Teen spirit

Když končí oddělení, je to dycky sranda. Bavili sme se o tom, jaký sme používali slova když sme byli malí, a přes žličky a verlyby sme se dostali až k nortbůkům. Pak už sme to valili do hovorů krutě „a využíváte ten internet v nortbůku nebo na karkulačce?”
Největší sranda byla když končilo technický oddělení. Kluci se s tím vůbec nesrali. „Dobrý den, dovola jste se do jézetdé. Máme aktuální nabídku odvozu hnoje za zvýhodněnou cenu.”
Byli sme napíchnutí na odposlechách a mohli sme se smíchem posrat. Puštík to pak rozvalil ve velkým „Dobrý den, dovolala jste se na linku supermana. Pro sundání kočky ze stromu zmáčkněte jedničku, pro záchranu světa zmáčkněte dvojku, pro supersex zmáčkněte trojku!” A teď bylo slyšet mačkání tlačítek. „Potvrďte Vaši volbu prosím znovu stisknutím příslušného tlačítka.” Znovu týýýýt. „Výborně, zvolila jste trojku, moment, hned jsem u Vás.”

Povedla se mi dobrá krpa. Večer sem se vrátila z pivního večírku, zapnu facebook, a zrovna se rozhodl mi napsat Ondráš. Poslouchala sem u toho starý Faith No More, takže absolutně roztěkaná. Bavili sme se o tom, koho ojet a koho ne. U mě zůstává jenom u silných slov, nicméně čím sou bezpředmětnější, tím sou silnější. Chtěla sem psat o Lukášovi, bohužel sem si spletla jména.
„Tak já ti něco řeknu. S Ondrášem já nebudu šukat ani náhodou. Je to hrozný prase.”
Ondráš: „Špatný okno?”
Já: „Jéé... špatný jméno.”
Už sem neměla šanci to vysvětlit ani nijak zmírnit, a když přišel do práce, mlátila sem hlavou smíchem do stolu, zatímco on mi na to řekl: „To od tebe bylo teda krutý...”

V práci nám nedali bonusy, který slibovali čtvrt roku, a už je nikdy neuvidíme, zato nám zakázali otvírat okna, abysme tam náhodou neměli kyslík. Na okna se vyvěsily cedule, že kdo to vokno otevře, dostane pokutu, aby bylo jasno.

Nečekaně sem dostala dovolenou, takže sme se tři dny před chystaným volnem rozhodly s Laurou, že vezmem Aničku a vyjedem někam do kempu. Samozřejmě už bylo všude všechno obsazený, a tak sme vzaly drahou chatku, kterou nikdo nechtěl, protože byla drahá, a chystaly sme se do Jedovnic. Peníze sem sice neměla, ale popučovala sem si, říkala sem si šetřím celej rok, tak teď je rozhodím, a pak se prostě fufníky někde seženou. Všechno mi bylo jedno, hlavně vypadnout. Pravda ale je, že kdyby Laura nevzala organizaci do svých rukou, neodjedem vůbec nikam. Pro mě je problém naplánovat odjezd z vlakoviště, protože si furt říkám jó, najdu to, pak... a pak zjistím, že sem na to zapomněla, případně čekám na nádru jestli něco pojede. Taky si myslím, že ubytování na dovolené se dá najít ze dne na den, a vono se to ňák tó... nechtělo se mi ani balit, vono se to ňák... samo asi. Takže Verča mi v práci napsala seznam, co všechno mám vzít sebou, seznam sem ještě nechala kolovat, ať mi každej připíše co uzná za vhodný (měla sem tam třeba plyšáky, kostky, patero bot, taky žehličku na vlasy, parfém, kytky do vlasů, Maxim, hodnýho chlapa a prášky proti aktivitě). Taky rozpis jídel (lunčmít, rýžu, olihňu, alkohol v prášku).

