontě dycky objeví, a začne zprvu neškodně „ájé, to tady budem dneska stát dlouho“, čeká na přikývnutí a pak spustí „a vy ste tady proč“, a už má oběť, kterou může mučit celou dobu, protože není kam utýct. Modlím se z celýho srdce, abych tou obětí nikdy nebyla já, zatím mi to prochází, tentokrát to schytala ženská dva kusy přede mnou. Vyzvědačka velikosti a tvaru spodní sněhulákové koule s vlasama do půli kotníků spustila svůj teror „a vy nemáte chlapa? Kolik máte děcek?... No jo, práci taky nemáte… nikde vás nechcou? … nojo, ten můj mě taky vopustil, ale já mám dceru, ta už je dospělá, jo za chvilku je tady, teď sem jí volala, že je tady málo lidí, dneska je to tak na dvě hodinky, žejo, a vona příde, koncem měsíce to bude horší, a ten váš si našel mladší?“

Pak je ještě další sorta nebezpečných lidí, to sou hysterky. Netrvalo dlouho a už sem měla za zádama jeden exemplář. Předstoupila před frontu, aby ji bylo dobře vidět, podívala se na hodiny a spustila: „Nojó! Je devět hodin!! Tak to nemá cenu tady čekat, vám říkám, říkám, to nemá cenu! Do voběda se nedostanem na řadu, a pak si voni pudou vo půl dvanáctý na voběd, tam budou tak do půl jedný, a my tady budem celou tu dobu čekat, než se najijou, vám říkám, nejřív přídem na řadu v jednu, vám říkám! No estli to nestihnem vystát do voběda, tak sme v prdeli, to sme teda v prdeli.“

Říkala sem to celý Saši u oběda, jak už to mám zase na tři měsíce za sebou, a Saša se nadchla: „To je ale bezva na studování lidí.“
Hrábla sem otráveně do polívky, kde plavala jedna nudla a hrášek „Nevím, proč by někdo chtěl studovat lidi, dyť sou to blbci.“
Ale Saša se nedala odradit, a chtěla se mnou jít na sociálku, a já sem řekla tak teda dobře, když chceš tak moc studovat svoloč, vemu tě na hmotnou nouzi, to budeš zírat.

Anička nikdy neměla období „a proč“. Věčný otázky „proč proč proč“, který měly nastat zhruba ve čtyřech letech, vůbec nepadly. Zato se to projevilo teď v plné palbě. Jely sme v autobusu, usrkáváme ledovou tříšť, když se zeptala „když se přiblíží černá díra k Zemi, čas na Zemi se zpomalí nebo zrychlí?“
Hledáním odpovědi sem strávila týden. A pak to jelo dál „co způsobuje kyselost citronu?“ a „má kočka drápy připevněný ke kostře?“, „když žije jepice den, zdá se jí ten den delší?“, „proč velikost všech lidí není menší, aby měli všichni dost jídla?“.

Kačka mě vzala na pivo, strávily sme večer s partou zedníků, kteří vykládali historky o tom, jak padají ze žebříků, a když se mě rozjařeně zeptali, co dělám, a já sem řekla „bezpečnost práce“, nastalo hrobový ticho. Enjoy the silence.

Když sem se vrátila domů, šla sem se osprchovat, vyčůrat, pomodlit a spat. Zhasla sem lampičku a v ten moment mi přišla esemeska z neznámýho čísla „Dobrou noc.“ 
Vole. Bylo to jak v ňákým hororu. Vymyslela sem různý scénáře. Ten nejhorší byl, že je někdo u mě v bytě, zavřenej ve vedlejším pokoji, a poslal mi esemesku předtím, než vyjde. S motorovou pilou.

Musela sem si ale přiznat, že su na tom daleko líp, než když sem před osmi rokama vykládala psychiatričce, že se bojím tmy, protože tam můžou číhat nemrtví.

Se Sašou sem byla pivu, a v nestřežené chvíli, kdy sem měla plně zaměstnanou hlavu nápadem, že pudem vyzkoušet novej defibrilátor na Svoboďáku, sem si objednala grilovaný hermelín. S ovocem. Donesli mi hermoš ohřátej v mikrovlnce, kterej se topil v horké marmeládě.
Za tohle by se mělo věšet.

