sobota 23. července 2011

Teen spirit

Když končí oddělení, je to dycky sranda. Bavili sme se o tom, jaký sme používali slova když sme byli malí, a přes žličky a verlyby sme se dostali až k nortbůkům. Pak už sme to valili do hovorů krutě „a využíváte ten internet v nortbůku nebo na karkulačce?”
Největší sranda byla když končilo technický oddělení. Kluci se s tím vůbec nesrali. „Dobrý den, dovola jste se do jézetdé. Máme aktuální nabídku odvozu hnoje za zvýhodněnou cenu.”
Byli sme napíchnutí na odposlechách a mohli sme se smíchem posrat. Puštík to pak rozvalil ve velkým „Dobrý den, dovolala jste se na linku supermana. Pro sundání kočky ze stromu zmáčkněte jedničku, pro záchranu světa zmáčkněte dvojku, pro supersex zmáčkněte trojku!” A teď bylo slyšet mačkání tlačítek. „Potvrďte Vaši volbu prosím znovu stisknutím příslušného tlačítka.” Znovu týýýýt. „Výborně, zvolila jste trojku, moment, hned jsem u Vás.”

Povedla se mi dobrá krpa. Večer sem se vrátila z pivního večírku, zapnu facebook, a zrovna se rozhodl mi napsat Ondráš. Poslouchala sem u toho starý Faith No More, takže absolutně roztěkaná. Bavili sme se o tom, koho ojet a koho ne. U mě zůstává jenom u silných slov, nicméně čím sou bezpředmětnější, tím sou silnější. Chtěla sem psat o Lukášovi, bohužel sem si spletla jména.
„Tak já ti něco řeknu. S Ondrášem já nebudu šukat ani náhodou. Je to hrozný prase.”
Ondráš: „Špatný okno?”
Já: „Jéé... špatný jméno.”
Už sem neměla šanci to vysvětlit ani nijak zmírnit, a když přišel do práce, mlátila sem hlavou smíchem do stolu, zatímco on mi na to řekl: „To od tebe bylo teda krutý...”

V práci nám nedali bonusy, který slibovali čtvrt roku, a už je nikdy neuvidíme, zato nám zakázali otvírat okna, abysme tam náhodou neměli kyslík. Na okna se vyvěsily cedule, že kdo to vokno otevře, dostane pokutu, aby bylo jasno.

Nečekaně sem dostala dovolenou, takže sme se tři dny před chystaným volnem rozhodly s Laurou, že vezmem Aničku a vyjedem někam do kempu. Samozřejmě už bylo všude všechno obsazený, a tak sme vzaly drahou chatku, kterou nikdo nechtěl, protože byla drahá, a chystaly sme se do Jedovnic. Peníze sem sice neměla, ale popučovala sem si, říkala sem si šetřím celej rok, tak teď je rozhodím, a pak se prostě fufníky někde seženou. Všechno mi bylo jedno, hlavně vypadnout. Pravda ale je, že kdyby Laura nevzala organizaci do svých rukou, neodjedem vůbec nikam. Pro mě je problém naplánovat odjezd z vlakoviště, protože si furt říkám jó, najdu to, pak... a pak zjistím, že sem na to zapomněla, případně čekám na nádru jestli něco pojede. Taky si myslím, že ubytování na dovolené se dá najít ze dne na den, a vono se to ňák tó... nechtělo se mi ani balit, vono se to ňák... samo asi. Takže Verča mi v práci napsala seznam, co všechno mám vzít sebou, seznam sem ještě nechala kolovat, ať mi každej připíše co uzná za vhodný (měla sem tam třeba plyšáky, kostky, patero bot, taky žehličku na vlasy, parfém, kytky do vlasů, Maxim, hodnýho chlapa a prášky proti aktivitě). Taky rozpis jídel (lunčmít, rýžu, olihňu, alkohol v prášku).

V sobotu sme se vydaly se Syslicou a Kačkou na výlet do Městečka za Verunkou. Syslica mě vyzvedla na hlavňáku, hned na mě houkla „Kam čučíš ty pičo, nevidíš nebo co?” Syslica furt jenom hučí, ale já ji mám ráda, protože moc dobře vím, že je bezva, a taky vím, že když se do mě někdo naváží v hospodě zrovna když tam nejsu, Syslica za mě bojuje do posledního dechu, jako naposled, když někdo měl kecy ohledně toho, že si klidně chodím pařit, zatímco mám dítě, a měla bych teda sedět doma na prdeli. Tohle slyším furt. Docela mě to míchá, obzvlášť když se to dozvím od lidí, kteří mi to nejsou schopní říct narovinu. Kdyby se zeptali, věděli by, že mám na svoje výlety samozřejmě dycky hlídání, a nikdy sem si nedovolila pít tak, abych druhý den nezvládla péči o dítě. Kdyby mě znali, věděli by, že všechno na světě dělám jenom pro Aničku, a že pro mě není nic důležitějšího. Tyhle kecy sou prostě nechutný, a dycky su ráda, když se mě někdo zastane, protože já na to nemám. A tak je dobrý vědět, že sou lidi, kteří mě nikdy neposerou, protože mě znají, a kteří prásknou do stolu a řeknou „držte huby, víte hovno." Syslica je prostě fajn.
Nabraly sme Kačku a nasedly do vlaku. Dvakrát sme přesedaly na motoráček, jely sme přes pole a vesnice, a já sem byla dokonale šťastná z toho klidu a taky z toho, že na mě nezvoní žádnej telefon. Průvodčí byli fajn, dycky nás sbírali po zastávkách a oznamovali nám, že už pojedem, ale že ještě stihnem dokouřit to cígo, v klídku holky...
Ve vlaku mi Syslica řekla: „Až budu mít třicet, chcu být jako ty.”
„Ale mně je dvacet.” Smála sem se. Protože to tak je. Su zakletý dvacetiletý teen spirit v těle kterýmu je přes třicet. Neříkám že je to dobře. Kdyby se to zesynchronizovalo, možná by mně bylo líp na světě.
Když sme dorazily k Verči, ostříhala Syslicu, dala nám jídlo a kafíčko, probraly sme prasárny všeho druhu, a odebraly sme se zpátky na vlak. Bezva dámská jízda, parádní letní den. Kdyby se každý den dal prožít takhle naplno, s lidma který mám ráda, bylo by na světě opravdu krásně.

