Vládci noci

V pátek se konala velká akce. Svolali se všichni lidi z bývalýho fix projektu, na kterým sem dělala před rokem. Od začátku se mi to moc nelíbilo, páč to bylo porušení Pirátskýho Zákoníku, jehož hlavní pravidlo je - odejdeš a nevracíš se. Dycky sem měla pocit, že když se to poruší, nastane zemětřesení, nebo příde konec světa o rok dřív. Ale jako, když už se k tomu nezvratně schylovalo, zavolala sem teda Puštíkovi, ať de taky, protože když skončit svět, tak pořádně.
Před akcí sme seděly s Kaštanovou v parku a pily víno. Byla to naše soukromá oslava mýho rozvodu, a musely sme si taky říct všechny věci, který sme nestihly v práci, protože máme furt o čem mlet. Svět se svým omezeným časem je nám malej. Už sem psala, jak moc mám Kaštanovou ráda? Tímto si vysloužila, že jí teda smažu pracovní přezdívku. Je to prostě Verunka.
I když teda domluva je s ní fakt těžká. Byly sme domluvený, že v šest sraz na nádru, beru víno, a dem do parku. Odpo mi přišla mesa, že sraz se posouvá na čtvrt na sedum. Pak další, že se to posouvá na půl sedmou. Pak další, že dojede o třičtvrtě. Pak další, že nejedou šaliny, jestli ji můžu vyzvednout na Čáře. Pak další, že píše Ondra, jako co mu má napsat, kde budem. To bylo něco na moje nervy. Když sem seděla v šalině, zvonil mi opět telefon. Myslela sem, že se fakt už urazím, otočím se a jedu dom, jestli to posune eště o deset minut. Bohudíky to byl Puštík. Že už jede a že za půl hoďky ho mám vyzvednout na zastávce.
„To sou domluvy teda..." Řekla sem Veruně když sme se konečně potkaly, celá sem byla nasraná, že se musíme domlouvat přes deset esemesek.
„Že?" Zakroutila znechuceně hlavou. „Ty děcka sou nemožný!"
Seděly sme na lavce, chlastaly víno a zíraly sme na děcka, jak blbnou na provazovým hřišti. Mluvily sme o tom, co bylo před rokem. Před rokem touhle dobou sem určitě seděla někde na trávě se škopkem a s Kifem, možná eště s Enigmou, a plácala sem o tom, jak se chci zbavit Huga, touhle dobou sem za to taky možná dostala facku, touhle dobou sem taky možná seděla na školení vedle Puštíka a chlámali sme se u fail blogu, touhle dobou nám začínal internetový projekt. Epic.
Zatímco sme s Verunou kecaly, volala mi Ela a Syslica, jakože kde do prdele sme. Řekla sem, že za pět minut sme u nich, páč slibem nezarmoutíš, a dál sme seděly v parku, kousek od hospody, kde seděli ostatní, kecaly sme a čekaly na Puštíka, kterej mě průběžně informoval, že mu půlhodinová cesta trvá dvě hodiny, ale todle je taky evergreen. Když dorazil, už sme byly dobře kantáre, daly sme mu taky napít, Veruna se vyválela v okrasným truhlíku s kamínkama, chtěla abych ji tam vyfotila, a když sme pořídili fotky, hned na Puštíka vybalila „vole, chybíš nám...”
„Ne, počkej, to sem měla říct já...” Drbla sem do ní. „Bylo to v plánu asi za tři hodiny, po třech pivech.”
„Já sem myslel právě, že seš tady s Aničkou, jakože proto vysedáváte v parku. Právě sem si říkal, žes v telefonu zněla tak nameteně, co jako blbneš, že chlastáš-"
„Si normální? Přece nebudu chlastat kdybych měla u sebe dítě. Jako jo, su praštěná, ale nejsu monstrum." Urazila sem se.
