Bod zlomu

Nastal problém s dovolenýma,‭ ‬jako každej rok.‭ ‬Prostě absolutní nemožnost vzít si volno,‭ ‬protože‭ „‬je málo lidí‭“‬.‭ ‬Jasně.‭ ‬Bylo to tak minulej rok,‭ ‬kdy sem nemohla jet na zaplacenou dovču do Řecka,‭ ‬bylo to tak i rok předtím,‭ ‬kdy sem zase nemohla jet nikam proto,‭ ‬že začínalo oddělení.‭ ‬Teď pro změnu nemůžu,‭ ‬protože oddělení končí.‭ ‬Snažila sem se vzít si aspoň dva dny na fesťák do Prahy,‭ ‬čtvrtek,‭ ‬pátek,‭ ‬ale mise nemožná.‭ ‬Udělala sem kolem toho humbuk,‭ ‬ale prd platný.‭ ‬Nikam.
Smířila sem se teda s tím,‭ ‬i když těžko,‭ ‬ale byla sem připravená jít normálně do práce.
Jenomže ve čtvrtek dostala Anička angínu.‭ ‬No fajn.‭ ‬Moje esemeska,‭ ‬že do práce nejdu protože mi onemocněla dcera zněla velice věrohodně.‭ ‬Sakra,‭ ‬vztekala sem se.‭ ‬Tohle nevysvětlím.‭ ‬Ale co se dá dělat.‭ ‬Takže sem nešla do práce,‭ ‬ani na fesťák sem nejela,‭ ‬zůstala sem doma.‭ ‬Osud se smál,‭ ‬až nemohl.‭ ‬Pěkný kousek.‭
Ještě horší bylo,‭ ‬že na pátek byla naplánovaná firemní akce.‭ ‬Plánovaly sme si s holkama,‭ ‬jak si sednem do parku s vínem,‭ ‬a já sem se fakt těšila.‭ ‬Syslica bohudíky nakonec od nás neodešla,‭ ‬slavila narozky,‭ ‬a já sem jí koupila naušnice,‭ ‬který sem jí dala s předstihem.‭ ‬Řekla mi na to dojatě‭ ‬:‭ „‬Týý seš ale pičus,‭ ‬dík.‭“

Ve čtvrtek se za mnou stavila Sima.‭ ‬Pily sme na balkoně kafe,‭ ‬a já sem vykládala o pátku‭ „‬...‭ ‬a panebože,‭ ‬ten Karibik,‭ ‬ještě jednou tam vlezu a uslyším Čo ti jebe,‭ ‬čo ti jebe,‭ ‬tak pozvracím šatnu a uteču.‭ ‬A víš co je eště horší‭? ‬Že na tohle naběhnou brejkaři,‭ ‬a ty lidi-‭“
„Já mám novýho přítele.‭“ ‬Vyhrkla Sima zničehonic.
‭„‬Co...‭ ‬co‭?“ ‬Smála sem se.‭ „‬Koupila sis křečka‭?“
„Né,‭ ‬jako,‭ ‬já myslím doopravdy borca.‭“
„Počkej...‭“ ‬Mávala sem rukou.‭ „‬...jako živýho‭?“
Sima se jenom smála.‭
„Počkej moment...‭ ‬moment‭!“ ‬Mávala sem před sebou rukou.‭ „‬Jako odkdy‭?“
„No,‭ ‬je to tak dva týdny.‭“ ‬Usmívala se.‭
„Co‭? ‬Jak‭? ‬Kdes ho vzala more‭?“
„Víš jak sme byly v tom Karibiku...‭“
„Simo,‭ ‬hlavně mi neříkej,‭ ‬že ho máš z Karibiku.‭ ‬To smrdí.‭ ‬Né počkej...‭“ ‬V hlavě mi to šrotovalo jak nikdy.‭ „‬Hovno‭! ‬Ten motorkář.‭ ‬Ten motorkář s přejetým mobilem‭?“
„Jo,‭ ‬to je on.‭ ‬Je úplně skvělej.‭ ‬Chodíme spolu,‭ ‬byli sme na motorkářským srazu,‭ ‬je boží,‭ ‬a já ho úplně miluju,‭ ‬a my spolu budem.‭ ‬Je nezadanej,‭ ‬bezdětnej,‭ ‬těší se až pozná moje děcka a jedeme spolu na dovolenou.‭“
„No to mě poser.‭“ ‬Smála sem se.‭ „‬Karibik že může vyplivnout něco dobrýho‭? ‬Já tě sebou jednou vezmu a ty si tam pořídíš vztah‭? ‬Já umřu‭!“ ‬Kácela sem se na dlaždičky.‭ „‬Přeju ti to.‭“ ‬Zasmála sem se když sem se zvedla.‭ „‬Proč si mi to nezavolala‭?“
„Já sem se bála,‭ ‬že řekneš,‭ ‬že su blbá.‭“
„Proč bys jako měla být blbá‭? ‬Máš fajn borca,‭ ‬ne‭?“
„Motorkářa‭!“ ‬Vypískla.‭

Když se Sima z té radosti vzpamatovala,‭ ‬řekla mi:‭ „‬A víš na co se kurevsky těším‭? ‬Jared Leto tady má koncík,‭ ‬a já tam pojedu,‭ ‬a uvidím Jareda‭! ‬Já uvidím Jareda,‭ ‬ty vole‭!“
Oujé.‭ „‬Ty,‭ ‬Simo...‭“ ‬Jak jen to...‭ „‬ale ten koncík je dneska...‭“
„Co‭?“ ‬Kníkla.‭ „‬To teda kecáš.‭“
„A kde si myslíš,‭ ‬že sem dneska měla být‭?“ ‬Kníkla sem zase já.