S Laurou a s Anuškou sme nakonec, i přes mou organizační neschopnost, na dovolenou odjely. Myslely sme si, jak poputujem od zastávky tři kiláky se všema zavazadlama, pohoda džez, ale pravda je taková, že kdyby nás tam taťka neodvezl, putujem těma lesama ještě teď. V kempu byla lanová dráha a horolezecká stěna, a já sem se těšila, jak tam budou lozit namakaní borci, a my budem zírat. To se teda nestalo, protože nakonec se na lanech nahoře třepaly akorát tak mařky, pištěly „já se bojím, já to nedokážu...” a borci, kteří celkově stáli za hovno, je zespodu jistili a udíleli rady. No, to sme teda potřebovaly. Přes den sme chodily na výlety, a taky sme šly s Anuškou na bazén. Do vody sem nevlezla, protože byla moc studená, a tak sem její plavecký úspěchy povzbuzovala srabácky ze břehu. Hrdina su jenom vocaď pocaď. Když sem přišla na břeh, pomlouvaly sme s Laurou okolní rodinky. Mařky tlustý, děcka tlustý. Chlapi hnusní. Tyhle lidský skupenství sou mi fakt záhadou. Já sem koumala, proč když si mařka najde chlapa a udělá si rodinu, absolutně rezignuje na život. Nemá kámošky, ani zábavu, sedí u telky nebo vymejšlí jestli je lepší pořídit skleněný struhadlo nebo to plechový. Nehýbe se, nemaluje se, tloustne, přestane se snažit být vůbec ženská, a pak kvičí, že si chlap našel jinou, mladší, protože jak mohl? Já sem mu celý život sloužila. S vytahanýma teplákama, se sto kilama, ale jako jó... Jedou s rodinou na dovolenou a pak všude ukazujou fotky „my sme ta šťastná rodina, my sme byli spolu na dovolené” a pak zase celej rok sedí doma, a žerou křupky u Ordinace. Já už dávno vím, že tohle není cesta. Né moje. Ale ty lidi sou všude kolem, a tvářej se spokojeně, jako že to tak má být.
Zase mi to leželo v hlavě, a večer u vína sem to říkala Lauře, a taky že nechápu ten absolutní obdiv k těm chlapům, kteří sou k hovnu, nemaj ani svaly, ani charisma, ani nejsou chytří ani vtipní, sou to takoví chudáci kteří někde zbyli, a ty mařky je bezmezně obdivujou a udělají si z nich svůj životní koníček „a já chcu vědět proč”. Vykládala sem že jedinej opravdovej cit kterýho su schopná je ten k Aničce, protože je absolutně bezmezný a ničím nepodmíněný, opravdový, a že ty mařky to teda k chlapům musej mít taky tak ňák, ale mně to nebylo asi dáno, nebo co, já na nikoho zbožně čučet neumím, mně může být tak maximálně s někým dobře, a to jenom s tou podmínkou, že mě nazatěžuje ňákýma citama, a to je celý na co se zmůžu. Laura se celá rozohnila, že přece nemůžu srovnávat lásku k dítěti a lásku k chlapovi, že melu blbosti, a nasralo ji to natolik, že si šla sednout do chatky a odmítala se se mnou bavit.
Další večer sme se zase přátelsky nepohodly nad diskuzí, jestli se o chlapa dělit nebo ne. Já sem říkala, že se klidně podělím, protože čím větší dělení, tím větší nezávaznost, a Laura se nade mnou vztekala, že melu z hladu, protože sem to ještě nezažila, a „počkej, šak ty jednou uvidíš.” Tohle mě prostě bavilo.
Další den sme vyšly na výlet k nějaké hradní zřícenině. Šly sme se podívat do hladomorny, a na skále visel horolezec, bez trička, svaly takový že sme to eště v životě neviděly, prostě krása, jak se to hýbalo, jenom to hrálo, a tak sme si sedly na strom, jedly sme oplatky a se zbožnou úctou sme zíraly na obživlou antickou sochu, hotový umělecký dílo, tohle prostě byla největší přírodní krása ze všech.
Cestou zpátky sme se stavily v jakési vesnici na oběd. U stolů venku seděly mařky, s vyvalenýma pupkama, měly elasťáky, aby to obtahovalo nemožnost těch figur, špeky jim lezly až k nám pod stůl, potily se a spokojeně jedly smažák s hranolkama. Laura z toho chytla psotník, furt dokola opakovala, že tohle přece nemůže být pravda, že tady ty lidi sou všude, proboha, a my se sebou musíme něco dělat, protože jestli chcem borce s pěknýma tělama, tak musíme být taky namakaný, zpevněný a celkově boží, a né dopadnout takle. Mně to přišlo bezpředmětný, protože obě sme špejle, ale ona sýčkovala, že za pár let už to takle být nemusí, a co pak, pak budem taky jako hroši, a to se musí zarazit, a já sem myslela, že z toho vyděšení začne okamžitě dělat kliky aby jí nevyskočil někde ňákej tuk. Laura tohle nazvala důležitým životním mezníkem, něco jako moje „livinová příhoda”, a přísahala že odteď na sobě začne brutálně makat, protože je vyděšená.
Večer sme sedávaly na studni, zatímco Anuška si hrála na hřišti. Šla sem jí koupit tyčinky, aby se podělila s kamarádem, jenomže zase puberta udeřila plnou silou. Koupila sem teda tyčinky a chystala sem se je rozdělat, jenomže Anuša si je chtěla rozdělat sama, protože všecko přece dělá sama, ale já že né, že todle jí nepude, tak že je jako rozdělám já. Tahaly sme se o ty blbý tyčinky, mně už začínalo být líto že sem je vůbec kupovala. Když sem je rozdělala, podala sem jí je, ať si je už vezme, jenomže ona zrovna mohutně kroutila očima, protože su trapná asi, takže to celý spadlo a tyčinky se válely na zemi, zapadaly mezi prkna boudy budky... Andula dál kroutila očima, jakože se z té svojí trapnosti nikdy nevysekám, já sem lozila po kolenách, kolem mě fronta lidí, nadávala sem, že to ani nikdo slyšet nechtěl, a pak sem donutila little monster ať si to sesbírá sama. Následoval záklek s kroucením očima a s hláškama „a já přestanu teď mluvit a slyšet abys věděla! Játýrka se zlobí!” V poslední době se vyjadřuje orgánama. Dejme tomu. Uf.
Vrátila sem se k Lauře, imaginární pistolí sem se střílela do hlavy a kvílela sem „Já tu pubertu nepřežiju, nemám šanci. Já, takovej nervák...”
„Ale no tak, Jani... buď ráda z toho, že k té Aničce máš takový ten opravdový cit, tu lásku, bezpodmínečnou...” Vysírala.
„Bezpodmínečnou až na situace, kdy kroutí očima a zlobí se na mě všechny orgány.” Smála sem se.