Ještě chvilku sme tam popíjeli, pak sme se zvedli a šli sme na tu akci. K mojí největší radosti tam byla Fika. No ty vole, to sem fakt nečekala. Měla sem šílenou radost, že ji vidím. Hrozně sme se spolu nasmály, říkala že dělá teď v továrně u pásu, což jí v podstatě vyhovuje, protože tam na ní nemluví lidi. Říkala taky že začla dělat keramiku, a na foťáku mi ukázala svůj hliněný výtvor, hlavu Houmra Simpsna. Fakt sem se dobře bavila. Pak mluvila o tom, jak měl Záviš koncík u nich v hospodě, a jak to bylo perfektní... „Ty jo, von je fakt frajer, ten Záva..." načež odzpívala Čepici „... kde jsi vzal tak krásnou čepici, ó jak ti sluší ty štramáku..."
„Heh, štramák ty vole..." Smála sem se.
„Záva, vole..." Smála se Fika.
„Já si na tebe dycky vzpomenu u Simsnů." Řekla sem. „A taky když slyším Záviša, to si eště vzpomenu na Patrika, jak na jeho koncíku pištěl jak puberťačka na koncíku Justina Biebera."
„Škoda že nešel Cínek, teplouš jeden." Zalitovala Fika, že s náma není bývalý kolega.
Byl tam taky Dýdžej, kterej už nedělal dýdžeje, Tlučhuba, kterej dělá na céencéčku, Šprt, kterej eště furt hraje pokra, Královna plesu, která byla těhotná, Blondýna která už nebyla blondýna, byl tam taky Očko, byl tam taky Ondra, kterej mně momentálně dělá šéfa zároveň s Čárou, kterej tam taky byl. Celkem nás bylo asi dvacet. Když pak dorazila paní Psycholožka a začla mluvit o politice, vedla si spokojeně monolog a nikoho to nezajímalo, protože kdo se chce bavit o politice... mluvila furt o ňákým Bártovi, tak sem se zvedla a zdrhla sem k vedlejšímu stolu, protože tam se aspoň pomlouvalo, což bylo daleko lepší. Puštík nostalgicky vzpomínal na pár věcí, co sem mu provedla, a následně na to děcka rozvalily historky o tom, jaký mám taxíkový syndrom. Puštík řekl, že o tom ví, a taky že mi ty taxíky zakazoval, a já sem řekla, že od tý doby, co su mimo kontrolu, to se mnou de taxíkově fakt z kopce. Nejsu prostě schopná čekat na rozjezd. Protože svět je sakra pomalej, kdo má furt na něco čekat... Zapili sme můj rozvod. Někteří z toho byli rozpačití a nevěděli, jestli se k tomu gratuluje, ale já sem řekla, že jo, protože su šťastná. Puštík se k tomu vyjádřil pochybovačně, že jako neví, jestli tohle je fakt to nejlepší co mě může potkat, oslava rozvodu a tak, a Šprt do toho řekl, že se chovám jak Terminátor, což nevím co to s tím mělo společnýho, a spucovala sem ho, že sem si na jeho akci vzala legíny s kraječkou, a sukni, a dokonce boty co nejsou tenisky, malovala sem se půl hodiny, nikdo to jako nevocení a ještě mě přirovnávají k Terminátorovi, no to mě poser teda.
V jednu nás zkasírovali a vyhodili. Takže nastal čas na přesun. Hlasovala sem pro Šelepku, ale byla sem přehlasovaná většinou, že pojedeme do Karibiku. Fuck. Puštík se snažil obhájit to tím, že tam budu moct beztrestně tančit na stole. Samozřejmě sem poznala hned na začátku, že to není nejlepší nápad, ale ostatní se rozhodli řítit se do propasti jako hejno lumíků, a já sem tomu nemohla zabránit. Zvedla sem se teda, že deme, ale to už sme byli ve stavu těžké nezorganizovatelnosti, takže sem se zvedala několikrát, asi půlhodiny sem čekala, než vůbec někdo zareaguje, přemlouvala sem je, ať už jedem, a nakonec sem na Puštíka klasicky spustila „dělej něco, já se nudííím...” Když už to vypadalo, že se všichni konečně sbírají a dou, začla Blondýna dělat ofuky, nebo co, a já sem na to už fakt neměla nervy, byla sem nasraná, vzala sem Verču a šly sme na zastávku, že si do toho města dojedem samy. Jenomže nám ujely rozjezdy, takže sme zůstaly trčet někde u odpadkovýho koše, a najednou, kde se vzal, tu se vzal, naproti přes ulici vylezl zbytek posádky, Puštík na nás hulákal, ať dem za nima a já sem na ně křičela „Já na vás seru, nikam nejdu, s váma je domluva jak s hluchýma a blbýma.”
