Tonight´s the night

V pátek měl být v klubu koncík, všichni byli domluvení že se tam sejdem, a tak sem šla taky. Těžko sem se sice smiřovala s tím, že sem neviděla MCR, Hives ani Gogol Bordello, zato uvidím Rytmusa, ale všecko lepší než sedět doma a hryzat si nehty. Chjo. Chystali sme se dva týdny dopředu. A nakonec co... Laura se mnou nešla protože neměla čas a Sima nemohla. Ondráš bral do klubu manželku, takže tam sem se vtěrknout nemohla, ani sem jako nechtěla, takže sem se domluvila s Eve, že ji vyzvednu v práci na odpolední a povalíme.
Jenomže to zas až tak nebyla pravda, protože mi v sedum volal Puštík, že se de ještě před tou akcí do města najíst, a ať du s ním. Byla sem hrozně ráda, že se ozval. Fajn, super. Sraz za půl hodiny sem ale krutě nestíhala. Největší chyba byla, že sem si nestihla nasadit čočky.
Přemýšlela sem, jestli si mám k sukni vzít boty na podpatku, protože už v nich docela obstojně chodím všude, ale říkala sem si, že to v Karibiku bude zase bojová zóna, a válku na podpatkách ještě nikdo nevyhrál.
Puštíka sem vyzvedla na hlavňáku u jídla. Kurva mu to slušelo. Jako jo, todle musím uznat. Zamířili sme teda do Vaňkovky na jídlo.
„Prý sis koupila kvůli Rockymu šaty a boty.”
„Cóó?” Pak mi to došlo. Mávla sem rukou. „Ale tak to vůbec nebylo. Ondráš lže jak když tiskne. On si dycky vybere to, co se mu hodí. To bylo úplně jinak.” A odvyprávěla sem livinový příběh o polovičním panákovi, a o tom, jak bylo potřeba přešaltovat životní hodnoty a náhledy na lidi vůbec, a taky o tom, jak sem šest hodin nakupovala „abych vypadala tak dobře, že se ke mně už nikdy žádná nula s polovičním panákem ani nepřiblíží. Tak. A teď vím co chcu, problém je to celý ňák zrealizovat. Začnu teda tím, že si najdu sponzora večírků, protože teď sem dostala tak malou výplatu, až to bolí, a s takovým matrošem se svět dobývat nedá.”
„Tak já ti něco řeknu.” Zvedl významně obočí. „Hraju teď pokra. Za čtyry dny sem vyhrál dvacet litrů.”
„Ó. A Ondráš říkal, že až se ten sponzor najde, mám říct že umím sex a umím vařit, a nebojím se to použít." Smála sem se.
Vyzvedli sme jídlo a šli si sednout. „Řekni mně o tom pokru.” Vyzvídala sem. Protože už sem měla plán.
„Umím propočítat karty.”
„Ne, Peťo, neumíš. Nikdo neumí propočítat karty. Nebo jo jako, ale to bys musel být máklej. Seš snad ňákej Rainman, nebo co?”
„Ale jo, já to umím. Vážně.”
„Mě vlastně nezajímá, jak to děláš. Dem do kasína.” Rozhodla sem. „A neříkej že ne, protože já se celej život těším, že si vezmu třpytivý šaty, a budu se ochomýtat v kasínu s šáněm kolem hráčů pokru.”
„Chceš jít do kasína, jo? Já nevím... to je něco úplně jinýho... tady ty kasína...”
„Budu s tebou chodit. Teda jako do kasína. Ty budeš hrát, a já budu rozptylovat ostatní. Rozptýlit poker face. Po prvních úspěchách mi necháš zvětšit prsa, to jako bude tvoje investice, protože čím věčí kozy, tím větší rozptýlení.”
„To by sis nechala udělat pětky?” Smál se. „Zbořila by se ti páteř."
„Neboj, já bych si nechala do zad voperovat titanovou tyč. Něco pevnýho, z nějaké slitiny, co se z toho dělají rakety. Měla bych v zádech kus rakety prostě. Velký kozy a v zádech raketu. Uznej, že kasíno by nám leželo u nohou.”