V sobotu sme se vydaly se Syslicou a Kačkou na výlet do Městečka za Verunkou. Syslica mě vyzvedla na hlavňáku, hned na mě houkla „Kam čučíš ty pičo, nevidíš nebo co?” Syslica furt jenom hučí, ale já ji mám ráda, protože moc dobře vím, že je bezva, a taky vím, že když se do mě někdo naváží v hospodě zrovna když tam nejsu, Syslica za mě bojuje do posledního dechu, jako naposled, když někdo měl kecy ohledně toho, že si klidně chodím pařit, zatímco mám dítě, a měla bych teda sedět doma na prdeli. Tohle slyším furt. Docela mě to míchá, obzvlášť když se to dozvím od lidí, kteří mi to nejsou schopní říct narovinu. Kdyby se zeptali, věděli by, že mám na svoje výlety samozřejmě dycky hlídání, a nikdy sem si nedovolila pít tak, abych druhý den nezvládla péči o dítě. Kdyby mě znali, věděli by, že všechno na světě dělám jenom pro Aničku, a že pro mě není nic důležitějšího. Tyhle kecy sou prostě nechutný, a dycky su ráda, když se mě někdo zastane, protože já na to nemám. A tak je dobrý vědět, že sou lidi, kteří mě nikdy neposerou, protože mě znají, a kteří prásknou do stolu a řeknou „držte huby, víte hovno." Syslica je prostě fajn.
Nabraly sme Kačku a nasedly do vlaku. Dvakrát sme přesedaly na motoráček, jely sme přes pole a vesnice, a já sem byla dokonale šťastná z toho klidu a taky z toho, že na mě nezvoní žádnej telefon. Průvodčí byli fajn, dycky nás sbírali po zastávkách a oznamovali nám, že už pojedem, ale že ještě stihnem dokouřit to cígo, v klídku holky...
Ve vlaku mi Syslica řekla: „Až budu mít třicet, chcu být jako ty.”
„Ale mně je dvacet.” Smála sem se. Protože to tak je. Su zakletý dvacetiletý teen spirit v těle kterýmu je přes třicet. Neříkám že je to dobře. Kdyby se to zesynchronizovalo, možná by mně bylo líp na světě.
Když sme dorazily k Verči, ostříhala Syslicu, dala nám jídlo a kafíčko, probraly sme prasárny všeho druhu, a odebraly sme se zpátky na vlak. Bezva dámská jízda, parádní letní den. Kdyby se každý den dal prožít takhle naplno, s lidma který mám ráda, bylo by na světě opravdu krásně.