„Nech toho, pocem. Jedem taxíkem!” Vytáhl těžkej kalibr.
„Aha. Tak to jo.” Přiklusala sem a nasranost sem nechala u odpaďáku. Protože o principy de jenom vocaď pocaď.
Ondra objednal taxíka, kterej mohl odvízt sedum lidí. Bylo nás deset. Řekla sem, že vyhrává ten, kdo má ostrý lokty, načež mi Puštík začal vykládat, jak si je brousí pilníkem, já sem se tomu smála, a pak sme vymejšleli, jak se nacpat co nejrychleji do tága, úplně sme u silnice zaujali pozice jednotky SWAT, hlavně abysme proboha nejeli šalinou. Taxíková příhoda vyselektovala náš počet na šest, přežili ti nejsilnější a Blondýna, a mohli sme tak jít vesele oslavit naši zkázu. Když sme se blížili ke klubu, už v taxíku sme křičeli na stojící nýmandy venku „Bacháá, přijely hvězdy. Koberce! Roztáhněte červený koberce!" Načež sme se z taxíku doslova vysypali. Ondra za mě platil vstup, a já sem tak oznámila Puštíkovi, že teď mám novýho oblíbenýho šéfa, vidíš? Veruna zvýšila hlas, čímž ze sebe dostala ultrazvuk. Blondýna se furt chichotala. Kačka byla nadraná jak dělo. Dostali sme welcome drink, fernusa zero, kterej byl výbornej. S Puštíkem sme hned věděli, jak té akce využít, takže sme stáli za patrolou s drinkama, čekali sme u stolku, kam si odkládali pití lidi, kteří si toho panáka vzali, a pak ho nechtěli, takže ho tam rovnou odložili, a my sme to pochopitelně do sebe klopili.
„Jo a chtěla sem s tebou mluvit vlastně...” Kopla sem do sebe panáka, zapálila sem si a vysypala sem mu svůj úžasný podnikatelský plán, který sem eště neřekla nikomu. Je to supr nápad, kterej vydělá na lidské blbosti a srabskosti, a já se úplně upřímně divím, že to ještě nikoho nenapadlo. Puštík řekl, že to je geniální, já sem mu řekla, že kdybych do toho chtěla s někým jít, du s ním, že to už mám jako vymyšlený. Velká paní podnikatelka. Nějak sme se u té diskuze sekli a když sme se přesunuli k baru, ostatní tam už tancovali se sklinkama šáňa. Za normální situace už bych v tenhle moment nepila, protože vím, kdy mám dost, ale člověk se rozvádí jednou za život, a to se musí zapít. Ondrovi sem koupila panáka, hrkli sme to do sebe. Ondra koupil další flašku šáňa, Kačka pro jistotu koupila taky jednu. Já sem si postavila svoje pivo ke stolku, protože se mi nechtělo držet, bránilo mi v pohybu jako, takže sem řekla Puštíkovi: „Heléé, postavila sem si tam pivo na stůl, a doufám, že mi do něho někdo nasype nějaký drogy, tak já se jako chvilku nebudu dívat..." Smála sem se. Za půl hoďky sem přišla Puštíkovi ohlásit: „Nejenom, že mi tam nikdo nic nenasypal, mně ho někdo vypil."