Mluvili sme taky o tom, jak to sakra udělat s těma vztahama, do hajzlu. Puštík je stejnej jako já. Co si pamatuju, nikdy nikoho neměl, nebo né nic vážnýho, protože prostě, jak řekl „já se mám tak rád, že se o sebe nechcu s nikým dělit.” Té hlášce se směju doteď, jak je trefná. Já se o sebe taky nechcu dělit, jenomže situace jako že su sama, má výhody, ale taky ty nevýhody, který by se měly ňák eliminovat.
„Já si to představuju asi tak, že budu mít borca, na úrovni samozřejmě, pěknýho, a když si s ním budu chtít vyrazit, tak jako vyrazíme, pobavíme se, někam pudem třeba, já nevím, na jídlo, a pak pařit, a pak do klubu třeba, a pak sex že jo. Nebude vypisovat otravný esemesky, na co právě myslím, a bude čekat, až já zavolám. Kdybysme se viděli tak jednou do měsíce, super. Ééé.... moment. Možná to vyznělo divně, tohle není nabídka k ničemu.” A paní Ostrovtipná si při nejbližší příležitosti vlepí dvě facky.
Puštík se smál a já taky, a přesto, že sem si uvědomila, že su psychouš, kterej se v životě nenaučí mluvit s lidma, bylo to celý hrozně fajn. Řekli sme si, že ale ty vztahy nám vlastně nechyběj, protože sme šťastní sami se sebou, a tak to prostě je.
Zvedli sme se, jakože dem na pivo někam do hospody, než vlítnem do toho Karibiku, ale Puštík se na hlavňáku rozhodl, že koupí šáňo a pudem chlastat do parku. No tak jako jo, byla sem nadšená. Vymysleli sme, že pudem na hradby na Petrov. Tam sem byla snad naposled v šestnácti, kdy sem tam pila krabčák s ňákým borcem a mluvili sme o Bukowským. Eště že sou ty časy nenávratně v prdeli.
Procházeli sme se parkem, Puštík mi vysvětloval teorii pravděpodobnosti aplikovanou na ruletě, pohoda, a najednou nás zastavil policajt, kterej ukazoval někam před sebe „Tam rači nechoďte, tam je mrtvo.” Co to? Já sem ještě snažila pochopit logičnost řady čísel dvojka černá čtyřka černá osmička červená...
„Dobře, my tam nepudem, děkujem." Řekl Puštík, a valili sme dál.
„Heh, myslela sem, že řekne, že je tam mrtvola.” Zasmála sem se.
Puštík se taky divil. „Proč bysme nechodili někam, kde je mrtvo? To chcem, ne? Sakra, o co mu šlo? Jančo, počkej...” Zarazil mě. „Tam fakt leží mrtvola.” Ukazoval na cestu před nama. Chytli sme z toho dobrej lochec. Utábořili sme se u místa činu, Puštíka sem vyfotila u mrtvoly a u policejních pásek, sedli sme si na hradby a pozorovali policejní šrumec. Kolem nás furt chodili policajti, a tak sme docela nevěděli, jestli můžem otevřít to šáňo. Puštík říkal, že bysme neměli, že chlastání na veřejnosti je zakázaný, já sem mu tvrdila, že určitě né, že tady prohibice není a že si ze mě dělá šoufky. Nakonec mě přesvědčil, že bysme za to vyfásli flastra, ale pak sme uznali, že policajti mají dost práce s mrtvolou a na naše šáňo každej sere. Upíjeli sme teda z flašky, kecali sme, a pak oddělali z mrtvoly igelit, a Puštík nadšeně hlásil: „Tý jo, on je úplně bílej. Jančo ale, jako hodně bílej. Koukej.”
„Do prdele, já nemám čočky. Achjo. Musíš mně to říct. Jak moc je bílej?”
„Já sem myslel, že takle bílí sou lidi jenom když se utopí. Škoda že to nevidíš. Nechceš jít blíž? Je úplně bílej, tak bílej jako křída. Nejbělejší bílá.”
Když mrtvolu odnesli, přesunuli sme se na lavku. Já sem furt povídala, a povídala, jako Forrest Gump, a Puštík poslouchal, a smál se, a taky povídal, a dávno byla tma. Bylo mně sakra tak dobře, a tohle celý si budu pamatovat, až mi někdy dobře nebude, tohle bude má vzpomínka na léto.