Pepa mě vzal na oběd, a tam mi řekl, že by pro mě udělal všecko na celým světě, a já sem řekla „tak jo, potřebuju dovízt hlínu na kytky“.
„Ty budeš přesazovat kytky?“
„Ne, Pepošu, já mám moc volných pokojů, tak sem se rozhodla nasypat do jednoho hlínu a udělat tam pohřebiště toulavých koček.“ Svýmu vtipu sem se velice smála, protože mám fakt dobrej humor, což byl důvod, proč mi nikdo hlínu nedovez, a proč se další noc vyvrátila palma v kuchyni a zabila sadu sklinek.





neděle 23. června 2013

Stará, blbá fena


Narozeniny sou pro mě zátěžový situace, protože se dycky ukáže, jak hroznej sem člověk. Říkala sem to Saši u piva, a ta mi s porozuměním řekla, že úplně zapomněla na narozky svýho přítele.
„Pfff…“ Foukla sem si do afiny. „To je hovno, já klidně zapomenu na svoje narozky, a kolikrát ani nevím, kolik mám let. Nedávno sem si musela spočítat na netu, kolik že mi vlastně je.“ Dívala se na mě nevěřícně. „To fakt, jako bez prdele. Na internetu sou na to kalkulačky.“

Rozhodla sem se to tento rok neposrat, a pečlivě sem si zaznamenala všechny narozky do speciální aplikace. Měla za úkol informovat mě mejlama a esemeskama. Vychytáno, uslintla sem blahem nad konečným výsledkem.
Aplikace selhala hned při Radimových narozeninách. Ležela sem ráno v práci na stole, kocovina jako dělo, protože večírek u Námořníka, týý vole, dělala sem, že se opaluju, ale přitom sem normálně spala. Když sem se probudila, rozhodla sem se, že začnu něco dělat, a tak sem zapla facebook, kde sem zjistila, že má Radim narozky. „Ty vole.“ Řekla sem mu na to, jakože mě hrozně mrzí, že sem na to zapomněla, když mi to říkal dva týdny dopředu. Každej den.  Druhej den sem mu koupila v obchodě „za 30“ hrnek, což situaci moc nevylepšilo.
„Tys na mě zapomněla!“
„Ale nezapomněla, mám to v googlu, fakt, je to tam napsaný, sakra…“ Snažila sem se dělat fajn kamarádku. „Hrnek dobrej, ne? Si uděláš kafe…“
„Já nepiju kafe.“
„Tak to je blbý, v tom případě.“

Tak příště, říkala sem si, příště nezapomenu. Jenomže zmýlená neplatí. V úterý Radima vyhodili. Šlo to ráz na ráz, po obědě sme si říkali, že si příští den donesem na snídani tatranky, a o hodinu pozdějš už si balil věci. „Tak ňák se mně ulevilo.“ Řekl k tomu.
„To ti přeju.“ Řekla sem na to, a to bylo celý.

Bylo jasný, že dny v práci budou odteď stát za hovno.
Zůstala sem v kanclu s Nikolou, jejíž hlavní charakteristika je, že mluví pořád o jídle. Ráno to začne „Co máš dneska na oběd? Pudem na oběd? Kam pudeme, co si dáme?“ Případně začne den prohlášením „Dneska mám oběd, dneska bude dobrej den.“ Během dopoledne ještě informuje „V ledničce mám lososa, na oběd, ještě dvě hodiny, a ohřeju si to“. Pak už je to klasický „o víkendu pudu na golf, pak bude grilovačka, masíčko… včera mamka dělala rizoto, děláš rizoto? … hamburger mám ráda jenom z domácího masa, to nameleš, a ochutíš, hlavně tam dáš bylinky, rozumíš, bylinky sou hlavní.“

