Velká černá ryba

Pátek byl celý zvláštní den. Začlo to už ráno, když sem seděla v trolejáku. Běžně čumím na lidi v autech a snažím se je znervózňovat. Stáli sme na křižovatce, zírám do auta, z toho auta se na mě podívala jakási žena, a když mě viděla, pokřižovala se a teatrálně sepjala ruce. Wtf? Co to?
Ráno sem mluvila s Ondrou o filmech, mluvila sem mimo jiné i o filmu Dogma, řekla sem: „Ty jo, Metatron tam byl krutej.” Nic významnýho, jedeme dál.
Sedím si v práci, jím koblihy, málo hovorů, vegáč. Ondra seděl vedle mě a pouštěl mi novou Gagu. Já sem do toho občas kdákla Óoó I´m in love with Juda - as, Juda - as ... I´m still in love with Judas, baby... Ty jo, já ten vál fakt žeru. Nejlepší věc poslední doby. Viděls ten klip? Geniální. Úžasnej. A když odbočím od super provedení, tak ten borec co hraje Ježíše, no ty vole, ty vole, viděls to? Ne? Se podívej. Ten je tak šukézní, že to se posereš, až ho uvidíš.”
„No, já určitě.” Smál se.
„I když jako, trochu je to chyba. Podle mě, v tomto případě měl být šukéznější Jidáš, že jo. Hajzli sou dycky víc sexoši, vo tom žádná.”
„Jidáš byl hajzl, proč by ho někdo ztvárňoval jako něco hezkýho?”
„No já si nemyslím, že je to tak jezdnoznačný. Nemusel být vůbec hajzl. Případně pokud to měl předurčený, jakože podle Bible jo, tak jak za to mohl nýst vůbec ňákou zodpovědnost? A podle jedné teorie- počkej, hovor more.”
Zvedla sem telefon. „Dobrý den, tady Anděl-” A konec.
„Ty jo, teď mi volal Anděl a spadl.” Koukala sem na monitor, kde mi to vyhodilo celý jméno. „Fakt, Anděl, a spadl. Padlý anděl. Měla sem na lince Anděla. Spadl a ani nestihl říct, co chce.” Docela sem se nad tím usmála. Fallen angel.
Hned za tím sem měla další hovor. Pan Serafín. Zůstala sem na to zírat, úplně odvařená. Jakože co to...?
„Ondro mně teď volá serafín, hned po tom andělovi. Co to jako... dokážeš to vůbec pobrat?” Ondráš zíral, a furt mu hrálo z telefonu I´m in love with Juda - as.
„To je znamení, nebo co." Řekl nakonec.
„Uvědomuješ si vůbec, že jak sme mluvili o tom filmu Dogma... Metatron byl serafín." Objasnila sem.
V takových chvílích je osud skoro hmatatelný, bytostně ho cítím, miluju jeho smysl pro humor, a sem maximálně dojatá, že mu stojím za to, aby mi prováděl takový milý vtípky.
Jako dovršení všeho, odpoledne sem otevřela Lamera, a co myslíte? Byl tam anděl.

Dny bez Aničky byly ještě horší než sem myslela. Že mi bude ukrutně smutno a nic nebude mít smysl, to mi bylo jasný dopředu. Ovšem objevil se ještě jeden zásadní problém. Vůbec sem nevěděla, co mám dělat. Projevovalo se to totální nepraktičností.
Šla sem nakoupit do Alberta, například, a říkala sem si, no tak nemusím každej den vařit, nemusím kupovat jogurty, mlíka, pudinky, salámy, sýry, mouku, strouhanku a tak dál. Na konci alberta sem zjistila, že mám v košíku leda tak párky. Tak sem byla unešená z toho, že si můžu koupit jenom to, co sama chcu, že sem si nekoupila nic. Teda, kromě dětských párků. Uvědomila sem si, že párky vlastně nejím a šla sem je vrátit. Chjo. Bezradná sem volala Ondrášovi.
„Ondro, co jedí normální lidi když sou sami?”
„Rohlík a salám.”
„Mám si nakoupit rohlíky a salámy na deset dní?”
„Jo.”
„A nemám třeba něco vařit? Nebo... co se vůbec dělá?”
„Uvař si něco, čeho je hodně a co můžeš jíst dlouho. Čočku. Kup si čočku.”