‭„‬A doprdele.‭“
Ooops.

Večer volala Laura.‭ „‬Teď právě hrajou Gogol Bordello,‭ ‬tak sem chtěla,‭ ‬abys to věděla.‭“
„Dík,‭ ‬seš fakt kámoš.‭“ ‬Řekla sem zdrceně.‭
„Teď sme tam měly být.‭ ‬A co myslíš...‭ ‬sedím v práci,‭ ‬a čumím do komplu.‭ ‬Život je na hovno.‭“
„Mně povídej.‭“ ‬Vzdychla sem.‭ „‬Su doma s nemocnou Aničkou,‭ ‬čumím na gumídky,‭ ‬a netuším,‭ ‬jak tohle extempóre vysvětlím v práci.‭“
„Sme tragédi.‭“ ‬Řekla na to.
‭„‬Jo.‭“ ‬Souhlasila sem.‭ „‬Všecko se sere.‭“

A musím taky napsat o akci v Karibiku.‭ ‬Laura mě donutila.‭ ‬Já sem chtěla jít na pivko do Slatiny.‭ ‬Když sem na zastávce teda zjistila,‭ ‬že dem do Karibiku,‭ ‬skočila sem se dom převlíct,‭ ‬abych nevypadala jak z páté cenové.‭
Když sme byly u Laury,‭ ‬pila sem víno a stěžovala sem si na nespravedlnost celýho světa,‭ ‬rvala‭ ‬sem‭ ‬si nitě ze sukně‭ „‬kurva,‭ ‬jako...‭ ‬sukně za pětikilo a divej na to...jako mě by třeba zajímalo,‭ ‬jestli se věcem od vitona taky pářou švy.‭“
„Já bych řekla,‭ ‬že jo.‭“ ‬Řekla Laura.‭ „‬Uvidíme.‭ ‬Něco si od vitóna koupím a budem na tom dělat pokusy.‭“
„Něco jako crash testy.‭“ ‬Smála sem se.‭
Laura se na mě dívala káravým okem‭ „‬Tvoje sukně a halenka mají každá jiný odstín...‭“
„Deme do tmy,‭ ‬nedramatizuj to.‭“ ‬Řekla sem.‭
„Nechceš pučit šaty‭?“ ‬Zeptala se.‭
„Zase.‭ ‬Šaty.‭ ‬Co furt s těma šatama máte‭?“ ‬Kroutila sem očima.‭ „‬Najednou se s tím nadělá...‭ ‬Puštík například...‭ ‬Ondráš taky...‭ ‬furt proč si nevezmeš šaty,‭ ‬a boty na šteklech...‭ ‬Na tom je úplně vidět,‭ ‬o co de.‭ ‬Né že bych byla ohledně borců naivní,‭ ‬ale jak můžou zároveň mluvit o tom,‭ ‬že je důležitá duše,‭ ‬a že je potřeba milovat duši a přitom de jenom o to,‭ ‬dělat někomu přívěšek.‭ ‬Dyť oni sou pošahaní úplně.‭“
„No...‭“ ‬Smála se Laura.‭ „‬Narovinu.‭ ‬Ty bys měla ráda duši někoho,‭ ‬kdo by chodil oblíkanej v teplákovce‭?“
„Žišmarjá,‭ ‬tepláková souprava...‭“
„Tak vidíš.‭ ‬Seš stejná jako oni.‭“ ‬Dolila mi.‭ „‬Napi se.‭ ‬Ňáká duše,‭ ‬simtě...‭“

Dorazily sme kolem jedenáctý.‭ ‬Zatančily sme si,‭ ‬daly sme si víno,‭ ‬zasmály sme se nad kurvama,‭ ‬protože některý tam mají fakt hrubý kostýmy.‭ ‬Uplý šaty,‭ ‬délka do půlky zadku,‭ ‬podvazkový pás.‭ ‬Neuvěřitelný.‭ ‬Prostě pohoda,‭ ‬klídek.‭ ‬V jednu dorazil Ondráš s hokejistama.‭ „‬Právě sme prochlastali pět tisíc.‭“ ‬Křičel na mě.‭ ‬A taky to tak vypadalo.‭ ‬Údajně měli rozlučku,‭ ‬jeden z nich odlítal na delší dobu pryč.‭ ‬Hokejistovat do zahraničí.‭ ‬Kluci tančili na zídce,‭ ‬úplně sem se divila jakou mají rovnováhu,‭ ‬já už bych byla třikrát mrtvá.‭
