pondělí 25. dubna 2011

Lady of sorrow

Takže, jak sem minule psala o tornádo-efektu, tak jedeme dál. V pátek sem si přišla do práce úplně v klídku, vegáč, jakože překlepu ještě ten den a pak tři dny volna, no sláva. Rozdělala sem si na svým místě (který není moje, ale úplně neoficiálně mi tam nikdo nesmí sednout) klasický bordel, udělala sem si studený kafe, zjistila sem, že klasicky nemám mobil, zato sem si na stůl hodila empétrojku, což vůbec nevím, proč dělám, posmrkala sem kapesníky, který sem tam taky naházela, dotáhla sem si vodu, rozprostřela Maxima, dokonce sem našla svoje pracovní materiály. Přečetla sem si poštu, co všecko sem udělala blbě, hodila sem si nohy na topení, nasadila sluneční brýle a čuměla sem ven. Venku se děje spoustu nepochopitelných věcí. Parkují tam sporťáky se staženýma okýnkama, některý auta neumí parkovat a namelou to do příkopu, přede mnou se tyčí jakási divná konstrukce, o které nikdo neví, co to je, jestli jako vysílač, nebo vodojem, meteorologická stanice nebo holubník. V nepochopitelných věcech ale vede místní důchodkyně. Chodí na venkovní šňůry věšet prádlo zásadně když začíná pršet, nebo si de na venkovní šňůru pověsit punčocháče. Potom je tam ještě místní maskot, bezďák, kterej chodí vybírat naše popelníky, jakože tam hrábne, vajgly si nasype do kapsy, pak si sedne na stojan od bilbórdu, nahlas se směje a třídí vajgly, který eště dou použít. Chodí v péřové bundě a je jedno, jestli je zima nebo léto.
Celý dopoledne běželo v pohodovým stylu, málo hovorů, za mnou seděl Spock se svým flegmošským přístupem, vedle mě seděl Čočka, kterej má divnej humor a o kousek dál Švábík, kterej je ze všeho vyplašenej jak králík. Pan řešitel. V druhé řadě seděla Kačka s Elou, nesmrtelná dvojka. Když dorazil Puštík, nejdřív sem kolem něho běhala s imaginární zbraní, křičela sem „Su Debra Morganová, sme v zákaznické palbě, kryj mě" a schovávala sem se za šéfovským stolem. Puštík se tomu smál, já sem se smála, pak sem se ho klasicky šla zeptat, jestli můžu jít kouřit, klasicky mi na to řekl jo, tak dem na hajzl a začal štelovat něco s páskem, já sem klasicky udělala hihihi a vyfičela sem se vyhřívat na jarní slunko jak zmije. Pokecala sem s Fištou, řekli sme si, jak je nám na tom slunku kurva dobře a všechno se zdálo óká.
Během dalších minut už to tak vůbec nebylo. Když sem se vracela z kouření, vrazila sem na schodech do Puštíka, kterej telefonoval, ani mě snad neviděl. A když sem došla nahoru, řekly mi holky, že skončil. Jakože odešel a už vůbec nikdy nepříde.
Věřím tomu, že krev může přejít z tekutýho skupenství do pevnýho, protože v tu chvíli se mi to stalo. Z krve se staly krystaly zoufalství, který mě zparalyzovaly, že sem ani dýchat nemohla. Nemohla sem tomu věřit. Šla sem se podívat na Puštíkův kompl, jestli je fakt vypnutej, jestli jako třeba nešel jenom na oběd. Vrátila sem se na místo, kde sem zůstala stát jak solnej sloup, pak sem šla zase zírat na jeho kompl, hýbala sem myší, jestli se nerozsvítí monitor, a pak sem šla zase stát na svoje místo. Tohle sem udělala ještě dvakrát. Pak sem si sedla, pak sem si zase stoupla, koukala sem na Elu a na Kačku, a dycky sem jenom řekla „co to...co...” a zase sem si sedla. Pak sem šla znovu kouřit.
Koukala sem na bezďáka, jak si spokojeně smrdí na betonové zídce a mluví si sám pro sebe, a vyhlásila sem si stop stav, jakože zazdít všecky pocity, teď. Don´t feel any pain, don´t feel any pain. Bála sem se toho okamžiku, kdy to k sobě pustím.
Puštík pro mě znamenal hodně. Byl jeden z mála, jestli vůbec ne jedinej borec, ke kterýmu sem měla absolutní respekt. Fungovali sme tak docela dlouho a docela dobře. To už vůbec nemluvím o tom, že sme tam spolu na projektu vydrželi přes rok, což je v životě operátora sakra dlouhá doba. Měla sem ho ráda, protože to byl mistr manipulace, od kterýho sem se chtěla učit, a hlavně, každej den tam byl. Byl jistota. Že ať se děje cokoliv, ať odejde kdokoliv, on tam bude.
A najednou nebyl. Ale nejenom to. Najednou nastalo bezvládí. Nebyl tam ani zastupující Kif, ani zastupující Čára. Jakože nikdo. Tohle je divný. Su zvyklá chodit se ptat, jestli si můžu vzít přestávku. Su zvyklá, že za mnou furt někdo chodí a kontroluje. Já vím, že to zní zvráceně. Je to jako v tom filmu ... věznice Shawshank, jak pustili týpka po dlouhé době z lochu, nastoupil do práce a furt se chodil ptat, jestli může jít na záchod, a když mu řekli, ať se neptá, že může jít kdy chce, zbořil se mu svět. Je to jako když se narodí malý děti, a není jim dobře když se můžou v postýlce rozvalit, ale je jim dobře když sou pevně svázaný v zavinovačce. Protože tím svázáním mají pocit bezpečí.
Tohle je naprosto šílený vedlejší efekt celé mojí práce. Když nastane bezvládí, a najednou nikdo nekontroluje, co dělám, mám pocit vykolejení a ohrožení. Nedovedu si například vůbec představit práci, kde budu jenom tak sedět a čekat, až mi přijde zákazník, a třeba půlhodiny nic neudělám. Připadala bych si, že si ty vydělaný peníze nezasloužím, protože si je nijak nevydělám. Su zvyklá na poměrně brutální dril, což je možná výhoda v tom co dělám teď, ale je to hrozná nevýhoda všeobecně. Su zvyklá na šrumec, hukot a stres. Su zvyklá na to, že mi někdo přijde nadat, že sem už pět minut nevzala hovor, su zvyklá se plížit kolem zdí, abych si mohla nenápadně udělat kafe. Su zvyklá na to, že když se chci najíst, musím si kousnout nenápadně pod stolem. Je to celý šílený, ale su v tom šťastná. Mám ráda jasně definovaný pravidla a řád.
Odpoledne, když sem skončila, vůbec sem nemohla odejít dom. Seděla sem zdrceně u Fišty, kterej na tom byl eště hůř, protože mu skončilo celý oddělení, ale vůbec nevypadal, že by mu to nějak vadilo, a oznámil mi, že teďka je pro mě důležitej, protože mi bude dělat kontrolóra.
Věci se vyvinuly ještě dalším směrem, nastaly změny. Kif přešel dělat šéfa na jiný oddělení. Velení na pirátské lodi převzal definitivně a oficiálně Čára.
Su totálně zmatená, vykolejená, celý se mi to zbořilo jako domeček z karet.
Ještě předtím, než se dají do pohybu další věci, udělala sem věc, která pro mě byla dost nad limit, jakože sem se omluvila Kifovi za tu poslední kurvárnu, co sem mu provedla. Úplně srabácky sem s ním nedokázala mluvit, a tak sem mu to aspoň zavolala. Jedna z nejtěžších věcí poslední doby, to už nikdy toto.
Puštíkovi sem volala, abych mu řekla, jak moc mi bude chybět, a že sem ho fakt měla ráda. To už bylo těžce nad limit. Ani sem netušila, že su schopná tak silných slov.
Tímto je epilog dokonalý.
Dělám za tím vším tlustou čáru. Kif a Puštík, definitivně out of my life. Starý časy skončily. Game over.
Napsala bych statečně, že neva, a de se dál. Ale kam dál? Jak a s kým?
Tentokrát nemám žádnou vizi, ani plán bé. Většinou vidím do budoucna, záchytný body, záchytný lidi, něco kam můžu směřovat. Teď nic. Nevím, netuším. Jako by mi v tom výhledu do budoucna stála velká zeď.