Koupila sem teda čočku. Doma sem zjistila, že ji musím přes noc namočit, což se mi nechtělo, protože to už je jako moc plánování. Dala sem si rohlík s kafem a šla sem s Laurou k ní na zahradu, kde sem očesala strom s nezralýma třešňama, a pak sme šly do Bílovic, kde mě zachránila hospoda, konečně sem si dala jídlo.
„Kdybych byla úplně sama, jedla bych akorát tak v hospodách.” Řekla sem.
„Však tak se to ale dělá.” Řekla na to Laura. Aha.
„Dneska sem v Albertu byla vyděšená.” Svěřila sem se. „Byly tam takový ty rodinky, a mařka kupovala směs na kuře v sáčku, a říkala svýmu chlapovi podívej, zkusíme udělat tady tohle kuře v sáčku, co říkáš a chlap řekl tak to zkusíme, doufám, že to bude šťavnatý, a mařka řekla, tak to vyzkoušíme, stejně mám v mražáku ještě kuře a chlap řekl, radši to udělej v neděli, na dnešek tam máme toho pstruha.” Rozhodila sem rukama. „Tolik zbytečných keců kvůli jednomu sáčku Vitana. O tomhle se lidi fakt normálně baví?”
„Jo, o tomhle se normálně baví.”
„Su úplně upřímně vyděšená.” Řekla sem. „Furt si žiju ve svým mikrosvětě, který se zkládá z práce a z Aničky. A z lidí, kteří mi rozumí. Su do toho tak zabraná, že ten ostatní svět nevnímám. A pak najednou jakoby vytáhnu hlavu z písku, podívám se kde žiju, a zjistím, že vůbec nevím, o čem to je. Třeba jak sme seděli u rybníku, a pes tam plaval, a zastavili se tam cyklisti, a jeden říká, jako o tvým psovi „hele, tamhle plave velká černá ryba” a druhej na to „ulovíme si ji a dáme si ji k večeři”. A oba dva se tak strašně smáli, že mi to přišlo divný, a doteď hledám vtip. To lidi dělají normálně? Sou tak trapní?”
„Sou eště trapnější než si myslíš.”
„Aha. A já si furt říkám, kdo se může dívat na pořady Mládka-”
„A Izera.” Doplnila.
„Jo. Třeba když to vidím v televizi, říkám si, panebože, dyť to je děsně trapný, kdo se na to může dívat? A třeba takoví cyklisti, že jo. Třeba je takových lidí plno. A když sme odcházeli od rybníka, tak chlap zavelel „tak nasedat na kola, hartusáci, jedem”. A zase se všichni smáli.” Kroutila sem hlavou. „Hartusáci...”
Mocně sem toužila po tom, aby se Anička už vrátila, a já abych měla zase celej svůj mikrosvět, a tenhle svět venku abych mohla dál ignorovat a nechápat.

Těšila sem se teda aspoň na dobu, až budu zase se svýma lidma. V sobotu sem chtěla zůstat doma, protože co venku, a nebyly fufníky. Usínala sem si spokojeně u telky, když v deset volala Sima, že dem za barák. Na jedno. Že já na to dycky skočím. Vyhrabala sem se teda z postele, desetkrát sem si eště rozmýšlela, jestli se mi vůbec chce. No ale dám jedno pivo, ať se mně líp spí, žejo, a za chvílu su v té betli zpátky. Že sem ve finále skončila v pět ráno sedící na zemi v parku s kradenou motorkářskou bundou, rozhodně do mýho plánu nezapadalo.
Seděly sme teda se Simou ve sportbaru, nuda jak sviňa, občas k nám přišel ňákej šklíbák, ať si jako dem zahrát fotbálek. Nehrozíš. Sima furt do jukeboxu pouštěla Skid Row. U třetího piva sem psala Ondrášovi, že su v baru se samýma trapákama. Napsal, že je v Karibiku a ať dojedem, že posílá taxíka.
Takže o chvílu pozdějc už sme strašily v tom děsným klubu. Sima byla šťastná, že sem ji někam vzala. Já sem si statečně dala věci do šatny, protože tam byli hezcí kluci a né ten retard z minula, pan majitel šatny.
Ondráš mi vrazil hned zkraje pětikilo, ať si koupíme se Simou pití. Sima z něho byla nadšená. „To je ten tvůj kamoš?”
„Neasi.” Kroutila sem hlavou. „To je welcome-man. Stojí u vchodu a každýmu, kdo se mu líbí, dá pěťo.”