Když sme se vrátily z kempu, zašly sme Na stojáka. Parádní zábava, příště du zas.
Ondrášovi sem poslala pozdrav z dovolené, ani mi neodepsal, a já sem si říkala, no tak sem to zase tou fejsbůkovou příhodou zesrala... Vzpomněl si na mě až v pátek, kdy mi napsal „Koukni na zprávy. Zastřelili čupakabru!”

úterý 12. července 2011

Tonight´s the night

V pátek měl být v klubu koncík, všichni byli domluvení že se tam sejdem, a tak sem šla taky. Těžko sem se sice smiřovala s tím, že sem neviděla MCR, Hives ani Gogol Bordello, zato uvidím Rytmusa, ale všecko lepší než sedět doma a hryzat si nehty. Chjo. Chystali sme se dva týdny dopředu. A nakonec co... Laura se mnou nešla protože neměla čas a Sima nemohla. Ondráš bral do klubu manželku, takže tam sem se vtěrknout nemohla, ani sem jako nechtěla, takže sem se domluvila s Eve, že ji vyzvednu v práci na odpolední a povalíme.
Jenomže to zas až tak nebyla pravda, protože mi v sedum volal Puštík, že se de ještě před tou akcí do města najíst, a ať du s ním. Byla sem hrozně ráda, že se ozval. Fajn, super. Sraz za půl hodiny sem ale krutě nestíhala. Největší chyba byla, že sem si nestihla nasadit čočky.
Přemýšlela sem, jestli si mám k sukni vzít boty na podpatku, protože už v nich docela obstojně chodím všude, ale říkala sem si, že to v Karibiku bude zase bojová zóna, a válku na podpatkách ještě nikdo nevyhrál.
Puštíka sem vyzvedla na hlavňáku u jídla. Kurva mu to slušelo. Jako jo, todle musím uznat. Zamířili sme teda do Vaňkovky na jídlo.
„Prý sis koupila kvůli Rockymu šaty a boty.”
„Cóó?” Pak mi to došlo. Mávla sem rukou. „Ale tak to vůbec nebylo. Ondráš lže jak když tiskne. On si dycky vybere to, co se mu hodí. To bylo úplně jinak.” A odvyprávěla sem livinový příběh o polovičním panákovi, a o tom, jak bylo potřeba přešaltovat životní hodnoty a náhledy na lidi vůbec, a taky o tom, jak sem šest hodin nakupovala „abych vypadala tak dobře, že se ke mně už nikdy žádná nula s polovičním panákem ani nepřiblíží. Tak. A teď vím co chcu, problém je to celý ňák zrealizovat. Začnu teda tím, že si najdu sponzora večírků, protože teď sem dostala tak malou výplatu, až to bolí, a s takovým matrošem se svět dobývat nedá.”
„Tak já ti něco řeknu.” Zvedl významně obočí. „Hraju teď pokra. Za čtyry dny sem vyhrál dvacet litrů.”
„Ó. A Ondráš říkal, že až se ten sponzor najde, mám říct že umím sex a umím vařit, a nebojím se to použít." Smála sem se.
Vyzvedli sme jídlo a šli si sednout. „Řekni mně o tom pokru.” Vyzvídala sem. Protože už sem měla plán.
„Umím propočítat karty.”
„Ne, Peťo, neumíš. Nikdo neumí propočítat karty. Nebo jo jako, ale to bys musel být máklej. Seš snad ňákej Rainman, nebo co?”
„Ale jo, já to umím. Vážně.”
„Mě vlastně nezajímá, jak to děláš. Dem do kasína.” Rozhodla sem. „A neříkej že ne, protože já se celej život těším, že si vezmu třpytivý šaty, a budu se ochomýtat v kasínu s šáněm kolem hráčů pokru.”
„Chceš jít do kasína, jo? Já nevím... to je něco úplně jinýho... tady ty kasína...”
„Budu s tebou chodit. Teda jako do kasína. Ty budeš hrát, a já budu rozptylovat ostatní. Rozptýlit poker face. Po prvních úspěchách mi necháš zvětšit prsa, to jako bude tvoje investice, protože čím věčí kozy, tím větší rozptýlení.”
„To by sis nechala udělat pětky?” Smál se. „Zbořila by se ti páteř."
„Neboj, já bych si nechala do zad voperovat titanovou tyč. Něco pevnýho, z nějaké slitiny, co se z toho dělají rakety. Měla bych v zádech kus rakety prostě. Velký kozy a v zádech raketu. Uznej, že kasíno by nám leželo u nohou.”
Mluvili sme taky o tom, jak to sakra udělat s těma vztahama, do hajzlu. Puštík je stejnej jako já. Co si pamatuju, nikdy nikoho neměl, nebo né nic vážnýho, protože prostě, jak řekl „já se mám tak rád, že se o sebe nechcu s nikým dělit.” Té hlášce se směju doteď, jak je trefná. Já se o sebe taky nechcu dělit, jenomže situace jako že su sama, má výhody, ale taky ty nevýhody, který by se měly ňák eliminovat.
„Já si to představuju asi tak, že budu mít borca, na úrovni samozřejmě, pěknýho, a když si s ním budu chtít vyrazit, tak jako vyrazíme, pobavíme se, někam pudem třeba, já nevím, na jídlo, a pak pařit, a pak do klubu třeba, a pak sex že jo. Nebude vypisovat otravný esemesky, na co právě myslím, a bude čekat, až já zavolám. Kdybysme se viděli tak jednou do měsíce, super. Ééé.... moment. Možná to vyznělo divně, tohle není nabídka k ničemu.” A paní Ostrovtipná si při nejbližší příležitosti vlepí dvě facky.
Puštík se smál a já taky, a přesto, že sem si uvědomila, že su psychouš, kterej se v životě nenaučí mluvit s lidma, bylo to celý hrozně fajn. Řekli sme si, že ale ty vztahy nám vlastně nechyběj, protože sme šťastní sami se sebou, a tak to prostě je.
Zvedli sme se, jakože dem na pivo někam do hospody, než vlítnem do toho Karibiku, ale Puštík se na hlavňáku rozhodl, že koupí šáňo a pudem chlastat do parku. No tak jako jo, byla sem nadšená. Vymysleli sme, že pudem na hradby na Petrov. Tam sem byla snad naposled v šestnácti, kdy sem tam pila krabčák s ňákým borcem a mluvili sme o Bukowským. Eště že sou ty časy nenávratně v prdeli.
Procházeli sme se parkem, Puštík mi vysvětloval teorii pravděpodobnosti aplikovanou na ruletě, pohoda, a najednou nás zastavil policajt, kterej ukazoval někam před sebe „Tam rači nechoďte, tam je mrtvo.” Co to? Já sem ještě snažila pochopit logičnost řady čísel dvojka černá čtyřka černá osmička červená...
„Dobře, my tam nepudem, děkujem." Řekl Puštík, a valili sme dál.
„Heh, myslela sem, že řekne, že je tam mrtvola.” Zasmála sem se.
Puštík se taky divil. „Proč bysme nechodili někam, kde je mrtvo? To chcem, ne? Sakra, o co mu šlo? Jančo, počkej...” Zarazil mě. „Tam fakt leží mrtvola.” Ukazoval na cestu před nama. Chytli sme z toho dobrej lochec. Utábořili sme se u místa činu, Puštíka sem vyfotila u mrtvoly a u policejních pásek, sedli sme si na hradby a pozorovali policejní šrumec. Kolem nás furt chodili policajti, a tak sme docela nevěděli, jestli můžem otevřít to šáňo. Puštík říkal, že bysme neměli, že chlastání na veřejnosti je zakázaný, já sem mu tvrdila, že určitě né, že tady prohibice není a že si ze mě dělá šoufky. Nakonec mě přesvědčil, že bysme za to vyfásli flastra, ale pak sme uznali, že policajti mají dost práce s mrtvolou a na naše šáňo každej sere. Upíjeli sme teda z flašky, kecali sme, a pak oddělali z mrtvoly igelit, a Puštík nadšeně hlásil: „Tý jo, on je úplně bílej. Jančo ale, jako hodně bílej. Koukej.”
„Do prdele, já nemám čočky. Achjo. Musíš mně to říct. Jak moc je bílej?”
„Já sem myslel, že takle bílí sou lidi jenom když se utopí. Škoda že to nevidíš. Nechceš jít blíž? Je úplně bílej, tak bílej jako křída. Nejbělejší bílá.”