pátek 22. dubna 2011

Tornádo

Připadá mi, že už půl roku se motám v kruhu, a průser nabaluje průser. Je to jako tornádo. Čím víc problémů, tím víc se jich nabalí, tím rychleji se to dostane do obrátek. Někdy si připadám jako v oku tornáda (zdánlivý klid, ale vím, že se kolem mě ty problém točí a jenom čekám, kdy se zase dostanu do víru dění). Čekám na den, kdy si v klidu sednu a řeknu si ty jo, konečně sou zpátky dny, kdy sem se mohla těšit z maličkostí a z řešení blbostí.
Někdy si říkám, že Bůh každýmu naloží tolik, kolik snese. A někdy si říkám, ať dou všechny chytrý rčení do prdele.

Anička se stává těžce nezvladatelná. Už párkrát měla problém s tím, že ve školce bije děti. Teď to vygradovalo tím, že na zahradě zmlátila ňákýho menšího klučíka klackem jenom proto, že si s ní nechtěl hrát na jídelnu. Naštvala mě tak jako nikdy. Křičela sem celý odpoledne a když se zdálo, že to pochopila, a udělala že je jí to líto, šla sem koupit čokoládu, jakože to tomu chudákovi dá s omluvou. Dělala velice lítostivou osobu, já sem jí na to skočila, jenomže následně mu tu čokoládu z velké lítosti snědla. Nechala jeden čtvereček, který zabalila do papíru a na to nakreslila zamračenýho smajla. To mě rozčílilo maximálně. Dostala na zadek a když sem se zklidnila, dala sem jí lízátko s tím, že to klukovi předá. S omluvou samozřejmě. Když sem jí druhý den vyzvedávala ze školky, ptala sem se jí, jestli se omluvila. Řekla, že neví, a že lízátko se jí ztratilo. Záhadně, samozřejmě.
Vede divný řeči. Když sem po ní venku chtěla, aby si vyslíkla bundu, protože bylo horko, trucovitě mi řekla: „A to já neudělám! A nebo víš co? Já si vysleču i kůži, a krev a kosti, abys věděla.”
Když sem po ní chtěla, aby si uklidila pokoj, celá se nafučela a řekla: „A abys věděla, já sním hodně čokolády, stane se ze mě čokoládový zajíc a až mě plácneš, upadne mi čokoládový zadek. Tak. Nekámo!”
Šly sme spolu ven na zelený čtvrtek, protože ve městě byly slavnosti. Koupila sem bramborák, seděly sme u kašny, já sem dojídala, Andula tancovala. Chtěla sem jí dat kousnout, jenomže zrovna prováděla nějakou taneční kreaci, máchla rukou a bramborák odletěl o kus dál před jakýhosi zhulenýho borca, kterej na to zíral a nechápal, kde se to tam vzalo. Hrozně mě to rozesmálo. Andula se rozhořčila, že se jí směju, dupla na bramborák s tím, že ji nazlobil a že ho zabije. Rozdupala ho na cucky a pak triumfálně řekla „Tak a seš mrtvej, ty ... bramboráku jeden!" V takových situacích mávnu rukou, protože něco takovýho se stane desetkrát za den, už ani nemám sílu reagovat. Někdy mě to rozesměje, třeba když se naštve a blbě to celý odhadne a vyhrožuje „tak a abys věděla, za trest nesním křupky!" Jakože se rozhodla mě vytrestat. Tak jako udělám fajn, sáček s křupkama schovám a ona pak příde a „Tak ne, já sem si to rozmyslela. Za trest ty křupky sním!"
Někdy mě ale fakt vytočí.
Nepomůže domlouvání, ani citový vydírání, doprošování, křičení... zkrátka nic. Někdy už su fakt zoufalá. Těším se až příde puberta a přestane se mnou mluvit.

Protože bude mít narozeniny, šla sem do hračkárny kupovat něco, co jí udělá radost. Jenomže sem se plácala mezi regálama, kupovat se mi nechtělo vůbec nic, protože už sem viděla, jak všechno rozmlátí během dvou dnů. Nakonec sem koupila umělohmotný psíky, co se jakože na noc schovají do domečku. Už vidím, jak psíci skončí s ukroucenou hlavou a domečky budou rozšmelcovaný na kaši.
Když mi naposledy přehryzala sluchátka, měla sem sáhodlouhou přednášku o tom, jak se vydělávají peníze a co za ně můžem mít, a co se s nima stane, když něco zničí. Po téhle přednášce byl chvíli klid. Asi za týden přišla, donesla autíčko a prohlásila „Du si hrát s autíčkem.”
„Jo? A co s ním budeš dělat? Budeš si hrát na převážení dinosaurů?”
„Ne. Já to auto rozbiju, a peníze vyhodíme oknem!” A k tomu se usměje, jakože dobrý.
Vůbec se mi nechce ani zvířata v kouli balit, protože to ani nemá smysl. Ale musíme dodržet Kodex. Dělat, že sme normální. Zabalit, velkou mašli, udělat fotky s dárečkem. Šťastná rodina.
V příručkách se mluví o jakýmsi období vzdoru, a že by ho rodič měl brát s nadhledem. Psychologický kecy. Prej nadhled.