Ondráš tam měl spoustu kámošů, hokejisty a já nevím co. Kluci skákali na pódiu na Keshu a já sem jim fandila. Dobře sem se bavila, do té doby než mi dal někdo ranu loktem do hlavy. Dobrá kratochvíle, seděla sem na lavce, kouřila a stěžovala si Simě, že nemám spánek, že mi hokejista prorazil hlavu. Sima se rozhodla, že to spraví panák, a tak sme šly k baru, kde potkala jakýhosi motorkáře, kterej nám ukazoval mobil kterýmu upadávala klávesnice. Říkal, že ho dvakrát přejel čoprem a mobil furt funguje, načež mu spadlo vrchní sklíčko do piva. Konec prezentace.
Já sem se šla cournout po klubu. Všude samý kurvy. Vysoký podpatky, blonďatý kudrnatý vlasy, lesklý šaty. Borci pěkní. Sobotní večer se rozhodl být milostivý. Proteď.
Ondráša sem našla s klukama u baru. Dostala sem šáňo, fernusa a vodku s tonikem.
Všichni se opět bavili o vztazích a o sexu. Ani jedna věc z toho mě nezajímala. „Ňákej sex, ty jo, stane se pár směšných pohybů, lup sem lup tam, a už má někdo hned dojem, že může ovládat něčí život. Je to nedůstojný a trapný. Tohle jako beze mě.” Ondráš rozbil sklinku. „Nó, a ještě k tomu tady budem šlapat ve střepech. Kroť se trochu, nebo si tady rozřežem boty. I když... sem si stejně chtěla kupovat nový. Dobrý, můžeš další.” Podala sem mu prázdnou sklinku od panáka.
Vztahy se řeší furt a všude. Rozumím tomu eště míň než vtipným cyklistům a sáčku Vitana.
„Já teda úplně upřímně nechápu, proč si dobrovolně necháte na sebe nabalovat tolik problémů kvůli ňákým vztahům. To je hloupý.” Rozumovala sem. „Furt se všichni šťárají v tom, jak sou ve vztahách nešťastní, a nikoho už moc nenapadne ty vztahy nemít a být šťastný. Žádnej cit, žádnej problém.” Kopla sem do sebe vodku. „No feel, no pain.” Já su totiž v kombinaci s alkoholem hroznej chytrák.
Ostatní zachraňovalo jedině když sem šla tancovat, to sem jako byla zticha.
Někdy o pěti ráno, o pár sklenek sektu a pár panáků fernusa dál, Ondra řekl, že dem na rozjezd. Odtáhla sem Simu od baru jakože dem. V šatně mi vydali věci, zato je pro změnu nechtěli vydat Ondrášovi. Ňák to asi dopadlo, protože sme šli na rozjezd čekat do parku. Odkud samozřejmě nic nejezdilo. Za druhý si myslím, že v pět ráno už nejezdí rozjezdy. Ale to si myslím až teď, jako, předtím to nikoho nenapadlo, protože proč by nás mělo něco napadat. Ondra si sedl na lavičku, Sima taky, já sem si sedla na chodník, protože lavička byla mokrá.
„Ty Ondro...” Zapálila sem si cigáro. „...odkdy ty máš jako motorkářskou bundu?”
„Motorkářskou?” Podívala se na něho Sima.
„Bundu.” Řekla sem.
Ondráš se na sebe podíval. „Jééé... ta není moje...”
„A když není tvoje, tak mně ji dej.” Natáhla sem ruku. „Mně je zima. Kradená bunda taky zahřeje.” Snažila sem se oblíct si bundu se zapáleným cígem v ruce. „Ale ty jednou špatně skončíš, ti říkám.”
Plácali sme tam nesmysly ještě ňákou dobu, já sem se teda furt smála, protože to stálo za to, a pak najednou svítalo, tak sem začla panikařit, že na nás útočí denní světlo a že je potřeba vysmahnout.
Furt sme si eště mysleli, kdovíproč, že jezdí rozjezdy a že se musíme dostat na hlavňák. Jenomže hned u prvního rohu sme to vzdali, Sima zavolala tágo, naložila mě a jely sme dom. Ondru sme nechaly napospas dravým brněnským ulicím a nemilosrdnýmu dennímu světlu, ale asi si ňák poradil.
V neděli mi došla od Simy esemeska: „Už nikdy nebudu pít.”
Ondráš mi napsal na facebook pro změnu: „S chlastem nadobro končím.”
Já takový odvážný závěry nedělám, nic si neslibuju, počkám co přinese další den.