Když mrtvolu odnesli, přesunuli sme se na lavku. Já sem furt povídala, a povídala, jako Forrest Gump, a Puštík poslouchal, a smál se, a taky povídal, a dávno byla tma. Bylo mně sakra tak dobře, a tohle celý si budu pamatovat, až mi někdy dobře nebude, tohle bude má vzpomínka na léto.
Pak mně řekl, že za nama příde jaho kámoška Barbie. Tak na tohle mám zase vzpomínku, jak sme si nadaly do kurev a chtěly si popelníkama rozbít hlavy.
„Peťo, nechcu ti kazit radost, ale ty si asi nepamatuješ-”
„Ale jo, pamatuju. Ví že tady seš. Nebudou problémy, slibuju.”
„Tak jo.”
Když došla, bylo to úplně v pohodě. „Neboj, zkrocení zlé ženy.” Řekla mně. Zasmály sme se tomu, a pak byla těžká pohoda. Teda, skoro. Sedli sme si na hradby s další flaškou šáňa a Puštík se rozvykládal o minulé akci... „A to byla sranda. Víš co se stalo?” Díval se na Barbie. „Minule, byl s náma Rocky...”
Zakroutila sem očima. „Počkej, Jančo, pro dokreslení celé situace, musím říct, že tady Barbie s ním dva roky chodila.” Otočil se zpátky k ní. „A tak teda, jak sme byli minule, tak Janča-”
„Nééé, né nemluv.” Chytala sem se za hlavu a hrůzou sem se vsakovala do země. „Ticho, nic neříkej. Néé nedělej, nemluv!”
„Ale počkej, o nic nejde. Byla to sranda, ne?” Zasmál se a pak to celý odvykládal jak kdyby se nechumelilo. Kdyby nad tím Barbie nemávla rukou, mohla mi klidně rozbít hlavu flaškou šáňa. Tohle byl zase jenom důkaz toho, že kam dupnu, sto let tráva nesroste. Pak už sme si vykládali jenom opravdu veselý historky, smáli sme se, paráda, s Barbie sme tahaly jednu cigaretu za druhou, a vona byla taky fajn, v pohodě, a já sem byla ráda, že tam je. Vykládala, jak viděla člověka, co seděl ožralej na hlavňáku na kolejích „...jako bylo to divný, protože za chvilku ho přejede vlak. Ale já nejsu lhostejná. Napsala sem na facebook ať ho někdo příde zachránit, protože já nemám čas."
Něco sem zrovna povídala, když sem ucítila cosi divnýho na ruce, co se mně moc nelíbilo. Podívala sem se teda ležérně na ruku, a tam saranče jak prase. Lozil mně po ruce a zasekával se těma háčkama, a já sem se mohla hrůzou posrat. Začla sem křičet, to vyděsilo ty dva, Barbie skočila z hradeb, Puštík ode mě stál tři metry a snažili se pochopit, co se děje. Pak uviděli to hnusný saranče, a ustoupili ještě dál.
Křičela sem jak blázen „Áááá, Peťo, dělej něco, dělej, dělej něco, pomoc, prosimtě, dělej něco, dělej něco...”
A Puštík na to řekl „Kurva já sem se lekl...”
„Pocem a dej to dolů. Áááá, dej to pryč, fuj, už to zase leze, dej to ... áááá!”
„Přestaň křičet, já se tě bojím.” Smál se.
„Dělej něco! Dělej, dělej něco! Ale dělej!”
„Ježiš, jo, počkej...” A tak teda něco udělal - vytáhl mobil, aby si to vyfotil. Když pořídil pět fotek, který ještě musel zkontrolovat, jestli sou dost ostrý, smetl mi to monstrum z ruky.
Když sem se zklidnila, vrátili sme se zpátky k vyprávění příběhů. Mezitím volala Evka, kde su sakra, ale já sem řekla, že nestíhám, a že se uvidíme v klubu, a že už dem. Teda, jenom co dopijem. Teda, až se ňák seberem...
Hradby ožily. Chlastalo tam spoustu lidí. Posedávali na hradbách, na lavkách, na zemi, takovej klídek... do té doby, než sem se podívala na rameno, kde sedělo zase to saranče. Hysterická situace se opakovala. Když mi ho Puštík sundal ze zad, Barbie řekla: „Já tady nebudu, fakt už mám strach.”
„A co mám říkat já?” Lapala sem po dechu. „Dou po mně."
„Zvedáme se.” Řekl Puštík. „Dem se podívat na místo vraždy.”
Přesunuli sme se teda o kousek dál, Puštík svítil mobilem na zem a hledal krev. „Divný. Nic tady není. Asi teda nespadl z hradeb. Ale sou tady rukavice od krve, divejte.”
„Škoda že tady policajti nenechali ty pásky. Mohli sme se do toho zamotat a dorazit tak do Karibiku.” Litovala sem.
Cestou do klubu sme dopíjeli šáňo, a potkali sme sanitku, co nakládala jakousi další mrtvolu. Chvíli sme to pozorovali, dopili sme flašku, vyfotili sme se u sanitky a vtrhli sme teda do toho klubu. Tam už byla Eve, Milá, Kačka, a ještě ňáký lidi z práce. Ondráš dorazil s manželkou.
Puštík koupil další flašku šáňa, a protože nebylo nikde místo, sedli sme si k zarezervenýmu stolu a ceduli Reserve sme zahodili. Tak to má být. Svět byl takle v pořádku.
Šli sme tančit, já sem si vesele vyřvávala „Baby you are a fáááájrwork..." a ňáká bořka mně dupla podpatkem na nohu. Proč se to děje dycky jenom mně? Myslela sem, že mám rozdrcený chodidlo, bolest jako prase.
Rytmusák dovalil o půlnoci. Vrazil tam s ochrankou a televizním štábem. Mířily na něho dvě kamery, kolem lítali fotografi, a já sem fakt nechápala, co to má kurva být. Celý vystoupení stálo za hovno, přesně jak sem předpokládala, což mi ale nebránilo se bavit. Když to skončilo, šli sme si stoupnout k baru. Koupila sem panáky a slečně Barbie Frisco a když sme dopili, Barbie řekla „tak jo, teď je řada na mně, beru piva.”
Sedla si na bar, hodila okem po přítomných týpkách, namotala si na prst vlasy, a za chvilku hned někdo přiskočil „Čau kočko, co piješ?”
„Právě sem chtěla tady pro kamarády objednat piva.”
„Jo, tak já to vezmu.” Prsil se hned týpek.
Stáli sme s Puštíkem u baru a třepali sme se smíchem, až sem si z toho rozsypala kabelku. Když sem to sbírala, zírala sem, co za věci sebou vůbec tahám. Přemýšlela sem, jestli má Barbie ve vitonové kabelce taky takovej bordel. Tam to přece musí být jinak zařízený. Zajímavý je, že tohle moje zacházení přežil foťák i sluneční brýle.
Barbie odjela někdy kolem třetí a my sme se s Puštíkem ještě poflakovali po klubu, pak sme vyšli ven, sedli sme si před vchod, dopíjeli sme piva a kecali sme. Někde mezitím sme zjistili, že sme ani pořádně celej večer nevnímali ostatní lidi, a Puštík se rozhodl volat Katce, abysme zjistili, kde všichni sou. „No zdar. Kde ste? Co? Jak doma? Kde je Ondra? Jel taky dom? Jak jakej Ondra, Ondráš přece... jé-"
Podíval se na mě „Já sem volal jiné Katce."
„Ve tři ráno." Smála sem se. „Ty seš miláček."
Domů sem dorazila když už svítalo. Schrupla sem tak tři hoďky a když sem se vzbudila, myslela sem, že mám z toho dupnutí podpatkem rozbitou nohu, furt to bolelo jak kráva, ale řekla sem si, že to se musí rozchodit, a vydala sem se pěšky na výlet do Bílovic. Bílovický lesy se tvářily úplně prázdně a opuštěně, a já sem si říkala, ty jo, kdyby tady někdo odněkud vyskočil a kuchnul mě, nikdy mě nikdo nenajde ani podle smradu. Když sem dorazila do Bílovic, všude bylo furt mrtvo. Měla sem podezření, že v noci proběhla ňáká apokalypsa, o které nevím. V hospodě sem si dala sodovku, a vydala sem se pěšky na zpáteční cestu do Brna. Šla sem celkově několik hodin. Jednou mě ta hyperaktivita zabije. Tentokrát mi jenom odrovnala nohy. Puchýře sem doma oblepila náplastma s analgetikama, abych vůbec mohla chodit, a vydala sem se za Simou na kafe.