Kromě toho sem eště taky zjistila, že nemám foťák. Moje poslední vzpomínka na foťák byla z hospody, kde sem si ho připínala karabinou k pásku, abych ho neztratila. Abych zachránila zbytek věcí, ke kterým se chovám značně nezodpovědně, šla sem si dat batoh a bundu do šatny. Verča šla se mnou, dala si k mým věcem kabelku, dostaly sme na to lístek, ten sem si dala do kapsy a vrátily sme se zpátky. Tancovali sme, dobře sme se bavili, já sem potom zase odchytla Puštíka, plácali sme se po ramenách, jaký sme kámoši. Puštík byl pěkně naplech a vykládal mi, jak „ty dycky ... deš všude se mnou, ti říkám. Ty a Ondra. Když někam pudu pařit, vás dva beru sebou. Protože vy ste dycky stáli při mně, i když bylo hodně zle. Vím tóó..."
Já sem mu řekla: „Ty jo, musím ti něco říct... ty seš můj velkej vzor." Píchla sem do něho prstem. „Frank Abagnale."
Ve finále sme se o sebe opírali při vědeckých řečech hlavama, abysme sebou nekřápli o zem, zato sebou křápla o zem Veruna s Kačou, já sem je polila pivem a ve velkým finále se Verča při nějakým vášnivým proslovu rozmáchla tak, že shodila ze stolu všechno sklo. Já sem se pak pinklovi, co to zametal, snažila vysvětlit že nejsme takoví křupani jak vypadáme a taky sem mu řekla „My se vám hrozně omlouváme...” Což dostalo Verču smíchem do kolen. Ondra zařídil, abysme ty rozbitý skla neplatili, takže sme se mohli dál spokojeně bavit. Verča byla celá politá, vzala si ode mě lístek do šatny, že si de pro kabelku, kde má kapesníky. Lístek sem jí dala, a když se vracela, chtěla sem ho po ní zpátky, ale Ondra mě ujistil, že ho má on, a protože se jedinej z nás choval zodpovědně, tak sem ho u něho nechala.
Puštík mi radostně ukazoval, jak mu svítí boty, pak mi ukázal jak se dělá armwave, jak trapáci tančí roboty, a to bylo naposledy, co sem ho ten večer viděla. Pak se ztratila Kačka. Pak se ztratil Ondra.
„Sakra, tady je divný místo.” Řekla sem u našeho stolečku destrukce Verči a Blondýně. „Ztrácej se tady lidi.” Tajemně sem u toho pokývala hlavou, a tím to pro mě jako bylo uzavřený.
Daleko horší bylo, když sme o dvě hodiny pozdějš chtěly odejít, ale zjistily sme, že nejenom že záhadný bermudský trojúhelník spolkl naše tři kamarády a nemínil je vrátit, ale že velká magnetická anomálie nám sežrala Ondru i s lístečkem od šatny. Začla se vyplňovat karma, a já sem cítila, jak se na mě řítí velký trest za to, že se porušil Zákoník. Jasněže. Ondru sme v tom zkurveným klubu hledali asi hodinu. Nakonec sme ho sehnali teda. Já sem byla pěkně nasraná, protože prodírat se hodinu úplně nacpaným klubem je fakt vál, kterej si pro příště nechám ujít. Řekla sem mu, ať navalí lístek, pak sem uraženě vzala Verunu za ruku „poď dem, vůbec se s ním nebav...” Odtáhla sem ji k šatně, kde sme předložili náš šatní lístek, a na který nám vrátili pouze Verčí kabelku. Řekla sem, že tam mám eště batoh a bundu. Týpek v šatně byl evidentně zmrd. Řekl mně, že až mu dám lístek, tak mi ty věci dá. Řekla sem, že sme všechno měli na jednom lístku, dávali sme do šatny na jeden lístek tři věci, a ať mi je vydá. Řekl, že mi je dá, až mu dám lístek. Pochopila