neděle 17. dubna 2011

Tvůj život skončil

Ve středu bylo ráno jak malovaný. Zjistila sem, že nemám co na sebe, protože všechno pomačkaný, tak sem honem vzala žehličku, přežehlila mikinu, skočila sem na postel, nasadila čočky, a jak sem z té postele slezla, tak sem na tu horkou žehličku šlápla. Bezva kratochvíle. V práci sem zjistila, že místo trička mám na sobě vršek od pyžama.
Kaštanová dobelhala pozdě, s tím že vůbec nemůže chodit, protože má puchýře jak prase. Na topení rozvěsila krvavý ponožky, vzala si nůžtičky a stříhala si nehty na nohách. „No co..." Obořila se na mě „...sem si v trolejáku vyzula boty a ponožky sem dala vedle sebe na sedadlo. Víš, jak mě ty nohy bolí?"
Staňa se ostříhal, a protože vypadal divně, došel v kšiltovce Iné Kafe, ve které vypadal jak kamioňák. Monika zapomněla heslo do systému, a tak nemohla pracovat a potupně musela volat na help desk, aby jí to resetovali.
Když sem se podívala na naši ranní směnu plnou zoufalství, nevěděla sem, jestli se tomu mám smát, nebo mi nás má být líto.
Zoufale sem v ceníku hledala roaming do Holandska. Hledala sem to pod Holandskem, čučela sem do toho jak husa do flašky a nemohla sem pochopit, že to nemám pod zeměma EU. Pak mi svitlo. „Ajó, vono je to tady... Nizozemí."
„No jasně." Zachytračil Spock. „Musíš uvažovat globálně. Já třeba vím, že Rakousko se řekne německy Vienna."

V pátek ráno sem jela se Staňou do práce. Řekl mi, že dneska bude v práci poslední den. Ještě předtím než odejde se rozhodl, že mě naučí pár důležitých věcí, abych byla co k čemu až odejde, a nebudu se mít koho ptat, ale to je jak mlátit prázdnou slámu. Všemu sem se smála jak retard, ale až tam nebude, nebudu vědět ani server odchozí pošty. Řekl mi, ať sem na sebe opatrná, ať hodně piju minerálky, ať jezdím do práce tím autobusem, co sme spolu jezdili, že je to fakt rychlejší, ať se naučím jíst a ať proboha přestanu do sebe cpat ty Lexauriny. Slíbila sem, že se polepším. Čestný pijonýrský.
Než odešel, řekla sem, že nebudeme dělat ochodový scény, protože bych se určitě rozbrečela, že jako budem dělat, že se v pondělí zase uvidíme v práci.
„Jo...” řekl na to. „...tak to dělám se psem, dycky předstírám, že vůbec nikam neodcházím, a že za chvilku budu zpátky. On by pak tesknil.”
„Jasně...” řekla sem když sem sledovala, jak si hodil na záda batoh. „...tak ... v pondělí ... čau. A laskavě mi nesedej na moje místo u okna, nebo ti dám koňara...”
Usmáli sme se na sebe, ve mně toho zase kousek umřelo, a byl pryč. Out of my life.
Ještě ten den sem se rozhodla změnit šéfa a přešla sem tak od Kifa pod útvar Čáry. Vůbec to neproběhlo v klidu, jak sem si naivně myslela, vlastně se to celý dost posralo, a tímto sem všemu zasadila konečnou prdu.
Celkově sem se cítila jak kdyby mě někdo hodil do drtičky odpadů.

Měla sem taky vyrazit s Lukou na golf. Byla sem už jeden den nachystaná, že jako du na grín, všecko domluvený, jenomže se udělala zima jak prase, a tak sem napsala Lukovi, že tady vítr převrací popelnice a že nikam nejdu. Luka napsal, že su sráč, jakože nás přece ňáký počasí nezastraší, ale já sem se přiznala že su sráč, a že by se fakt celou dobu nechtěl dívat na xicht zmrzlýho hovna. Tímto sem přišla o jedinečnou příležitost vyléčit si nervy procházkama po golfišti.

S Laurou sem se měla vydat na koncík Sunshine, a na křest nové desky. Cíl byl vyfotit se s Kylem. Jenomže sem nikam nemohla, protože Anička opět onemocněla. Zase kašel. Čekám na vyšetření na alergologii jako na spásu, ale teda jestli tam budou mít přístup jak na ORL, tak se bojím už dopředu.
Koupila sem si Maxima, a dubnový číslo fakt stojí za prd. Tentokrát mě chlapci zklamali. A to sem si myslela, že z nich udělám svoje literární idoly.
Ale stala se mi taky dobrá věc. Koupila sem si knížku Dextera. Omnibus. Tři díly v jedné knížce, no teda, super. Ovšem musím říct, že se stala zvláštní věc, totiž že musím uznat, že seroš byl daleko lepší než knížka. Nemám to sice zdaleka přečtený celý, ale už teď můžu říct, že seriálová postava Dextera je daleko víc vymazlená, má větší prvky dramatu a celkově je víc dark.

V sobotu se stavila Laura se psem, jakože dáme víno a hned zase půjde. No tak to moc nevyšlo. Necítila sem se moc gut, takže sme to do sebe naklopily, rozebraly sme na hovno život, a Laura už se sbírala, že de, když mi psala Kaštanová, že jako deme na pivo. Laura zůstala u mě s Aničkou, a se psem, a já sem valila do města za Kaštanovou a za Mladým. Mladej chtěl vidět Kifa, měli se sejít, jenomže Kif rozhodně nechtěl vidět mě, čemuž se ani nedivím, a tak sem chudáka Mladýho dostala do blbé situace, kdy s náma popíjel pivo a tesknil, že neuvidí bráchu. Celej večer byl nešťastnej. Já sem do sebe naklopila tři vodky, čtvrtou sem stáhla brčkem, ale neudělalo to se mnou vůbec nic. Jako naschvál. Zato to zametlo s Kaštanovou. Celou cestu na hlavňák vyhrožovala, že se pozvrací. Ani se mi to tentokrát nezdálo vtipný.