Ještě, že mám Sašu.
„Doma nemám vůbec nic na jídlo.“ Řekla a hodila mi nohy na stůl. „Vůbec nevím, co budu dělat, nechcu chodit do obchodu, mám už tři dny hlad. Někdy sem tak líná přemýšlet, co sním, že ten hlad radši zaspím.“
„Já ti rozumím.“ Pokývala sem hlavou jak moudrá liška od vykotlanýho dubu. „Lednička je prázdná, hlad už si ani neuvědomuju, lenost je sviňa. Předevčírem sem si chtěla udělat rajčatový salát s mozarelou, měla sem velký odhodlání, jenomže se mně nechtěly krájet rajčata, tak sem vytáhla akorát ten sýr, a ten se mně taky nechtěl krájet, tak sem spolkla kulu mozarely a šla sem spat.“

Bez Radima to bylo divný. Zabrala sem si jeho stůl, vzala sem mu klávesnici a chtěla sem si vzít taky jeho monitor, ale to mi zatrhli, protože bych prej přes tři monitory už nebyla vidět, ale o to mi jako šlo, nejlepší by úplně bylo, kdyby tři monitory mohly udělat takový izolační pole, abych nemohla ani nic slyšet.

Naproti mně si sedl stážista Kroupa, kterej je blbej jak necky, což bych přežila, pokud by neměl potřebu ty svoje hovadiny ventilovat. Děsí mě, protože má hlavu jako meloun, je celej blonďatej, a má děsnohumor, kterej spočívá například v tom, že: „Já sem spokojenej člověk, když mám každej den sex a jídlo. Kdyby se mnou přítelkyně nedělala denně sex, tak ji pošlu do prdele, hahaha.“ Pak si vynutí reakci : „Kolikrát denně ty děláš sex?“ Případně „Proč nejdeš na rande s Pepou, když s tebou chce dělat sex?“ Slovo sex používá v každé druhé větě, a fakt mě neskutečně sere. Nejlepší sou oslí můstky, jako „bolí mě záda, ještěže mi přítelkyně udělala masáž, a pak byl sex.“
Já dělám, že tam nejsu, schovávám se za kompl a přemýšlím, jak si vybudovat zvukotěsnou hradbu, nicméně Kroupa se nevzdává, asi si myslí, že sme bezva kámoši. Jednou se mnou jel z práce, a celou dobu mi vykládal o účetním programu Pohoda, pak se mě zeptal, kam jede jedenáctka, a já sem mu řekla, že na Lesnou, což nebyla pravda, a druhej den mě čekala strašná salva „tak si představ, že to na Lesnou nejelo, tos mi udělala naschvál, ty jedna, hahaha… proč sem vystoupil na moraváku? Proč tam jedenáctka jede? Kam teda dál jede? Proč nejede kolem dětské nemocnice? Změnili jízdní řády? Kdy je měnili? Nevíš? Pročs mi to řekla? Jednou sem dělal sex v šalině, vlastně… nejednou… hehe…  A jak se dostanu na Lesnou? A jezděj na Lesnou cigáni?“

Už sem se bála, že mi hrůzou odletí dekl, nebo ještě hůř, že se začnu nudit, když přišel hasič, vysekat mě z nejhoršího. Vytáhl mě na zahradu a „rozhodl sem se, že tě naučím sebeobranu.“
„To já nepotřebuju.“ Kroutila sem se po ránu, oživovala sem se kafem a přála sem si být ve své teplé posteli s umělou ovčí jakože kůží. Kdybych věděla, co za gymnastiku mě čeká, odkráčela bych do té postele tuplem.
„Tak, deme na to. Napadení nožem.“ Vyskládal na zídku nože, pro jistotu dva. „Vem si to a poď mě napadnout.“
„Nene, nejdu.“
„Musíš se umět ubránit. Venku je spoustu hajzlů, deme na to, poď na mě zaútočit.“
„Nevím jak. Ukaž mně, jak se útočí, pak něco vymyslím.“
„Tak jo, mám jakože nůž. Když tě napadnu, tak … fik, fik, tady sem ti na noze přeřízl tepnu, tady sem ti přeřízl slabinu, tady sem ti prořízl krk, a tady, když si tě otočím, tak sem ti přeřízl zádový svaly, neudržíš se a deš k zemi.“ Pustil mě a otočil mě na sebe. „Takový to je. Ukaž, jak se budeš bránit.“
„Nene.“ Jako smála sem se dost.
Drbnul mně do ramena „no tak, braň se, jakkoliv, cokoliv udělej. Nesměj se, a něco dělej, de ti o život, no…? Bude to?“ Dožduchal mě až ke zdi.
Zmohla sem se na ňákej žduchanec a šlápnutí na nohu.
„To bude eště hodně práce.“ Kroutil hlavou. „Začnem.“
Měla sem za sebou trénink vyproštění se z kravaty, zničení útočníka kopancem, loktem, odklonění útoku tlakem na nos, chytnutí zezadu za obličej, podkopnutí nohy, podvrtnutí kolena a „když nebudeš vědět honem co, jdi po očích, do těch zvládneš dloubnout dycky.“
Do kanclu sem se vrátila jako strašidlo, rozmazaný mejkap, rozcuchaný vlasy, udýchaná a úplně vyřízená.
Nikola se žoviálně zatetelila „Jejda, co ste to tam dělali?“
Z posledních sil sem mávla rukou „to snad ani rači nechtěj vědět“, a padla sem na stůl.