čtvrtek 7. července 2011

Zlodějka rtěnek

Furt si píšu ty svoje slinty,‭ ‬až sem zapomněla že je potřeba taky něco dělat s blogem,‭ ‬že jo.‭ ‬Takže,‭ ‬trochu údržba.‭ ‬Mažu rubriku Hater,‭ ‬jelikož to byla rubrika zařízená z nouze,‭ ‬když sem nemohla psat deník.‭ ‬Psat sem nemohla proto,‭ ‬protože rozvod a důkazy,‭ ‬a výmrdy a tak dál,‭ ‬a to nikdo nechce.‭ ‬Psat ale musím,‭ ‬a blog nemohl spat.‭ ‬Takže ale z nouze su venku,‭ ‬můžu to rozvalit naplno,‭ ‬du na to.‭ ‬To by bylo.
Dál.‭ ‬Musím promáznout na boku některý odkazy na blogy,‭ ‬protože koukám na to,‭ ‬je to neaktuální jak prase.‭ ‬Některý už nefungujou,‭ ‬některý sou přesunutý,‭ ‬chce to aktuálnost.
Tímto dávám možnost všem,‭ ‬kdo chtějí tady uvést odkaz na svůj blog,‭ ‬pote do toho,‭ ‬kdyžtak se napiště do komentářů.‭ ‬Nebudete sice slavní,‭ ‬ani na tom nikdo nezbohatne,‭ ‬ale třeba to někomu udělá radost.‭
Mažu zbytečný rubriky Sweet Dreams‭ (‬doteď sem ani netušila,‭ ‬že to tam mám‭)‬,‭ ‬takže deš rubriko more.‭
Chtělo by to novej dyzajn a tak,‭ ‬ale já vím že jak do toho vrtnu,‭ ‬blog bude nenávratně ztracen v propadlišti internetových dějin.‭

