Game over

Když rodiče odjeli s Aničkou na dovču, dostala sem v rámci výměnnýho pobytu na starosti psa. Psy teda celkově moc nemusím, jakože nemyslím si o nich vůbec nic. Když přede mě postavíte psa a dřevěnou kostku, vyvolá to ve mně úplně stejnou emoci. Vůbec žádnou.
Ale s naší psicí to bylo něco jinýho, za dva dny sme se docela sžily, a mě i docela bavilo s ní chodit ven, na louku, a objevovat syslí nory. Psica měla radost, já taky, a tak nám spolu bylo fajn. Zajímavý zjištění taky bylo, kolik lidí se se mnou najednou venku bavilo. Kolik je pejskovi? Jak se jmenuje? Jůůů... můžu si ho pohladit?
To sem najednou pro lidi byla zajímavá a so sweet.
Tohle se ale okamžitě lámalo bez psa.
Potřebovala sem si koupit nový boty.Po dvou měsících sem si na ně konečně našetřila, no sláva. Ovšem nákupů sem se bála už předem. Oprávněně. Zamířila sem nejdřív do Skateboxu, jenomže se ukázalo, že obchod je zrušenej. Takže sem šla do Vaňkovky. Prolezla sem několik obchodů, kde sem strávila nehezkou dobu svýho života. Na nákupech mě hrozně znervózňuje, že mě nutnost něčeho tak přízemního, jako je kupování bot, zdržuje od zábavných a důležitých věcí. V obchodech to byla hrůza hrůz. Nejenom, že mi nikdo s ničím nepomůže. Neinformuje. Nikdo nechce prodat. Ale všichni se tváří, tradičně, že su otravná jak moucha tse-tse, co je přišla nakazit malárií nebo krvavým průjmem. A to dycky u vchodu slušně pozdravím a usměju se!
Spolíhala sem na Skateshop. U pultu se vesele bavily a uchichtávaly prodavačky, vůbec si mě nevšímaly, ani když sem pěkně dlouhou dobu stála u bot vedle kasy. A to sem byla jediný zákazník. Pak sem si vybrala botu a zeptala sem se, jestli je mají v devětatřicítce. Prodavačka udělala otrávený výraz, pak našla jenom třicet osmičky, jednu botu mi vrazila do ruky a vesele se dál bavila s tou druhou. Nó, paráda. A co já jako s jednou botou. Blbka. Nakonec mi byla bota malá, tak sem ji vrátila, poděkovala sem, prodavačka řekla „není zač” a já sem zaskřípala zubama „no to teda fakt není...” a šla sem do jinýho obchodu.
Po úmorným hledání dobrých bot sem celá vysílená přišla do Deichmanna. Rozhodla sem se velkoryse vysrat na to, že sem tam minule koupila boty, který se mi rozpadly po třech měsících. Jako, ztratila sem záručák, moje blbost. Dala sem se teda do vybírání. Opět mi nikdo nepomohl, prodavačky nikde. Že si musím sama podávat boty, vyzkoušet, pak se zase přezůt a jít pro jinou krabici, to už sem si docela zvykla. Ale tady sem ještě hledala správný krabice k vystaveným botám, pak správný čísla, a pak ještě druhou botu k té vystavené, no fakt vály, to by otrávilo i jedovatou rosničku pralesní. Nakonec sem si s velkou parádou vybrala bílý boty, i sem si je obě vyzkoušela, teda po tom, co sem z nich musela vyhodit tuny papírů a různých hajzlovin, a spokojeně sem je nesla k pokladně, mise splněna. Přede mnou byli u pokladny dva lidi. Boreček tam reklamoval rozlepený boty. Přišlo mi sice divný, že se reklamace řeší na pokladně, no ale snad to jako přežiju. Reklamační řízení trvalo neskutečně dlouho. Vypisování formulářů, porada se skladem, pak se sekla kasa. Už sem myslela, že tam strávím život. Nicméně sem v sobě zlobra eště krotila. Když týpek skončil, oddychla sem si, a říkala sem si, no teď zaplatí mařka přede mnou a pak konečně vypadnu. Mařka oznámila, že de reklamovat obuv. Hodila prodavačce na pult boty s tím, že se jí vepředu rozlepily. Prodavačka začla boty zkoumat a připravovala k sepsání reklamační formulář. To už sem ale fakt měla dost. Zeptala sem se prodavačky, jestli to nemůžu zaplatit, než začnou s tou reklamací. Prodavačka se na mě obořila, že „ale paní je na řadě”. Na to sem řekla, že ale nebudu čekat, až si vyřídí reklamace, že od toho tam snad jsou jiní pracovníci, a že já chci zaplatit boty, tak aby mi to laskavě naťukala na tý kase, já se pak seberu a pudu. Ale to nešlo. Né, né.
Udělala ze mě blbečka ještě tím stylem, že „ale normálně tady lidi dycky čekají, až se vše vyřeší, a potom můžou zaplatit.”
Jo tak já milostivě můžu zaplatit. Tak to už su out of control. Hodila sem na kasu krabici s botama, řekla sem „Fakt už... do prdele!” a nasraně sem odešla.
Rozhodla sem se, že si vylepším náladu u jídla, protože určitě mám nervy taky z hladu. Zašla sem teda do fast foodu, kde sem chtěla řízek s bramborama. Týpek mi tvrdil „ale na řízek si deset minut musíte počkat.”
„Víte co, nemusím.” Né ve fast foodu. Co je na tom jako fast? Když budu chtít na řízek čekat deset minut, tak si ho udělám doma. Odešla sem teda hladová, ještě k tomu. Neserte mě, vám říkám.