S Pepou sem se chytla na poradě, a to jakože hodně, protože Pepa je ten nejukecanější borec na světě, a to nám prodlužuje porady do večera, a na to já nemám náladu, protože mě to nebaví, a tak sem udělala hysterickou scénu „proboha buď už konečně zticha, kdo to má furt poslouchat, blá blá blá blá bláááá, furt jenom blááá, nemám na to ty vole nervy, tady poslouchat tvou one man show, řeknem si co potřebujem, a dem domů, já chci domů, buď už ticho!“
Po tomhle se porada značně zkrátila, v devět sem byla doma a mohla sem si hrát spokojeně střílečky.
V sobotu ke mně Pepa přijel, že jako se de omluvit, a já sem neprozřetelně řekla „no jo, tak nebudem tady stát na parkovišti, doma mi spí Anička, musím se vrátit, poď na cígo ke mně na balkon“, a Pepa šel, a tam mluvil a mluvil a mluvil, a do toho se upřímně divil „proč mě holky nechtěj, co je špatně… asi jim vadí, že furt jenom mluvím… já rád mluvím, a rád se poslouchám… a to mi připomnělo jednu historku…“ A najednou byla půlnoc, a tak se zarazil uprostřed věty, a … „ty hele, mohl bych u tebe přespat?“
„Nó…“ Wtf.
„Já bych se jenom natáhl na gauč.“
„Já nemám gauč, teda mám, ale malej, tam se nevyspíš.“
„Tak to neva, já si lehnu třeba klidně někde na zem.“
„Tak můžeš jít do kočičího pokoje, tam ale smrdí kočičí hajzl.“
Nakonec sem ho utábořila ve vedlejším pokoji, a šla sem spat. Asi za tři hodiny mě vzbudil, že někam jede, já sem řekla gut, zdar, a byl pryč.

Jednou po práci sem šla se Sašou domů, bydlí v pokoji se spolubydlícím Peťou, a já sem mu řekla: „Chystám se se Sašou vylízt na komín, protože mám závratě a musím to překonat.“
„Taky sem chtěl.“ Řekl a potáhl ze skleněnky. „Jenomže závratě nepřechčiješ tím, že se na ně vykašleš, protože víš co se stane? Zasekneš se uprostřed, a nebo ještě hůř – nahoře, a nebudeš moct slízt. To je normální paralýza, fakt, nenaděláš nic.“
„Hm.“ Zamyslela sem se. „Přídeš se podívat, až se tam zaseknu? Bude sranda.“
„Tak jo. Třeba taky spadneš a roztříštíš se jako meloun.“