Laura byla brzo sejmutá z vína,‭ ‬takže se žádný divočiny neděly,‭ ‬a ve dvě sme odešly na rozjezd.‭ ‬Jenomže.‭ ‬Na ulici sme potkaly tři borce.‭ ‬Dali sme se do řeči,‭ ‬dali nám napít coly s morganem,‭ ‬a taky zelené.‭ ‬Jo,‭ ‬dobrý,‭ ‬tady bych jim řekla čau a šla bych dál.‭ ‬Jenomže Laura začla škemrat,‭ ‬ať je neopouštíme,‭ ‬že‭ „‬tamten je fakt pěknej‭“‬.‭ ‬No tak jako co bych pro kámošku neudělala.‭ ‬Podle mě to byli tři trapáci,‭ ‬o kterých bych za pět minut ani nevěděla,‭ ‬že sem je potkala.‭ ‬Takže ale šly sme s nima do Livinu.‭ ‬Livin plnej studentíků,‭ ‬ó můj bože za co mě trestáš.‭ ‬Docela nuda.‭ ‬Borci se kolem nás furt ochomýtali a měli takový ty slizácký pohledy,‭ ‬ale jako že by mně někdo koupil panáka,‭ ‬nebo aspoň tyčinku,‭ ‬to né.‭ ‬Furt se akorát blbě ušklíbali a ptali se jak se menujem a odkud sme.‭ ‬Byla sem nasraná,‭ ‬že tam ztrácím čas.‭ ‬Pak mě to prostředí začlo úplně děsit.‭ ‬Plno uslintaných borců kteří nemají absolutně žádnou úroveň.‭ ‬Borec,‭ ‬co balil Lauru,‭ ‬pil zelenou.‭ ‬Vrchol všeho byl,‭ ‬když se týpek napil panáka,‭ ‬začal prskat a vrazil mi do ruky sklinku se zbytkem‭ „‬kdyžtak to dožahni‭“‬.‭ ‬Dívala sem se smutně na polovičního panáka a na borečka kterej se tady tím gestem cítil jako velkej geroj,‭ ‬chtělo se mi brečet,‭ ‬a říkala sem si,‭ ‬já tady mezi ty nuly nepatřím.‭ ‬Já tady prostě nebudu,‭ ‬mě ta ubohost uráží.‭ ‬Před týdnem sem měla flašku whisky a kytku,‭ ‬a tak,‭ ‬a teď mám v ruce polovičního zaplivanýho panáka a kolem sebe bandu idiotů kteří si myslí že si šuknou protože mi dali napít zelené.‭ ‬Sralo mě,‭ ‬že je nepošlu do háje,‭ ‬protože mi za to ani nestojí,‭ ‬a ještě víc mě sralo,‭ ‬že sem před týdnem poslala do háje někoho,‭ ‬kdo si to nezasloužil ani trochu,‭ ‬a sralo mě to natolik,‭ ‬že sem třískla panákem o bar a zapálila si cígo,‭ ‬načež jeden blbeček před sebou začal dramaticky máchat rukou,‭ ‬a dělat tyjátry,‭ ‬že se tam nedá dýchat.‭ ‬Bylo mně do breku,‭ ‬úplně se mně z těch lidí obrátil kufr.‭ ‬Říkala sem si,‭ ‬co se to sakra stalo‭? ‬Proč sem to celej život snášela‭? ‬Dyť mě je pro tohle škoda.‭ ‬V poslední době sem si zvykla,‭ ‬že ať kamkoliv přídu,‭ ‬mám před sebou flašku šáňa,‭ ‬panáky,‭ ‬jakože dobrý pití,‭ ‬žádný sračky,‭ ‬že se vozím taxíkem,‭ ‬a že všechno kolem má prostě úroveň.
