Furt si píšu ty svoje slinty, až sem zapomněla že je potřeba taky něco dělat s blogem, že jo. Takže, trochu údržba. Mažu rubriku Hater, jelikož to byla rubrika zařízená z nouze, když sem nemohla psat deník. Psat sem nemohla proto, protože rozvod a důkazy, a výmrdy a tak dál, a to nikdo nechce. Psat ale musím, a blog nemohl spat. Takže ale z nouze su venku, můžu to rozvalit naplno, du na to. To by bylo.
Dál. Musím promáznout na boku některý odkazy na blogy, protože koukám na to, je to neaktuální jak prase. Některý už nefungujou, některý sou přesunutý, chce to aktuálnost.
Tímto dávám možnost všem, kdo chtějí tady uvést odkaz na svůj blog, pote do toho, kdyžtak se napiště do komentářů. Nebudete sice slavní, ani na tom nikdo nezbohatne, ale třeba to někomu udělá radost.
Mažu zbytečný rubriky Sweet Dreams (doteď sem ani netušila, že to tam mám), takže deš rubriko more.
Chtělo by to novej dyzajn a tak, ale já vím že jak do toho vrtnu, blog bude nenávratně ztracen v propadlišti internetových dějin.
Jedno pěkný slunečný odpoledne sem se sešla se Simou na pivu. Zezačátku všecko bylo dobrý. Pak už míň, protože začla mluvit furt o tom svým Honzovi, už se mi z toho motala hlava, ale jako, dejme tomu. Pak mi oznámila, že Honza za nama příde za půl hoďky. Jako jo, já to chápu, že asi chcou být furt spolu a tak, ale fakt nemám ráda, když du s někým na pivo, protože chcu pokecat, a najednou hele, já sem ti to zapomněla říct, příde Úžasňák. Nemám to ráda ani trochu. Když teda dorazil, potvrdila se stará známá pravda, že já si s borcama kámošek nikdy nesednu, protože mají furt tendence mě bůhvíproč sejmout. Naposled třeba Lauřin borec, když na mě vyjel, že o hudbě vím hovno když můžu tvrdit, že Bob Bryar je dobrej bubeník, protože neznám rockový klasiky, a tím pádem nemám právo do ničeho kecat.
Honza se sice nešteloval do hudby, zato vyletěl když sem řekla Simě, že by mohla jít se mnou do Karibiku. Nenápadně jí to zatrhl a mně řekl, že se tam schází chátra, galérka vole, a jestli chcu, ať si tam du teda sama. „Dyť co si tam o sobě ty lidi myslej, si navleču tričko Armani a du si tam stoupnout na bar dělat machry jakej su koksovej bůh, ty jo... Co? Co já, já sem tam byl jednou, a omylem.“
Pak mluvil o tom, jak má rád psy, a já sem řekla, že psy ráda nemám, načež mi s převahou řekl „kdo nemá rád psy, nemá rád ani lidi“ a čekal, že mu to budu vyvracet. Chjo.
Laura si našla borca. Jo, přesně toho, jak sem se z něho tak rozčílila. Teď spolu randí. Nic proti tomu nemám, že jo, hlavně že je šťastná. Ale když si udělám bilanci: Vzala sem sebou Simu na tah do Karibiku, a našla si tam motorkářa. Když sem potom, o dva týdny později, vzala Lauru, našla si týpka po cestě z Karibiku. Připadám si jako král, co provdal svoje dvě dcery. Funny.
Na pátek byla objednaná velká akce. Klasická sestava, Ondráš a hokejisti, Puštík a kamarádi a já s Laurou. Těšila sem se. Měla sem přece šaty a boty a velký odhodlání změnit svůj život. Jenomže osud moje nadšení nesdílel, a tak Anička dostala zase teploty. Nikam.
Když sem se plácala doma na neschopence, uvědomila sem si, že do práce se mi vůbec nechce vracet. Ach bože, to je bojová zóna. Čára nastolil takovou krutovládu, že už se bojíme podívat se z okna, abysme nedostali pokutu. Na druhou stranu, přechod na nový oddělení už nemůže být horší, nebo teda né o tolik.
Abych se doma nenudila, volal mi Mladej, nasranej jak nočník po ránu, a obviňoval mě z toho, že mu Ondráš ojel holku a že za to můžu. Jako jo, kdyby ty lidi věděli, jak moc sou mně jejich hysterický výlevy jedno, šetřili by s dechem.
Celej týden sem byla uvězněná doma a nikam sem nemohla. Už mi z toho docela dost hrabalo, tohle já prostě nemám šanci vydržet. Co jako s tou energií asi tak mám dělat... nemohla sem ani nikoho pozorovat ani vymejšlet, co komu provedu, neměla sem ani jak vylepšit svůj život – možná tak vytřením podlahy v kuchyni, ale to si nezasluhovalo mou pozornost. Říkala sem si, že aspoň napíšu články do časáku, to už taky slibuju dost dlouho, ale dostala sem se tak k prvním pěti větám, ty sem furt upravovala, pak sem to smazala a bylo.