Jeden večer sme šly se Sašou na pivo, probrat celý svět. Mluvily sme o apokalypsách, já se furt nemůžu rozhodnout, jestli je lepší elektromagnetická nebo zombie apokalypsa. Saša už o půlnoci usínala, protože noc předtím spala na střeše. Je něco jako noční duch, přízrak, v noci lozí po komínech, po střechách, a někdy tam spí.
Na cestě zpátky mně ujel rozjezd, a já sem byla unavená, mluvil na mě ňákej bezďák, u hodin vyřvával ožralej týpek „Brno, Brno, buzerantů plno“, a za mnou se rvali psi, a tak sem se rozhodla nestrávit tam hodinu svýho života, kdysi sem to sice dala, a proto taky vím, že hodina v noci na hlavňáku je jako věčnost, a tak sem si vzala taxíka, taxikář mi oznámil, že spěchá, a tak sme si dali závod Gumball přes celý Brno, taxikář se smál jak protrženej, bylo to bezva, a když sem vlezla do baráku, zničeho nic se tam objevit týpek, strčil nohu mezi zavírající se dveře, a já sem si říkala, ty vole, to není dobrý, a když sem stála u druhých dveří, cítila sem, jak mi dýchá na záda, sakra vole, eště horší, a pak se na mě přitiskl, a já sem se snažila vzpomenout si na sebeobranu, jenomže se mi vybavilo akorát to, jak mě hasič chytil za obličej, já sem mu poslintala ruku, a pak sem se tomu smála, a to bylo celý. Takže sem zvolila nejlepší sebeobrannou možnost – útěk, vyrazila sem do schodů jako střela, odemkla sem a zabouchla za sebou dveře, uf, o fous.
Z toho vyplývá, že je zbytečný mě cokoliv učit, ztráta času se mnou, starýho psa novým kouskům nenaučíš, a já se cítím jako starej pes, stará blbá fena.

 

úterý 14. května 2013

Neviditelná kočka


Pár věcí na světě rozhodně není fér. Třeba to, že Radim vezme svoje poslední pětikilo z výplaty, de do kasína a vyhraje pět litrů. To, že nachází peníze na ulici. Doslova. To, že čím víc na prachy sere, tím víc jich má.
Já ne, já sem zodpovědnej člověk, co syslí prachy. Do zásoby. Kdyby něco. Syslila sem přes půl roku, hrdá, že se finančně zmáhám. Ostatním, hlavně Radimovi, sem dávala rady, jak si nikdy, fakt nikdy, nebrat půjčky, nevytvářet dluhy, to je cesta do pekel. Připadala sem si tak jako … dobrej člověk.
Pak přišla faktura za vodu. A všechno bylo v prdeli.
„Šest litrů za vodu?“ Vyfoukl Radim kouř, když sme seděli na zahradě, zničeně opření o zídku. „Co s tou vodou jako děláš? Pěstuješ rýži?“
„Je to v prdeli.“ Řekla sem na to. „Život není fér, a todle je prostě v prdeli. Půl roku si dělám úspory, a je to v prdeli. Nic nemám, nemám nic. Jakože prostě nic, nula. Zero.“
„Tak aspoň můžeš začít od začátku, ne? Jakože úplně od nuly.“ Smál se.
„Připadám si jako ňákej posranej hipík, nebo tak něco.“ Típla sem cígo do psího vína. „Kdybych aspoň byla umělec, umřela bych v bídě, ale zbylo by po mně aspoň srdcervoucí umění, a mělo by to smysl. Tohle je na hovno.“

Z nebeských úvah, proč nejsu prokletý básník, sem musela spadnout na zem v momentě, kdy bylo potřeba řešit letní prázdniny. Jako problém to byl hodně. Protože sem neměla prachy, vypadalo to, že Anička se mnou stráví prázdniny v kanclu. Bylo mně z toho pěkně blbě, bylo mně jí hrozně líto, ale ňák sem s tím nedokázala pohnout. Vzala sem si tři týdny dovolené v červenci, ale furt ještě zbýval srpen a něco. Chodila sem po zahradě, nervní, věčně s cigárem, nervy jak špagáty, že „přece musí být ňáký řešení“, a takle mě tam našel hasič, a řekl Don´t worry, neboj, dej ji na příměstský tábory, bude jí tam fajn, já to zaplatím.
Spadl ze mě obrovskej balvan, a zaplavila mě neskutečná vděčnost, dojetí, a taky sem se rozbrečela.

