Tapetář

Laura se rozhodla, že si vytapetuje byt, a proto mě zavolala, abysme to vyoslily spolu. Takže sem nastoupila v plné polní, a daly sme se do díla. Su sice hyperaktivní, ale vocaď pocaď, jak se něco musí dělat dlouho, tak mě to neba. Takže sem připlácla na zeď dvě tapety, dál sem už jenom ležela na posteli, v teniskách, zírala sem na Lauru a radila sem: „Toho lepidla míň, né tak moc... to se ti zvlní... víc nahoru, posuň to... tak né, necákej to po zemi... blbě to stříháš...”
Laura se tomu jenom smála „Ty seš pan Lorenc, ty jo. Nechceš k tomu eště pivo?”
Odvyprávěla sem tam pár příběhů, a abysem nevypadala trapně, zvedla sem se, protože sem měla poselství odměřit tapetu. Byla sem samý hihi haha, vedla sem vědecký řeči, Laura držela tapetu nahoře, já sem jí přílípla dole, a ups „jejda, tady nám kus chybí.” Tapeta končila dvacet cenťáků nad zemí. Snažila sem se to ještě zachránit, jakože „tak si tam dáš... papír a namaluješ si na to třeba... kytičky. Jako umělecký záměr. Nebo ne, dej si tam plakát, tam ho nikdo nemá. Nebo... polštářek, co?”
I mistr tesař se někdy utne.

V práci sou dny opět výživný. Se Spockem sme se bavili o tom, co bysme si asi tak dali na jídlo, vzali sme to přes grilovací akce s bečkou piva až po žabí stehna a skončilo to velrybou, kterou bysme uvařili v jaderným reaktoru Dukovan.
Verču pořád drží bojový úkol, že mně najde borca, a Aničce tatínka. Uf. Myslela sem, že ji to přejde, ale Veruně to zraje v hlavě a situace je čím dál horší. Aby na to nebyla sama, předala toto poselství i Ondrovi. Spock se toho taky chytil, a všichni mě mučí.
„O víkendu uděláme tah, a najdem Janě tatínka.” Oznámila Veruna.
„Já mám tatínka.” Namítla sem.
„No tak Aničce tatínka.” Obrátila oči.
„Veru, já nehledám tatínka, ani jako nikoho jinýho.”
„Vem si Spocka.” Řekl Ondra. „Umí spoustu věcí, může ti být užitečnej, tak třeba...nó....” Kývl na Kapitána, jakože ať mu pomůže.
„Umím sekat trávu.” Řekl Spock.
„Vole!” Plácl se Ondra do čela. „Sem čekal, že třeba... já nevím... ježiši, nejsme v pořadu Farmář hledá ženu!”
„A proč bysme tam Janču nepřihlásili?” Napadlo Verču.
„Proboha...” Točila sem se bezmocně na židli.
„Jana si nabrnkne v pořadu Farmář hledá ženu kozího dědka!” Smál se Ondra.
„Ty seš kozí dědek.” Kroutila sem hlavou.
„Já ne.” Bránil se. „Já trávu nesekám.”
„A já umím eště dojit kozy.” Řekl Spock.
„Děte do prdele.” Řekla Veruna. „Já to ale myslím vážně. Jana by měla mít-”
„Ale hovno.” Mávla sem rukou.
„No né Jani, zlatíčko, měla bys mít ňákýho príma tatínka pro Aničku.” Vedla svou. „Vyrazíme do města a někoho ti najdem."
„No jo...” Zamyslel se Spock, a když ho najdem, a bude u tebe bydlet, co jako řekneš Aničce, nebude v tom mít guláš?”
„Ale u mě nikdo bydlet nebude!” Bránila sem se.
Ondra na to šel chytře „No a jak by měl vypadat takovej ňákej-”
„Kozí dědek.” Smál se Spock.
„Ale drž hubu. Né já to myslím vážně. Teoreticky. Kdybys s někým chtěla být, jo, jak by asi mohl vypadat.”
„To vím naprosto přesně.” Řekla sem. „Dokonale.”
„Dokonale jako jak moc?” Chtěl Ondra upřesnění.
„Dokonalost není odstupňovaná přece.” Řekla sem. „Tak jako o nikom nemůžeš říct že je lysejší. Lysejší než lysý už nikdo být nemůže.”
„Takže chceš lysýho-” Smála se Veruna.
„Jo, lysýho kozího dědka.” Odfrkla sem.
„Počkej, né...” Zarazil nás Ondra. „Já to myslím vážně. Jako jak by měl vypadat?”
„No... pěknej, vysokej, namakanej borec, jakože žádnej nýmand, kterýho přerazí sopel. A když příde, poznám to, protože charisma vymlátí okna, a tak ...hej, to neprojde, protože pak mám seznam dokonalých charakterových vlastností. Mission: Impossible.”
„Já mám takový kamarády...”
„Ale nech toho!” Snažila sem se ho odradit od dalších plánů a otočila sem pomyslný list. „Potřebuju zjistit agregaci ádéeselka-”
„Ticho!” Udělal Ondra dramatický okamžik a ťukal něco na telefonu. „Já mám takovýho kamaráda, namakanýho vysokýho... vysokoškoláka!”
„Hej Ondro, já tě varuju...” Přešel mě humor.
„A my ti zařídíme rande na slepo.” Pokračoval a datlil do telefonu.
„Hele jestli chceš přestat být můj kamarád, stačí říct.” Prskala sem. „A nemusíme tady trapasit s ňákýma randema...” Panika narůstala. Stav ohrožení.
„Jani ale ty k sobě někoho potřebuješ.” Řekla Verča.
„Ale né, vyhoďte si to z hlavy, to je nesmysl.” Řekla sem zoufale. „Víte, jak mně je teď dobře? Poslouchali ste mě v poslední době vůbec?”