Hugo od pátku sliboval Aničce, že se staví. Nestavil se v pátek, přesunul to na sobotu, ze soboty na neděli, a z neděle na pondělí, a já sem pořád utišovala brečící Aničku, že taťka ale určitě někdy už příde. Přeju si, aby nebyl.
V pondělí sem konečně nastoupila do práce. Nebyla sem ráda, že musím pracovat, ale rozhodně sem byla ráda, že vidím děcka. Protože týden na samotce byl dost krutej.Večer hlídala Aničku mamka, a já sem přemýšlela, co udělat s večerem. S Ondrášem domluva žádná (sejdeme se v sedum, né tak v osum, né teda v devět, nestíhám, později napíšu). Domluvená sem byla taky s Eve, že pudem k Námořníkovi, jenomže tam bych zase určitě potkala Kifa, a to sem moc nevěděla, jestli spolu dokážem sedět u stolu, jakože fatal error. Volala sem teda Simě, že dem za barák na škopka. „Tak jo“ Řekla Sima. „A příde Honza, neva?“
No. Rozhodla sem se jet teda k Námořníkovi. Tam propukla akce Seznam se se svým novým kolegou. Bylo tak spoustu lidí, který sem doteď vůbec neznala, ale protože spolu budem od srpna dělat, bylo dobrý seznámit se s předstihem. Byli děsně fajn. Ze začátku sem seděla s Čárou na baru. Vykládal šnečí příběh „...a jak sem shraboval to listí, tak sem rozbil šnekovi ulitu. Přišla Markéta, viděla tam toho rozbitýho šneka, dala ho bokem, a za chvilku byla zpátky, a říkala šnekovi, že u bazénu našla šnečí ulitu, prázdnou, a větší. Položila to před toho šneka, ať si přeleze.“
Taky tam byla Debra. Debra prostě vypadá jak Debra Morganová, ať koukáte z jakýhokoliv úhlu, ta podoba je zarážející. Zírám na ni v práci už přes dva měsíce, a furt nevěřím. Když sme se vedle sebe konečně ocitly u stolu, řekla sem jí „Vypadáš úplně jak Debra Morganová.“
„Héééj, tak to kurva díky!“
Seznámila sem se taky s Radkem, a s Péťou, kterej jednu dobu fakt vypadal, že nám poblinká stůl. Děcka do něho furt drbaly „Péťo, dej si kafe...“ což bylo nejhorší, co mohli dělat. Já sem Péťovi statečně přisunula krýgl, aby nám kdyžtak nepozvracel popelník.
S Debrou sme mluvily o tom, jestli se člověk může sám vypreparovat. Debra tvrdila, že jo, že určitý věci ze sebe může vyndat, a ještě chvílu bude žít, aby si dovyndal ostatní orgány. Říkala, že by se musel udržovat na přístrojích který podrží ty životně důležitý funkce, a že musí být nadopovanej dryjákama aby neupadl do bezvědomí. Nad tímto problémem sme vydržely tak hodinu. Mezitím se probral Péťa, a tak sme se rozhodli, že deme pokračovat do klubu. Čekali sme před Námořníkem až se zbytek konečně sebere, a Bůh ví, že todle mě dycky stojí zbytek nervů.
„Zaběhni tam pro ně.“ Řekla sem Radkovi. „A řekni jim, že jestli nevyjdou do pěti minut, příde si pro ně čupakabra a vysaje jim krev.“
Debra se smála. „A za čupakabrou příde nasraný olgoj chorchoj.“
„Ale holky...“ Řekl Ondra. „... to není žádnej olgoj, ale orloj.“ Kroutil pohoršeně hlavou.
Čáru, Kifa a Psycholožku sme nechali na místě činu a šli sme do klubu. „Aby to nedopadlo jak minule...“ Sýčkovala Eve. „Jak sme byly natěšený, že dem do klubu, pak sme tam vtrhly, vyfotily sme se, zjistily sme, že je to tam trapný, a zase sme vypadly.“
„Ale prd.“ Mávla sem rukou a statečně sem se opřela do dveří. Zavřeno. Prázdniny. „Hm... tak to bysme měli. Tentokrát se tam ani znechuceně neotočíme, pro změnu. Co teď?“
„Deme do tipsportu.“ Řekla Debra. „Tam mají jukebox!“
Ve tři ráno sme teda byli přesunutí v ňákým baru, kde hrál jukebox jenom v jedné místnosti. To byla živná půda pro ovládnutí situace. Pustily sme s Debrou P.O.D. a hulákaly sme „I feel so alive“. Radek bubnoval do stolu s fotbálkem a Péťa dělal že hraje na kytaru. Paráda.
V pět ráno sem vypadla, protože mě vyděsilo, že svítá, a já rozhodně, jako rozhodně nechcu vylízt z baru za světla. To by mě mohlo zabít. Letní noci mají jednu stinnou stránku, totiž že sou krátký. Rozjezd mi pochopitelně ujel, tak sem se rozhodla jít z Bažin na hlavňák, což je teda štreka jak prase, ale procházka to byla bezva a byla sem šťastná, jakou mám za sebou fajn noc.