Jedno pěkný slunečný odpoledne sem se sešla se Simou na pivu.‭ ‬Zezačátku všecko bylo dobrý.‭ ‬Pak už míň,‭ ‬protože začla mluvit furt o tom svým Honzovi,‭ ‬už se mi z toho motala hlava,‭ ‬ale jako,‭ ‬dejme tomu.‭ ‬Pak mi oznámila,‭ ‬že Honza za nama příde za půl hoďky.‭ ‬Jako jo,‭ ‬já to chápu,‭ ‬že asi chcou být furt spolu a tak,‭ ‬ale fakt nemám ráda,‭ ‬když du s někým na pivo,‭ ‬protože chcu pokecat,‭ ‬a najednou hele,‭ ‬já sem ti to zapomněla říct,‭ ‬příde Úžasňák.‭ ‬Nemám to ráda ani trochu.‭ ‬Když teda dorazil,‭ ‬potvrdila se stará známá pravda,‭ ‬že já si s borcama kámošek nikdy nesednu,‭ ‬protože mají furt tendence mě bůhvíproč sejmout.‭ ‬Naposled třeba Lauřin borec,‭ ‬když na mě vyjel,‭ ‬že o hudbě vím hovno když můžu tvrdit,‭ ‬že Bob Bryar je dobrej bubeník,‭ ‬protože neznám rockový klasiky,‭ ‬a tím pádem nemám právo do ničeho kecat.‭
Honza se sice nešteloval do hudby,‭ ‬zato vyletěl když sem řekla Simě,‭ ‬že by mohla jít se mnou do Karibiku.‭ ‬Nenápadně jí to zatrhl a mně řekl,‭ ‬že se tam schází chátra,‭ ‬galérka vole,‭ ‬a jestli chcu,‭ ‬ať si tam du teda sama.‭ „‬Dyť co si tam o sobě ty lidi myslej,‭ ‬si navleču tričko Armani a du si tam stoupnout na bar dělat machry jakej su koksovej bůh,‭ ‬ty jo...‭ ‬Co‭? ‬Co já,‭ ‬já sem tam byl jednou,‭ ‬a omylem.‭“
Pak mluvil o tom,‭ ‬jak má rád psy,‭ ‬a já sem řekla,‭ ‬že psy ráda nemám,‭ ‬načež mi s převahou řekl‭ „‬kdo nemá rád psy,‭ ‬nemá rád ani lidi‭“ ‬a čekal,‭ ‬že mu to budu vyvracet.‭ ‬Chjo.

Laura si našla borca.‭ ‬Jo,‭ ‬přesně toho,‭ ‬jak sem se z něho tak rozčílila.‭ ‬Teď spolu randí.‭ ‬Nic proti tomu nemám,‭ ‬že jo,‭ ‬hlavně že je šťastná.‭ ‬Ale když si udělám bilanci:‭ ‬Vzala sem sebou Simu na tah do Karibiku,‭ ‬a našla si tam motorkářa.‭ ‬Když sem potom,‭ ‬o dva týdny později,‭ ‬vzala Lauru,‭ ‬našla si týpka po cestě z Karibiku.‭ ‬Připadám si jako král,‭ ‬co provdal svoje dvě dcery.‭ ‬Funny.‭

Na pátek byla objednaná velká akce.‭ ‬Klasická sestava,‭ ‬Ondráš a hokejisti,‭ ‬Puštík a kamarádi a já s Laurou.‭ ‬Těšila sem se.‭ ‬Měla sem přece šaty a boty a velký odhodlání změnit svůj život.‭ ‬Jenomže osud moje nadšení nesdílel,‭ ‬a tak Anička dostala zase teploty.‭ ‬Nikam.