V práci sem si stěžovala, jak sou ty lidi venku zlí. Ti druzí. „Tak ale já si chcu dycky něco koupit, a oni sou zlí. Neotravuju s hovnama. Nechcu po prodavačce v parfumerii, ať mi vyjmenuje přísady v parfému od Christiny Aquilery. Nechcu v Quicksilveru, aby mi řekli, kolik procent elastanu je v té červené mikině. Neobtěžuju prodavačky, aby hodnotily, jestli mi ta béžová sukně nedělá velkej zadek. Neptám se, na kolik mám prat krajkovou podprsenku. Ve zlatnictví nezkoumám ryzost stříbra. Dyť já si sama sobě všechno prodám, a nic po nikomu nechcu. Jako tak próč? Proč sou takoví?”
„Mně se to teda nestává.” Řekla Verča. „Já se s prodavačkama třeba radím, jestli mi sluší kombinéza a jaký by mi k tomu doporučily pásek.”
„Ty jako... já nevím, co v těch obchodech děláš. Já nikdy takový problém nemám.” Řekl Ondráš.
„No, ty...” Prskla sem. „Ježiš, dyť se na sebe podívej... v těch bílých pláťákách vypadáš jak člen ruské mafie. Na tebe si nedovolí nikdo nic.” Mávla sem rukou. „To se pak dělají machry, co? Dyť mně aji když někdo donese v hospodě upatlanou skleničku, tak z ní rači piju, než bych někomu dělala problémy. A oni se do mě pustí, všichni, tamti, a nutí mě vypustit démony zla. Já se bojím. Je to čím dál horší. Jednou se fakt naseru a něco vyvedu.”
„Tak nesmíš vypadat tak... jako že ty lidi nenávidíš.” Radil mi.
„Ale já mám perfektní masku, která dělá, že je mám ráda. Ti říkám, je dobrá, až moc dobrá. Dělám ústupky tam, kde ostatní už by byli nasraní, protože si nemůžu dovolit... si nemůžu dovolit se projevit.” Vzdychla sem. „Ale pak to příde. Dycky to příde.”
„Ale srdíčko...” Pohladila mě Veruna po vlasech „...nebuď z toho tak smutná. Sou to prostě škaredí výhryzi. A ty seš někdo!”
„Tak víš co?” Řekl Ondráš. „Já příště pudu nakupovat s tebou. A nenecháme nikoho, aby tě nasral. Abys musela házet krabice.”
Ondráš je totiž můj novej kámoš. Už sem o něm vůbec něco psala? Ne, asi ne, jak se znám, tak ne. Udělám to teprve až spolu skončíme. Epilogy mi dou dobře.



A zrovna jeden bych mohla napsat. Konečně nám bylo oznámeno, že naše oddělení končí. Píšu konečně, protože ta nejistota byla děsná. Myslela sem, že su na to připravená, ale stejně mě to sejmulo. Takže od srpna přecházím na oddělení pevných linek. U internetů v podstatě zůstávám. Znamená to pro mě daleko tvrdší režim a taky to znamená že se se mnou už nikdo mazat nebude. Znamená to pro mě taky to, že nedostanu na srpen dovolenou, což je blbý, protože nemám vůbec hlídání pro Aničku. Ale co s tím.
Zašla sem za manažerem, poptat se ho ohledně toho, jestli bych mohla mít zase jenom ranní směny. Protože normálně to tam valí na dvě směny až do půlnoci. Pokud bych nedostala výjimku ranních směn, znamenalo by to pro mě odejít úplně. Šla sem se teda se sklopenýma ušima zeptat, jestli mi může dát výjimku. Vyklepaně sem řekla, že se sama starám o dceru, a nemůžu vzít odpolední směny. Manažer mi řekl, že o tom ví, a slíbil mi, že mi dá výjimku a budu chodit jenom na ráno. To fakt oceňuju a sem za to vděčná.
Na projekt přecházím s Verunkou, a za to sem taky vděčná.

Po tom všem sme seděly venku na rantlu, říkaly sme si, co teď, a i když sme na to byly připravený, byly sme prostě v šoku. Myslela sem si, že ani nedojedu dom, ani sem nevěděla, co dělám. Chtěla sem jenom jít někam na louku a tam ze zoufalství křičet bolestí, dokud nepadnu.
Kde se vzal, tu se vzal, najednou tam byl Ondráš, kterej ani předtím vůbec nebyl v práci, vůbec nevím kde se tam vyskytnul, a řekl že mě hodí dom. To bylo jedině dobře, protože v tomhle stavu bych dojela možná tak někam do zoo. Vyhodil mě u baráku a zase odjel, a já sem si otevřela víno, protože se mně nechtělo nad ničím přemýšlet. Můj milovaný projekt. A tohle byl fakt konec. Doopravdy konec.