Špatně je to ve všech směrech. Na všech frontách zuří válka. A to mě ještě čeká rozvod. Anička se dostala do nějakýho zajímavýho období. Chtěla sem po ní, aby si uklidila pokojíček. Založila trucovně ruce na hrudníčku a s převahou pravila:
„Tvůj život skončil. Já si zabalím kufřík a odstěhuju se pryč!”
„Jo? A kam pudeš?”
„Do pekla!”

sobota 9. dubna 2011

Great Escape

Jak sem fňágala, že mi z práce odejde Staník, tak přišla prda nečekaných rozměrů, a z práce odešel Mladej. Přišel, oznámil nám, že ho vzali na novej flek, a za tři dny končí. Dost smutná záležitost. Dal v práci výpověď. Pak přišel s tím, že na novým fleku to nebylo tak dobrý, jak to vypadalo, že s ním docela vyjebali, a chtěl se vrátit. Jenomže to už mu bohužel nedovolili. Chtěl teda aspoň vzít to nový místo, ale tam mu řekli, že s podpisem smlouvy jeden den zaváhal, tak už si našli někoho jinýho. Se fakt nestačím divit. Takže Mladej se stal nezaměstnaným. Rozhodly sme se s Eve, Kačkou a Elou, že se s ním pudem rozloučit, a jakože to decentně pudem zapít. Z decentní rozlučky se stala akce celýho oddělení, což mě překvapit asi nemělo vzhledem k tomu, že sme objednali stůl pro čtyry lidi.
Překvapivě dorazil i Staňa, kterej nikdy nikam nechodí, protože nepije, ale když už někde náhodou zavadí o chlast, je to prda, neboli jak řekl Puštík s obrácenýma očima „Staňa mě zas bude tahat za vlasy a bude se mi smát, že vypadám ožrale.” Šak si pamatujem ten vánoční večírek. Šla dokonce i Lucka, která chodí málokdy, a dokonce i Luka, kterýho sem na spářce viděla jednou, když sme se ještě moc neznali, a celej večer sem mu říkala Karle. K mýmu překvapení se připojila i Kaštanová, která s nama pařit nebyla vůbec nikdy. V práci sem na večerní směně na hajzlu odchytla Dana, kterej se tam schovával, aby s náma nemusel jít pařit, ale taktně sem mu připomněla, že je to jeho pohřební párty a že by jako teda měl jít. Lapla sem ho pod křídlem a odtáhla ho k Námořníkovi. Tam už byl docela hukot, protože někteří tam seděli od pěti. Užili sme si príma večer. S Kaštanovou sme na závěr zazpívaly Hit me baby one more time a já sem ještě Mladýmu zanotovala Why don't you get a Job, což ode mě nebylo moc hezký, ale aspoň sem si na tom strhala hlasivky. Pak nás vyhodili. Pokračovali sme ve složení Mladej, Syslica, Eve, Kaštanová a já na hlavňák. Někde sme naskočili na rozjezdový autobus. Na Čáře sme z něho vyskočili, protože si někdo vzpomněl, že si musí koupit párek v rohlíku. U okýnka nám došlo, že budem muset tím pádem čekat na další rozjezd. Brouzdali sme přes město, povídali sme si, zpívali sme, a nálada byla taková bittersweet, jako když ste šťastní, i když se s někým loučíte. Kaštanová všude viděla policajty. Syslica nám furt říkala „Já vás mám tak ráda, vy piče...” Eve zpívala s telefonem, Mladej se plazil po výlohách „Já miluju slevy!”
Když sme dorazili na hlavňák, řekla posádka, že by mohli jít pěšky dom, ale že mě nenechají čekat samotnou na hlavňáku, že jako počkají se mnou. Vytuhli sme tam asi tak na čtyrycet minut. My s Kaštanovou sme si z nádru udělaly koncertní síň a uspořádaly sme charitativní koncík pro bezďáky. Stouply sme si před skupinku ožralých houmelsáků, pustily sme si z telefonu Gagu, a pěkně sme jim odzpívaly Telephone a Bad Romance. Kaštanová byla perfektní, dělala z toho pořádnou šou jakože „romá ramamá gágá olalá... common everybody! Put your hands up in the air!” Bezďáci zírali. Někteří se z té hrůzy ožrali a odpadli. Mladej se Syslicou a Eve nám k tomu tleskali. Pro veleúspěch sme přidaly ještě Eminema. Pak sem usoudila, že už se mně chce spat, protože sem vypotřebovala svůj koncertní repertoár, a protože byly čtyři ráno, tak sem si vzala taxíka a jela sem dom. Great escape. Toto hodnotím jako nejlepší akci vůbec, dost dobře sem se bavila.

Půříští den si Kaštanová stěžovala Staníkovi „Víš, co Jana udělala? My tam s ní čekáme na autobus, ty jo, přes půl hodiny, na hlavňáku, ona se pár minut před rozjezdem rozmyslí, že si veme tágo, nechá nás tam a jede taxíkem. Se mi zdá, toto...”
Pak za nama do práce přišel Mladej a stěžovat si Staníkovi: „Ty vole, víš co nám Janina udělala? Představ si, my s ní čekáme na nádru...”
A pak do třetice přišla Syslica: „Ty, Staňo, víš co nám Jana udělala?”
„Tuším.” Řekl Staňa.
„No tak jo...” Smála sem se. „..asi sem to posrala. Omlouvám se všem zúčastněným, ale uznejte, že vás to na tom hlavňáku bavilo.” A všichni přikývli.