Rozhodla sem se vzít si kočku. Z útulku. Malou umouněnou šmudlu. A tak sem tam zavolala, že si ji přijedu vyzvednout, jenomže nastal problém s odvozem. Útulek na druhým konci Brna, ale říkala sem si, to se ňák vymyslí, všecko bude ok, a tak sem nakoupila kočičí žrádlo, záchod, sehnala pelíšek, nachystala misky a už sem se těšila, jak budu mít doma mazla.

Jelikož mi od začátku roku nevyšla jediná věc, nevím proč sem si myslela, že to teďka bude jinak. Hasič se nabídl, že kočku odveze. Měl totiž přepravku a auto, všechno do sebe logicky zapadalo, a já sem byla šťastnější než jindy, že tady je. Takže sem zavolala do útulku, že si pro kočku jedu, a pak sem mu napsala, že už můžem jet. Napsal, že nemůže, protože je na pár dní v Praze, ale příští týden určo. Tak sem to odložila na příští pátek. Těšila sem se moc. Akci jsem dala krycí název Save Kitty. „Pod tímto kódem teď spolu budem komunikovat.“ Ve čtvrtek se stavil, ujasnili sme si plán odvozu, nařídili hodinky, a další den sem v práci zůstala přesčas, našponovaná sem stála u okna, a vyhlížela stříbrnýho bleska jakože ve čtyry vyrazíme. O půl paté mi volal, že to absolutně nestíhá.
Omlouval se. Nepomohlo to.

Byla sem zničená. Přísahala sem si, že už nebudu nic plánovat, na mou duši, na psí uši. Neměla sem náladu vůbec nanic, a měla sem vztek, jenomže sem slíbila Simě, že pudem na pivo, a kdybych nešla, tak by vyváděla, a tak sem rači šla. Odevzdaně sem nakráčela do sportbaru, pozdravila sem obsluhující lezby, a vjel do mě vztek, že je tam plno lidí, a že nám zasedli stůl. Sima zase přišla pozdě. Vyjely sme na sebe hned zkraje.
„Co je? Něco tragickýho se stalo?“ Štěkla na mě když mě viděla.
„Je tady plno lidí, zasedli nám stůl. Co tady všichni ti kokoti dělaj?“
„Baví se, Jano! Je pátek, normální lidi se baví.“
Chtěla sem jí říct, aby vzala v sobotu auto, že pojedem pro kočku, jenomže sme byly na sebe prostě nasraný. Obvinila mě, že nechcu jít do města balit chlapy, já sem řekla, že sem to ale neslibovala, protože upřímně, mě to vůbec nebaví, mám toho jejího hledání šuku po krk, a tak se na mě sneslo peklo, nemělo to konce. Obvinila mě, že sem vzdala život, protože nechcu vztah, ale pokud se brzo nevzpamatuju a chlapa si nenajdu, tak zešílím „a já vím Jano, že k tomu nemáš daleko.“
A pokračovala. „Ty si nikoho nemůžeš najít, protože z tebe to přímo vyzařuje, že nechceš!!!“
„Tak to je v pořádku ale, že to vyzařuje.“
„No… to je přesně to, tobě je to jedno. Vem si třeba minule, tamti kluci, co po tobě šli, no, v tom klubu.“
„Žiši, to nemyslíš vážně, to byla parta nadržených belgičanů.“
„No a co?“
„Ty vole, já mám daleko důležitější věci na práci, než se zabývat nadrženýma kokotama.“
„Jo? Co třeba je teda důležitějšího?“
„Třeba vyřešit, proč je římská brokolice tvořená z fraktálů, co je horizont události, co se stane, až sem slunce pošle výboj, co se stane, až přistanou lidi na Marsu, jak dlouho tam přežijou?“
„S tebou se nedá mluvit. Normálně nedá, já sem tě měla ráda, fakt jo. Jenomže tohle už je na psychiatra. Proč tě nezajímají lidi? Ty se na ně ani nedíváš. Kromě toho, že nám zasedli místa, ani nevíš, kdo tady je, třeba tam u baru, tam stojí pěkní borci, a tobě je to jedno.“
„Víš co, je mně to jedno. Lidi sou mně jedno, a úplně narovinu mi přijdou trapní, to pinožení se za ničím, támhle na nákup, vydělat abych nakoupila, nakoupit, abych se nažrala, uvařit, pak zase do práce, nakoupit, uvařit, nažrat se, zašukat si, vydělat prachy, nakoupit, uklidit. Nebaví mě svět, kde se všichni honí za penězma a za šukáním, a kde všichni dělají práci, která je nebaví, dělají otroky a přijde jim to v pořádku. Život je daleko větší, přece! Měl by být.“
„O čem to sakra mluvíš?“ Zírala na mě zděšeně. „Lidi přece nejsou otroci, dělají práci, kterou si vybrali, aby pak mohli jít nakoupit, něco dobrýho uvařit a udělat si společný pěkný víkend přece, spadni zpátky na zem, ty tvoje vesmíry nikoho nezajímaj.“
„No právě, všechny zajímá jenom jakej koupit kečup, kde je levnější máslo, a dokážou kolem toho kecat blá blá blá, já nevím, proč o takových věcech furt mluví, jak správně orazit papír, jakou banku si vybrat, jaký alarm dat do auta, jestli koupit kafevar na kapsle… dyť to sou hrozný kraviny. Všichni sou hrozně důležití, a přitom sou důležití asi jako hovniváli, co nakladou vajíčka do hnoja a pak si celej život valí svou hovnařskou kuličku v domění, jak velký mají životní smysl.“
„Přece nemůžeš přirovnávat lidi k hovniválům, proboha!“
„Můžu. Je to to stejný. Jenomže hovniváli o tom aspoň furt nemluví. “
Hrkla do sebe víno. „Víš co, já to vzdávám. Todle není normální. Ty nedopadneš dobře. A já už na to nemám sílu.“
Řekla mi, že pokud si nenajdu chlapa, můj život bude stát za hovno. Že já budu stát za hovno. A tady se to už jako projevuje, že sem úplně zešílela. Přirovnávám lidi k broukům. Vzhlížím k pomateným umělcům, co si řežou uši. Nevím, co je to milovat. A chlapa si stejně nenajdu, protože nikoho nezajímá, za jak dlouho se v zemi rozloží lidský vlasy. A že nejhorší na tom je, že si ani neuvědomuju, jak moc na hovno život žiju a v té své pomatenosti si myslím, jak su boží.
Věděla sem, že se vidíme naposled. Tohle nepotřebuju.

