Prokletí

Ve středu měl proběhnout ve vší vážnosti míting našeho krachujícího oddělení ohledně kázně na pracovišti. Čára nás svolal, a snažil se nám promluvit do duše. Mělo to efekt jako hrách na stěnu házet. Všemu sme se akorát smáli, a nakonec se i Čára rozhodl, že tohle nemá smysl.
„A rozhodně nesmíte mít tak dlouhý hovory. Všichni víme, co děláte, takže ať si každej šáhne do svědomí.”
„No jó...” Ozval se Šváb. „... když já třeba dlouho hledám informace.”
„No ty zrovna.” Sejmul ho Čára. „Všichni tady víme, že necháš zákazníka na lince a deš se vysrat.”

Šváb je děsně legrační. Pořád vykládá, jaký má zažívací problémy a oznamuje nám, kdy de na záchod.
Ve čtvrtek seděli vedle sebe s Ondrášem sami v řadě. Stoupla sem si, abych na ně viděla. Šváb ležel na židli a držel se za břicho. „Ty vole, já mám od rána strašný prdy.” Oznámil Ondrášovi. „Nepřej si abych to pustil ven.”
Ondráš se na něho zabijácky podíval „No to si zkus ty pičo.”
Smála sem se až to se mnou třískalo o stůl. Šváb pokračoval „No co, však já to tady držím kvůli tobě. Bolí mě břicho. Tak co mám dělat?”
„Jdi se vysrat.” Poradila mu Veruna.
„Já se smíchem poseru, nechte toho.” Slzely mně oči.
„Jako sorry, ale todle je debata o hovně.” Řekl Fošna a otočil se zpátky ke komplu.
Tady ty záchvaty smíchu nejsou vůbec dobrý když máme fronty na lince. Snažila sem se vzít hovor, dobrý den a tak dál, a za přepážkou slyším „... když já sem si dal ráno kyšku, a myslel sem, že to se mnou nic neudělá...”

Ještě horší je smích, když je absolutně nevhodný ale nedá se s tím nic dělat. Jedno odpoledne nás vzal Onráš s Verčou na oběd. Seděli sme venku na zahrádce, cpala sem do sebe filé v těstíčku a zírala ven na ulici. Kolem nás se mihla Čtvrtá, která nosila z vedlejšího baráku krabice. Popíjeli sme pivko a smáli sme se, jak jí to lítá. To bylo eště gut. Pak ale přišel na zahrádku takovej tlustej chlap. Né normálně tlustej, ale takovej ten, jak mu visí břišní lalok přes kalhoty až ke kolenům. Měl děsně malou hlavu a celkově vypadal jak velká slza na nohách. Začla sem se uchichtávat sotva sem ho uviděla. Prostě to vůbec nešlo zastavit. Hodila sem si vlasy do obličeje a snažila sem se vypadat, že se vůbec nesměju a že si napichuju brambor vlastně. Mohla sem to přežít, kdyby Ondráš neudělal „ssss...ssst... divej, divej...”
Vysmrkala sem se a snažila sem se to eště zlomit „ticho... nech toho...”
„Ty jo, divej, Ver, divej...” Zkoušel to na Verču.
Veruna je v těch nejhorších situacích nenápadná jak prd v akvárku, takže se začla rozhlížet, otáčet a křičela: „Co jééé...? Co je? Nech toho, kde je?”
To už sem tušila, že veškerý dekórum, kterýho su schopná, je v prdeli. Ondráš řekl nenápadně do stolu „To vypadá jak ten pytel na sezení. Fatboy.”
„Dost...” Pípla sem. To už mně ale pivo tryskalo nosem.
„Nechte toho.” Řekla Verča. „Ste trapní, to nemůžete...”
Jenomže jak se Fatboy blížil ke stolu, zaškobrtl o konec koberce. Váha mrože se těžkopádně, i když rychle, přesunula na židli.To už bylo moc. Veruna začla smíchem slzet a utírala si oči do ubrousku. Ondráš hypnotizoval stůl, třásl se smíchem a já sem si zakrývala obličej dlaněma, smála sem se úplně nahlas a prostě nešlo přestat.