Musela sem s Aničkou na ORL na polikliniku do bílýho domu. Fakt zážitek, toto. Nejdřív do ambulance na ORL. Tam sme čekaly. Pak nás poslali do laboratoře. Tam to proběhlo óká, a naštěstí rychle. Pak sme byly na rantgenu. Tam to trvalo děsně dlouho. Pak sme se vrátily do čekárny ORL. Bolela mě hlava. Ale to jako nestačilo. Vůbec se to nehýbalo. Doktorka už skoro hodinu nešla z ordinace ani do ordinace. A teď v čekárně čtyři znuděný protivný děcka. Fakt to bylo poslední místo na světě, kde bych chtěla být. Ještě horší bylo, že tam byla malá Danuška, a její alternativní matka, která dítě vychovává tím, že s ním jedná jako s dospěláckou bytostí, a že jí jako domlouvá. Protože aby nám všem ukázala, jak se to s tou výchovou dělá. Já nevím, ale já když chci Aničce něco říct, udělám to tak, aby se toho nemuselo účastnit celý okolí. To ale alternativní matka né. Danuška vzala umělohmotnou rybu na kolečkách, které sem se mimochodem dost bála, protože koulela očima, a přišla s ní třískat na stoleček přede mnou. Dycky se rozpřáhla a prááásk! A pak zase prááásk! A bum bum bum ... Matka ji tam takle chvíli nechala, aby mi zabila milijóny mozkových buněk, a pak přišla, chytla toho smrada za ruku a psychologicky pravila : „Danuško, pročpak to děláš? Myslíš si, že je rozumné takhle ničit hračku? Danuško podívej se na mě a odpověz mi. Myslíš, že je spráné to tady takhle ničit a dělat tady takový hluk?” Prásk prásk prááásk! „Danuško, řekni mi důvod, proč to děláš?” Prááásk prásk. „Vždyť ti ta hračka nic neudělala... no ale když myslíš, a chceš té hračce ubližovat, tak ji můžeš dál ničit... prosím...” Prááásk prááásk. Měla sem chuť vzít toho smrada Danušku i její nablblou matku a dat jim na prdel oběma, zavřít je do výtahu, a odeslat do sklepa.
Když sme konečně přišly na řadu, doktorka zkonstatovala, že je všechno óká, ale že má Anička zvětšenou nosní mandli. Na to sem řekla, že před dvouma měsícema byla na trhání. Doktorka řekla, že to není možný, že by tam o tom měla záznam.
„Chcete tím říct, že lžu?” Vytočila sem se.
„Kdybyste tam byli, měla by tady o tom zprávu.” Řekla doktorka.
„My sme tam ale byly. Vytrhli jí mandli na jednodenní chirurgii v dětské.”
„A u kterýho ORL specialisty jste byli? Někdo ji tam musel poslat.”
„To už nevím.” Přiznala sem. „Nepamatuju si to.”
„Protože ste nikde nebyly.” Uzavřela to doktorka.
„Byly.” Trvala sem si na svým. „Znamená to, že mandli nemá, nemůže ji teda mít zvětšenou.”
„Tak je zvětšený ten zbytek po trhání.” Střelila od boku. Fajn. Fakt super. K takovým odborníkům pudu častěji, protože sou hrozně užiteční.
Nakonec sem dostala nadaný, že jestli sme byly u jinýho ORL odborníka, tak tady tu návštěvu nedostanou od pojišťovny proplacenou. Jo. Ale na to fakt seru. „Já sem dostala od dětské doporučení, že mám jít sem, mám tady žádanku a na trhání mandle jsme skutečně byly.” Uzavřela sem to.
Kdybych navštívila šamana, který by k diagnóze svolal duchy Amazonky, odbornost by byla stejná a ještě by se se mnou nehádal o hovnech. Anička byla moc hodná a statečná, ale to nikdo neviděl. Viděli nás jenom jako obtížný hmyz, protože jim to pojišťovna neproplatí. Fakt už si připadám jak Otrhánek z chudinské čtvrti. Bych asi musela být u pojišťovny VIP Golden Nugget, aby se se mnou chtěl vůbec nějaký doktor bavit.
Po tomhle fiasku sem zašla s Aničkou do práce si postěžovat. Pak sme zašly do mekáče, kde sem musela sníst hnusný kuřecí nugety, aby Anička dostala deníček Barbie do hepy mílu a pak sem zašla na kontrolu čoček, jakože si je rovnou koupím. Očařka mi zkontrolovala čočky, řekla že všecko je dobrý, tak sem si chtěla koupit dvě balení jako, ale vyvedla mě z omylu, že to musí objednat, a za tři týdny ať si pro to přídu. Což fakt nechápu. Chtěla sem si je koupit hned. To ale nejde, protože kamenný obchod nejenom že nemá zboží na skladě (a to mám normální dioptrie, žádný těžkotonážní srandy a zakřivení), ale ještě objednání trvá tři týdny, což je víc, než přes internet. Koupila bych je jinde, ale musela sem tam složit zálohu, takže teď mě optika drží jako rukojmýho. Tak jako díky, fakt příště už ne. Furt všichni nadávají jak je zrychlená doba, ale nikoho nenapadne se taky zrychlit. V uspěchané zrychlené době žijou samí šneci. Nevím, kdo tu uspěchanost teda nakonec vytváří. Já asi. Sama.

pondělí 4. dubna 2011

Komu zvoní hrana

Tak za prvý mně, v práci. Jelikož dobře vím, že su na seznamu lidí na vyhození. Zatím mě nezachvátila panika, protože pod takovýma pohrůžkama dokážu pracovat nejlíp, a já to vytáhnu, teda pokud se proti mně nespikne celý vesmír, což se klidně může stát. Je pravda, že s tou prací sem to v březnu trochu, trochu dost flinkla. A hned je člověk na blacklistu. To je ale fičák. No, takže je načase se profackovat a začít zase dělat na dvěstě procent. A když to nevyjde, a z práce mě vyhodí, furt mám ještě v záloze tu šňůru od žaluzie.

Za druhý definitivně odzvonilo potkanici Veruně. Veruna byla monstrum. Furt jenom žrala, a to nehorázným způsobem. Stehno od kuřete do ní vjelo během půl hodiny. Ve finále sežrala i kost. To by nevadilo. Ale s tímto přísunem potravy dorostla mega rozměrů. MegaVeruna disponovala děsivou silou. Dokázala v kleci skočit tak, že ji posunula o půl metru. Klíďo. Pak se ale začly dít horší věci. Pouštěla sem ji ven, po pokoji, protože aby se jako proběhla, páč nejsu tyran. Chodila bezstarostně kolem mýho komplu, normálně se u mě vyskytovala, skoro bych řekla, že se usmívala, ale to jenom když sem v sobě měla Lexaurin, no prostě pohoda džez. Když sem si ale pomyslela, že ji chytím a zavřu zpátky, a jenom sem se na ni podívala, Veruna okamžitě vzala čáru a zalezla za postel, kam sem na ni nemohla. Děsila mě. Pak mě asi začla nesnášet za to, že ji na noc zavírám do klece, a začly se dít věci. Skákala v kleci jak urvaná z řetězu. Dělala děsný bordel, rany, byly to šlupky jak když hodíte klec z dvoumetové výšky. Fakt se to nedalo. Odnášela sem ji teda do kuchyně, a tam se bordel zdvojnásobil, aby to jako bylo slyšet až ke mně do pokoje. Pak si naschvál shazovala napáječku, aby se voda vylila všude po podlaze. Rozmetala piliny v okruhu dvou metrů od klece. Pokousala Aničku. Denně sem zametala nebo vysávala piliny. Veruna se ještě dodatečně naučila dělat syčivý zvuky. Fakt mě srala. Nicméně sem byla ochotná to vydržet, páč jednou mám doma nějaký zvíře, a ta odpovědnost, že jo...navíc Anička měla monster rat ráda i přes to všechno. Bránila Verunu jak se dalo. A pak Veruna zaútočila znovu a naposledy. Předvedla svůj oblíbený hit, vyházení pilin všude možně, shodila napáječku, zasyčela, s rozběhem vrazila do klece,následně si uhryzala prsty na předních tlapech (jakože rukách), pak si stoupla na zadní a ty krvavý bezprstý ruky vystrčila z klece ven, abych viděla, a aby z toho kapala krev na koberec. Tímto kouskem skončila, jako definitivně.
Druhej den sem vzala Aničku, a vysvětlila sem jí, že ať dělám co dělám, Veruna se u nás trápí, a chce svobodu. Klekla sem si u klece a řekla sem jí: „Veruno, chceš svobodu, tak teda jo, dostaneš svobodu. Předpokládám, že na krátkou dobu, pak umřeš. Chceš? Tak jo, dem.” Jasně, že mě napadlo skončit trápení šílené Veruny ňák normálně. Jenomže to by nebylo fér, nic by si neužila. Problém byl, jak ji dopravit do lesíka. Neměla sem na ni krabici. Musela sem ji teda nějak vzít do igelitky. Jenomže sem nechtěla riskovat, že potkám ňákýho souseda, a v igelitce se mi bude cosi živýho šolichat, případně divně syčet. Veruna mimochodem umí ještě tak divně štěkat, a je připravená to použít. Budu pak vypadat eště divnějc než normálně, a to si nemůžu dovolit. Takže sem vzala igelitku, dovnitř sem dala igelitovej ubrus, jako utlumení hluku a pohybů, a do toho sem dala malou krabičku. Do krabičky Verunu. Vzala sem Aničku, a vyrazily sme k lesíku. Maskovala sem se kapucou, protože akce. U lesíku sme Verunu tajně vypustily, tam, kam nechodí psi, řekli sme jí čágo, Anička měla radost, že je Veruna na vytoužené svobodě, já sem měla radost, že na mě nebude nic syčet a nebude mi dokazovat svou převahu tím, že se pokusí se sežrat, a pak sme se zbavily důkazů, jakože sme tlumící přenosku vyhodily do popelnice a vrátily sme se domů.
Vím, že za tohle přídu do pekla, ale momentálně je mi to jedno.