Druhej den mně bylo nanic. Nejenom, že mě opustila Sima, ještě ke všemu sem ani neměla kočku. To první mi nevadilo, to druhý jo.
Zašla sem s Kačkou na pivo. Bylo úplně fajn mluvit s někým normálním. A bylo fajn si uvědomit, jaký mám štěstí, že už nedělám v callcentráku.

V pondělí ztroskotala další akce na odvoz kočky, měla mě odvízt Nikola z kanclu, od protějšího stolu, jenomže nemohla sem sehnat přepravku.
Zato mě dostal článek o borcovi, kterej procestoval stopem celej svět. „Tohle bych chtěla, fakt, tohle bych chtěla.“ Ukazovala sem Radimovi monitor. „Fakt jo, tomu borcovi neskutečně závidím, takle by to mělo být, to je život totiž. Ty vole, takovej život, on byl všude, prostě se sbalil a jel. Každej den nový místo, novej zážitek, to bych chtěla, projezdit celej svět, bez peněz, stejně žádný nemám, a pak bych o tom napsala, jako Kerouac.“
„A proč to teda neuděláš?“ Zeptal se.
„Protože su srab.“ Pokrčila sem ramenama. „Kdyby lidi nebyli srabáci, tak by všichni jezdili stopem po celým světě, to by přece každej chtěl.“
Radim se zamyslel. „Né, nechtěl. Dyť je to na hovno.“