Vrátila sem panáka zpátky na bar a odešla sem.‭ ‬Prostě sem tam zůstat nemohla.‭
Myslela sem,‭ ‬že se z toho vyspím,‭ ‬ale nestalo se to.‭ ‬Ráno sem vstala nasraná.‭ ‬Nasraná z toho,‭ ‬že sem celej život snášela idioty,‭ ‬kteří kupovali levný víno a chodili ho chlastat do parku,‭ ‬protože na hospodu neměli peníze.‭ ‬Pak po mně ještě chtěli peníze na půlku nákladů.‭ ‬Ta ubohost.‭ ‬Proč mi to nikdy nevadilo‭? ‬Proč sem něco neudělala‭? ‬Dyť je to hrozný.‭ ‬Vzpomněla sem si,‭ ‬jak sem od jednoho borca dostala na vánoce mýdlo.‭ ‬Který stejně někde ukradl.‭ ‬Vzpomněla sem si,‭ ‬že když mi ňákej borec omylem něco koupil,‭ ‬měsíc mi ještě připomínal,‭ ‬kolik to stálo.‭ ‬Vzpomněla sem si,‭ ‬že za mě nikdo nikdy nezaplatil dovolenou.‭ ‬Byla sem na sebe nasraná.‭ ‬Nic sem s tím nedělala,‭ ‬protože mi to stačilo.‭ ‬Dyť ale sakra já si zasloužím něco lepšího.‭
V devět ráno sem vyrazila do Vaňkovky kupovat repráky.‭ ‬Potřebovala sem vypadnout z domu,‭ ‬myslela sem že provětrám hlavu a zmizí to.‭ ‬Ale to se taky nestalo.‭ ‬Nasranost byla opravdová.‭ ‬Z borečků se to přesypalo na všechno ostatní.‭ ‬Sralo mě,‭ ‬že musím čekat na šalinu,‭ ‬zatímco ostatní si jezdí autem.‭ ‬Jako proč‭? ‬Dyť oni nejsou lepší než já,‭ ‬tak proč jako‭? ‬To mám z toho,‭ ‬že mi málo dycky stačilo.‭ ‬Já sem se nikdy pořádně nedocenila,‭ ‬po ostatních sem to nechtěla.‭ ‬Nechtěla sem po borcích,‭ ‬aby mě brali na večeře,‭ ‬a platila sem za sebe dycky sama.‭ ‬Ale já si to zasloužím,‭ ‬sakra,‭ ‬zasloužím si luxusní restauraci,‭ ‬a číšníka co mi bude dolívat víno,‭ ‬a zasloužím si aby mi někdo oddělal židli od stolu,‭ ‬než si sednu,‭ ‬a zasloužím si aby za mě zaplatil,‭ ‬a zasloužím si odvoz domů.‭ ‬Já to chci všechno zpátky,‭ ‬dyť já sem se prodávala pod cenou.‭ ‬Úplně se mně z toho udělalo blbě.‭
Koupila sem repráky a pak sem chodila bezradně a zdrceně po městě.‭
Na konci procházky sem měla jasno.‭ ‬Tohle už nebude.‭ ‬Zašla sem teda do drogerie,‭ ‬koupit kvalitní šampon,‭ ‬kvalitní kondicionér,‭ ‬pleťovou masku a tak dál.‭ ‬A melounovou vodu.‭ ‬Nejlepší na pití,‭ ‬co může být.‭ ‬Když sem platila,‭ ‬přede mnou stála tlustá ženská s dvouma děckama.‭ ‬Ještě sebou měli vysušenou bábu,‭ ‬která do všeho kecala.‭ ‬Když měla žena platit,‭ ‬babka začla:‭ „‬A tak se jí zeptej,‭ ‬jestli eště dostaneš ten los‭!“