Hrana mi taky skoro zvonila když sem dostala zánět žeber. Tři týdny kašle udělaly svoje a namohly mi pravý žebra, dole. Při zakašlání sem myslela, že ta bolest se mnou sekne. Takle to bolelo dva dny. Třetí den, to byla sobota, mě to bolelo už furt. Příšerná bolest. Nemohla sem se hýbat, každej pohyb byl jako by mi do žeber někdo píchal nůž. Horší bylo, že sem nemohla dýchat, protože každý nádech bolel, takže sem se snažila nedýchat, jenomže z toho se mně zase motala hlava a bylo mně dost blbě. Prostě už se to nedalo, zoufalstvím sem brečela a tak sem zavolala tatínka, aby mě odvezl na pohotovost.
Skončili sme v úrazovce, kde nám automat nechtěl furt vzít drobný, a tak sme tam stáli, vyměnovali mince, automat je furt vracel, a já sem si říkala, ještě že mi tady nestříká krev z tepny, to by mě ten automat asi zabil. I přes bolesti sem se musela zasmát blbosti celé situace. Na pohotovosti seděli lidi, kteří vypadali, že jim vůbec nic není. Dvojičky něco vesele švitořily, singli posedávali s kafíčkem... já sem brečela bolestí a docela sem umírala. Naštěstí nikdo nic neměl proti tomu, aby mě vzali přednostně, a za to su fakt vděčná, protože kdybych tam měla ty dvě hodiny čekat, tak bych se tam musela zcela nehrdinsky sesypat na zem. V ordinaci mě doktorka prohmatala, to už mi dělalo docela velkej problém si vůbec lehnout na lehátko, a když sem zasyčela, jak mě to bolelo, tak řekla káravě „ale prosímvás...dyť sem se vás skoro ani nedotkla...” To mám tak ráda, fakt. Píchla do mě dvě injekce proti bolesti a poslala mě na internu do vojenské. Tam už to bylo o hodně lepší. Ve vojenské nemocnici sem nikdy nebyla. Jezdím kolem ní každý den, ale vevnitř sem nebyla nikdy, skoro by se dalo říct škoda, protože tam to mají fakt těžce vymakaný. Hned jak sme přišli, nás brali. Žádná fronta, žádný čekání, nic. Přijal mě takový hrozně bezva usměvavý doktor, mladý a hezký, a milá sestřička. Na oddělení byly tři postele, jako jipka zároveň, na jedné ležel někdo, kdo hodně špatně dýchal, a mně se tam udělalo ještě hůř. Udělali se mnou základní vyšetření, vzali mi krev a poslali mě na rentgen. Nikde sem nečekala, všechno hned. Pak sem se vrátila, natočili mi ekg, a čekali sme na výsledky krve. Seděla sem na posteli a tvářila sem se asi dost zoufale, protože pan doktor přišel s nápadem píchnout mi morfin, když ty dvě injekce na bolest nezabraly. „Přece vás nenecháme trápit...” Tak teda jo. Jako ale to, co následovalo potom, to byl fakt fičák. Do minuty sem hučela jak piliňáky. Nebylo to rozhodně nic božího a nikdy bych si to nezopákla. Sjetá sem byla, to teda jo, musela sem vypadat jak vystrašená sovička, a vůbec to nebyla dobrá jízda. Měla sem se sebou co dělat, byla sem úplně mimo a docela mě to vyčerpávalo. Sestra se mě ptala, jestli jí nespadnu z toho lehátka. Řekla sem něco jako ééééé...e-é, a pozorovala sem, jak odvážejí špatně dýchacího pacienta, a vůbec sem nechápala, kde su, a co se stalo. Pak sem dostala ještě vodu, hrála sem si na lehátku s kelímkem, no blbeček na entou. Pak se mně udělalo špatně a oznámila sem, že se pozvracím. Sestřička mi přinesla sáček. Pan doktor se vrátil s výsledkama krve, zeptal se, jak se cítím, a já sem předvedla zvracení. Krev byla dobrá, až na to, že su prý chudokrevná, ekg v pořádku, rentgen gut, takže diagnostikovali zánět pohrudnice, nebo tak něco. Píchli mi ještě injekci proti blinkání, což byl úplně zbytečný počin, jak se ukázalo později. Žebra mě bolely i přes dvě injekce na bolest, i přes morfin. Když mě doktor předal v parku taťkovi, oznámila sem, že su úplně sjetá, v prdeli, a že budu blít. Taťka je kliďas. Řekl, že když budu chtít zvracet v autě, ať si klidně za jízdy otevřu dveře, že to takle de, a že to bude sranda. Ze dveří sem takle blila myslím dvakrát. Rodiče si mě vzali dom, i s Anduličkou, kterou do té doby hlídal Hugo, protože měl otcovský den. Blila sem celý odpoledne. Střídavě sem spala. Byla sem mimo ještě druhej den ráno. Pak se to spravilo, bohudíky, zabraly hlavně léky, který sem dostala v nemocnici. Uf.
Nakonec musím říct, že přístup personálu ve vojenské nemocnici je fakt bezchybný, úžasný a hlavně úžasně lidský. Jednoduše jsem nadšená. Všechno rychle, žádný čekání, profesionalita na vysoké úrovni a chovali se tam ke mně jako k člověku, což se obzvlášť cení. Ve zdravotnictví sem už nečekala nic dobrýho, ale sou takový situace, který mě dokážou vyvést z omylu. Moc za to děkuju a celé vojenské nemocnici tleskám.