sem, že mám problém. Řekla sem mu, že mám v batohu občanku, ať si mě ověří, ale ať mi proboha ty věci vrátí. Řekl že mi dá batoh, až mu dám lístek. Řekla sem, ať mi zavolá vedoucího. Řekl, že vedoucí je on. Leda tak vedoucí šatny, woe. Dvakrát sem třískla do dřevěné desky. Byla sem zoufalá. Přemýšlela sem, jestli mám tu desku přeskočit, a ty věci si vzít. Dala sem tomu ještě čas a zkusila sem vyjednávat. Marně. Veruna na něho spustila svůj ultrazvuk. Marně. Všem ve frontě sem řekla, že šatnář je hajzl. Pak sem si zoufale sedla na desku od šatny, a oznámila sem mu, že tam budu sedět tak dlouho, dokud mně ty věci nedá. Jenomže to nikam nevedlo. Šatnářovi ňáký moje vysírky byly jedno. Řekla sem Verči, ať dovede Ondru teda. Když Ondra přišel, snažil se vyjednávat. Zbytečně. Pak někam volal, s někým to řešil, já sem seděla furt na té desce a už sem viděla, jak přídu o všechny svoje věci. Měla sem tam peněženku a všechny doklady, telefon, klíče... fakt super situace teda. Vůbec mě nenapadalo, jak dostat svoje věci zpátky.
Nakonec na to přišel Ondra. Požádal hajzla ať nám nedělá problémy, že my je potom taky přestanem dělat. Já už sem mezitím bezradně brečela, protože svět nebyl fér a byl hnusnej. Borec se tvářil, že svoje věci prostě nedostanu. Ondra nakonec vytáhl dvě kila, dal je tomu madafaka pičusovi, a borec se rozhodl, že za dvě kila mi laskavě moje věci vrátí. Normálně nás okradl.
Lapla sem teda svůj batoh a bundu a odešli sme. Ondra zavolal taxíka a rozvezl nás bezpečně domů. Bohudíky za něho jako.

Druhej den sem se dočetla, že má být večer konec světa, což přesně odpovídalo trestu za porušení Pirátskýho Zákoníku. Úplně sem to čekala. Anička nebyla doma, byla u Huga, den byl prázdnej a na nic. Jenom sem seděla na balkoně, zírala na déšť, a když přestalo pršet, šla sem čekat teda na ten konec do postele, ale bylo mně tak blbě, že sem nemohla ani spat. Čekání na apokalypsu sem teda vyplnila tím, že sem furt dokola hrála na flétnu Early Winter. Sousedi se asi modlili, ať ten konec příde dřív. Nikdo z nás se nedočkal, a tak můžu zodpovědně říct, že to je druhej konec světa, kterej sem přežila.

V práci sme spočítali škody z naší velké akce. Já: ztráta foťáku a psychická újma u šatny. Verča: Ztráta sedmi kil. Kačka: Ztráta litru. Čára: vyvrtnutej kotník. Ondra za nás musel utratit milijóny, abysme vůbec přežili. Puštík mi prozradil, že skončil bůhvíkde a půl hodiny se snažil zavolat si taxíka, což se mu vůbec nedařilo, protože neviděl na telefon.
Celkově sme akci vyhodnotili kladně, největší spářka ever.
Ondrovi sem chtěla vrátit peníze, protože když sem začla zase normálně přemýšlet, zjistila sem, že za mě ten večer musel utratit sedum kil minimálně. Takže sem se sklopenýma ušima dolezla, že mu vracím prachy. Jenom mávl rukou a řekl „Nech být, tak třeba mi někdy vezmeš pivo...”
Jako, fakt respekt. Borec.

V extrémních podmínkách sme utužili kolektiv a vytříbili vztahy. Což je prostě nutnost. A teď se můžem vrátit zase zpátky do normálního života, a dělat normální věci, a já zase ráda chodím do práce, protože se na ty děcka těším a je mi fajn.