Rain man

V úterý sem si vzala v práci dovolenou a vydala se s Aničkou konečně na vyšetření na alergologii, kam sem se pracně snažila dostat půl roku. Dopadlo to výborně, zjistili jí alergie na zvířata, a na venkovní plísně, a nasadili léky. Byla sem děsně šťastná, že se našel problém a konečně se začlo něco dít. Neustálý problémy s kašlem už mi totiž braly chuť do života.
Když přišly dvě noci za sebou, kdy se netrápila kašlem, konečně, po půl roce, děkovala sem bohu za zázrak v podobě antihistaminik a konečně sem začla věřit tomu, že bude líp.
Po prohlídce u doktorky sem vzala Aničku na oběd s tím, že předtím sme ještě skočily do banky pro výpisy z účtů, kterýma sem měla doložit na sociálce zaplacený nájem. Sedly sme si k řízkům s bramborama, rozdělala sem ty papíry a čuměla sem na to jak když kocour sere do řezanky. Kroutila sem hlavou nad příchozíma položkama, který vystupovaly z toho výpisu jako pěst na oko. Například vzkaz od Radima, kterej mi vracel dluh „dík moc, kočko muuuck :-*” a u toho částka litr. Výborně. Dál tam byl vzkaz ode mě, když sem si přeposílala přebývající prachy z druhýho účtu „pro tebe kotě, enjoy! :D” Ježišmarjá, já su tak vtipná... kroutila sem hlavou. Na dalším listě byl vzkaz od rodičů, u kterýho nebylo vidět, že je od rodičů „na živobytí” a částka litr. Když sem to tak projela, říkala sem si, že z toho jasně plyne, že dělám litrovou prostituci, a jako s tímhle matrošem na sociálku nemůžu.
Zalarmovala sem známý v bance, dolítla sem si pro výpis pouze odchozích plateb inkasa a problém byl vyřešen. Uf. Už sem myslela, že mám po přídavkách. Srandičky, srandičky, a trnky do zvonku.
Na sociálce nikdo nebyl, jakože žádný fronty, už sem myslela, že sem přišla po zavíračce, nebo co. Ale asi to bylo tím, že pršelo, a sockám se nechtělo do deště, páč nemají na deštníky. Anička se furt ptala, proč nemám deštník, když ostatní lidi ho mají, ale já sem jí vysvětlila, že kapuca je praktičtější záležitost a že nemusíme dělat to, co ostatní lidi. Na to mi řekla, že ale chce dělat to, co ostatní. Na to sem jí opáčila, že to není dycky to nejchytřejší. Zamyslela se a řekla, že ale chce nosit deštník, protože všichni ostatní ho mají.
Pořád ještě nevím, jestli tu výchovu směrovat tak, aby zapadla do společnosti, nebo podporovat individualitu. I když su spíš nakloněná první možnosti, druhá přináší spoustu osamělosti a neustálý boj.

Ve středu sem se s Aničkou ještě ráno stavila na odběry, a pak šupky dupky do práce. V osum nula nula sem jako dycky seděla na lince, připravená vzít hovor, s posláním zainternetovat celou republiku. V poslední době mi trochu dělala starosti Syslica, která evidentně nebyla ve formě, nikomu nenadávala, jenom se ploužila a bylo vidět, že má starosti. Když došla do práce, spustila na mě „Co čumíš, ty hajzle” a já sem se smála a věděla sem, že je zpátky. Bavily sme se o filmech. Syslica houkla na Evu „Hej jako viděla si Rain Mana?”
„Já?” Zeptala sem se.
„Ne ty, ty debile. Ty vidíš Rain Mana, když se ráno podíváš do zrcadla.”
Rain Man je fakt dobrý označení. V deset nula nula se zvedám s tím, že „v deset hodin chodím kouřit, je deset nula nula přesně, tak já du.” A jako běda, jak se mi to nepovede. Třeba je deset nula pět a já mám někoho na lince. Ostatní se nervózně otáčejí, ukazují na hodiny „Jano, deset nula pět, máš zpoždění”. V deset nula nula stojím u Čáry a ptám se, jestli si můžu vzít osobko. A bojím se té chvíle, kdy mi řekne né nemůžeš, sou fronty, eště půl hodiny to vyzvedej. To by mi nabořilo celej den.
Takže, v deset hodin sem se zvedla a šla sem kouřit s Evou. Sedly sme si před práci na okenní parapet, zapálily si, čuměly sme do slunka a taky na našeho nemožnýho vrátnýho, jak někoho zase jebe za to, jak zaparkoval. Uchichtávaly sme se, jakej je to debil, a já sem říkala, že až budu takle stará, chcu mít taky takovou práci na vrátnici, furt někoho jenom buzerovat. A ještě berlou bych je přetáhla, hajzly pracující.
Vrátnej k nám přišel, vůbec se mu nelíbilo, že se mu smějem a udeřil: „No né jako, vy se smějete, ale vám ta sranda taky skončí. Tady už kouřit nebudete.”
„A kde jako budem kouřit?” Zeptala se bystře Eve. Já na něho seru, vůbec se do takových debat nenechávám vtáhnout, protože je mi ukradenej. Jenom se blbě směju.
„Tam si budete muset sednou za roh, na ten beton, protože tady nebudete, vám říkám.”
„Jo? Tak to abyste si sem dal řetěz.” Smála se Eve.
„Policejní pásky, woe.” Smála sem se já. „Danger. Do not enter.”
„Jo, holky, smějte se.” Začal křičet. „Vy si myslíte, že ste něco. Víte co, já vám něco řeknu. Já su něco. Vy nejste nic! Nic!”
„Jak nic? Co nás napadáte? Jaký nic?” Vzedmula se Eve.
Jo, jaký nic, my sme operátoři. Souhlasila sem v duchu. Internetoví mistři dat.
„Vy si tady kouříte, klepete to na zem, a tady se to potom musí uklízet. Víte co s tím má uklizečka práce?”
„Venku uklízí uklizečka, jo? No to určitě.” Nedala se Eve. „Dyť to ten vítr rozfouká, a típeme to do popelníku, tak co.”
„Jo, vítr rozfouká, jo? Jenomže děvenko, ten vítr to nafouká dovnitř, do haly!”
„Aha.” Řekly sme současně a podívaly se na dveře na fotobuňku.
„Jasně.” Smála sem se. „Vítr si otevře dveře, mocným fukem, a namete tam ten popel.”
Smály sme se tomu po zbytek dne.
Ve čtvrtek se mi nečekaně ozval Mladej, z firemního mejlu. Zjistila sem, že furt děláme na stejným projektu, i když on je u jinýho zaměstnavatele. Já su dycky celá překvapená z věcí, který ostatní vědí už měsíc.
Třeba teďka sem dva dny po sobě viděla na našem oddělení ňákýho novýho borca, tak sem se zeptala „ty seš u nás jako novej, jo?” a on mi řekl „co? Jak novej? Dyť tady vedle tebe sedím už měsíc.” Aha.
Nebo říkám Švábovi „jakto, že nejseš na facebooku?”
A von mi na to řekne „jak jako nejsu? Dyť mě máš v přátelích.” Aha.
Znamená to, že se musím polepšit, abych aspoň vypadala, že mě ty lidi zajímají.