Pak mně řekl, že za nama příde jaho kámoška Barbie. Tak na tohle mám zase vzpomínku, jak sme si nadaly do kurev a chtěly si popelníkama rozbít hlavy.
„Peťo, nechcu ti kazit radost, ale ty si asi nepamatuješ-”
„Ale jo, pamatuju. Ví že tady seš. Nebudou problémy, slibuju.”
„Tak jo.”
Když došla, bylo to úplně v pohodě. „Neboj, zkrocení zlé ženy.” Řekla mně. Zasmály sme se tomu, a pak byla těžká pohoda. Teda, skoro. Sedli sme si na hradby s další flaškou šáňa a Puštík se rozvykládal o minulé akci... „A to byla sranda. Víš co se stalo?” Díval se na Barbie. „Minule, byl s náma Rocky...”
Zakroutila sem očima. „Počkej, Jančo, pro dokreslení celé situace, musím říct, že tady Barbie s ním dva roky chodila.” Otočil se zpátky k ní. „A tak teda, jak sme byli minule, tak Janča-”
„Nééé, né nemluv.” Chytala sem se za hlavu a hrůzou sem se vsakovala do země. „Ticho, nic neříkej. Néé nedělej, nemluv!”
„Ale počkej, o nic nejde. Byla to sranda, ne?” Zasmál se a pak to celý odvykládal jak kdyby se nechumelilo. Kdyby nad tím Barbie nemávla rukou, mohla mi klidně rozbít hlavu flaškou šáňa. Tohle byl zase jenom důkaz toho, že kam dupnu, sto let tráva nesroste. Pak už sme si vykládali jenom opravdu veselý historky, smáli sme se, paráda, s Barbie sme tahaly jednu cigaretu za druhou, a vona byla taky fajn, v pohodě, a já sem byla ráda, že tam je. Vykládala, jak viděla člověka, co seděl ožralej na hlavňáku na kolejích „...jako bylo to divný, protože za chvilku ho přejede vlak. Ale já nejsu lhostejná. Napsala sem na facebook ať ho někdo příde zachránit, protože já nemám čas."
Něco sem zrovna povídala, když sem ucítila cosi divnýho na ruce, co se mně moc nelíbilo. Podívala sem se teda ležérně na ruku, a tam saranče jak prase. Lozil mně po ruce a zasekával se těma háčkama, a já sem se mohla hrůzou posrat. Začla sem křičet, to vyděsilo ty dva, Barbie skočila z hradeb, Puštík ode mě stál tři metry a snažili se pochopit, co se děje. Pak uviděli to hnusný saranče, a ustoupili ještě dál.
Křičela sem jak blázen „Áááá, Peťo, dělej něco, dělej, dělej něco, pomoc, prosimtě, dělej něco, dělej něco...”
A Puštík na to řekl „Kurva já sem se lekl...”
„Pocem a dej to dolů. Áááá, dej to pryč, fuj, už to zase leze, dej to ... áááá!”
„Přestaň křičet, já se tě bojím.” Smál se.
„Dělej něco! Dělej, dělej něco! Ale dělej!”
„Ježiš, jo, počkej...” A tak teda něco udělal - vytáhl mobil, aby si to vyfotil. Když pořídil pět fotek, který ještě musel zkontrolovat, jestli sou dost ostrý, smetl mi to monstrum z ruky.
Když sem se zklidnila, vrátili sme se zpátky k vyprávění příběhů. Mezitím volala Evka, kde su sakra, ale já sem řekla, že nestíhám, a že se uvidíme v klubu, a že už dem. Teda, jenom co dopijem. Teda, až se ňák seberem...
Hradby ožily. Chlastalo tam spoustu lidí. Posedávali na hradbách, na lavkách, na zemi, takovej klídek... do té doby, než sem se podívala na rameno, kde sedělo zase to saranče. Hysterická situace se opakovala. Když mi ho Puštík sundal ze zad, Barbie řekla: „Já tady nebudu, fakt už mám strach.”
„A co mám říkat já?” Lapala sem po dechu. „Dou po mně."
„Zvedáme se.” Řekl Puštík. „Dem se podívat na místo vraždy.”