V úterý se konečně povedlo zorganizovat odvoz kočky z útulku. Nikola donesla přepravku, a Saša mě vzala autem. Jely sme k zoo, samozřejmě sem nečekala žádnou zradu „je to někde u zoo, to musíme najít“ řekla sem Saši, když chtěla tisknout mapu. Zabloudily sme už pár metrů za domečkem.
„To ta blbá navigace!“ Ťukala prstem do navigačky, která ukazovala, že sme na Veveří, zatímco sme se motaly u vozovny v Komíně.
Protože sme přehlídly parkoviště u zoo, zaparkovaly sme až v Kníničkách, a tam sme stály nad pomníkem padlých občanů a špekulovaly nad tím, proč se píše na pomníku Kyničky, a jestli eště někdo vůbec ví, kdo tady padl. Pak sme se vydaly na bojový pochod, někam doprostřed lesů.
„Sme v Tatrách!“ Oznámila sem u opuštěnýho telegrafního sloupu, uprostřed luhů, hájů a temných hvozdů. Jelikož sme byly ztracený a zablouděný, povídaly sme si o životě, a já sem to shrnula do jednoho dojmu „Sašo uvědomuješ si, že cokoliv uděláme je tak nějak bolavý a nakřivo?“
„Taky sem si všimla.“ Přiznala. Začlo pršet.
V útulku byli fajn policajti, vyzvedly sme kočku, která byla trošku vyplašená, ale nádherná. „Je trošku sešitá, byla celá rozkousaná od psa, skoro nepřežila, teď žije druhý ze svých sedmi životů, museli jsme jí taky trochu vykuchat, je taková posešívaná, no….“ Řekla pečovatelka a předala mi přepravku.
„Franknštajnovo monstrum, ha?“ Pohladila sem kočku. Zaplatila sem dvě kila a vyrazily sme na zpáteční cestu. Saša zjistila, že si tam zapomněla mobil a musela se vrátit. Já sem si pak myslela, že sem zapomněla bundu, ale našla sem ji v tašce. Kočka se snažila probojovat z přepravky. Na cestě zpátky sme musely zastavit kvůli bouračce. Přijely dvě sanitky. Hodinu sme se prodíraly zasekaným městem, třikrát chcíplo auto. Mně vletěl do oka chlup od kočky a přestala sem vidět.
Kočku sem vypustila v obýváku s radostným zavýsknutím „vítej doma!“, pak už sem ji neviděla, protože zalezla za kuchyňskou linku a tam se rozhodla bydlet.

Bloumala sem po Bažinách s obědem, vůbec se mi ani nechtělo to jít sníst, poflakovala sem se s nudlema a smažákem sem a tam, a volal hasič „seš v práci? Jsem před domečkem, nikdo mi nechce otevřít.“
A tak sem nabrala kurs směr domeček. Seděl na zídce před garáží, kouřil, v červeným tričku, co na mě působilo eště víc jak hadr na býka. Nechtěla sem být nasraná, ale byla sem.
„Co kočka? Už je doma?“ Řekl ležérně, jako by se nechumelilo, a trefil se do černýho. „Ty se zlobíš? Fakt?“
„Nechcu být nasraná.“ Řekla sem popravdě. Protože sem se potřebovala zeptat, proč při operaci Valkýra nesměly převzít velení jednotky SS. Hasič ví všechno, o historii nejvíc. „Ale sem.“
Místo Valkýry sme řešili, kdo je na koho nasranej, kruciprdel. „Tak víš co, jestli chceš být na mě zlá, tak si tady zůstaň se svou nasraností, já du!“ Zahodil cígo a odcházel. Udělal pár rázných kroků, pak se ještě otočil „Mrzí mě to, abys věděla. Chtěl sem ti kočku odvízt, a fakt mě to mrzí.“
Cítila sem se jak hajzl.

V noci mě vzbudil telefon. Volal Radim. „Našel sem na chodníku pět litrů.“
„Ty už mě taky neser.“
„Pět tisíc jugoslávských korun. Myslím, že už neplatěj.“
V kočičím záchodku se objevily dvě hovna. Zmizely granule. Byl to důkaz, že tady kočka je. Pravděpodobně se budu muset smířit s tím, že žiju s neviditelnou kočkou. Dala sem jí jméno Líza.