Doma sem byla kolem šestý, zrovna když začlo vycházet to protivný slunko. Usnula sem, abych v devět byla zase vzhůru, a vydala sem se se Simou do Olympie na nákup mejkapu.
O mejkapu sem nevěděla vůbec nic, protože ho nepoužívám, a Sima si myslela, že jí poraděj odbornice, protože nevěděla taky nic. Nechala se teda nalíčit. Půl hodiny sem studovala rtěnky a řasenky, a když sem si pak pro Simu přišla, úplně sem se lekla, co měla na sobě napatlaný. Odbornice se tvářila neochotně, a trapně, já sem se na ni dívala, co to jako má do prdele být, protože Sima měla na sobě mejkapovou masku, kterou by nevytvořil ze srandy ani chovanec blbečkovskýho ústavu. „Proboha, vypadáš jak fantomas.“ Řekla sem. Odborná odbornice na mě koukala, jako co si to dovoluju.
Sima se ale nedala „tak já bych si ráda ještě vybrala ňáký líčení, můžete mě zkusit nalíčit?“ Musím říct, že Sima ty prachy fakt měla, a nebránila se je použít, páč si původně chtěla kupovat mejkap za litr, navíc je bezradná s malováním, jelikož si furt maluje černý linky a chtěla poradit. Mařka se tvářila, že se jí do toho vůbec nechce, a že teda jako né, a ještě se pochválila, jak skvěle trefila barvu mejkapu, což nebyla až tak pravda, protože Sima vypadala jak parodie na pomeranč. Šly sme teda jinam. Odjely sme autem do vedlejšího Teska, kde sme vlezly do dalšího malovátkovýho území. Situace ještě horší. Mařka věděla o mejkapech pěkný hovno, furt akorát stála u stojanu a říkala „zkuste tenhle a nebo tenhle...“ Já sem opět čučela na rtěnky, jenomže mařka místo aby Simě pomohla s tím mejkapem, stála u mě a hlídala jestli nekradu. Jasně, kradu vám tady rtěnky a žeru malý děti. Fakt mě ty lidi serou. Přišla sem teda k Simě a zeptala sem se jí „Nó, tak jakej teda chceš... můžeš mít mejkap rozjasňovací, nebo krycí, krycí vybereš podle toho, jak moc má krýt. Ideálně aby dost kryl malou vrstvou. Každopádně, nemělo by být poznat, že ten mejkap vůbec máš, proto si kupuješ drahej. Můžete nám ukázat ňákej kvalitní mejkap teda?“ Otočila sem se na prodavačku. Ta furt bezradně stála u stojanu Max Factor a čuměla jak když kocour sere do řezanky. Pak z ní vypadlo „zkuste si to natřít na ruku.“
„Ježišmarjá, na ruku... na ruce nic nepozná.“ Obracela sem oči. „To je potřeba zkusit na obličeji.“
„Ale když slečna je už jako dost nalíčená.“ Bránila se blbka, protože jí evidentně bylo líto, že jí chceme nacpat litr za mejkap. Proboha. Fakt sem na to neměla. Utekly sme.
Simy mně bylo líto, tak sme ještě zašly do drogérky, se namalovat. Simě sem ukazovala, jak dou kombinovat barvy, třeba hnědá s růžovou je fajn, ukázala sem princip roztírání očních stínů, nalakovaly sme si nehty odstínama červené a zkusily sme rtěnky. Byla sem taky zvědavá na novou řasenku Luminizer, která ale v reálu stojí pěkně za hovno. Žádný odlesky to neháže, a já už sem si myslela, jak budu party queen. Tak to si teda stěžuju.
Dívčí večírek sme zakončily sežráním párku v rohlíku, já sem si koupila ledovou tříšť a Sima se na mě pohoršeně dívala „já nesnáším, když to srkáš.“
„A tos ještě nebyla na operačním sále, abys slyšela odsávačku krve. Srrrrk.“
„Prase seš a prase zůstaneš.“ Řekl rozzlobený pomeranč. Naskočily sme do auta a vydaly se domů, nalakovat si nehty tím novým úžasným ultra červeným lakem.
Po dlouhý době velice pozitivní článek,u kterýho sem se smála, paráda :) A že Debra odpověděla kurva díky...ach bože, to neni fér, já chci taky Debru :D
OdpovědětVymazatja chci byt urcite v odkazech...ale teda nevim, jestli si to zaslouzim, kdyz jsem uz asi 9 mesicu nepsala...:))
OdpovědětVymazatSTOP psůmS těma psama jsi mi udělala největší radost. To je přesně mý tvrzení: nemám ráda psy a lidem, co dávaj rovnítko mezi lásku k psům a jiným lidem, se akorát směju... Nejhorší je pes, co by mě chtěl olíznout, to je učiněný zlo :)
OdpovědětVymazattrvalo to řadu let, než se všeobecně rozneslo, že mě šišlání nad psem (a už vůbec ne hlazení cizího čtyřnohýho zvířete na ulici) nebere... ale vědí to všichni a je klid
až budeš zakládat antidogistickej klub, chci být předseda :)