Komu zvoní hrana

Tak za prvý mně, v práci. Jelikož dobře vím, že su na seznamu lidí na vyhození. Zatím mě nezachvátila panika, protože pod takovýma pohrůžkama dokážu pracovat nejlíp, a já to vytáhnu, teda pokud se proti mně nespikne celý vesmír, což se klidně může stát. Je pravda, že s tou prací sem to v březnu trochu, trochu dost flinkla. A hned je člověk na blacklistu. To je ale fičák. No, takže je načase se profackovat a začít zase dělat na dvěstě procent. A když to nevyjde, a z práce mě vyhodí, furt mám ještě v záloze tu šňůru od žaluzie.

Za druhý definitivně odzvonilo potkanici Veruně. Veruna byla monstrum. Furt jenom žrala, a to nehorázným způsobem. Stehno od kuřete do ní vjelo během půl hodiny. Ve finále sežrala i kost. To by nevadilo. Ale s tímto přísunem potravy dorostla mega rozměrů. MegaVeruna disponovala děsivou silou. Dokázala v kleci skočit tak, že ji posunula o půl metru. Klíďo. Pak se ale začly dít horší věci. Pouštěla sem ji ven, po pokoji, protože aby se jako proběhla, páč nejsu tyran. Chodila bezstarostně kolem mýho komplu, normálně se u mě vyskytovala, skoro bych řekla, že se usmívala, ale to jenom když sem v sobě měla Lexaurin, no prostě pohoda džez. Když sem si ale pomyslela, že ji chytím a zavřu zpátky, a jenom sem se na ni podívala, Veruna okamžitě vzala čáru a zalezla za postel, kam sem na ni nemohla. Děsila mě. Pak mě asi začla nesnášet za to, že ji na noc zavírám do klece, a začly se dít věci. Skákala v kleci jak urvaná z řetězu. Dělala děsný bordel, rany, byly to šlupky jak když hodíte klec z dvoumetové výšky. Fakt se to nedalo. Odnášela sem ji teda do kuchyně, a tam se bordel zdvojnásobil, aby to jako bylo slyšet až ke mně do pokoje. Pak si naschvál shazovala napáječku, aby se voda vylila všude po podlaze. Rozmetala piliny v okruhu dvou metrů od klece. Pokousala Aničku. Denně sem zametala nebo vysávala piliny. Veruna se ještě dodatečně naučila dělat syčivý zvuky. Fakt mě srala. Nicméně sem byla ochotná to vydržet, páč jednou mám doma nějaký zvíře, a ta odpovědnost, že jo...navíc Anička měla monster rat ráda i přes to všechno. Bránila Verunu jak se dalo. A pak Veruna zaútočila znovu a naposledy. Předvedla svůj oblíbený hit, vyházení pilin všude možně, shodila napáječku, zasyčela, s rozběhem vrazila do klece,následně si uhryzala prsty na předních tlapech (jakože rukách), pak si stoupla na zadní a ty krvavý bezprstý ruky vystrčila z klece ven, abych viděla, a aby z toho kapala krev na koberec. Tímto kouskem skončila, jako definitivně.
Druhej den sem vzala Aničku, a vysvětlila sem jí, že ať dělám co dělám, Veruna se u nás trápí, a chce svobodu. Klekla sem si u klece a řekla sem jí: „Veruno, chceš svobodu, tak teda jo, dostaneš svobodu. Předpokládám, že na krátkou dobu, pak umřeš. Chceš? Tak jo, dem.” Jasně, že mě napadlo skončit trápení šílené Veruny ňák normálně. Jenomže to by nebylo fér, nic by si neužila. Problém byl, jak ji dopravit do lesíka. Neměla sem na ni krabici. Musela sem ji teda nějak vzít do igelitky. Jenomže sem nechtěla riskovat, že potkám ňákýho souseda, a v igelitce se mi bude cosi živýho šolichat, případně divně syčet. Veruna mimochodem umí ještě tak divně štěkat, a je připravená to použít. Budu pak vypadat eště divnějc než normálně, a to si nemůžu dovolit. Takže sem vzala igelitku, dovnitř sem dala igelitovej ubrus, jako utlumení hluku a pohybů, a do toho sem dala malou krabičku. Do krabičky Verunu. Vzala sem Aničku, a vyrazily sme k lesíku. Maskovala sem se kapucou, protože akce. U lesíku sme Verunu tajně vypustily, tam, kam nechodí psi, řekli sme jí čágo, Anička měla radost, že je Veruna na vytoužené svobodě, já sem měla radost, že na mě nebude nic syčet a nebude mi dokazovat svou převahu tím, že se pokusí se sežrat, a pak sme se zbavily důkazů, jakože sme tlumící přenosku vyhodily do popelnice a vrátily sme se domů.
Vím, že za tohle přídu do pekla, ale momentálně je mi to jedno.