S Laurou a s Anuškou sme nakonec, i přes mou organizační neschopnost, na dovolenou odjely. Myslely sme si, jak poputujem od zastávky tři kiláky se všema zavazadlama, pohoda džez, ale pravda je taková, že kdyby nás tam taťka neodvezl, putujem těma lesama ještě teď. V kempu byla lanová dráha a horolezecká stěna, a já sem se těšila, jak tam budou lozit namakaní borci, a my budem zírat. To se teda nestalo, protože nakonec se na lanech nahoře třepaly akorát tak mařky, pištěly „já se bojím, já to nedokážu...” a borci, kteří celkově stáli za hovno, je zespodu jistili a udíleli rady. No, to sme teda potřebovaly. Přes den sme chodily na výlety, a taky sme šly s Anuškou na bazén. Do vody sem nevlezla, protože byla moc studená, a tak sem její plavecký úspěchy povzbuzovala srabácky ze břehu. Hrdina su jenom vocaď pocaď. Když sem přišla na břeh, pomlouvaly sme s Laurou okolní rodinky. Mařky tlustý, děcka tlustý. Chlapi hnusní. Tyhle lidský skupenství sou mi fakt záhadou. Já sem koumala, proč když si mařka najde chlapa a udělá si rodinu, absolutně rezignuje na život. Nemá kámošky, ani zábavu, sedí u telky nebo vymejšlí jestli je lepší pořídit skleněný struhadlo nebo to plechový. Nehýbe se, nemaluje se, tloustne, přestane se snažit být vůbec ženská, a pak kvičí, že si chlap našel jinou, mladší, protože jak mohl? Já sem mu celý život sloužila. S vytahanýma teplákama, se sto kilama, ale jako jó... Jedou s rodinou na dovolenou a pak všude ukazujou fotky „my sme ta šťastná rodina, my sme byli spolu na dovolené” a pak zase celej rok sedí doma, a žerou křupky u Ordinace. Já už dávno vím, že tohle není cesta. Né moje. Ale ty lidi sou všude kolem, a tvářej se spokojeně, jako že to tak má být.
Zase mi to leželo v hlavě, a večer u vína sem to říkala Lauře, a taky že nechápu ten absolutní obdiv k těm chlapům, kteří sou k hovnu, nemaj ani svaly, ani charisma, ani nejsou chytří ani vtipní, sou to takoví chudáci kteří někde zbyli, a ty mařky je bezmezně obdivujou a udělají si z nich svůj životní koníček „a já chcu vědět proč”. Vykládala sem že jedinej opravdovej cit kterýho su schopná je ten k Aničce, protože je absolutně bezmezný a ničím nepodmíněný, opravdový, a že ty mařky to teda k chlapům musej mít taky tak ňák, ale mně to nebylo asi dáno, nebo co, já na nikoho zbožně čučet neumím, mně může být tak maximálně s někým dobře, a to jenom s tou podmínkou, že mě nazatěžuje ňákýma citama, a to je celý na co se zmůžu. Laura se celá rozohnila, že přece nemůžu srovnávat lásku k dítěti a lásku k chlapovi, že melu blbosti, a nasralo ji to natolik, že si šla sednout do chatky a odmítala se se mnou bavit.
Další večer sme se zase přátelsky nepohodly nad diskuzí, jestli se o chlapa dělit nebo ne. Já sem říkala, že se klidně podělím, protože čím větší dělení, tím větší nezávaznost, a Laura se nade mnou vztekala, že melu z hladu, protože sem to ještě nezažila, a „počkej, šak ty jednou uvidíš.” Tohle mě prostě bavilo.
Další den sme vyšly na výlet k nějaké hradní zřícenině. Šly sme se podívat do hladomorny, a na skále visel horolezec, bez trička, svaly takový že sme to eště v životě neviděly, prostě krása, jak se to hýbalo, jenom to hrálo, a tak sme si sedly na strom, jedly sme oplatky a se zbožnou úctou sme zíraly na obživlou antickou sochu, hotový umělecký dílo, tohle prostě byla největší přírodní krása ze všech.
Cestou zpátky sme se stavily v jakési vesnici na oběd. U stolů venku seděly mařky, s vyvalenýma pupkama, měly elasťáky, aby to obtahovalo nemožnost těch figur, špeky jim lezly až k nám pod stůl, potily se a spokojeně jedly smažák s hranolkama. Laura z toho chytla psotník, furt dokola opakovala, že tohle přece nemůže být pravda, že tady ty lidi sou všude, proboha, a my se sebou musíme něco dělat, protože jestli chcem borce s pěknýma tělama, tak musíme být taky namakaný, zpevněný a celkově boží, a né dopadnout takle. Mně to přišlo bezpředmětný, protože obě sme špejle, ale ona sýčkovala, že za pár let už to takle být nemusí, a co pak, pak budem taky jako hroši, a to se musí zarazit, a já sem myslela, že z toho vyděšení začne okamžitě dělat kliky aby jí nevyskočil někde ňákej tuk. Laura tohle nazvala důležitým životním mezníkem, něco jako moje „livinová příhoda”, a přísahala že odteď na sobě začne brutálně makat, protože je vyděšená.
Večer sme sedávaly na studni, zatímco Anuška si hrála na hřišti. Šla sem jí koupit tyčinky, aby se podělila s kamarádem, jenomže zase puberta udeřila plnou silou. Koupila sem teda tyčinky a chystala sem se je rozdělat, jenomže Anuša si je chtěla rozdělat sama, protože všecko přece dělá sama, ale já že né, že todle jí nepude, tak že je jako rozdělám já. Tahaly sme se o ty blbý tyčinky, mně už začínalo být líto že sem je vůbec kupovala. Když sem je rozdělala, podala sem jí je, ať si je už vezme, jenomže ona zrovna mohutně kroutila očima, protože su trapná asi, takže to celý spadlo a tyčinky se válely na zemi, zapadaly mezi prkna boudy budky... Andula dál kroutila očima, jakože se z té svojí trapnosti nikdy nevysekám, já sem lozila po kolenách, kolem mě fronta lidí, nadávala sem, že to ani nikdo slyšet nechtěl, a pak sem donutila little monster ať si to sesbírá sama. Následoval záklek s kroucením očima a s hláškama „a já přestanu teď mluvit a slyšet abys věděla! Játýrka se zlobí!” V poslední době se vyjadřuje orgánama. Dejme tomu. Uf.
Vrátila sem se k Lauře, imaginární pistolí sem se střílela do hlavy a kvílela sem „Já tu pubertu nepřežiju, nemám šanci. Já, takovej nervák...”
„Ale no tak, Jani... buď ráda z toho, že k té Aničce máš takový ten opravdový cit, tu lásku, bezpodmínečnou...” Vysírala.
„Bezpodmínečnou až na situace, kdy kroutí očima a zlobí se na mě všechny orgány.” Smála sem se.

Když sme se vrátily z kempu, zašly sme Na stojáka. Parádní zábava, příště du zas.
Ondrášovi sem poslala pozdrav z dovolené, ani mi neodepsal, a já sem si říkala, no tak sem to zase tou fejsbůkovou příhodou zesrala... Vzpomněl si na mě až v pátek, kdy mi napsal „Koukni na zprávy. Zastřelili čupakabru!”