Na pátek Čára naplánoval teambuilding. Vznešeně to celý pojmul, i s tím názvem, a zvolil vznešený program, jako že dem hrát kuželky. Mně se to celý zdálo divný, frflala sem jako „proč se nemůžem jít pracovně sbližovat do ňáké normální hospody...” protože kdo je zvědavej na ňáký sporty. Čára vyhlásil přísný zákaz účasti členů z jiných oddělení. Takže sme měli zakázaný vzít si kamarády, zato sme si mohli celou útratu i s kuželkovou dráhou zaplatit sami. A to se vyplatí.
Ze začátku byla akce divná. Čára se vyplácl u mega obrazovky s přenosem hokeje, nezajímal ho nikdo a nic, takže sice jako akci spískal, ale sbližovat se nechtěl. Těšila sem se, až přídou děcka z odpolední směny, jenomže když přijeli, vyplácli se u hokeje taky.
My sme se s Evou zřídily u baru, protože nás hokej vůbec nezajímal. Ožily sme až když hrála hymna, to sme se dramaticky postavily, daly si ruky k hlavě a odzpívaly sme „v sadě skvííí se jara kvěuééét , haha, woe, zemský ráj hááá hááá tó achacháá...” Víťa ještě k tomu spustila Nad tatrou sa blýska, ostatní si konečně taky dali panáky a šli sme se plazit po kuželkářské dráze. Čára se chytal za hlavu, že takle si týmbildyng nepředstavoval a navrhl, že příště pudeme rači na výlet do přírody. A myslel to vážně. Luka si se mnou dal panáka, měl na krku šedej šátek a děsně mu to slušelo, Lucka se hodila do svýho infantilního módu kdy mluví s klukama stylem „ale ty seš na mě zlej...” Zamračí se jako dítě, a uraženě dupne. Kupodivu mi to přijde roztomilý a srandovní, opilá Lucka je prostě funny. Syslica se chystala mi omlátit foťák o hlavu protože „už mě kurva s tím focením sereš”. Kifova Milá se snažila mi do pití hodit ledy, a já sem ji přesvědčovala, že to nemá smysl, a následně sem do sebe panáka kopla, abych to demonstrovala „vidíš, ani by se nestihl rozpustit”.
V jednu nás vyhodili. Naskočila sem s Čárou a Lukou ke Kamioňákovi do auta, že jako jedem do klubu. Ostatní jeli rozjezdem. Kamioňák nás vyhodil v Bažinách a jel dom, Luka jel do města za mladou, a ještě předtím řekl Čárovi, ať na mě dá pozor. Čára se ušklíbl a řekl „No to asi moc nepude...”
Když sme přišli do klubu, zopakoval mi Čára, že si takle tu firemní akci teda nepředstavoval, a že je trapný skončit tady, kde se ani neslyšíme. No. Koupila sem si pivo, pinkl chtěl, ať mu zaplatím šalinkartou, tu mi taky vzal, a já sem se smála, plazila sem se přes bar a snažila sem se ji dostat zpátky. Pak sem zjistila, že nemám na zaplacení, takže mi Čára musel vzít škopek. Když sem začla tancovat, Čára byl vrcholně znechucený. Ukázněně sem si teda sedla a zeptala sem se ho na nějaký věci ohledně odchodu Puštíka. Na to mi řekl, že „dyť panebože, proč o něm mluvíš? Zacházel s lidma jak s nějakýma věcma, hrál si s nima podle toho jak se mu to hodilo." Wow. Král je mrtev, ať žije král. Pak mávl rukou a řekl, že o tom se vůbec nebudem bavit a že se mám vzpamatovat, protože mi za to vůbec nestojí. Ale mně je furt smutno a nechce to přejít. Now I´m alone, demons come home. Zapálila sem si cigáro a litovala, že nemám na panáka. Sakra.
Byla sem nachystaná, že nejbližším rozjezdem pojedu domů. Jenomže pak přišli ostatní, čemuž sem se dost divila, protože sem úplně upřímně myslela, že zdecimovaná jednotka pojede akorát tak domů.
No a pak se to rozjelo úplně krutě. Skvěle sem se bavila. Domů sem jela za svítání. A to už tady dlouho nebylo. Povedený večírek.