Hrana mi taky skoro zvonila když sem dostala zánět žeber. Tři týdny kašle udělaly svoje a namohly mi pravý žebra, dole. Při zakašlání sem myslela, že ta bolest se mnou sekne. Takle to bolelo dva dny. Třetí den, to byla sobota, mě to bolelo už furt. Příšerná bolest. Nemohla sem se hýbat, každej pohyb byl jako by mi do žeber někdo píchal nůž. Horší bylo, že sem nemohla dýchat, protože každý nádech bolel, takže sem se snažila nedýchat, jenomže z toho se mně zase motala hlava a bylo mně dost blbě. Prostě už se to nedalo, zoufalstvím sem brečela a tak sem zavolala tatínka, aby mě odvezl na pohotovost.
Skončili sme v úrazovce, kde nám automat nechtěl furt vzít drobný, a tak sme tam stáli, vyměnovali mince, automat je furt vracel, a já sem si říkala, ještě že mi tady nestříká krev z tepny, to by mě ten automat asi zabil. I přes bolesti sem se musela zasmát blbosti celé situace. Na pohotovosti seděli lidi, kteří vypadali, že jim vůbec nic není. Dvojičky něco vesele švitořily, singli posedávali s kafíčkem... já sem brečela bolestí a docela sem umírala. Naštěstí nikdo nic neměl proti tomu, aby mě vzali přednostně, a za to su fakt vděčná, protože kdybych tam měla ty dvě hodiny čekat, tak bych se tam musela zcela nehrdinsky sesypat na zem. V ordinaci mě doktorka prohmatala, to už mi dělalo docela velkej problém si vůbec lehnout na lehátko, a když sem zasyčela, jak mě to bolelo, tak řekla káravě „ale prosímvás...dyť sem se vás skoro ani nedotkla...” To mám tak ráda, fakt. Píchla do mě dvě injekce proti bolesti a poslala mě na internu do vojenské. Tam už to bylo o hodně lepší. Ve vojenské nemocnici sem nikdy nebyla. Jezdím kolem ní každý den, ale vevnitř sem nebyla nikdy, skoro by se dalo říct škoda, protože tam to mají fakt těžce vymakaný. Hned jak sme přišli, nás brali. Žádná fronta, žádný čekání, nic. Přijal mě takový hrozně bezva usměvavý doktor, mladý a hezký, a milá sestřička. Na oddělení byly tři postele, jako jipka zároveň, na jedné ležel někdo, kdo hodně špatně dýchal, a mně se tam udělalo ještě hůř. Udělali se mnou základní vyšetření, vzali mi krev a poslali mě na rentgen. Nikde sem nečekala, všechno hned. Pak sem se vrátila, natočili mi ekg, a čekali sme na výsledky krve. Seděla sem na posteli a tvářila sem se asi dost zoufale, protože pan doktor přišel s nápadem píchnout mi morfin, když ty dvě injekce na bolest nezabraly. „Přece vás nenecháme trápit...” Tak teda jo. Jako ale to, co následovalo potom, to byl fakt fičák. Do minuty sem hučela jak piliňáky. Nebylo to rozhodně nic božího a nikdy bych si to nezopákla. Sjetá sem byla, to teda jo, musela sem vypadat jak vystrašená sovička, a vůbec to nebyla dobrá jízda. Měla sem se sebou co dělat, byla sem úplně mimo a docela mě to vyčerpávalo. Sestra se mě ptala, jestli jí nespadnu z toho lehátka. Řekla sem něco jako ééééé...e-é, a pozorovala sem, jak odvážejí špatně dýchacího pacienta, a vůbec sem nechápala, kde su, a co se stalo. Pak sem dostala ještě vodu, hrála sem si na lehátku s kelímkem, no blbeček na entou. Pak se mně udělalo špatně a oznámila sem, že se pozvracím. Sestřička mi přinesla sáček. Pan doktor se vrátil s výsledkama krve, zeptal se, jak se cítím, a já sem předvedla zvracení. Krev byla dobrá, až na to, že su prý chudokrevná, ekg v pořádku, rentgen gut, takže diagnostikovali zánět pohrudnice, nebo tak něco. Píchli mi ještě injekci proti blinkání, což byl úplně zbytečný počin, jak se ukázalo později. Žebra mě bolely i přes dvě injekce na bolest, i přes morfin. Když mě doktor předal v parku taťkovi, oznámila sem, že su úplně sjetá, v prdeli, a že budu blít. Taťka je kliďas. Řekl, že když budu chtít zvracet v autě, ať si klidně za jízdy otevřu dveře, že to takle de, a že to bude sranda. Ze dveří sem takle blila myslím dvakrát. Rodiče si mě vzali dom, i s Anduličkou, kterou do té doby hlídal Hugo, protože měl otcovský den. Blila sem celý odpoledne. Střídavě sem spala. Byla sem mimo ještě druhej den ráno. Pak se to spravilo, bohudíky, zabraly hlavně léky, který sem dostala v nemocnici. Uf.
Nakonec musím říct, že přístup personálu ve vojenské nemocnici je fakt bezchybný, úžasný a hlavně úžasně lidský. Jednoduše jsem nadšená. Všechno rychle, žádný čekání, profesionalita na vysoké úrovni a chovali se tam ke mně jako k člověku, což se obzvlášť cení. Ve zdravotnictví sem už nečekala nic dobrýho, ale sou takový situace, který mě dokážou vyvést z omylu. Moc za to děkuju a celé vojenské nemocnici tleskám.