Přesunuli sme se teda o kousek dál, Puštík svítil mobilem na zem a hledal krev. „Divný. Nic tady není. Asi teda nespadl z hradeb. Ale sou tady rukavice od krve, divejte.”
„Škoda že tady policajti nenechali ty pásky. Mohli sme se do toho zamotat a dorazit tak do Karibiku.” Litovala sem.
Cestou do klubu sme dopíjeli šáňo, a potkali sme sanitku, co nakládala jakousi další mrtvolu. Chvíli sme to pozorovali, dopili sme flašku, vyfotili sme se u sanitky a vtrhli sme teda do toho klubu. Tam už byla Eve, Milá, Kačka, a ještě ňáký lidi z práce. Ondráš dorazil s manželkou.
Puštík koupil další flašku šáňa, a protože nebylo nikde místo, sedli sme si k zarezervenýmu stolu a ceduli Reserve sme zahodili. Tak to má být. Svět byl takle v pořádku.
Šli sme tančit, já sem si vesele vyřvávala „Baby you are a fáááájrwork..." a ňáká bořka mně dupla podpatkem na nohu. Proč se to děje dycky jenom mně? Myslela sem, že mám rozdrcený chodidlo, bolest jako prase.
Rytmusák dovalil o půlnoci. Vrazil tam s ochrankou a televizním štábem. Mířily na něho dvě kamery, kolem lítali fotografi, a já sem fakt nechápala, co to má kurva být. Celý vystoupení stálo za hovno, přesně jak sem předpokládala, což mi ale nebránilo se bavit. Když to skončilo, šli sme si stoupnout k baru. Koupila sem panáky a slečně Barbie Frisco a když sme dopili, Barbie řekla „tak jo, teď je řada na mně, beru piva.”
Sedla si na bar, hodila okem po přítomných týpkách, namotala si na prst vlasy, a za chvilku hned někdo přiskočil „Čau kočko, co piješ?”
„Právě sem chtěla tady pro kamarády objednat piva.”
„Jo, tak já to vezmu.” Prsil se hned týpek.
Stáli sme s Puštíkem u baru a třepali sme se smíchem, až sem si z toho rozsypala kabelku. Když sem to sbírala, zírala sem, co za věci sebou vůbec tahám. Přemýšlela sem, jestli má Barbie ve vitonové kabelce taky takovej bordel. Tam to přece musí být jinak zařízený. Zajímavý je, že tohle moje zacházení přežil foťák i sluneční brýle.
Barbie odjela někdy kolem třetí a my sme se s Puštíkem ještě poflakovali po klubu, pak sme vyšli ven, sedli sme si před vchod, dopíjeli sme piva a kecali sme. Někde mezitím sme zjistili, že sme ani pořádně celej večer nevnímali ostatní lidi, a Puštík se rozhodl volat Katce, abysme zjistili, kde všichni sou. „No zdar. Kde ste? Co? Jak doma? Kde je Ondra? Jel taky dom? Jak jakej Ondra, Ondráš přece... jé-"
Podíval se na mě „Já sem volal jiné Katce."
„Ve tři ráno." Smála sem se. „Ty seš miláček."
Domů sem dorazila když už svítalo. Schrupla sem tak tři hoďky a když sem se vzbudila, myslela sem, že mám z toho dupnutí podpatkem rozbitou nohu, furt to bolelo jak kráva, ale řekla sem si, že to se musí rozchodit, a vydala sem se pěšky na výlet do Bílovic. Bílovický lesy se tvářily úplně prázdně a opuštěně, a já sem si říkala, ty jo, kdyby tady někdo odněkud vyskočil a kuchnul mě, nikdy mě nikdo nenajde ani podle smradu. Když sem dorazila do Bílovic, všude bylo furt mrtvo. Měla sem podezření, že v noci proběhla ňáká apokalypsa, o které nevím. V hospodě sem si dala sodovku, a vydala sem se pěšky na zpáteční cestu do Brna. Šla sem celkově několik hodin. Jednou mě ta hyperaktivita zabije. Tentokrát mi jenom odrovnala nohy. Puchýře sem doma oblepila náplastma s analgetikama, abych vůbec mohla chodit, a vydala sem se za Simou na kafe.