V pondělí odešli další lidi. Eve a Milá přešly na jinej projekt. Zabalila to Syslica a Luka. Když se Luka přišel rozloučit, Verunka chudák brečela, já sem dělala statečnou holku a sesypala sem se večer doma v koutě. Taky odešel Tom, můj dočasný bratr. Celý mě to skoro zabilo, a dycky si říkám, že na tohle už nemám prostě sílu.
Daleko horší věc je, že je v kolapsu celý naše oddělení. Zatímco sousední oddělení se mohutně rozrůstá, naše je na pokraji zkázy. Nikdo nic oficiálně neřekne, ale konec odkapává ze stěn jako zhmotněná nicota a všichni to cítíme. Ze třiceti lidí nás zbylo dvanáct, a to se ještě střídáme na dvou směnách. Přemýšleli sme, co s tím, ale rozhodli sme se nedezertovat a dobojovat to do konce. Dvanáct statečných.
Připadá mi to celý jako ve filmu Piráti na vlnách, kde se moderátorům pirátskýho rádia potápí loď, ale i když je už z poloviny potopená, vysílají do poslední chvíle.
Nevím, co bude pak. Nikdo neví.

V úterý sem z toho byla tak zdrcená, že sem usnula u čtení Dextera už v deset, a kdyby mě Ondráš v jednu v noci nevzbudil esemeskou, kde mi oznamoval, jak moc je našrot, tak bych si ani nenastavila budík.

Mamka mi oznámila, že berou s taťkou Aničku na dva týdny do Řecka, lastminute. Nejdřív sem byla ráda, ale pak mi došla hrůza celé té situace. Za prvý, co tady bez ní budu dělat, za druhý sem se bála, že totálně zvlčím, protože vím, co se dělo minulej rok.
„Když mě nemá co držet v mezích slušnýho občana, tak běda...” Stěžovala sem si v práci. „Anička je jediná páka, která mě drží v mezích normálnosti. Ratatata - ta!” Bouchala sem do stolu.
„Asi né dost...” Kroutil hlavou Spock.
„Budu ohrožená svojí vlastní svobodou a blbýma nápadama z toho plynoucíma.” Litovala sem se.
„Tak to se musí zapít.” Řekl na to Ondráš.
„No, tys to asi nepochopil. Toho se právě bojím.” Kroutila sem hlavou. „Nemůžeme si na tu dobu všichni naplánovat třeba nějaký... neškodný výlet?”
Vtom tam přišla Eve „Tak co, Janino, kdy pudem balit ty borce do univerzitní knihovny?”
No ty jo, tomu říkám úder v pravý čas. Mám program na první den.

Čára odjel na dovolenou a nechal nás tam v zástupným vedení Ondráše. Slušně sme mu zamávali „ahoj tati” a sotva se za ním zavřely dveře, Víťa rozbila židlu a popadaly nám všechny systémy.

Sešla sem se se Simou na zahrádce u piva. Děcka si hrály, běhaly a pištěly, bylo jim dobře, a nám taky. Pinkl nám neochotně donesl popelník s tím, že před dětma bysme kouřit neměly, a popelník teatrálně postavil úplně na kraj stolu. Že si děcka běhaj už hodinu na louce, kilometr od nás, to bylo jaksi vedlejší. Prostě ti nepatří cígo do ruky, matko nezvedená. Čekala sem, kdy na nás zahlásí „Kuřáku smrdíš” a za trest nás polije pivem. Achjo, tady ti militantní protikuřáci, jenom tady otravujou vzduch.
„Byla sem teď pařit s Efou.” Smála se Sima. „Zážitek mega. Když sme došly ke kašně na Zelňák, Efa si myslela, že vidí vánoční stromeček, stoupla si před to a zpívala Ó tannenbaum. Tě upozorňuju, že to bylo odpoledne, a eště k tomu na nás svítilo slunko!”
„Nééé...” Smála sem se. „Úplně to vidím.”
„Tak to eště není celý. Pak si hrála, že je reportérka a že de dělat s borcama interview. Ptala se jich, jestli nosí kule do prava.”
„Tepláková souprava, že jo.”
„Jo, přesně tak.” Napila se piva.
„Ten vál mě jednou zabije. Výsledek výzkumu je teda jaký...?”
„Žalostný. Samozřejmě narazila na úchyla, kterej nám začal vykládat, jaký má koule. To eště nebylo to nejhorší. Horší to začlo být, když to po něm Efa začla opakovat, a vykřikovala to na celej Zelňák.”

Ve čtvrtek sme do práce dostali model chytrýho telefonu Samsung, že se na něm máme naučit všechny funkce. Když si na něm všichni pustili svoje oblíbenosti z YouTube, zkoumali sme navigaci.
„Teď tam zadej heslo „hospoda”, schválně co ti vyjede...” Radila sem Ondrovi. „... no, tak to fakt našlo hospody, sakra... a teď tam zadej „bordel”. Hm... to nenašlo, prej chytrej telefon...”
„Divej, tady to můžeš ovládat i hlasově.” Radoval se Ondráš.
„Tak jo, dej mi to, to su teda ale zvědavá... co mám říct... počkej, to bude... jo, ready. Řeknu Kobližná, jo? Počkej, su vážná...Tak teda, já dám znamení muzice a ty púšťaš, dem na to.” Se vší vážností, které sem byla schopná, a jakože to nebylo nic moc, sem telefónovi sdělila místo určení.
Telefon na nás vyplivl informaci, že požadovaná adresa „hahaha” nebyla nalezena. Tak tohle bych fakt teda chtěla mít, se člověk nemůže ani zasmát. Telefony pro suchary.