Verča aby dokončila trapas, se po nás káravě rozhlídla a zakřičela: „Nesmějte se mu, on za to třeba nemůže!”
Nic. Dopít a vypadnout.

V pátek večer sem měla príma plán zůstat doma v posteli. Šla sem si teda koupit Maxima, pivo, křupky, bomboniéru a cíga. Aničce sem udělala večeři, rozprostřela sem se na posteli, obložila sem se jídlem, vzala sem si Maxima - a zavolal Ondráš, že jako dem na pivo. Na zahrádku. Na jedno.
Chvilku sem se sebou bojovala, pak si říkám, ááále, jedno pivko, a su zpátky u Maxima. Zavolala sem teda Hugovi, jestli může hlídat, řekl že teda jo, a za chvílu přišel. Řekl mi že do šesti ráno musím být doma, protože musí někam jít. Pchéé... do šesti, simtě. Mávla sem rukou. Za dvě hoďky su tu.
Ondráš vymyslel, že pudem na mendlák do pivcu. „Tam bude narváno a nesednem si.” Řekla sem na to. Když sem dojela na mendlák, zjistili sme, že je v pivcu narváno a nesednem si. Jeli sme teda do města. Sedli sme si na zahrádku kasína, pozorovali sme náměstí a smáli sme se okolním dvojičkám, co řešily vztahy. To je furt dokola. Ty lidi to snad baví, nebo co. Mařka vedle mě například: „... a já sem mu řekla, že s ním nechci hned spát...” stěžovala si borcovi, co ji evidentně přišel ojet „...protože já přece mám taky svoje práva, nebudu dělat sex jenom proto, že ho zrovna teď chce, když cítím, že ještě nepřišel ten správný čas...”
„Práva, ty vole...” Bouchl Ondráš do stolu a začal se hrozně smát.
Vykecávali sme tam asi tři hoďky, tři piva. Vedle nás byla plážová zahrádka, kde lidi vzorně leželi na lehátkách v písku a dělali, že se pod lampama opalujou. Já bych nemohla. Válela bych se v písku nebo bych tam stavěla hrady. Ondráš to zřejmě tušil, proto sme taky byli v kasínu a né na pláži.
Někdy v jedenáct mi oznámil: „Přesouváme se do karibiku, máme sraz s Puštíkem. Teď někdy by měl dojet.”
„Puštík? Wow, so commooon!” Vypískla sem nadšeně. Pak mi to došlo. „Počkej... do Karibiku? Děláš si prdel?”
„Nebude tak zle. Když na sebe budeš dávat trochu pozor a neurazíš si hlavu zase.” Snažil se mi namluvit, že sme v paralelním vesmíru, kde se mi v Karibiku nic nestane, nebo co. „Tak já ti příště donesu helmu.”
„A hokejku.” Vrhla sem na něho prosebný pohled. „Abych se líp prosekala davem. Dík.”
Před Karibikem se pokoušel eliminovat rizika a přelstít osud. „Nedávej si věci do šatny. Foťák dej ke mně. Kolik máš u sebe peněz? Rozděl je na víc míst. Máš ňáký šikovný kapsy? Telefon... telefon si dej... sakra, počkej... telefon si nech v ruce.”
„Příště si vezmu rybářskou vestu. Ta má kapes dost.” Řekla sem. Ondráš se smál. Zřejmě si mě představil s helmou, hokejkou a rybářskou vestou. Kolem nás prošlo pět mařek v minisukýnkách, na jehlových podpatkách, s lesklýma kabelkama. Vypadaly jak kdyby vůbec nešlo o život.
Puštík stál na baru s kámošem Rockym. Měla sem fakt radost, že ho vidím. Ondráš byl představený Rockymu, a já sem dělala jakože „...ééé, my už se známe, že... myslím že sme se viděli někdy...v Netopýrovi...” Mektala sem. Prej myslím že sme se viděli... já si dobře vzpomínám, jak sme se tam k sobě lísali, dokud nepřišel Kif a nezkazil mi to jakousi nesmyslnou větou „Přece s ním nebudeš spat kvůli tomu, že má prachy!” No.
Puštík zíral na hlouček kurev. „Ty jo, to sou kousky...”