A žena se teda zeptala,‭ ‬jestli dostane za nákup ten stírací los.‭ ‬Prodavačka se na mě podívala zdrceně,‭ ‬já sem se zdrceně usmála,‭ ‬načež začla hledat balíček s losama.‭ ‬Rozprostřela ty losy na pás,‭ ‬načež začla rodinná porada,‭ ‬který losík si asi tak vytáhnou.‭ ‬Po poradě s vyschlou babou jagou teda jeden vybrali a tlusťoška začla dělat šou‭ „‬Tak mám to seškrábat‭? ‬Počkej,‭ ‬vytáhni korunu,‭ ‬babi.‭ ‬No to jsem ale zvědavá...‭“ ‬Když se ukázalo,‭ ‬že vyhrála sluneční brýle‭ (‬cena výrobku‭ ‬30‭ ‬Kč max‭)‬,‭ ‬mařka začla výskat,‭ ‬děcka skákaly,‭ ‬bába zvedala vítězně ruce do vzduchu.‭ ‬Put your hands up in the air...‭
Styděla sem se,‭ ‬že s takovýma lidma musím sdílet jednu planetu.‭
Ale pomalu sem měla plán.‭ ‬Zavolala sem Ondrovi a vyděšeně sem mu vyprávěla,‭ ‬co se stalo,‭ ‬a proč‭ „‬už nechcu zpátky do toho bahna,‭ ‬kde sem byla celej život.‭ ‬Protože můžu chtít víc a chci víc.‭ ‬Cítím se jako hvězda a chci aby se tak ke mně ostatní chovali.‭ ‬Nechci být tolerantní k lůzrům,‭ ‬kteří mě obklopovali doteď.‭“
„Fajn.‭“ ‬Řekl na to Ondráš.‭ „‬Vyšší liga,‭ ‬jo‭?“
„Nechápu proč sem na to nepřišla dřív,‭ ‬byla bych úplně někde jinde.‭ ‬Dycky mi stačil takovej‭ ´‬ten hodnej kluk,‭ ‬kterej mě má rád‭´‬.‭ ‬Mně je na blití.‭ ‬Ztratila sem deset let života s někým,‭ ‬kdo vydělával míň než já,‭ ‬protože víc ani vydělat nechtěl.‭ ‬Spokojil se s málem.‭ ‬Ondro,‭ ‬já už tam nechcu,‭ ‬já do toho strašlivýho světa zpátky nechcu.‭“ ‬Vytvářela sem paniku.‭
„Já tě chápu.‭“ ‬Řekl na to.‭ „‬Ale že to trvalo,‭ ‬než ses probudila,‭ ‬že‭?“
„Nech toho.‭ ‬Řekni mně co mám dělat.‭“
Ondráš mě poslal do Peeku pro šaty,‭ ‬a taky koupit boty na podpatku.‭ ‬Všechno sem odkývala.‭ ‬Hlavně mě neposílejte zpátky.‭ „‬Něco s tím uděláme‭“ ‬Řekl potom.‭ „‬Ale pamatuj si,‭ ‬že šaty a boty ti budou k ničemu,‭ ‬pokud se budeš furt chovat tak jako tenkrát v pátek.‭ ‬Tos fakt zesrala.‭“

S Aničkou sem navštívila pedagogickou poradnu.‭ ‬Kvůli vyjádření pro školku.‭ ‬A nastal obrat.‭ ‬Doteď všichni tvrdili,‭ ‬hlavně ve školce,‭ ‬že je na školu nepřipravená,‭ ‬skoro až nemožná,‭ ‬a že rozhodně nastoupit nemůže protože má problémy s kolektivem.‭ ‬Zařídila sem teda odklad,‭ ‬protože sem myslela,‭ ‬že dělám to nejlepší,‭ ‬jenomže doktorka z poradny se vyšetřením zabývala dva dny,‭ ‬a pak mi oznámila,‭ ‬že Andulka je moc chytrá,‭ ‬spíš má navrch a je prostě nutný ji do té školy dat už teď,‭ ‬protože jinak to bude prostě průšvih.‭ ‬Uznala sem,‭ ‬že má pravdu,‭ ‬měla sem vztek že mi to nikdo neřekl dřív,‭ ‬a taky sem měla vztek na sebe,‭ ‬že sem to neviděla.‭ ‬Zašla sem teda do školy,‭ ‬a pokusila sem se zvrátit odklad školní docházky.‭ ‬Zatím je to v jednání.
Doma sem se rozbrečela při představě,‭ ‬že by moje malá holčička měla už teď nastoupit do školy,‭ ‬protože,‭ ‬sakra...‭ ‬čas je krutej.