Čupakabra

„Našli sme ti borca.” Oznámil mi Ondráš když sme seděli před prací na rantlu, a Veruna se tomu jenom chichotala.
„Ondro já tě varuju...” Zvedla sem varovný prst.
„No né, teď sme ho potkali, jak sme šli pro koblížky.” Řekla Verča. „Je to Ondrášův kamarád a já sem ho schválila.”
„Jo, je to fajn kluk, takovej hodnej... se menuje Péťa.” Řekl Ondráš.
„Nó jasně, vy šklíbáci...” Mávla sem rukou. „...Péťa. Buď je to hokejista, kterýmu je dvacet let, nebo je to Péťa, co ojíždí v klubu na hajzlu kurvy, nebo je to takovej ten hodnej a milej Péťa, kterej prochlastá celou výplatu, že jo.”
„Ale on je fakt dobrej. Takovej milej kluk.” Přesvědčoval mě Ondráš.
„No tak fááájn, tak si s milým klukem kamaraďte... nikdo vám nebrání.” Trhla sem ramenem.
„A má takový pěkný vlasy...” Smála se Verča.
„A je mladej a takovej...” Ondráš se díval na Verču, smál se a pak řekl rozhodně „...on je takovej super kluk, a úplně by se k tobě hodil, on taky nechce s nikým sex. On je ve třiceti ještě panic vlastně. To je výhoda. On nechce žádnej sex, můžeš s ním chodit chlastat, a povídat si, a je hodnej, on by ti aji skočil nakoupit, a kdybys mu řekla, aby tě neotravoval, tak on jako nebude. Ani na tebe nebude šahat.”
„Kolik má zubů?” Vypálila sem konečnou otázku.
„Tři.” Smál se Ondráš, až se málem udusil. Veruna si smíchem balila hlavu do vlasů a já sem kroutila hlavou.

O víkendu sme byli domluvení, že vyrazíme pít. Ondráš mi volal, ať dojedu na mendlák, že má pro mě překvapení. Že pude o něco monstrózního mi samozřejmě došlo.
Byl to úplně takový malinký bar. Jak se ukázalo, byla to dokonce barová rodinná sešlost. V baru obsluhovala Ondrášova teta, u baru seděla jeho mamka, pak přítel od tety, pan Maďar. Všichni nás přivítali, Ondráš se celej tetelil vtipem, a pak na mě vysypal: „Za chvilku ti dojde Péťa.”
No ano. Todle přesně sem mohla čekat.
„My sme mu řekli, že mu příde nevěsta, tak se šel osprchovat a vzít si čistou košilu.” Informoval Ondráš.
„Třeba si ju právě žehlí. Na ubytovně” Smála se teta.
„Ježiši." Smála sem se taky.
„Nééé, ale neboj, von je to kluk hodnej...” Řekl Maďar.
„On ti třeba i dojde nakoupit, a vypije si s tebou to pivko, von je fakt hodnej...” Řekla teta.
„A dnešní večer můžete strávit na ubytovně.” Drcl do mě Ondráš.
Jenom sem kroutila očima.
Plácl po rameni „Tak, dobře, jestli chceš, pošlu ho pryč.”
„Ale hovno.” Mávla sem rukou. „Přece vám to nepokazím. Nápadníka, kterej má dva zuby, si přece nemůžu nechat ujít!”
„Tři!” Zaznělo barem zvesela.
Když teda Péťa dorazil, ve vyžehlené košili, chodil kolem mě stydlivě, vlastně mě úplně ignoroval, zatímco ostatní pořvávali zvesela „Pocééém, tady máš nevěstu, seznamte se...”
Pak sem to teda vzala do vlastních ruk, šla sem za ním, a zeptala sem se ho, jestli kouří, jakože bych mu dala cígo. Ale Péťa se zazubil svýma třema kouskama, a řekl: „Néé, dík, já po cigaretě bliju.”
Všichni se smáli jak urvaní z řetězu, já sem se ještě snažila tančit s Péťou na Desmod, no a tady jako moje šou skončila. Ondráš dal Péťovi ňáký prachy, jakože sorry za tu srandu, zatáhl mu účet, a Péťa vyfičel.
Ondráš furt někde šustí penězma. Pořád má v ruce ňáký bankovky. Zírám, jak se dá všechno lehce vyřešit s paklíkem bankovek. Připadá mi, že já všechno řeším strašně krkolomně, zatímco Ondráš prostě vyndá prachy, někoho poplácá po ramenách, šupne papírek sem a tam, a rázem je všecko v pohodě.
„Kdybych já měla prachy...” řekla sem mu „...chodila bych takle s paklem tisícovek po obchodech. Ve Vaňkovce nejvíc. Nechala bych všechny prodavače, aby se mnou vyjebali tak jako dycky. A pak bych řekla: Fajn, zavolejte mi vedoucího. Před toho bych pak hodila ty litry a řekla bych: Tohle bych u vás utratila, kdyby obsluha byla co k čemu. A pak bych spokojeně odešla. Vzala bych to tak obchod po obchodu.”
Venku začal prskat ohňostroj, tak sme vylezli ven, odpalovali to ze Špilasu a my sme stáli rovnou pod tím, prostě nádhera. Stála sem tam s Maďarem, kterej byl úplně fajn, výskala sem nadšením a Maďar se smál.
„To je úplně úžasný, že si někdo dá tolik práce s tím, aby nám tady v noci udělal něco tak bezvýznamnýho a přitom krásnýho. To musí být skvělá práce.” Řekla sem.
„Ale prd.” Smál se Maďar. „To dělají tak dva lidi. Naštelujó tam ty rachejtle vokolo kasemat a pak se to zapálí.”
„Samo.” Smála sem se. Kolem nás projela skoro prázdná tramvaj, kde seděl jeden člověk. Říkala sem si, že musí být smutný sedět v tramvaji, když ostatní sou venku a dívají se na ohňostroje.
Když sme se vrátili do baru, dopili sme všecky ty panáky a šáňa, piva a kdovíco, Ondra se rozhodl, že jedeme do Karibiku. Protesty byly zbytečný. Zalepil za nás skoro dva litry, což sem do té doby vůbec netušila, že se dá propít, zavolal taxíka a přemístili sme se do města.
V klubu bylo výjimečně prázdno, možná to bylo tím, že sme dorazili před jedenáctou. Půl hodiny mi zabralo dilema, jestli dát věci do šatny. Aby se na mě neobrátila zase karma za tu minule ukradnutou motorkářskou bundu. „Karmu sem zlomil.” Řekl Ondráš. „Hodil sem na facebook status, že mám kradenou bundu. Měli šanci se ozvat.”
Ohledně šatny se sice karma zlomila, ale už se nezlomilo moje prokletí že se mi v Karibiku dycky něco stane. Tentokrát sem vyskočila na pódium a praskla sem se hlavou do tropické stříšky. Rana to byla taková, že sem myslela, že mám pryč kus lebky. Když sem se s uraženou hlavou vracela k baru, rozhodla sem se být poslušná holka a už nikdy na pódium nelízt. Na baru sem si našla kamarády jako každý normální člověk, a když sme šli tancovat, jeden z nich chrstl pití na Ondráše, ten vystartoval a nahodil ho na zeď. Protože hokejista. „Héééj...” snažila sem se ho držet u baru „... tady nejseš na ledě, kruci.” Kamarádi se mi rozprchli, jak když střelí do vrabců. Řekla sem si, že třeba bude lepší zase skočit na pódium, ale tam sem se dlouho neohřála, protože mě sundal vyhazovač.
Dali sme ještě ňáký pití, skvěle sem se bavila, a když byl klub nacpanej k prasknutí, zavolal mi Ondráš taxíka a jela sem dom. Usnula sem i s čočkama.
V pondělí sem šla koupit do Vaňkovky granule pro psicu, protože už neměla co jíst. Koupila sem si legíny, baleríny a rtěnku. Potkala sem taky Puštíka. Najedli sme se u mekáče, řekli sme si všechny drby a domluvili sme se, že se uvidíme ve středu v Karibiku.
Na granule sem samozřejmě zapomněla.