Když sem se plácala doma na neschopence,‭ ‬uvědomila sem si,‭ ‬že do práce se mi vůbec nechce vracet.‭ ‬Ach bože,‭ ‬to je bojová zóna.‭ ‬Čára nastolil takovou krutovládu,‭ ‬že už se bojíme podívat se z okna,‭ ‬abysme nedostali pokutu.‭ ‬Na druhou stranu,‭ ‬přechod na nový oddělení už nemůže být horší,‭ ‬nebo teda né o tolik.
Abych se doma nenudila,‭ ‬volal mi Mladej,‭ ‬nasranej jak nočník po ránu,‭ ‬a obviňoval mě z toho,‭ ‬že mu Ondráš ojel holku a že za to můžu.‭ ‬Jako jo,‭ ‬kdyby ty lidi věděli,‭ ‬jak moc sou mně jejich hysterický výlevy jedno,‭ ‬šetřili by s dechem.‭
Celej týden sem byla uvězněná doma a nikam sem nemohla.‭ ‬Už mi z toho docela dost hrabalo,‭ ‬tohle já prostě nemám šanci vydržet.‭ ‬Co jako s tou energií asi tak mám dělat...‭ ‬nemohla sem ani nikoho pozorovat ani vymejšlet,‭ ‬co komu provedu,‭ ‬neměla sem ani jak vylepšit svůj život‭ – ‬možná tak vytřením podlahy v kuchyni,‭ ‬ale to si nezasluhovalo mou pozornost.‭ ‬Říkala sem si,‭ ‬že aspoň napíšu články do časáku,‭ ‬to už taky slibuju dost dlouho,‭ ‬ale dostala sem se tak k prvním pěti větám,‭ ‬ty sem furt upravovala,‭ ‬pak sem to smazala a bylo.‭
Hugo od pátku sliboval Aničce,‭ ‬že se staví.‭ ‬Nestavil se v pátek,‭ ‬přesunul to na sobotu,‭ ‬ze soboty na neděli,‭ ‬a z neděle na pondělí,‭ ‬a já sem pořád utišovala brečící Aničku,‭ ‬že taťka ale určitě někdy už příde.‭ ‬Přeju si,‭ ‬aby nebyl.‭
V pondělí sem konečně nastoupila do práce.‭ ‬Nebyla sem ráda,‭ ‬že musím pracovat,‭ ‬ale rozhodně sem byla ráda,‭ ‬že vidím děcka.‭ ‬Protože týden na samotce byl dost krutej.Večer hlídala Aničku mamka,‭ ‬a já sem přemýšlela,‭ ‬co udělat s večerem.‭ ‬S Ondrášem domluva žádná‭ (‬sejdeme se v sedum,‭ ‬né tak v osum,‭ ‬né teda v devět,‭ ‬nestíhám,‭ ‬později napíšu‭)‬.‭ ‬Domluvená sem byla taky s Eve,‭ ‬že pudem k Námořníkovi,‭ ‬jenomže tam bych zase určitě potkala Kifa,‭ ‬a to sem moc nevěděla, jestli spolu dokážem sedět u stolu, jakože fatal error. Volala sem teda Simě,‭ ‬že dem za barák na škopka.‭ „‬Tak jo‭“ ‬Řekla Sima.‭ „‬A příde Honza,‭ ‬neva‭?“
No.‭ ‬Rozhodla sem se jet teda k Námořníkovi.‭ ‬Tam propukla akce Seznam se se svým novým kolegou.‭ ‬Bylo tak spoustu lidí,‭ ‬který sem doteď vůbec neznala,‭ ‬ale protože spolu budem od srpna dělat,‭ ‬bylo dobrý seznámit se s předstihem.‭ ‬Byli děsně fajn.‭ ‬Ze začátku sem seděla s Čárou na baru.‭ ‬Vykládal šnečí příběh‭ „‬...a jak sem shraboval to listí,‭ ‬tak sem rozbil šnekovi ulitu.‭ ‬Přišla Markéta,‭ ‬viděla tam toho rozbitýho šneka,‭ ‬dala ho bokem,‭ ‬a za chvilku byla zpátky,‭ ‬a říkala šnekovi,‭ ‬že u bazénu našla šnečí ulitu,‭ ‬prázdnou,‭ ‬a větší.‭ ‬Položila to před toho šneka,‭ ‬ať si přeleze.‭“

Taky tam byla Debra.‭ ‬Debra prostě vypadá jak Debra Morganová,‭ ‬ať koukáte z jakýhokoliv úhlu,‭ ‬ta podoba je zarážející.‭ ‬Zírám na ni v práci už přes dva měsíce,‭ ‬a furt nevěřím.‭ ‬Když sme se vedle sebe konečně ocitly u stolu,‭ ‬řekla sem jí‭ „‬Vypadáš úplně jak Debra Morganová.‭“
„Héééj,‭ ‬tak to kurva díky‭!“
Seznámila sem se taky s Radkem,‭ ‬a s Péťou,‭ ‬kterej jednu dobu fakt vypadal,‭ ‬že nám poblinká stůl.‭ ‬Děcka do něho furt drbaly‭ „‬Péťo,‭ ‬dej si kafe...‭“ ‬což bylo nejhorší,‭ ‬co mohli dělat.‭ ‬Já sem Péťovi statečně přisunula krýgl,‭ ‬aby nám kdyžtak nepozvracel popelník.‭
S Debrou sme mluvily o tom,‭ ‬jestli se člověk může sám vypreparovat.‭ ‬Debra tvrdila,‭ ‬že jo,‭ ‬že určitý věci ze sebe může vyndat,‭ ‬a ještě chvílu bude žít,‭ ‬aby si dovyndal ostatní orgány.‭ ‬Říkala,‭ ‬že by se musel udržovat na přístrojích který podrží ty životně důležitý funkce,‭ ‬a že musí být nadopovanej dryjákama aby neupadl do bezvědomí.‭ ‬Nad tímto problémem sme vydržely tak hodinu.‭ ‬Mezitím se probral Péťa,‭ ‬a tak sme se rozhodli,‭ ‬že deme pokračovat do klubu.‭ ‬Čekali sme před Námořníkem až se zbytek konečně sebere,‭ ‬a Bůh ví,‭ ‬že todle mě dycky stojí zbytek nervů.
‭„‬Zaběhni tam pro ně.‭“ ‬Řekla sem Radkovi.‭ „‬A řekni jim,‭ ‬že jestli nevyjdou do pěti minut,‭ ‬příde si pro ně čupakabra a vysaje jim krev.‭“
Debra se smála.‭ „‬A za čupakabrou příde nasraný olgoj chorchoj.‭“
„Ale holky...‭“ ‬Řekl Ondra.‭ „‬...‭ ‬to není žádnej olgoj,‭ ‬ale orloj.‭“ ‬Kroutil pohoršeně hlavou.
Čáru,‭ ‬Kifa a Psycholožku sme nechali na místě činu a šli sme do klubu.‭ „‬Aby to nedopadlo jak minule...‭“ ‬Sýčkovala Eve.‭ „‬Jak sme byly natěšený,‭ ‬že dem do klubu,‭ ‬pak sme tam vtrhly,‭ ‬vyfotily sme se,‭ ‬zjistily sme,‭ ‬že je to tam trapný,‭ ‬a zase sme vypadly.‭“
„Ale prd.‭“ ‬Mávla sem rukou a statečně sem se opřela do dveří.‭ ‬Zavřeno.‭ ‬Prázdniny.‭ „‬Hm...‭ ‬tak to bysme měli.‭ ‬Tentokrát se tam ani znechuceně neotočíme,‭ ‬pro změnu.‭ ‬Co teď‭?“
„Deme do tipsportu.‭“ ‬Řekla Debra.‭ „‬Tam mají jukebox‭!“
Ve tři ráno sme teda byli přesunutí v ňákým baru,‭ ‬kde hrál jukebox jenom v jedné místnosti.‭ ‬To byla živná půda pro ovládnutí situace.‭ ‬Pustily sme s Debrou P.O.D.‭ ‬a hulákaly sme‭ „‬I feel so alive‭“‬.‭ ‬Radek bubnoval do stolu s fotbálkem a Péťa dělal že hraje na kytaru.‭ ‬Paráda.‭
V pět ráno sem vypadla,‭ ‬protože mě vyděsilo,‭ ‬že svítá,‭ ‬a já rozhodně,‭ ‬jako rozhodně nechcu vylízt z‭ ‬baru za světla.‭ ‬To by mě mohlo zabít.‭ ‬Letní noci mají jednu stinnou stránku,‭ ‬totiž že sou krátký.‭ ‬Rozjezd mi pochopitelně ujel,‭ ‬tak sem se rozhodla jít z Bažin na hlavňák,‭ ‬což je teda štreka jak prase,‭ ‬ale procházka to byla bezva a byla sem šťastná,‭ ‬jakou mám za sebou fajn noc.‭
Doma sem byla kolem šestý,‭ ‬zrovna když začlo vycházet to protivný slunko.‭ ‬Usnula sem,‭ ‬abych v devět byla zase vzhůru,‭ ‬a vydala sem se se Simou do Olympie na nákup mejkapu.‭