„Ať ti slina neukápne na zem. Někdo by mohl uklouznout a zranit se.” Řekla sem. Podíval se na mě úplně kriticky: „A proč ty si nevezmeš takový šaty, boty, a ... já nevím. Kdybys měla takový oblečení, jak támhle ta, třeba, vyjel bych po tobě hned.”
„No tak to teda promiň, že tě tady urážím svýma riflama...” Vzala sem si od Ondráša šáňo. „...já sem vůbec nevěděla, že sem pudem. Kdybych to věděla, oblíknu se jinak.”
„Nech ji být.” Řekl Ondráš.
„Ale dyť já dobře vím, že kdyby měla šaty, nebude moct tancovat na stole.” Smál se Puštík. „Nemůžeme mít všechno, že jo...”
Smála sem se a dupla sem mu na nohu.
„Stejně to sou jenom takový...” Furt zíral na mařky.
„Kurvy.” Doplnila sem.
„Dou jenom po prachách, sou to mrchy.”
„Sou jako pacmani, jenom chodí a žerou křížky.” Řekla sem.
Narozdíl od Puštíka, Rocky si vůbec nemyslel, že su trapák. Nebo se aspoň snažil, aby vypadal, že si to nemyslí. Celej večer se kolem mě motal. Koupil mi kytku, a taky koupil flašku Tullamorky, což bylo fajn, z toho sme měli všichni velkou atrakci. Puštík se mi snažil svýho kamaráda dohodit „Je hrozně fajn, hodnej kluk, a dělá šéfkuchaře. Vážně. Ber ho.”
No tak jo jako. Mladej, hezkej borec, a měl pěkný tetování. Na jedný ruce Death is easy, na druhý Life is hard. Mně se stává, že mě na někom prostě ohromí zdánlivě bezvýznamný detail. Ten detail pak toho člověka jakoby přesáhne, celý se to do něho vtiskne. No. Dál. Takže byl fajn, což mi ale nezabránilo v tom, chovat se jako tragéd. Když se ke mně lísal jakože moc, připadala sem si v ohrožení, jakože mi to znemožňuje tančit na stole, a chodit po klubu a pozorovat lidi, a tak, a docela mě to vyplašilo, takže sem se snažila schovat za Ondráša, jenomže ten mi řekl: „Jani, přestaň se chovat jako malý děcko, dyť je fajn.” A vklidu si dál na baru chlastal šáňo.
No dobře. Dobře. Šla sem si teda sednout za Puštíkem a za Rockym ke stolu. Pučovala sem si jeho klobouk, vyskočila sem na sedačku a nutila sem Puštíka, ať de skákat se mnou. Ten se akorát tak smál, rozlíval Tullamorku a pořád říkal: „Dem na parket, dem tančit.” Ale za celej večer se k parketu ani nepřiblížil. Byla sem celá radostná, když sem zjistila, že Rocky taky kouří.
„Huráá, konečně si můžu s někým beztrestně zapálit. Dycky mám dojem, když si někde zapálím cigáro, že někdo přiskočí a dá mi facku.” Stěžovala sem si. „Mně se zdá, že čím je kuřáků míň, tím víc je to trestný, nebo co.”
Rocky se tomu zasmál, někam odběhl a vrátil se s doutníkem. „Tak. A teď ať nám nekuřáci políbí prdel, ne?”
Jak říkám, byl fajn, což mi ale nezabránilo celý to sejmout hláškou: „Ale já s tebou nebudu mít dneska sex."
Koukal na mě zmateně a pak řekl: „Jestli sem tě něčím urazil, tak to se vážně omlouvám..."
„Ale já ani s tebou nepudu nikam na hajzl." Dodala sem. Asi sem si myslela, že je to vtipný, ale nebylo. Samozřejmě sem zesrala co sem mohla.
No, to bysme měli. Puštík se chytal za hlavu „Co to mělo být? Proč to říkáš?”
„Já nevím.” Trhla sem ramenama. „Já su dycky tak vtipná, až se převtipním. Ale to neva, hele, víš co? Musíme zajít do kina na Transformery. U nás visí obrovský plakát, kde je Optimus Prime!”
„Bumblebee je lepší.”