V práci to de s nama od desíti k pěti. Kromě toho, že su infolinka pro zákazníky, su taky dispečink pro dýlery. Choděj po dvou. Útočí ve skupinách. Volal mi teda dýler, že potřebuje ověřit dostupnost netu v Syrovíně. Furt sem to nemohla najít.
„Tam to je s tvrdým nebo s měkým? Nó... nevím...” Čučela sem do kompu a snažila se to najít. „S měkým to nejde.”
Na druhé straně smích. Dýler se smál až prskal do telefonu a dýlerka pištěla smíchem. „Prej s měkkým to nejde, já padnu....”
Mute. „Ty jo Veru, voni tam snad chlastaj nebo co...” Řekla sem.
„Tak počkej, já jim něco zazpívám.” Řekla Verča. Znovu sem se zapla do hovoru a Verča začla „Who s that chick, yeah, who s that chick... tamparam dam...”
„Vy tam máte večírek nebo co?” Smál se dýler.
„Ne. A vy?”

Když mi skončila směna, klečela sem na zemi u Verčiné židle, dělala sem syčivý zvuky a máchala tlapama.
„Já si myslím, Jani, že čím seš starší, tím je to s tebou horší.” Smála se.
„To jo.” Zasyčela sem. „To bude tím, že v pubertě sem se eště neměnila na čupakabru.”

Pomalu se zajišťuju na období, kdy budu bez práce. A už to bude brzo. Na novým oddělení už se to zřejmě nedá. Tam už je to přestřelený až na půdu, a abych se musela hlásit, když se svým vedoucím budu chtít mluvit, tak to už je přes čáru, ať si dělají blbečky z někoho jinýho. Když vidím ty přípravy, jak vyvěšujou nástěnky s výsledkama, tak jako jo, commooon. Jména hlópéch na všech slópech. Je mi jasný, že za chvilku budem dělat dřepy za neplnění hodnot, a to už je fakt beze mě. Oproti tomuhle už mi nepřipadne strašidelný ani sedět za kasou, ani smažit hranolky.