sobota 2. dubna 2011

Flusání v rakvi

Už dávno mi došlo, že v práci je potřeba mít parťáka, bratra ve zbrani. Pokud ho mám, je všechno daleko jednodušší. Dobrá věc je, mít kolem sebe svou oblíbenou skupinku. Pro mě to je Luko, Kaštanová, Mladej, a Kapitán Spock.
Ale fakt nejlepší je mít parťáka. Tak jako policajti. Teď to byl Staňa. Věděla sem, že ráno, když přídu, bude mně držet místo, že když budu něco potřebovat, tak mi pomůže, a že když nebudu mít náhodou co dělat, můžem se dobře bavit.
Ustanovila sem ho svým nejlepším work-friend. Domlouvali sme se, kdy spolu budem mít směny a všechno bylo fajn.
Mělo mně být jasný, že to nebude trvat dloho. Jakože a taky že ne. Jednou mi prostě lážo plážo oznámil, že de na výběrový řízení ke konkurenci. Fajn. Nasrala sem se a půl dne sem uraženě čučela z okna. Řekla sem mu, že doufám, že mu to výběrko vůbec nevyjde, a že ho nevezmou, a jako jasně, není to ode mě hezký, ale nebudu ze sebe dělat lepšího člověka, než su. „Běž, běž, já tady zůstanu s Puštíkem, dyť jasně, jdi si kam chceš, mně je to jedno..."
Docela mě to sebralo. Takle už ode mě odešel Jahůdka, Patrik, Fika, Enigma a Radim. Slávek převelený na jiný projekt. A úplně upřímně, už toho mám plný zuby.
Pak sem se sebrala, docela mě mrzelo, že se chovám jako dacan, a další den sem teda poslala esemesku, že přeju na výběrku hodně štěstí. And I am with you. Prošel prvním kolem. Nacvičili sme, co říkat na pohovoru. Protože já sem paní psycholožka a mistr manipulace. Staňa nemohl pochopit, že nemůže říkat pravdu, ale musí říkat, co chtějí slyšet. Na což sou pochopitelně přesný formulace.
„Být tebou...” Řekla sem. „...udělám úplný taktický manévr a vyrazím jim zbraně z ruky. Normálně bych tam přišla, dobrý den, jmenuju se tak a tak, a teď určitě chcete vědět, proč byste mě měli vzít, co vaší firmě můžu přinýst, a jestli jsem pro vás vhodný uchazeč. Takže, sám sebe můžu doporučit, protože... a jedeš, ty jo. Odprezentuješ, proč seš boží, necháš jim tam životopis, řekneš nashledanou a hotovo.”
„Rovnou si tam můžu přinýst tabuli, barevný fixy a grafy.” Řekl na to.
„Jasně.” Odkývala sem to. „Přídeš, postavíš tabuli a jedeš. Podívejte se, tady jsou moje pracovní hodnoty zpracovaný do grafu, z čehož vyplývá, že mám vysokou pracovní morálku...”
„Jo, a jsem prostě boží.”
„Boží, ty jo.. né, takle né.” Kroutila sem hlavou. „Flexibilní, Staňo, hlavně flexibilní! Loajální k firmě, přesvědčený o produktech, který prodávám. Jasné? Týmový hráč. Ochotný učit se. Odolný vůči stresu. Komunikativní. Práce s lidma tě baví. Jo? Můžeš dodat, že rád čteš, protože to je dobrá záliba. Na závěr můžeš říct, že máš rád zelenou, tím nic nezkazíš.”

I když tohle všechno bylo funny, konec se blížil. Připadám si jako průvodce lidí, kteří odcházejí. Tak jako v komixu Midnight Nation, kde je holka, co provází ztracený duše propadlý dírou v prostoru. Tak já dycky když se rozhodnu někoho uznat jako člověka, se kterým ráda trávím čas, je mi vzitý, a já se stanu průvodce na cestě pryč. Je to prokletí, nebo co, děje se to nějak moc často, a buď je to teda mnou, nebo to má všechno hlubší smysl, a možná mě to někam posouvá. Kdoví. Doufám, že až já budu odcházet, někdo se mnou projde tím koncem.

Ve středu sem musela dělat v práci dvanáctku. Od osmi do osmi. Doufala sem, že už ráno nechytnu nerva, abych ten den vůbec mohla přežít. No tak to omyl. Nejenom, že na zákaznickou linku volali lidi ohledně sčítání lidu. Hned ráno sem se dozvěděla, že Puštík už mi nebude dělat šéfa, protože se musí lidi rozhodit mezi další dva supráky, takže proběhlo losování, a teď bude můj šéf... pampadam... Kif. Má nás na starosti pět. Takže no place to hide. Co k tomu říct... osudu to zřejmě připadá děsně vtipný, jakože se skvěle baví.
Věšela sem se na šňůře od žaluzie, protože už celej měsíc nemám prodeje. Čára mi na to řekl: „Však se neboj, Kif už tě k těm prodejům donutí. On tě srovná.”
Řekla sem, že se bojím. „Neumím teď s ním mluvit...”
Hned nato tam Kif vpadl a radostně zahlásil: „Mám pod sebou teď lidi, se kterýma se můžu na všem domluvit a su za to rád.”
Osud je velký scénárista, jak tak koukám.
Udělala sem si svou velesměnu od osmi do osmi a pak sem tam ještě zůstala do desíti, protože sem čekala na Staňu, jakože mě pak odveze domů. Ty dvě hodiny sem se bavila nejlíp za poslední dobu. Bavili sme se s Mladým a Kaštanovou o tom, kdo nosí trenky a kdo slipy, kdo co dělá na hajzlech, kluci nám prozradili, že u nich na záchodě je varování, že sex na pracovišti je zakázán, a pak sme dlouze špekulovali, jestli je hajzl pracoviště.Smáli sme se Švábovi, jak jí banán, pak sme se mu smáli, jak pije, a nakonec sme se smáli, jak mluví. Mladej s Lukou sou kruťáci. Dovedou někomu klidně říct, že je při zvedání hovorů červenej jak rak „...a proč seš červenej? To se jako dělá samo, to červenání? Nebo co s tím děláš? Jak to děláš?” Daleko horší bylo, když u nás ještě dělal Šprt. Měl takový velký brýle, velký zvětšující skla a šilhající oči. Mladej to vzal zhurta „Ty vole, já když se na tebe dívám, tak nikdy nevím, kde máš oči, jako kam se mám dívat.”
„Jo.” Dořekl Luka. „Ty seš jak chameleon, máš každý oko na jinou stranu. To jako víc vidíš?”
Sou fakt chvíle, kdy se za ně stydím. Bontón mi nedovoluje smát se nahlas, ale vnitřně se směju. Přitom dělám takový ty jako morální obličeje „ale no tak, kluci..."
Staňa zase například si myslí, že pořád musí říkat pravdu. Třeba sem mu řekla, že s ním o víkendu pojedu na výlet, a že doufám, že neřídí jak mentál.
„No... abych pravdu řekl, tak někdy to vemu tak jakože se nedívám na cedule s rychlostí, no a někdy to někde říznu... po dálnici jezdím dost rychle, vlastně ty pravidla silničního provozu moc... neprožívám, protože občas fakt ňákou značku přehlídnu, a třeba u parkování-"
Kroutila sem hlavou. „Staňo ale to nikdo nechce slyšet, když se nacpe do tvýho auta na výlet. Nikoho nezajímá, kde přehlížíš značky. Na takovou otázku se říká: Neboj. Sou prostě řečnický otázky a řečnický odpovědi.”
Pocaď su paní chytračka. A pak mám ty svoje krpy. Jakože Staňa přišel s tím, že má volňasy na koncík Tublatanky. Začla sem hned dělat Ďurindu, jakože „tak, dobrý den Praho, mám tady kytaru s pentlama, woe, cha, a teď si zazpíváme raz dva tri a .. Dnes mám rande zo svojím mestom... chacháá, a na hlavě mám trvalou, namalovaný oči a celkově su buzna.”
„Mám lístky zadara.” Řekl na to Staňa.
„A tak to jó, zadara bych i šla...” Uvolila sem se.
„No, jenomže teď už nejdeš nikam.” Sejmul mě.