„Optimus je lepší, Optimus mluví!”
„Někdy je ale lepší nemluvit.” Kroutil hlavou.
Vypili sme flašku Tullamorky a ňáký šáňa. Když už sme byli tak vyflusnutí, že nás ani nebavilo pít, rozhodli sme se pro ústup. Ondráš se nám někam ztratil. Rocky taky. Venku sem zjistila, že svítá. Blbá situace. Puštík zjistil, že má Rockyho telefon a peněženku. Byl rozhodnutej ho najít. Řekla sem, že to zařídím, a chtěla sem se vrátit do klubu. Jenomže mě zadrželi vyhazovači. „Počkejte, já sem odtud před minutou vyšla, jenom se vrátím pro kamaráda.”
„Né, tos nevyšla.” Uzemnil mě vyhazovač a svalnatou rukou mě posunul za vchodovou čáru.
„Ale jó, vyšla sem, teď před chvilkou.”
„Né, nevyšla.” Trval si na svým.
Byly to dvě svalnatý hory a průser jim čučel z očí, takže sem vzdala další větší akce a vrátila sem se za Puštíkem. Ten se rozhodl, že znovu zaplatí vlez, aby mohl jít kamaráda najít. Vrazil mi do ruky telefon a peněženku, a já sem čekala na schodech, až se vrátí. Trvalo to věčnost. Chtěla sem odejít, ale nemohla sem protože sem měla ty věci. Nakonec sem se dočkala, Rockyho sme odchytili, vrátili mu věci, nechali sme ho napospas dalšímu party osudu a vydali sme se na rozjezd. Už bylo docela světlo. Na hlavňák sme dorazili úplně unavení a zdecimovaní. Zjistili sme, že nám ujel rozjezd a další jede až za půl hodiny. Puštík mi vykládal, jak dojde domů a pude na brusle. Znělo to asi tak věrohodně, jako že se od Špilasu blíží tsunami. Opírala sem se o zábradlí a připadlo mi, že už nemám sílu ani dojít na autobus. Tady ty rána, sou tak blbý. Neměli sme sílu ani mluvit. Viděla sem nás jako vojáky, kteří se vrací napolo mrtví z boje. Otrhaní, špinaví, za helmou zlámaný cigára, přes rameno pušku, pomalovaní černým krémem na boty.
Domů sem to stihla akorát. Dvě hodiny sem se prospala a pak už sem byla ready.
Ale svět kolem mě jaksi nebyl gut. Měla sem furt divnej pocit, že je něco špatně. Jako když se drbne někde v dálce do kostičky domina. Pomalu to padá, ale ještě to není vidět.
Chtěla sem jít s Aničkou do zoo, ale bylo škaredě. Táhlo se to se mnou ještě celou neděli, všechno mi padalo z ruk, pokazila se mi pračka a spálila sem buchtu. Bohužel to vydrželo i do pondělí, kdy sem zapomněla doma sluneční brýle, do batohu se mi vysypal cukr z koblih, celej den se mi sekal kompl, dojela mi baterka v empétrojce i když byla nová, zjistila sem že nedostanu dovolenou na pražský fesťák, a když sem došla pro Aničku do školky, vyfasovala sem na zašití myšáka Mickeyho, kterýho roztrhla, což by nebyla taková katastrofa, kdybych doma měla aspoň jehlu a niť. Protože sem hračku měla spravit do druhýho dne, lítala sem tři hodiny po sídlištích a sháněla šitíčko. Měla sem fakt dost. Když sem sehnala konečně nitě, sedla sem si s Aničkou do cukrárny, kde sem dostala točenou kofolu bez bublinek. Brečela bych nad sebou.
„Co to sakra má být?” Ptala sem se Ondráša. „Ondro... něco se někde stalo špatně, a teď se všechno sere. Osud se zlobí. Něco sem posrala a musím to napravit, ale já nevím co...?!”
„Musíš si na to přijít sama, jinak to neplatí.” Poradil mi. Nó, fakt skvělý.
V úterý sem dostala pokutu za to, že sem nechala na stole žvýkačku, vylil se mi džus na mobil a zůstala mi v ruce klika od hajzlu.