O mejkapu sem nevěděla vůbec nic,‭ ‬protože ho nepoužívám,‭ ‬a Sima si myslela,‭ ‬že jí poraděj odbornice,‭ ‬protože nevěděla taky nic.‭ ‬Nechala se teda nalíčit.‭ ‬Půl hodiny sem studovala rtěnky a řasenky,‭ ‬a když sem si pak pro Simu přišla,‭ ‬úplně sem se lekla,‭ ‬co měla na sobě napatlaný.‭ ‬Odbornice se tvářila neochotně,‭ ‬a trapně,‭ ‬já sem se na ni dívala,‭ ‬co to jako má do prdele být,‭ ‬protože Sima měla na sobě mejkapovou masku,‭ ‬kterou by nevytvořil ze srandy ani chovanec blbečkovskýho ústavu.‭ „‬Proboha,‭ ‬vypadáš jak fantomas.‭“ ‬Řekla sem.‭ ‬Odborná odbornice na mě koukala,‭ ‬jako co si to dovoluju.‭ ‬


Sima se ale nedala‭ „‬tak já bych si ráda ještě vybrala ňáký líčení,‭ ‬můžete mě zkusit nalíčit‭?“ ‬Musím říct,‭ ‬že Sima ty prachy fakt měla,‭ ‬a nebránila se je použít,‭ ‬páč si původně chtěla kupovat mejkap za litr,‭ ‬navíc je bezradná s malováním,‭ ‬jelikož si furt maluje černý linky a chtěla poradit.‭ ‬Mařka se tvářila,‭ ‬že se jí do toho vůbec nechce,‭ ‬a že teda jako né,‭ ‬a ještě se pochválila,‭ ‬jak skvěle trefila barvu mejkapu,‭ ‬což nebyla až tak pravda,‭ ‬protože Sima vypadala jak parodie na pomeranč.‭ ‬Šly sme teda jinam.‭ ‬Odjely sme autem do vedlejšího Teska,‭ ‬kde sme vlezly do dalšího malovátkovýho území.‭ ‬Situace ještě horší.‭ ‬Mařka věděla o mejkapech pěkný hovno,‭ ‬furt akorát stála u stojanu a říkala‭ „‬zkuste tenhle a nebo tenhle...‭“ ‬Já sem opět čučela na rtěnky,‭ ‬jenomže mařka místo aby Simě pomohla s tím mejkapem,‭ ‬stála u mě a hlídala jestli nekradu.‭ ‬Jasně, kradu vám tady rtěnky a žeru malý děti. Fakt mě ty lidi serou.‭ ‬Přišla sem teda k Simě a zeptala sem se jí‭ „‬Nó,‭ ‬tak jakej teda chceš...‭ ‬můžeš mít mejkap rozjasňovací,‭ ‬nebo krycí,‭ ‬krycí vybereš podle toho,‭ ‬jak moc má krýt.‭ ‬Ideálně aby dost kryl malou vrstvou.‭ ‬Každopádně,‭ ‬nemělo by být poznat,‭ ‬že ten mejkap vůbec máš,‭ ‬proto si kupuješ drahej.‭ ‬Můžete nám ukázat ňákej kvalitní mejkap teda‭?“ ‬Otočila sem se na prodavačku.‭ ‬Ta furt bezradně stála u stojanu Max Factor a čuměla jak když kocour sere do řezanky.‭ ‬Pak z ní vypadlo‭ „‬zkuste si to natřít na ruku.‭“
„Ježišmarjá,‭ ‬na ruku...‭ ‬na ruce nic nepozná.‭“ ‬Obracela sem oči.‭ „‬To je potřeba zkusit na obličeji.‭“
„Ale když slečna je už jako dost nalíčená.‭“ ‬Bránila se blbka,‭ ‬protože jí evidentně bylo líto,‭ ‬že jí chceme nacpat litr za mejkap.‭ ‬Proboha.‭ ‬Fakt sem na to neměla.‭ ‬Utekly sme.‭
Simy mně bylo líto,‭ ‬tak sme ještě zašly do drogérky,‭ ‬se namalovat.‭ ‬Simě sem ukazovala,‭ ‬jak dou kombinovat barvy,‭ ‬třeba hnědá s růžovou je fajn,‭ ‬ukázala sem princip roztírání očních stínů,‭ ‬nalakovaly sme si nehty odstínama červené a zkusily sme rtěnky.‭ ‬Byla sem taky zvědavá na novou řasenku Luminizer,‭ ‬která ale v reálu stojí pěkně za hovno.‭ ‬Žádný odlesky to neháže,‭ ‬a já už sem si myslela,‭ ‬jak budu party queen.‭ ‬Tak to si teda stěžuju.‭
Dívčí večírek sme zakončily sežráním párku v rohlíku,‭ ‬já sem si koupila ledovou tříšť a Sima se na mě pohoršeně dívala‭ „‬já nesnáším,‭ ‬když to srkáš.‭“
„A tos ještě nebyla na operačním sále,‭ ‬abys slyšela odsávačku krve.‭ ‬Srrrrk.‭“
„Prase seš a prase zůstaneš.‭“ ‬Řekl rozzlobený pomeranč.‭ ‬Naskočily sme do auta a vydaly se domů,‭ ‬nalakovat si nehty tím novým úžasným ultra červeným lakem.‭