Kaštanová se rozhodla doběhnout mě: „Hele Jani, šli dva šli tři, šli dva, šli tři... kolik jich šlo?”
„No...dva ne? Nebo když je to takle za sebou tak čtyři?” Úplně přiznávám, že mě trochu dostala.
„Šli dva a prostřední upad.” Řekl Spock.
„Jak jako prostřední?” Dumala Kaštanová. „Počkej, tak jak teda... divej...šli tři, šli dva, šli dva šli tři...”
„Počkej, už to motáš...” Kroutila sem hlavou. „Správně je to šli dva šli tři, kolik jich bylo...”
„A jak to teda je?” Koukala na mě.
„Je to chyták.” Řekla sem. „Šli dva Šlitři. Chápeš? Dva šli.”
„No ale počkej, jak to říkal... divej. Šli dva šli tři...šli dva šli tři...kolik jich nakonec šlo? Chápeš? To musíš sečíst.”
„No dobře.” Vzdala sem se. „V tom případě šli čtyři.”
„Ale né.. sečíst!” Máchala dramaticky rukama. „Takže jako dva a tři a dva a tři...takže teda....né sakra...jak to bylo...”

Kačka přemýšlela, kolik sme asi vyzvedali hovorů za celou dobu, co tam sme.
„No tak si vem, že za měsíc máš tak 1500 hovorů.” Řekl Mladej.
„Já si myslím, že milijón sme jich zvedli určitě.” Řekla Kaštanová.
„No tak to trochu uber.” Řekl Staňa.
„No tak teda jó, tak půl melcku.” Uznala.
„Seš tady zhruba rok.” Pokračoval Mladej na Kaštanovou. „Znamená to, žes zvedla zhruba...18 tisíc hovorů.”
„No, dyť to říkám. Půl milijonu.” Řekla Kaštanová. Nevěřícně sme se na ni podívali. „No tak jako dobře, no tak... skoro půl milijonu. Takže sem měla pravdu.” Jakýpak copak.

Mladej to eště vylepšil, protože sou s Kaštanovou nesmrtelná dvojka. Bavili sme se o tom, jak musí být děsný být pohřbenej zaživa. Mladej měl hned nápad, jak to řešit. „Já kdybych se probudil v rakvi, tak plivnu nad sebe, abych zjistil, kde je dole a kde nahoře, a pak bysem se vyhrabal."
„To ale mluvíš o lavině." Řekla sem. „Navíc to s tou lavinou je pěkná blbost."
„Počkej..." Řekl na to Spock. „Proč bys potřeboval v rakvi zjišťovat, jestli seš dole nebo nahoře? To snad poznáš podle toho, jak ležíš."
„Jasně." Řekl Luko. „Dyť to máš podle zemské přitažlivosti, ty vázo. Kde ležíš, tam je dole, logicky."
„No jo, ale v zemi přece nefunguje přitažlivost." Řekl Mladej.
„Ahá..." Smála sem se. „Tam se asi ty mrtvoly vznášejí ve stavu beztíže. Ty nám dáváš."
„Já se nechcu probudit v rakvi." Řekl Spock. „Já se nechám spálit."
„Já ne." Řekla sem. „Já se naložím do sudu s formaldehydem, zatavím se víkem, pak tam umřu a nechám se poslat poštou ňákýmu... hajzlovi člověkovi, kterej si to zaslouží."
„Kdybys umřela.." Řekl Mladej „...tak bych tě naložil na auto, mám tam takovou tu rakev, tam bych tě vozil, jako spolujezdca, povídal bych si s tebou..."
„Já bych na tebe z vrchu smrděla..."
„A mně by to nevadilo, protože bych si dal do auta voňavý stromečky..."
„A jezdili bysme takle na výlety." Smála sem se.
„Pak bych vyložil z auta ty nákupy, normálka, chleby, cibulu, maso... načuchnutý tím zombie odérem, a šel bych dělat víkendovou grilovačku..."
„A já bych na tebe čekala, jako až zase vyrazíme na výlet."
Skoro mi ukápla slza, to bylo ta nejromantičtější věc, kterou mi kdo v poslední době řekl.

Abych na sebe něco práskla, prozradila sem v práci svými milým: „Děcka, musím vám něco říct. Dělala sem si íkvé test a hádejte co... výsledek je...89. Každá římská brokolice, která se dokáže zformovat do dokonalýho fraktálu, má větší íkvé než já.”
Reakce „To není možný” mě fakt potěšila.
„A dělalas všechny otázky?” Zeptal se Spock.
„Jo, no... tak trochu... teda... mě nebaví vymýšlet, co vznikne sloučením dvou tvarů a který tvar odpovídá zrcadlově obráceně tvaru v zadání a taky neumím doplnit číselný řady. Tvary sem odklikala jak mě napadlo, protože mě nebaví, a číselný řady sem chvílu počítala, podle jednoho vzorce, kterej mě napadl, pak mi vyšlo, že doplním číslo, a to číslo nakonec vůbec nebylo v možnostech, tak sem se na to taky vysrala, a taky sem to odklikala. V podstatě sem správně určila pouze otázky typu který slovo se nehodí k ostatním.”
„Blbá rozhodně nejseš.” Řekl Staňa. „Jenomže seš psychouš. Nervák. U ničeho nevydržíš.”
„Jo, no, trochu mě ten test unudil k smrti.” Přiznala sem.
„Já si prostě myslím, že na tebe sou takový testy moc... všeobecně konfekční. Tebe prostě nejde změřit.” Řekl Spock.
To se mi líbí. Jakože nakonec nejsu blbá. Já su tak rozpínající se, že mě nejde změřit. Gut.

Konečně bylo určený datum rozvodovýho soudu, na půlku května. Těším se, až to bude všecko za mnou. V květnu už bych měla být relativně svobodná.